62 A 123/2016 - 131

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: FK MEDIA, s.r.o., se sídlem Ondříčkovo nám. 4, Brno, zastoupený Mgr. Ivanou Rychnovskou, advokátkou se sídlem Dobrovského 50, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 1, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 5.8.2016 domáhá ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím ve výzvě žalovaného ze dne 11.7.2016, č.j. MMB/, sp. zn. 5400/OD/MMB, k odstranění reklamního zařízení žalobce, které je umístěno v silničním ochranném pásmu komunikace (silnice II. třídy), na pozemku parc. č. 2712/249, v k.ú. Černovice, obci Brno. Výzva žalovaného byla žalobci doručena dne 12.7.2016. I. Shrnutí žalobní argumentace Žalobce namítá, že výzva žalovaného ze dne 11.7.2016, č.j. MMB/, sp. zn. 5400/OD/MMB, byla vydána v rozporu se zákonem a ústavně zaručenými právy žalobce. Žalobce poukazuje na to, že byl v dobré víře, když provozoval reklamní zařízení, neboť mu Magistrát města Brna, odbor dopravy, dne 5.3.2007 udělil souhlas k umístění reklamního zařízení. Dne 6.10.2010 pak byl žalobci udělen další souhlas s rozšířením reklamní plochy reklamního zařízení do jeho dnešní podoby. Žalobce se coby právní laik domníval, že na základě těchto souhlasů má právo provozovat reklamní zařízení v ochranném silničním pásmu silnice II. třídy a že zmiňované souhlasy mají formu povolení podle § 31 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Žalobce dále uvádí, že souhlas Magistrátu města Brna, odboru dopravy, ze dne 6.10.2010, mu byl udělen po předložení souhlasného stanoviska Policie ČR, Dopravního inspektorátu Brno-město, č.j. KRPB 95562/2020-060206, které bylo vydáno pro rozšířenou podobu reklamního zařízení, tedy pro reklamní zařízení v jeho dnešní podobě. Ve zmiňovaných souhlasech nebyl žalobce nijak informován ani poučen o tom, že se jedná o nezávazná stanoviska či souhlasy, a tudíž se domníval, že podmínka ve smyslu § 31 odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích byla splněna. Po doručení výzvy žalovaného ze dne 11.7.2016, č.j. MMB/, sp. zn. 5400/OD/MMB, si žalobce uvědomil, že povolením ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nedisponuje, a proto neprodleně podal příslušnou žádost silničnímu správnímu orgánu. Žalobce je proto toho názoru, že předmětné reklamní zařízení nelze odstranit dříve, než bude rozhodnuto o této podané žádosti, a to z důvodu ochrany dobré víry. Žalobce v rámci své žalobní argumentace dále poukazuje na to, že sice silniční správní úřad je podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích oprávněn uložit žalobci zakrýt a odstranit reklamní zařízení, nicméně se podle žalobce jedná o „krajní“ výklad citovaného ustanovení, které by se naopak mělo interpretovat s ohledem na zásady správního práva a principy ústavního pořádku. Odstraněním reklamního zařízení žalobce by bylo narušeno jeho vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod, stejně jako by bylo zasaženo jeho právo podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Neuposlechne-li žalobce předmětné výzvy žalovaného, hrozí, že žalovaný přistoupí k zakrytí a následné likvidaci reklamního zařízení, přičemž náklady z této činnosti ponese žalobce. Žalobce rovněž ztratí i příjmy ze svého podnikání a hrozí, že nedodrží své smluvní závazky vůči klientům. Je-li v tomto případě veřejným zájmem bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, pak zásah do vlastnického práva z důvodu ohrožení tohoto zájmu by měl být proporcionální k tomu, že reklamní zařízení žalobce umístil již v minulosti, a to v dobré víře. Dobrá víra byla také zachována bezodkladným podáním výše zmíněné žádosti o povolení umístění aktuálně provozovaného reklamního zařízení. Žalobce zdůrazňuje, že povolení ve smyslu zákona o pozemních komunikacích je nutno chápat především jako prevenci proti umístění těch reklamních zařízení, která by představovala riziko pro provoz na pozemní komunikaci. Bezpečnost reklamního zařízení žalobce přitom vyplývá z dřívějších kladných stanovisek a souhlasů, které nebyly časově omezeny. Bezpečnost reklamního zařízení dále dokládá i znalecký posudek ze dne 28.6.2016, který nechal žalobce vypracovat. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zdůraznil, že žalovaným zmiňovaná „Národní strategie bezpečnosti silničního provozu“ není ani zákonem, ani jiným obecně závazným předpisem, tudíž na jejím základě nelze omezovat subjektivní práva osob. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že v době udělení předchozích souhlasů nebylo v místě reklamního zařízení zákonem zřízeno silniční ochranné pásmo. Podle názoru žalobce zde naopak zřízeno být mohlo. Podrobnou argumentací žalobce dovozuje, že v místě umístění reklamního zařízení nebyla splněna podmínka umístění pěti staveb ve smyslu § 30 odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, ve znění do 30.6.2011. Žalobce se na základě výše uvedených skutečností domníval, že mu potřebné povolení již bylo uděleno a že je určeno pro reklamní zařízení umístěné v ochranném pásmu. Žalobce zároveň poukazuje na složitost a nejasnost pojmů zákona o pozemních komunikacích a na jeho proměny v čase s tím, že se snažil všechny jeho požadavky dodržet. Žalobce dále uvedl, že proti zamítnutí jeho aktuální žádosti o povolení ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích bude brojit odvoláním, a to pro nedostatky nynějšího stanoviska Policie ČR. Pokud jde o posunutí reklamního zařízení, tak o něm žalobce již uvažoval, ovšem bohužel není z objektivních příčin možné. Žalobce proto navrhuje, aby soud žalovanému přikázal zdržet se zásahů do reklamního zařízení žalobce umístěných na pozemku parc. č. 2712/249, v k.ú. Černovice, obci Brno, ulice Černovická, a to zejména zakrýváním, odstraňováním či likvidací reklamního zařízení žalobce. Pro případ, že již žalovaný zasáhl, žalobce navrhuje, aby soud žalovanému uložil obnovit stav, ve kterém se reklamní zařízení nacházelo před zásahem žalovaného. II. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že výzva žalovaného byla učiněna zcela v souladu s právní úpravou obsaženou v § 31 zákona o silničních komunikacích. Žalovaný realizoval svoji povinnost vyplývající z § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, protože reklamní zařízení žalobce bylo umístěno v silničním pásmu místní komunikace II. třídy, ačkoli nebylo povoleno příslušným silničním správním úřadem. Není proto provozováno v souladu se zákonem. Žalovaný nečiní sporným to, že se dané reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu nachází podle současné platné právní úpravy z důvodu změny definice pojmu „souvisle zastavěné území obce“ (§ 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). Podle žalovaného nebylo v době umístění reklamního zařízení u místní komunikace II. třídy ze zákona zřízeno silniční ochranné pásmo, protože se podle tehdy platné legislativy jednalo o souvisle zastavěné území obce. Žalovaný uvádí, že s ohledem na legislativní změny schválila vláda usnesením č. 599 ze dne 10.8.2011 „Národní strategii bezpečnosti silničního provozu“, podle které mají být zjištěna a odstraněna všechna reklamní zařízení, která se od 1.7.2011 nacházejí v silničních ochranných pásmech z důvodu ztráty statusu staveb umístěných v souvisle zastavěných územích obcí. S odkazem na základní principy právního státu žalovaný uvádí, že je na straně vlastníka reklamního zařízení, aby byl srozuměn se svými povinnostmi, které z obecně závazných právních předpisů vyplývají. Jedná-li se o žalobce, jde o zkušený subjekt, který v daném oboru podniká od roku 1995. Žalovaný též popírá existenci dobré víry žalobce, neboť povolením silničního správního úřadu musel žalobce disponovat již v okamžiku, kdy předmětné území přestalo být souvisle zastavěným územím obce v důsledku změny právní úpravy. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2016, č.j. 29 A 142/2015-167. Žalovaný dále poukazuje na to, že po podání žádosti o souhlasné stanovisko s umístěním reklamního zařízení bylo silničnímu správnímu úřadu doručeno vyjádření Policie ČR ze dne 30.8.2016, č.j. PČR:KRPB-170877-1/ČJ-2016-0600DI-KOL, ve kterém s umístěním reklamního zařízení žalobce nesouhlasí. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem a z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení věci Zdejší soud nejprve posuzoval, zda je v této věci splněna podmínka aktivní a pasivní legitimace a zda byla dodržena lhůta pro podání žaloby. Podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 83 s.ř.s. je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec. Podle § 84 odst. 1 s.ř.s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Podle § 85 s.ř.s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Aktivní legitimace v řízení o žalobě ve smyslu § 82 s.ř.s. svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu. Přímé zkrácení na svých právech postupem žalovaného spočívajícím ve vydání výzvy ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích je ze strany žalobce tvrzeno a je jím argumentováno. Tato podmínka řízení je tedy splněna. Pokud jde o legitimaci pasivní, žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Tu je nepochybně správním orgánem žalovaný; jeho identifikace není spornou; spornou není ani skutečnost, že jde o správní orgán. I tato podmínka řízení je tedy splněna. Žaloba byla podána ve lhůtě dvou měsíců od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vydání výzvy, tedy od okamžiku jejího doručení dne 12.7.2016. Zásahem je třeba chápat akty či úkony veřejné správy směřující proti jednotlivci, jež jsou způsobilé zasáhnout jeho sféru práv a povinností, přičemž tyto úkony nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Musí se tak jednat o úkony, na základě nichž jsou osoby, vůči nimž tento zásah směřuje povinny něco dát, konat, nekonat (opomenout, zdržet se) či strpět. Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích je silniční správní úřad povinen do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem 2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem. Krajský soud v Brně již dříve judikoval, že zásahová žaloba je v případě výzvy k odstranění reklamního zařízení ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích náležitým prostředkem soudní ochrany (rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 9.6.2015, č.j. 29 A 56/2015-120, či ze dne 31.5.2016, č.j. 62 A 74/2016-28). Stejně tak tento závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.5.2016, č.j. 6 As 69/2016-177, podle kterého „§ 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích s vedením řízení a vydáním rozhodnutí podle části druhé správního řádu evidentně nepočítá. Zákonodárce zřejmě cíleně koncipoval právní úpravu tak (pravděpodobně kvůli urychlení ochrany veřejného zájmu na bezpečnosti a plynulosti provozu), že vydání výzvy nepředchází nějaké formalizované řízení, a nepočítal ani s tím, že by v něm bylo možno podat řádný opravný prostředek. Nutno přiznat, že důvodová zpráva v tomto ohledu mlčí. Ke zpřísnění regulace reklamy v silničním ochranném pásmu totiž došlo pozměňovacími návrhy Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny k novele č. 102/2000 Sb., přičemž ani poslanecká rozprava neposkytuje k této otázce podrobnější vysvětlení… Výzvu k odstranění reklamního zařízení je tudíž nutno chápat jako úkon podle části čtvrté správního řádu. V zájmu předvídatelnosti práva a právní jistoty je žádoucí, aby tomu odpovídala i forma soudní ochrany. Proto je namístě uvedenou výzvu považovat za pokyn ve smyslu § 82 soudního řádu správního…. Žaloba zásadně musí být přípustná již proti výzvě k odstranění reklamního zařízení a nikoliv až proti jeho zakrytí a odstranění spojenému s likvidací. Kdyby měl adresát výzvy vyčkávat s žalobou až na faktickou realizaci toho, čím mu ve výzvě silniční správní úřad „hrozí“, byl by vlastně nucen rozhodovat se mezi vynakládáním prostředků na odstranění reklamního zařízení, k němuž podle svého přesvědčení není povinen, a mezi neuposlechnutím výzvy, přičemž za provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu bez potřebného povolení mu hrozí pokuta až do výše 300 000 Kč [srov. § 42b odst. 1 písm. e) a odst. 6 zákona o pozemních komunikacích]. Takováto volba je pouze volbou menšího ze dvou zel. Podobná situace je jistě nežádoucí, neboť může představovat omezení přístupu k soudní ochraně, nebo naopak nepřímo nabádat adresáta k nerespektování veřejné moci.“. Pokud jde o vyčerpání prostředků nápravy ve smyslu § 85 s.ř.s., tak tu právní řád proti postupu žalovaného spočívajícímu ve vydání výzvy ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích žádný formalizovaný prostředek nápravy nenabízí. Jinými slovy, v daném případě není zákonem upraven žádný mechanismus, který by umožňoval žalobci odstranit případnou nezákonnost výzvy nejprve v rámci veřejné správy (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7.11.2013, č.j. 9 Aps 4/2013-25, č. 2956/2014 Sb. NSS či ze dne 13.2.2014, č.j. 2 Aps 8/2013-46). Žaloba je tedy přípustná a byla podána včas. Žaloba není důvodná. Judikatura správních soudů dovodila, že ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Zásah vymezený žalobcem v podané žalobě je jednoznačně způsobilý zasáhnout do žalobcových práv, a to práva vlastnického a zprostředkovaně i do podnikání žalobce. Nicméně je nutné posoudit, a to na základě skutkových a právních důvodů, o něž se výzva vydaná podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích opírá, zda se v tomto konkrétním případě jedná o zásah nezákonný, neboť o tom je mezi účastníky řízení sporu. Žalovaný ani žalobce nerozporují, že reklamní zařízení žalobce se ke dni 1.7.2011 ocitlo v silničním ochranném pásmu komunikace – silnice II. třídy, neboť území, na němž se nachází, od tohoto data nesplňuje znaky zákonem vymezené pro souvisle zastavěné území obce. Z dosavadních podání účastníků řízení a z dokazování u jednání vyplynulo, že žalobce provozuje reklamní zařízení, pro jehož umístění obdržel dne 21.8.2007 územní souhlas Úřadu městské části Brno-Černovice, odboru výstavby a územního rozvoje (dále jen .„stavební úřad“), č.j. 4477/172/07/No-2, jehož podkladem byl i souhlas Magistrátu města Brna, odboru dopravy, s umístěním stavby. Z územního souhlasu stavebního úřadu vyplývá, že se v případě reklamního zařízení žalobce jedná o stavbu dočasnou, a to do 31.12.2011. Dne 24.8.2011 žalobce oznámil stavebnímu úřadu změnu v užívání dočasné stavby. Dne 14.9.2011 vyslovil stavební úřad písemností č.j. MCBCER/2833/11/Nos, sp.zn. 2833/322/11/No-2, souhlas se změnou užívání stavby, která spočívala ve změně termínu dočasnosti (do 31.12.2016) a ve změně formátu výlepové plochy. Zároveň žalobce předložil souhlas Policie ČR ze dne 15.9.2010, č.j. KRPB 95562/čj-2010- 060206, s umístěním reklamního zařízení. Již v době umístění reklamního zařízení žalobce platilo pravidlo, že zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu (jež se nachází mimo souvisle zastavěné území obce) podléhá povolení příslušného silničního správního úřadu po předchozím souhlasu vlastníka nemovitosti, na které má být reklamní zařízení umístěno a provozováno a souhlasu příslušného orgánu Policie ČR (§ 30 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pokud jde o změnu zákonné definice souvisle zastavěného území obce, tak po novele provedené zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, je s účinností od 1.7.2011 souvisle zastavěné území definováno tak, že jde o území, na němž je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí, a mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých budov (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy budov, spolu se stranami upravených půdorysů budov, tvoří území. Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy (§ 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). Žalobce ani žalovaný nečiní sporným, že od účinnosti zmiňované novely, tedy od 1.7.2011, již reklamní zařízení žalobce není umístěno v souvisle zastavěném území obce, ale nachází se v silničním ochranném pásmu obce ve smyslu § 30 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích, podle něhož k ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo souvisle zastavěné území obcí slouží silniční ochranná pásma. Podle § 31 zákona odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je pak podmínkou zřizování a provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu povolení příslušného silničního správního úřadu. Pokud v této souvislosti žalobce argumentoval tak, že i před účinností zmíněné novely bylo v daném místě zákonem zřízeno silniční ochranné pásmo, neboť území, kde jediné stavby ve vzdálenosti cca 100 metrů kolem reklamního zařízení představovaly sloupy veřejného osvětlení a samotná komunikace, nebylo souvisle zastavěným územím obce, tak tato argumentace, i kdyby jí soud případně přisvědčil, není relevantní k nyní posuzované věci; znamenalo by to pouze to, že i před novelizací definice souvisle zastavěného území obce měl žalobce disponovat povolením ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích. Ovšem napadená výzva ve smyslu § 31 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích byla vydána dne 11.7.2016, tedy opírá se o již novelizované znění zákona o pozemních komunikacích, a na žalobce požadavek obsažený v § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích po 1.7.2011 dopadal. Otázkou novelizace zákona o pozemních komunikacích se již Krajský soud v Brně zabýval, a to v rozsudku ze dne 31.5.2016, č.j. 29 A 142/2015-167, v němž mimo jiné uvedl, že „[s]oučasné znění této definice je výsledkem novely zákona o pozemních komunikacích provedené s účinností od 1.7.2011 zákonem č. 152/2011 Sb. Ke změně definice souvisle zastavěného území obce došlo v rámci legislativního procesu na základě pozměňovacího návrhu Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (tisk č. 135/1, in digitální repozitář Poslanecké sněmovny, 6. volební období, 2010–2013, www.psp.cz). Uvedenou změnu definice souvisle zastavěného území obce nedoprovázela žádná přechodná ustanovení. Zhruba o rok později byla přijata další novela zákona o pozemních komunikacích, a to pod č. 196/2012 Sb., účinná od 1.9.2012. Ta v čl. II obsahovala přechodná ustanovení, dle nichž reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (bod 2). Po uplynutí této doby, nebylo-li vydáno nové povolení, musel vlastník reklamní zařízení odstranit. Dle důvodové zprávy usilovala novela č. 196/2012 Sb. o eliminaci reklamních zařízení mimo souvisle zastavěné území obce, a to za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Jak totiž ukázaly různé studie, reklamní zařízení v blízkosti pozemních komunikací rozptylují řidiče a v případě dopravní nehody představují nebezpečnou překážkou způsobilou zhoršit následky dopravní kolize. Ve prospěch zpřísnění regulace reklamních zařízení mluvily i příklady některých zahraničních zemí, ve kterých platí zákaz umisťování poutačů u pozemních komunikací mimo obec. Zákonodárce si byl vědom v minulosti vydaných povolení na neomezenou dobu a s tím souvisejících nájemních smluv na dlouhou dobu (což zákonodárce označil jako tzv. „staré zátěže“). Ty ovšem nemohou jít na úkor bezpečnosti silničního provozu. Vzhledem k nedostatečným výsledkům dosavadních dílčích změn přistoupil zákonodárce k právě komentované novele. Kompromisem mezi veřejným zájmem na bezpečnosti silničního provozu a podnikatelskými zájmy byla přechodná ustanovení, jež dávala vlastníkům reklamních zařízení dostatečný časový prostor pro úpravu poměrů v souladu s novou legislativou. Je nepochybné, že účelem novely č. 152/2011 Sb., stejně jako dalších novel zákona o pozemních komunikacích, jak vyplývá z rozprav i z důvodových zpráv k jednotlivým novelám, je jednoznačně zpřísnění regulace reklamních zařízení ve prospěch zvýšení bezpečnosti silničního provozu (viz shora citovaná odůvodnění novel č. 152/2011 Sb. a č. 196/2012 Sb.). Reklamní zařízení umístěná poblíž pozemních komunikací totiž jednoznačně představují zdroj odvádění pozornosti řidičů (což ostatně plyne již z prvotního jazykového výkladu sousloví „reklamní poutač“), jakož i nebezpečnou pevnou překážku způsobilou zhoršit následky dopravní nehody. Tyto dvě okolnosti má přitom soud za zcela zjevné (již při použití pouhého selského rozumu) a zajisté samy o sobě dostačující k vážným úvahám o případném zpřísnění regulace reklamních zařízení u pozemních komunikací.“. V daném případě se dnem 1.7.2011 předmětné reklamní zařízení žalobce změnou právní úpravy (zákonem č. 152/2011 Sb.) „ocitlo“ v silničním ochranném pásmu silnice II. třídy, a to aniž by byla zákonodárcem upravena přechodná ustanovení týkající se v té době ( ke dni 1.7.2011) poprávu umístěných reklamních zařízení, jako to např. zákonodárce učinil později v případě další novely zákona o pozemních komunikacích, č. 196/2012 Sb. účinné od 1.9.2012, která v čl. II obsahuje přechodná ustanovení, podle nichž reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud jde o nyní posuzovanou situaci, která se týká legislativní změny definice souvisle zastavěného území obce ke dni 1.7.2011, kdy se žalobce dovolává své dobré víry a legitimního očekávání, založeného podle žalobce již v minulosti, tak v zásadě obecně lze souhlasit s tím, že v rozporu s principem právního státu by bylo, kdyby bez jakýchkoli intertemporálních ustanovení či jiného pravidla, které by upravovalo situaci vlastníků reklamních zařízení, jež by provozovali svá reklamní zařízení poprávu na základě již ukončených správních řízení podle tehdy platných procesních předpisů, bylo na tyto vlastníky aplikováno pravidlo pozdější, které by jejich postavení výrazně zhoršilo či dokonce které by výrazně zasáhlo do jejich vlastnického práva. Ovšem v případě žalobce z dokazování u jednání vyplynulo, že umístění a provozování jeho reklamního zařízení jako dočasné stavby se opíralo o souhlas orgánu veřejné moci (stavebního úřadu), který byl omezen na dobu do 31.12.2011. Pokud pak dne 24.8.2011 požádal žalobce stavební úřad mimo jiné o prodloužení umístění stavby reklamního zařízení na další časový úsek, a to do 31.12.2011, již v té době platilo pravidlo nové a reklamní zařízení žalobce se již nacházelo v silničním ochranném pásmu. Proto byl žalobce povinen za účelem povolení dalšího trvání umístění a provozování jeho reklamního zařízení požádat i o povolení silničního správního úřadu ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích a získat tedy nejen souhlas stavebního úřadu, ale i další oprávnění požadovaná veřejným právem (mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.5.2016, č.j. 10 As 250/2015- 92). Ostatně tomu odpovídá i dikce § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, podle níž odstranění reklamního zařízení bez povolení a jeho likvidaci nebrání povolení stavebního úřadu. Proto od podání žádosti dne 24.8.2011 žalobce již nemohl být v dobré víře, že disponuje všemi povoleními plynoucími z veřejnoprávních předpisů, která jej opravňují mít nadále umístěno reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu, neboť věděl, že doba, po kterou měl po právu umístěno své zařízení na základě předchozí právní úpravy uplyne dne 31.12.2011. Souhlas stavebního úřadu vydaný dne 14.9.2011, tedy již za účinnosti nové právní úpravy, nemohl proto v žalobci založit legitimní očekávání, že splnil všechny zákonné podmínky pro prodloužení umístění a provozování jeho reklamního zařízení. Legitimní očekávání a dobrou víru žalobce v umístění jeho reklamního zařízení „na dobu neomezenou“ pak nemohou zakládat jím zmiňované souhlasy Magistrátu města Brna, odboru dopravy, nebo Policie ČR, neboť z dokazování u jednání vyplynulo, že se zjevně jedná o podkladová stanoviska předložená žalobcem stavebnímu úřadu a nikterak z nich ani co do formy, ani co do obsahu neplyne, že by se snad jednalo o povolení umístění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu. Proto byly v případě žalobce ke dni 11.7.2016 splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Pokud jde o argumentaci, že žalobce po vydání výzvy žalovaného povolení ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích neobdržel, a to pro negativní stanovisko Policie ČR, se kterým žalobce nesouhlasí, a hodlá proti němu brojit odvoláním, tak k tomu soud konstatuje, že v tomto řízení mu nepřísluší řízení a rozhodnutí o vydání povolení jakkoli posuzovat a je na žalobci, aby proti důvodům tohoto rozhodnutí a obsahu podle žalobce nesprávného stanoviska Policie ČR brojil odpovídajícími právními prostředky. Proto bylo též nadbytečné, aby soud dokazoval znaleckým posudkem k otázce bezpečnosti předmětného reklamního zařízení. S ohledem na výše uvedené žalobce v tomto řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem nemůže být úspěšný, neboť v aplikaci § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích žalovanému nebránilo již žádné oprávnění žalobce nabyté v dobré víře, jež by založilo jeho legitimní očekávání, že provozuje reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu po právu. O nezákonný zásah se tudíž nejedná. Ze shora uvedených důvodů tedy soud žalobu jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 s.ř.s. zamítl. IV. Náklady řízení O nákladech účastníků řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení; to by náleželo procesně úspěšnému, kterým byl žalovaný. Zdejší soud však neshledal, že by žalovanému vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení