62 A 50/2015 - 154

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobců: a) M. C., bytem V. 114/13, B., zastoupena Mgr. Danou Lasákovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2a, Brno, b) JUDr. E. H., bytem A. 4, B., a c) JUDr. V. H., bytem S. 32, D., oba zastoupeni JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 1, Brno, za účasti: I. E. S. a II. J. S., oba bytem B. n. 48/57, B., III. Ing. J. S., IV. Ing. R. S., oba bytem V. 178/15, B., oba zastoupeni Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem Pellicova 1, Brno, a V. Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 1, Brno, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem Riegrova 1378/1, Brno, o žalobách proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, ze dne 20.1.2015, č.j. MMB/0467729/2014, sp.zn. 5400/OD/MMB/0467729/2014, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně a) a žalobci b) a c) se samostatně podanými žalobami domáhají zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 20.1.2015, č.j. MMB/0467729/2014, sp.zn. 5400/OD/MMB/0467729/2014, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno- Bosonohy (dále též „prvostupňový orgán“), ze dne 24.9.2014, č.j. MČBBOS 1824/14/SÚ/Va, sp.zn. SZ-MČBBOS 0512/14/31, kterým bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), o žádosti osob zúčastněných na řízení III. a IV. o určení, zda je zpevněná plocha před rodinnými domy Vrchní č.or. 11, 13 a 15 na pozemcích p.č. „X“, „X“ a „X“ veřejně přístupnou účelovou komunikací. Vzhledem k tomu, že oběma žalobami je napadáno totožné rozhodnutí žalovaného, byly obě žaloby spojeny usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2016, č.j. 62 A 50/2015-102, ke společnému projednání. I. Podstata věci Dne 15.4.2014 podaly osoby zúčastněné na řízení III. a IV. (dále též „žadatelé“) žádost, v níž se domáhaly vydaní deklaratorního rozhodnutí o tom, zda je zpevněná plocha před rodinnými domy na ulici Vrchní č.or. 11, 13 a 15 (dále jen „Vrchní 11, 13, 15“), na pozemcích p.č. „X“, „X“ a „X“ veřejně přístupnou účelovou komunikací. Dne 24.9.2014 vydal prvostupňový orgán rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu, kterým byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterou tvoří 1) zpevněná plocha na pozemku p.č. „X“ hraničící na severozápadě s pozemkem p.č. „X“, na severovýchodě s budovou č.p. 131 (Vrchní 11) na pozemku p.č. „X“, na jihovýchodě s pozemkem p.č. „X“ a na jihozápadě nejprve s nezpevněnou plochou zeleně oddělenou obrubníkem a poté s oplocenou jihozápadní nezpevněnou částí pozemku p.č. „X“, 2) část zpevněné plochy na pozemku p.č. „X“ hraničící na severozápadě s pozemkem p.č. „X“, severovýchodě a jihovýchodě s pozemkem p.č. „X“ a na jihozápadě ohraničená obrubníkem, 3) zpevněná plocha na pozemku p.č. „X“, přilehlá k budově č.p. 114 (Vrchní 13) a podél svého jihozápadního okraje hraničící s nezpevněnou plochou na tomtéž pozemku oddělenou oplocením, v celé své délce od severozápadní hranice s pozemkem p.č. „X“ až k jihovýchodní hranici s pozemkem p.č. „X“, 4) část zpevněné plochy na pozemku p.č. „X“ při hranici s pozemkem p.č. „X“ a budovou č.p. 178 (Vrchní 15) na něm v délce od plochy uvedené v bodě 3) až ke vchodu do budovy č.p. 178 v její jihozápadní fasádě, vše v k.ú. Bosonohy. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný zamítl s tím, že prvostupňový orgán se řádně zabýval všemi znaky účelové komunikace, tedy i otázkou existence konkludentního souhlasu. Pokud žalobci namítali, že z vyjádření soudního znalce Ing. J. B. vyplynulo, že přístup k budově č.p. 178 je možný též zřízením komunikace z terasy nad kamennou zdí (přístupnou z pozemku p.č. „X“) přes svah p.č. „X“ až na pěší cestu na p.č. „X“ tak, jak zde původně byl a jak je dosud zakreslen v katastrálních mapách, tak tato možnost podle žalovaného není relevantní, neboť pro posouzení adekvátní náhrady je nutné vzít v úvahu pouze stávající možnosti. Žalovaný dále uvedl, že má za to, že prvostupňový orgán se řádně zabýval všemi znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Závěry žalovaného a prvostupňového orgánu nyní žalobci napadají podanou žalobou. II. Shrnutí žalobní argumentace žalobkyně a) Žalobkyně namítá, že žalovaný vyjádřil pouze obecné teoretické stanovisko k problematice veřejně přístupných účelových komunikací a bez návaznosti na skutečnosti týkající se tohoto konkrétního případu a odvolací námitky; tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Pokud jde o samotnou existenci pozemní komunikace, tu žalobkyně a) namítá, že nemůže jít o každou plochu, která je vydlážděna a je proto teoreticky vhodná jako dopravní cesta. Teprve taková plocha, která je určená pro účely dopravy, může být označena za pozemní komunikaci. Plocha, jež se nachází v předzahrádce budovy Vrchní 13, není dopravní cestou, jejím účelem nikdy nebyla doprava a není tedy pozemní komunikací. Žalobkyně si ji v roce 2000 vydláždila, neboť je silnou alergičkou a astmatičkou a nesnese v blízkosti obydlí zelenou plochu. Předzahrádky obou sousedních budov Vrchní 11 a Vrchní 15 byly před rekonstrukcí zcela neupravené, nedlážděné a zarostlé. Bylo by absurdní, že by žalobkyně investovala své finanční prostředky do výstavby komunikace, kterou sama nepoužívá, pro potřeby třetích osob a bezplatně, navíc přímo pod vlastními okny. V případě předzahrádky u budovy Vrchní 15 byla předzahrádka upravena v roce 2008, pokud jde o předzahrádku před budovou Vrchní 11, tu vydláždili právní předchůdci žalobců b) a c) v roce 2010, přičemž její vzhled sjednotili s předzahrádkou žalobkyně. Žalobkyně přitom ke vstupu do svého domu vždy používala a používá hlavní vstup z veřejně přístupné komunikace na pozemku p.č. „X“ ve vlastnictví obce. Pozemky p.č. „X“ s částí pronajatého pozemku p.č. „X“ žalobkyně oplotila (vlastnila psa) a branku mezi pozemky p.č. „X“ a „X“ u hranice budov Vrchní 13 a Vrchní 15 vybudovali žadatelé. Tato branka měla po vzájemné dohodě sloužit ke vstupu na pozemky před budovou žalobkyně pouze v případě nutné potřeby některého ze žadatelů a vždy se svolením žalobkyně. Součástí dohody se žadateli o mimořádném průchodu přes pozemky před budovou Vrchní 13 byl i závazek žadatelů co nejdříve obnovit historický přístup k jejich budově Vrchní 15 po schodišti po pozemcích p.č. „X“, resp. „X“. Pokud jde o branku mezi pozemky p.č. „X“ a p.č. „X“ při hranici budov Vrchní 11 a Vrchní 13, ta sloužila pouze pro účely kontaktu s právními předchůdci žalobců b) a c), s nimiž žalobkyně udržovala přátelské vztahy. Žalobkyně dále poukazuje na to, že pokud jde o komunikaci, která byla evidována v pasportu místních komunikací jako účelová pro ulici Vrchní, uliční úsek 1061-1062, o délce 9,93 m, tak její vznik je datován dobou, kdy byl odlišný vlastník budovy č.p. „X“ od vlastníka pozemku p.č. „X“ a kdy sloužila k zajištění přístupu do budovy Vrchní 11. Její délka byla právě ke vchodu do této budovy a nevede již dále podél domu. Žádná jiná účelová komunikace nebyla v pasportu místních komunikací vedena. Žalobkyně dále zpochybňuje naplnění další podmínky, kterou je existence nutné komunikační potřeby, již je třeba zkoumat právě za účelem dodržení proporcionality omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu. Kromě žadateli požadovaného přístupu existují dvě další možnosti přístupu. První představuje historicky (od nepaměti) užívaná přístupová cesta po pozemcích p.č. „X“, resp. p.č. „X“. V současnosti sice užívána není, neboť schodiště, které ji převážně tvořilo, zaniklo v průběhu času, nicméně její obnovení je možné. Druhý přístup je podle žalobkyně možný přes pozemky osob zúčastněných na řízení I. a II. (dále též „manželé Střeličtí starší“), kdy se jedná o přístupovou cestu užívanou od roku 1992, neboť do roku 2008 byla budova Vrchní 15 v jejich vlastnictví. Pozemky p.č. „X“, „X“ a „X“ včetně budov č.p. „X“ (Vrchní 15) a č.p. „X“ (Bosonožské náměstí č.or. 57) tvoří podle žalobkyně uzavřený prostor ohraničený budovami a zdmi a jsou navzájem pospojovány účelovými komunikacemi, které využívají i žadatelé. Žalobkyně uvádí, že až do roku 2008 byli vlastníky všech těchto nemovitostí manželé Střeličtí starší. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na to, že účelová komunikace může být vedena i skrze budovu, což dokládá např. průjezd budovou v rámci uliční fronty řadové zástavby na Bosonožském náměstí. Oproti tomu žalobkyně je užíváním plochy před jejím domem na základě deklarace veřejně přístupné účelové komunikace zatížena naprosto nečekaně, bezdůvodně, bez jakéhokoli svého zavinění a nepřiměřeně. Žadatelé, jejich děti, známí a cizí lidé mohou chodit kolem jejího domů přímo pod jejími okny, přičemž způsobují hluk a nečistotu. Žalobkyně musela začít uvazovat svého psa, který dříve mohl volně pobíhat. Žalobkyně dále namítá, že místní šetření konané dne 8.4.2014 neproběhlo v plném rozsahu, neboť žalobci b) a c) a osoby zúčastněné na řízení I., II. III. a IV. neposkytli potřebnou součinnost a nebylo proto možné provést šetření na předmětných plochách, přičemž prvostupňový orgán si přístup nevyžádal. Není tedy pravdou, že za účelem objektivního zjištění skutečnosti bylo správním orgánem provedeno ohledání na místě. Žalobkyně dále zpochybňuje existenci byť i jen konkludentního souhlasu s veřejným užíváním předmětné plochy jako cesty. Jak doložila fotodokumentací z roku 1998, v době, kdy nemovitosti zakoupila, zde žádná „cesta“ nevedla. Pozemky u všech tří budov tvořily prašné, zarostlé, zelené plochy, bez zřetelnosti jakékoli cesty užívané kterýmkoli z vlastníků těchto nemovitostí. Budovy byly dlouhodobě neobývané. Pokud kdy podél zmiňovaných budov cesta byla, tak již před rokem 1998 zanikla. Ve správním řízení nebylo udělení souhlasu prokázáno. Byl-li ve výjimečných případech udělen souhlas s průchodem, byl udělen pouze konkrétním osobám, které byly vlastníkům nemovitostí známé. Žalobkyně udělila souhlas s průchodem pro tři konkrétní zaměstnance osoby zúčastněné na řízení II., později pro žadatele s kočárkem, občas s doprovodnou návštěvou. Pokud vlastníci dotčených pozemků nevěděli, např. z důvodu své nepřítomnosti, že sousedé nebo třetí osoby chodí přes jejich pozemky, nemůže být tato neznalost situace zaměňována za udělení konkludentního souhlasu s užitím jejich pozemku coby cesty ze strany veřejnosti. Žalobkyně (s odkazem na metodiku Ministerstva dopravy ze dne 19.2.2008) uvádí, že byl-li udělen souhlas k užívání cesty v režimu soukromoprávním, nemohlo vzniknout právo veřejného užívání cesty. Když se pojednou začaly cizí osoby domáhat průchodu k rodině Střelických, byla žalobkyně nucena branku uzavřít a tím dala jasně najevo svůj kvalifikovaný nesouhlas s užitím pozemků před jejím domem. Žalobkyně dále namítá, že podpisový arch, na němž odstavec sepsaný a vytištěný žadateli svým podpisem stvrdily osoby, z nichž žádná nebyla slyšena jako svědek, nelze použít jako důkaz. Žalobkyně poukazuje též na to, že prvostupňový orgán svůj závěr o neexistenci účelové komunikace přes pozemky osob zúčastněných na řízení I. a II. postavil bez dalšího na tom, že tyto osoby uvedly, že nesouhlasí s pohybem veřejnosti na svých pozemcích. Nevysvětlil však, proč stejným způsobem nepřistoupil k vyjádření žalobců. Na základě výše uvedených argumentů, rozvedených v replice k vyjádření žalovaného, se žalobkyně domáhá zrušení jak napadeného rozhodnutí žalovaného, tak prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem. III. Shrnutí žalobní argumentace žalobců b) a c) Žalobci namítají, že rozhodnutí žalovaného je nesprávné, nezákonné a opírá se o chybná skutková zjištění. Žalobci především poukazují na to, že předmětné řízení bylo nejprve zahájeno na základě žádosti Statutárního města Brna, Městské části Brno-Bosonohy, přičemž jako správní orgán rozhodoval právě Úřad městské části města Brna, Brno-Bosonohy. Je tak podle žalobců zřejmé, že správní orgán rozhodoval o „své“ vlastní žádosti. To podle žalobců značně relativizuje naplnění podmínky ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu, tedy že deklaratorní rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění práv žadatelů. Pokud se později stali navrhovateli osoby zúčastněné na řízení III. a IV., to na uvedeném chybném postupu prvostupňového orgánu nic nemění a z jednotlivých úkonů provedených v řízení o žádosti Statutárního města Brna, Městské části Brno-Bosonohy, nelze v dané věci vycházet. Žalobci v této souvislosti především akcentují porušení nestrannosti prvostupňového správního orgánu. Žalobci dále poukazují na skutečnost, že již dne 7.1.2013 bylo Úřadem městské části města Brna, Brno-Bosonohy, vydáno osvědčení a sdělení, v němž je uvedeno, že nelze vydat osvědčení o tom, že se na pozemcích p.č. „X“ a 113 v k.ú. Bosonohy nachází veřejně přístupná účelová komunikace. O neexistenci nyní deklarované komunikace tak již dříve bylo vydáno osvědčení a správní orgán se tak od něj již nemohl odchýlit. Také při rekonstrukci a terénních úpravách nemovitosti Vrchní 11 nebyla žádná údajná průchodnost přes pozemek p.č. „X“ a p.č. „X“ k budově č.p. „X“ řešena. Žalobci dále podrobnou argumentací dovozují, že nebylo prokázáno naplnění definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Především nebyla prokázána existence souhlasu vlastníka cesty s jejím veřejným užíváním. Žalovaný přitom pouze k těmto otázkám převzal hodnocení prvostupňového správního orgánu a nevypořádal se konkrétně s námitkami žalobců uplatněnými v odvolání. Tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalobci dále namítají, že z fotografií, které doložili, se v případě úpravy předzahrádky nedá hovořit o vydláždění cesty, ale spíše o zpevnění plochy před domem jako verandy. Žalobkyní a) byla totiž při rekonstrukci zcela zásadně pozměněna podoba daného území. Pokud pak došlo k jejímu vydláždění a zpevnění, nelze to považovat za zušlechtění existující účelové komunikace, nýbrž o přizpůsobení terénu obyvatelům rodinného domu. V daném úseku, jak vyplývá z doložené fotodokumentace, byl dříve příkrý sráz a nemohla tu existovat přístupová cesta v rozsahu zaznamenaném na nákresech přikládaných k prohlášením některých osob. Postup, kdy prvostupňový orgán vycházel ze zmiňovaných prohlášení, aniž by provedl dokazování svědeckými výpověďmi, je podle žalobců nesprávný a procesně vadný. Žalobci neměli procesní prostor klást těmto osobám otázky a zpochybňují tak věrohodnost a autenticitu prohlášení. Naopak z prohlášení předchozích vlastníků budov Vrchní 11 a Vrchní 13 se naopak podává jednoznačné popření údajného veřejného používání přístupu k budově Vrchní 15 přes pozemky přiléhajících k budovám Vrchní 11 a Vrchní 13. Deklarovaná cesta podle žalobců nepředstavuje jediný možný přístup k domu Vrchní 15, protože v dané lokalitě je prakticky využíván vstup přes nemovitosti manželů Střelických starších a existuje možnost obnovení přístupu přes schody v trase pozemku p.č. „X“. Žalobci dále namítají, že cesta nenaplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace, neboť ani po místním šetření není znám její přesný průběh, délka, šířka, povrch, přesná trasa není geometricky zaměřena. Žalobci jsou toho názoru, že v krajním případě, za předpokladu naplnění dalších znaků, by bylo možno hovořit o komunikaci přístupné konkrétním jednotlivcům, nikoli široké veřejnosti. Postup žadatelů podle žalobců představuje zneužití práva. Zdůrazňují, že deklarováním existence veřejně přístupné komunikace došlo nejen k omezení vlastnického práva, ale i k omezení práva na soukromí. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobci zdůraznili, že pokud žalovaný odkazuje na judikaturu ohledně proporcionality omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, tak ve skutečnosti došlo k upřednostnění zájmu rodiny osob zúčastněných na řízení III. a IV. Pokud by žalobci věděli, že jim přes jejich předzahrádku a pod okny domu vede údajná veřejně přístupná komunikace, nikdy by dům nekoupili. Současná situace a spory okolo existence této komunikace činí dům neprodejným. Dále přikládají usnesení zastupitelstva městské části Brno-Bosonohy ze dne 24.6.2015, v němž je schválena výstavba schodiště k pozemku p.č. „X“ v k.ú. Bosonohy, za účelem obnovení zpřístupnění pozemků ve vlastnictví Statutárního města Brna. Na základě výše uvedených argumentů se žalobci domáhají zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, přičemž na svém procesním stanovisku taktéž setrvali po celou dobu řízení před soudem. IV. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaný uvádí, že se stejně jako prvostupňový orgán zabýval naplněním všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace, a proto odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že některé jeho závěry do svého vyjádření přebírá. Zdůrazňuje, že veřejný zájem na zřízení těchto komunikací vyplývá přímo ze zákona o pozemních komunikacích, kdy účelem veřejně přístupné účelové komunikace, kterou může být i vyšlapaná cesta, je zejména spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, a na svém procesním stanovisku setrval během celého řízení před soudem. V. Shrnutí stanoviska osob zúčastněných na řízení III. a IV. Osoby zúčastněné na řízení poukazují na to, že všichni účastníci řízení měli v rámci správního řízení dostatečnou lhůtu k prostudování všech podkladů a podání připomínek, podobně i ke zpochybnění prohlášení osob („svědectví“) či k podání návrhu na předvolání svědků. Navíc to byla právě žalobkyně a), která předložila pouze písemná vyjádření pana Z. N. a paní P. D., na něž se odvolávají žalobci b) a c). Byli to právě žadatelé, kteří učinili návrhy na předvolání obou uvedených osob. Ani jeden ze svědků, kteří podali své vyjádření a byli k jednání řádně předvoláni, se nedostavil. Žalobci přitom žádné návrhy na podání svědeckých výpovědí neučinili. Není povinností stavebního úřadu v rámci řízení ve smyslu stavebněprávních předpisů upozorňovat stavebníky na účelovou komunikaci. K argumentaci žalobců uvádějí, že dříve zapuštěné schody nebrání bez dalšího užívání účelové komunikace a pokud jde o dlouhodobé zablokování této cesty během rekonstrukce, je toto tvrzení nepravdivé, neboť cesta nebyla dotčena dlouhodobou neodstranitelnou překážkou, což vyplývá z obsahu správního spisu. Tvrzení žalobců o opuštěnosti domu Vrchní 15 je podle osob zúčastněných na řízení zcela nepodložené a nepravdivé. Nemovitost byla v daném období využívána jako dílna tehdejším majitelem (J. S.), jehož prohlášení bylo dne 8.4.2014 založeno do spisu. Dále poukazují na to, že fotodokumentace doložená žalobkyní a) je pořízena právě z předmětné cestičky, fotografie přitom dům č.p. 178 ani místo s cestou nezachycují. Pokud jde o vyjádření paní D. a pana N., ta jsou podle osob zúčastněných na řízení velice neurčitá a užívání pozemků p.č. „X“ a „X“ nevylučují. Dále upozorňují na skutečnost, že E. S. nikdy nebyla vlastníkem č.p. 178, jediným vlastníkem byl J. S. Skutečnost, že jejich dům je přístupný ze zahrady domu Bosonožské nám. 48/57, znamená pouze to, že je přístupný ze sousedního pozemku p.č. „ X“, který je zahradou k domu Bosonožské nám. 48/57. Neznamená to ovšem, že by přístupová cesta vedla skrze dům Bosonožské nám. 48/57. K propojení zahradních cestiček z důvodu příbuzenského vztahu navíc došlo až v letech 2009-2010 v rámci zahradních úprav manželů S starších. S ohledem na skutečnost, že dle historických pramenů stojí dům č.p. 178 na daném místě cca 150 let, je argumentace vlastnického propojení (kdy pouze jeden ze spoluvlastníků domu Bosonožské nám. 48/57 byl po omezenou domu 15 let vlastníkem domu Vrchní 15) nerelevantní. Dům Bosonožské nám. 48/57 byl navíc vždy uzavřen, průchod vede skrz tento dům a nikdy nebyl veřejně přístupný (ani během rekonstrukce domu Vrchní 15). Proto je požadavek žalobců na deklarování přístupu skrz dům Bosonožské nám. 48/57 zcela absurdní. Osoby zúčastněné na řízení dále poukazují na to, že průjezd do ulice Vrchní pod domem Bosonožské nám. 46/61, na který se žalobci odvolávají, byl historicky vždy volně přístupný a průjezdný veřejnosti, neexistovala zde nikdy žádná překážka, vedou zde inženýrské sítě k domům v ulici Vrchní a majitel byl vždy s touto situací seznámen a srozuměn. Jedná se tedy o historickou cestu po dobu nejméně 200 let. Osoby zúčastněné na řízení dále uvádějí, že žalobkyně vždy užívala k přístupu do své nemovitosti pozemek p.č. „X“ a využívá jej dodnes, stejně tak její rodinní příslušníci. Až do roku 2014 měla na brance na hranici p.č. „X“ ke svému domu umístěný zvonek, což dokládá fotodokumentace ze spisu Městského soudu v Brně pod č.j. 18 C 150/2013 pořízená dne 7.9.2013. V roce 2014 jej z důvodu sporu přesunula na druhý vchod z obecního pozemku. Pokud žalobkyně uvádí, že branka na hranici pozemků p.č. „X“ a „X“ byla zřízena v roce 2000, a to pouze z důvodu přátelských návštěv s rodinou D., nejedná se podle osob na řízení zúčastněných o pravdivé tvrzení, neboť manželé D. dům Vrchní 11 zakoupili až dne 30.8.2002, a pokud je vedlejším účastníkům známo, žádné vřelé vztahy mezi sebou rodiny neudržovaly. Také tvrzení o pevném plotu mezi pozemkem p.č. „X“ a p.č. „X“ je nepravdivé, jak dokládá fotografie z roku 2004 přiložená k vyjádření ze dne 26.5.2014, která navíc prokazuje, že se na této části pozemku nachází přístupová cesta k domu Vrchní 15. VI. Shrnutí stanoviska osoby zúčastněné na řízení V. Osoba zúčastněná na řízení u jednání uvedla „aktuální stanovisko“ k věci, podle něhož je napadené rozhodnutí nesprávné, protože přístup k nemovitosti Vrchní 15 je možné v současnosti zajistit jinak, což vyplývá z toho, že byl schválen záměr výstavby schodiště. Zároveň má za to, že jde primárně o spor soukromoprávní povahy. Nicméně pokud jde o žalobní námitky týkající se tvrzených procesních vad, tak s těmi se neztotožňuje. VII. Posouzení věci Žaloby byly podány včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“)], osobami k tomu oprávněnými (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloby jsou přípustné (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Žalobci shodně předestřeli dva okruhy žalobních námitek: jednak námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a dále námitky věcně zpochybňující závěr žalovaného a prvostupňového orgánu, že v daném případě byly naplněny všechny znaky veřejně přístupné komunikace. Žalobci zejména rozporují existenci souhlasu s veřejným (obecným) užíváním komunikace a nutnou komunikační potřebu s tím, že alternativní přístup je možný po provedení terénní úpravy (vybudování schodiště ve srázu pod domem Vrchní 15) anebo skrze nemovitosti manželů S. starších (od Bosonožského náměstí). Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, tak tu soud uvádí, že správní rozhodnutí je přezkoumatelné, pokud je seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. V odvolání žalobci především konkrétně brojili proti závěru, že by v minulosti (před vydlážděním chodníku žalobkyní a/) existovala v daném místě přístupová cesta. Uváděli, že v místě, kudy měla údajně vést (v rozsahu pozemku p.č. „X“ přiléhajícímu k výběžku pozemku p.č. „X“), byl strmý sráz (toto místo vyznačili umístěním výstražných pásek, jak vyplývá z fotografií založených ve správním spisu), a poukazovali na výškový rozdíl mezi pozemky. Namítali, že chodník se v roce 2004 nacházel až ve spodní části a byl zrekonstruovaný, včetně veřejného osvětlení. Podle žalobců byly dotčené budovy řadu let opuštěny, a proto nelze skutkový stav dostatečně zjistit pro rozporná tvrzení a logickou časovou přetržku, s tím, že „historický přístup“ nemůže obstát. Podle žalobců prvostupňový orgán neuvedl, kteří historičtí vlastníci udělili konkludentní souhlas s užíváním předmětné cesty. Dále namítali, že budova č.p. 178 byla původně ve vlastnictví manželů S. starších a přístup k ní byl zajištěn sítí stávajících účelových komunikací, které propojovaly nemovitosti manželů S. starších. To, že tuto budovu posléze manželé S. starší prodali žadatelům, nemůže jít k tíži žalobců. Dále žalobci s odkazem na závěry soudního znalce Ing. J. B. v odvolání namítali, že přístup k budově je možný zřízením komunikace z terasy nad kamennou zdí, přístupnou z pozemku p.č. „X“, přes svah p.č. „X“ až na pěší cestu na p.č. „X“. Dále namítali, že mají naplnění všech čtyř znaků veřejně přístupné účelové komunikace za vyvrácené, přičemž opět zdůraznili neexistenci souhlasu vlastníka se zřízením takové komunikace. Pokud jde o tyto odvolací námitky, tak ty směřovaly primárně do roviny skutkové. Ke skutkovým otázkám přitom prováděl prvostupňový orgán rozsáhlé dokazování, které se týkalo místa původního srázu a vedení pěšinky okolo domů Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15. Dále se prvostupňový orgán zabýval situací v místě, jaká byla v minulosti, od doby, kdy dům žadatelů vlastnil J. S. a ještě před ním manželé Z. a H., dům Vrchní 11 paní O. a manželé D. a (prostřední) dům Vrchní 13 pan N. Vytýkají-li žalobci žalovanému, že pouze „přebral“ skutková zjištění prvostupňového orgánu, takto samo o sobě není vadou, jež by měla za následek nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, když tímto způsobem žalovaný reagoval na odvolací námitky v podaném odvolání – tedy tak, že podrobně zrekapituloval skutková zjištění prvostupňového orgánu. Bez pečlivého a podrobného zjištění skutečností prvostupňovým orgánem, o něž lze následně opřít závěr o existenci veřejně přístupné účelové komunikace, by totiž rozhodnutí žalovaného nebylo opřeno o dostatečné skutkové důvody. Po podrobném shrnutí skutkových zjištění prvostupňového orgánu, která souvisela s uplatněnými odvolacími námitkami (shrnuty byly přitom i skutkové závěry týkající se námitky ohledně neexistence chodníčku před rekonstrukcí provedenou žalobkyní a/; str. 13 rozhodnutí žalovaného), žalovaný s odkazem na samotnou právní úpravu, na judikaturu správních soudů a též na stanovisko Veřejného ochránce práv uvedl, že nemá odůvodnění prvostupňového orgánu za rozporné a že z provedeného dokazování vyplývá, že se prvostupňový orgán zabýval všemi čtyřmi znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Dále žalovaný uvedl, že alternativu přístupové cesty vyplývající z vyjádření soudního znalce Ing. J. B. nelze vzít v úvahu, neboť se nejedná o existující komunikaci. Byť vypořádání žalovaného s odvolacími námitkami je podle zdejšího soudu vedeno v poměrně strohé a zčásti v ne zcela vhodně volené zobecňující argumentační linii, argumentace obsažená v rozhodnutí žalovaného ve spojení s odkazem na relativně obsáhlá a – pokud jde o nosné důvody prvostupňového rozhodnutí – dostatečně pečlivá skutková zjištění prvostupňového orgánu ještě splňuje kritéria přezkoumatelného správního rozhodnutí. Při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí je totiž třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek, že případné mezery v odůvodnění napadeného druhostupňového rozhodnutí mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně, a to platí obzvláště tehdy, ztotožnil-li se žalovaný i přes odvolací námitky s jejich řešením a jde-li o otázky skutkové; dokazování za účelem jejich zodpovězení totiž leží primárně na prvostupňovém orgánu. Nosné důvody rozhodnutí v takovém rozsahu, aby bylo možno uskutečnit soudní přezkum, tedy podle zdejšího soudu z obou postupně vydaných rozhodnutí dostatečně srozumitelně plynou. Zdejší soud se tedy mohl žalobními námitkami zabývat věcně. Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Zákon o pozemních komunikacích počítá i s účelovými komunikacemi, které nejsou přístupné veřejně – jedná-li se o pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace, a to ex lege, bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a současně pojmové znaky účelové pozemní komunikace vymezené v § 7 odst. 1 věta první téhož zákona (resp. v § 7 odst. 2 věta první). Pro účelové pozemní komunikace platí – stejně jako pro ostatní pozemní komunikace – režim tzv. obecného užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2011, č.j. 2 As 44/2011-99, č. 2370/2011 Sb. NSS). Ke skutkovým otázkám souvisejícím s existencí a užíváním předmětné komunikace prvostupňový orgán provedl rozsáhlé dokazování, kdy hodnotil fotografie, listinné důkazy, vyjádření účastníků řízení a desítek dalších osob („svědectví“ pamětníků a prohlášení návštěvníků žadatelů), projektové dokumentace předložené v minulosti stavebnímu úřadu a provedl místní šetření. Podle zdejšího soudu dostatečně zjistil skutkový stav tak, aby mohl o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace rozhodnout a dospěl též ke správnému závěru, že předmětná komunikace (chodníček před domy Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15) má charakter veřejně přístupné účelové komunikace. Pokud jde o reálný stav komunikace v nyní posuzované věci (v době rozhodování žalovaného - § 75 odst. 1 s.ř.s.), dokazováním bylo zjištěno, že se jedná o zpevněné plochy ze zámkové dlažby, které společně představují stálý koridor vymezený v terénu, který díky svému dlážděnému provedení technicky umožňuje jeho užití chodci, tudíž podle prvostupňového orgánu byl splněn znak zřetelnosti a určitosti. Komunikace představuje souvislou cestu z pozemku p.č. „X“ až ke vchodu do budovy č.p. 178 na pozemku p.č. 114/1 (Vrchní 15) a spojuje tyto nemovitosti se sítí místních komunikací na ul. Bosonožské nám. a ulici Vzhledná. Z dokazování dále plyne, že žalobkyně a) původní cestu po pozemku p.č. „X“, která její pozemek p.č. „X“„obcházela“ (to dokládají „svědectví“ pamětníků – příloha 11, 11-12, 9, 6-7, 4), přes svůj pozemek „napřímila“, zpevnila ji zámkovou dlažbou a současně zrušila úsek původní, přičemž dále trpěla její užívání stejným okruhem osob. Podle prvostupňového orgánu se tak stal tento nový úsek součástí cesty ve stejném režimu užívání jako doposud a zdejší soud s takovým hodnocením souhlasí. Bylo také prokázáno, že na tento úsek navazuje zpevněná plocha na pozemku p.č. „X“. K tomu prvostupňový orgán uvedl, že pokud by vlastníci domu Vrchní 15 (č.p. 178) nevyužívali k přístupu tuto plochu, není logické, proč by budovali navazující cestu (chodníček), a zdejší soud souhlasí i s tímto jeho dílčím závěrem, neboť cesta nikam dál nevede, což byl ostatně jeden z argumentů samotných žalobců. Pak se tedy míjí se skutkovým stavem ta část argumentace žalobkyně a), podle níž dané plochy nejsou a nebyly určeny k dopravě. Tu zjevně charakter komunikace vypovídá o tom, že jde o chodník, který slouží k napojení budovy Vrchní 15 na ulici Vrchní (směrem k budovám Vrchní 13 a Vrchní 11) a dále do dalších částí Bosonoh, jde tedy o komunikaci pro pěší a v souladu s tímto účelem by měla být také využívána. Pokud v jejím místě dochází k sousedským konfliktům, nejedná se o otázky, kterými se soud může zabývat v tomto řízení; k tomu zdejší soud pouze nad rámec věci podotýká, že charakter dané zástavby zcela jistě klade zvýšené nároky na vzájemnou sousedskou ohleduplnost a domluvu, na což těžko může mít vliv povaha titulu, od něhož by se přístup k domům Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15 měl odvíjet. Pokud jde o možnost jiného (alternativního) přístupu žadatelů ke své nemovitosti a – obecněji – k její obslužnosti alespoň pěší cestou, tak z důkazů provedených ve správním řízení vyplynulo, že dřívější alternativní přístup po strmých schůdcích ve srázu k budově Vrchní 15 již v současnosti neexistuje. Žalobci přitom skutečnost, že původní schodiště před mnoha lety zaniklo a v jeho trase se nachází několik metrů vysoká opěrná zeď, nerozporují, pouze argumentují zamýšlenou výstavbou do budoucna. Přístup k budově Vrchní 15 podle zdejšího soudu nepředstavuje ani možnost využití sítě komunikací (cestiček) v rámci vnitřního prostoru uvnitř sousedních nemovitostí manželů S. starších. Není sporu o to, že s ohledem na příbuzenský poměr mohou žadatelé užívat i vstup z Bosonožského náměstí přes dům rodičů, to však nijak nezajišťuje přístup komukoli dalšímu včetně nutné obsluhy budovy (např. zdravotní záchranná služba). Ve správním řízení nebylo prokázáno, že by skrze budovu manželů S. starších vedl veřejně přístupný průjezd nebo průchod. Pokud tedy cestičky v rámci jejich nemovitostí mají charakter účelových komunikací, zcela jistě se nejedná o komunikace veřejně přístupné. Proto je podle soudu správný závěr prvostupňového orgánu a žalovaného o splnění podmínky nutné existující komunikační potřeby. Žalovaný a prvostupňový orgán správně posuzovali cesty již existující, tedy takové, které by mohly možnou alternativu nabídnout žadatelům okamžitě. Takováto možnost zde není a v tomto ohledu je bezpředmětné, že zastupitelstvo městské části Brno-Bosonohy přijalo záměr zrenovovat cestu (schodiště) vedoucí k obecnímu pozemku 87/9 v k.ú. Bosonohy, což vyplynulo z dokazování u jednání. Neexistuje totiž jiný způsob, jak dosáhnout komunikačního spojení nemovitosti Vrchní 15 s ulicí Vrchní a dalšími částmi Bosonoh, přičemž rodinný dům v obci bez jakéhokoli komunikačního spojení si lze stěží představit. Podle zdejšího soudu se tedy nejedná o situaci, že by si žadatelé z více existujících variant vybírali tu (pro ně) nejpohodlnější. V případě vzniku veřejně přístupné účelové komunikace dochází k prolnutí komunikační potřeby ze strany veřejnosti a soukromoprávního přivolení předmětného vlastníka pozemku s takovým užíváním jeho nemovitosti. Jestliže vlastník (včetně vlastníků, kteří byli právními předchůdci) se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Obecné užívání pozemní komunikace nemůže být vyloučeno pozdějším jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právního nástupce. Souhlas vlastníka nemusí být projeven výslovně, často v těchto případech totiž půjde o souhlas vyjádřený konkludentně. Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009, č.j. 5 As 27/2009-66, č. 2012/2010 Sb. NSS). Pokud jde tedy o naplnění tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace, tak tu prvostupňový orgán zjistil, že nebyl předložen žádný důkaz výslovného souhlasu současných či předchozích vlastníků s obecným užíváním komunikace. Prvostupňový orgán však dospěl k závěru, že režim užívání cesty po pozemku p.č. „X“ (Vrchní 11) byl veřejný, čemuž nasvědčuje absence oplocení mezi pozemky p.č. „X“ a „X“. Veřejného užívaní si podle prvostupňového orgánu byli vědomi také předchozí vlastníci pozemku p.č. „X“ manželé D., kteří v roce 2009 v projektové dokumentaci určené stavebnímu úřadu plochu označenou jako zámková dlažba zakreslili a v souhrnné technické zprávě k akci „rekonstrukce RD D.“ uvedli, že současný vchod je přístupný ze společného chodníčku před domem, který odděluje dům od zahrádky. Ve výkresu „Vytyčovací situace“ je oplocena pouze jižní část pozemku. Rovněž v katastrální mapě je linie oplocení podél cesty patrná. I toto hodnocení zdejší soud sdílí; absence oplocení mezi pozemky, údaj o tom, že jde o „společný chodníček“, a navíc skutečnost, že i na historických fotografiích obsažených ve správním spisu byl hlavní vchod do domu Vrchní 15 („domovní číslo“) z tohoto „chodníčku“, který jej jako užívanou cestu označovali pamětníci, jsou argumenty ve prospěch veřejného režimu užívání, a to i bez souhlasu výslovného. V této souvislosti též prvostupňový orgán hodnotil vyjádření Mgr. P. D., která v písemném vyjádření ze dne 28.3.2014 uvedla, že před rekonstrukcí byl tento pozemek částečně nezpevněný, prašný, a byl zde betonový chodník vedoucí pouze ke vchodu, který nesloužil k volnému průchodu dalších obyvatel. Prvostupňový orgán dospěl k závěru, že se jedná o vnitřně rozporné vyjádření, neboť pokud by chodník nesloužil pro potřeby dalších obyvatel, nebyl by rozumný důvod jej budovat nad rozsah původního chodníku až k hranici s pozemkem p.č. „X“ a ponechávat jej volně přístupný spolu s ponecháním oplocení jihozápadní části pozemku. Prvostupňový orgán zohlednil i skutečnost, že ještě v roce 2013, když Mgr. P. D. vlastnila pozemek p.č. „X“, byla na něm až při hranici s pozemkem p.č. „X“ poštovní schránka pro dům Vrchní 15 a zvonek pro dům Vrchní 13 s textem „C.“. Na takto provedeném hodnocení důkazů neshledává zdejší soud nic nelogického či nesprávného. Tato skutečnost plyne ze správního spisu (fotografie č.l. 12b správního spisu) a žalobci ji nikterak konkrétně nezpochybňují. Prvostupňový orgán dále v této souvislosti hodnotil vyjádření Z. N., obyvatele domu Vrchní 13, na něž se odvolávají žalobci b) a c) tak, že popisuje trasu ostatních obyvatel obce z dolní do horní části obce a nikoli k domům Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15, přičemž uvedl, že tuto cestu užívali „převážně“ a byť mohli mít „sousedé H.“ (obyvatelé Vrchní 15 před rokem 1988) aktivity v dolní části obce, nevylučuje to používání přístupu jejich návštěvami z horní části obce, jak naopak vyplývá z vyjádření kronikáře M. K. Závěr o konkludentním souhlasu navíc prvostupňový orgán opřel o projektovou dokumentaci k domu Vrchní 13 z března roku 1999 („Akce výměna krovu a střechy RD“), která byla předložena žalobkyní a) stavebnímu úřadu. Na výkresu „Pohled uliční – nový stav“ je zobrazena jihozápadní fasáda, přilehlá k cestě před domy Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15. Z toho je podle prvostupňového orgánu zjevné, že tehdy byl žalobkyní a) vnímán její dům jako orientovaný hlavním vchodem k posuzované cestě a nikoli že by pronajatý pozemek používala jako zahradu za domem a jako hlavní vchod přístup ze severního nároží od pozemku p.č. „X“. I toto hodnocení zdejší soud sdílí, neboť to odpovídá jeho shora uvedenému argumentu, že i na historických fotografiích obsažených ve správním spisu byl hlavní vchod do domu Vrchní 15 („domovní číslo“) z tohoto „chodníčku“. Prvostupňový orgán tedy podle zdejšího soudu správně zohlednil i fotografii, z níž je patrné, že i před tím, než byla tato plocha zpevněna, byl dům Vrchní 15 přístupný cestou podél domu Vrchní 13, výškový rozdíl byl zmírněn volným stupněm, schůdnost byla zlepšena betonovými dlaždicemi. I zdejší soud má za to, že z fotografií založených ve správním spisu jednoznačně plyne, že domy Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15 svými vchody tvořily historicky uliční frontu, u vchodů bylo uvedeno číslo orientační (fotografie Z. N. před vchodem do domu vedle původní předzahrádky, kterou dle pamětníků cestička obcházela, příloha 12c, fotografie 2/6, „svědectví“ 1a). Navíc z projektové dokumentace k rekonstrukci domu Vrchní 15 z roku 2004 podané J. S. stavebnímu úřadu vyplývá, že pozemek je přístupný ze dvou stran, jednak ze zahrady domu Bosonožské náměstí 48/57, jednak přes obecní pozemek „X“, přičemž hlavní vstup je ze strany obecního pozemku. Tato situace je zakreslena v situačním výkresu ověřeném stavebním úřadem při vydání stavebního povolení. Dále se v dokumentaci uvádí, že přístup do domu je z podélné strany chodníčkem z obecního pozemku a že nové dispoziční uspořádání dodrží hlavní vstup do objektu z jižní podélné strany. Prvostupňový orgán též podle zdejšího soudu správně zohlednil vyjádření JUDr. B. Z. a JUDr. J. Z., vlastníků domu Vrchní 15 v letech 1988-1993, z něhož vyplynulo, že cestu po pozemku p.č. „X“ užívali nejprve převážně, neboť alternativa po schodišti a po skále byla obtížně schůdná, a následně výlučně, neboť tato alternativa zanikla. K závěru o existenci a dlouhodobé ustálenosti této cesty dospěl prvostupňový orgán též na základě vyjádření pamětníků, založených ve správním spisu (manželé S. starší, M. K., A. D., T. D., M. O., M. N., M. N., L. K., O. K., dřívější obyvatel domku Vrchní 11 Ing. Mgr. P. K., dřívější majitel domu Vrchní 13 V. P.). Pak tedy prvostupňový orgán dospěl podle zdejšího soudu ke správnému závěru, že přinejmenším v úsecích vedených po pozemku p.č. „X“ (u domu Vrchní 15) se jedná o cestu užívanou od nepaměti, přitom uvedl, že takto by bylo možno kvalifikovat i tu část cesty (chodníčku), u níž byla prokázána existence konkludentního souhlasu - tedy trpění používání chodníčku vlastníky domu Vrchní 11 a Vrchní 13, minimálně pro doručování poštovních zásilek a návštěvy domu Vrchní 15. V úsecích na pozemcích p.č. „X“ a „X“ (u domů Vrchní 11 a Vrchní 13) tedy dospěl k závěru o existenci konkludentního souhlasu stávajících či předchozích vlastníků s obecným užíváním. V této souvislosti není důvodná námitka, že prvostupňový orgán a žalovaný měli za daného stavu skutkových zjištění jmenovitě určit, kteří vlastníci „udělili“ konkludentní souhlas s obecným užíváním cesty. Podstatným je zjištění, že užívání chodníčku podél domů Vrchní 11 a Vrchní 13 jimi, včetně žalobců, bylo trpěno. Zdejší soud má dále za to, že ve správním řízení žalobci neprokázali, že by takové užívání (průchod k domu Vrchní 15) umožnili vždy jen jmenovitě konkrétním osobám (žadatelům s kočárkem, žadatelům s dítětem, žadatelům s návštěvou, pracovníkům pana S. staršího, jak uváděla žalobkyně a/, dále např. poštovnímu doručovateli či další nutné obsluze domů na ulici Vrchní, např. řemeslníkům). Taková situace je z hlediska běžného života v obci navíc jen stěží představitelná. Ze skutkového stavu, jak byl prvostupňovým orgánem zjištěn, dále nevyplynulo, že by vznikl soukromoprávní závazek právních předchůdců žalobců týkající se předmětné komunikace, a to adresně vůči vlastníkům budovy na pozemku. Proto na nyní posuzovanou věc nedopadají ani závěry žalobkyní a) zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.3.2016, č.j. 7 As 252/2015-25; ten totiž odlišně od nyní posuzované věci dopadá na situaci, kdy v minulosti při kolaudačním řízení stavební úřad zjistil, že stavebníci nemají ke svému domu zajištěn přístup, a proto uzavřeli soukromoprávní smlouvu pro účely přístupu k nemovitosti (a to za úplatu). Jednalo se tedy o situaci, kdy bylo zjištěno vyslovení soukromoprávního souhlasu s přístupem, a to za úplatu, a nikoli strpění veřejného užívání. Naopak s ohledem na charakter a umístění nemovitostí žalobců i žadatelů v hustě zastavěném a příkrém terénu, kdy navíc z vyjádření kronikáře M. K. vyplynulo, že domy Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15 byly postaveny na přelomu 18. a 19. Století, se v nyní posuzované věci jeví jako logické, že se po tomto chodníčku přistupovalo ke všem třem nemovitostem, jak vyplývá též ze vzájemně konzistentních vyjádření pamětníků. Je-li takový přístupový chodníček veden přímo před okny žalobců, takto vzhledem k městské zástavbě tohoto typu není nic neobvyklého. Nadto takto pod okna cestičku napřímila v části před domem Vrchní 13 sama žalobkyně a) při rekonstrukci. Zdejšímu soudu se nadto nejeví logickým a opodstatněným, že po vstup do domu Vrchní 11 žalobců b) a c) by předmětný chodníček byl veřejně přístupnou účelovou komunikací (což žalobci b/ a c/ nikterak nerozporují), tedy plochou, kde se pěší osoby mohou bez omezení pohybovat, zatímco od vstupu do domu Vrchní 11 dále k domu Vrchní 13 a Vrchní 15 již nikoli. Skutková zjištění prvostupňového orgánu proto argumentaci žalobců, jež zůstala v rovině tvrzení, nepodporují, a to zejména s ohledem na prohlášení osob a pamětníků a jejich nákresy historické situace, jejichž věrohodnost nemá zdejší soud za ničím konkrétním zpochybněnou. Pokud jde o podpisový arch návštěvníků žadatelů (příloha 14-15 správního spisu), tak se jedná o listinu, kterou stejně jako každou jinou listinou, není-li to vyloučeno zvláštními zákony, je přípustné ve správním řízení dokazovat (§ 51 odst. 1 správního řádu). Nadto na skutečnosti, že k žadatelům v průběhu času zcela jistě musely přicházet návštěvy, se nejeví zdejšímu soudu nic sporného. Žalobci měli přitom dostatečný procesní prostor, aby uplatnili konkrétní námitky a argumenty, pro které by považovali obsah těchto listin za nepravdivý – a nic takového neučinili. Sám fakt, že tyto osoby mohly podepsat předem připravený text, pochybnosti o pravdivosti obsahu těchto listin nevyvolává. Podle zdejšího soudu prvostupňový orgán nepochybil, pokud za takové situace nevyslechl tyto osoby jako svědky, byť to původně zřejmě zamýšlel a od svého úmyslu zřejmě upustil na základě reakcí některých těchto osob, jež jsou z obsahu správního spisu dobře patrny. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, každý zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti, přičemž z ničeho podle zdejšího soudu neplyne, že důkaz prohlášením, či vyjádřením určité osoby nemůže bez dalšího obstát, pokud není provedena svědecká výpověď. Posouzení váhy (důvěryhodnosti a pravdivosti) jednotlivých důkazů je v pravomoci správního orgánu a žalobci netvrdí nic konkrétního, co by nasvědčovalo tomu, že by prohlášení pamětníků a dalších osob byla nepravdivá. Vyjádření těchto osob spolu s náčrtky a fotografiemi ve svém souhrnu tvoří logický, nerozporný a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které prokazují okolnosti užívání předmětné cestičky v minulosti, tedy skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí o věci samé. Stejně tak ve spojení s ostatními důkazy obstojí závěry místního šetření s ohledáním na místě dne 8.4.2014, a to v té podobě, v jaké proběhlo (č.l. /6a-6e správního spisu). Pokud k tomu, jak byl historický stav popsán pamětníky, žalobkyně a) uváděla, že před jí provedenou rekonstrukcí cestička, jak byla v nákresech pamětníků zakreslena, neexistovala kvůli příkrému srázu, tak k tomu z obsahu správního spisu vyplynulo, že v průběhu správního řízení vyznačila původní sráz výstražnou páskou. Prvostupňový orgán k tomu dokazoval fotografií předloženou při ústním jednání, z níž je patrné, že hranice srázu je zjevně dále než 5 délek cihel v přilehlé zdi stavby na pozemku p.č. „X“, viditelné po odstranění dřevníku, jak je znázorněno páskou v nové fotografii, a činí zhruba 8-10 těchto délek, čemuž by odpovídala hranice srázu zhruba v místě dnešní betonové opěrné zdi. Podle prvostupňového orgánu je patrné, že podle fotografie sráz nezačíná blíže než 1 metr za tehdy ještě stojícím dřevníkem, jehož poloha je dosud zaznamenána v katastrální mapě. Při takto hrubé nepřesnosti na této jedné fotografii má prvostupňový orgán důvodné pochybnosti o přesnosti vyznačení poloh srázu na ostatních fotografiích přiložených k vyjádření žalobců, a proto jejich prohlášení o poloze srázu neakceptoval. Takovému hodnocení nemá zdejší soud co vytknout. Zdejší soud tedy ke shora uvedenému uzavírá, že pokud byla účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku, na kterém se nachází. Z dokazování prvostupňového orgánu vyplynulo, že po zániku strmého schodiště ve srázu pod domem Vrchní 15 se v daném případě jedná o jedinou veřejně přístupnou cestu k předmětnému domu. Pokud jde o odkaz žalobců b) a c) na listinu Osvědčení a sdělení ze dne 7.2.2013, č.j. MČBBOS 0349/13/SÚ/Va, SZ-MČBBOS 0057/13/3 (č.l. 13 správního spisu), tak z jejího obsahu plyne, že Úřad městské části města Brna, Brno-Bosonohy, referát dopravy, podle § 155 odst. 2 správního řádu, vydal osvědčení, že se na pozemku p.č. „X“ v k.ú. Bosonohy nachází účelová komunikace, vedená středem pozemku, lemovaná z jedné strany stavbou rodinného domu č.p. 131, č. or. 11, z druhé strany oplocenou částí tohoto pozemku, která je evidovaná v Pasportním informačním systému jako účelová komunikace, ulice Vrchní, uliční úsek 1061-1062, o délce 9,93 m. Dále tento správní orgán ve smyslu § 155 odst. 3 správního řádu sdělil, že nemůže vydat osvědčení o tom, že se na pozemcích p.č. „X“ a „X“ v k.ú. Bosonohy nachází veřejně přístupná účelová komunikace, neboť tato není evidována v Pasportním informačním systému a ani z archivního šetření a obhlídky na místě nevyplývá závěr, že by bylo možné v této věci vydat osvědčení. Podle § 142 odst. 1 správního řádu správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Podle § 142 odst. 1 správního řádu správní orgán nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení (§ 142 odst. 2 správního řádu). Po formální stránce je osvědčení úkonem podle části čtvrté správního řádu, zatímco deklaratornímu rozhodnutí předchází řízení se všemi atributy s tím souvisejícími (účastníci řízení, dokazování, procesní obrana a přirozeně vydání rozhodnutí). Osvědčením se osvědčují skutečnosti obecně známé z úřední činnosti správního orgánu, vyplývající z různých evidencí, tedy skutečnosti, o nichž není právní spor ani jiné pochybnosti, přičemž při jejich vydání správní orgán nerozhoduje v mezích správního uvážení. Zatímco osvědčení se tedy vydává v případě nesporných skutečností, deklaratorní rozhodnutí autoritativně vyvozuje závěr ze skutečností sporných. Na základě výše uvedeného je zjevné, že s ohledem na zápis části chodníčku vedoucí po vchod žalobců b) a c) v Pasportním informačním systému a s ohledem na to, že tuto část co do jejího charakteru nečinil nikdo spornou, byla její existence osvědčena. O zbytku části plochy vedoucí až k nemovitosti Vrchní 15 však nebylo možno vydat osvědčení, nýbrž bylo třeba o určení jejího charakteru vést správní řízení a v jeho rámci dokazovat za účelem zjištění rozhodujících skutečností a vyjasnění mezi účastníky řízení sporných otázek, což vyústilo ve vydání deklaratorního rozhodnutí prvostupňového orgánu ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu. Z obsahu citované listiny tedy podle zdejšího soudu nelze v žádném případě dovodit, že osvědčuje neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace, jak namítají žalobci b) a c). Vyplývá z ní toliko to, že se v případě charakteru úseku (části chodníčku od vchodu do domu Vrchní 11 dále) okolo domů Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15 nejedná o skutečnost, kterou by bylo možno přímo osvědčit. Pokud jde o námitku vady řízení, kterou mělo způsobit jeho zahájení k žádosti Statutárního města Brna, městské části Brno-Bosonohy, tak tu také neshledal zdejší soud důvodnou. Prvostupňový orgán zahájil správní řízení k žádosti Statutárního města Brna, městské části Brno-Bosonohy, k níž posléze připojil správní spis vedený o žádosti žadatelů ze dne 9.1.2013 o vyjádření k přístupové cestě k rodinnému domu Vrchní 178/15 v jejich vlastnictví. Dne 15.4.2014 obdržel žádost žadatelů o určení právního vztahu – účelová komunikace před domy Vrchní 11, Vrchní 13 a Vrchní 15 – s odůvodněním, že žádost je nezbytná pro uplatnění jejich vlastnického práva, přičemž řízení o těchto žádostech spojil s ohledem na totožnost věci. Následně prvostupňový orgán vyloučil žádosti ze společného řízení a dne 22.9.2014 řízení o žádosti Statutárního města Brna, městské části Brno-Bosonohy, zastavil. Na právě popsaném procesním postupu prvostupňového orgánu zdejší soud neshledává žádné procesní pochybení, ani v něm nespatřuje důvod, jenž by nasvědčoval možné podjatosti správních orgánů v tom směru, že by měly „rozhodovat o své vlastní věci“. Z judikatury správních soudů k této otázce vyplývá, že rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 správního řádu její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č.j. 1 As 89/2010 - 119, č. 2802/2013 Sb. NSS). Podle § 14 odst. 2 správního řádu je třeba námitku podjatosti uplatnit, jakmile se účastník řízení o skutečnostech zakládajících důvodné pochybnosti o nepodjatosti úřední osoby dozví. Argumentace žalobců ohledně možné systémové podjatosti byla přitom uplatněna poprvé až v žalobě. Bez ohledu na to však k této námitce soud dodává, že ve skutečnosti, že původně bylo správní řízení zahájeno dne 18.3.2014 k žádosti Statutárního města Brna, městské části Brno-Bosonohy, soud neshledává jakékoli indicie podjatosti úředních osob při řešení věci poté, co byla vyloučena k samostatnému projednání souvisejícímu pouze se žádostí žadatelů, a to i s ohledem na správnost nosných skutkových a právních důvodů, které vedly prvostupňový orgán k vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu. Soudu není z argumentace žalobců zřejmé, jak by vyřešení sporné otázky zvoleným způsobem mohlo „stranit“ zájmům Statutárního města Brna, městské části Brno- Bosonohy, které původně vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu považovalo za nezbytné pro další postup ve věci žádosti o výpověď nájemního vztahu k pozemku č. „X“, která byla později bez ohledu na probíhající správní řízení realizována. Naopak z vyjádření zástupkyně Statutárního města Brna u jednání vyplynulo, že také jej deklarování veřejně přístupné účelové komunikace omezuje v dispozici s jeho pozemkem (p.č. „X“) v tom směru, že s ním nemůže nakládat a brát z něho případné výnosy. Zdejší soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by způsobovala nepřezkoumatelnost či měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VIII. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, a proto jim právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však podle obsahu správního spisu žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Pokud jde o žalobci b) a c) požadované vrácení jednoho ze soudních poplatků za žalobu z toho důvodu, že mají za to, že jim poplatková povinnost vznikla společně a nerozdílně, tak ve věcech správního soudnictví je poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení (§ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), tedy každý ze žalobců, kteří pak, byť podali společnou žalobu, jednají v řízení každý sám za sebe a s účinky jen pro svoji osobu (§ 33 odst. 8 s.ř.s.) Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak zdejší soud rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.

Poučení