61 Co 51/2022- 366

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 313 750 Kč o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 11. 2021, č. j. 34 C 139/2019-329 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v napadených částech, tj. ve výrocích II až V, potvrzuje.

II. Odvolací řízení o odvolání žalované se zastavuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 22 615 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce.

Odůvodnění

1. Soud prvého stupně napadeným rozsudkem částečně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 40 000 Kč (další bolestné) a napadeným výrokem žalobu ve zbytku – tj. ve výši 273 750 Kč zamítl. V souladu s výsledkem řízení rozhodl také o nákladech účastníků a státu. V odůvodnění odkázal na skutková zjištění popsaná ve svém předchozím rozsudku, podle nichž žalobce, jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 14. 4. 2016 pracovní úraz – podvrtnutí a pohmoždění levého kolena- a v souvislosti s ním byl dne 5. 5. 2016 artroskopicky operován. Ze znaleckého posudku zpracovaného se souhlasem žalobce na žádost pojišťovny vyplývá, že žalobce utrpěl poté ještě další úraz stejného kolene, jak je uvedeno ve zprávě [anonymizováno] [příjmení] ze dne 14. 11. 2017. Žalovaná proto prostřednictvím pojišťovny další nároky žalobce odmítla s tím, že má pochybnosti o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem ze dne 14. 4. 2016 a uplatněnou škodou. K této otázce soud prvého stupně provedl řadu důkazů, zejména lékařskými zprávami a znaleckými posudky a dospěl k závěru, že žalobce svá tvrzení o příčinné souvislosti mezi neprokázal. Nelze tedy uzavřít, že žalobce v souvislosti s úrazem utrpěl i natržení předního zkříženého vazu a poranění menisku levého kolena. Znalecké posudky ([anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení]) uvádějí souhlasně, že při pracovním úrazu utrpěl žalobce pohmoždění a podvrtnutí levého kolena, stav byl po artroskopii hodnocen jako synovitida, tj. zánět obalu kolenního kloubu po podvrtnutí a zhmoždění kolena. Toto poranění dle znaleckého posudku odpovídá najetí vozidla na končetinu v nezpevněném terénu, doba léčení (šest týdnů) byla dle znalce [příjmení] [příjmení] významně delší, než obvyklá. Dne 27. 6. 2016 lékař konstatoval zhojení kolena a znalci tedy uzavřeli, že nelze usoudit na příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a škodou zjištěnou nálezem při další artroskopické operaci dne 20. 11. 2017. Ta byla provedena až jeden a půl roku po pracovním úrazu, přičemž v zimě roku 2016 došlo u žalobce k dalšímu úrazu, který není popsán, s výjimkou zpráv ze dne 5. 1. 2017 z rehabilitačního zařízení a ze dne 14. 11. 2017 [anonymizováno] [příjmení], dle níž„ v zimě došlo k novému úrazu, byl i otok kolena, od té doby došlo ke zhoršení potíží“. Soud prvého stupně odmítl žalobcovu argumentaci, že artroskopie dne 5. 5. 2016 nebyla provedena řádně a že natržení vazu a poranění menisku vzniklo již v důsledku pracovního úrazu, resp. zdůraznil, že příčinná souvislost mezi vznikem škody a pracovním úrazem musí být postavena najisto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1456/2019), a to se žalobci nezdařilo. Soud prvého stupně zjistil, že náhradu škody (částečně bolestné, ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a výdaje spojené s léčením) žalovaná již uhradila prostřednictvím pojišťovny a dovodil, že žalobci lze vyhovět pouze, pokud jde o další odškodnění bolestného, neboť žalovaná plnila náhradu za kontuzi (pohmoždění) kolena 20 bodů po 250 Kč, tj. 5 000 Kč a dále plnila 30 bodů jako bolestné při distorzi (podvrtnutí) tj. 7 500 Kč. Dle posouzení znalců ale činí bolestné za podvrtnutí kolena 50 bodů, k uhrazení tedy zbývá částka odpovídající 20 bodům (5 000 Kč) a dále také náleží bolestné za artroskopickou operaci dne 5. 5. 2016, tj. ránu kolena v rozsahu 5 cm dle posudku [anonymizováno] [příjmení], tj. 35 bodů (8 750 Kč). Rozsudkem ze dne 12. 10. 2020 tedy soud prvého stupně přiznal žalobci další bolestné 13 750 Kč jako další bolestné hodnocené 55 body po 250 Kč dle vyhl. č. 276/2015 Sb. Výrok o tom je pravomocný. Nyní přezkoumávaným rozsudkem vyhověl žalobě i v další částce bolestného 40 000 Kč, přičemž respektoval názor odvolacího soudu, podle něhož znalkyně [příjmení] [příjmení] sice vyloučila, že by poškození vazu a menisku mohlo být následkem pracovního úrazu, ale zjistila ještě posudkově významné poranění měkkých tkání levého kolena, které ohodnotila 2250 body. Postupoval tedy tak, že přiznal bolestné i dle tohoto znaleckého posudku, ovšem poukázal na to, že žalobce se domáhal bolestného ve výši 53 750 Kč, 13 750 Kč již bylo přiznáno a lze tedy vyhovět žalobě pouze v částce 40 000 Kč. Soud prvého stupně také podrobně zdůvodnil, proč nelze zaměňovat pojmy bolestné a ztížení společenského uplatnění a setrval na závěru, že příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a škodou na zdraví, která byla zjištěna v roce 2017, žalobce neprokázal.

2. Dále uvedl, že dle závěrů znaleckých posudků došlo k úplnému vyléčení žalobcova pracovního úrazu, ztížení společenského uplatnění tedy nelze stanovit, a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalovaná prostřednictvím pojišťovny uhradila. Další nároky tedy žalobce nemá, proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. Soud prvého stupně odmítl žalobcovu argumentaci, že v důsledku pracovního úrazu mohl nastoupit jen méně ohodnocené zaměstnání, a že mu proto vzniká ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se závěrem, že pracovní úraz nezanechal žádné trvalé poúrazové následky a nic nebránilo, aby žalobce vykonával stejnou práci jako před pracovním úrazem.

3. Soud prvého stupně podrobně odůvodnil i související výroky o nákladech řízení účastníků s tím, že žalobce měl – pokud jde o bolestné v řízení plný úspěch, s dalšími nároky nebyl úspěšný ani v základu. Proto nejsou podmínky pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. a nebyly zjištěny ani zvláštní okolnosti věci dle § 150 o. s. ř. Žalované proto náleží náhrada nákladů řízení dle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a totéž platí i pro rozhodování o nákladech zálohovaných státem v průběhu řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

4. Ve včasném odvolání namítl žalobce, že soud prvého stupně nerespektoval názor odvolacího soudu v předchozím zrušovacím usnesení a v důsledku toho neprovedl dříve navržené důkazy. Neumožnil tedy žalobci, aby ohledně svého zásadního tvrzení, že poškození jeho levého kolena zjištěné mimo jiné při operaci 5. 5. 2016 a rovněž při reoperaci 20. 11. 2017, prokázal splnění předpokladů pro odpovědnost za škodu spočívající v existenci následku (poškození zdraví) a příčiny (pracovního úrazu), a to důkazy žalobcem navrženými. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odvolání se dále podrobně zabýval vymezení pojmů bolest a ztížení společenského uplatnění dle nař. vl. č. 276/2015 Sb. v souvislosti s tím, jak dříve popsal trvalé zdravotní následky pracovního úrazu. Domníval se původně, že se jedná o ztížení společenského uplatnění, a proto žádal za tuto újmu 243 750 Kč. Pokud by však soud vycházel z definice bolesti dle nař. vl. č. 276/2015 Sb., je evidentní, že žalobce popisoval ve svém vyjádření definiční znaky bolesti a nikoli ztížení společenského uplatnění, neboť výslovně uváděl, že se jednalo o dočasné omezení. Uvedl totiž, že popsaná omezení trvala jen do skončení rehabilitace po reoperaci kolena, tj. do podzimu 2019. Nemohl vědět, že [anonymizováno] [příjmení] vyhodnotí jeho obtíže jako bolestné ve výši 2250 bodů, v té době ještě absolvoval rehabilitaci a jeho zdravotní stav nebyl ustálený. Žalobce dále nesouhlasil ani s tím, jak soud prvého stupně uzavřel otázku nároku na odškodnění na ušlém výdělku, neboť i k tomu navrhl výslech svědků, které ale soud prvého stupně neprovedl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak napadl i výroky o nákladech řízení, zdůraznil svoji finanční situaci a v důsledku toho i nemravnost rozhodnutí soudu prvého stupně o povinnosti zaplatit žalované náklady řízení. Při odvolacím jednání žalobce odvolání doplnil tvrzením, že při první operaci provedené [anonymizováno] [příjmení] po pracovním úrazu nebylo zjištěno poškození vazu a menisku, žalobce je ale připraven prokázat, že od pracovního úrazu až do zjištění dalších následků úrazu v roce 2017 byl zdravotně omezen a k tomu měl sloužit právě výslech řady navržených svědků o tom, že trpěl bolestí. Pokud znalecké posudky nezjistily poškození menisku a vazů kolena, je tomu tak proto, že všechny vycházely pouze z výsledků vyšetření [anonymizováno] [příjmení], které nebylo řádné. Žalobce ale zdravotními obtížemi trpěl, měl omezenou hybnost, odráželo se to i v možnosti jeho pracovního uplatnění, proto jedním z nároků je i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Žalobce se proto domáhal zrušení napadeného rozsudku v zamítavé části a vrácení věci soudu prvého stupně.

5. Žalovaná se včas odvolala proti rozhodnutí pod výrokem I rozsudku soudu prvého stupně, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, ale odvolání vzala zpět před tím, než o něm mohlo být rozhodnuto. Odvolací soud proto postupoval dle § 207 odst. 2 o. s. ř. a řízení o odvolání žalované zastavil. Žalovaná se také vyjádřila k žalobcovu odvolání a uvedla, že při zpracování posudku, který byl vypracován na žádost pojišťovny, měl znalec k dispozici kompletní zdravotní zprávy a zdravotnickou dokumentaci. Žalovaná měla výhrady i k rozhodnutí, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, zejména poukázala na to, že za správné nepovažuje hodnocení bolestného v posudku [anonymizováno] [příjmení]. Odmítla jednotlivé nároky uplatněné žalobcem s poukazem na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a navrhla jeho potvrzení.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předchozího rozhodnutí soudu prvého stupně a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné. Soud prvého stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro logické závěry, a na jeho zjištění, včetně těch, která uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, odvolací soud zcela odkazuje. Zásadně jde o zjištění o tom, jaký pracovní úraz žalobce utrpěl, jaké byly zdravotní následky tohoto úrazu a jak dlouho se léčil, a zda úraz zanechal trvalé následky. K tomu soud prvního stupně provedl množství důkazů, které jsou vzájemně v souladu, zejména lékařské zprávy a posudky, a také znalecký posudek vypracovaný v řízení. Na základě těchto důkazů soud prvého stupně učinil správné skutkové i právní závěry, na něž odvolací soud odkazuje.

7. Zásadní otázkou v řízení bylo, zda žalobce utrpěl újmu popisovanou a zjištěnou při další artroskopické operaci v roce 2017 (natržení vazu a menisku) již při pracovním úrazu dne 14. 4. 2016, nebo později, jako následek dalšího úrazu, o němž v průběhu řízení nic neuvedl. Soud prvého stupně ale z žalobcem předložených zpráv zjistil, že žalobce utrpěl (dle vlastního sdělení lékaři při vyšetření dne 14. 11. 2017) další úraz„ v zimě“ a v rehabilitačním zařízení dne 5. 1. 2017 žalobce uvedl zhoršení bolesti po uklouznutí na horách. Soud prvého stupně správně poukázal na to, že o vztah příčinné souvislosti mezi vytrpěnými bolestmi a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato újma následkem pracovního úrazu nebo při jeho léčení. Nemůže však stačit pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku pracovního úrazu, příčinná souvislost musí být postavena najisto. Přitom poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1456/2019). Lze ovšem poukázat i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008 a ze dne 16. 3. 2020, sp.zn. 21 Cdo 2671/2019. Po hodnocení provedených důkazů logicky uzavřel, že natržení zkříženého vazu kolenního a natržení menisku kolena jsou zranění, ohledně nichž nebylo prokázáno, že by je žalobce utrpěl při pracovním úrazu 14. 4. 2016. Není proto splněn předpoklad příčinné souvislosti stanovený v § 269 odst. 1 zák. práce.

8. Žalobce namítal, že všechny lékařské zprávy a znalecké posudky, z nichž soud prvého stupně vycházel, pouze opisují závěry artroskopického vyšetření žalobce dne 5. 5. 2016, které ale nebylo provedeno řádně, resp. bylo nedostatečné, a proto jsou všechny další nálezy a posudky vadné. Tvrzení žalobce ale není správné. O tom, že pracovní úraz neměl za následek vážnější poranění žalobce, svědčí i to, že při propuštění z nemocnice bezprostředně po úrazu byla zjištěna jen kontuze - podvrtnutí kolena a před artroskopií 5. 5. 2016, je zaznamenán popis zdravotního stavu takto:„ levé koleno bez náplně, bez hematomu, bez zarudnutí, bez blokády, hybnost volná, bez drásotů“. Při artroskopii dne 5. 5. 2016 nebylo dle operačního protokolu zjištěno poškození chrupavky či menisku, uvádí se v něm,,meniskus bpn., chrupavka bpn.‘‘. Dne 17. 8. 2016 byla ukončena rehabilitace po pracovním úrazu. Při kontrolním ortopedickém vyšetření 27. 6. 2016 bylo konstatováno zhojení levého kolena. V tento den uvedl [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], že koleno je bez náplně s volným pohybem. S těmito důkazy je tedy plně v souladu závěr artroskopického vyšetření, k němuž došlo 5. 5. 2016, a které provedl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] za asistence [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v souladu se standardním postupem Fakultní nemocnice v [obec]. Podle tohoto operačního protokolu byla nalezena synovitida, jinak bez patologie, v pořádku shledán meniskus, chrupavka i kostní struktury. V souladu s tím je i to, že dne 22. 8. 2016 nastoupil žalobce do zaměstnání u firmy [právnická osoba], přičemž při vstupní prohlídce 23. 8. 2016 byl uznán práce schopný pro pozici stavbyvedoucího (zpráva [anonymizováno] [příjmení]). Teprve ze zprávy [anonymizováno] [příjmení] ze dne 14. 11. 2017 vyplývá, že žalobce uvedl, že v zimě utrpěl další úraz a totéž je zřejmé ze zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], podle níž při rehabilitaci dne 5. 1. 2017 žalobce uvedl, že pociťuje zhoršení bolesti levého kolena po uklouznutí na horách. Pro období od září 2016 do října 2017 žalobce nedoložil žádné lékařské zprávy, zejména o ortopedickém vyšetření, předložil pouze již citovanou zprávu z rehabilitace dne 5. 1. 2017.

9. Je tedy nepochybné, že žalobce utrpěl po pracovním úrazu ještě další úraz téhož kolena, více ale o tomto úrazu žalobce neuvedl. Soud prvého stupně dne 10. 2. 2020 žalobce poučil, že je jeho povinností označit všechny důkazy o tvrzení, že při pracovním úrazu utrpěl také natržení předního zkříženého vazu a menisku levého kolena, neboť z dosud předložených zpráv se taková diagnóza nepodává. Žalobce po tomto poučení ale nedoplnil, jaký úraz a kdy utrpěl později, a to v zásadě znamená, že nelze odlišit následky pracovního a dalšího úrazu, a to u každého zvlášť, nebo zvažovat jejich souvislost.

10. Žalobce po výše uvedeném poučení s dodatkem, že v případě nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nebude mít ve sporu úspěch, navrhl vypracování znaleckého posudku a předložil zprávy rehabilitačního zařízení - těmto důkazním návrhům soud prvního stupně vyhověl. Dále navrhl výslech [anonymizováno] [příjmení], operatéra při druhé artroskopické operaci v roce 2017, a svědků, kteří se s žalobcem vídali a mohou potvrdit, že po pracovním úrazu kulhal a pociťoval bolesti. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl nic ke svému dalšímu úrazu, k němuž došlo zřejmě koncem roku 2016 (první zmínka o něm je z 5. 1. 2017 a měl se stát v zimě na horách) je ovšem nadbytečné provedení důkazů svědeckými výpověďmi, neboť následky obou škodných událostí za této procesní situace by nebylo možné odlišit, a kromě toho jsou k dipozici objektivní zprávy o výsledcích lékařských vyšetření. Tvrzení žalobce, že si stěžoval na bolesti, je také doloženo i lékařskými zprávami (např. zpráva [anonymizováno] [příjmení] z 11. 7. 2016, zpráva [anonymizováno] [obec] z 13. 7. 2016). Dále žalobce navrhl výslech znalce z oboru ortopedie a výslech operatéra [anonymizováno] [příjmení] s tím, že ten by se měl stejně jako znalec vyjádřit, zda zranění vazu a menisku jsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Soud prvého stupně provedl důkaz znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení] včetně ústního doplnění a zjistil z něho, že poranění menisku a vazu žalobcova levého kolene nelze dávat do souvislosti s pracovním úrazem a trvalé následky pracovního úrazu nelze stanovit. Neprovedení důkazu výpovědí lékaře, který poprvé ošetřoval žalobce až v listopadu 2017, tedy s několikaměsíčním odstupem po dalším úrazu, nelze považovat za vadu, která by mohla mít vliv na výsledek řízení. Otázku, která měla být výslechem tohoto lékaře objasněna, jednoznačně odpověděla znalkyně, a její závěr je v souladu s mnoha dalšími důkazy, která zmínil soud prvého stupně i soud odvolací. Nebylo tedy prokázáno, že v důsledku zdravotního omezení způsobeného pracovním úrazem musel žalobce přijmout méně placené zaměstnání a vznikl mu nárok na náhradu mzdy po skončení pracovní neschopnosti, že mu vznikly následky v podobě ztížení společenského uplatnění ani to, že mu vznikly další nároky na bolestné. Není tedy ani vadou, že soud prvého stupně neprovedl důkazy zprávami zaměstnavatelů o nabízené mzdě poté, co žalobce ukončil pracovní neschopnost.

11. Na bolestném žalobce žádal zaplatit 53 750 Kč, z toho již mu bylo 13 750 Kč přiznáno předchozím rozsudkem v jeho pravomocné části. Toto bolestné odpovídá bodovému ohodnocení (další) bolesti za podvrtnutí a zhmoždění kolena a za artroskopickou operaci, tj. operační ránu. Odvolací soud znovu zabýval tou částí znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení], v níž hodnotila poranění žalobcova kolena se závěrem, že nedošlo ke ztrátovému poranění ani k porušení integrity kůže, došlo k pohmoždění měkkých tkání, tj. výraznému hematomu. Znalkyně uvedla, že toto poranění lze hodnotit položkou 1.11 – a za 1 cm2 náleží 5 bodů (dle přílohy 1 k nař. vl. č. 276/2015 Sb.). Dle fotografie ze dne úrazu, který je součástí trestního spisu, znalkyně určila hematomem postiženou plochu na 30x15 cm, tj. 450 cm2 a došla tedy k bodovému ohodnocení bolesti na 2250 bodů. Při ústním doplnění znaleckého posudku uvedla, že dle fotografie lze usoudit, že došlo ke zhmoždění všech měkkých tkání, tedy kůže, podkoží a svalstva po celé ploše, k odtržení kůže nedošlo. U pohmoždění dochází k poškození cév, z toho tedy vyplývá hematom, změna barvy kůže. Léčí se klidem, chladivými obklady, případně dalšími pomůckami. Dezén otlačený na noze žalobce je zhmožděním, nikoli oděrkou, kdy dochází k narušení integrity kůže. Žalovaná správně poukazovala na nelogičnost tohoto bodového hodnocení, neboť pohmoždění, byť rozsáhlé a zasahující do hlubších struktur, hodnotila znalkyně na 2250 bodů, přičemž jde o zranění, které se může vstřebat za dva až tři týdny, zatímco např. ztráta končetiny je dle pol. 14.54 přílohy č. 1 nař. vl. č. 276/2015 Sb., a to ztráta dolní končetiny v kyčelním kloubu hodnocena pouze 400 body. K tomuto rozporu se znalkyně nevyjádřila. Odvolací soud ale zjistil, že při stanovení bodového ohodnocení znaleckým posudkem došlo ke zjevnému pochybení. Znalkyně sice správně postupovala dle pol. 1.11 přílohy č. 1 k nař. vl. č. 276/2015 Sb., ale počet bodů provedla dle pol. 1.3, která se týká poranění charakterizovaného jako„ rána hluboká, zasahující i hlubší měkké tkáně včetně svalstva, případně pronikající ke kosti“. Bolest v takovém případě činí 5 bodů za 1 cm2 poškození. Podle pol. 1.11 přílohy však pohmoždění za jedno postižené místo podle jeho rozsahu a lokalizace je hodnoceno na 5 až 20 bodů. Pohmoždění, které žalobce utrpěl při pracovním úrazu, tedy mohlo být hodnoceno maximálně 20 body. Vzhledem k tomu, že výrok napadeného rozsudku, jímž byla žalobci přiznána další částka bolestného 40 000 Kč dle posudku [anonymizováno] [příjmení] (jako další částka do maximální výše žádané žalobou), je pravomocný, nezkoumal odvolací soud, zda jde v tomto případě o totéž bolestné, které již žalovaná plnila.

12. Žalobce ale nemá nárok na plnění další újmy na bolestném, neboť žalovaná již plnila prostřednictvím pojišťovny nebo bylo pravomocně přiznáno plnění za bolesti při podvrtnutí a pohmoždění kolena a za artroskopickou operaci a podle pravomocného výroku napadeného rozsudku dalších 40 000 Kč. Příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a později zjištěným natržením menisku a předního zkříženého vazu prokázána nebyla, to znamená, že další plnění nelze žalobci přiznat, a to jak náhradu za újmu spočívající ve ztíženém společenském uplatnění, tak i ztrátu na výdělku pro dobu po skončení pracovní neschopnosti. Polemika o zaměňování pojmů náhrady za bolest a náhrady za ztížení společenského uplatnění uplatněná žalobcem je nadbytečná, neboť nárok na jakékoli další plnění dle znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] dán není vzhledem k výše popsané záměně.

13. Odvolací soud odkazuje v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku se závěrem, že napadený výrok o zamítnutí žaloby v částce 273 750 Kč je věcně správný, proto jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Dále dospěl k závěru, že není ani důvod pro změnu rozhodnutí o nákladech účastníků a státu, neboť soud prvého stupně z jím popsaných důvodů vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení, jak to upravuje § 142 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud se s tímto postupem zcela ztotožňuje. Mimořádné použití moderačního ustanovení § 150 o. s. ř. by v projednávané věci nebylo přiléhavé, neboť toto ustanovení je možné použít zejména tam, kde se jeví nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva a měl tedy v řízení úspěch, obdržel náhradu nákladů, které přitom vynaložil. Jde zejména o případy, kdy řízení mohl zahájit kterýkoli z účastníků, kdy na vydání rozhodnutí měli zájem všichni účastníci, případně se jím řešila otázka rozhodná pro jejich další vztahy nebo se účastník, který ve věci neměl úspěch, uplatněným nárokům nebránil. Ustanovení § 150 o. s. ř. ale neslouží k tomu, aby byl majetnější účastník krácen o náklady, které účelně vynaložil v řízení, v němž byl úspěšný. V přezkoumávané věci je také třeba vzít v úvahu, že další okolnosti, které by mohly mít vliv na aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech, tedy zejména důvody, které vycházejí z jednání účastníků v průběhu řízení a jejich procesních postojů, zde dány nejsou. Pokud jde o možnou aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud se ztotožňuje opět s argumenty soudu prvého stupně o tom, že toto ustanovení zejména slouží k řešení situací, kdy oprávněnost uplatněného nároku je prokázána, avšak rozhodnutí o jeho výši je ponecháno na úvaze soudu nebo na odborném posouzení, případně i na jiných skutečnostech. To však v přezkoumávané věci platí jen pro odškodnění bolestného, avšak pokud jde o nároky na odškodnění ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neprokázal žalobce ani základ nároku.

15. Odvolací soud tedy dle § 219 o. s. ř. potvrdil i výrok o nákladech účastníků vycházející z poměru jejich úspěchu a neúspěchu v řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. (výrok III) a o nákladech státu (výroky IV, V), které jsou v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o výpočet výše nákladů, které v řízení žalovaná důvodně vynaložila, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku.

16. O nákladech odvolacího řízení, v němž byla žalovaná zcela úspěšná, rozhodl odvolací soud s poukazem na předchozí odůvodnění dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalované představuje odměna advokáta za poskytnuté právní služby. Při tarifní hodnotě sporu 273 750 Kč činí odměna advokáta za jeden úkon částku 12 060 Kč, tj. v přezkoumávané věci za úkon účasti při jednání odvolacího soudu a účasti při vyhlášení rozsudku, tj. za 1,5 úkonu, 18 090 Kč. S připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 600 Kč a částky odpovídající dani z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. 3 925 Kč, činí účelně vynaložené náklady žalované v odvolacím řízení celkem 22 615 Kč.