62 A 25/2015 - 284

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: SVS Delta Racing Team, spolek, se sídlem Dolní 61, Kobeřice u Brna, zastoupený MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, za účasti: I. Agria, a.s., se sídlem Nížkovice 74, II. D. H., bytem M. 915, S. u B., III. M. K., bytem H. 236, IV. V. P., T. 1124, S. u B., V. PROAGRO, spol. s r.o., se sídlem Dolní 61, Kobeřice u Brna, VI. P. S., bytem L. 678/4, B., zastoupená Mgr. Michalem Dobešem, advokátem se sídlem Křenová 71, Brno, VII. M. U., bytem H. 245, VIII. Obec Vážany nad Litavou, se sídlem Vážany nad Litavou 125, zastoupená Mgr. Františkem Šťouračem, advokátem se sídlem Masarykova 413/34, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 8.12.2014, č.j. JMK 105282/2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 8.12.2014, č.j. JMK 105282/2014, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 456 Kč k rukám MUDr. Mgr. Daniela Mališe, LL.M., advokáta se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.12.2014, č.j. JMK 105282/2014, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu ve Slavkově u Brna, odboru stavebního a územně plánovacího úřadu (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 23.6.2014, č.j. SU/6748-14/4529-2011/Sv, o nařízení odstranění terénní úpravy. Podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí. I. Podstata věci Dne 23.6.2014 vydal prvostupňový orgán pod č.j SU/6748-14/4529-2011/SV rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, kterým žalobci nařídil odstranění terénní úpravy realizované na pozemcích parc. č. 1854/1 a 1854/2 (původně parcela č. 1854), dále na pozemcích parc. č. 1852, 1853, 1855, 1856, 1857, 2109, 1850, 1849, 1848, 1847, 1846, 1845, 1844, 1843, 1842, 1841, 1840, 1839, 1838, 1837, 1836, 1835, 1834, 1833, 1832, 1831, 1830, 1829, 1678, 1677, 1676, 1675, 1674, 1673, 1672, 1671, 1670, 1669, 1668, 1667, 1666 a 1291, vše v k.ú. Vážany nad Litavou, v rozporu s vydanými opatřeními stavebního úřadu, a to ve lhůtě tří let od právní moci tohoto rozhodnutí. Prvostupňový orgán zároveň tímto rozhodnutím stanovil podmínky pro odstranění předmětné terénní úpravy, včetně povinnosti žalobce předložit technologický postup prací při jejím odstraňování, a to do devadesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Prvostupňový orgán vycházel z toho, že terénní úpravy realizované na dotčených pozemcích tvoří celkovou terénní úpravu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Provedené úpravy podle názoru prvostupňového orgánu od sebe nelze nijak odlišit ani vymezit jejich jednotlivé části. Přitom je nerozhodné, zda tyto terénní úpravy vznikly navezením zeminy na shora uvedené pozemky či pouze jejím sesuvem. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl s tím, že se věcně ztotožnil s názorem prvostupňového orgánu, zejména pokud jde o závěr, že se v daném případě jedná o jednu terénní úpravu, provedenou v rozporu s původními ohlášeními stavebnímu úřadu, kterou je možné odstranit pouze jako celek ze všech v prvostupňovém rozhodnutí zmiňovaných pozemků. Závěry žalovaného i prvostupňového orgánu nyní žalobce napadá podanou žalobou. II. Shrnutí žalobní argumentace Žalobce předně namítá, že rozhodnutí prvostupňového orgánu a žalovaného neodpovídá požadavku proporcionality. Podle žalobce měla být odstraněna pouze ta část stavby, jež je v rozporu se stavebním povolením nebo souhlasem, nikoli celá stavba. Žalobce s odkazem na § 129 odst. 7 stavebního zákona namítá, že terénními úpravami lze rozumět i jejich část, stejně jako tomu je u části stavby (§ 2 odst. 4 stavebního zákona). Při posuzování, zda zachovat celou stavbu nebo jen její část, je nutno podle žalobce zohlednit typ stavby, rozsah části, která odporuje povolení či opatření, a skutečnost, zda tímto odstraněním nebude znehodnocena či poničena zbývající část. Motokrosová dráha žalobce, resp. její jednotlivé prvky, je budována z navršeného materiálu, především zeminy. Nemá žádnou základovou desku či pevnou konstrukci a její jednotlivé prvky (náspy) jsou běžně upravovány podle obtížnosti závodů, aniž by se to zachování motokrosové dráhy jako terénních úprav jakkoli dotklo. Jakoukoli část zeminy sesutou z motokrosové dráhy lze jednoznačně odlišit identifikací pozemku, na němž se má nacházet. Tento závěr podporuje i protokol o zaměření kubatury zeminy vypracovaný Ing. F. D. v roce 2013. Žalobce poukazuje na absurdnost celé situace v tom směru, že po jejím odstranění bude oprávněn motokrosovou dráhu v původním rozsahu opět vybudovat. Žalobce v této souvislosti namítá, že došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius. Poukazuje na to, že žalovaný na základě jím podaného odvolání zavázal ve svém rozhodnutí ze dne 19.2.2013, č.j. JMK 143123/2012, prvostupňový orgán svým právním názorem, který ve výsledku zhoršil postavení žalobce. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem prvostupňového orgánu, že zemina samovolně sesutá na okolní pozemky je terénní úpravou ve smyslu stavebního zákona, neboť za terénní úpravu lze označit pouze výsledek záměrné činnosti a poukazuje na to, že s ohledem na tvar přilehlých pozemků odlišných vlastníků terénní úpravy zabírají jen nepatrnou část jejich výměry. Žalobce namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nerespektoval svůj předchozí právní názor, že zeminu sesutou z terénní úpravy nelze bez dalšího označit za terénní úpravu. Žalobce dále namítá, že řízení o odstranění stavby nebylo ve vztahu k podstatné části jeho předmětu (části pozemků) vůbec zahájeno, neboť vyrozumění prvostupňového orgánu ze dne 22.11.2013, č.j. SU/25469-13-4529-2011/SV, nesplňuje požadavky ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), pro úkon, kterým je zahájeno správní řízení. Žalobce dále namítá, že prvostupňový orgán i žalovaný pochybili při zjišťování skutkového stavu. Podle žalobce se s výjimkou sesuvu na pozemky nacházející se severozápadně od terénní úpravy žádná sesutá zemina, tím spíše terénní úprava, mimo pozemky žalobce nenachází. Dále žalobce poukazuje na to, že v roce 2011 byly terénní úpravy dvakrát zaměřeny. První zaměření provedl Ing. F. D., jenž dospěl k závěru, že zemina z terénních úprav zasahuje mimo pozemky žalobce pouze v místě, kde došlo k jejímu sesuvu. Druhé zaměření provedla JBS, s.r.o., podle níž se terénní úpravy mají údajně nacházet i na některých pozemcích severozápadně od pozemků žalobce v místě sesuvu. Opětovné zaměření JBS, s.r.o. proběhlo v roce 2013, přičemž jeho výsledky prvostupňový orgán nekriticky převzal, ačkoli přesnost tohoto postupu byla v řízení o odstranění stavby podle žalobce dostatečně zpochybněna, zatímco výsledky prvního měření byly ze strany prvostupňového orgánu ignorovány. V této souvislosti žalobce poukazuje na zápis z místního šetření stavebního úřadu ze dne 31.7.2012, z něhož podle žalobce vyplývá, že z pozemku parc. č. 1831 v k.ú. Vážany nad Litavou byly terénní úpravy odstraněny a pozemek byl uveden do původního stavu. Přitom další protokol z prohlídky ze dne 4.10.2013, na který se odvolává prvostupňový orgán, o rozsahu terénních úprav vůbec nehovoří. Žalobce tak namítá, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav a správní rozhodnutí obou stupňů jsou nepřezkoumatelná. V podané replice žalobce reagoval na vyjádření žalovaného a blíže rozvinul svoji žalobní argumentaci. Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhá zrušení napadeného i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že nelze odstranit pouze část stavby, neboť terénní úprava je v ohlášení nedostatečně identifikována. Rozpor s ohlášením se tak týká terénní úpravy jako celku. Tvrzení žalobce ohledně nešetrnosti zvoleného řešení tak žalovaný odmítá. Žalovaný se dále neztotožňuje s názorem žalobce ohledně sesuvu zeminy na sousední pozemky, tedy že správní orgány byly oprávněny nařídit odstranění nanejvýš této zeminy. Žalovaný poukazuje na to, že zemina na žalobcových pozemcích byla účelově navážena a vršena, následně se sesunula a tím se předmětná terénní úprava rozšířila. Žalovaný v této souvislosti zdůrazňuje povinnost vlastníka pozemku terénní úpravu zabezpečit tak, aby k takovým sesuvům nedocházelo a následně tento nežádoucí stav odstranit na vlastní náklady. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, a poukazuje na to, že žalobce byl o pokračujícím řízení a o novém skutkovém zjištění vyrozuměn písemností ze dne 22.11.2013, č.j. SU/25469-13/4529-2011/SV, mohl vyjádřit své stanovisko a rovněž byl poučen o možnosti zažádat si o dodatečné stavební povolení; žalobce však zůstal pasivní. K námitce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný uvádí, že z obou měření v roce 2011 vyplynulo, že žalobce provedl terénní úpravu v rozporu s vydanými opatřeními prvostupňového orgánu. Žalobce v roce 2013 žádný relevantní důkaz nenavrhl, proto prvostupňový orgán vycházel z důkazu, který si sám obstaral, tedy ze zaměření provedeného JBS, s.r.o. z roku 2013. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení Osoba zúčastněná na řízení I. uvedla, že činností žalobce jí vznikla škoda, neboť pozemky, na nichž žalobce vyvíjí svou činnost, jsou pro zemědělství znehodnoceny. Osoby zúčastněné na řízení IV., V. a VIII. shodně poukázaly na hrozící riziko sesunutí navážené zeminy do poldrů a narušení opatření ochraňujících obec Vážany nad Litavou proti valícímu se bahnu. V. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rámci žalobních bodů, jak je uplatnil žalobce v podané žalobě podle § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s. Stěžejním je posouzení zákonnosti výroku prvostupňového rozhodnutí, podle kterého má být odstraněna terénní úprava jako celek na všech shora specifikovaných pozemcích. Žalobce v podané žalobě argumentoval tak, že zeminu sesutou z motokrosové dráhy lze jednoduše odtěžit či odhrnout a odvést z pozemků, aniž by se tyto práce dotkly v minulosti ohlášených terénních úprav na pozemku původní parc. č. 1854, jinými slovy že sesutá (či navezená) zemina netvoří s původním sportovištěm (motokrosovou dráhou) kompaktní celek. S tím souvisí též dílčí námitka, že pokud jde o pozemky dotčené samovolným sesuvem půdy, tak se podle žalobce nejedná o terénní úpravu ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona; podle tohoto ustanovení se pro účely tohoto zákona terénní úpravou rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem, například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, těžební práce na povrchu. Mezi stranami není sporu o to, že vzhled terénních úprav neodpovídá původním ohlášením na terénní úpravy sportoviště Vážany nad Litavou v jednotlivých etapách na pozemku původní parc. č. 1854, a proto bylo z moci úřední zahájeno řízení o odstranění stavby, přičemž právní předchůdce žalobce nepodal žádost o dodatečné povolení stavby ve smyslu § 129 stavebního zákona. Ze správního spisu plyne, že realizovaná terénní úprava zasahuje minimálně patou svahu i na sousední pozemky, což dokládá zaměření obvodu skutečného záboru areálu sportoviště provedené JBS, s.r.o. v říjnu roku 2013, jež obsahuje i zakreslení stavu v září roku 2011. Za součást terénní úpravy je nutné podle žalovaného brát i svahování, včetně paty svahu. Takovým stavem tak podle žalovaného došlo ke změně původně ohlášených terénních úprav (sportoviště) jako celku a jsou tak dotčeni téměř všichni vlastníci sousedních pozemků (str. 8 – 10 napadeného rozhodnutí žalovaného). Pokud jde o argumentaci žalobce ohledně příčiny změny ohlášené terénní úpravy, tak touto okolností se zabýval prvostupňový orgán na straně 4 svého rozhodnutí, kde uvedl, že není rozhodné, zda terénní úprava v rozsahu překračujícím pozemek původní parc. č. 1854 vznikla přirozeným sesuvem zeminy (navezené na pozemek původní parc. č. 1854) či navezením zeminy na tato místa. V dané věci je podstatné, že terénní úpravy byly provedeny tak, že se zemina rozprostírá i mimo pozemek původní parc. č. 1854, na který se vztahují souhlasy stavebního úřadu. Pokud žalobce v podané žalobě odkazuje na § 3 odst. 1 stavebního zákona, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že terénní úprava může vzniknout toliko aktivní činností stavebníka, tak k tomu soud doplňuje, že nelze odhlédnout od důsledků plynoucích ze stavební činnosti, do nichž lze zahrnout i důsledky nedbalosti stavebníka, pokud se terénní úprava rozpíná do svého okolí a omezuje vlastnická práva vlastníků sousedních pozemků. Jestliže tedy byla navážena zemina na pozemek původní parc. č. 1854, zde byla upravována a posléze se sesunula, stále se jedná o tutéž zeminu, jež se rozšířila na okolní pozemky. Výsledkem je pak stav odporující původním ohlášením. Jedná se tedy o objektivně nastalý stav, přičemž to, zda je původcem takto nastalého stavu žalobcem způsobená nedbalost či jeho úmysl, je z pohledu § 129 písm. b) stavebního zákona irelevantní. Žalobce dále namítá, že žalovaný ve svém předchozím rozhodnutí v téže věci konstatoval, že sesunutou zeminu nelze bez dalšího označit za terénní úpravu. Tento názor měl být podle žalobce závazný i v dalším řízení. Žalovaný na straně 6 svého předchozího rozhodnutí uvedl, že „[d]alší skutečnost, která je pro posouzení věci rozhodná, je to, že sesuv zeminy nemusí automaticky znamenat, že jde o provedení terénních úprav. V daném případě ze spisového materiálu nevyplývá, z jakých skutečností stavební úřad vycházel při svém závěru, že k předmětným terénním úpravám došlo navožením zeminy na pozemky parc. č. 1852, 1855 a k sesuvu zeminy při provádění terénních úprav na pozemky…Stavební úřad se při novém projednání bude muset důsledně zabývat v případě terénní úpravy provedené v rozporu s vydanými opatřeními tím, zda a v jakém rozsahu terénní úprava odporuje vydaným opatřením, tj. zda tvoří celek s povolenou terénní úpravou nebo se na některých pozemcích jedná o zcela novou terénní úpravu a zda se na některých pozemcích jedná o sesuv a zda případný sesuv lze považovat za terénní úpravu ve smyslu stavebního zákona.“. Žalovaný tedy podle soudu v napadeném rozhodnutí nekonstatoval, že sesuv zeminy není terénní úpravou. Žalovaný tu pouze zavázal prvostupňový orgán k tomu, aby se touto otázkou podrobněji zabýval. Za tohoto stavu není na právě posuzovanou věc aplikovatelný ani nález Ústavního soudu ze dne 9.10.2012 ve věci sp. zn. II. ÚS 1688/10, na který žalobce odkazoval. Namítá-li dále žalobce, že výpočty JBS, s.r.o. byly prvostupňovým orgánem nekriticky převzaty, pak soud poukazuje na prohlídku ze dne 4.10.2013, kterou prvostupňový orgán uskutečnil za účelem zjištění skutkového stavu. Z protokolu o prohlídce stavby se podává: „…při dnešní kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že na místě terénních úprav nelze vzhledem k jejich rozsahu a s ohledem na charakter místa, kde se terénní úpravy nachází, určit z terénních úprav, zda jsou nové, které jsou provedeny v rozporu s ohlášenými ter. úpravami a ani kde se jedná o sesuv terénní úpravy. Stavební úřad z tohoto důvodu zadá zaměření obvodu skutečného záboru oprávněné osobě v oboru geodezie, který bude sloužit jako podklad pro pokračování v souvisejících řízeních.“. Součástí tohoto protokolu je i fotodokumentace z místa prohlídky. Na základě tohoto zjištění zadal prvostupňový orgán JBS, s.r.o. provedení zaměření skutečného záboru půdy. Pakliže měl prvostupňový orgán dle závazného názoru žalovaného náležitě zjistit skutkový stav a provedl-li za tímto účelem kontrolní prohlídku stavby, při níž zajistil důkazní prostředky, které však samy o sobě nemohly postavit najisto skutečný zábor půdy, postupoval správně, pokud pověřil JBS, s.r.o., aby provedla zaměření obvodu skutečného záboru areálu. Nelze tedy konstatovat, že by výsledky zaměření JBS, s.r.o. prvostupňový orgán a žalovaný nekriticky převzali. Z podkladů od JBS, s.r.o. přitom vyplynulo, že na výše specifikované pozemky bylo nasypáno cca 817 430 m3 materiálu (výpočet kubatur), přičemž ten zasahuje do pozemků sousedících s pozemky parc. č. 1854/1 a 1854/2 o celkové výměře 73 732 m2, kde měla být terénní úprava podle ohlášení původně umístěna. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v případě předmětné terénní úpravy se jedná o navezenou zeminu, jež byla postupně navážena tak, že se rozprostřela i na jiné pozemky než na ty, na nichž byla povolena (pozemky parc. č. 1854/1 a 1854/2). Rozprostření zeminy i na jiné pozemky je přitom tím (jediným) důvodem, proč prvostupňový orgán a žalovaný nařídili žalobci odstranění terénní úpravy jako celku ze všech pozemků, na nichž se v současné době nachází. Takový důvod pro nařízení odstranění terénní úpravy jako celku však podle soudu nemůže obstát. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27.11.2008, č.j. 2 As 53/2007- 111, na který odkazuje i žalobce v podané žalobě, konstatoval, že „[u] staveb postavených v rozporu se stavebním povolením v zásadě přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buďto je možno identifikovat určité konkrétní prvky či části stavby, které byly postaveny v rozporu se stavebním povolením, a je možno je odstranit při zachování zbytku stavby, a pak je stavební úřad povinen nařídit odstranění pouze těchto prvků či částí stavby, nebo se rozpor se stavebním povolením týká stavby jako celku, a v takovém případě tedy nezbývá, než nařídit odstranění celé stavby s tím, že na právo stavebníka realizovat stavbu podle původního stavebního povolení nemá tato skutečnost žádný vliv.“. Citovaný názor je přitom vyjádřením zásady minimalizace zásahu do právní sféry jednotlivce, tedy toho, aby omezení jednotlivce zásahem veřejné moci byla pokud možno zdrženlivá a pokud již je k nim přikročeno, aby byla provedena tím nejšetrnějším a rozumně dosažitelným způsobem. Jinými slovy jde o požadavek použít takové prostředky, kterými lze ještě dosáhnou sledovaného cíle (tu návrat terénní úpravy sportoviště do původní podoby), nicméně které šetří co nejvíce práva (tu stavebníka) nabytá na základě původních ohlášení. Bez ohledu na právě uvedené stavební úřady disponují nástroji, jež slouží k efektivnímu provádění stavebního dozoru, pokud stavebník vykonává činnost v rozporu s původním rozhodnutím či ohlášením (§ 132 a násl. stavebního zákona). Byly-li v nyní posuzované věci prováděny terénní úpravy postupným navážením zeminy a byla-li žalobci prvostupňovým orgánem uložena povinnost předložit technologický postup prací odstranění terénní úpravy, není soudu zřejmé, na základě jakých úvah má prvostupňový orgán i žalovaný ze nerealizovatelné odstranění zeminy pouze z pozemků parc. č. 1852, 1853, 1855, 1856, 1857, 2109, 1850, 1849, 1848, 1847, 1846, 1845, 1844, 1843, 1842, 1841, 1840, 1839, 1838, 1837, 1836, 1835, 1834, 1833, 1832, 1831, 1830, 1829, 1678, 1677, 1676, 1675, 1674, 1673, 1672, 1671, 1670, 1669, 1668, 1667, 1666 a 1291, vše v k.ú. Vážany nad Litavou, neboť právě v případě terénní úpravy spočívající v postupném navážení zeminy lze podle soudu spíše dovozovat možnost odvézt zeminu postupně z pozemků, jež lze jednoznačně identifikovat. Závěr prvostupňového orgánu a žalovaného, že se v daném případě jedná o jedinou celkovou terénní úpravu provedenou na všech dotčených pozemcích, pročež je nutno ji odstranit jako celek, tak není dostatečně odůvodněn. Takový závěr nelze nepřímo dovodit ani ze zaměření skutečného záboru; nejedná se o otázku, jak ve skutečnosti předmětná úprava vypadá (co do rozsahu, kubatury, zaměření pozemků apod.), nýbrž o otázku, zda lze technologicky odstranit terénní úpravy postupně tak, aby zůstala navršena pouze na pozemcích parc. č. 1854/1 a 1854/2. Na tuto otázku žalobou napadené rozhodnutí odpověď ani náznakem nedává. Pokud jde v této souvislosti o námitku porušení zásady zákazu reformatio in peius, tu soud důvodnou neshledal. Ze správního spisu vyplynuly k této otázce následující relevantní skutečnosti. Dne 26.10.2012 pod č.j. SU/19687-12/4529-2011/SV vydal prvostupňový orgán rozhodnutí, jímž nařídil vlastníkovi stavby odstranění nepovolené stavby – terénní úpravy na pozemcích par. č. 1671, 1672, 1673, 1674, 1675, 1676, 1836, 1837, 1838, 1839, 1852, 1853, 1855, 1856, 1857 a 2109, vše v k.ú. Vážany nad Litavou (dále jen „původní prvostupňové rozhodnutí“). Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal blanketní odvolání, které následně doplnil. Dne 19.2.2013 pod č.j. JMK 143123/2012 žalovaný vydal rozhodnutí, kterým původní rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Dne 23.6.2014 vydal prvostupňový orgán pod č.j SU/6748-14/4529-2011/SV rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, jímž žalobci nařídil odstranění terénní úpravy realizované na pozemcích parc. č. 1854/1 (původní parcela č. 1854), 1854/2 (původní parcela č. 1854) a dále parc. č. 1852, 1853, 1855, 1856, 1857, 2109, 1850, 1849, 1848, 1847, 1846, 1845, 1844, 1843, 1842, 1841, 1840, 1839, 1838, 1837, 1836, 1835, 1834, 1833, 1832, 1831, 1830, 1829, 1678, 1677, 1676, 1675, 1674, 1673, 1672, 1671, 1670, 1669, 1668, 1667, 1666 a 1291, vše v k.ú. Vážany nad Litavou. Toto prvostupňové rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím. Žalobce tedy svým původním odvoláním inicioval odvolací řízení, jehož výsledkem bylo zrušení původního prvostupňového rozhodnutí. Prvostupňový orgán, vázán závazným právním názorem odvolacího orgánu, následně nařídil odstranit terénní úpravu jako celek, nikoli tedy pouze její části umístěné na sousedních pozemcích. Podle § 93 odst. 3 správního řádu nemůže odvolací správní orgán změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Účelem zásady reformatio in peius je to, aby odvolatel nebyl sankcionován za to, že využil svého práva na odvolání; přísnějším rozhodnutím o odvolání je také snížena možnost obrany odvolatele, neboť ten ztrácí možnost proti tomuto rozhodnutí podat odvolání a toto rozhodnutí nabývá právní moci již jeho doručením. V takovém případě odvolatel postrádá prostředek své procesní obrany v rámci dvoustupňového správního řízení. Žalobce sice může subjektivně negativně vnímat důsledky spojené s jeho původním odvoláním, neboť následně došlo ke zhoršení jeho situace v tom směru, že mu stavební úřad nařídil odstranění terénní úpravy jako celku, tyto negativní důsledky však nejsou v rozporu se shora uvedenou zásadou, neboť původním rozhodnutím o odvolání bylo prvostupňové rozhodnutí uvedeno do stavu přezkoumatelnosti a zákonnosti, tedy došlo k naplnění podmínky plynoucí z § 93 odst. 3 správního řádu in fine. Žalobci byl následně poskytnut dostatečný prostor pro uplatnění procesních práv, tedy mohl opět podat odvolání, což učinil; o žádnou instanci žalobce tedy uvedeným postupem nepřišel. Žalobce dále namítal, že řízení o odstranění stavby nebylo řádně zahájeno. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 22.11.2013, č.j. SU/25469/13/4529-2011/SV, prvostupňový orgán vydal vyrozumění o tom, že je zahájeno řízení o odstranění terénní úpravy, které jednoznačně identifikoval, popsal tu dosavadní průběh řízení, jeho skutková zjištění a svůj právní závěr na nyní posuzovanou věc. Účastníci řízení (vlastníci dotčených pozemků) tak na základě tohoto vyrozumění měli možnost se seznámit s dosavadním průběhem řízení, provedenými důkazy a závěry stavebního úřadu. Současně jim byl dán prostor pro uplatnění vlastního stanoviska a byli poučeni o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Soud je toho názoru, že oznámení o probíhajícím řízení ze dne 22.11.2013 svojí formou a způsobem doručení odpovídalo požadavkům na zahájení řízení z moci úřední ve smyslu § 46 a násl. správního řádu; byť bylo správní řízení (v té době) již v pokročilejší fázi zjišťování skutkového podkladu, v dalších fázích řízení mohli všichni účastníci svoje práva řádně uplatňovat. Ze správního spisu též vyplynulo, že dne 11.3.2014 vydal prvostupňový orgán usnesení č.j. SU/4822-14/4529-2011/SV, kde stanovil účastníkům řízení lhůtu 7 dnů k možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Všem účastníkům řízení tak byl poskytnut totožný standard pro uplatnění jejich účastnických práv vyplývajících ze správního řádu. Tvrzení ohledně nedostatečného zahájení řízení o odstranění stavby proto soud považuje za nedůvodné, neboť do subjektivních veřejných práv žalobce popsaný procesní postup nikterak nezasáhl. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně technologické proveditelnosti odstranění terénní úpravy tak, aby bylo možno minimalizovat zásah do oprávnění žalobce mít umístěnu terénní úpravu – sportoviště v původně ohlášené podobě, pakliže má být rozprostření zeminy na okolní pozemky tím jediným důvodem pro nařízení odstranění terénní úpravy. Pro závěr o tom, že předmětnou terénní úpravu z hlediska jejího odstranění nelze rozdělit na jednotlivé části, o nichž by bylo možno rozhodnout v rámci jednoho výroku prvostupňového orgánu, pak chybí dostatečné úvahy žalovaného, podložené náležitými skutkovými podklady. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná. Proto soud napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Pokud jde v této souvislosti o výsledky zaměření Ing. F. D., zmiňované žalobcem, tak ten vypracoval zaměření, které předložil právní předchůdce žalobce k výzvě stavebního úřadu v návaznosti na realizaci stavebního dozoru dne 21.4.2011. Pokud jde o protokol z roku 2013 o zaměření kubatury zeminy k rekultivaci pozemků po sesuvu, vypracovaný Ing. F. D., na který se odvolává žalobce, ten není součástí správního spisu, není o něm zmínka ani v prvostupňovém rozhodnutí, ani v napadeném rozhodnutí, ani v podaném odvolání. Ze všech indicií tak vyplývá, že žalobce jím zmiňované zaměření prvostupňovému orgánu během řízení nepředložil a přiložil jej až k žalobě; s ohledem na výše vyslovené závěry je však nadbytečné, aby soud protokolem o zaměření kubatury zeminy vypracovaným Ing. F. D. v roce 2013 dokazoval. Žalobci nic nebrání předložit jej v dalším řízení žalovanému. VI. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci nebyl úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 4 000 Kč za zaplacený soudní poplatek za žalobu a úspěšný návrh na přiznání odkladného účinku, dále náklady za právní zastoupení za čtyři úkony právní služby po 3 100 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepsání žaloby, repliky a dalšího písemného podání ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), společně se čtyřmi režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky) a s částkou 2 856 Kč odpovídající výši daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., celkem tedy 20 456 Kč. K zaplacení byla neúspěšnému žalovanému stanovena přiměřená lhůta. Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak soud rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.

Poučení