61 CO 57/2023 - 725

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený obecným [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, o zaplacení 500 000 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 2022, č. j. 36 C 232/2021-643 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 2. 2023, č. j. 36 C 232/2021-700 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně a vedlejší účastník na její straně jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč a vedlejší účastníci na její straně náklady odvolacího řízení 8 228 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupců žalované a vedlejší účastnice.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované omluvy a náhrady nemajetkové újmy 500 000 Kč jako odškodnění toho, že jí žalovaná neoprávněně a na základě nesprávné diagnózy zabránila navštěvovat syna [jméno] v období měsíce března a dubna 2021, konkrétně od 25. 3. 2021 do 8. 4. 2021. Žalobkyně odůvodnila uplatněný nárok tím, že v zařízení žalované dne [datum] porodila syna, který byl vzhledem k předčasnému narození hospitalizován, a to v inkubátoru na jednotce intenzivní péče na neonatologickém oddělení žalované. Dne 25. 3. 2021 byl žalobkyni proveden test RT-PCR na přítomnost části viru SARS CoV-2 s pozitivním výsledkem a následně byl 26. 3. 2021 proveden stejný test opět s pozitivním výsledkem. Oba testy vyhodnocovala žalovaná ([anonymizováno 6 slov] [obec] – dále jen laboratoř) a nesprávně dovodila, že žalobkyně onemocněla nemocí COVID-19, a to pouze na základě pozitivního výsledku testů, a donutila žalobkyni zdravotnické zařízení 26. 3. 2021 opustit, poté jí neumožnila po dobu 14 dnů styk se synem. Žalobkyně byla ale přesvědčena, že není nemocná, proto 1. 4. 2021 vyzvala žalovanou k nápravě situace, k tomu ale nedošlo. Telefonicky jí bylo sděleno pracovníkem Krajské hygienické stanice [příjmení] [anonymizováno] dne 26. 3. 2021 nařízení izolace, s tím žalobkyně rovněž nesouhlasila a proti tomu se odvolala. Žalobkyně argumentovala tím, že slabě pozitivní výsledek provedených testů neznamená diagnózu onemocnění COVID-19, neboť výsledky testů měly být interpretovány společně s dalšími klinickými informacemi, což ale žalovaná neučinila. V tomto směru žalobkyně odkazovala na znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] a trvala na tom, že žalovaná při provádění testu pochybila, neboť test neopakovala tak, jak to předepisuje uživatelská příručka pro užívání testů. Dovodila, že výsledky testů byly nevalidní, oba ukázaly jiné výsledky, nebyla ale provedena izolační kontrola a mohlo také dojít ke kontaminaci vzorků nebo k jiné chybě, navíc byly testy prováděny pouze na jedné jamce, nikoli třech. Žalovaná dle názoru žalobkyně také testy vadně vyhodnotila, neboť pokud jsou zjištěné hodnoty Ct vyšší než 35, jsou výsledky neprůkazné. Namítala i další pochybení žalované, zejména v procesu validace a notifikace použitých přístrojů a testovacích sad, neboť testy nebyly vhodné k určení diagnózy. Přesto žalovaná oddělila žalobkyni od jejího dítěte, což je postup non lege artis a je i v rozporu s § 2 odst. 6 zák. č. 258/2000 Sb., protože žádnou z podmínek pro nařízení izolace žalobkyně nesplňovala.

2. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal skutečnosti, které byly po poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 a § 118b o. s. ř. mezi účastnicemi nesporné a sporné (odst. 7 odůvodnění), přičemž sporné skutečnosti se týkaly zejména notifikace a validace testů a správnosti postupu laboratoře žalované, neboť žalobkyně měla za to, že laboratoř neprovedla negativní izolační kontrolu a test byl prováděn pouze na jedné jamce a nikoli na třech, tzv. tripletech. Mezi stranami bylo sporné i vyhodnocení testů, žalobkyně namítala, že žalovaná vycházela z nevalidních výsledků, neboť u obou testů byly dosaženy hodnoty Ct nad 35, sporný byl i způsob odběru daného vzorku - žalobkyně měla za to, že žalovaná nedoložila a neprokázala vhodnost použitých štětečků a transportních médií testovací sady – kitu. Soud prvního stupně dále rekapituloval stanoviska a tvrzení účastníků i vedlejších účastníků, hodnotil podrobně provedené důkazy, zejména protokoly o RT-PCR testech žalobkyně z 25. a 26. 3. 2021. Uvedl, že test vzorku odebraného 25. 3. 2021 byl proveden dvakrát ze stejného odběru vždy s výsledkem slabě pozitivním, 26. 3. 2021 byl proveden nový odběr a vzorek byl opět slabě pozitivní. Zabýval se i tím, zda byly k vyhodnocení testů použity odpovídající a schválené zdravotnické prostředky, srovnal postup laboratoře s instrukcemi uživatelské příručky přístroje [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo] COVID-19 multiplex RT-PCR Kit. To učinil včetně zkoumání způsobu, jak se zobrazuje pozitivní výsledek testu a jaké postupy jsou doporučeny pro vyhodnocování zobrazených výsledků. Poukázal i na sdělení Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 5. 10. 2020 a Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 12. 4. 2021, zejména na to, že pozitivní nález znamená, že v materiálu byla prokázána virová RNA, ale neznamená, že pozitivní člověk onemocní. Může však být zdrojem infekce pro okolí. Uzavřel, že všechny diagnostické soupravy používané v České republice pro stanovení diagnózy COVID-19 jsou zdravotnickými prostředky a je tedy vyžadována certifikace, výrobce musí splnit podmínky evropské legislativy a používané zdravotnické prostředky musejí projít standardním schvalovacím procesem certifikace zdravotnického prostředku a zajištěním prohlášení o shodě tzv. certifikátem CE IVD dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/79 ze dne 27. 10. 1998. Validační studii provádí výrobce, a dle sdělení Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 11. 3. 2021 je způsob hodnocení funkční způsobilosti zdravotnických prostředků zcela na zvážení výrobce.

3. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaná měla povolení vyšetřovat za jí uvedených podmínek přítomnost částic viru SARS CoV-2 ze vzorků, splnila potřebné podmínky auditu II. pro odbornost pracoviště lékařské mikrobiologie, použité prostředky diagnostiky včetně přístrojů a odběrových sad disponovaly prohlášením o shodě a byly certifikovány a notifikovány jako zdravotnický prostředek. Odborný garant laboratoře žalované, [anonymizováno] [příjmení], která testy žalobkyně hodnotila, byla řádně proškolena v zacházení s použitými přístroji. Konstatoval dále, že v době 25. 3 až 2. 4. 2021 bylo na jednotce intenzivní a resuscitační péče žalované hospitalizováno 14 až 17 nedonošených dětí a v následujícím období na jednotce intenzivní péče 23 až 27 dětí, některé s matkami. Konstatoval, že dle lékařské zprávy žalované ze dne 7. 4. 2021 byl manžel žalobkyně na návštěvě syna, předložil přitom čestné prohlášení o izolaci žalobkyně a sdělil, že žalobkyně se cítí unavená a má bolesti hlavy, jiné příznaky nemá a má tedy zájem o přijetí (do zařízení žalované). Soud popsal též způsob péče o nezletilého [jméno] a způsob, jakým byly nedonošené děti v zařízení žalované chráněny před nákazou a také to, že žalovaná neměla možnost umístit žalobkyni na samostatný pokoj. V době její izolace po uplynutí určité doby tedy syna navštěvoval pouze jeho otec, který nesměl být se žalobkyní v kontaktu.

4. Soud prvního stupně rekapituloval zjištění ze znaleckých posudků předložených účastníky – žalobkyně předložila znalecké posudky [anonymizováno] [příjmení] a žalovaná předložila ústavní znalecký posudek [anonymizována čtyři slova] [obec] – a v odstavcích 30 – 33 odůvodnění rozsudku také uvedl, že vzhledem k odlišným závěrům posudků přistoupil ke konfrontaci znalců. Vysvětlil, proč neprovedl další navržené důkazy (odst. 35 – 36 odůvodnění) a také popsal, z jakých důvodů neprováděl dokazování k otázkám validace použité soupravy a notifikace testů, se závěrem, že bylo prokázáno, že použitá souprava a přístroje prošly řádnou notifikací a postup Státního ústavu pro kontrolu léčiv soud v nynějším řízení přezkoumávat nemůže, stejně jako problematiku validace a uvádění zdravotnických prostředků na český trh. Významné je, že podmínky pro použití všech zdravotnických prostředků byly splněny, nebyl ani důvod, aby laboratoř žalované vyžadovala od Státního ústavu pro kontrolu léčiv či výrobců další informace.

5. Právní posouzení věci provedl soud prvního stupně zejména dle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 2910 o. z. o ochraně přirozených práv člověka a odpovědnosti škůdce, který porušil zaviněným jednáním zákonnou povinnost a zasáhl tak do absolutních práv člověka. Citoval také pro posouzení věci podstatná ustanovení zákona o zdravotních službách a o ochraně veřejného zdraví, tj. § 28, § 45 - § 47 zák. č. 372/2011 Sb. a § 2 odst. 6 zák. č. 258/2000 Sb. a uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť nebylo prokázáno, že žalovaná nezákonně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně.

6. Uvedl, že hlavní otázkou bylo, zda vyhodnocení testů žalobkyně z 25. 3 a 26. 3. 2021 proběhlo v souladu s poznatky vědy (tedy lege artis), v souladu s manuálem a na k tomu určených přístrojích a zda žalovaná nepostupovala při odebírání vzorků a jejich vyhodnocování chybně, a zda tedy existoval zákonný důvod k omezení styku žalobkyně s jejím synem. Ze žádného z provedených důkazů ale nevyplynulo, že by žalovaná postupovala při odebírání vzorků a jejich vyhodnocování chybně nebo že mohlo dojít ke kontaminaci. Nebylo ani prokázáno, že by testování bylo provedeno na nevhodném přístroji, neboť přístroj byl k použití schválen nadřízenou laboratoří s potřebnou certifikací. Jde o termocykler [anonymizována dvě slova] od firmy [příjmení] a diagnostickou soupravu firmy [jméno] [příjmení]. Bylo naopak prokázáno, že testy ze vzorků odebraných žalobkyni byly provedeny řádně a výsledky byly správně interpretovány, žalovaná postupovala v souladu s uživatelskou příručkou a pro tento závěr svědčí i ústavní znalecký posudek [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec]. Naopak znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] hodnotil soud prvního stupně jako nepřesvědčivý, vycházející z nepodložených hypotéz (např. údajné neprovedení verifikace, případná kontaminace vzorků) a znalec nebyl schopen odpovědět, zda by, pokud by nebyla provedena verifikace, se tato skutečnost projevila v externím hodnocení kvality laboratoře. Nerozeznal strmý nárůst křivek v zobrazení výsledku testů a výsledek opakovaného testu hodnotil jako nevalidní s vědomím toho, že tak činí v rozporu s manuálem a závaznou tabulkou, kterou však dle svých slov„ zas až tak nekritizuje“. Měl za to, že testy měly být opakovány z důvodu slabé pozitivity za účelem vyloučení případné kontaminace, což je ale v rozporu se zněním doporučeného postupu. Setrval také na závěrech o nutnosti provádět testy na třech jamkách (v tripletech) s tím, že se tak většinou postupuje, ale nedokázal se vyjádřit k laboratořím, které to údajně činí. Znalec uvedl, že v souhrnu narazil na drobné nedostatky, které by nebyly významné, ale je jich moc. Připustil ovšem, že striktně dle příručky lze vyhodnotit zjištěný výsledek jako v pořádku. Přesvědčivost jeho posudku je dále snižována i odpovědí na otázku ohledně existence koronaviru SARS CoV-2, kdy uvedl, že neexistuje ověřitelný vědecký důkaz o skutečné existenci nového koronaviru SARS CoV-2. Znalec také nerozeznal lineární a exponenciální nárůst křivek zachycujících výsledky testů žalobkyně, což se jeví až neuvěřitelné. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyní předložený znalecký posudek je nepřesvědčivý, vnitřně rozporný a obsahuje až tendenční závěry. Posudek ostatně zpochybnil zejména validaci a notifikaci zdravotnických prostředků používaných v České republice, to však nemohlo být obsahem přezkumu v dané věci.

7. Soud prvního stupně tedy vycházel ze závěrů ústavního znaleckého posudku [anonymizována čtyři slova] [obec], který považoval i po konfrontaci za logický, nikoliv vnitřně rozporný a přesvědčivý. Poukázal na to, že veškeré testy – naměřené hodnoty Ct – žalovaná řádně vyhodnotila dle tabulky na straně 15 uživatelské příručky, a všechny tři výsledky testů lze na základě zjištěných hodnot a křivek hodnotit jako pozitivní, i když slabě. V odstavci 53 svého odůvodnění pak soud prvního stupně shrnul, že dle platných definic ECDC a WHO, které převzal prostřednictvím Státního zdravotnického ústavu i český stát, platí, že v případě pozitivního klinického vzorku potvrzeného PCR testem se jedná o potvrzený případ, a není třeba zkoumat klinické příznaky ani rizikové kontakty, což vyplývá i z textu mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví z 2. 3. 2021. Žalovaná tedy postupovala dle výše uvedených definic a předpisů, a jejímu postupu nelze nic vytknout. Nahlášením pozitivního výsledku testů tak nemohla uvést Krajskou hygienickou stanici v omyl, a postupovala správně dle § 2 odst. 6 zák. č. 258/2000 Sb. Soud prvního stupně poukázal i na povahu provozu žalované a oddělení, kde byl nezl. [jméno] hospitalizován a kapacitu tohoto oddělení, která neumožňovala jiné řešení, než izolaci žalobkyně v domácím prostředí. Zásah do rodičovských práv k novorozenému dítěti hodnotil soud prvního stupně jako razantní, byl ale proveden na základě tehdy platných ministerských opatření a s přihlédnutím k situaci, která panovala na jaře roku 2021 při kulminaci pandemie. Ostatně žalobkyně vykazovala určité symptomy nakažení a se synem by se při pobytu v nemocnici mohla vídat pouze v místnosti, kde byly umístěny v inkubátorech další novorozené děti, ohrožené i běžnou infekcí. Právo žalobkyně na rodinný život tak zcela určitě nepřeváží nad právem na ochranu života a zdraví čerstvě narozených dětí bojujících o přežití na jednotkách intenzivní (a resuscitační) péče neonatologického oddělení. Ostatně i vystavení riziku nakažení dítěte žalobkyně s porodní váhou 1 350 g a s nevyvinutou obranyschopností není zcela jistě v nejlepším zájmu dítěte. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k jednoznačnému závěru, že v případě žalobkyně nedošlo k nezákonnému zásahu do jejích osobnostních práv v době trvání izolace a současně nebyl ani splněn test proporcionality ochrany práv. Proto byla žaloba zamítnuta, a to jak v části požadující omluvu, tak i v části požadující náhradu nemajetkové újmy.

8. Při rozhodování o nákladech řízení účastníků postupoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná a vedlejší účastník na její straně byli ve věci zcela úspěšní. Vyčíslil náklady vzniklé žalované v souvislosti s využitím právních služeb advokáta, a stejně postupoval při přiznání nákladů řízení vedlejšímu účastníku. Pokud jde o náklady řízení vynaložené státem, výrokem obsaženým v rozsudku soud prvního stupně uložil jejich zaplacení žalobkyni a vedlejšímu účastníku s tím, že konkrétní výši uvede v doplňujícím usnesení, a to také dne 1. 2. 2023 vydal. Výši částky, kterou jsou povinni zaplatit státu žalobkyně a vedlejší účastník na její straně, stanovil částkou 11 510 Kč.

9. Ve včasném odvolání žalobkyně namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neprovedl navržené důkazy, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na vadném právním posouzení. Žalovaná zasáhla do práv žalobkyně tím, že porušila povinnost provést RT-PCR testy diagnostickými prostředky in vitro které jsou k tomu určeny, nesprávně vyhodnotila výsledky testů jako pozitivní, což je v rozporu s manuálem výrobce testovací sady a nesprávně také stanovila diagnózu žalobkyně. Postupovala bez lékařského či právního důvodu a zasáhla tak do jejích práv zejména postupem dle § 81 a § 858 o. z. a porušila § 28 a § 47 zák. o zdravotních službách. Žalobkyně popsala v odvolání náležitosti diagnostických prostředků in vitro s tím, že žalovaná nedoložila shodu těchto prostředků s nařízením vlády č. 56/2015 Sb., které zpracovává požadavky stanovené právem Evropské unie. To se týká odběrových štětiček, transportního média a přístrojů, na nichž byly vzorky vyhodnoceny. Poukázala na důkazy, které k této otázce soud prvního stupně provedl a hodnotil, s jeho závěrem ale nesouhlasila a namítla, že žalovaná neprokázala, že by pro laboratorní vyšetření přítomnosti viru ze vzorku žalobkyně použila odpovídající prostředky. Žalobkyně zpochybnila stanovení diagnózy COVID-19, znovu poukázala na komentář k interpretaci slabě pozitivních nálezů metodou PCR při Ct nad 35 s tím, že žalovaná neprovedla žádný z doporučených postupů, aby vyloučila její infekčnost a také neověřila spolehlivost diagnostické sady - přitom proces verifikace je povinen provést poskytovatel zdravotní péče, soud se však touto otázkou nezabýval. Nesprávný byl i procesní postup soudu prvního stupně, který při posledním ústním jednání prolomil koncentrační lhůtu a připojil listiny označené jako„ záznamový formulář o verifikaci postupu při detekci viru SARS CoV-2‘‘. Tyto dokumenty vedlejší účastník následně zpochybnil přípisem z 6. 10. 2022 zejména s argumentem, že uvedený důkaz nesplňuje požadavky normy ISO 9001, neobsahuje tedy ani požadované obecné náležitosti a jeho obsah není v souladu s normou ČSN ISO 15189, která nařizuje verifikaci. Zpochybnila také vypovídací hodnotu testů provedených sadou výrobce [jméno] [příjmení]. Vytkla, že soud prvního stupně nezjišťoval stav laboratoře žalované ke dni, kdy byly hodnoceny vzorky odebrané žalobkyni, spokojil se jen s osvědčením o splnění podmínek auditu II., který je ale ze dne 15. 10. 2020. Namítala, že soud prvního stupně nevycházel z normy upravující standard laboratorní praxe, což bylo prokázáno výslechem znalce [anonymizováno] [příjmení]. Žalovaná také nesprávně uvedla v lékařské zprávě z 26. 3. 2021 u žalobkyně diagnózu COVID-19, ačkoliv výsledek testu RT-PCR tímto způsobem nelze interpretovat bez dalších klinických informací. I zobrazení grafů, tj. výstupů z přístroje užitého při měření vzorků žalobkyně, žalobkyně rozporovala a dovodila, že jednotlivé grafy byly upraveny tak, aby působily obdobně a s výsledky bylo manipulováno, ani tím se však soud prvního stupně nezabýval. Chybně také vyložil povinnosti stanovené mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví o povinnosti izolace, neboť úřad jistě vycházel z toho, že testy budou prováděny a hodnoceny laboratořemi, které respektují své povinnosti. Vytkla, že soud prvního stupně věc nehodnotil z hlediska proporcionality zásahu žalované do jejích práv a žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

10. V doplnění odvolání pak žalobkyně sdělila, že Státní ústav pro kontrolu léčiv zahájil šetření ve věci možného porušení zák. č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích a zák. č. 268/2014 Sb., o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro, na základě podnětu zástupce vedlejšího účastníka o nesprávném postupu při používání přístroje [příjmení] [příjmení] a [anonymizována dvě slova] výrobce [příjmení] na pracovišti žalované. Obdobně se to týká dalšího podnětu zástupce vedlejšího účastníka, a to k ověření správnosti a pravdivosti prohlášení společnosti [právnická osoba] jako výrobce RT-PCR testu COVID-19 Multiplex RT PCR kit DB -1211, který SÚKL notifikoval 18. 8. 2020 prohlášením o shodě s legislativou pro in vitro diagnostiku. Dovodila, že pokud úřad řízení zahájil, existují důvodné pochybnosti, zda použité testovací sady a přístroje odpovídaly požadavkům zákona o diagnostických prostředcích a zda nedošlo k porušení zákona při udělení souhlasu k jejich užívání. Dle normy ČSN ISO 15189 je přitom verifikace funkčních charakteristik a bezpečnost diagnostiky plně v odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče. Pokud by SÚKL zjistil, že použité zdravotnické prostředky nesplňují předepsané podmínky, vyplynuly by z toho právní důsledky pro žalovanou a vedlo by to také k závěru, že postupovala non lege artis.

11. Žalobkyně napadla samostatně i výrok doplňujícího usnesení o výši částky, kterou je povinna zaplatit státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Toto rozhodnutí navazuje na výrok V napadeného rozsudku a stejně jako výroky o nákladech řízení účastníků, jde o rozhodnutí o závislých výrocích, jejichž správnost odvolací soud přezkoumává dle § 212 písm. a) o. s. ř.

12. Vedlejší účastník na straně žalované, [pojišťovna], podal včasné odvolání proti výroku, jímž byla stanovena povinnost žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně k náhradě nákladů řízení v jeho prospěch. Uvedl, že při určení výše nákladů soud vycházel z nesprávně určené tarifní hodnoty pro stanovení odměny advokáta dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ačkoliv měl vycházet ze součtu tarifních hodnot 50 000 Kč a 35 000 Kč. Vytkl, že soud přitom použil nepřípadný odkaz na komentářovou literaturu, neboť v projednávané věci byly uplatněny dva samostatné nároky. Domáhal se proto změny napadeného výroku, a to přiznání nákladů řízení ve výši 81 312 Kč.

13. Vedlejší účastník na žalované straně se písemně vyjádřil k odvolání žalobkyně a v něm se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že na straně žalující došlo zřejmě k nepochopení obsahu a významu mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ČR z 2. 3. 2021 č. j. 40555/2020- 4 a k záměně pojmů,,stanovení diagnozy Covid 19‘‘ a,,zjištění pozitivního výsledku RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2‘‘, neboť opatření českého státu vycházela z epidemiologického hlediska. Žalobkyně v odvolání dle názoru vedlejšího účastníka deziterpretovala provedené důkazy – v této části uvedl konkrétní příklady. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé potvrdil.

14. Také žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že považuje napadený rozsudek za správný. Poukázala na to, že svým zásahem zachránila ohrožený život syna žalobkyně a řádně a opakovaně detekovala u žalobkyně postupem lege artis přítomnost viru. V souladu s tehdy účinnou právní úpravou tedy žalobkyni neumožnila přítomnost na jednotce intenzivní péče neonatologického oddělení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po přezkoumání obsahu spisu o věci i s přihlédnutím k obsahu námitek žalobkyně uplatněných v odvolání a s přihlédnutím k odvolání vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že tato odvolání nejsou důvodná.

16. Odvolací soud shrnuje, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně a přesvědčivě popsal učiněná zjištění z jednotlivých důkazů i jejich souhrnu, vysvětlil, proč nemohl vycházet ze znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] a proč neprovedl další důkazy. Souhlasí s tím, že se soud prvního stupně nemohl zabývat otázkou certifikace a notifikace použitých sad pro odebírání a testování vzorků a přístrojů schválených k používání v Evropské unii a České republice použitých žalovanou pro jejich vyhodnocení. Podstatné je, že žalovaná postupovala zcela v souladu s odbornými doporučeními, použila certifikované a k tomu určené odběrové a testovací sady a přístroje, a po vyhodnocení tří testů ze vzorků odebraných žalobkyni neměla možnost ani důvod postupovat jinak, než nařídit její izolaci v domácím prostředí. To mělo bohužel za následek její odloučení od syna, hospitalizovaného na neonatologickém oddělení žalované. Odvolací soud dodává, že právě takový postup byl přijat v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání, tedy byl v souladu s reakcí na celosvětovou pandemii. V České republice byl ostatně vyhlášen dne 26. 2. 2021 nouzový stav, který byl usnesením vlády ČR ze dne 26. 3. 2021 č. 314 prodloužen do 11. 4. 2021, a právě v té době se objevily nebezpečné varianty viru. Zák. č. 94/ 2021 Sb. ze dne 26. 2. 2021 pak upravoval mimořádná opatření při epidemii COVID-19 a uložené zákonné povinnosti žalovaná respektovala. Nesouhlas žalobkyně s postupem žalované ostatně vyplývá i z jejích výhrad k řešení epidemie v České republice, tedy z nesouhlasu s politickými a zdravotnickými opatřeními státu a též z její nedůvěry ve správnost a vhodnost nastavených pravidel, včetně postupu státních orgánů při notifikaci a povolení k užívání zdravotnických prostředků. Český stát ale při řešení epidemie vycházel z celosvětově uznávaného epidemiologického přístupu, při němž je rozhodující zjištěná pozitivita na přítomnost viru pomocí RT-PCR testů, ale (pro izolaci pozitivně testované osoby) není podstatné, zda onemocnění skutečně propuklo. Je třeba také vyjít z definice stanovené pro koronavirové onemocnění ze strany ECDC z 3. 12. 2020, zveřejněné na stránkách Státního zdravotního ústavu (viz stránky www.szu.cz - Definice případu (case definition) pro koronavirové onemocnění (covid-19) a surveillance definice, aktualizace, ECDC, SZÚ (szu.cz), zdroj https://www.ecdc.europa.eu/en/covid-19/surveillance/surveillance-definitions - Surveillance definitions for COVID-19 (europa.eu)), z nichž je patrné, že potvrzeným případem pozitivity na onemocnění COVID - 19 je osoba, která splňuje laboratorní kritéria, tedy dojde u jejího vzorku k detekci nukleové kyseliny nebo antigenu SARS-CoV-2 v klinickém vzorku. Jak již bylo uvedeno, jedná se o hledisko epidemiologické, nikoliv virologické, je tedy postaveno na principu předběžné opatrnosti a obavy z následků onemocnění, kterým bylo vhodnější předcházet s ohledem na nakažlivost onemocnění, omezené možnosti léčby a ohroženost populace. Z takto nastavených pravidel vyšlo v českém právním řádu Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 2. 3. 2021, č. j.: MZDR 40555/2020-4 MIN/KAN, jímž byl nařízen postup dle § 69 odst. 1, písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření nemoci COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 tak, že s účinností od 3. 3. 2021 do odvolání bylo nařízeno všem poskytovatelům zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost, všem Krajským hygienickým stanicím a Hygienické stanici hlavního města Prahy postupovat k zabránění šíření epidemie onemocnění COVID-19 nařízením izolace ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb. v minimální délce trvání 14 dnů ode dne odběru diagnostického vzorku, jehož vyšetření prokázala přítomnost viru SARS CoV-2, a to všem osobám, které mají pozitivní výsledek RT-PCR testu na přítomnost viru SARS CoV-2, a dále všem osobám, které mají pozitivní výsledek POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS Cov-2 a zároveň vykazují příznaky onemocnění COVID-19. K ukončení izolace mohlo dojít po uplynutí minimálně 14 dnů ode dne odběru pozitivního vzorku. Je tedy zřejmé, že pokud byla žalobkyně propuštěna z nemocnice a oddělena od syna poté, kdy jí odebrané vzorky byly testovány jako covid pozitivní, šlo o správný a předepsaný postup. Žalované nepříslušelo jakkoliv zpochybňovat epidemiologický způsob řešení epidemie a stejně jako jiné subjekty práva se musela podřídit státem stanoveným pravidlům.

17. Odvolací soud se zabýval zejména námitkou žalobkyně o tom, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když připustil prolomení koncentrace a po uplynutí koncentrační lhůty provedl další listinné důkazy předložené žalovanou. K tomu je třeba uvést, že žalobkyně v průběhu řízení postupně doplňovala a rozšiřovala svá tvrzení o nesprávnosti postupu žalované. Tyto námitky – stručně řečeno – v žalobě soustředila na nesprávný postup laboratoře žalované zejména při vyhodnocení odebraných vzorků s tím, že pozitivní výsledek testů neznamená onemocnění COVID- 19, žalovaná tedy nesprávně interpretovala výsledek testu a ten nemohl sloužit k určení diagnózy nakažení virem. Namítala neověření testovací sady českými orgány s tím, že vycházely pouze z prohlášení výrobce zdravotnických prostředků a žádala, aby doložil, jak postupoval při vývoji testovací metody, odkud získal genetické sekvence a zda ověřil, že tyto sekvence náležejí genomu viru, jehož existence byla skutečně vědecky prokázána. Poukázala na nevhodnost použité testovací sady, a to, že nebyla řádně validována, tedy zjištěna její spolehlivost a vypovídací hodnota výrobcem, a to u ní vedlo ke stanovení nesprávné diagnózy COVID-19, ačkoliv žádné příznaky onemocnění neměla. V následujícím písemném podání ze dne 1. 11. 2021 argumentovala zejména nesprávností a neprůkazností PCR testů obecně a uvedla, že odborná veřejnost nepochopitelně akceptovala, že výrobci in vitro diagnostiky uvádějí zavádějící údaje o její specifitě a sensitivitě. Vytkla, že žalovaná s plným vědomím používá vadný testovací kit a že testovací sadu sama neověřila. Soud prvního stupně považoval tuto námitku za vytknutí nedostatku validace zdravotnického prostředku, tj. (dle mezinárodního metrologického slovníku) potvrzení o kvalitě poskytnuté objektivními důkazy, že požadavky na specifické zamýšlené použití nebo aplikaci byly splněny, námitku lze ale považovat i za vytknutí nedostatku verifikace, tj. nedostatku ověřování, zda (konkrétní) laboratoř je schopna dosáhnout při zavádění již validovaných metod deklarovanou výkonnost metody. Po uplynutí lhůty pro koncentraci při ústním jednání dne 17. 8. 2022 se zástupce znaleckého ústavu vyjadřoval i k otázce verifikace použité metody a při dalším jednání dne 14. 10. 2022 připustil soud prvního stupně k otázce verifikace další dokazování.

18. Při ústním jednání 17. 8. 2022 se zástupce znaleckého ústavu při obhajování písemného posudku vyjadřoval i k tomu, zda žalovaná měla povinnost používanou testovací sadu interně odzkoušet, tj. verifikovat. Uvedl, že je to nutný postup, aby byla laboratoř akreditovaná, verifikace je tedy standardní postup. Obdobně vyznívá zpráva Ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 4. 2021 předložená včas žalobkyní, v níž je uvedeno, že externí hodnocení kvality laboratoří (EHK) je požadováno v laboratořích, které mají zavedený systém kontroly kvality dle ISO 15189 pro akreditovanou metodu jedenkrát ročně. V každé laboratoři je odborný garant, který ručí za kvalitu vydávaných výsledků jím garantované laboratoře. Externí hodnocení kvality má laboratoř absolvovat pro každou metodu, kterou používá. Dříve než je možnost se externího hodnocení kvality zúčastnit, musí v laboratoři provést tzv. verifikaci metody, tedy kontrolu, že metoda je dle návodu výrobce funkční. Každá metoda má také interní kontroly, které umožňují kontrolu správnosti jejího provedení, což je v odpovědnosti odborného garanta laboratoře. Žalovaná také v průběhu řízení prokázala včas předloženými listinami, že její laboratoři bylo 9. 3. 2020 uděleno Státním zdravotním ústavem povolení k vyšetřování přítomnosti SARS CoV-2 v humánním materiálu metodou PCR s odkazem na doklad o zavedeném systému kvality dle ČSN EN ISO 15189 včetně PCR metodiky, s odkazem na doklad o používané diagnostické soupravě, o zajištění bezpečnosti při zpracování vzorků a dodržení postupů následujících po vyšetření vzorku (konfirmace nejasných a pozitivních vzorků, interpretace výsledků). Nepodloženou námitku žalobkyně o tom, že laboratoř žalované neprovedla verifikaci použité metody testování, lze tedy zahrnout pod její již dříve vyslovené výhrady ke kvalitě a postupu tohoto zařízení. K tomu ale soud prvního stupně provedl dostatek včas navržených důkazů, které jsou zde zmíněny, a správně uzavřel, že i vzhledem k erudici laboratoře není pochyb, že tento běžný postup verifikace u ní proběhl. Odvolací soud tedy uzavřel, že v koncentrační lhůtě předložené a soudem prvního stupně k důkazu provedené listiny dostatečně prokazují, že laboratoř žalované používala u ní verifikované zdravotnické prostředky a přístroje. Další, později předložený listinný důkaz tedy považuje odvolací soud za nadbytečný pro posouzení otázky, zda laboratoř žalované použila vhodné a k tomu určené registrované zdravotnické prostředky. Obdobně ostatně hodnotil věc i soud prvního stupně v odst. 54 odůvodnění svého rozsudku, a odvolací soud poukazuje i na podrobnosti zde uvedené, včetně závěru, že svědkyně [příjmení] [příjmení], odborný garant laboratoře žalované, se k otázce verifikace při své výpovědi nevyjadřovala. K dotazu uvedla, že není jejím úkolem zabývat se validací použitých zdravotnických prostředků, pokud jsou opatřeny tzv. CE IVD certifikací a byly schváleny pro použití v diagnostické laboratoři. Navíc pokud by důkazy navržené žalovanou stranou před uplynutím koncentrační lhůty byly nedostatečné k prokázání jejích sporných tvrzení (učiněných v rámci uplatněné obrany), soud by měl povinnost žalovanou stranu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat, aby potřebné důkazy označila bez zbytečného odkladu s poučením o následcích nesplnění této výzvy, taková výzva potom dle § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. prolamuje koncentraci řízení, proto ani postup soudu prvního stupně, kdy provedení důkazů soudem prvního stupně navržené po koncentrační lhůtě, nelze považovat za vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci Odvolací soud tak uzavírá, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k vadě, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

19. Soud prvního stupně postupoval správně i při právním posouzení nároků uplatněných žalobkyní, zejména dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 o. z., neboť tato ustanovení upravují ochranu osobnosti člověka včetně jeho přirozených práv tak, že každý je povinen ctít rozhodnutí jiného člověka a pokud je osobnost dotčena, má právo domáhat se upuštění od neoprávněného zásahu nebo odstranění jeho následku. Důvodný je i odkaz na ustanovení zákona o zdravotních službách (zejména § 28, § 45 a § 47 zák. č. 372/2011 Sb.), neboť tato ustanovení ukládají poskytovatelům zdravotní péče, aby své služby poskytovali na náležité odborné úrovni, aby umožnili pobyt zákonného zástupce společně s hospitalizovaným nezletilým pacientem, a také stanovují, že pacient má při poskytování zdravotních služeb právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb. Podle § 2951 odst. 2 o. z. platí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

20. Pokud jde o skutkový nález učiněný soudem prvního stupně, lze stručně opakovat, že žalobkyně dne [datum] porodila syna [jméno] a ten byl z důvodu předčasného narození hospitalizován, a to na jednotce intenzivní a resuscitační péče neonatologického oddělení. Později již jeho stav nevyžadoval tu nejintenzivnější péči a byl přeložen na jednotku intenzivní péče neonatologického oddělení, kde mohla být hospitalizována i žalobkyně. Proto provedla žalovaná s ohledem na mimořádná opatření při epidemii žalobkyni test na přítomnost viru. Dne 25. 3. 2022 a následující den jí byl odebrán vzorek metodou RT-PCR a vzorky pak laboratoř žalované podrobila testu. Vzorek odebraný 25. 3. 2021 byl zkoumán dvakrát s výstupem, že jde o vzorek pozitivní na COVID-19, vzorek odebraný 26. 3. 2021 byl vyhodnocen rovněž jako pozitivní, všechny slabě. S ohledem na to nebyla žalobkyně přemístěna na oddělení, kde byl hospitalizován její syn, ale byla z nemocnice propuštěna a syna v období 26. 3. - 8. 4. 2021 nemohla navštívit. To považuje žalobkyně za zásah do svých osobnostních práv.

21. V odvolání žalobkyně trvala na tom, že všechny použité zdravotnické prostředky, tedy odběrová a testovací sada, a oba přístroje k úpravě a vyhodnocení odebraných vzorků, nebyly spolehlivé, příslušné státní orgány je nedostatečně nebo vůbec neprověřily. K tomu je třeba uvést, že níže uvedené zdravotnické prostředky disponovaly potřebnými certifikáty a notifikací Ministerstvem zdravotnictví či Ústavu pro kontrolu léčiv, jejich používání bylo závazně schváleno, a postup či závěry těchto institucí v nynějším řízení nelze zkoumat.

22. Z důkazů, které hodnotil soud prvního stupně, vyplývá, že k testování vzorku žalobkyně byla použita sada Covid-l9 Multiplex RT-PCR kit výrobce [jméno] [příjmení] s..r. o. určená k detekci viru ze stěrů. Rozhodnutím SÚKL ze dne 18. 8. 2020 č. j. sukl205854 /2020 (č. 170) bylo vyhověno žádosti výrobce o notifikaci uvedené testovací sady dle § 35 odst. 1 zák. o zdravotnických prostředcích. K sadě výrobce předložil prohlášení o shodě ze dne 20. 7. 2020, podle něhož sada splňuje základní požadavky podle přílohy č. 1 k nař. vl. č. 56/2015 a je určena k detekci viru SARS CoV-2. SÚKL také uvedl tuto testovací sadu do přehledu zdravotnických prostředků pro diagnostiku onemocnění COVID-19. Pokud jde o použitou odběrovou sadu pro výtěr z nosohltanu, bylo prokázáno, že žalovaná použila odběrovou soupravu s virovým transportním médiem [anonymizováno], včetně souprav označených žalovanou, tj. štětiček a transportního média. Tato odběrová sada výrobce [anonymizována dvě slova] byla opatřena značkou shody CE IVD a certifikátem kvality EN ISO 13485/2016, vydanými v Evropské unii. Diagnostické testovací sady byly opatřeny ES prohlášením o shodě a notifikovány Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Jsou též opatřeny návody k použití se zprávou o hodnocení funkční způsobilosti. Používání transportního média je pak doloženo prohlášením výrobce [anonymizována dvě slova] o shodě s evropskou směrnicí 98/79. (čl. 450 a násl.). Pokud žalobkyně namítala, že Ministerstvo zdravotnictví ani Státní ústav pro kontrolu léčiv neprovádějí zkoušky diagnostických testů, soud prvního stupně správně uvedl, že k přezkoumání námitky nemá pravomoc, nemůže se zabývat schvalovacím procesem (validací a notifikací) použitých zdravotnických prostředků. Podstatné je, že konkrétní použitá odběrová a testovací sada byla validována a notifikována, tj. zařazena Ministerstvem zdravotnictví mezi prostředky vhodné k používání v diagnostice in vitro, neboť prošly standardním schvalovacím procesem certifikace zdravotnického prostředku a zajištěním prohlášení o shodě CE IVD dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/79.

23. Pokud žalobkyně dovozuje, že žalovaná neprokázala, že použila právě tyto prostředky, jde o její nepodložené úvahy – soud prvního stupně v této otázce správně vycházel z tvrzení žalované a zejména výpovědi [anonymizováno] [příjmení], odborného garanta laboratoře, a též z ústavního znaleckého posudku.

24. Přístroji použitými k vyhodnocení vzorků odebraných žalobkyni, jsou tzv. izolátor, konkrétně [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [příjmení] výrobce [právnická osoba] a amplifikátor [anonymizována tři slova] téhož výrobce. Ohledně amplifikátoru žalovaná předložila prohlášení o shodě, podle něhož přístroj vykazuje shodu s evropskými směrnicemi 2014 [číslo], 2014 [číslo] a 2011 [číslo], je ovšem určen k vědeckým účelům. Soud prvního stupně k námitce o nepoužitelnosti přístroje pro testování v nemocnici provedl včas navržené důkazy a správně dovodil, že žalovaná pracovala s přístrojem doporučeným Národní referenční laboratoří a mohla tento přístroj používat, neboť disponovala povolením k vyšetřování přítomnosti SARS CoV-2 v humánním materiálu metodou PCR, a to i s odkazem na doklad o používaných přístrojích. Ostatně byl-li přístroj určen (i) pro vědecké použití, logicky lze dovodit, že zaručoval vyšší přesnost a obecně průkaznější výsledky než přístroj pro běžné používání. Izolátor [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [příjmení] výrobce [právnická osoba] byl notifikován rozhodnutím SÚKL ze dne 14. 10. 2020 č. j. [anonymizováno] [číslo] dle § 35 odst. 1 zák. o zdravotnických prostředcích, prohlášení o shodě učinil výrobce 31. 8. 2020, a podle něho toto zařízení splňuje základní požadavky podle přílohy č. 1 k nařízení vlády č.56/2015 Sb. k izolaci RNA respiračních virů (čl. 167)

25. Námitky žalobkyně směřovaly vůči zavedenému postupu výrobců odběrových a testovacích sad a přístrojů pro izolaci a amplifikaci vzorků s tvrzením, že tyto zdravotnické prostředky výrobce nedostatečně validoval, vytkla, že SÚKL kontroluje jen úplnost dat a nikoliv jejich správnost v rámci procesu notifikace a následně sbírá data o nesprávnosti v rámci procesu vigilance a že výrobce použité testovací a diagnostické sady a přístroje pro izolaci a amplifikaci opatřil nedostatečným návodem. Ani tyto námitky nelze řešit v nyní projednávané věci, a odvolací soud znovu poukazuje na to, že žalovaná schválené a na trh zavedené zdravotnické prostředky pouze užívá, nezabývá se procesem jejich schvalování, musí respektovat, že se jedná o zdravotnický prostředek, který naplňuje předpoklady pro používání na území ČR dle právních předpisů.

26. Pokud jde o oprávnění laboratoře žalované k provádění rozborů odebraných vzorků, soud prvního stupně k důkazu provedl listiny, z nichž vzal za prokázané, že Státní ústav pro kontrolu léčiv vydal dne 9. 3. 2020 laboratoři povolení k vyšetřování na přítomnost SARS-CoV-2 v humánním materiálu metodou PCR, a to na základně předložené dokumentace, mimo jiné dokladu o zavedení systému kvality ČSN EN ISO 15189 včetně PCR metodiky. Laboratoř je evidována v Registru klinických laboratoří Národního autorizačního střediska pro klinické laboratoře při České lékařské společnosti Ja Evangelisty Purkyně, z. s. a je zapojena do programu zvyšování kvality ve zdravotnictví garantovaném MZ ČR, úspěšně splnila podmínky Auditu II, bylo jí vystaveno osvědčení pod č. [příjmení] [číslo] ze dne [datum] a pravidelně se podrobuje externím kontrolám kvality ze strany WHO a Státního zdravotního ústavu. Bylo tedy prokázáno, že diagnostika proběhla v laboratoři k tomu oprávněné.

27. Soud prvního stupně správně uvedl, že nebylo zjištěno, že by výsledek testů ze vzorků odebraných žalobkyni byl postaven na neprůkazné hodnotě hladiny Ct, i když výsledek testů byl vždy jen slabě pozitivní. Z provedených důkazů vyplynulo, že nedošlo k nesprávné interpretaci výstupu v rozporu s návodem, byly provedeny veškeré návodem vyžadované negativní a pozitivní kontroly i izolační kontroly, nic nesvědčí o tom, že by došlo ke kontaminaci vzorků a také křivka, která byla přístrojem zobrazena, svědčila o pozitivitě vzorků v souladu s návodem výrobce. Je pravdou, že rozbor nebyl proveden v tzv. tripletu, tedy ve 3 jamkách, což však není obecně závaznými předpisy ani obvyklými postupy vyžadováno. To zjistil soud prvního stupně z ústavního znaleckého posudku i jeho ústního doplnění pověřenou osobou, včetně konfrontace se znalcem [anonymizováno] [příjmení].

28. Postup žalované byl tedy zcela v souladu se státem zvoleným způsobem řešení epidemiologické situace. Závěr, že žalobkyně je osobou, u které v klinickém vzorku byla detekována nukleová kyselina viru SARS – CoV-2, a že je tedy potvrzeným případem COVID – 19 pozitivní osoby, byl učiněn po předchozím správném odborném zkoumání, předepsaným způsobem a v souladu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy, i s náležitou odbornou úrovní. Žalovaná tak jednala v souladu s přístupem zvoleným českými orgány ke zvládnutí epidemie, tj. lege artis. Pro tento závěr je nepodstatné, že pozdější písemné rozhodnutí Krajské hygienické stanice [příjmení] kraje o nařízení karantény žalobkyně bylo zrušeno. Nepodstatné je i to, že zástupce vedlejšího účastníka na straně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] zahájil po vynesení napadeného rozsudku správní řízení u Státního ústavu pro kontrolu léčiv ve věci možného porušení zák. č. 268/2014 Sb. a zák. č. 268/2014 Sb., týkajícího se nesprávného postupu při používání přístrojů [příjmení] [příjmení] a [anonymizována dvě slova] a žádal o přezkoumání správnosti pravdivosti prohlášení společnosti [právnická osoba] ohledně RT-PCR testů.

29. Syn žalobkyně se narodil předčasně s nízkou porodní váhou a měl dechové problémy, byl umístěn do inkubátoru, byla nezbytná tepelná podpora a speciální podávání stravy a léčba. Proto byl umístěn na jednotce intenzivní a resuscitační péče a později na jednotce intenzivní péče, ovšem společně s dalšími ohroženými novorozenci, jejichž zdravotní problémy vyžadovaly tu nejintenzivnější péči a byli zvlášť citliví na případné ohrožení virovou či bakteriální nákazou. Bylo prokázáno, že oddělení, na kterém byl syn žalobkyně umístěn, je v jedné místnosti, v níž pracuje současně několik zdravotních sester a lékařů a že tento stupeň péče je poskytován žalovanou jako jedinou v Plzeňském a Karlovarském kraji. Pokud by se vyskytla jakákoliv nákaza na tomto oddělení, ohrozila by zdraví a život nejen syna žalobkyně, ale též dalších nedonošených dětí, jejich rodičů a pracovníků nemocnice. Ochrana zdraví a života osob, na které byla opatrnost žalované zaměřena, byla nepochybně i ve veřejném zájmu, a žalovaná tím, že ukončila pobyt žalobkyně ve svých prostorách, plnila prevenční povinnost dle § 2900 o. z. Motivem žalované pro omezení kontaktu žalobkyně se synem bylo zabránit výskytu onemocnění COVID – 19 v prostoru s intenzivním stupněm léčby ohrožených pacientů při zohlednění principu předběžné opatrnosti, tedy všeobecně přijatého epidemiologického hlediska při označení osoby za covid pozitivní. Soud prvního stupně tedy správně porovnával právo žalobkyně na kontakt se synem, a na druhé straně právo na život a zdraví tohoto dítěte, ostatních dětí a jejich rodičů i zdravotnického personálu a současně přihlížel i k provozním možnostem žalované, které neumožňovaly, aby byla žalobkyně umístěna v samostatném pokoji – ostatně i tak by nebylo zabráněno nebezpečí nákazy jejího syna a dalších osob.

30. Podle judikatury Ústavního soudu je třeba posuzovat proporcionalitu zásahu do osobnostních práv dle kritérií, která Ústavní soud zmiňuje ve svých nálezech (např. sp. zn. Pl. ÚS 31/13, sp. zn. Pl. ÚS 31/11, sp. zn. Pl. ÚS 24/10). Zejména musí být opatření, kterým je právo omezeno, způsobilé dosáhnout sledovaného cíle – jde tedy o tzv. princip vhodnosti. Za druhé je třeba zvážit, zda nebylo možno sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky, které by do práv osoby zasahovalo co nejméně a za třetí lze považovat zásah za přiměřený, je-li jeho závažnost vyvážena významem sledovaného cíle. Omezením práva na nepřetržitý kontakt rodiče s nezletilým dítětem se zabýval Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3708/19 ze dne 23. 3. 2020 a dospěl k závěru, že jde o právo, které je možné za předpokladu dodržení zásady proporcionality přiměřeným způsobem omezit. Obdobně vyznívá i Metodické doporučení Ministerstva zdravotnictví k přítomnosti zákonných zástupců u nezletilých pacientů v době nouzového stavu ze dne 21. 4. 2020, když doporučuje zdravotnickým zařízením přistupovat citlivě k této otázce, ovšem se zohledněním organizace zdravotních služeb v místě a nutnosti poskytovat zdravotní služby a neohrozit pacienty a zdravotnický personál. Odvolací soud se shoduje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že postup žalované je v souladu s kritérii stanovenými Ústavním soudem ČR pro přiměřenost a vhodnost zásahu do práva žalobkyně, jak to vyplývá ze shrnutí v odst. 28 tohoto odůvodnění.

31. Soud prvního stupně tedy v souladu s provedenými důkazy správně uzavřel, že žalovaná postupovala správně nejen při stanovení diagnózy COVID-19 žalobkyni, ale i při zabránění kontaktu žalobkyně se synem v nezbytném rozsahu, a že její opatření bylo způsobilé dosáhnout sledovaného cíle, tj. zamezit šíření nákazy v prostorách nemocnice. Zároveň bylo prokázáno, že tohoto cíle nebylo možné dosáhnout jiným způsobem, který by do práv žalobkyně zasahoval méně. Žalovaná tedy omezila právo žalobkyně v souladu se zákonem v zájmu nerušeného poskytování zdravotních služeb (§ 28 odst. 3 písm. e), § 47 odst. 1 písm. b) zák. o zdravotních službách). K zásahu či dotčení osobnosti žalobkyně tak nedošlo a soud prvního stupně žalobu žádající omluvu a náhradu nemajetkové újmy správně zamítl. Odvolací soud tedy toto rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

32. Potvrzen byl i výrok, jímž byla žalobkyně a vedlejší účastník na její straně zavázáni zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 57 596 Kč, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované není důvodné. Správně vedlejšímu účastníku na straně žalované byla v souladu s ustanovením § 93 odst. 3 věta první o. s. ř. a ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada v plném rozsahu, přičemž náklady vedlejšího účastníka činí náklady na zastoupení a jejich výši soud prvního stupně správně stanovil dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Přiznány byly náklady sestávající z odměny advokáta za 14 úkonů právní služby, tomu odpovídající počet paušálních náhrad dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a částka odpovídající 21% sazbě DPH, přičemž pro stručnost lze odkázat na správné a podrobné odůvodnění soudu prvního stupně o počtu a rozsahu učiněných úkonů. Vedlejší účastník na žalované straně nesouhlasil s tarifní hodnotou, z níž soud prvního stupně při vyčíslení odměny zástupce vycházel a poukazoval na to, že soud měl vycházet z tarifní hodnoty 85 000 Kč jako součtu částky 50 000 Kč jako tarifní hodnoty při nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích a částky 35 000 Kč jako tarifní hodnoty při nároku na nepeněžité zadostiučinění ve formě omluvy. Soud prvního stupně přiznal odměnu za 1 úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy pouze z tarifní hodnoty 50 000 Kč a dle přesvědčení odvolacího soudu postupoval správně. Z formulací ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu je zřejmé, že dopadají na stanovení odměny advokáta ve věcech se stejným předmětem řízení, mj. ve věcech nároků z porušení osobnostních práv, a tarifní hodnota závisí na tom, zda účastník požaduje nebo nepožaduje kromě jiného plnění i náhradu nemajetkové újmy (peněžitou náhradu). Pokud požaduje náhradu za újmu, činí tarifní hodnota pro určení odměny advokáta za úkon právní služby částku 50 000 Kč, pokud žádá něco jiného, je tarifní hodnota 35 000 Kč. V daném případě žalobkyně sice požadovala jak omluvu, tak i náhradu nemajetkové újmy, ale v případě obou uplatněných nároků se stále jedná o shodnou věc, tj. o ochranu osobnostních práv vycházející z téhož skutkového základu, proto soud prvního stupně správně aplikoval jen ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tj. ustanovení stanovující vyšší tarifní hodnotu.

33. Obdobně to platí pro rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na její straně a žalovanou. Žalovaná nejprve v řízení jednala prostřednictvím svého pracovníka, s ohledem na vývoj sporu pak ale důvodně sjednala k ochraně svých práv služby advokáta. Její účelně vynaložené náklady tedy představuje odměna zástupce za 7 úkonů právní služby po 3 100 Kč a včetně tomu odpovídajících náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty náklady celkem činí 28 798 Kč.

34. Náklady žalované i vedlejšího účastníka na její straně jsou povinni zaplatit žalobkyně a vedlejší účastník na její straně společně a nerozdílně k rukám zástupců dle § 93 odst. 3 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.

35. Odvolací soud přezkoumal také související usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně zaplatit státu náklady řízení, které zálohoval. V této části soud prvního stupně správně postupoval dle § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně a vedlejší účastník byli v řízení zcela neúspěšní. Náklady státu vznikly zaplacením znalečného, a to ve výši 11 510 Kč. V odvolání proti doplňujícímu usnesení, jímž byla tato částka stanovena, uvedla žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a žádala, aby bylo napadené usnesení zrušeno. Občanský soudní řád ale dává soudu možnost, aby rozhodl o výši nákladů, jejichž zaplacení již některému z účastníků uložil předchozím rozhodnutím dodatečně vydaným usnesením. Jde zejména o případy, kdy konečná výše nákladů státu není ještě při vyhotovení rozsudku známa, jako je to v přezkoumávané věci. Soud prvního stupně tedy nepochybil, rozhodl-li napadeným usnesením již jen o výši nákladů, které jsou povinni žalobkyně a účastník na její straně státu zaplatit, neboť tuto povinnost jim uložil již v rozsudku ve věci samé. Výše zmíněná částka pak představuje přiznané a vyplacené znalečné.

36. O nákladech odvolacího řízení, v němž měla žalovaná strana a vedlejší účastník na její straně rovněž plný úspěch, rozhodl odvolací soud rovněž dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž v obou případech jde o náklady na zastoupení v odvolacím řízení. Účelně vynaložené náklady žalované představuje odměna advokáta za 1 úkon právní služby (zastoupení při jednání) ve výši 3 100 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč Náklady vedlejšího účastníka na straně žalované pak představuje odměna advokáta za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a zastoupení při jednání), tj. 6 200 Kč, 2 paušální náhrady celkem ve výši 600 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty 1 428 Kč, celkem 8 228 Kč. K zaplacení byli žalobkyně vedlejší účastník na její straně zavázáni společně a nerozdílně dle § 93 odst. 3 věta první o. s. ř.