61 Co 63/2024 - 216

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 11. 2023, č. j. 5 C 317/2022-183 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 5 C 317/2022-183, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitým věcem: pozemku p. č. st. 321, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], č. p. 178, rod. dům, pozemku p. č. 363/10, zahrada, zapsaným na LV 768 pro k. ú. [adresa], obec [adresa], vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I), tyto nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), které uložil na úplné a konečné vypořádání zaniklého spoluvlastnictví zaplatit žalovanému 1 981 666,67 Kč, a to tak, že 1 600 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a 381 666,67 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady řízení ve výši 51,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky V a VI). Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, neboť dle něj napadené rozhodnutí není správné, jelikož soudem zrušené a vypořádané spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem není spravedlivé, po právu a je v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru žalovaného soud prvního stupně nesprávně zhodnotil poměry a rozhodl nedůvodně, pokud nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, a ještě stanovil za podíl žalovaného na nemovitých věcech neadekvátní náhradu. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by to byla žalobkyně, která se zasloužila o nabytí nemovitých věcí do spoluvlastnictví účastníků, neboť žalovaný rozhodně na pořízení nemovitostí neparticipoval jen částkou 100 000 Kč. Soudem prvního stupně v té souvislosti nebylo vzato v úvahu, že to byl žalovaný, který po celou dobu hradil a stále hradí splátky účastníky formálně coby oběma dlužníky sjednaného úvěru, a hlavně, že mimořádná splátka tohoto úvěru byla zaplacena z finančních prostředků získaných prodejem výlučně jím vlastněného bytu. Tím, že prodal svůj byt a zaplatil mimořádnou splátku úvěru ve výši 1 150 000 Kč, významně ulehčil společnému rodinnému rozpočtu, zároveň se však sám připravil o další možnost uspokojení své bytové potřeby, a to na rozdíl od žalobkyně, která byt ve svém výlučném vlastnictví neprodala, ač tak původně měla také učinit. Chování žalobkyně se tak s odstupem času dle žalovaného jeví jako chladný kalkul, kterému se dostává rozhodnutím soudu prvního stupně požehnání zvláště v jeho závěrech, že žalobkyně je samoživitelkou. Žalovaný dále podotkl, že spoluvlastněné nemovitosti jsou jediným domovem žalovaného a společných synů účastníků, přičemž on na rozdíl od žalobkyně nikdy tyto nemovité věci neopustil, stále je zveleboval a udržoval pro rodinu, a také do různých aktivit spojených s nimi zasvěcoval a zaučoval své syny, kteří po návratu žalobkyně do domu žijí v domě spolu s oběma rodiči de facto jako rodina. Tak trochu dle žalovaného otázkou zůstává, zda je vůbec důvodné předmětné podílové spoluvlastnictví účastníků rušit a vypořádávat. Pokud ano, pak ale nikoli tím způsobem, jak to učinil soud prvního stupně. Namístě přitom bude dle žalovaného dořešit vypořádání dalších vzájemných vztahů účastníků v širším slova smyslu, zejména v souvislosti s dosud zaplacenými i v budoucnu splatnými splátkami hypotečního úvěru, k čemuž žalovaný nabízí řešení tím způsobem, že by nemovité věci byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, on by vyplatil žalobkyni částku ve výši 3 963 333 Kč a zaplatil by rovněž zbývající část společného úvěru, přičemž žalobkyně by si po případném prodeji svého bytu v Klatovech mohla koupit bez problémů a zatížení další výlučně vlastněné nemovité věci, tedy například i rodinný dům se zahradou. Dále žalovaný namítl, že v souvislosti s prokázáním své solventnosti nebyl poučen soudem prvního stupně podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., čímž dle jeho názoru soud prvního stupně pochybil a rezignoval na náležité zjištění skutkového stavu. Ve skutečnosti tak dle žalovaného žalobkyni svědčí pouze fakt, že vlastní větší podíl na nemovitostech, což je ovšem zapříčiněno jen díky jeho solidnosti. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a pro případ, že by dospěl k závěru, že je namístě podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem zrušit, pak navrhl, aby se staly výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že to byla ona, která v době pořízení nemovitosti vynaložila své výlučné prostředky nad rámec poskytnutého úvěru ve významné výši, že to byla primárně iniciativa její, která si chtěla pořídit nemovitost a nechala se přemluvit žalovaným, že nemovitost nabydou do podílového spoluvlastnictví. Dále uvedla, že bez její úvěruschopnosti by bylo pro účastníky nemožné si předmětnou nemovitost pořídit, což se odrazilo i do výše podílů na předmětné nemovitosti. Pokud žalovaný poukazuje na hrazení splátek úvěru, pak dle žalobkyně zapomíná na to, že po dobu hrazení úvěru byli žalovaný a žalobkyně v partnerském a následně v manželském vztahu, přičemž žalobkyně zajišťovala chod společné a poté rodinné domácnosti, včetně péče o nezletilé děti účastníků, dále podle svých možností přispívala finančními prostředky na hospodaření společné a poté rodinné domácnosti, kdy hradila téměř veškeré náklady s nemovitostí spojené, navíc uhradila veškeré vybavení domácnosti ze svých výlučných prostředků. Pokud jde o prodej bytu žalovaného a uhrazení mimořádné splátky úvěru pak žalobkyně namítla, že nabízen do prodeje byl i její byt, ovšem dříve se podařilo zajistit kupce na výhodný prodej bytu žalovaného, proto byl prodán právě on. Žalobkyně také opakovaně navrhovala převedení svého bytu na žalovaného, tedy není pravdivé tvrzení žalovaného, že by se připravil o další možnost uspokojení své bytové potřeby. Pokud jde o námitku, že žalovaný na rozdíl od žalobkyně nikdy nemovité věci neopustil, že jsou jediným domovem jeho a jejich nezletilých synů, žalobkyně uvedla, že nemovitost byla nucena opustit spolu s dětmi v důsledku chování žalovaného, přičemž je to ona, která má oba syny ve výlučné péči. V té době žalovaný nemovitost užíval sám případně s cizí ženou, aniž by své výlučné užívání žalobkyni kompenzoval. Žalobkyni proto nezbylo nic jiného než záležitost řešit prostřednictvím této žaloby. Žalobkyně věří, že aktuálně nefunkční, nucené a konfliktní soužití v předmětné nemovitosti bude spravedlivě soudem vyřešeno. Ve vztahu k poučení dle ust. § 118a o. s. ř. ještě žalobkyně odkázala na podání soudu ze dne 27. 2. 2023. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co dokazování při jednání odvolacího soudu dne 22. 4. 2024 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného za důvodné považovat nelze. V posuzované věci domáhala se žalobkyně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a to tím způsobem, že nemovité věci budou přikázány do jejího výlučného vlastnictví a bude jí uložena povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl. Žalovaný navrhoval, aby v případě zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem byly nemovité věci přikázány do jeho výlučného vlastnictví. V případě náhrady, která by měla být vyplácena žalované, dále žádal, aby vypořádací podíl pro žalobkyni byl snížen o částku odpovídající splátkám úvěru na pořízení nemovitých věcí a dalším investicím, které byly z jeho strany do nemovitých věcí realizovány. Ve vztahu k tomuto požadavku žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným navrhovaným způsobem nelze postupovat, jelikož rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivním, který práva a povinnosti teprve zakládá, a proto před nabytím právní moci takového rozsudku není proti nároku z něj plynoucímu započtení možné; účinky započtení totiž nastanou až v okamžiku, kdy se pohledávky setkají, tedy kdy se stanou způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 o. z.), tedy nejdříve k okamžiku právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zatímco soud musí vycházet z právního stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), kdy ještě pohledávka na zaplacení vypořádacího podílu neexistuje. Tento závěr soudu prvního stupně je správný, jelikož účastníkům sice nic nebrání v tom, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky vyplývající ze širšího vypořádání, případně i jiné vzájemné nároky, jde ovšem o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání, která míří právě a jen na ty procesní situace, kdy se některý ze spoluvlastníků domáhá přímo zaplacení částky vyplývající z vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, naopak případný požadavek na započtení oproti přiměřené náhradě při zrušení spoluvlastnictví uplatnění nároku z tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví formou vzájemného návrhu nepředstavuje. V poměrech posuzované věci tedy žalovaný vzájemný návrh podle jeho jednoznačného vyjádření k výzvě soudu prvního stupně neuplatnil, nýbrž jako svoji procesní obranu uplatnil požadavek na započtení jím tvrzeného nároku z tzv. širšího vypořádání oproti přiměřené náhradě, kterou by měl případně vyplácet žalobkyni, což však, jak shora vysvětleno, možné není (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6018/2017). Správně se tedy soud prvního stupně s ohledem na způsob uplatnění procesní obrany žalovaným touto jeho procesní obranou více nezabýval a žalovaného ani nevyzýval k přesné specifikaci realizovaných investic do společné věci a k jejich prokázání. Soud prvního stupně se tak zabýval jen požadavkem žalobkyně na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, k čemuž provedl účastníky navržené důkazy, z nich zjistil skutečnosti uvedené v pátém odstavci odůvodnění napadeného rozsudku, kdy z těchto správných skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází rovněž odvolací soud. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že je namístě podílové spoluvlastnictví účastníků zrušit, neboť ani jeden z nich nemá zájem ve spoluvlastnictví setrvat (viz § 1140 odst. 1 o. z.), kdy se účastníci o zrušení spoluvlastnictví a způsobu jeho vypořádání sami nedohodli (viz § 1143 o. z.). Pokud jde o jeho vypořádání, pak vyšel zejména z ust. § 1144 odst. 1 a § 1147 o. z. Vzal přitom za prokázané, že nemovité věci není možné reálně rozdělit, a to ani na bytové jednotky, a tudíž je třeba rozhodnout o přikázání nemovitých věcí jednomu z účastníků za náhradu druhému, neboť o předmětné nemovité věci usilovali oba účastníci. Při úvaze, komu mají být nemovité věci přikázány, vycházel předně z velikosti spoluvlastnických podílů, kdy žalobkyně vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 2/3, zatímco žalovaný toliko o velikosti 1/3, a dále zohlednil to, že na úhradě kupní ceny participovala žalobkyně částkou 400 000 Kč ze svých výlučných prostředků, zatímco žalovaný jen částkou 100 000 Kč, kdy zbytek kupní ceny byl doplacen hypotečním úvěrem poskytnutým oběma účastníkům společně v době, kdy ještě nebyli manželé. Dále zohlednil i tu skutečnost, že do péče žalobkyně byly svěřeny obě nezletilé děti účastníků, že žalobkyně i nezletilé děti předmětné nemovité věci obývají, a proto uzavřel, že také kritérium účelného využití věci svědčí ve prospěch žalobkyně, a to i přesto, že žalovanému byl upraven poměrně široký styk s nezletilými dětmi, který je také realizován v předmětných nemovitých věcech, ve kterých žalovaný také stále bydlí. Přihlédl i k tomu, že oba účastníci se podílejí na nákladech spojených s nemovitou věcí (daň z nemovitostí a jejich pojištění), že nemovité věci nevyžadují aktuálně opravu či údržbu ve větším rozsahu, přičemž do budoucna jsou schopni oba účastníci opravu i údržbu nemovitých věcí zajistit. Oba účastníci jsou také podle soudu prvního stupně schopni splácet úvěrového splátky úvěru převzatého na úhradu kupní ceny nemovitých věcí. Více kritérií pro přikázání předmětných nemovitých věcí do výlučného vlastnictví tak dle soudu prvního stupně svědčí právě žalobkyni, a proto právě jí soud prvního stupně nemovité věci do výlučného vlastnictví přikázal. Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 1 981 666,67 Kč, kterou vypočetl z obvyklé ceny předmětných nemovitých věcí, kterou učinili účastníci nespornou ve výši 5 945 000 Kč. V té souvislosti soud prvního stupně rovněž zohlednil, že žalobkyně prokázala, že je schopna vypořádací podíl žalovanému zaplatit, přičemž částku 1 600 000 Kč je schopna vyplatit prakticky ihned a zbývající částku je schopna opatřit prodejem svého majetku. S ohledem na tento svůj závěr již nehodnotil možnost získání úvěru žalobkyní a neproved k tomu ani žalobkyní předložené důkazy, které dle něj navíc byly uplatněny až po koncentraci řízení. Poznamenal dále, že z žalovaným navržených důkazu jeho solventnost k vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni nezjistil, poučení žalovanému ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. však neposkytoval, neboť uzavřel, že nemovité věci je namístě přikázat žalobkyni, která navíc svoji solventnost dostatečně prokázala. Odvolací soud s ohledem na námitky žalovaného a jím předložené listinné důkazy dokazování doplnil ohledně solventnosti žalovaného (jeho schopnosti vyplatit vypořádací podíl žalobkyni), kdy s ohledem na to, že žalovanému nebylo poskytnuto poučení soudem prvního stupně ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., bylo možné žalovaným navržené důkazy k prokázání jeho solventnosti provést i v odvolacím řízení, kdy nadto podle tvrzení žalovaného z části nabyl nyní tvrzené finanční prostředky až po rozhodnutí soudu prvního stupně [viz výjimky uvedené v ust. § 205a písm. d), e) o. s. ř.]. Z takto žalovaným předložených důkazů odvolací soud zjistil, že ke dni 31. 3. 2024 činil zůstatek na účtu žalovaného u ČSOB, a. s., částku 872 698,22 Kč (zjištěno z výpisů z účtu žalovaného u ČSOB, a. s., za měsíc březen 2024) a že má zřízen u České spořitelny, a. s., termínovaný vklad ve výši 150 000 Kč (zjištěno z odchozí úhrady ze dne 2. 4. 2024 na termínovaný vklad žalovaného u České spořitelny, a. s.). V zájmu zachování rovnosti stran doplnil odvolací soud dokazování také důkazy předloženými žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně prokazujícími možnost žalobkyně vzít si úvěr na vyplacení (části) vypořádacího podílu žalovanému, z nichž zjistil, že žalobkyni by mohl být poskytnut úvěr ve výši 3 700 000 Kč až 3 727 000 Kč (zjištěno z předběžné kalkulace úvěru od Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., ze dne 10. 11. 2023 a orientační nabídky hypotečního úvěru od Hypoteční banky, a. s.). Po zhodnocení výše uvedených skutečností s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně rozhodl dle jeho názoru správně, pokud přistoupil ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, jelikož pro takový postup byly splněny veškeré zákonné podmínky. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že v souladu s ust. § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a že každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o zrušení spoluvlastnictví, jen se tak nesmí stát v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 o. z.). Pokud v odvolání žalovaný namítl, že je otázkou, zda je vůbec namístě podílové spoluvlastnictví účastníků zrušit a vypořádat, je třeba uvést, že žalovaný tuto otázku nadnesl v kontextu se svým tvrzením, že účastníci spolu se svými nezletilými dětmi nyní společně v předmětných nemovitých věcech jako rodina bydlí, tedy v kontextu osobních poměrů spoluvlastníků nikoli v kontextu objektivních skutečností týkajících se společné věci. Žalovaný tak netvrdí a ze zjištěných skutečností soudem prvního stupně se ani nepodává, že by žalobkyně žádala o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu, ale namítá své subjektivní poměry (bydlení v nemovitých věcech spolu se žalobkyní a jejich společnými dětmi), tedy jeho námitka by mohla směřovat jen k tomu, že zrušení spoluvlastnictví je k jeho újmě (byť ani takto výslovně formulována není). Námitky proti zrušení spoluvlastnictví se však musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět zrušení spoluvlastnictví. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Újmu některého spoluvlastníků také nelze spatřovat pouze v pravidelných důsledcích zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Skutečnost namítaná žalovaným tak důvodem, pro který by ke zrušení spoluvlastnictví účastníků nemělo ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. dojít, není, neboť nejde o skutečnost jen přechodné povahy ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení a judikatury (žalovaný přitom netvrdí jiné skutečnosti přechodné povahy na jeho straně jako např. nepřiznivý zdravotní stav). Žalobkyní podanou žalobu nelze s ohledem na veškeré okolnosti tohoto případu považovat ani za zneužití práva ve smyslu ust. § 8 o. z., jelikož za zneužití práva lze považovat jen výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. O takovou výjimečnou situaci v poměrech posuzované věci jednoznačně nejde, jelikož žalobkyně nechce ve spoluvlastnictví se žalovaným jako bývalým manželem setrvat, neboť společné soužití v předmětných nemovitých věcech považuje za konfliktní, které není v zájmu jejím ani nezletilých dětí účastníků, a chce proto společné nemovité věci užívat společně jen s dětmi účastníků, přičemž žalovaný ani netvrdí mimořádné okolnosti na své straně, které by závěr o zneužití práva žalobkyně mohly podpořit (žalovaný je zdravý, v produktivním věku, příslušníkem Armády České republiky s nadprůměrným příjmem a nemalými úsporami, který si tak bude schopen, jak ještě bude dále zdůvodněno, zajistit i v případě zrušení spoluvlastnictví jiné odpovídající bydlení). Pro úplnost se k této námitce žalovaného dodává, že žalovaný nepodal návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví ve smyslu ust. § 1155 o. z. Vzhledem k tomu, že účastníci se jako spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví nedohodli, byl oprávněn o něm ve smyslu ust. § 1143 o. z. rozhodnout na návrh některého z nich soud. Soud prvního stupně tedy dle názoru odvolacího soudu správně spoluvlastníků účastníků k nemovitým věcem zrušil a správně poté rozhodoval o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Přitom soud prvního stupně správně vyšel z toho, že je třeba při určení způsobu vypořádání spoluvlastníků postupovat podle kogentních ustanovení občanského zákoníku upravujících taxativně způsoby vypořádání spoluvlastníků uvedených v § 1144 a násl. o. z. Správně tedy nejprve hodnotil, zda je možné reálné rozdělení společných nemovitých věcí, a to včetně rozdělení nemovitých věcí (domu) na jednotky, a správně uzavřel, že reálné rozdělení nemovitých věcí dobře možné není, jak to jednoznačně vyplynulo ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] Josefa Choce ze dne 10. 7. 2023 č. 027246/2023, proti kterému nebylo účastníky a zejména žalovaným, který možnost reálného rozdělení nemovitých věcí na jednotky nejprve nevylučoval, nic namítáno. Ostatně ani v odvolání žalovaný námitky k tomuto závěru soudu prvního stupně nevznesl. Dospěl-li soud prvního stupně ke správnému závěru, že rozdělení společných věcí dobře možné není, přičemž oba účastníci projevili zájem nabýt společné nemovité věci do svého vlastnictví za přiměřenou náhradu, správně ve smyslu ust. § 1147 o. z. hodnotil, kterému ze spoluvlastníků nemovité věci přikázat a za jakou náhradu. Přitom se správně zabýval výší podílů obou spoluvlastníků na společné věci, účelným využitím věci, tím, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat, a také schopností účastníků včas zaplatit vypořádací podíl, resp. přiměřenou náhradu (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Při hodnocení těchto kritérií správně uzavřel, že je to žalobkyně, které svědčí dvojnásobný spoluvlastnický podíl na společných nemovitých věcech než žalovanému. Velikost spoluvlastnických podílů účastníků přitom odpovídá tomu, na čem se účastníci spolu s prodávajícím při koupi nemovitých věcí dohodli v kupní smlouvě ze dne 20. 5. 2013, a tedy z takto dohodnuté výše spoluvlastnických podílů mezi účastníky je třeba vycházet bez ohledu na to, že žalovaný nyní vnímá svůj souhlas s výší spoluvlastnických podílů účastníků jako chybné rozhodnutí. Ať už byl tedy žalovaný veden jakýmikoliv důvody, platně tehdy spolu se žalobkyní projevil vůli k tomu, že nemovité věci nabydou v těch spoluvlastnických podílech, v jakých soud prvního stupně uvažoval, tedy žalobkyně s podílem o velikosti 2/3 a žalovaný s podílem o velikosti 1/3. Z této velikosti spoluvlastnických podílů účastníků je tak třeba v tomto řízení vycházet a nelze je v rámci tohoto řízení jakkoli revidovat. Velikost spoluvlastnického podílu tak jednoznačně svědčí ve prospěch žalobkyně, neboť podíl žalobkyně je dvojnásobný oproti podílu žalovaného. Musela by zde tedy být naplněna jiná kritéria, která by toto objektivně dané kritérium vzniklé při nabytí nemovitých věcí oběma účastníky převážila ve prospěch žalovaného. V souvislosti s nabytím nemovitých věcí soud prvního stupně hodnotil rovněž to, jaký z účastníků se více o nabytí nemovitých věcí přičinil s tím, že i zde uzavřel, že větší přičinění na nabytí nemovitých věcí je třeba shledat na straně žalobkyně. Ani tuto úvahu soudu prvního stupně nelze považovat za nesprávnou, jelikož podle obsahu kupní smlouvy to byla skutečně žalobkyně, která ze svých výlučných prostředků v době nabytí nemovitých věcí investovala na úhradu kupní ceny vyšší částku než žalovaný, neboť to byla ona, která hradila částku 400 000 Kč (300 000 Kč z vlastních zdrojů a 100 000 Kč z půjčky od svého zaměstnavatele), zatímco žalovaný hradil jen částku 100 000 Kč (z půjčky od svého zaměstnavatele). Je sice pravdou, jak to namítá žalovaný, že větší část kupní ceny v částce 2 300 000 Kč byla hrazena z hypotečního úvěru, který převzali oba účastníci jako spoludlužníci, ovšem s ohledem na jejich postavení jako spoludlužníků předmětného úvěru je třeba uvažovat tak, že i k jeho získání přispěli shodně oba účastníci a nikoli pouze některý z nich (žalovaný). Za zásadní nepovažuje odvolací soud již to, který z účastníků inicioval zakoupení přímo těchto konkrétních nemovitých věcí, jelikož oba účastníci o jejich nabytí museli mít zájem a oba se také na jejich zakoupení podíleli. Pokud jde o splácení hypotečního úvěru, který účastníci na úhradu části kupní ceny nemovitých věcí společně převzali, zde skutečně platí, že to byl žalovaný, který splátky úvěru hradil a který také ze svých výlučných prostředků z prodeje jím vlastněného bytu uhradil dne 1. 3. 2015 mimořádnou splátku hypotečního úvěru ve výši 1 150 000 Kč. Nelze ovšem přehlédnout, že po většinu doby splácení hypotečního úvěru účastníci žili v partnerském vztahu a následně v manželství (od 7. 7. 2017 do 26. 1. 2021), vychovávali společné děti ([Anonymizováno] narozeného dne [datum] a [Anonymizováno] narozeného dne [datum]), a tudíž je třeba na hrazení splátek hypotečního úvěru žalovaným po dobu takového společného soužití nahlížet také pohledem vedení společné či rodinné domácnosti účastníků v této době. Ve prospěch žalovaného je tak možné hodnotit mimořádnou splátku úvěru z jeho výlučných prostředků a také splácení úvěru po zániku manželství účastníků, ovšem i zde je třeba přihlédnout k tomu, že nejde o zásluhu přímo související s nabytím nemovitých věcí účastníků, nýbrž až s hrazením hypotečního úvěru, a nelze také pominout případnou otázku vzájemného vypořádání účastníků jako spoludlužníků předmětného úvěru. V rámci rozhodování o tom, komu z účastníků mají být nemovité věci přikázány do vlastnictví, nejde tudíž o natolik zásadní kritérium, které by mohlo a mělo ostatní kritéria převážit. Jde-li o účelné využití společné věci, pak ani zde dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že toto kritérium svědčí opět ve prospěch žalobkyně. Správně přitom soud prvního stupně zohlednil, že v nemovitých věcech aktuálně uspokojují své bytové potřeby oba účastníci společně se svými nezletilými syny, ovšem je to žalobkyně, které byly nezletilé děti účastníků svěřeny do péče, a žalovanému byl upraven pouze styk s nimi, byť poměrně široký. Pokud tedy žalovaný namítá, že v předmětných nemovitých věcech by chtěl nadále zůstat bydlet i z toho důvodu, že jsou zde oba nezletilí synové zvyklí a mohl by zde být realizován jeho styk s nimi, tím spíše obdobné platí pro žalobkyni, neboť pokud budou společné nemovité věci přikázány do vlastnictví žalobkyni, zůstane v nich podle svého vyjádření bydlet žalobkyně spolu s nezletilými dětmi, které má svěřeny do své péče, a tedy nezletilé děti účastníků zůstanou stejně tak bydlet spolu s žalobkyní v prostředí, ve kterém vyrůstaly. Ve společných nemovitých věcech dále od počátku jejich nabytí do současnosti převážně bydleli oba účastníci společně s nezletilými dětmi, žalobkyně sice po určitou dobu (od konce září 2019 do července 2022) nemovité věci opustila v důsledku neshod s žalovaným, které vedly až k jejich rozvodu, ovšem do nemovitých věcí se následně navrátila a bydlí v nich dosud. Skutečnost opuštění nemovitých věcí žalobkyní v době rozvratu manželství účastníků nelze dle názoru odvolacího soudu hodnotit jako zásadní okolnost ve prospěch či neprospěch některého z účastníků. Naopak lze v této souvislosti zmínit i to, že žalovaný mohl společné nemovité věci i v té době stále užívat, aniž by za to žalobkyni hradil odpovídající náhradu. Vzhledem k tomu, že šlo u nemovitých věcí při jejich nabytí účastníky o novostavbu domu, byly prováděny jen dokončovací a udržovací práce a nemovité věci byly vybaveny zařízením s tím, že na tom se podíleli oba účastníci, žalobkyně zejména na vybavení domu a žalovaný na založení a údržbě zahrady a vybudování oplocení, ovšem žádný z nich natolik odlišnou měrou, aby toto kritérium svědčilo ve prospěch jen některého z nich. Správně dále soud prvního stupně uzavřel, že oba účastníci jsou schopni s ohledem na své příjmy se o nemovitost starat a udržovat ji i nadále, a tedy ani toto kritérium nesvědčí jen pro jednoho z nich. Odvolací soud k tomu dodává, že ani u jednoho z účastníků nelze shledat významně vyšší citový vztah k nemovitým věcem než u druhého z nich, neboť nejde například o rodový majetek některého z nich, nýbrž o majetek nabytý jimi oběma společně pro upokojování společných bytových potřeb až v roce 2013. Soud prvního stupně dále správně uzavřel, že žalobkyně je schopna včas vypořádací podíl (přiměřenou náhradu) žalovanému vyplatit, a to v převážné míře v rozsahu částky 1 600 000 Kč v podstatě bezprostředně po rozhodnutí soudu. Pokud soud prvního stupně uvažoval tak, že žalovaný svoji schopnost vyplatit vypořádací podíl žalobkyni řádně neprokázal, odvolací soud umožnil žalovanému, aby i on svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu prokázal. Nad rámec zjištění soudu prvního stupně ohledně možnosti poskytnout žalovanému hypoteční úvěr, přitom žalovaný prokázal před odvolacím soudem, že disponuje další částkou cca 1 000 000 Kč, kterou by mohl k výplatě vypořádacího podílu žalobkyni použít. V takovém případě by žalovaný, pokud by z nově získaného hypotečního úvěru nemusel být doplacen dosud nesplacený hypoteční úvěr váznoucí na nemovitých věcech, disponoval dostatečnými prostředky pro vyplacení žalobkyně. Ovšem i v takovém případě je to žalobkyně, jejíž majetková situace je lepší než majetková situace žalovaného, a představuje tak lepší záruku schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu ze strany žalobkyně. V té souvislosti je zejména třeba zohlednit, že s ohledem na nižší vypořádací podíl, který by vyplácela žalobkyně žalovanému, postačuje žalobkyni k vyplacení žalovaného menší množství finančních prostředků, přičemž žalobkyně je stále vlastnicí bytu ve výlučném vlastnictví v hodnotě přesahující 3 000 000 Kč, což vytváří pro žalobkyni i možnost vyššího zajištění pro získání hypotečního úvěru. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně má možnost jiného bydlení ve svém bytě a že v případě vyplacení vypořádacího podílu z jeho strany a připočtení hodnoty majetku, který žalobkyně vlastní, by pro žalobkyni neměl být problém zajistit si jiné bydlení i v rodinném domě, lze sice přisvědčit žalovanému, že žalobkyně skutečně na rozdíl od něj má možnost jiného bydlení ve vlastním bytě, ovšem bydlení v rodinném domě (společných nemovitých věcech) představuje vyšší kvalitu bydlení. Současně by si žalobkyně v případě prodeje svého bytu a po vyplacení vypořádacího podílu žalovaným jistě mohla opatřit jinou nemovitost i v podobě rodinného domu, ovšem i žalovaný v případě vyplacení vypořádacího podílu žalobkyní s přihlédnutím k tomu, jakými finančními prostředky disponuje a jaký příjem dosahuje, bude si moci, byť za pomoci hypotečního úvěru, rovněž pořídit jinou nemovitost pro své bydlení, včetně rodinného domu (uvažuje-li odvolací soud tak, že žalovaný disponuje částkou cca 1 000 000 Kč, žalobkyní bude mu vyplacen vypořádací podíl ve výši cca 2 000 000 Kč a že je schopen dosáhnout na úvěr ve výši cca 3 000 000 Kč, pak si žalovaný může opatřit nemovitou věc pro zajištění svého bydlení až v hodnotě 6 000 000 Kč při stejném zatížení, jako v případě, pokud by vyplácel žalobkyni vypořádací podíl). Lze tak uzavřít, že i žalovaný si v případě přikázání společných nemovitých věcí do vlastnictví žalobkyně bude schopen zajistit odpovídající bydlení nejen pro sebe, ale vhodné i pro styk s nezletilými syny. Shrne-li odvolací soud výše uvedené, pak je třeba aprobovat závěr soudu prvního stupně, že hodnocená kritéria převážila ve prospěch žalobkyně, a to zejména v souvislosti s jejím dvojnásobným spoluvlastnickým podílem na společných nemovitých věcech, což je kritérium zásadní, dále v souvislosti s vyšší mírou jejího přičinění při nabytí nemovitých věcí při úhradě části kupní ceny z výlučných prostředků žalobkyně, dále v souvislosti s účelným využitým nemovitých věcí z její strany a také s její schopností vyplatit vypořádací podíl žalovanému, které nepřevážil vyšší podíl žalovaného na úhradě hypotečního úvěru, který si účastníci za účelem zaplacení části kupní ceny nemovitých věcí společně vzali, a ani další kritéria, která byla žalovaným namítána, která ale dle názoru odvolacího soudu ve prospěch žalovaného ani nesvědčila. Soud prvního stupně proto dle názoru odvolacího soudu rozhodl správně, pokud společné nemovité věci po zrušení spoluvlastnictví přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně za přiměřenou náhradu žalovanému, kterou správně stanovil z obvyklé ceny společných nemovitých věcí, na které se účastníci shodli. Jde-li o žalovaným naznačované další spory mezi účastníky v souvislosti s vypořádáním splátek hypotečního úvěru, případně investic do společných nemovitých věcí, pak existenci sporů mezi účastníky vyloučit nelze, ovšem samy o sobě důvodem pro jiné rozhodnutí soudu v otázce zrušení a vypořádání jejich spoluvlastnictví nejsou. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu rozhodl správně rovněž o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá, s přihlédnutím k povaze řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kdy zde žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily ve prospěch jiného rozhodnutí ani odvolacím soudem shledány nebyly. Soud prvního stupně dále správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení placených státem v podobě části znalečného, jež nebylo uhrazeno ze záloh zaplacených účastníky, a to v souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výsledek sporu tak, že oba účastníci se budou podílet na těchto nákladech řízení jednou polovinou, když ani u jednoho z účastníků nelze shledat předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků za splněné. Veden výše uvedenými úvahami proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. rovněž tak, že žádný z účastníků právo na jejich právo nemá, a to ze stejných důvodů jako soud prvního stupně, byť žalovaný se svým odvoláním neuspěl, neboť za podstatnou i pro své rozhodnutí považoval povahu tohoto sporu jako tzv. iudicium duplex a ani v rámci odvolacího řízení zde neshledal mimořádné okolnosti pro jiné rozhodnutí (k tomu srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23).

Poučení