61 Co 264/2024 - 996

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] Plzeň zastoupené advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o náhradu škody na ztrátě na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 5. 2024, č. j. 36 C 161/2012-951 takto:

Výrok

Odvolání žalobce směřující proti výrokům I a II rozsudku soudu prvního stupně se odmítá. Ve výrocích III – V se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Ve výroku VI se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stát nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 281,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále uložil žalované povinnost s účinností od 1. 6. 2024 platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 5 240 Kč měsíčně vždy do 20. dne následujícího měsíce za předcházející kalendářní měsíc (výrok II) a ve zbylém rozsahu žalobního návrhu žalobu zamítl (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a dále uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město na jí zálohovaných nákladech řízení žalovanému a vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně v částce 4 525,50 Kč, žalobci v částce 7 262,75 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky V a VI).

2. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady škody na ztrátě na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z důvodu změny právní úpravy od 1. 10. 2018 (ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce) vzniklo žalobci právo na doplatek renty za období od října 2018 do prosince 2018 v celkové výši 5 281,50 Kč. Žalobce však požadoval částku 139 997,50 Kč, proto ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Podrobný výpočet pak soud prvního stupně uvedl v napadeném rozhodnutí. Dále stanovil tzv. rentu do budoucna, neboť má za to, že byly splněny podmínky uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3107/2007 ze dne 26. 8. 2018, tedy že u zaměstnance po vzniku nároku pravidelně dochází ke ztrátě na výdělku, před vyhlášením rozhodnutí soudu nastala splatnost alespoň 1 splátky a nárok do vyhlášení rozhodnutí nebyl zcela uspokojen. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudu prvního stupně představoval valorizovaný rozhodný výdělek částku 26 631 Kč a invalidní důchod ve III. stupni žalobce dle posledního oznámení ČSSZ ze dne 29. 12. 2023 činí 16 151 Kč, přiznal soud prvního stupně žalobci právo na rentu ve výši 50 % rozdílu těchto částek, tj. náhradu ve výši 5 240 Kč, a to od 1. 6. 2024. Soud prvního stupně dále setrval na svých závěrech, které již uvedl ve svém předchozím rozhodnutí ohledně výše pravděpodobného výdělku, nedůvodnosti krácení minimální mzdy, nemožnosti zohledňování jiných než nesporných výší nemocenských a ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku žalobcem kapitalizované renty za žalobcem vymezené období i co do rozdílu renty do budoucna přesahující částku 5 240 Kč, žalobu zamítl. Žalobce požadoval, aby soud vycházel při výpočtu z pravděpodobného výdělku ve výši 18 700 Kč a v případech, kdy bylo nutno vycházet ve výpočtech z minimální mzdy, aby bylo odečítáno 50 % minimální mzdy v důsledku poklesu míry vlivu omezujících jeho pracovní uplatnění. Soud prvního stupně se s tím neztotožnil, odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2019, č. j. 61 Co 128/2019-568 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2021, č. j. 21 Cdo 577/2020-658. V případě pravděpodobného výdělku žalobce soud prvního stupně vycházel z částky 15 201 Kč, která byla valorizována a ve vztahu k započítávání 50 % minimální mzdy v důsledku poklesu pracovní schopnosti žalobce konstatoval, že žalobce byl v daném období schopen lehkých prací bez přetěžování dolních končetin, jak vyplynulo ze znaleckého posudku IPVZ, dále z výslechu matky žalobce, která uvedla, že v minulosti pracoval i 12 hodin a z výplatních pásek za období listopad, prosinec 2016 a únor 2017, z kterých vyplynulo, že žalobce byl schopen pracovat po celou osmihodinovou pracovní dobu. V řízení bylo prokázáno, že měl pouze sníženou pracovní schopnost, ale mohl pracovat, pokud se jedná o lehčí práce po celou pracovní dobu. Při výpočtu pak soud prvního stupně zohlednil i spoluzavinění žalobce, kdy základ jeho nároku na odškodnění stejného pracovního úrazu byl shledán opodstatněným v rozsahu 50 % (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016, č. j. 56 Co 373/2015-481, vydaný ve věci, v níž se žalobce domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění z titulu téhož pracovního úrazu ze dne 13. 10. 2008). Soud prvního stupně též má za prokázané, že mezi současným zdravotním stavem žalobce a úrazem ze dne 13. 10. 2008 existuje příčinná souvislost, což již bylo prokázáno znaleckým posudkem IPVZ.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, když rozsudek napadl v plném rozsahu. Má za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, důkazům navrženým žalovaným a vedlejším účastníkem přisuzoval vyšší váhu než důkazům navržených žalobcem, zejména ve vztahu ke slyšeným svědkům, na základě čehož dospěl k nesprávným závěrům. Neučinil zcela správné závěry zejména ohledně pravděpodobného výdělku, ze kterého by měla být renta počítána. Žalobce po celou dobu argumentoval a odkazoval zejména na potvrzení o zajištění zaměstnání, které vypracoval na žádost vedlejšího účastníka ještě před zahájením soudního řízení svědek [jméno FO], jakož i na jeho osobní výpověď, ve které uvedl, jakým způsobem a o čem se s žalobcem dohodl. Tento svědek také uvedl, jaká byla sjednána mzda žalobce. Rovněž se vyjadřoval k tomu, že žalobce i přes svou tělesnou konstituci byl schopen práci truhláře vykonávat. Tento svědek předložil vedlejšímu účastníku již v roce 2010 potvrzení o sjednané praxi, respektive zaměstnání. Tato listina však k důkazu provedena nebyla. Soud k tomuto nikterak nepřihlédl. Nezohlednil ani výpovědi dalších svědků, zejména svědka [jméno FO] ml. a [jméno FO] st., kteří potvrdili zájem žalobce o obor i to, že vyšší hmotnost nebyla pro práci truhláře problémem. Žalobce argumentoval od samého počátku rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 857/2003, že je nutné vycházet z výdělku, kterého by poškozený dosahoval ve své profesi, jejíž výkon by začal později. Pokud by u žalobce nedošlo ke zranění, vrátil by se po ukončení školní docházky zpět do původního bydliště do Prahy, kde měl zajištěno nejen ubytování, ale i možnost profesního uplatnění. S ohledem na obecně známou skutečnost, že v hlavním městě jsou výdělky vyšší než v průměru, bylo by možno předpokládat, že i výdělek by byl vyšší než průměrná mzda v daném oboru vyhlašovaná ČSÚ. Soud tak měl při výpočtu tzv. renty vycházet nikoliv z částky 15 201 Kč, nýbrž z částky potvrzené svědkem [jméno FO] ve výši 18 700 Kč a navýšené v průběhu let o valorizace. Základem celého sporu je otázka tzv. pravděpodobného výdělku, který byl dle názoru žalobce určen vedlejším účastníkem nesprávně. Jak bylo prokazováno i vyjádřením Ministerstva práce a sociálních věcí, průměrný výdělek v oboru truhlář se při zohlednění všech částek, které byly ve vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí uvedeny, se pohybuje kolem částky 18 700 Kč. Pokud vedlejší účastník používá částku nižší, žalobce tím znevýhodňuje. Stejně tak je zřejmé, že žalobce měl sjednané zaměstnání, a to u svědka [jméno FO]. Sjednaná nástupní mzda byla též 18 700 Kč. Tato částka koresponduje s částkou, která byla sdělena soudu právě Ministerstvem práce a sociálních věcí. Žalobce si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, nicméně s tímto názorem o způsobu určení předpokládaného výdělku nesouhlasí i nadále je přesvědčen, že základ pro výpočet renty měl být předpokládaný výdělek dle údajů získaných od svědka [jméno FO]. Při zohlednění pravděpodobného výdělku měl soud postupovat rovněž dle nařízení vlády o minimální mzdě a neměl být aprobován postup, dle kterého je vedlejším účastníkem odečítána plná částka minimální mzdy. Při používaném algoritmu pro výpočet renty tak měl soud vycházet z 50 % částky minimální mzdy, jelikož bylo prokázáno, že žalobce není schopen plnohodnotné osmihodinové pracovní doby, jeho zdravotní stav neumožňoval jeho plné zařazení do pracovního poměru. Tato skutečnost byla prokazována nejen výslechy samotného žalobce, ale i svědecky, popřípadě vypracovaným znaleckým posudkem i výslechem znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Pracovní nezařaditelnost žalobce pak byla prokazována i jednotlivými rozhodnutími ČSSZ o invalidních důchodech. Žalobce nesouhlasí s tím, aby byla odpočítávána maximální výše minimální mzdy, nýbrž minimální mzda měla být určena v souladu s ust. § 4 nařízení vlády o minimální mzdě, tzn. jako mzda u osob, které byly v invalidním důchodu. Ačkoliv toto ustanovení od 1. 1. 2017 neplatí, nadále zůstává v platnosti ust. § 5 téhož nařízení, které jednoznačně uvádí, že minimální mzda má být určována v případě, že není poškozený schopen výdělku v plné pracovní době tak, že má být přiměřeným způsobem krácena (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 472/2018). Žalobce od počátku tvrdí, že jeho zdravotní stav je natolik nedobrý, že není schopen dlouhodobé soustavné pracovní aktivity a není schopen pracovat na plný úvazek. Tyto okolnosti byly následně prokazovány nejen tím, že mu byl přiznán nejprve invalidní důchod III. stupně, následně II. stupně a v současné době opět invalidní důchod III. stupně, ale i znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Pokud soud první instance vychází z toho, že žalobce pracoval v měsících listopad, prosinec 2016 a únor 2017 v osmihodinovém pracovním fondu, jedná se o údaj zavádějící, neboť žalobce byl v pracovní neschopnosti opakovaně po dlouhou dobu téměř poloviny doby zaměstnání, pokud vůbec zaměstnání měl. V tomto období zkoušel pracovat v osmihodinovém pracovním fondu, jednalo se jen o práci na zkoušku v době, kdy žalobci změnili stupeň invalidity a musel zkoušet další jiné práce. Omezení a snížení pracovní schopnosti žalobce pak bylo reflektováno i v nároku, který je v současné době uplatňován, tj. nárok ve výši 138 550,50 Kč, kdy se jedná o dopočtení vyplacených částek za dobu, kdy byl žalobci přiznán toliko II. stupeň invalidního důchodu s přihlédnutím právě k omezené pracovní schopnosti žalobce, tedy kdy je výpočet proveden v souladu s ust. § 5 nařízení vlády o minimální mzdě se snížením minimální mzdy o 50 %. Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně o koncentraci řízení, kdy je zřejmé, že řízení je vedeno již velmi dlouhou dobu a důkazní situace se vyvíjela. Pokud žalobce reagoval na tento vývoj soudního sporu důkazními návrhy, činil tak v reakci na tvrzení a důkazy předkládané zejména vedlejším účastníkem. Tvrdil-li svou omezenou pracovní schopnost, nebyl nikdy soudem poučen o tom, že je nutné k těmto jeho tvrzením předložit jakékoliv další důkazy. Žalobce je přesvědčen, že nárok uplatnil po právu, proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, tedy přiznal žalobci minimálně částku 138 550,50 Kč s příslušenstvím in eventum částku rovnající se rozdílu mezi předpokládaným výdělkem žalobce, který bude určen z částky 18 700 Kč měsíčně, s přihlédnutím k valorizacím invalidního důchodu příslušného stupně v konkrétním měsíci a s případným odečtem minimální mzdy a současně přiznal i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, v případě, že by návrhu vyhověno nebylo, aby ohledně nákladů řízení bylo aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že jak žalovaný, tak zejména vedlejší účastník v průběhu let vyvinuli mimořádnou snahu o to, aby věc byla definitivně mimosoudně vyřešena. Bohužel postoj a kroky žalobce, kdy trvá často na naprosto absurdních a přemrštěných nárocích, způsobuje, že řízení ani po více jak deseti letech soudního sporu není dosud ukončeno. I aktuální odvolání žalobce, které směřuje i do výroků rozsudku, jež jsou pro žalobce příznivé, je nejen zmatečné, ale i nedůvodné. Žalovaný se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožňuje a navrhuje jeho potvrzení. K požadavku žalobce, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 150 o. s. ř. i v případě rozhodování o nákladech odvolacích řízení uvádí, že žalobce zřejmě disponuje příjmy, když nároky, kterých se aktuálně v odvolání domáhá, jsou nedůvodné. Stávající stav žalobce, jak bylo pravomocně rozhodnuto, minimálně z 50 % zavinil sám žalobce svým nezodpovědným jednáním, tedy na této situaci se žalobce výrazným způsobem podílel, byť ze strany žalovaného a vedlejšího účastníka bylo učiněno vše pro to, aby věc byla vyřešen.

5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že žalobce v odvolání zmiňuje totožnou argumentaci, kterou odůvodňoval uplatněný nárok v průběhu dosavadního řízení, proto neshledává odvolání žalobce důvodným a plně se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Dále ve svém vyjádření rekapituluje rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že v návaznosti na podané dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 10. 2021, č. j. 21 Cdo 577/2002-658, kterým jasně mj. vymezil právní názor stran správnosti stanoveného pravděpodobného výdělku a odečítané výše minimální mzdy, respektive neshledal důvody pro snížení sazby minimální mzdy. V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že odvolací důvody žalobce stran výše stanoveného tzv. pravděpodobného výdělku a nesouhlasu s odpočtem částky minimálním mzdy, jsou nedůvodné, když závěry Nejvyššího soudu jsou v tomto směru závazné. Je nutné odmítnout i námitky žalobce proti závěrům soudu prvního stupně týkající se koncentrace řízení a nepoužitelnosti důkazů a důkazních návrhů žalobce. Pokud žalobce uvádí, že již v žalobě z roku 2012 uváděl tvrzení, že „je s ohledem na svůj zdravotní stav velmi těžce profesně zařaditelný a jeho zaměstnanost je téměř vyloučena. Zdravotní stav tak žalobci komplikuje nejen pracovní uplatnění, nýbrž i celkově kvalitu života, jelikož obecně není schopen vykonávat po delší dobu jakoukoliv činnost, není schopen delší dobu stát ani sedět, jelikož jej noha bolí a otéká“, jedná se o zcela obecná tvrzení, která nevypovídají nic o nutnosti žalobce pracovat jen na zkrácený pracovní úvazek. Žalobce až ve svém podání ze dne 26. 9. 2022, když řízení bylo zkoncentrováno již k datu 21. 10. 2016, tedy po koncentraci řízení uvádí, že nebyl schopen práce po celou pracovní dobu 40 hodin týdně, a kromě toho se na něj vztahují i další vlivy omezující jeho pracovní uplatnění, avšak tato svá obecná tvrzení blíže neupřesnil a ani nenavrhl důkazy k prokázání toho, že byl schopen vykonávat v důsledku snížené pracovní způsobilosti předmětnou práci jen a pouze prací v kratší době (na zkrácený pracovní úvazek). S ohledem na výše uvedené proto vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a vedlejšímu účastníku přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Podle § 371 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění platném do 30. 9. 2015 (dále též jen „zákoník práce“), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení plného nebo částečného invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Podle odstavce 2 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Podle odstavce 3 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Podle odstavce 4 téhož ustanovení platí, že dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Podle odstavce 5 téhož ustanovení platí, že zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout za práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Podle odstavce 6 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

8. Podle § 271b odst. 1 zákoníku práce účinného od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Podle odst. 2 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Dle odst. 3 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

9. Podle § 271b odst. 1 zákoníku práce účinného od 1. 10. 2018 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Podle odst. 2 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Podle odst. 3 téhož ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

10. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce platí, že není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

11. Podle § 355 odstavce 1 zákoníku práce platí, že jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

12. Podle § 357 odst. 1 zákoníku práce jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355).

13. Podle § 359 zákoníku práce, v případech, kdy se podle právních předpisů používá v souvislosti s náhradou škody průměrný výdělek u žáků nebo studentů nebo u fyzických osob se zdravotním postižením, kteří nejsou zaměstnání a jejichž příprava pro povolání se provádí podle zvláštních právních předpisů, vychází se z výše průměrného výdělku podle § 357.

14. V projednávané věci bylo již jednou rozhodováno odvolacím soudem, a to rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 61 Co 128/2019-568, který byl s výjimkou výroků I a II, současně s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 12. 2018, č. j. 36 C 161/2012-507 (s výjimkou jeho výroku I), zrušen výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že: V projednávané věci soudy – s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalobce (v podobě neovlivněné následky pracovního úrazu), jeho schopnostem a kvalifikaci – s ohledem na učiněná skutková zjištění správně dovodily, že žalobce u zaměstnavatele, u něhož by po ukončení studia nastoupil výkon práce, mohl prokazatelně vykonávat práci tesaře/truhláře, na kterou se studiem u žalovaného připravoval. Okolnost, zda se po ukončení studia o takové místo ucházel, je tu – jak vyplývá z výše uvedeného – nerozhodná, když by je stejně nebyl schopen (pro následky pracovního úrazu) zastávat. Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že po ukončení studia by výkon práce tesaře/truhláře nastoupil u svědka [jméno FO] za mzdu 18 700 Kč měsíčně (nesouhlas žalobce s tímto skutkovým závěrem soudů není – jak bylo uvedeno – způsobilým dovolacím důvodem), soudy v souladu s podaným výkladem zohlednily, že by žalobce práci nastoupil jako zaměstnanec bez dosavadní praxe v oboru, který byl s ohledem na své slabé studijní výsledky, nezájem o obor a laxní přístup k výuce svými učiteli negativně hodnocen (hodnotili ho „jako nejslabšího učedníka, pomalého, líného, nešiku, neprojevujícího zájem o obor, nepříliš chytrého, nemajícího vlohy pro výkon profese truhláře“). S ohledem na tyto skutečnosti nelze nic vytýkat úvaze soudů, podle které je při zjišťování pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce – nebýt následků pracovního úrazu – při výkonu práce tesaře/truhláře dosáhl, třeba vycházet z „nástupních platů (správně mezd – pozn. dovolacího soudu) v daném oboru“, kterým – též s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím spolužáků žalobce o výši nástupních platů v oboru – odpovídá nejnižší úroveň mezd zaměstnanců v oboru tesař/truhlář uvedená v tzv. „1. decilu“ (úroveň, pod kterou leží 10% nejnižších hodnot sledovaného znaku) Informačního systému o průměrném výdělku Ministerstva práce a sociálních věcí za třetí čtvrtletí roku 2009 – podnikatelská sféra, jehož údaje jsou výsledkem pravidelného monitorování výdělkové úrovně a pracovní doby v České republice formou statistického šetření. Závěr, že žalobce by při výkonu práce tesaře truhláře, kterou by vykonával, kdyby nebylo následků pracovního úrazu, dosahoval pravděpodobného výdělku 87,40 Kč za hodinu, tj. 15 201 Kč měsíčně (srov. § 356 odst. 2 zák. práce), je tedy správný. V projednávané věci se tedy při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení žalobcem požadované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ust. § 371 odst. 3 zák. práce (§ 271b odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1. 10. 2025) v období od 14. 10. 2009 do 30. 9. 2018 vychází z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována. Počínaje náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc říjen 2018 se jako výdělek po pracovním úrazu zohlední výše minimální mzdy stanovená nařízením vlády o minimální mzdě ke dni, kdy byl žalobce zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Vedle toho je nutno vzít v úvahu, že nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném do 31. 12. 2016 (s výjimkou období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2013) vedle základní sazby minimální mzdy (srov. § 2) upravovalo samostatnou zvláštní sazbu minimální mzdy a nejnižší úroveň zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance (srov. § 4); pro zaměstnance, kteří byli poživateli invalidního důchodu, byla sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin vyjádřena v § 4 odst. 1 nařízení vlády o minimální mzdě jinou částkou než pro ostatní zaměstnance v § 2 tohoto nařízení vlády. Dovolací soud v tomto směru již v minulosti dovodil, že za výdělek po pracovním úraze (po zjištění nemoci z povolání) se považuje ve smyslu § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance § 111 odst. 2 zák. práce a podle § 2 a § 4 nařízení vlády o minimální mzdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013). Je-li žalobce od 20. 10. 2010 poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně, není možné od tohoto dne do 31. 12. 2016 (s výjimkou období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2013) považovat za jeho výdělek po pracovním úrazu základní sazbu minimální mzdy uvedenou v § 2 nařízení vlády o minimální mzdě, nýbrž zvláštní sazbu upravenou v § 4 odst. 1 tohoto nařízení vlády. Odvolací soud vzal též v úvahu, že základní sazba minimální mzdy zjištěná podle § 111 odst. 2 zák. práce a podle § 2 a § 4 nařízení vlády o minimální mzdě se použije – jak se výslovně podává z § 2 tohoto nařízení vlády – pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Jestliže je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jak o tom bylo pojednáno výše), aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úroveň zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby ve smyslu § 5 odst. 2 nařízení vlády o minimální mzdě. V tomto případě se tedy za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání považuje ve smyslu § 371 odst. 3 části věty první za středníkem zák. práce (§ 271b odst. 3 části věty první za středníkem zák. práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015) výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance snížené úměrně zkrácené pracovní době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015). Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že žalobce „může pracovat“, pokud se jedná o lehčí práci, po celu pracovní dobu, odvolací soud správně podmínky k tomuto snížení sazby minimální mzdy neshledal; namítanou nesprávnost tohoto právního posouzení dovolatel založil jen na svém nesouhlasu s uvedeným skutkovým závěrem, který ale – jak bylo uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.

16. Nejvyšší soud tak uzavřel, že dovolatelem předestřené právní otázky, jež založily přípustnost dovolání podle ust. § 237 o. s. ř., byly odvolacím soudem vyřešeny správně, ale odvolacímu soudu bylo vytýkáno, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, jakým způsobem se vyřešení těchto otázek promítlo do závěrů o neopodstatněnosti žaloby na zaplacení doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti (s výjimkou období pracovní neschopnosti žalobce, která byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a nastala v posuzovaném období, za něž bylo žalobci rozsudkem soudu prvního stupně přiznáno 19 642 Kč). Nebylo uvedeno, z jakých částek jednotlivých složek, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu, invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu), v každém měsíci posuzovaného období vycházel a který den považuje za den „prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“. Uvedený nedostatek bránil tomu, aby dovolací soud mohl posoudit správnost závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby v rozsahu, v němž byla soudem prvního stupně zamítnuta. V době svého rozhodování též neměl postaveno najisto, jaká je rozhodující příčina invalidity žalobce.

17. Soud prvního stupně s ohledem na shora vytýkané vady dospěl ke skutkovému závěru, že dle potvrzení o dobách vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ze dne 25. 10. 2022 byl žalobce poprvé v evidenci uchazečů o zaměstnání veden dne 20. 10. 2010. Dále pak dospěl ke skutkovému závěru, že rozhodující příčinou invalidity žalobce dle posudku o invaliditě OSSZ v Rokycanech ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. LPS/2023/245-RO ČSSZ, je právě úraz žalobce, když tímto posudkem je konstatováno, že žalobce je od 4. 12. 2018 plně invalidní ve III. stupni v souvislosti s úrazem ze dne 13. 10. 2008. Odvolací soud se s těmito skutkovými závěry ztotožňuje, a ani žalobce proti těmto skutkovým závěrům ve svém odvolání nebrojí.

18. Žalobce v odvolání dále uvádí, že si je sice vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně stále polemizuje s názorem soudu prvního stupně ohledně výše pravděpodobného výdělku a namítá, že neměl být stanoven částkou 15 201 Kč měsíčně, ale mělo se jednat o částku 18 700 Kč měsíčně s následnou valorizací, neboť tato skutečnost byla prokázána zejména výpovědí svědka [jméno FO]. V této souvislosti je ale nutno poukázat na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, který závěr o výši pravděpodobného výdělku žalobce 87,40 Kč/hodinu, tj. 15 201 Kč měsíčně, shledal správným. Pokud soud prvního stupně i v napadeném rozsudku na již vysloveném závěru, že v případě pravděpodobného výdělku je nutno vycházet z rozhodného výdělku ve výši 15 201 Kč, který byl dále valorizován, odvolací soud s tím plně souhlasí, když po rozhodnutí dovolacího soudu nebyl důvod se od tohoto názoru odklonit. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 19. 12. 2018, č. j. 36 C 161/2012-507, řádně zhodnotil provedené důkazy, zejména výpověď svědka [jméno FO], výpověď žalobce a výpověď svědka [jméno FO] (otce žalobce) a svědkyně [jméno FO] (matky žalobce) a logicky vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení svědka [jméno FO] o dohodě s žalobcem, že po ukončení studia jej zaměstná jako podlaháře v Praze s platem 20 000 Kč měsíčně. Jednak současně uvedl, že na místo, které nabízel žalobci, nikoho nepřijal, protože práce ubývalo, dále vypověděl, že žalobce u něho nebyl na praxi a ve škole se na jeho studijní výsledky neinformoval. Dle soudu prvního stupně věrohodnost tohoto svědka byla také výrazně oslabena výpovědí [jméno FO] (otce žalobce), který cca půl roku před svým výslechem uvedl v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 203/2013, že nic nevěděl o plánech žalobce po ukončení studia. Pokud tedy půl roku po svém výslechu v jiném řízení vypovídal, že žalobci sehnal práci u svého známého pana [jméno FO], správně se soudu prvního stupně taková svědecká výpověď jevila nevěrohodnou. Sám žalobce vypověděl, že ke sjednání budoucího zaměstnání u svědka [jméno FO] mělo dojít již někdy v průběhu prvního ročníku. Jako nevěrohodné se jeví také tvrzení, že již v této době došlo k sepisu smlouvy mezi svědkem [jméno FO] a žalobcem, avšak žalobce nebyl u svědka [jméno FO] na žádné praxi a svědek uváděl, že si jej vyzkouší až po vyučení, přestože s ním již měl sepsanou smlouvu, a to již od 1. ročníku.

19. Otázkou pravděpodobného výdělku žalobce se tak soud prvního stupně již velice podrobně zabýval ve svém předchozím rozhodnutí, přesvědčivě zdůvodnil, proč nemá za prokázané, že pravděpodobný výdělek – nástupní mzda žalobce u svědka [jméno FO] měla činit 18 700 Kč, s tímto závěrem se v předchozím rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud a následně s ním souhlasil i Nejvyšší soud (viz shora) a není tudíž jakýkoliv důvod se od tohoto názoru odchýlit, tudíž odvolací soud uzavírá, že vycházel-li soud prvního stupně i v napadeném rozsudku z pravděpodobného výdělku – nástupní mzdy – ve výši 15 201 Kč, následně valorizované dle příslušných nařízení vlády, je tento závěr správný.

20. Žalovaný dále v odvolání namítá, že při výpočtu renty měl soud prvního stupně vycházet z 50 % částky minimální mzdy, neboť v průběhu celého řízení bylo prokázáno, že žalobce není schopen plnohodnotné osmihodinové pracovní doby, jeho zdravotní stav neumožňoval jeho plné zařazení do pracovního procesu. I zde je třeba odkázat na již dříve učiněný závěr nalézacího jakož i odvolacího soudu, s nímž se i Nejvyšší soud ztotožnil (viz shora).

21. Žalobce sice již v žalobě uváděl, že není obecně pracovně zařaditelný a není tak schopen soustavné pracovní činnosti, ale pokud odkazuje na znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 9. 11. 2017, v něm je sice uveden závěr, že žalobce není schopen těžké ani středně těžké práce, ale je schopen lehké práce bez přetěžování dolních končetin se zvážením možnosti rekvalifikace. Nelze tak dovodit, jak se o to žalobce snaží, že by bylo v jeho případě prokázáno, že není schopen pracovat v plnohodnotné osmihodinové pracovní době. Ze závěru znaleckého posudku pouze vyplývá, že žalobce není schopen vykonávat těžší práce s přetěžováním dolních končetin, navíc byla doporučena i rekvalifikace. Závěr znalce, že žalobce je „těžce profesně zařaditelný“, neznamená, že by byl schopen jiné práce pouze v omezeném rozsahu (dle tvrzení žalobce v rozsahu 50 %). Skutečnost, že žalobce byl schopen pracovat jen ve zkrácené pracovní době, tak prokázána nebyla a není prokázána ani dalšími listinnými důkazy (jednotlivými rozhodnutími ČSSZ o invalidních důchodech), jak namítá žalobce ve svém odvolání. Závěr soudu prvního stupně, který při výpočtu renty odečítal plnou částku minimální mzdy, je tak správný.

22. Namítá-li žalobce ve vztahu k svým tvrzením ohledně omezené pracovní schopnosti, že nebyl soudem poučen o tom, že je nutné k těmto tvrzením předložit další důkazy, odvolací soud uvádí že takovéto poučení nebylo potřebné poskytnout za situace, kdy soud prvního stupně měl prokázané, že žalobce je schopen pracovat v plnohodnotné pracovní době. V návaznosti na to je také nutno uvést, že odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně o koncentraci řízení, která nastala dne 21. 10. 2016, když veškerá tvrzení a důkazy k těmto tvrzením mohla být uplatněna v této lhůtě, neboť uvádí-li žalobce, že tato svá tvrzení tvrdí od počátku řízení, nic nebránilo tomu, aby je v koncentrační lhůtě uplatnil řádným způsobem. To se týká zejména tvrzeních o poklesu pracovní schopnosti žalobce na 50 % (a v důsledku toho započítávání 50 % minimální mzdy při výpočtu renty). Soud prvního stupně se touto otázkou podrobně zabýval ve svém předchozím rozhodnutí, kdy nezpochybňoval, že žalobce již v žalobě uváděl, že není obecně pracovně zařaditelný a není schopen obecně soustavné pracovní činnosti, pročež by měla být v rentě zohledněna celá minimální mzda, ale k tomu soud dodal, že obecná pracovní zařaditelnost v žádném případě neznamená, že žalobce není schopen práce na plný úvazek v jiném zaměstnání. Obecná pracovní schopnost žalobce snížena o 60 % (k tomu viz rozhodnutí ČSSZ a vyjádření znaleckého ústavu, který uvedl, že z takto vyjádřenou sníženou pracovní schopností se ústav ztotožňuje) zcela jistě neznamená, že žalobce není schopen jiných lehčích prací vykonávaných na plný pracovní úvazek. Žalobce po koncentraci řízení odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 472/18, v něm dovolací soud dospěl k závěru, že pokud je poškozený schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu náhrady za ztrátu výdělku, aby se k této snížené schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy při jiné délce pracovní doby, takže v projednávané věci se žalobce dovolával toho, aby mu byla započítávána pouze část minimální mzdy, když není schopen pracovat na plný úvazek, ale jednak toto rozhodnutí dovolacího soudu není skutečností prokazující skutkový stav v projednávané věci a má případně význam jen pro právní hodnocení (navíc v projednávané věci právní posouzení soudu prvního stupně v napadeném rozsudku není v rozporu s uvedenou judikaturou), ale především soud prvního stupně správně uvedl, že i kdyby tato tvrzení byla přednesena před nastalou koncentrací, tak by je soud měl za vyvrácená svědeckou výpovědí matky žalobce. Ta totiž uvedla, že žalobce v pozici hlídače vykonával i dvanáctihodinové směny. Dále tato tvrzení byla vyvrácena i předloženými výplatnicemi za období listopad, prosinec 2016 a únor 2017, ze kterých bylo zjištěno, že žalobce odpracoval plný počet pracovních dní v osmihodinovém pracovním fondu.

23. Jelikož soud prvního stupně řádně provedl koncentraci řízení ke dni 21. 10. 2016, pokud žalobce až ve vyjádření ze dne 29. 6. 2022 tvrdí nesprávné započítávání výše nemocenských dávek a následně ve vyjádření ze dne 21. 10. 2022 označuje k tomuto tvrzení důkazy, jedná se o tvrzení a důkazy uplatněná v rozporu se zásadou koncentrace řízení, takže k nim nelze přihlížet a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

24. V dalším řízení (po rozhodnutí dovolacího soudu) soud prvního stupně správně také vyřešil otázku, jaká byla rozhodující příčina invalidita žalobce i jaký den považuje za den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, tj. nedostatky vytýkané v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže i v tomto směru odvolací soud na odvodnění napadeného rozsudku odkazuje a rovněž na ně pro stručnost zcela odkazuje pokud jde o samotný výpočet náhrady škody na ztrátě na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti za jednotlivé měsíce, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, když dlužno dodat, že ani žalobce, vyjma polemiky v obecné rovině, kdy nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně výše pravděpodobného výdělku, v odvolání konkrétní chyby ve výpočtu neuvádí.

25. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, takže i v tomto ohledu na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

26. Odvolací soud pouze napadené rozhodnutí změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam ve výroku VI o povinnosti žalobce zaplatit státu náhradu nákladů řízení zálohovaných státem tak, že stát nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce již byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků v rozsahu (rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2020, č. j. 61 Co 2/2020-625), přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že u žalobce jsou předpoklady pro plné osvobození od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.), když zohlednil, že s ohledem na zdravotní stav žalobce (III. stupně invalidity) je možnost jeho dalších příjmů velmi malá a jeho příjmem je jen invalidní důchod a renta vyplácená vedlejším účastníkem na straně žalovaného.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř., když i za situace, že žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, nebyla náhrada nákladů řízení žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně přiznána. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud dospěl k závěru, že je nutno přihlédnout k poměrům žalobce, který je nemajetný, trvale invalidní, je odkázán na invalidní důchod a vyplácenou rentu a možnost dalšího přivýdělku je velmi malá.

Poučení