62 A 105/2021–253

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Šebka a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Bc. J. L. A. bytem X b) F. V. A. bytem X c) V. B. bytem X d) P. Č. bytem X e) P. J. bytem X f) M. L. bytem X g) Z. L. bytem X h) J. O. bytem X i) K. O. bytem X j) R. R. bytem X k) T. Ř. bytem X l) V. S. bytem X m) J. S. bytem X n) RNDr. M. S. bytem X o) H. S. bytem X p) Ing. L. Š. bytem SX všichni zastoupeni Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem sídlem Kopečná 987/11, Brno Proti žalovanému: Magistrát města Brna sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno za účasti: Bytové družstvo Húskova 45, družstvo sídlem Botanická 605/19, Brno zastoupené Mgr. Hanou Krutilovou, advokátkou sídlem Všetičkova 615/5, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2021, č.j. MMB/0422384/2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 21.9.2021, č.j. MMB/0422384/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobcům zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 214 496 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Davida Obenraucha.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Shrnutí podstaty věci

1. Žalobci se domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu – Úřadu městské části Brno–střed ze dne 17.2.2021, č.j. MCBS/2021/0013012/MlKl, kterým byla osobě zúčastněné na řízení (stavebníkovi) dodatečně povolena stavba „Nástavba, přístavba a stavební úpravy v půdním prostoru bytového domu na pozemku p.č. X k.ú. X, při ul. X za účelem zřízení devíti bytových jednotek“. S dodatečným povolením stavby žalobci nesouhlasí.

II. Shrnutí procesního postoje žalobců

2. Žalobci vytýkají žalovanému, že rozhodl o jejich námitkách bez dostatečného odůvodnění, přičemž ve vztahu k některým námitkám odkázal toliko na to, že řešení navrhla autorizovaná osoba, aniž by se příslušnou námitkou sám zabýval. Žalovaný také podle žalobců nedostatečně přezkoumal údaje plynoucí z projektové dokumentace a nezohlednil argumentaci žalobců stran osvětlení a proslunění. Žalobci rovněž rozporují pohled žalovaného na použití § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o využívání území“); žalovaný podle nich nesprávně dovodil, že vzhledem ke specifickému charakteru stavby není dána povinnost dodržovat minimální odstupy mezi dotčenými stavbami.

3. Žalovaný rovněž podle žalobců nesprávně posoudil přesah stavby na sousední dům; část zdiva povolované stavby má podle žalobců přesahovat vně stavebníkův pozemek. Namítáno bylo nesprávné vyznačení hranice mezi domy v projektové dokumentaci, žalovaný se však k poloze hranice obou staveb vůbec nevyjádřil. Žalobci dále upozorňují na problém statického zabezpečení stavby a staveb okolních a rozporují vstupní údaje o rozměrech a materiálu základů domu X. Žalovaný neuvedl k nesrovnalostem v těchto údajích nic.

4. Žalobci nesouhlasí ani se způsobem vypořádání jejich námitek ve vztahu k zajištění parkovacích stání. Žalovaný dodatečně povolil stavbu, aniž by byla uspokojivě vyřešena odstavná a parkovací stání; žalovaný na základě nepodložených spekulací dospěl k závěru, že zřízení parkovacích míst není s ohledem na územně technické a stavebně technické důvody možné.

5. Žalobci dále napadají nepřípustné doplnění úplné souvislé zástavby pro potřeby výpočtu denního osvětlení a proslunění; tvrdí, že podrobně rozebrali, z jakých důvodů dodatečně povolovaná stavba nemůže být doplněním stávající zástavby, avšak žalovaný k jejich argumentaci nepřihlédl a setrval na nesprávném závěru, že při výpočtu zastínění okolních budov je nutno porovnat „nový“ stav nikoli se stavem původním (tj. stavem před dodatečným povolením předmětné stavby), nýbrž se stavem po doplnění úplné souvislé zástavby.

6. Žalobci také rozporují stavebníkem předloženou studii vyjadřující se k zastínění sousedních domů vlivem změny povolované stavby, která byla vypracována z důvodu změny příslušné technické normy. Zpochybňují zejména správnost údajů, na jejichž základě byla studie vypracována, neboť tyto údaje byly převzaty z několika různých dokumentů, žalovaný se nadto věcně nevyjádřil k námitce proslunění skrze zábradlí teras, toliko popsal konstrukci zábradlí na terasách, aniž by řádně reagoval na podstatu odvolací námitky. Žalovaný postupoval podle žalobců chybně i tím, že pro účely stanovení minimálních požadavků na denní osvětlení zařadil lokalitu, kde se dodatečně povolovaná stavba nachází, do kategorie 3 dle ČSN 73 0580–1. Dům X se však podle žalobců nenachází v souvislé řadové zástavbě charakteristické pro centra měst, jak tvrdí žalovaný, a proto by do kategorie 3 neměl být zařazen; to podle žalobců vyplývá i ze znaleckého posudku č. 12–1/18 ze dne 22.1.2018 vypracovaném Ing. K. Č. Žalobci jsou navíc přesvědčeni, že změna stavby omezí nad míru přiměřenou místním poměrům jejich soukromí, a to zejména prostřednictvím pohledů z nově vybudovaných oken a teras, k čemuž žalovaný podle nich nesprávně nepřihlédl.

7. Žalobci ze shora uvedených důvodů, v žalobě podrobně a rozsáhle argumentovaných, navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Na tomto svém procesním postoji žalobci setrvali po celou dobu řízení před zdejším soudem, a to i při jednání soudu.

III. Shrnutí procesního postoje žalovaného a osoby zúčastněné na řízení

8. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a setrvává na závěrech, na nichž je založeno napadené rozhodnutí; žalobci podle žalovaného toliko opakují argumenty předestřené v odvolání, s nimiž se však žalovaný podle jeho názoru řádně vypořádal.

9. I žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem, i při jednání soudu, a navrhuje zamítnutí žaloby.

10. Osoba zúčastněná na řízení podporuje procesní postoj žalovaného.

IV. Posouzení věci

11. Žaloba byla podána osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumával napadané rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; napadené rozhodnutí je dílem nepřezkoumatelné a dílem nezákonné.

12. Tvrdí–li žalobci nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pak ji shledávají zejména v tom, že žalovaný rozhodl o jejich námitkách bez dostatečného odůvodnění, zejména ve vztahu ke tvrzeným chybným rozměrům a umístění okna C51, k nejasným údajům o rozměrech základů domu stavebníka (osoby zúčastněné na řízení), k nepodloženým tvrzením o nemožnosti zřízení parkovacích míst, anebo pouze s odkazem na odbornost autorizované osoby, která navrhované řešení stanovila. Žalobci tudíž dovozují nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

13. Pro nedostatek důvodů je rozhodnutí nepřezkoumatelné (také) tehdy, nevypořádá–li se správní orgán s námitkami či návrhy účastníka správního řízení; z odůvodnění správního rozhodnutí musí být mimo jiné zřejmé, z jakých důvodů správní orgán k námitkám či návrhům účastníka řízení nepřihlédnul, případně proč považuje námitky za liché, a jaké skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit samotný obsah nebo konkrétní důvody, pro které bylo vydáno (srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006–76), přičemž právě tato situace v nyní posuzované věci z podstatné míry nastala. Není sice namístě institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny dílčí aspekty vznesené námitky, v nyní posuzované věci však v napadeném rozhodnutí chybí věcná reakce na podstatu klíčových bodů odvolací argumentace, pro jejíž absenci nelze rozhodnutí (důvody, pro které bylo rozhodnutí prvostupňového správního orgánu podle žalovaného vydáno poprávu) ve světle odvolacích důvodů meritorně přezkoumat (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17.1.2013, č.j. 1 Afs 92/2012 – 45, či ze dne 29.6.2017, č.j. 2 As 337/2016 – 64). Žalovaný by nemusel vystavět své závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě uplatněných odvolacích argumentů tehdy, postavil–li by proti nim vlastní ucelený argumentační systém, logicky a v právu rozumně vyložitelný tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009, sp.zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.3.2015, č.j. 9 As 221/2014 – 43), eventuálně (což je i v poměrech nyní posuzované věci představitelné) vysvětlil–li by, že už samotný nesouhlas s jednou částí odvolání, v jeho rozhodnutí odůvodněný, vylučuje potřebu zabývat se zbylou částí odvolání. Nic z toho však žalovaný v napadeném rozhodnutí ve vztahu k podstatné části odvolacích námitek neučinil, čímž své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

14. Dílčí námitka žalobců ohledně údajně chybných rozměrů a umístění okna C51 je součástí většího celku argumentace týkající se především proslunění; dílčí námitka ohledně nejasných a nedůvěryhodných údajů o rozměrech základů domu osoby zúčastněné na řízení je rovněž součástí většího celku argumentace žalobců, tu konkrétně vztahující se k chybným vstupním údajům pro statický výpočet a stavebně konstrukčnímu řešení. Stejnou optikou zdejší soud pohlíží na dílčí námitku, že konstrukce stropů nad suterénem domu osoby zúčastněné na řízení nedovoluje zřízení garáží, neboť tato otázka je součástí širší argumentace zdůrazňující nemožnost zřízení odstavných a parkovacích stání.

15. Prvním žalobním bodem, který žalobci vystavěli zejména na tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, je tvrzený přesah zdiva stavebníka (osoby zúčastněné na řízení) na sousední dům X, které dle žalobců zasahuje vně pozemek stavebníka. V průběhu celého správního řízení (v řízení před žalovaným i před správním orgánem prvního stupně) žalobci konstantně namítali, že na předložených projektových výkresech je hranice mezi domy X a X zakreslena chybně, a to způsobem, že hranice mezi domy se nachází na pozemku domu X v určité vzdálenosti od kraje střechy, což vzbuzuje dojem, že část domu X se nachází na pozemku osoby zúčastněné na řízení. Z projektových výkresů je patrné, že hranice mezi těmito domy prochází čelem „ozubu“ (částí zdiva dle žalobců přesahující na pozemek domu X) a nikoli ve spáře mezi štítovými zdmi, což žalobci považují za správně určený průchod hranice. Žalobci zejména namítají, že se žalovaný s touto námitkou věcně nevypořádal, když sice uložil osobě zúčastněné na řízení povinnost vzniklý „ozub“ odstranit, nicméně při určení části, která z něj musí být odbourána, vycházel ze stanovené hranice mezi domy tak, jak je zakreslena v projektové dokumentaci, aniž by přihlédl k argumentaci žalobců zpochybňující správnost jejího určení.

16. Ze správního spisu je patrné, že žalobci námitku přesahu zdiva osoby zúčastněné na řízení na sousední dům X soustavně namítali v průběhu celého správního řízení, a to nejen v rámci podaného odvolání ze dne 9.3.2021, nýbrž i v podaných námitkách v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně (např. prostřednictvím námitek ze dne 4.6.2012, 26.11.2012, 4.12.2017, 8.7.2019 a 29.12.2020). Během celého správního řízení (i v řízení před zdejším soudem) přitom zůstala podstata této námitky v podstatě neměnná; žalobci zpochybňují, že by hranice mezi domy X a X byla správně určena a taktéž správně zakreslena v projektové dokumentaci, přičemž po žalovaném (i správním orgánu prvního stupně) požadovali, aby byl přesný průběh hranice mezi těmito domy přezkoumán (a z toho přezkumu pak vyvozeny odpovídající závěry).

17. V reakci na tuto námitku žalobců byly do projektové dokumentace doplňovány výkresy (např. výkres D.1.1.11a či D.1.1.

11. Z1), na nichž je hranice zakreslena jinde než nad štítovými zdmi (kde by se podle žalobců měla správně nacházet). Přesný průběh hranice mezi dotčenými domy nebyl na základě těchto nově dokládaných výkresů posouzen, přitom tyto výkresy byly předkládány zejména (právě) s cílem osvětlit (resp. domoci se posouzení), jak velkou částí vybudovaný „ozub“ přesahuje na dům X. Odvolací orgán na veškerou argumentaci žalobců zpochybňující přesný průběh hranice mezi oběma domy reagoval následovně: „Přesný průběh hranice mezi domy na základě pohledových fotografií však není možné stanovit. Odvolací správní orgán následně v rozhodnutí č.j. MMB/0278772/2020 ze dne 14.8.2020 vyslovil, že podstatnější je jiná věc. Z výkresu D.1.1.11a vyplývá, že štítové zdivo domu X bude v části nad úrovní střešního pláště domu X až po stávající světlík domu X odbouráno, a to v celém rozsahu. […] Odvolací orgán proto již v předchozím odvolacím řízení námitky týkající se přesahu zdiva předmětné stavby na dům X vyhodnotil jako vyřešené. Zdivo musí být stavebníkem plně odstraněno“ (str. 12 napadeného rozhodnutí). Konstatoval–li žalovaný, že „ozub“ bude v části nad úrovní střešního pláště domu X až po stávající světlík domu X odbourán, je evidentní, že „prostor nad úrovní střešního pláště domu X“ je odvislý od určení hranice mezi oběma domy, neboť ta je odvislá od hranice pláště domu X. Bude–li tedy odstraněno 40 mm „ozubu“, je patrné, že má jít o 40 mm hmoty, které přesahují na dům X, nicméně jde o přesah podle hranice určené osobou zúčastněnou na řízení, jejíž správné zakreslení v průběhu správního řízení žalobci konstantně zpochybňovali. Z takového vypořádání je patrné, že žalovaný zjevně nereagoval na podstatu odvolací námitky žalobců, kterou nebylo určení šíře „ozubu“ podle hranice vyznačené v projektové dokumentaci, nýbrž primárně (ne)správné stanovení průchodu hranice samotné; teprve poté (po jejím správném stanovení, popř. po potvrzení, že byla stanovena správně) mohlo následovat posouzení, jak velká část tohoto „ozubu“ má být odstraněna (mělo–li být napadené rozhodnutí vystavěno na závěru, že má být odstraněna, resp. že to pro dodatečné povolení stavby dostačuje). Žalovaný se tedy měl v napadeném rozhodnutí především vyjádřit k tomu, zda (a proč) je hranice správně určena a taktéž skutečně správně zakreslena v projektové dokumentaci. Jelikož tak žalovaný neučinil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

18. Stejnou optikou zdejší soud nahlíží i na žalobní námitku týkající se statiky domu X. Žalobci v rámci správního řízení prostřednictvím námitek u správního orgánu prvního stupně i v podaném odvolání konstantně napadali údaje o rozměrech a materiálu základů domu osoby zúčastněné na řízení, které následně sloužily jako vstupní data pro statický výpočet a stavebně konstrukční řešení. Pochybnosti ohledně správnosti vstupních údajů žalobcům údajně vznikly na základě několika nesrovnalostí, které se v rámci projektové dokumentace objevily. Vyjádření pochybností ze strany žalobců přitom nepůsobí na první pohled nikterak nedůvěryhodně; žalobci mj. poukazovali na rozpor mezi zjištěním geologa Ing. B., který údajně zjistil šířku základů 80 cm, a výpočty, v nichž byla následně užita šířka 120 cm, či na skutečnost, že ve všech výkresech, které jsou o základech dodatečně povolované stavby k dispozici, je šířka střední zdi kótována 450 mm, avšak Ing. L. K. ve svém vyjádření z listopadu 2020 vychází z toho, že šířka střední nosné stěny je cca 78 cm. Žalobci rovněž k otázce statiky opakovaně poukazovali na nesrovnalosti ohledně počtu sond, které byly použity pro určení základů dodatečně povolované stavby; osoba zúčastněná na řízení nejprve tvrdila, že bylo provedeno 11 kopaných sond, a po námitce žalobců, že přinejmenším v jednom z uvedených míst sonda umístěna nebyla, osoba zúčastněná na řízení připustila, že v tomto místě šířku základů (tj. tvrzených 120 cm) pouze odhadla a že sond nebylo provedeno 11 (a že původně šlo údajně o překlep). Obdobnou skepsi vyjádřili žalobci i k charakteristice materiálu základů, neboť původně betonový základ určený geologem Ing. B. se následně „změnil“ na železobetonový a poté po uplatnění námitek žalobců v tom smyslu, že v době zhotovení původní stavby se železobeton vůbec nepoužíval, byl základ domu opět „změněn“ na betonový.

19. Žalobci tedy věrohodným (a zcela konkrétním) způsobem vyjadřovali nedůvěru k údajům o rozměrech a materiálu základů domu X, které následně sloužily jako vstupní data pro statický výpočet a stavebně konstrukční řešení. Správním spisem prochází několik odborných posouzení týkajících se statiky a stavebně konstrukčního řešení, především posudek zpracovaný v dubnu 2012 Ing. V. O., dokument „Půdní vestavba domu X, projekt pro stavební povolení, konstrukční řešení – statika“ z prosince 2011, který zpracovala společnost Statické kanceláře KURUC, spol. s.r.o., dále také dokument „Vyjádření ke statickému výpočtu únosnosti základových konstrukcí“ zpracovaný v březnu 2012, který byl na základě podnětu stavebního úřadu Brno–Černovice následně odborně přezkoumán znaleckým ústavem STATIKUM s.r.o. v lednu 2015, a rovněž znalecký posudek zpracovaný v březnu 2015 znaleckým ústavem DEKPROJEKT s.r.o. (v podrobnostech str. 54 – 57 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaný k této otázce v rámci napadeného rozhodnutí uvedl následující: „Z odůvodnění je zřejmé, že se stavební úřad uvedenými listinami řádně zabýval, s odkazem na odbornost zpracovatelů jejich obsah a závěry řádně vyhodnotil, neshledal důvody pro pochybnosti ohledně uvedených znaleckých závěrů s tím, že je tedy možno je považovat za dostatečný podklad pro rozhodnutí o dané otázce řízení, s čímž odvolací orgán souhlasí“ (str. 13 napadeného rozhodnutí). Z postupu správních orgánů, které zřejmě i v reakci na námitky žalobců nechaly původní odborná posouzení přezkoumat či doplnit, je podle zdejšího soudu evidentní, že na přezkum statického výpočtu a stavebně konstrukčního řešení v obecné rovině nerezignovaly, jejich postup by však byl v principu bez vad v případě, že by potřeba přezkumu (pouze) závěrů statického výpočtu a stavebně konstrukčního řešení byla podstatou námitek žalobců. Tak tomu však nebylo. Odborná posouzení navazující na původní podklady totiž ověřovala závěry stran statických výpočtů a stavebně konstrukčního řešení, nikoli potvrzovala (resp. přezkoumávala) správnost vstupních údajů o základech a o materiálu, což právě žalobci konzistentně rozporovali. Samotnou správnost výpočtu žalobci v rámci celého správního řízení nenapadali, to by ostatně – z logiky věci – mohli činit až poté, co by konkrétní podklady rozhodnutí potvrdily jejich pochybnosti, že vstupní údaje, které pro výpočet byly použity, jsou chybné. Ověřoval–li tedy žalovaný (stejně jako správní orgán prvního stupně) „pouze“ správnost výpočtů, nereagoval na podstatu odvolací námitky, jíž bylo – za použití zcela konkrétních argumentů – zpochybnění správnosti vstupních údajů pro tyto výpočty (řešení) použitých. Proto i v tomto ohledu dovozuje zdejší soud nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

20. Je třeba dodat, že pro zdejší soud tu bylo podstatné (a mělo to být podstatné i pro žalovaného), že jednotlivé důvody, pro které žalobci ke vstupním údajům vyjadřovali nedůvěru, nelze bez dalšího označit za nepodložené, nerelevantní či zjevně kverulační, neboť vycházely ze zjevných rozporů a nesrovnalostí, které v projektové dokumentaci postupně vznikaly. Nelze přitom žalobcům vytýkat, že oni sami konkrétní alternativní vstupní údaje správním orgánům nepředložili. Žalobci – pro zdejší soud vcelku důvěryhodně – v průběhu jednání před soudem uvedli, že se snažili statický výpočet i parametry konstrukčně stavebního řešení reprodukovat, avšak neměli k dispozici výkresy, které by jim potřebná data poskytly, a zároveň neměli (a nemají) do domu X přístup, aby si tato data mohli zjistit sami.

21. Důvodem pro dodatečné nepovolení stavby mělo být podle žalobců i to, že osoba zúčastněná na řízení – podle žalobců v rozporu s § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška o technických požadavcích“) – nezajistila odstavná a parkovací stání. Žalovaný je toho názoru, že zajištění parkovacích míst brání závažné územně technické a stavebně technické důvody podle § 2 odst. 1 vyhlášky o technických požadavcích. Podle žalobců, aniž by zpochybňovali obecnou použitelnost § 2 odst. 1 vyhlášky o technických požadavcích na nástavbu (coby změnu dokončené stavby), ovšem žalovaný toto své tvrzení nepodložil žádnými relevantními (přezkoumatelnými) podklady, které by výjimku z povinnosti parkovací a odstavná místa zřídit odůvodňovaly.

22. Podle § 5 odst. 2 vyhlášky o technických požadavcích se odstavná a parkovací stání řeší jako součást stavby, nebo jako provozně neoddělitelná část stavby, anebo na pozemku stavby, v souladu s normovými hodnotami, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze stanovených ochranných opatření. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky o technických požadavcích se ustanovení této vyhlášky uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, změn v užívání staveb, u dočasných staveb zařízení staveniště, jakož i u staveb, které jsou kulturními památkami nebo jsou v památkových rezervacích nebo památkových zónách, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují. Podle § 21 odst. 1 vyhlášky o využívání území lze v případě staveb pro bydlení připustit, aby požadovaná odstavná a parkovací stání byla umístěna ve skutečné docházkové vzdálenosti 300 m, je–li to technicky možné.

23. Ze správního spisu (především z projektové dokumentace) a též z veřejně přístupných mapových portálů (www.mapy.cz anebo www.google.cz/maps) je především patrné, že dodatečně povolovaná stavba se nachází na pozemcích, které jsou zastavěny v celé své šíři, v souvislé řadové zástavbě ulice X/X/X. Ta je součástí stabilizované plochy čistého bydlení. Z uvedených podkladů lze seznat, že v blízkém okolí této stavby (v docházkové vzdálenosti cca 500 m) lze nalézt volné plochy, které by mohly sloužit ke zřízení parkovacích stání, jen problematicky. Žalovaný se – veden nepochybně právě touto skutečností – zabýval otázkou zřízení parkovacích míst přímo v nyní posuzovaném objektu, a to v 1.PP, přičemž zjistil, že v 1.NP bytového domu se nacházejí bytové jednotky ve vlastnictví jiných osob, než je stavebník (osoba zúčastněná na řízení), a v 1.PP se nacházejí sklepy náležící k těmto bytovým jednotkám.

24. Žalobci namítali, že kupř. právě v prostorách 1.PP lze parkovací místa zřídit. Žalovaný se k možnosti zřízení parkovacích stání v 1.PP vyjádřil následovně: „tato podlaží nejsou ani předmětem změny stavby, která by případně představovala úplnou změnu dispozice a zásadní zásah do nosných stěn, a tedy statiky stávající budovy. Současně by představovaly zásadní a rizikový zásah v podzemní části budovy a lze tedy důvodně předpokládat, že by vyžadovaly jejich určité zajištění formou podchycení, a tedy i zřejmý zásah do sousedních pozemků“ (str. 15 napadeného rozhodnutí). K takovému závěru však chybí konkrétní skutková zjištění, jež by měla oporu ve správním spisu. Skutečnost, že by zřízení garáží (parkovací míst) vyžadovalo zásadní zásah do nosných stěn (či dokonce zásah rizikový, jak tvrdí žalovaný), v průběhu správního řízení – podle obsahu správního spisu – nikdo netvrdil, tím méně to lze mít za prokázané. Totéž platí k údajnému důvodnému předpokladu žalovaného, že by pro zřízení parkovacích míst v 1.PP bylo nezbytné podchycení základů; není ani nikterak odůvodňováno, co konkrétně žalovaného k takovému důvodnému předpokladu vedlo, nevyvěrá–li jeho důvodnost ze žádného z odborných podkladů rozhodnutí. Tvrdí–li dále žalovaný, že: „Vzhledem k postoji vlastníků bezprostředně navazujících staveb (většiny odvolatelů) vůči technickému řešení projednávané stavby v navrhovaném, tedy menším, rozsahu je případný větší zásah prakticky nerealizovatelný, ale současně z technického hlediska výrazně vstřícnější a šetrnější vůči okolním stavbám. Je evidentní, že zřízení dalších míst pro parkování a odstavování vozidel v rámci stavby vylučují také stavebně technické podmínky“ (str. 15 napadeného rozhodnutí), pak jde o spekulaci velmi obecnou (takto by bylo možno se s otázkou zajištění parkovacích míst vypořádat v obecné rovině prakticky kdykoliv), především však ničím nepodloženou.

25. Tvrdí–li dále žalovaný, že osoba zúčastněná na řízení nemůže „zrušit sklepy“ užívané jednotlivými vlastníky bytů, neboť by tím došlo k zásahu do jejich vlastnického práva, pak s ním lze samozřejmě obecně souhlasit, o žádných zvláštních závažných územně technických nebo stavebně technických důvodech, pro které není zřízení parkovacích a odstavných míst objektivně možné, to však ničeho nevypovídá. Majetkoprávní poměry panující v domě ve vztahu k 1.PP dodatečně povolované stavby nemohou být důvodem, pro který by bylo možno jednoduše přijmout závěr, že splnění parametrů vyhlášky o technických požadavcích a vyhlášky o využívání území prostě není možné. Potřeba (dobrovolného, smluvního) řešení stávajících majetkových poměrů pro naplnění požadavků výstavby není ostatně ničím neobvyklým. Pro závěr o existenci vskutku závažných územně technických nebo stavebně technických důvodů, pro které není zřízení parkovacích a odstavných míst objektivně možné (jenž by měl být závěrem spíše výjimečným), nemůže postačovat konstatování, že prostory, v nichž by to podle argumentace účastníků správního řízení v úvahu přicházelo, vlastní někdo jiný než stavebník.

26. Podle zdejšího soudu tudíž žalovaný, ačkoli měl především povinnost řádně reagovat na žalobci uplatněnou odvolací argumentaci týkající se zřízení parkovacích a odstavných stání, vystavěl své závěry k této otázce zčásti na důvodech skutkovými zjištěními, jež by měla oporu ve skutkových podkladech, nepodložených (což vede k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí), zčásti na důvodech nerelevantních (což zakládá částečnou nezákonnost napadeného rozhodnutí v této otázce).

27. Žalobci též rozporují způsob, kterým se žalovaný vypořádal s nutností aplikace § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území; žalovaný – podle žalobců nesprávně – dospěl k závěru, že se v nyní posuzované věci nepoužije.

28. Podle § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území platí, že jsou–li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle § 25 odstavce 2 téže vyhlášky. Aby tedy toto pravidlo mělo být aplikováno, musí být kumulativně splněny tři podmínky: 1. jsou posuzovány odstupové vzdálenosti mezi dvěma bytovými domy, nebo bytovým a rodinným domem, případně mezi bytovým nebo rodinným domem a stavbou nebytovou, 2. musí se zde nacházet protilehlé stěny, a 3. v některých z těchto protilehlých stěn se musí nacházet okno obytné místnosti. Za protilehlé stěny jsou přitom obecně považovány stěny, které jsou v rovnoběžném postavení (jde tedy o stěny vzájemně „proti sobě“); k protilehlosti stěn ve vztahu k oknům obytných místností se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14.7.2011, č.j. 1 As 69/2011–176, vyjádřil v tom smyslu, že pod označení „okna z obytných místností v protilehlých stěnách“ spadají jakákoli okna, jež vedou do obytných místností, umístěná po celé délce protilehlých stěn bez ohledu na jejich odlišnou délku.

29. Mezi žalobci a žalovaným je sporu o to, zda stěny domů X a X ve vnitrobloku jsou protilehlé vůči stěnám domu, kde je stavba dodatečně povolována, či nikoli. Zatímco žalobci po celou dobu správního řízení trvali na tom, že stěny dotčených domů jsou vůči domu, kde je stavba dodatečně povolována, protilehlé, prvostupňový stavební úřad nejprve uvedl, že: „Mimo jiné i z projektové dokumentace, výkresu C.3 – „Koordinační situace“, vyplývá, že žádná ze stěn domu X netvoří protilehlou stěnu sousedním domům X a X“ (str. 52 prvostupňového rozhodnutí), současně však konstatoval, že: „Stavební úřad se zabýval stávajícím stavem – kolik oken se nachází v protilehlých objektech X a X“ (str. 78 prvostupňového rozhodnutí), žalovaný pak v napadeném rozhodnutí ke tvrzené protilehlosti sousedních objektů konstatoval, že aplikace § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území není možná z důvodu existence řadové zástavby, neboť dotčené stavby na sebe přímo navazují, čímž se jejich vzdálenost rovná nule.

30. Z projektové dokumentace je patrné, že domy X a X nejsou vůči domu, v němž byla dodatečně povolena stavba (jednoduše řečeno nástavba) ve zcela rovnoběžném postavení, zároveň lze také seznat, že tyto domy nejsou vůči domu, v němž byla dodatečně povolena stavba, ani v postavení kolmém; úhel, pod kterým lze z obytných místností domů vidět do oken protějších, neodpovídá přesně ani jednomu z těchto charakterů. Domy X a X jsou však vůči domu, v němž byla dodatečně povolena stavba, v postavení obdobném postavení rovnoběžnému, tj. působí z pohledu možných pohledových imisí, jako by rovnoběžnými byly. To ostatně dokládá i žalobci podrobně zdokumentovaný způsob, kterým jsou obyvatelé dotčených staveb (bytových jednotek) vystaveni přímým pohledům z protějších oken. Smyslem odstupových vzdáleností je přitom především ochrana soukromí (včetně zabránění přímým pohledům „z oken do oken“). Jako demonstrativní příklad žalobci uvádějí okno C51, do jehož prostoru pronikají paprsky z prostoru nově vzniklých teras a oken, a to do celé jeho hloubky; nestojí–li tedy osoba nacházející se v místnosti přímo u okna (ale např. až na protější straně), může být pohledům z protějších oken stále vystavena (i takto vzdálené body místnosti jsou v zorném poli obyvatel protějších bytových jednotek). Je–li do místnosti přímo vidět, a to dokonce do celé její hloubky, pak je podle zdejšího soudu evidentní, že jde o situaci typickou pro místnosti nacházející se v protilehlé stěně. Z fotografií, které žalobci pořídili ze svých bytů, je jasně patrné, že okna obytných místností jsou situovány naproti sobě, přičemž výhled do protějších oken je možný v poměrně rozsáhlém (nikoli marginálním) úhlu.

31. Zdejší soud tedy vyšel z toho, že domy X a X jsou vůči domu, v němž byla dodatečně povolena stavba, v postavení obdobném postavení protilehlému. Mají–li pravidla o odstupových vzdálenostech mezi stavbami směřovat především k ochraně soukromí a mají–li zabránit (nebo alespoň minimalizovat) obtěžování uživatelů sousedních staveb nežádoucími imisemi (pohledy, hluky), pak je namístě dovodit, že uvedená pravidla (tj. potřeba ochrany) se uplatní i v situacích, kdy stěny obytných místností nejsou vůči sobě v perfektně protilehlém postavení, nicméně působí („chovají se“), jakoby zcela protilehlými byly. Obtěžování pohledem z obytných místností dodatečně povolované stavby je jasně patrné a může představovat zásah do práva uživatelů sousedních staveb (resp. obyvatel jednotlivých bytů) na soukromí. To současně platí i obráceně, neboť obyvatelé „nově“ vzniklých bytových jednotek v dodatečně povolované stavbě se mohou cítit obtěžováni pohledy z obytných místností situovaných v domech X a X.

32. Z právě uvedeného je patrné, že v nyní posuzované věci jsou naplněny všechny tři podmínky stanovené v § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území, neboť všechny tři stavby (X, X a X) jsou bytovými domy, přičemž stěny umístěné do vnitrobloku domů X a X se vůči domu X nacházejí v protilehlému postavení (resp. v postavení obdobném postavení protilehlému) a v těchto stěnách se zároveň nacházejí okna obytných místností. Proto pravidla vyplývající z § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území měla být aplikována a opačný závěr žalovaného je nezákonný.

33. Žalobci jsou rovněž toho názoru, že dodatečně povolená stavba omezí nad míru přiměřenou místním poměrům jejich soukromí, a to zejména pohledy z nově vybudovaných oken a teras, k čemuž žalovaný údajně dostatečně nepřihlédl. Žalovaný je naopak přesvědčen, že dodatečně povolovaná stavba se stávajícím poměrům panujícím v dané lokalitě žádným způsobem nevymyká.

34. Dílčí závěr zdejšího soudu, že pravidla vyplývající z § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území měla být aplikována, předurčuje i pohled zdejšího soudu na tuto část žalobní argumentace. Otázka narušení soukromí žalobců v důsledku vzniku nových oken v blízkosti jejich domů (resp. jednotlivých bytů) a teras situovaných po celém obvodu domu stavebníka (osoby zúčastněné na řízení) je odvislá od přezkumu dodržení odstupů mezi dotčenými stavbami ve smyslu § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území. Bude–li výsledkem tohoto přezkumu konstatování, že odstupové vzdálenosti mezi jednotlivými stavbami dodrženy nebyly, bude mít tento závěr zcela jistě vliv i na posouzení tvrzeného úbytku soukromí žalobců v rozsahu jejich odvolacích námitek. Posouzení této otázky v napadeném rozhodnutí tudíž bez dalšího neobstojí.

35. Žalobci rovněž napadají údajně nepřípustné doplnění souvislé řadové zástavby pro potřeby výpočtu zastínění a proslunění; vycházejí z toho, že dodatečně povolovaná stavba doplněním stávající zástavby ve skutečnosti být nemůže. Žalovaný i stavebník (osoba zúčastněná na řízení) připouštějí, že nyní posuzovaná stavba skutečně doplněním stávající zástavby není, jelikož oproti sousedním stavbám z této řady svojí výškou vystupuje (str. 15 – 16 napadeného rozhodnutí; srov. také bod 7 vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě).

36. Podle § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích se při doplňování stávající souvislé zástavby výstavbou v prolukách, popřípadě formou nástaveb a přístaveb, posuzuje vliv na stínění okolních budov porovnáním se stavem při úplné souvislé zástavbě, zejména s výškovou úrovní zástavby a půdorysným rozsahem.

37. Z obsahu správní spisu, konkrétně ze znaleckého posudku č. ZP29/2015, vyplývá, že znalec pro potřeby výpočtu zastínění okolních budov zvolil metodiku, která porovnává dodatečně povolovanou stavbu se stavem při úplné souvislé zástavbě. Na tento znalecký posudek navazuje odborná „Studie zastínění dvorních fasád objektů X, X a X a X vlivem nástavby a přístavby bytového domu X“ z prosince 2020 zpracovaná Ing. V. Z., Ph.D., autorizovaným inženýrem v oboru pozemní stavby (dále jen „studie zastínění dvorních fasád“), která již (oproti předchozí obdobné studii) odpovídá technické normě ČSN EN 17 037. Pro potřeby výpočtu zastínění okolních budov je porovnáván stav „A – doplnění souvislé zástavby“, přičemž na místě dodatečně povolované stavby (X) je uvažován půdorysně stejný objekt, avšak výška hřebene, sklon střechy a vikýře jsou převzaty ze sousedního objektu X, se stavem „B – upraveným“; stav „B – upravený“ odpovídá objektu X již v celém rozsahu realizace povolovaného záměru, tj. včetně dodatečně povolené nástavby a přístavby. Půdorysně je tedy uvažován stávající objekt bez jakéhokoli doplnění, tvar a výška střechy byla převzata ze sousedního objektu X. Stanovení této pomyslné úplné souvislé zástavby je v předloženém posouzení zdůvodněno výpočtem dle výškových hodnot okolní zástavby.

38. Zdejší soud vychází z toho, že jakoukoli nástavbu či přístavbu nelze bez dalšího považovat za doplnění stávající souvislé zástavby; je třeba u každého konkrétního případu zjišťovat, zda je stávající zástavba skutečně souvislá a nakolik nástavba či přístavba pouze logicky vyplňuje nevyužité místo v ní, či zda naopak představuje vybočení z charakteru zástavby v dané lokalitě. Ve vztahu k dodatečně povolované stavbě v nyní posuzované věci je evidentní, že (již postavená) nástavba převyšuje svojí výškou okolní objekty; dům X zřejmě bylo možno pokládat v blízkém okolí za dominantní již před realizací dodatečně povolované stavby, nadto sousední dům X převyšuje o dvě podlaží. Je–li realizována stavba viditelně neodpovídající výšce sousedních domů (převyšující je), pak nemůže jít bez dalšího (jen) o (pouhé) doplnění úplné souvislé zástavby ve smyslu § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích. Obdobný závěr je ostatně vyjádřen i ve všeobecně dostupné Metodické pomůcce Ministerstva pro místní rozvoj ČR pro umisťování staveb v prolukách (www.mmr.cz). Metodika pro umisťování staveb v prolukách doplnění úplné souvislé zástavby považuje za přípustné v situacích, kdy existují sousední stavby, které „nějakým způsobem předem determinují objem, výšku a půdorys nové zástavby (určují charakter zástavby)“, tj. musí jít o doplnění celku o (v zásadě) stejnorodou část. Z projektové dokumentace procházející správním spisem je přitom patrné, že co do výšky určuje charakter zástavby pouze dům X (dům X je „pouze“ domem třípodlažním), co do objemu a půdorysu se v bezprostřední blízkosti dodatečně povolované stavby žádná taková sousední stavba nenachází. Doplnění se přitom používá v situacích, kdy tímto postupem vznikne souvislá zástavba s celistvými liniemi, nikoli zástavba nesourodá (nesouvislá), jak je tomu v nyní posuzované věci.

39. Proto zdejší soud dospěl k závěru, že nyní dodatečně povolovaná stavba není (pouhým) doplněním stávající zástavby, pročež se na ni § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích neuplatní. Proto také měl být vliv na stínění okolních budov posuzován podle skutečného stavu „před“ a „po“ realizaci dodatečně povolované stavby, nikoli na základě modelu využívajícího (vycházejícího z) doplnění souvislé zástavby. Opačné východisko žalovaného tudíž neobstojí. Pak tedy nelze vycházet ani z podkladu „Studie zastínění dvorních fasád objektů X, X a X a X vlivem nástavby a přístavby bytového domu X“ z prosince 2020 zpracovaného Ing. V. Z., Ph.D., autorizovaným inženýrem v oboru pozemní stavby, neboť ten je – jak je z jeho obsahu patrno – založen na porovnání současného stavu se stavem po doplnění souvislé zástavby (podle § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích, jež se však, jak shora uvedeno, nepoužije). Založil–li tedy žalovaný svoji argumentaci především na přípustnosti aplikace § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích, pak jde o východisko nezákonné, a podklad rozhodnutí, jenž je na přípustnosti jeho aplikace založen, je pak podkladem nedostatečným. Vystavěl–li tedy žalovaný svoji argumentaci k námitkám žalobců ohledně zastínění a proslunění právě na studii zastínění dvorních fasád zpracované Ing. V. Z., Ph.D., tj. nesouhlasil–li s odvolací argumentací žalobců proto, že „V předloženém posudku zpracovatel (současně zpracovatel posudku z roku 2016) vysvětlil a odůvodnil, jak navrhovaná stavba ovlivní denní osvětlení a proslunění sousedních staveb (bytů) odvolatelů k aktuálně platným předpisům se zohledněním všech změn, které vyvolalo vydání ČSN EN 17037. Stavební úřad mohl vyjít z odborného závěru tohoto posudku, že plánovaná stavba nebude mít významný stínící vliv na okolní stavby. Posouzení bylo provedeno porovnáním stavu označeného jako A–doplnění souvislé zástavby […] se stavem označeným B–po nástavbě a přístavbě“ (str. 17 napadeného rozhodnutí), pak napadené rozhodnutí neobstojí (jako částečně nezákonné a částečně nepřezkoumatelné) ani v tomto ohledu.

40. Bez ohledu na právě uvedené, relativně samostatný a oddělitelný důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce proslunění je dán též způsobem, jakým se žalovaný vyjádřil k nejasnostem pramenícím z podkladu rozhodnutí ve vztahu k umístění oken (především okna C51 a oken v téže vertikální linii pod tímto oknem). Z podkladů dokumentujících průběh správního řízení je patrné, že umístění části oken (pro účely navazujících výpočtů) činili žalobci sporným v průběhu správního řízení opakovaně. Bylo–li podstatou argumentace žalobců (naposledy v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a předtím již ve vyjádření ze dne 29.12.2020), že poloha a rozměry oken, z níž vycházel pro žalovaného zřejmě klíčový podklad (šlo právě o „Studii zastínění dvorních fasád objektů X, X a X a X vlivem nástavby a přístavby bytového domu X“), neodpovídá předchozímu podkladu (především mělo jít o protokol č. 1210/2014 ze dne 27.5.2014, jenž byl výsledkem geodetického zaměření, z něhož mělo být vycházeno podle samotného stavebníka), tj. že vstupní údaje ohledně umístění a rozměrů oken jsou rozporné, přitom jiné konkrétní údaje ohledně polohy a rozměrů oken správním spisem neprocházejí, pak napadené rozhodnutí na to reaguje toliko sdělením, že za správnost těchto údajů nese zodpovědnost autorizovaná osoba (tj. zřejmě Ing. Z.). Namítali–li však žalobci nejednoznačnost, nevěrohodnost a rozpory v podkladu rozhodnutí stran údajů ohledně polohy a rozměrů oken, což se mělo následně promítnout v nesprávném posouzení především otázek proslunění a narušení soukromí, pak takovéto vypořádání odvolací argumentace na její podstatu vůbec nemíří, pročež je nepřezkoumatelné. Tu by zdejší soud mohl analogicky zopakovat důvody svých výhrad k (nepřezkoumatelnému) vypořádání odvolací argumentace žalobců k údajům o rozměrech a materiálu základů domu, které následně sloužily jako vstupní data pro statický výpočet a stavebně konstrukční řešení (shora), namísto toho na ně odkazuje.

41. Žalobci rovněž nesouhlasí se zařazením lokality, kde se dodatečně povolovaná stavba nachází, do kategorie 3 (kategorie typická pro prostory s trvalým pobytem lidí v souvislé řadové zástavbě v centrech měst) z hlediska požadavků na denní osvětlení dle ČSN 73 0580–1, neboť jsou přesvědčeni, že by měla spadat do kategorie 2 (kategorie typická pro běžné prostory s trvalým pobytem lidí).

42. Pro účely kategorizace lokality z hlediska denního osvětlení byly v průběhu správního řízení vyhotoveny dva znalecké posudky – znalecký posudek č. 12–1/18 ze dne 22.1.2018 zpracovaný Ing. K. Č. řadící lokalitu do kategorie 2 a znalecký posudek č. ZP29/2015 ze dne 27.2.2015 vypracovaný Ing. V. Z., Ph.D. řadící lokalitu do kategorie 3. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je přitom patrné, že se správní orgán prvního stupně přiklonil k zařazení této lokality do kategorie 3, a patrné jsou též důvody takového zařazení (urbanistické hledisko, tj. především ohled na existenci blokové zástavby; srov. str. 78 – 79 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaný se na str. 18 napadeného rozhodnutí relativně rozsáhle zabývá snížením činitele denní osvětlenosti u oken obytných místností, které byly dodatečně povolovanou stavbou dotčeny, přičemž dochází k závěru, že u všech takto posuzovaných oken je činitel denní osvětlenosti vyšší než 32 %, tedy odpovídá minimální požadované hodnotě činitele denní osvětlenosti jak pro kategorii 2, tak pro kategorii 3. Tyto své závěry žalovaný opětovně opírá o studii zastínění dvorních fasád zpracovanou Ing. V. Z., Ph.D.

43. Osoba zúčastněná na řízení (stavebník) je toho názoru, že pro projednávanou stavbu není zařazení do příslušné kategorie zásadní (protože u žádného z oken obytných místností sousedních objektů odpovídajících kategorii 3 nedochází k jakémukoli zhoršení činitele denní osvětlenosti), to však žalobci rozporují, neboť podle nich do kategorie 3 jsou ve výpočtu denního osvětlení a proslunění okna zařazena proto, že za výchozí stav bylo považováno osvětlení po doplnění souvislé zástavby, přičemž bylo–li by podle žalobců rozhodnuto, že doplňování teoretické souvislé zástavby bylo v tomto případě nepřípustné, ocitla by se většina posuzovaných oken v kategorii 2, což by vyústilo v nutnost zajištění nového výpočtu hodnoty denního osvětlení.

44. Odmítl–li shora zdejší soud ve vztahu k nyní posuzované věci využití metody doplňování teoretické souvislé zástavby, tj. dovodil–li, že nyní dodatečně povolovaná stavba není (pouhým) doplněním stávající zástavby, pročež se na ni neuplatní § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích, pak tento závěr předurčuje i nedostatečnost (nepoužitelnost) „Studie zastínění dvorních fasád objektů X, X a X a X vlivem nástavby a přístavby bytového domu X“ ve vztahu k otázce zařazení lokality do příslušné kategorie z hlediska požadavků na denní osvětlení. To totiž může být (po vyjasnění otázky umístění a rozměrů oken, bude–li to i v dalším průběhu správního řízení třeba) závislé především na posouzení situace „před“ výstavbou a „po“ výstavbě dodatečně povolované stavby (tj. bez využití metody doplnění úplné souvislé zástavby).

45. Aniž by se zdejší soud zabýval (a z důvodů uvedených shora převážně vůbec mohl zabývat) zbylými dílčími žalobními argumenty, již shora uvedené jej vede k závěru, že napadené rozhodnutí neobstojí, neboť dílem je nezákonné (z důvodu nesprávné aplikace § 5 odst. 2, resp. § 2 odst. 1 vyhlášky o technických požadavcích a § 12 odst. 5 vyhlášky o technických požadavcích a nesprávné neaplikace § 25 odst. 4 vyhlášky o využívání území na zjištěný skutkový stav) a dílem je zatíženo vadami řízení (nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů), které žalobci namítali, pročež je zdejší soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán shora vyslovenými dílčími právními názory zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

V. Náklady řízení

46. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 a 5 s.ř.s. Žalovaný ve věci nebyl úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobci byli ve věci celkově úspěšní, a proto jim náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobcům vznikly důvodně a účelně vynaložené náklady za šestnáct zaplacených soudních poplatků za úspěšnou žalobu (16 x 3 000 Kč) společně s náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast při jednání dne 26.1.2023) při společném zastupování šestnácti osob (v případě jednání dne 26.1.2023 patnácti osob, neboť žalobkyně p/ byla při tomto jednání zastoupena obecným zmocněncem) po 2 480 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců a každému z těchto tří úkonů, tj. 39 680 Kč + 39 680 Kč + 37 200 Kč, a jeden poloviční úkon právní služby (účast při vyhlášení rozsudku dne 2.2.2023) při společném zastupování šestnácti osob ve výši 1 240 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců, tj. 19 840 Kč, to vše společně se čtyřmi režijními paušály po 300 Kč (ve vztahu ke každému ze čtyř úkonů jeden, tj. celkem 1 200 Kč) a s částkou odpovídající DPH (vše podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/, § 11 odst. 2 písm. f/, § 12 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), tj. náklady právního zastoupení celkem 166 496 Kč, společně se soudními poplatky tedy 214 496 Kč. K zaplacení k rukám zástupce žalobců byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta. Pro zvýšení náhrady za podání žaloby (podle vyúčtování zástupce žalobců pro časovou a odbornou náročnost) zdejší soud neshledal důvod, neboť žaloba se nikterak nevymyká běžně podávaným žalobám ve srovnatelné agendě, a k náhradě nákladů právního zastoupení za podání repliky k vyjádření žalovaného a repliky k vyjádření osoby zúčastněné na řízení zdejší soud rovněž neshledal důvod, neboť k podání těchto replik nebyli žalobci zdejším soudem výslovně vyzváni a jejich podáním žalobci opakovali věcně shodný postoj, jak jej vyjádřili již v samotné podané žalobě, pročež náklady, vznikly–li žalobcům, za tyto dva úkony nepředstavují náklady důvodně a účelně vynaložené.

47. Osoba zúčastněná na řízení pak nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla stanovena povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí náklady vznikly, a k náhradě jiných nákladů řízení nebyl shledán žádný důvod.