61 Co 226/2025 - 153

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého, soudkyně Mgr. Jiřiny Hronkové a soudce Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 5. 2025, č. j. 11 C 226/2024-112 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální osminy na pozemku č. parcelní [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa], jehož součástí je stavba rozestavěného rodinného domu, se zamítá. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 57 671,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce [Jméno žalobce] je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální osminy na pozemku č. parcelní [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa], jehož součástí je stavba rozestavěného rodinného domu (výrok I) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 59 281 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána procesně správně, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 konstatoval, že není možné ve věci postupovat jiným způsobem než právě podáním určovací žaloby. Též vyšel z toho, že na straně žalobce existuje naléhavý právní zájem, který je dán tím, že v případě vydání pravomocného rozsudku, kterým bude žalobě vyhověno, bude žalobce v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník jedné osminy uvedeného pozemku. Dále vyšel z toho, že pasivní legitimace žalovaných je dána tím, že v případě žalovaného 2) bude při úspěchu žalobce ve věci dotčeno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem a žalovaný 1) je pak oprávněn z věcného břemene doživotního užívání těchto nemovitostí. V rámci dokazování soud prvního stupně zjistil, že pozemek nabyli kupní smlouvou ze dne 19. 5. 1999 do společného jmění manželů žalovaný 1) a jeho zemřelá manželka [jméno FO], matka žalobce a žalovaného 2). Část kupní ceny pak byla hrazena z prostředků ve společném jmění manželů, které nebylo žádným způsobem modifikováno. Na tom nic nemění ani to, že zbylá část kupní ceny byla hrazena z prostředků žalovaného 2). Na předmětném pozemku pak rodina [jméno FO] vystavěla v roce 2005 rodinný dům. Tato stavba se však nestala automaticky součástí pozemku, proto se soud prvního stupně zabýval i tím, kdo je vlastníkem rodinného domu nacházejícího se na pozemku. Dospěl k závěru, že se na stavbě rodinného domu podílela celá rodina, zejména prací., finančně se na stavbě rodinného domu podílel převážně žalovaný 2), v menší míře také žalovaný 1) a také žalobce. Soud prvního stupně dále vycházel z obsahu darovací smlouvy spojené se smlouvou o věcném břemenu a zřízení zákazu zatížení a zcizení, uzavřené mezi žalovanými dne 17. 7. 2024, dle níž žalovaný 1) převedl vlastnické právo k pozemku č. p. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] na žalovaného 2) a v níž smluvní strany shodně prohlásily, že stavba rodinného domu na tomto pozemku je ve vlastnictví žalovaného 1), proto soud prvního stupně z toho prohlášení vycházel a dovodil, že stavba rodinného domu se ke dni 1. 1. 2014 s ohledem na nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. stala součástí pozemku, takže ke dni úmrtí [jméno FO] dne 1. 2. 2024 byl pozemek včetně rozestavěné stavby rodinného domu ve společném jmění žalovaného 1) a zemřelé manželky. Při vypořádání zaniklého SJM pak připadla nemovitých věcí žalovanému 1) jako pozůstalému manželovi a zbylá polovina připadla v rámci zákonné dědické posloupnosti dědicům v první dědické třídě, tj. pozůstalému manželovi [právnická osoba], tj. žalobci, žalovanému 2) a synovi [jméno FO], když soud prvního stupně vyšel z toho, že darovací smlouva ze dne 17. 7. 2024 je neplatným právním jednáním, neboť žalovaný 1) nebyl ke dni uzavření této smlouvy výlučným vlastníkem celé věci, proto nebyl ani oprávněn s ní jako celkem disponovat.

3. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včasné odvolání, v němž poukazují na to, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Žalovaní akcentují připojený spisový materiál o projednání dědictví po zemřelé [jméno FO], ze kterého plyne, že v rámci dědického řízení žalobce nerozporoval samotné vlastnictví pozemku, když jako účastník dědického řízení toliko navrhl zahrnutí investic, bez určení konkrétní výše. Dle žalovaných se v dědickém řízení řešilo vypořádání SJM a byl-li majetek ve SJM zúžen toliko na jiné položky („investice“) a pozemek se stavbou byl ponechán mimo, mají žalovaní za to, že do SJM pozemek ani stavba nepatří. Žalovaní souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v rámci dědického řízení nebyly pozemek ani stavba vypořádány, neboť k vypořádání byly namítány pouze investice. Žalovaní jsou přesvědčeni, že v případě nemovité věci nešlo-li o aktivum, které se ukázalo v rámci řízení o projednání pozůstalosti jako sporné, není žalobce nadán naléhavým právním zájmem, a to ať již na určení, že nemovitá věc náležela zůstavitelce ke dni její smrti či k určení, že sám je jejím spoluvlastníkem. Dle žalovaných tím, že žalobce vlastnické právo k pozemku neoznačil jako sporné, i když měl k dispozici procesní nástroj v podobě návrhu na zařazení sporné věci do SJM a nevyužil jej, lze jednoznačně tvrdit, že žalobce neměl naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Žalovaní jsou přesvědčeni, že pozemek a na něm stojící rozestavěná stavba rodinného domu nebyly součástí SJM, z toho důvodu ani není možné určit, že žalobce je vlastníkem podílu na předmětných nemovitostech. Žalovaní vychází z toho, že předmětná nemovitost byla částečně hrazena z peněz ve společném jmění manželů a částečně z peněz žalovaného 2). Od počátku byla investice do této nemovité věci zamýšlena pouze ve prospěch žalovaného 2), který do nemovité věci investoval téměř všechny své finanční prostředky. Žalovaní mají za to, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s tím, že žalovaný 1) nakládal s penězi, které nepatřily do SJM, ale byly vlastnictvím žalovaného 2). Žalovaní se domnívají, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že převážná část kupní ceny pocházela z prostředků náležejících do SJM. Soud prvního stupně tak dle názoru žalovaných nesprávně přiřkl celou nemovitou věc do režimu SJM. Žalovaní se domnívají, že pozemek nikdy nebyl součástí SJM, lze uvažovat toliko o podílu odpovídajícímu částce hrazené z prostředků náležejících do SJM. Tuto skutečnost dle žalovaných dokresluje počínání zesnulé [jméno FO], která si na pozemek nikdy nečinila nárok, když věděla o tom, jakým způsobem byla nemovitá věc financována. Konečně ani ve své závěti nijak předmětný pozemek neřešila, neboť věděla, že není součástí SJM. Žalovaní jsou také na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčeni, že rozestavěná stavba a pozemek jsou považovány za dvě samostatné nemovité věci. Proto žalobce nemůže požadovat určení vlastnického práva k rozestavěné budově, neboť tato nebyla financována z prostředků v SJM, ale z prostředků žalovaného 2). Účinností občanského zákoníku tak dle žalovaných stavba nebyla součástí SJM a nebyla tudíž naplněna podmínka jednoty vlastníka pozemku a stavby. Dle žalovaných stavba zůstala samostatnou nemovitou věcí a jejím vlastníkem je žalovaný 2), do SJM pak patří toliko pozemek. Navrhli proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta, in eventum, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

4. Žalobce považoval odvolání za nedůvodné a navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. K tvrzení žalovaných, že na straně žalobce není naléhavý právní zájem, žalobce uvedl, že mezi účastníky je jednoznačné, že vlastnické právo k nemovitostem je sporné. Žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva 1/8 k předmětné nemovité věci. Nedomáhá se určení, zda nemovitá věc patřila do pozůstalosti [jméno FO] případně do SJM. Dle žalobce se v dané věci jedná o takový předmět řízení, který musí být po právní moci usnesení o dědictví řešen ve sporném řízení, nikoli dodatečným projednáním pozůstalosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, ze kterého plyne, že dědicové se mohou za stávající právní úpravy domáhat svých práv rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti, a to dle § 189 z. ř. s. V okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř s. ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení. Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném. Dle žalobce jeho naléhavý právní zájem plyne z potřeby odstranit právní nejistotu a zapsat právo žalobce v katastru nemovitostí. Žalobce se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který uzavřel, že pozemek byl nabyt za trvání manželství manželů [jméno FO], kdy kupní cena byla částečně hrazena z jejich společných prostředků a částečně z finančních prostředků žalovaného 2). Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že na stavbě domu se různou měrou podílela celá rodina. Stavba byla dle žalobce součástí SJM a dne 1. 1. 2014 se stala součástí pozemku. Tvrzení žalovaných o výlučném vlastnictví žalovaného 2) odporuje dle žalobce zjištěnému skutkovému stavu i jejich vlastnímu prohlášení uvedenému v darovací smlouvě ze dne 17. 7. 2024, kde žalovaní prohlásili, že stavba je ve vlastnictví žalovaného 1).

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné, byť částečně z jiných důvodů, než uváděli žalovaní v odvolání.

6. V projednávané věci se žalobce domáhal určení vlastnického práva k podílu o velikosti 1/8 k výše uvedenému pozemku, jehož součástí je stavba rozestavěného rodinného domu, s tvrzením, že jako výlučný vlastník této nemovité věci je sice v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 1), ale vzhledem k tomu, že nemovitost patřila do společného jmění žalovaného 1) a paní [jméno FO], mělo být po jejím úmrtí vypořádáno společné jmění i ve vztahu k této nemovitosti a podíl, který by náležel zemřelé manželce, měl být předmětem pozůstalosti. Podanou žalobou tak žalobce chce dosáhnout uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dal žalobci za pravdu, že nemovitá věc byla kde dni úmrtí [jméno FO] ve společném jmění manželů, proto měla být vypořádána v rámci dědického řízení. Při jeho vypořádání by jedna polovina nemovitostí připadla pozůstalému manželovi v rámci vypořádání zaniklého SJM a zbylá polovina nemovitostí by připadla v rámci zákonné dědické posloupnosti děděním v první třídě dědicům – pozůstalému manželovi, tj. žalovanému 1), [právnická osoba], [jméno FO], žalobci a žalovanému 2), a to všem rovným dílem. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že se žalobce stal vlastníkem jedné osminy předmětných nemovitých věcí.

7. Odvolací soud zopakoval k důkazu listiny z pozůstalostního řízení zůstavitelky [jméno FO], z nichž vyplývá, že zůstavitelka v závěti ze dne 25. 3. 2022 odkázala pozemek parcelní č. [hodnota] a dům čp. [hodnota] ve [Anonymizováno] synovi [jméno FO], narozenému 5. 5. 1973 (který není účastníkem tohoto řízení). O ostatním majetku zůstavitelka závěť nepořídila. Z protokolu o projednání pozůstalosti po zůstavitelce ze dne 27. 6. 2024 bylo zjištěno, že dědicové závěť zůstavitelky uznali za pravou a platnou, pozůstalí synové [Anonymizováno] a [Jméno žalobce] nepožadovali z domu čp. [hodnota] ve [Anonymizováno] ani výplatu jejich nepominutelného podílu. Předmětný pozemek č. p. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa], jehož součástí je stavba rozestavěného rodinného domu, v řízení o pozůstalosti vůbec projednávám nebyl, když v řízení byly jen řešeny investice zůstavitelky do rozestavěného domu, ty však byly mezi dědici (pozůstalým manželem a synem [jméno FO]) sporné, proto účastníci pozůstalostního řízení byli soudním komisařem odkázáni na řešení tohoto sporu v řízení o určovací žalobě u příslušného soudu. Z usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 6. 2024, č. j. 10 D 99/2024-28, bylo zjištěno, že čistá hodnota pozůstalosti po zůstavitelce [jméno FO] byla ve výši 581 736 Kč. Dále byla schválena dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitelky a pozůstalého manžela tak, že manželovi zůstavitelky nepřipadl žádný majetek. Do dědictví po zůstavitelce byly zařazeny dále práva a povinnosti vyplývající z vkladu na poštovním účtu č. [hodnota] vedeném ČSOB na jméno zůstavitelky ve výši 9 444 Kč.

8. V projednávané věci rozhodnutí soudu prvotně závisí na vyřešení otázky, zda žalobce má dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to za situace, kdy sporné nemovité věci nebyly předmětem pozůstalostního řízení, takže dědicové ani tyto nemovité věci v řízení o pozůstalosti jako sporné neoznačili, přičemž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně souhlasí s názorem žalovaných, že žalobce naléhavý právní zájmem na požadovaném určení nemá.

9. Žalobce ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v podstatě jen tvrdil, že uplatněného nároku se domáhá z toho důvodu, že bez pravomocného rozhodnutí soudu není možné provést zápis vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí. Určovací žaloba má ale preventivní charakter, má tak místo v případech, kdy její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak a také v případech, kdy vystihuje účinněji než jiné právní prostředky obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. V projednávané věci však žalobcem podaná žaloba tyto požadavky nesplňuje.

10. Pokud žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, podle něhož: “Dědic se může podle § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění podmínky naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s, a to za současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu. Uvedené platí i tehdy, byla-li spornost aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti zjištěna až v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1, část věty za středníkem z. ř. s.). Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na majetek, ohledně kterého je mezi dědici a pozůstalým manželem spor o to, zda byl ke dni smrti zůstavitele součástí společného jmění manželů (§ 162 odst. 2 věty druhé z. ř. s.). Podání žaloby a vedení řízení o určení, že sporná aktiva pozůstalosti náležela ke dni smrti zůstaviteli (popř. že byl k témuž dni zavázán ke splnění pasiv pozůstalosti) není důvodem k přerušení pozůstalostního řízení.“, k tomu odvolací soud uvádí, že v projednávané věci situace posuzovaná v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu nenastala, neboť majetek, který je předmětem tohoto řízení (pozemek č. parcelní [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa]), v pozůstalostním řízení po zesnulé [jméno FO] projednáván vůbec nebyl, proto se ani nemohl stát v řízení o pozůstalosti sporným.

11. Uvedený pozemek nebyl jako majetek náležející do pozůstalosti projednáván proto, že není v katastru nemovitostí evidován jako věc náležející do výlučného vlastnictví zůstavitelky či do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela, tudíž předmětem projednávání jej neučinil ani soudní komisař z úřední povinnosti, ale především ani žádný z účastníků řízení o pozůstalosti, když žádný z nich v tomto řízení netvrdil, že by se mělo jednat o majetek patřící do pozůstalosti. V řízení o pozůstalosti byly jen řešeny investice zůstavitelky do rozestavěného domu nacházejícího se na předmětném pozemku, ty však byly mezi dědici (pozůstalým manželem a synem [jméno FO]) sporné, proto se k tomuto majetku také v pozůstalostním řízení nepřihlíželo.

12. Jelikož pozemek č. p. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] neučinili dědicové v řízení o pozůstalosti sporným, jedná se tak o majetek, u něhož spornost vznikla až po právní moci usnesení o dědictví (usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 6. 2024, č. j. 10 D 99/2024-28), neboť až poté žalobce (jeden z dědiců) začal tvrdit, že se jedná o majetek náležející do pozůstalosti, proto je podle názoru odvolacího soudu nutno v projednávané věci postupovat v souladu s názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, podle něhož: „…jde-li o majetek, u něhož spornost vznikla až po nabytí právní moci usnesení o dědickém právu nebo který nebyl v řízení o pozůstalosti projednán z jiných důvodů (například proto, že nebyl znám, nebo se dědici shodli, že do aktiv pozůstalosti nepatří, apod.), měl by být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť zákon u takového majetku nečiní žádnou výjimku z obecné nutnosti dodatečného projednání. V takovém případě bude nejprve muset být ve sporném řízení určeno, že předmětný sporný majetek byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Jinak by totiž nemohlo dojít k dodatečnému projednání, ledaže by se (příkladmo) všichni dědicové nakonec přeci jen shodli, že předmětný majetek zůstavitel v době své smrti vlastnil. Řečené souvisí s (diskutovaným) výkladem ustanovení § 193 odst. 1 in fine z. ř. s., vztahujícího se k dodatečnému projednání po rozhodnutí o pozůstalosti, podle jehož znění objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží. Citované ustanovení tedy vylučuje z pozůstalostního řízení majetek mezi dědici sporný, ke kterému se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, neboť o něm po odstranění jeho spornosti nemá být provedeno dodatečné projednání pozůstalosti. Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně. Až bude postaveno najisto vlastnické právo původní žalobkyně k dotčenému nemovitému majetku (ke dni její smrti), vyvstane potřeba jeho projednání v dodatečném řízení o pozůstalosti po zůstavitelce. Je proto třeba „vyžalovat“, že nemovitý majetek patřil ke dni smrti zůstavitelce, a následně podat žádost o dodatečné projednání pozůstalosti, neboť pozůstalostní soud by měl rozhodovat o tom, kdo je nabyvatelem majetku zůstavitelky. Řízení o pozůstalosti v daném případě nelze obcházet tím, že soud v civilním sporném řízení určí, kdo je přímým vlastníkem majetku.“ 13. Z citovaného je tak zřejmé, že aby soud mohl v poměrech projednávané věci žalobě vyhovět, muselo by se jednat o majetek sporný (ve smyslu spornosti v pozůstalostním řízení), a pokud předmětný majetek nebyl řešen v pozůstalostním řízení, nelze řízení o pozůstalosti obcházet, proto musí být ve sporném řízení žalováno tak, že se jedná o majetek, který byl ke dni smrti zůstavitelky [Anonymizováno] [jméno FO] ve společném jmění, a až v případě úspěchu ve sporném řízení lze následně požádat o dodatečné projednání pozůstalosti.

14. Byť se v současnosti mezi účastníky jedná o sporný majetek, jak vyplývá z postojů účastníků řízení v projednávané věci, výše uvedený zákonný postup není formální, neboť bude-li určovací žalobě (o určení, že majetek náležel ke dni smrti zůstavitelky do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela) vyhověno, v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti již spor o zařazení tohoto majetku do pozůstalosti nebude existovat, neboť spor již bude vyřešen v proběhlém sporném řízení. Navíc správný postup souvisí nejen se správně vymezeným předmětem sporného řízení, tzn. se správně formulovaným žalobním petitem určovací žaloby, ale souvisí i se správně vymezeným okruhem účastníků řízení, když určovací žaloba může být úspěšná jen v případě, směřuje-li vůči všem věcně legitimovaným osobám.

15. V souvislosti s tím odvolací soud znovu odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, v němž dovolací soud mj. uvedl: „Soudní praxe již za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013, dospěla k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, spočívá po procesní stránce v tom, že žalobci a žalovaní mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě může týkat jeho práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3145/2023, a rozhodnutí v něm dále uvedená). Ze stejného názoru vychází Nejvyšší soud i podle ustanovení § 80 o. s. ř. v současném znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).“ 16. Pokud v projednávané věci žaloba směřovala toliko proti žalovaným uvedeným v záhlaví rozsudku, nemůže odvolací soud aprobovat názor soudu prvního stupně ohledně správnosti okruhu věcně legitimovaných účastníků na straně žalovaných, když v případě sporu o dědické právo musí žaloba směřovat vůči všem ostatním dědicům. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán jenom tehdy, pokud se jej účastní všichni účastníci, kteří mají věcnou legitimaci účastníků takového řízení (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2523/2025). V dané věci však žaloba nesměřovala vůči [jméno FO], narozenému 5. 5. 1973, dalšímu synovi zůstavitelky, který byl také účastníkem řízení o pozůstalosti.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. S ohledem na změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů a jelikož v řízení byli úspěšní žalovaní, podle § 142 odst. 1 o. s. ř. mají právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří soudní poplatek za odvolání ve výši 5 000 Kč a dále náklady na zastoupení, jež spočívají v odměně zástupce celkem za 8 úkonů právní služby, z toho za 3 úkony po 3 100 Kč dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a za 5 úkonů po 5 620 Kč dle téhož ustanovení advokátního tarifu, ale ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 5 režijních paušálů po 450 Kč dle téhož ustanovení advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dále zástupce má nárok na náhradu cestovních výdajů osobním automobilem na trase [adresa] a zpět (jedna cesta 21 km) k jednáním soudů obou stupňů ve dnech 10. 12. 2024, 10. 4. 2025, 29. 5. 2025 a 28. 1. 2026 a za cestu k soudu prvního stupně dne 8. 1. 2025 za účelem prostudování spisu vždy ve výši 316 Kč, na náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s těmito cestami v celkové výši 1 400 Kč (za 2 započaté půlhodiny po 100 Kč podle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 a za 8 započatých půlhodin po 150 Kč podle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025) a konečně náklady tvoří i částka ve výši 9 141,30 Kč, která odpovídá 21% sazbě DPH, kterou je zástupce žalovaných jako plátce daně povinen z odměny a náhrad odvést.

19. Odvolací soud pouze neshledal důvodným požadavek žalovaných na přiznání náhrady za odměnu zástupce za nahlížení do spisu dne 8. 1. 2025 ve výši 5 620 Kč, když je neposoudil jako úkon, za který by zástupci náležela odměna, neboť nahlížení do spisu zástupce zjevně učinil jen v souvislosti se sepisem vyjádření ze dne 8. 1. 2025, za který mu náleží odměna v plné výši, a navíc z obsahu spisu vyplývá, že nahlížení do spisu trvalo 10 minut, v době nahlížení spis obsahoval pouhých 58 listů a k nahlížení došlo také až po konání prvního jednání ve věci dne 10. 12. 2024, při němž listiny obsažené ve spise již byly provedeny k důkazu. Cestovné a náhradu za ztrátu času v souvislosti s nahlížením do spisu ale odvolací soud posoudil jako účelný náklad. Dále odvolací soud neshledal důvodným požadavek, aby za zastoupení při jednání soudu prvního stupně dne 10. 4. 2025 byla přiznána plná odměna za dva úkony právní služby po 5 620 Kč, neboť jednání trvalo přesně 2 hodiny [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].

20. Celkem náklady za řízení před soudy obou stupňů činí částku 57 671,30 Kč, kterou odvolací soud uložil žalobci zaplatit v obecné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení