61 Co 9/2024 - 593

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o 305 200 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 11. 2023, č. j. 8 C 390/2017-520 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku I v části, v níž byla žaloba do částky 45 741 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 7. 2021 do zaplacení a dále ohledně úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 259 459 Kč od 4. 3. 2016 do 18. 8. 2017 zamítnuta, a ve zbývající části se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 259 459 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 8. 2017 až do zaplacení, a to vše do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 264 351,60 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě státem placených nákladů řízení částku 184 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě státem placených nákladů řízení částku 1 041,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud žalobu o zaplacení částky 305 200 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky ve výši 259 459 Kč od 4. 3. 2016 do 20. 7. 2021 a s úroky ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky ve výši 305 200 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení zamítl (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce 177 800 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně na náhradě nákladů řízení částku 1 225,40 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III). K odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně od 26. 2. 2001 do 13. 11. 2015, kdy žalobkyně s ním okamžitě zrušila pracovní poměr z důvodů, že žalovaný provozoval výdělečnou činnost shodnou s předmětem zaměstnavatelky bez jeho souhlasu, přičemž od 1. 5. 2003 byl zaměstnán na pozici vedoucího střediska armovny a od 1. 1. 2004 na pozici vedoucího výroby armovny, tj. pozici podřízené vedoucímu střediska armovny, kterou zastával [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že cena za dílo, kterou platila společnosti [právnická osoba], byla zbytečně navyšována o dva mezičlánky, tzv. přefakturaci, a žalobkyně platila cenu zvýšenou o marži žalovaného a o marži firmy [právnická osoba], kdy také nebylo sporu, že žalovaný byl rovněž odpovědným zástupcem této společnosti od 28. 4. 2010, a tím došlo k obohacení žalovaného a ke škodě žalobkyně. Část žalobního nároku ve výši 45 741 Kč s příslušenstvím s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně shledal promlčenou, když v tomto rozsahu žalobkyně nárok uplatnila až podáním doručeným soudu dne 29. 6. 2021, a pokud jde o zbývající částku ve výši 259 459 Kč s příslušenstvím, ani v tomto rozsahu žalobu neshledal důvodnou. Jednak dospěl k závěru, že zaměstnanec neodpovídá za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2 a § 257 odst. 4 zákoníku práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zákoníku práce), respektive třetích osob vně zaměstnavatele, když dovodil, že žalovaný jako vedoucí výroby pouze zpracovával cenové nabídky a předkládal je vedoucímu střediska a ten poté sjednával smlouvy, sjednával odbytové ceny a koordinoval subdodavatele, takže bylo na vedoucím střediska [tituly před jménem] [jméno FO], aby dohledal pro žalobkyni nejlepšího dodavatele s nejnižší nabídkou a dle závěru soudu prvního stupně vedoucí střediska [tituly před jménem] [jméno FO] jako nadřízený žalované tyto své povinnosti zanedbal. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] k dotazu na ceny, za které subdodavatelé dodávali služby pro žalobce ([právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a další), uvedl, že se jednalo o ceny obvyklé, tudíž řetězec fungoval tak, jak popisovala žalobkyně, a mohl fungovat právě proto, že vedoucí střediska [tituly před jménem] [jméno FO] neplnil řádně své povinnosti. Svědek se také vyjádřil k tomu, že výjimečně se stalo, že se při montáži „ztratil“ počet namontovaných kilogramů železa a vše muselo souhlasit s projektovou dokumentací a je tedy otázkou, zda při proplácení faktur žalobkyní ta dostatečně kontrolovala vyfakturované činnosti i počet namontovaného železa a zda vše prokázala podle projektové dokumentace a porovnávala. Je ale nesporné, že vznikl rozdíl ve výši 259 459 Kč, přičemž žalovaný jako zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou způsobil zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně ani neprokázala, že by jí škoda vůbec vznikla, neboť pokud vycházela z předpokladů, že subdodavatelé žalovaného by fakturovali totožnou částku žalobkyni, jakou fakturovali žalovanému, ten shledal nedůvodný a nepodložený, když se jeví nejvýš pravděpodobné, že by tito subdodavatelé se znalostí situace na trhu využili nabídku žalobkyně akceptovat cenu, kterou žalobkyně hradila [právnická osoba], a tuto by rovněž fakturovali. Žalobkyně netvrdila a ani přes výzvu neprokázala, že z důvodu činnosti žalovaného a popsaného řetězce subdodavatelských vztahů by byla sama nucena účtovat dodavateli (správně objednateli) nižší marži a tím se jí snížil zisk, když prokázáním skutečné škody není pouze tvrzení žalobkyně, že u žalobkyně nedošlo ke zvýšení majetku, ke kterému by došlo, nebýt tvrzené škodné události. Žalobkyně byla několikrát vyzvána, aby ohledně smluv, u nichž se domáhá náhrady jí způsobené škody, předložila faktury, ta tak odmítla učinit s tím, že žalovaný pracuje pro konkurenci a jde o obchodní tajemství. Škodou se ale rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná v penězích. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně, je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, který by bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Žalobkyně však tuto skutečnost netvrdila a ani neprokázala, když sice tvrdila výši škody, avšak neprokázala, že by svým dodavatelům (správně objednatelům) účtovala nižší marži a tím se jí snížil zisk. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na zastoupení a o nákladech vzniklých státu rozhodl podle výsledku řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž se se závěry soudu prvního stupně neztotožnila. Poukázala na to, že pachatel se obvykle snaží zahladit stopy, aby nebyl dopaden, a u sofistikovanějších jednání si např. pořídí živnost, což nedá zaměstnavateli na vědomí, dále si nad sebe zasmluvní firmu, které čistou náhodou dělá odpovědného zástupce, a pak živnostníci, které měl přivést rovnou svému zaměstnavateli, fakturují tomuto pachateli, který je krytý firmou nad sebou, přefakturovává této firmě a tato nastrčená firma fakturuje zaměstnavateli pachatele. Žalovaný nastoupil u žalobkyně od 1. 3. 2001 na pozici vedoucího výroby armovny a od 1. 4. 2004 přešel na funkci vedoucího střediska armovny a pozici vedoucího armovny převzal od 1. 11. 2007 [tituly před jménem] [jméno FO] a žalovaný přešel na pozici vedoucího výroby armovny. Podle výpovědi svědka [jméno FO] tento svědek dodával žalovanému vázání armatury cca 10 let, což znamená, že žalovaný si ihned po nástupu do zaměstnání zavedl řetězec, ve kterém se schoval a ze kterého tyl, a touto skutečností se soud prvního stupně nezabýval. Z výslechu svědka [jméno FO] vyplývá, že žalovaný svoji „obohacující se praxi“ na úkor žalobkyně provozoval přibližně od roku 2002 až 2003, tedy už v době, kdy byl vedoucím armovny. Z výslechů svědka [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] vyplývá, že ceny ukládání armatury s nimi dojednával žalovaný. Žalovaný jako vedoucí výrobny armovny měl dle popisu práce, povinností a odpovědnosti ze dne 1. 7. 2009, který platil až do skončení jeho pracovního poměru, jednoznačně napsáno, že zpracovává cenové nabídky k zakázkám a montážím, je odpovědný za kontrolu práce a služeb subdodavatelských firem, má odpovědnost za zachování dobrého jména zaměstnavatele a za zachování legislativních předpisů. Žalovaný tak měl jednoznačně povinnost kontrolovat ceny. Jakmile se žalobkyně o činnosti žalovaného dozvěděla, okamžitě s ním zrušila pracovní poměr, a soud prvního stupně důkazy překroutil. Žalobkyni by nevadilo samo nenahlášení provozování živnosti, což byl jen jeden z bodů okamžitého zrušení pracovního poměru, avšak zásadním důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru bylo samotné zapojení do řetězce a okrádání žalobkyně, přičemž žalovaný proti okamžitému zrušení pracovního poměru nijak nebrojil. Soud prvního stupně se snaží vyvinit žalovaného z pohledu žalobkyně z jeho kriminální činnosti a snaží se přesunout vinu na zaměstnavatele, potažmo na [tituly před jménem] [jméno FO], s čímž ale nelze souhlasit, když [tituly před jménem] [jméno FO] převzal vedoucí místo po žalovaném již v situaci, kdy existoval žalovaným vytvořený řetězec. Jak bylo řečeno v průběhu řízení jednatelem žalobkyně a potvrzeno i svědkem [tituly před jménem] [jméno FO], ceny jsou u jednotlivých prací rozdílné a liší se jednak rozsahem zakázky (počet montovaných kilogramů) a dále tím, o jaký materiál se jedná (vyšší či nižší hmotnost montovaného materiálu) a pracností. Proto je každá zakázka na výrobu a položení armatury jedinečná a neopakovatelná. Už samotné stavby se od sebe liší a navíc každý projektant a každý statik může použít pro výpočet ocelové výztuže do betonu jiný způsob a rozdíly jsou v různosti průměrů ocelové výztuže, délek, počtu a druhu ohybů, dále v pracnosti manipulace s ocelí na stavbě a v pracnosti samotného svázání. Rozdílná je i dopravní vzdálenost stavby od armovny. Další proměnná je cena nakupovaného železa, která se v průběhu roku neustále mění. Vždy jde stanovit cenu v určitém rozpětí, jehož horní hranice nemusí být nápadná, nic to ale nemění na skutečnosti, že úspora za montáž mohla být větší. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] ve své výpovědi uvedl, že žalobkyně se účastnila výběrových řízení, v některých uspěla, v některých neuspěla, a ztráta zisku z neúspěšných výběrových řízení z důvodu navýšení ceny je další škodou, která však není žalována. Škoda žalobkyni nevznikla nějakým opomenutím, ale vznikla na základě vědomého, lstivého jednání žalovaného, s jasným cílem zasáhnout do majetkových práv žalobkyně a na její úkor se obohatit. Dávat vinu zaměstnavateli je mimo právní i logické chápání. Soud prvního stupně jasně neokomentoval, jaký je podíl na vzniklé škodě zaměstnance a jaký je podíl zaměstnavatele, pouze se lze domnívat, že podle soudu prvního stupně podíl na vzniku škody je na žalobkyni ve výši 100 %, ale soud prvního stupně ani neřešil, v čem konkrétně zaměstnavatel pochybil, s přihlédnutím k tomu, že nebylo ani možné, aby žalobkyně kontrolovala účetnictví třetím osobám. Pokud soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně netvrdila a ani neprokazovala, že byla nucena účtovat nižší marži a tím snížit zisk, tak tato úvaha je naprosto zvrácená. Žádná marže se neúčtuje, fakturuje se vždy dohodnutá cena za dílo. Podle soudu prvního stupně by tedy zaměstnanec mohl beztrestně okrádat zaměstnavatele do výše fakturované částky zaměstnavatelem svému odběrateli a ten by nemohl postihnout zaměstnance, který krade, když je zakázka v plusu. Pokud jde o způsobenou škodu, ta se obecně počítá z rozdílu cen mezi cenou, kterou zaplatila žalobkyně společnosti [právnická osoba], a cenou, kterou dodávali žalovanému jeho subdodavatelé, a žalobkyní vypočtenou částku soud prvního stupně odsouhlasil. Pokud se soud prvního stupně snažil o analogii s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], tyto věci vůbec nejde srovnávat, natož z nich dělat právní závěry. Zatímco v judikovaném případě jde o nesprávné rozhodnutí vedoucího pracovníka ohledně stanovení nízkých cen, v projednávané věci jde o úmyslné obohacení zaměstnance. Výsledná cena za dílo uhrazená žalobkyní byla zbytečně navýšena o dva mezičlánky, jednak o odměnu žalovaného a dále o odměnu [právnická osoba], a důvodem je skutečnost, že kdyby žalovaný vykonával řádně svoji práci jako zaměstnanec, byly by pro žalobkyni konečné ceny ty, které fakturovali tzv. subdodavatelé žalovaného, tedy [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba] a [jméno FO]. Z celého řetězce by tak byly vypuštěny dva subjekty. Jinak řečeno, žalovaný měl jako zaměstnanec žalobkyně povinnost sehnat přímé dodavatele ukládky armatury (což přiznal i při podání vysvětlení na Policii ČR dne 24. 8. 2016), což však neučinil. Škodou se rozumí jakákoliv ztráta na majetku, nejedná se přitom pouze o škodu skutečnou (výše, o kterou se hodnota majetku snížila), ale i o ušlý zisk (výše, o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv měla). Právě v ušlém zisku žalobkyně spatřuje způsobenou škodu, ale tím ziskem nemyslí zisk firmy účetně, ale částku, o kterou vinou chování žalovaného přišla, a mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost a jedná se o zavinění ve formě přímého úmyslu, kdy jednající věděl, že škodu způsobuje a s tím byl srozuměn. Kdyby žalovaný nezneužil svého postavení, žalobkyně by na jednotlivých zakázkách ušetřila částku, která se rovná výši částky žalované. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaný se ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně s rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho závěry vyslovenými v odůvodnění napadeného rozsudku zcela ztotožnil s tím, že žalobkyně nepřichází s žádnou argumentací, která by závěry soudu prvního stupně vyvracela. Žalovaný byl od 1. 1. 2004 v pozici podřízeného [tituly před jménem] [jméno FO] a není pravdou tvrzení, že [tituly před jménem] [jméno FO] převzal vedoucí místo po žalovaném již v situaci, kdy existoval řetězec vytvořený žalovaným. Úkolem žalovaného nebylo v inkriminované době, tj. v roce 2010, když žalobkyně požaduje údajnou škodu vzniklou v tomto roce, kontrolovat, zda ceny předložené dodavateli jsou přiměřené, toto bylo v pracovní náplni vedoucího střediska, který odpovídal za uvedené skutečnosti a měl v pracovní náplni kontrolu smluv a jednání s dodavateli, a to přímo ve své výpovědi potvrdil svědek [tituly před jménem] [jméno FO]. Ten také uvedl i k cenám, za které subdodavatelé dodávali služby pro žalobkyni, že se jednalo o ceny obvyklé. Bylo na vedoucím střediska, aby dohledal pro žalobkyni nejlepšího dodavatele s nejnižší nabídkou a tuto svoji povinnost vedoucí střediska zanedbal a jde tedy o zavinění žalobkyně jako zaměstnavatele. Řetězec, tak jak jej popisuje žalobkyně, mohl fungovat právě proto, že vedoucí střediska neplnil svoji povinnost, přičemž zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím skutečně způsobil. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po zopakování listinných důkazů (listin týkajících se pracovní náplně žalovaného a jeho nadřízeného [tituly před jménem] [jméno FO] a faktur vystavených v roce 2010 společností [právnická osoba] žalobkyni, žalovaným společnosti [právnická osoba] i žalovanému jeho subdodavately [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a společností [právnická osoba]) v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. a dále po doplnění dokazování v níže uvedeném rozsahu po poskytnutí poučení o odchylném právním názoru na otázku promlčení žalobního nároku, než který byl vysloven v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. [spisová značka], odvolací soud odvolání žalobkyně shledal převážně důvodné. Napadený rozsudek je v pořadí již druhým rozsudkem vydaným soudem prvního stupně v projednávané věci, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2022, č. j. [spisová značka], kterým byla žaloba rovněž zamítnuta poté, co žalobkyní uplatněný nárok soud prvního stupně v plném rozsahu shledal promlčeným, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, č. j. [spisová značka], když odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně o promlčení celého žalobou uplatněného nároku neztotožnil. Odvolací soud dovodil, že objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobkyně byla zjevně dodržena, když k tvrzené škodě, jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá, došlo v roce 2010 a jelikož dle argumentace žalobkyně škoda měla být žalovaným způsobena úmyslně, objektivní promlčecí dobu je třeba posoudit dle § 106 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále také jen „obč. zák.“) s použitím § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen „o. z.“) a promlčecí doba tedy činí 10 let. Jelikož žalobkyně vědomost o vadném jednání mohla nabýt až v souvislosti s tím, že finanční úřad prováděl u ní v roce 2014 daňovou kontrolu za zdaňovací období roku 2010, ale dovodil, že subjektivní promlčecí lhůtu je třeba posuzovat dle § 619 odst. 1 a § 620 odst. 1 o. z., podle nichž subjektivní promlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy se poškozený dozví nebo se měl a mohl dozvědět o skutečnostech, podle kterých lze podat žalobu – tedy, pokud má poškozený prokazatelnou vědomost o vzniku a rozsahu škody a vědomost o totožnosti odpovědné osoby. Soud prvního stupně vycházel z protokolu o seznámení statutárního orgánu žalobkyně s výsledkem daňové kontroly, k čemuž došlo 4. 9. 2014, ale odvolací soud dovodil, že žalobkyně se tento den sice seznámila se skutečnostmi, které jí musely vést k podezření, že žalovaný jí mohl způsobit určitou škodu, ale z obsahu protokolu o seznámení s výsledky daňové kontroly nevyplývá, že postupnou fakturací mezi různými subjekty došlo k navýšení cen a materiálů, které žalobkyně zaplatila, není zde popsán tzv. řetězec, jímž postupná fakturace probíhala, a není zde ani vodítko alespoň k orientačnímu zjištění výše škody, kterou mohl žalovaný způsobit, když na vytýkaném jednání se mělo podílet více osob, jejichž faktury dne 4. 9. 2014 žalobkyně neměla k dispozici a neměla možnost se s nimi seznámit. Odvolací soud proto dovodil, že je minimální alespoň doba jednoho měsíce pro zjištění rozhodných skutečností, takže pokud až po uplynutí této lhůty započala běžet subjektivní promlčecí doba 3 let, tak skončila 5. 10. 2017, a jelikož řízení bylo žalobou zahájeno 4. 10. 2017, subjektivní promlčecí doba byla zachována. Po opětovném předložení věci (k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti napadenému rozsudku uvedenému v záhlaví tohoto rozsudku) ale odvolací soud dříve vyslovený právní názor na otázku posouzení běhu promlčecí doby přehodnotil, když dospěl k závěru, že obě promlčecí doby, tj. jak objektivní dobu, tak i subjektivní promlčecí dobu, je nutno posuzovat podle stejného zákona, tj. v projednávané věci dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., když dle § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které započaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. V projednávané věci je sice nepochybné, že subjektivní promlčecí doba žalobkyni pro uplatnění nároku na náhradu škody započala běžet až za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ale pro posouzení, podle jakého právního předpisu se promlčení má posuzovat, je rozhodující počátek běhu objektivní promlčecí doby, tj. kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, a jelikož v projednávané věci je předmětem řízení škoda, jež měla vzniknout z událostí v roce 2010, promlčení se v plném rozsahu musí řídit občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a potom dle § 106 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ust. § 4 zákoníku práce platí, že subjektivní promlčecí doba činí 2 roky a běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. S tímto právním názorem odvolací soud účastníky seznámil při jednání dne 3. 4. 2024 a zároveň je seznámil s názorem o možném odlišném posouzení skutečností, od nichž se odvíjí počátek běhu subjektivní promlčecí doby, kdy počátek je možno vztahovat nikoliv k datu 4. 9. 2024, kdy byl statutární orgán žalobkyně seznámen s výsledkem daňové kontroly, ale až od 5. 10. 2015, kdy daňový poradce zastupující žalobkyni v daňovém řízení byl seznámen s obsahem spisu správce daně a kdy spis správce daně již obsahoval i listiny původně založené v neveřejné části spisu správce daně, takže teprve na základě seznámení se s nimi žalobkyně mohla dovodit, zda jí skutečně vznikla jednáním žalovaného škoda či nikoliv, přičemž z tohoto data žalobkyně také vycházela v žalobním návrhu. Odvolací soud proto za účelem posouzení otázky započetí běhu subjektivní promlčecí doby doplnil dokazování níže uvedenými listinnými důkazy ze spisu správce daně předloženými žalobkyní. K posouzení této otázky odvolací soud se nejprve rozhodl doplnit dokazování obsahem spisu správce daně (Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni), který byl správcem daně se souhlasem žalobkyně jako daňovému subjektu soudu prvního stupně dočasně zapůjčen, ale soudem prvního stupně k důkazu proveden nebyl, přičemž správce daně svůj spis i přes předchozí souhlas žalobkyně s jeho zapůjčením soudu prvního stupně odvolacímu soudu nezapůjčil s tím, že správce daně byl zbaven mlčenlivosti žalobkyní ve vztahu k soudu prvního stupně a nikoliv ve vztahu k odvolacímu soudu. Žalobkyně se následně ale rozhodla správce daně mlčenlivosti ve vztahu k odvolacímu soudu nezprostit z důvodu, že nechce, aby se žalovaný, který pracuje u největšího konkurenta žalobkyně, mohl s obsahem spisu seznámit a zároveň poukazovala na to, že důkazní břemeno nese ten, kdo vznese námitku promlčení. Žalobkyně však odvolacímu soudu doložila sdělení Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, územního pracoviště v Plzni ze dne 14. 5. 2024, učiněného správcem daně na její žádost, z něhož bylo zjištěno, že veškeré listiny, z nichž žalobkyně při uplatnění žalobního nároku na náhradu škody vycházela, byly předloženy tehdejšímu zástupci žalobkyně daňovému poradci [tituly před jménem] [jméno FO] k nahlédnutí při nahlížení do spisu dne 5. 10. 2015, jak vyplývá z protokolu o nahlížení do spisu z tohoto dne, s tím, že se jednalo o 8 faktur vystavených žalovaným na společnost [právnická osoba] v době od 30. 5. 2010 do 30. 12. 2010, jež byly správcem daně získány dne 3. 8. 2015 od jiného správce daně, dále o 5 faktur vystavených [jméno FO] v době od 31. 5. 2010 do 30. 9. 2010, jež byly 11. 8. 2015 převedeny z vyhledávací do veřejné části spisu, dále o 5 faktur vystavených [jméno FO] v době od 31. 5. 2010 do 30. 9. 2010, jež byly 3. 8. 2015 získány od jiného správce daně, dále 2 faktury vystavené [právnická osoba] dne 31. 5. 2010 a 31. 7. 2010, jež byly získány od jiného správce daně dne 3. 8. 2015, dále o 5 faktur vystavených [jméno FO] v době od 31. 5. 2010 do 30. 9. 2010, jež byly 11. 8. 2015 převedeny z vyhledávací do veřejné části spisu, a dále o 4 faktury vystavené [jméno FO] v době od 30. 9. 2010 do 30. 12. 2010, jež byly získány 29. 5. 2015 od pana [jméno FO] a 11. 8. 2015 byly převedeny z vyhledávací do veřejné části spisu. Dále byla doložena pozvánka správce daně ze dne 15. 9. 2015 zaslaná zástupci žalobkyně (daňovému poradci [tituly před jménem] [jméno FO]) k ústnímu jednání u správce daně dne 20. 10. 2015 s tím, že předtím s výsledkem kontrolního zjištění byl daňový subjekt seznámen dne 4. 9. 2014, tato pozvánka byla zástupci žalobkyně zaslána prostřednictvím datové schránky dne 15. 9. 2015 a doručena byla 25. 9. 2015 uplynutím desetidenní lhůty, aniž by se osoba oprávněná (daňový poradce) do datové schránky přihlásil, přičemž daňový poradce [tituly před jménem] [jméno FO] se ke správci daně dostavil ještě před datem uvedeným v pozvánce (20. 10. 2015), a to dne 5. 10. 2015, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání sepsaným správcem daně, kdy byl zástupce žalobkyně seznámen s obsahem spisu správce daně, a to jak s jeho částí kontrolní, tak i jeho částí vyhledávací, a na jeho žádost mu byly pořízeny kopie listin z tohoto spisu. Odvolací soud po zhodnocení výše uvedených důkazů dospěl k závěru, že byť žalobkyně získala určitou vědomost o zřejmě vadném jednání žalovaného, v jehož důsledku jí mohla vzniknout škoda, již po seznámení jejího statutárního orgánu s výsledkem kontrolního zjištění správce daně dne 4. 9. 2014, v té době ale ještě neměla k dispozici vědomost o všech rozhodných skutečnostech umožňujících učinit závěr, že škoda jí jednáním žalovaného skutečně vznikla, neboť tyto skutečnosti vyplývaly až z listin získaných správcem daně při následném prověřování v rámci kontroly učiněných zjištění, získány byly i prostřednictvím jiným správců daně a tyto listiny byly v rámci spisu správce daně převedeny do veřejné části spisu až dne 11. 8. 2015, přičemž žalobkyně se prostřednictvím svého zástupce (daňového poradce) s nimi seznámila až v rámci jednání daňového poradce u správce daně dne 5. 10. 2015. Podle názoru odvolacího soudu proto až od tohoto dne započal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby. Namítal-li žalovaný, že listiny byly správcem daně z vyhledávací části spisu převedeny do veřejné části spisu správce daně již 11. 8. 2015, takže žalobkyně se seznámila se skutečnostmi rozhodnými pro počátek subjektivní promlčecí doby mohla seznámit dříve, když její zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] řádně nekonal a ač nahlížel do spisu finančního úřadu celkem třikrát, a to 30. 10. 2014, 4. 5. 2015 a 5. 10. 2015, po druhém nahlédnutí do spisu (4. 5. 2015) impulzem, aby se po dalších bezmála 5 měsících zajímal o obsah spisu vedeného ve věci jeho mandanta správcem daně, byla až pozvánka zaslaná správcem daně do jeho datové schránky 15. 9. 2015 a pozvánka byla doručena fikcí uplynutím desetidenní lhůty, takže [tituly před jménem] [jméno FO] zřejmě nekontroloval nebo nevybral svoji datovou schránku a je tedy nepochybné, že dostatečně nechránil práva svého klienta a nejednal svědomitě a důsledně nevyužíval všechny zákonné prostředky, uvedenou námitku žalovaného odvolací soud neshledal důvodnou. Byť nepochybně zástupce žalobkyně v daňovém řízení měl možnost nahlédnout znovu do spisu správce daně již před 5. 10. 2015, skutečnost, že tak neučinil, nelze dávat k tíži ani žalobkyni, ani jejímu tehdejšímu zástupci (daňovému poradci), neboť ze skutečnosti, že se zástupce s obsahem spisu správce daně seznámil až na výzvu správce daně, nevyplývá, že by správce daně žalobkyni v daňovém řízení řádně nezastupoval. O skutečnosti, že probíhá daňová kontrola, žalobkyně byla informována, dne 4. 9. 2014 byl její statutární zástupce seznámen pouze s výsledkem kontrolního zjištění a konečné závěry správce daně mohl činit až po dokončení daňové kontroly a prověření všech zjištěných skutečností s tím, že bylo zřejmé, že k projednání konečných výsledků daňové kontroly správce daně žalobkyni teprve vyzve, což také správce daně učinil zasláním pozvánky na jednání dne 20. 9. 2015, tudíž pokud by se zástupce žalobkyně na jednání ke správci daně dostavil až v den uvedený v pozvánce, dle názoru odvolacího soudu až tento den by se žalobkyně dozvěděla o všech skutečnostech, na jejichž podkladě mohla učinit závěr o tom, zda jí škoda skutečně vznikla a v jakém rozsahu. Je proto nerozhodné, že k doručení pozvánky na jednání ke správci daně správci daně došlo fikcí uplynutím 10 dnů od doručení zprávy do datové schránky daňového poradce, neboť daňový poradce se na jednání ke správci daně dostavil ještě dříve, a to 5. 10. 2015, přičemž od tohoto dne tak dle názoru odvolacího soudu započal běh subjektivní promlčecí doby, a vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 4. 10. 2017, žalobkyně tak učinila včas. V subjektivní promlčecí době, však žalobkyně uplatnila jen nárok ve výši 259 459 Kč s příslušenstvím, když další nárok uplatnila až podáním ze dne 29. 6. 2021, jímž žalobu rozšířila o částku 45 741 Kč s příslušenstvím, a změnu žalobního návrhu soud prvního stupně připustil. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v tomto rozsahu žaloba byla soudem prvního stupně správně s ohledem na vznesenou námitku promlčení zamítnuta, když nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že námitka promlčení vznesená žalovaným je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o zbývající část žalobního nároku uplatněnou již v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 4. 10. 2017, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů dospěl k závěru, že co do jistiny pohledávky v plném rozsahu a co do úroku z prodlení v rozsahu uvedeném ve výroku I tohoto rozsudku je žalobní nárok důvodný. Skutečnost, že smluvní partner žalobkyně, tj. společnost [právnická osoba], která pro žalobkyni jako její subdodavatel na základě smluv uzavřených s žalobkyní prováděla dílo spočívající ve vázání armatury, sama fakticky dílo neprováděla, neboť je ve skutečnosti prováděly jiné osoby, a to [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a činily tak na základě dohody s žalovaným, kterému také cenu za jimi provedené práce fakturovali, přičemž žalovaný následně cenu za díla provedená těmito osobami přefakturoval skutečnému obchodnímu (smluvnímu) partnerovi žalobkyně, tj. společnosti [právnická osoba], byla v řízení spolehlivě prokázána. Konečně žalovaný vytvoření tohoto řetězce, kdy cena za dílo vyúčtována výše uvedenými osobami, které dílo skutečně provedly, byla následně navýšena o marži žalovaného a poté i marži společnosti [právnická osoba], ani nezpochybňoval, ani nezpochybňoval výpočet škody provedený žalobkyní podáním ze dne 29. 6. 2021 (ve spise na č. l. 240 – 252), když primárně svou obranu stavěl na argumentaci, že za žalobkyni smlouvy se společností [právnická osoba] uzavíral jeho nadřízený [tituly před jménem] [jméno FO], který tak sjednával cenu díla a také později poté, co soud prvního stupně z vlastní iniciativy prováděl dokazování i za účelem zjištění, zda žalobkyně uplatnila nárok včas, tj. v promlčecí lhůtě, svoji obranu také stavěl na vznesené námitce promlčení žalobou uplatněného nároku, když námitku promlčení žalovaný vznesl až při jednání soudu prvního stupně dne 2. 11. 2022. Pokud jde o žalobkyní provedený výpočet jí vzniklé škody, žalobkyně při výpočtu škody vycházela jak z faktur vystavených žalobkyní jejím smluvním partnerem, tj. společností [právnická osoba], tak dále z faktur, které získala až prostřednictvím správce daně na základě prováděné daňové kontroly, který je získal i prostřednictvím jiných správců daně, a to faktur faktických zhotovitelů jednotlivých děl (provedených prací) [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [právnická osoba] a dále faktur vystavených žalovaným společnosti [právnická osoba] Jelikož tento výpočet žalobkyně je plně v souladu s provedenými listinnými důkazy (uvedenými fakturami), vyčíslení škody žalobkyně provedla určitým a srozumitelným způsobem, rovněž odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, žalobkyní vypočtený rozdíl mezi cenami vyúčtovanými skutečnými dodavateli a cenami vyúčtovanými žalobkyni jejím smluvním partnerem, tj. společností [právnická osoba], shledal správně stanoveným, proto z něj ve svém rozhodnutí vycházel. Jak již bylo uvedeno, uvedený rozdíl mezi těmito cenami ale odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil ve shodě s názorem žalobkyně jako škodu, která byla jednáním žalovaného žalobkyni způsobena, a to úmyslným jednáním žalovaného. Byť žalovaný v roce 2010, v němž škoda vznikla, nevykonával funkci vedoucího střediska armovny, vykonával pozici vedoucího výroby armovny, takže jeho nadřízeným byl vedoucí armovny [tituly před jménem] [jméno FO], ale z popisu funkčního místa žalovaného je zřejmé, že jeho pracovní náplní mimo jiné bylo zpracovávat cenové nabídky k zakázkám s montáží, byl také zodpovědný za průpravu a řádný průběh realizace zakázky – montáže, jeho povinností bylo provádět průběžnou kontrolu správnosti montáže, řídit dodávání jednotlivých dílů k montáži, zajišťovat dopravu dílů k montáži, spolupracovat se subdodavateli zakázek, byl odpovědný za kontrolu práce a služeb subdodavatelských firem, předával montáže zadavateli a dále měl i obecné povinnosti, tj. zachovávat a rozvíjet dobré jméno společnosti (žalobkyně) a dodržovat předpisy a plnit úkoly nadřízených pracovníků. Je tak sice pravdou, že odbytové ceny sjednával podle popisu funkčního místa nadřízený žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], vedoucí střediska armovny, ale jak bylo zjištěno z jeho výpovědi, ten neměl jakoukoliv povědomost o výše uvedeném řetězci, tj. že smluvní partner žalobkyně, tj. společnost [právnická osoba], fakticky sama pro žalobkyni dojednané práce (díla) neprovádí a jen přefakturovává ceny za práce provedené jinými subjekty, které uvedené práce (díla) provedly na základě dohody s žalovaným, který je v tomto řetězci dále zapojen tím, že uvedené subjekty cenu fakturují žalovanému a ten ji přefakturovává společnosti [právnická osoba], takže výsledná cena vyfakturovaná žalobkyni byla zvýšena o marži žalovaného i marži společnosti [právnická osoba] Zároveň žalobkyně neměla žádnou informaci o tom, že žalovaný v té době provozoval výdělečnou činnost shodnou s předmětem zaměstnavatele a že byl i odpovědným zástupcem společnosti [právnická osoba], čímž porušil povinnost vyplývající z ust. § 304 odst. 1 zákoníku práce, když žalovaný tak mohl činit jen s předchozím písemným souhlasem žalobkyně jako zaměstnavatele. Uváděl-li žalovaný na svou obranu, že o svém podnikání měl informovat statutárního zástupce žalobkyně, žalobkyně tato tvrzení popírala a žalovaný své tvrzení neprokázal. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný svým jednáním dále porušil povinnost stanovenou v § 249 odst. 1 zákoníku práce počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě, nemajetkové újmě, ani k bezdůvodnému obohacení, a hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Dle názoru odvolacího soudu ve shodě s názorem žalobkyně tak žalovaný svým jednáním způsobil žalobkyni škodu v žalobkyní vyčíslené výši, neboť nejen že věděl, že žalobkyní objednané práce u společnosti [právnická osoba] tato společnost fakticky neprovádí a provádí ji jiné subjekty, ale provedení prací těmito jinými výše uvedenými subjekty žalovaný sám dojednal, což zcela nesporně vyplývá z výpovědi těchto svědků, kteří práci fakticky prováděli, a především, jak správně uvádí žalobkyně, z takto vytvořeného řetězce žalovaný fakticky tyl, neboť se sám přímo obohacoval o svoji přidanou marži a k tomu ještě vykonával funkci odpovědného zástupce pro smluvního partnera žalobkyně [právnická osoba], která nakonec žalobkyni v rámci konečné ceny účtovala ještě další marži. Na závěru, že škoda byla žalobkyni v plném rozsahu způsobena jednáním žalovaného, dle názoru odvolacího soudu nic nemění skutečnost, že smlouvy se společností [právnická osoba] uzavíral nadřízený žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], který tak v konečném důsledku sjednával s touto společností cenu za dílo, a rovněž na tom nic nemění ani skutečnost, že i cena účtovaná žalobkyni společností [právnická osoba] byla cenou obvyklou, neboť cena za jakýkoliv konkrétní případ je vždy věcí individuální dohody obchodních partnerů, proto ceny i za stejné práce se u různých obchodních partnerů v daném čase a v daném místě mohou lišit a výsledná dohodnutá cena je vždy výsledkem řady faktorů. Skutečnost, že cena dohodnutá žalobkyní se společností [právnická osoba] se žalobkyni, potažmo [tituly před jménem] [jméno FO], jevila cenou obvyklou, nic nemění na tom, že cena účtovaná subjekty, které na základě dohody s žalovaným jednotlivá díla (práce) vždy provedly, byla ve skutečnosti nižší, takže pokud by žalovaný řádně plnil své pracovní povinnosti a byl jako zaměstnanec zaměstnavateli odpovídajícím způsobem loajální, jeho povinností bylo se snažit, aby všechny subjekty, které práce skutečně provedly, tak učinily přímo na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní, bez zbytečných dvou článků v tomto řetězci, tj. bez žalovaného a společnosti [právnická osoba], kteří původní cenu navyšovali o svou marži. Úvahy soudu prvního stupně, že subjekty, které práce skutečně provedly, pokud by tak činily přímo na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní, by pravděpodobně v důsledku znalostí na trhu žalobkyni fakturovaly stejnou cenu, jakou fakturovala žalobkyni společnost [právnická osoba], jsou spekulativní povahy, ničím nepodložené, nemající oporu v provedeném dokazování, když i např. svědek Kares ve své výpovědi připustil, že pokud by mu žalobkyně nabídla stejnou cenu, jakou měl dohodnutou s žalovaným, práci by vzal. Rovněž ve shodě s názorem žalobkyně jako nesprávnou odvolací soud shledal i úvahu soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala vznik škody, když přes výzvu soudu prvního stupně nedoložila, jakou částku ona účtovala svým smluvním partnerům za práce ohledně smluv, u nichž se domáhá náhrady jí způsobené škody, a že se jí tím snížil zisk. K tomu je namístě uvést, že uvedenou otázkou na obranu žalovaného se soud prvního stupně zajímal z vlastní iniciativy a až následně se s jeho názorem žalovaný ztotožnil, neboť tento názor je mu ku prospěchu, ale především odvolací soud je toho názoru, že otázka výše skutečného zisku žalobkyně není pro rozhodnutí ve věci podstatná, a žalobkyni nelze vyčítat, že soudem prvního stupně požadované faktury nedoložila s poukazem na obchodní tajemství. Jak totiž správně v řízení uváděla žalobkyně, mezi smluvními partnery se sjednává cena za celé dílo a pokud součástí díla, jež se žalobkyně zavázala provést svým smluvním partnerům, jsou i dílčí práce (dílčí díla), kterou naopak pro žalobkyni provádějí její subdodavatelé, což v projednávané věci měla být společnost [právnická osoba], je zcela věcí žalobkyně a nikoliv jejího smluvního partnera, pro něhož dílo žalobkyně provádí, za jakou cenu si ona sjedná provedení dílčích prací se svými subdodavateli. Jak správně uvedl soud prvního stupně, škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích, přičemž škodou nemusí být jen nastalé zmenšení majetku poškozeného, ale škodou je i ušlý zisk, jímž se rozumí, že u poškozeného nedošlo ke zvýšení (rozložení) majetku, které by bylo možné, nebýt škodné události, s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Právě proto, že žalobkyní cena za práce pro ni provedené formou subdodávek byla díky jednání žalovaného a jím vytvořeného výše uvedeného řetězce skutečných zhotovitelů díla – žalovaným – společností [právnická osoba] – žalobkyní nakonec vyšší, než kdyby skuteční zhotovitelé práce provedli na základě smlouvy přímo s žalobkyní, škoda způsobená žalobkyni tak spočívá v ušlém zisku ve výši rozdílu těchto cen. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda výhradně jednáním žalovaného a nikoliv spoluzaviněním zaměstnavatele nebo jiného zaměstnance žalobkyně, proto za vzniklou škodu žalovaný jako zaměstnanec odpovídá dle § 250 odst. 1 zákoníku práce, když škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a jelikož škoda byla způsobena úmyslným jednáním žalovaného, žalovaný za škodu odpovídá dle § 257 odst. 2 a 3 zákoníku práce v plném rozsahu a odpovídá tak i za škodu spočívající v ušlém zisku. Žalobkyně se nároku uplatněného v žalobě (částky 259 459 Kč) domáhala s úrokem z prodlení od 4. 3. 2016 do zaplacení, ale odvolací soud dospěl k závěru, že ke dni 4. 3. 2016 se žalovaný ještě nemohl dostat do prodlení se zaplacením náhrady škody, neboť žalobkyně sice žalovanému dne 19. 2. 2016 zaslala podání označené jako výzva k zaplacení škody, v tomto podání uváděla, že jednáním žalovaného jí vznikla škoda minimálně ve výši 696 431 Kč, ale k úhradě jakékoliv částky žalovaného tímto dopisem nevyzvala, pouze byl žalovaný vyzván, aby se dostavil do kanceláře zástupce žalobkyně, kde by bylo probráno mimosoudní vyřízení záležitosti. K náhradě škody byl tak žalovaný vyzván až dopisem ze dne 9. 8. 2017, který mu byl doručen 11. 8. 2017, a jelikož v tomto dopise lhůta pro zaplacení dlužné částky, v tomto podání vyčíslené na 333 262 Kč, byla stanovena na 7 dní s údajem o účtu, na nějž má být částka zaplacena, je nutno dovodit, že žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením dlužné částky až dne 19. 8. 2017. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla žaloba do částky 45 741 Kč s úroky z prodlení od 21. 7. 2021 do zaplacení, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále jej potvrdil i ohledně úroků z prodlení z částky 259 459 Kč za dobu od 4. 3. 2016 do 18. 8. 2017, a ve zbývajícím rozsahu jej dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 259 459 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 8. 2017 až do zaplacení, vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, když s hledem na výši dlužné částky k zaplacení stanovil delší než obecnou lhůtu 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na částečnou změnu napadeného rozsudku odvolací soud rozhodoval dle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. podle výsledku řízení, v němž byl každý z účastníků částečně úspěšný, ale podstatně větší úspěch měla žalobkyně, která s nárokem uplatněným žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 4. 10. 2017 byla převážně úspěšná (neúspěch měla jen v nepatrné části týkající se příslušenství), takže jí náleží plná náhrada nákladů vzniklých do připuštění změny žaloby a po připuštění změny žaloby byla žalobkyně s celkovým uplatněným nárokem úspěšná přibližně v rozsahu 85 %, proto při zohlednění úspěchu žalovaného žalobkyni náleží náhrada nákladů vzniklých v řízení po připuštění změny žalobního návrhu v rozsahu 70 %. Náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacené soudní poplatky za podání žaloby ve výši 12 973 Kč, za doplnění žaloby ve výši 2 287,-Kč a soudní poplatek za podání odvolání ve výši 15.260,- Kč a dále je tvoří i náklady na zastoupení, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že zástupci žalobkyně podle § 7 ve spojení s § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) náleží mimosmluvní odměna ve výši 9 340,- Kč (odměna počítána z tarifní hodnoty 259 459,- Kč) za 8 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis doplnění tvrzení na výzvu soudu dne 19. 1. 2018, za zastoupení při jednání soudu dne 19. 1. 2018, sepis doplnění tvrzení na výzvu soudu dne 24. 5. 2018, zastoupení při jednání soudu dne 11. 7. 2018, zastoupení při jednání soudu dne 9. 6. 2021) a mimosmluvní odměna v poloviční výši, tj. ve výši 4.670,- Kč (počítaná ze stejné tarifní hodnoty), za 2 úkony právní služby (za sepis vyjádření se k návrhu soudu na přerušení řízení ze dne 9. 8. 2019, sepis návrhu na pokračování v řízení ze dne 4. 8. 2020) dle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, když se jedná o úkony povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v odst. 2 téhož ustanovení advokátního tarifu. V souvislosti s těmito úkony právní služby zástupci náleží také 10 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z odměny za uvedené úkony a s nimi související paušální náhradu nákladů zástupci žalobkyně dále náleží částka 18 282,60 Kč, která odpovídá 21% sazbě DPH, neboť zástupce je plátcem této daně. Celkem tak náklady zastoupení žalobkyně vzniklé do června 2021 činí 105 342,60 Kč. Dále zástupci žalobkyně náleží mimosmluvní odměna ve výši 9 540,- Kč (odměna počítána z tarifní hodnoty 305.200,- Kč) za 16 úkonů právní služby (za zastoupení při jednáních soudu prvního stupně dne 13. 8. 2021, dne 12. 1. 2022, dne 18. 5. 2022, dne 1. 7. 2022, dne 31. 8. 2022, dne 2. 11. 2022, za sepis odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, za zastoupení při jednáních soudu prvního stupně dne 19. 4. 2022, dne 14. 6. 2022, dne 25. 10. 2023, kdy zastoupení při tomto jednání počítáno za 2 úkony, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny, za zastoupení při jednání dne 8. 11. 2023, za sepis odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně a za zastoupení při jednáních odvolacího soudu dne 3. 4. 2024, dne 15. 5. 2024 a dne 24. 6. 2024) a mimosmluvní odměna v poloviční výši, tj. ve výši 4 770,- Kč (počítaná ze stejné tarifní hodnoty) za sepis doplnění skutečností na výzvu soudu ze dne 3. 9. 2021. V souvislosti s těmito úkony právní služby zástupci žalobkyně náleží také 17 režijních paušálů po 300 Kč a z odměny za uvedené úkony a s nimi související paušální náhradu nákladů zástupci žalobkyně dále náleží částka 34 127,10 Kč, která odpovídá 21% sazbě DPH. Celkem tak náklady zastoupení žalobkyně před soudy obou stupňů vzniklé od června 2021 činí 196 637,10 Kč. Oproti požadavku žalobkyně odvolací soud neshledal důvodným nárok zástupce žalobkyně na odměnu za některé další zástupcem provedené úkony, u nichž dospěl k závěru, že je nelze považovat za úkony, za které by zástupci měla náležet odměna dle advokátního tarifu, když se nejedná ani o dispoziční úkony s předmětem řízení či vyjádření ke skutkovým a právním otázkám řešeným v projednávané věci, ale o jednoduchá podání činěná v průběhu řízení jako návrhy na provedení důkazů nebo související s návrhy na provedení důkazů, takže se jedná jen o úkony, jimiž žalobkyně plnila nikoliv břemeno tvrzení, ale důkazní břemeno, či případně se jedná o úkony, které nelze považovat za účelně provedené, neboť žalobkyni nic nebránilo, aby je učinila v rámci jiných podání. Jedná se o podání, jímž žalobkyně dne 10. 9. 2020 soudu prvního stupně na jeho výzvu předložila listinné důkazy, návrh na provedení důkazů na výzvu soudu ze dne 20. 10. 2020, podání ze dne 8. 2. 20121, jímž žalobkyně na výzvu soudu pouze sdělila, že předložené listinné důkazy (faktury) byly získány ze spisu správce daně, podání ze dne 29. 6. 2021, jímž žalobkyně upřesnila výpočet náhrady škody, když tento úkon mohla učinit již v předchozích podáních, za něž jí náleží odměna, podání ze dne 29. 7. 2021, jímž žalobkyně soudu prvního stupně předložila další listinný důkaz, sdělení o zproštění mlčenlivosti ve vztahu ke správci daně ze dne 1. 2. 2022, předložení dalších listinných důkazů a shrnutí skutečností ze dne 7. 6. 2022 a doložení důkazů na výzvu soudu dne 3. 5. 2023, dne 21. 6. 2023 a dne 20. 7. 2023. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada nákladů zastoupení vzniklých do června 2021 ve výši 105 342,60 Kč v plném rozsahu a náhrada nákladů zastoupení vzniklých od června 2021 ve výši 196 637,10 Kč v rozsahu 70 %, tj. ve výši 137 645 Kč, a rovněž náhrada v rozsahu 70 % za zaplacené soudní poplatky v celkové výši 30 520 Kč, tj. ve výši 21 364 Kč, takže jí celkem náleží náhrada nákladů vzniklých v řízení před soudy obou stupňů ve výši 264 351,60 Kč, přičemž uvedenou částku odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 1 měsíce od právní moci rozsudku, když s ohledem na výši částky pro zaplacení stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. delší než obecnou lhůtu 3 dnů. O nákladech řízení placených státem ve výši 1 225,40 Kč odvolací soud rozhodl v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle výsledku řízení, takže každému z účastníků uložil povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně poměrnou část těchto nákladů podle jejich neúspěchu ve věci, tj. žalobkyni v rozsahu odpovídajícímu 15 % a žalovanému v rozsahu odpovídajícímu 85 %, přičemž oběma účastníkům pro zaplacení stanovil obecnou lhůtu 3 dnů. Jelikož se odvolací soud při vyhlášení rozsudku při stanovení výše nákladů, které mají účastníci hradit státu, dopustil početní chyby, uvedenou chybu ve smyslu § 164 o. s. ř. opravil v písemném vyhotovení rozsudku.

Poučení