62 A 52/2015 - 68

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: F. D., bytem R. č.p. 28, B., zastoupený JUDr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti: I. M. K., bytem R. 69, B., zastoupený Mgr. M. N., bytem N. 62, U., a II. Městys Batelov, se sídlem nám. Míru 148, Batelov, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 27.1.2015, č.j. KUJI 5605/2015, ODSH 77/2015 Ko/Odv, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 27.1.2015, č.j. KUJI 5605/2015, ODSH 77/2015 Ko/Odv, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 649 Kč k rukám JUDr. Pavla Zahradníka, advokáta se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce podanou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.1.2015, č.j. KUJI 5605/2015, ODSH 77/2015 Ko/Odv, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městyse Batelov (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 25.9.2014, č.j. BATE 805/2014, sp. zn. BATE 1078/2012, kterým bylo rozhodnuto o tom, že pozemní komunikace, která vede po pozemku parc.č. 813/1 v k.ú. Rácov, obci Batelov, v úseku od napojení na místní komunikaci parc.č. st. 42, k.ú. Rácov, po stávající komunikační napojení nemovitosti – pozemku parc.č. st. 43, k.ú. Rácov, není veřejně přístupnou účelovou komunikací. I. Podstata věci Dne 21.8.2012 podala osoba zúčastněná na řízení I. (dále též „žadatel“) žádost, v níž se domáhala vydaní deklaratorního rozhodnutí o tom, že na výše specifikovaných pozemcích se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 18.11.2013 deklaroval existenci veřejně přístupné účelové komunikace, avšak toto rozhodnutí bylo žalovaným zrušeno a věc byla vrácena prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Prvostupňový orgán poté rozhodl tak, že deklaroval neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno udělení souhlasu s obecným užíváním komunikace a nutná komunikační potřeba s ohledem na skutečnost, že posuzovaná komunikace není jediným přístupem k nemovitostem žalobce. Žalovaný rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil s tím, že si pořídil z veřejně přístupného portálu kontaminace.cenia.cz snímek Rácova z roku 1953, z něhož je patrné, že se posuzovaná komunikace na předmětném pozemku nacházela. Vznikla tedy již před rokem 1953. Z tohoto snímku a ortofotomapy k roku 2003, 2006 a k současnosti je podle žalovaného zjevné, že pozemky jižně a východně od posuzovaného pozemku je možné obsluhovat z cest, jež navazují na silnice III/13421 a III/13422. K budovám ve vlastnictví žalobce je také možné dostat se z jižní strany od silnice III/13421, což zřetelně dokládají vyjeté koleje, které jsou na snímcích viditelné. Pokud z posudku ze dne 25.7.2013 Ing. B. S. vyplývá, že bude nutná úprava povrchu cesty (na pozemcích parc. č. 23, 22, 851, 507/3, 507/2, 813/3, 813/1 v k.ú. Rácov) doplněním vyjetých kolejí štěrkodrtí a zhutněním, tak taková úprava (v ceně cca 60 000 Kč) není důvodem pro vyloučení této komunikace z možného náhradního přístupu k pozemkům a budovám žalobce. Nicméně žalovaný zároveň připustil, že tato komunikace zřejmě není plnohodnotnou náhradní komunikací (povrch, ostrá zatáčka, vede přes významný krajinný prvek, nutné úpravy). Ze snímků je dále podle žalovaného patrná i komunikace na pozemcích parc. č. 23, 22, 851, 507/3, 507/2, 507/1, 813/1 v k.ú. Rácov. K této komunikaci žalobce namítal, že je v současné době neprůjezdná pro veřejnost, neboť na jejím počátku u pozemku p.č. 507/3 umístil žadatel závoru se zámkem. Z toho podle žalovaného vyplývá, že alternativní komunikace k pozemkům a budovám žalobce existuje. Za závorou se nacházejí pouze pozemky žalobce a pana J. D., který klíč k závoře má. Z tohoto jednání žadatele podle žalovaného vyplývá, že nesouhlasí, aby tuto komunikaci užíval právě žalobce. Žalovaný tak dovozuje, že jde o zjevný spor mezi žalobcem a žadatelem. Pokud jde o veřejné užívání, je ze snímků z roku 1953 patrné, že se jedná o komunikaci, která zřejmě sloužila jako spojnice s poli jižně od nemovitosti žalobce, tudíž šlo podle žalovaného o komunikaci veřejně přístupnou. Dále je zřejmé, že posléze byl objekt č. 42 na pozemku p.č. 43 v k.ú. Rácov využíván pouze JZD a dalšími subjekty v souvislosti s jeho provozní činností, a v důsledku této změny se podle žalovaného stala komunikace veřejně nepřístupnou. V dnešní době se jedná o cestu, která napojuje pouze dvě budovy a několik pozemků ve vlastnictví žalobce, dále pozemky osoby zúčastněné na řízení, která je vlastníkem posuzovaného pozemku. Z toho podle žalovaného vyplývá, že posuzovanou komunikaci užívá uzavřený okruh osob (žalobce, jeho rodina a známí, služby žalobcem vyvolané). Nejedná se tedy podle žalovaného v dané věci o celoskupinový zájem, ani o zájem, který by přesahoval zájem jednotlivce. Podle žalovaného má posuzovaná komunikace v dnešní době spíše charakter výprosy ve smyslu § 2189 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ), podle kterého přenechá-li vypůjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa. A kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení dle libosti. Žalovaný přitom zdůraznil, že termín výprosy byl znám i před účinností NOZ. Žalovaný tak uzavřel, že je zde patrna komunikační potřeba, ale pouze pro žalobce. Žalovaný je toho názoru, že spor mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení by se měl řešit spíše soukromoprávní úpravou vztahů. Pokud jde o konkludentní souhlas, ten byl prokázán, neboť komunikace vznikla již před rokem 1953, ale nebyl prokázán veřejný zájem. Závěry žalovaného nyní žalobce napadá podanou žalobou. II. Shrnutí žalobní argumentace Žalobce namítá, že předmětné rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, který byl nesprávně vyhodnocen, zejména v části týkající se závěru o neexistenci souhlasu vlastníka nemovitosti s obecným užíváním cesty veřejností a dále závěru, že nebyla naplněna podmínka nutné komunikační potřeby. Žalobce uvádí, že není sporné, že posuzovaná komunikace na pozemku parc. č. 813/1 v k.ú. Rácov vznikla již před rokem 1953. Podle žalobce se v daném případě jedná o komunikaci, u níž sice nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby občany obce, vlastníky sousedních nemovitostí a také k zemědělskému obhospodařování. Komunikace je patrna v terénu, je dobře sjízdná motorovými vozidly, je užívána i chodci. Za této situace měly podle žalobce správní orgány přistoupit k výslechu pamětníků jako svědků, kteří mohli popsat užívání posuzované komunikace. Závěr žalovaného o neexistenci souhlasu vlastníka s veřejným užíváním je tak podle žalobce nesprávný. Žalobce dále namítá, že již v odvolání vyvracel existenci alternativní komunikace tím, že pro sjízdnost vyžaduje úpravu povrchu. Je nevhodná z důvodu ostré zatáčky a vedla by přes významný krajinný prvek. Její technické úpravy by také vyžadovaly souhlas vlastníků dotčených pozemků, kteří jsou osoby odlišné od účastníků tohoto správního řízení. Pokud pak dospěl žalovaný k závěru, že alternativní cestou je komunikace, která se vyhýbá významnému krajinnému prvku, vede přes pozemky žadatele a dalších osob a zajišťuje i přístup k nemovitostem pana D., tak tuto komunikaci žadatel znepřístupnil závorou. Není bez jeho souhlasu tudíž použitelná jako dopravní cesta. Došlo tak podle žalobce k absurdní situaci, že žalovaný doporučuje veřejnosti, aby užívala jinou komunikaci, jejíž použití je však závislé na souhlasu žadatele. Žalovaný tímto svým posouzením věci v rozporu s historickým stavem zabránil dopravní obsluze a obhospodařování zemědělských pozemků sousedících s posuzovaným pozemkem. Podle žalobce žalovaný dále nesprávně posoudil nově zavedený institut výprosy, který nebyl součástí právního řádu v době, kdy byl dán konkludentní souhlas předchozích vlastníků s užíváním pozemku parc. č. 813/1 jako veřejně přístupné komunikace. Žalobce setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem a z výše uvedených důvodů se domáhá, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že se nyní jedná o cestu, která napojuje pouze dvě budovy ve vlastnictví žalobce, dále několik pozemků ve vlastnictví žalobce a pozemky žadatele, který je vlastníkem posuzovaného pozemku. Z toho tedy vyplývá, že ji užívá pouze uzavřený okruh osob. Lze proto podle žalovaného usuzovat, že tato cesta během času vyšla z užívání. Pokud jde o existenci alternativní komunikace, tak pozemky jižně a východně od posuzovaného pozemku bylo a je možné obsluhovat z cest navazujícími na silnice III/13421 a III/13422. K budovám žalobce je možné se dostat též z jižní strany od silnice III/13421. Toto tvrzení dokládají jasně a zřetelně vyjeté koleje, které jsou na snímcích viditelné. Podle žalovaného je patrna i komunikace na pozemcích parc. č. 23, 22, 851, 507/3, 507/2, 507/1 813/1 v k.ú. Rácov. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby soud žalobu zamítnul. IV. Shrnutí procesních stanovisek osob zúčastněných na řízení Osoba zúčastněná na řízení I. zejména zdůraznila, že posuzovaná komunikace je úzká, vede mezi domy a svým charakterem je nevhodná k použití většími vozidly a zemědělskou technikou. Z toho je zjevné, že ji nemohlo užívat v minulosti ani JZD. Jejím používáním hrozí vyjetí vysokých kolejí, což by osobě zúčastněné na řízení I. ztížilo přístup k rodinnému domu. Osoba zúčastněná na řízení též poukázala na problematickou údržbu dané cesty ze strany městyse Batelov. Pokud jde o zmiňovanou závoru u pozemku parc. č. 507/3, tu se osoba zúčastněná na řízení I. rozhodla umístit na svém pozemku z podnětu orgánu ochrany životního prostředí, aby tak byl chráněn významný krajinný prvek, a nikoli ze zlé vůle. Co osoba zúčastněná na řízení I. pamatuje, tak daná komunikace nikdy nebyla veřejně přístupnou komunikací. Zhruba od roku 1980 (od smrti paní P.) cesta nebyla využívána, a to až do doby, než žalobce vznesl požadavek ve stavebním řízení, že bude tuto cestu užívat. Žalobci nikdo nebrání užívat alternativní komunikaci, která vede lesíkem. Osoba zúčastněná na řízení II. uvedla, že posuzovaná komunikace byla vždy veřejně přístupnou účelovou komunikací, což by mohli dosvědčit pamětníci, např. bývalý agronom JZD, dnešní místostarosta městyse Batelov. V. Posouzení věci Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“)] osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 7 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Pokud jde o otázky skutkové, související s existencí předmětné komunikace, tu správní orgány vycházely z výsledků místního šetření, závěrů posudku Ing. B. S., ortofotomap daného území v různých obdobích (zejména z let 1953 a 2012) a vyjádření účastníků řízení. Na základě těchto podkladů bylo zjištěno, že se v případě předmětné komunikace jedná o polní cestu, s hlinitopísčitým, částečně zatravněným povrchem, která slouží ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi a k napojení zemědělsky využívaných a obhospodařovaných pozemků. Cesta je v terénu patrná a stálá, přičemž její povrch je vhodný pro obecné užívání vozidly a chodci bez nutné úpravy jejího povrchu. Osoba zúčastněná na řízení přitom ve správním řízení uvedla, že ona ani její právní předchůdci nikdy nedali souhlas k tomu, aby byla na předmětném pozemku zřízena veřejně přístupná komunikace jakékoli povahy. Podle prvostupňového orgánu nebylo možno prokázat ani udělení souhlasu a ani nutnou komunikační potřebu. Nebyl předložen důkaz, že deklarovaná komunikace je jediným přístupem k nemovitostem. Soud k věci předesílá, že vznik veřejně přístupné účelové komunikace není podmíněn vydáním správního rozhodnutí, nýbrž takovou komunikací se cesta stává přímo ze zákona, pokud splňuje definici ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tj. pokud slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků a naplňuje zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Protože jde v případě veřejně přístupné účelové komunikace o veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo ze zákona, aniž by s tímto omezením zákon spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas (výslovný či konkludentní) vlastníka s obecným užíváním pozemku jako komunikace. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku a tito nejsou oprávněni bránit veřejnému užívání komunikace. Výjimku z tohoto pravidla představuje nabytí vlastnického práva k pozemku od veřejnoprávní korporace v restituci (nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS). Pokud jde o znak obecnosti, tedy možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena, tak ten vyložil Ústavní soud: „…[o]mezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejné komunikace nelze konstruovat pouze na základě zjištění, že tento pozemek veřejnost dlouhodobě užívá ke zkrácení cesty…Fakt, že daný pozemek zkracuje a usnadňuje pohyb v městské aglomeraci, není sám o sobě dostatečným důvodem pro tak citelné omezení vlastnického práva. Ostatně v tomto směru je celá argumentace obecných soudů zavádějící, pokud titul k užívání pozemku vedlejším účastníkem odůvodnily „veřejným charakterem“ pozemku, resp. skutečností, že pozemek je tak jako tak využíván neomezeným okruhem uživatelů. Jak vyplývá z definice účelových komunikací, jejich primárním účelem je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem tam, kde neexistuje jiná alternativa přístupu („slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi“) a kde tento přístup zjevně není „upraven“ soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Pouze v takto úzkém rozsahu „potřeb vlastníků nemovitostí“, kteří nemají jiný alternativní přístup ke svým nemovitostem, je totiž možné spatřovat prosazení veřejného zájmu…Teprve sekundárně, v případě, že je splněna podmínka komunikační nezbytnosti pro potřeby vlastníků nemovitostí, je založeno i „právo“ vstupu třetím subjektům, tedy neomezenému okruhu osob (veřejnosti)…“ (nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS). Podmínkou pro charakter komunikace účelové tedy je, aby komunikace sloužila k uspokojení nezbytně nutné komunikační potřeby, a to nikoli „veřejnosti obecně“, nýbrž primárně vlastníka budov či pozemků. „Znak nutné komunikační potřeby se naopak zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice. Je to ostatně logické, neboť ve vztahu k veřejnosti – jakožto neohraničenému a neurčitému okruhu osob – by nutnou komunikační potřebu nenaplnila žádná účelová komunikace.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2015, č.j. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS). Užívání veřejností je dáno i tam, kde užívání cesty vytvořilo zvyk přístupu k určité nemovitosti, byť jen pro jednoho vlastníka (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.8.2014, č.j. 9 As 147/2013-48). V tomto ohledu se tedy míjí s podstatou problematiky vzniku a účelu veřejně přístupné komunikace argumentace žalovaného, že posuzovanou komunikaci užívá uzavřený okruh osob (žalobce, jeho rodina a známí, služby žalobcem vyvolané), a proto se nejedná o celoskupinový zájem a ani o zájem, který by přesahoval zájem jednotlivce, a nemůže tudíž jít o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Takováto úvaha je zcela v rozporu s výše citovanými judikaturními východisky a žalovaný tedy při posouzení naplnění této podmínky, jež vyplývá přímo z dikce § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích, vycházel z nesprávného hlediska. Pro posouzení naplnění veřejného zájmu není podstatné, že v současnosti cesta slouží pouze několika konkrétním uživatelům; mimo jiné i jako cesta k pozemku žalobce p. č. st. 43 a budovy na něm umístěné. Žalovaný nadto v případě této cesty dokonce dospěl k závěru o jejím užívání jako veřejně přístupné cesty již před rokem 1953, tedy od nepaměti. Přetržku pak podle žalovaného představuje užívání této cesty JZD, kdy se podle žalovaného stala cesta veřejně nepřístupnou. Tu však není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění k tomuto závěru žalovaný dospěl. Pokud obecně po určitou dobu docházelo k využívání účelové komunikace v zásadě ve spojitosti s provozem zemědělského družstva a stále přitom sloužila jako přístupová plocha k pozemkům a budovám, tak z judikatury správních soudů jednoznačně vyplývá, že pro naplnění veřejného zájmu postačuje, že zájem na užívání cesty z minulosti přetrvává do současné doby jako využívaného přístupu k nemovitostem. Bližší okolnosti užívání cesty v minulosti však ve správním řízení zjišťovány nebyly. Existuje-li naléhavá komunikační potřeba, pro kterou je určitá cesta od nepaměti užívána veřejností, přičemž (zejména právě pro dlouhodobost užívání) nelze již zjistit, zda některý z předcházejících vlastníků s obecným užíváním vyslovil souhlas, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009, č.j. 5 As 27/2009-66, č. 2012/2010 Sb. NSS, či ze dne 22.12.2009, č.j. 1 As 76/2009-60, č. 2028/2010 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále v rozsudku dne 30.11.2015, č.j. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, v této souvislosti uvedl, že právě souhlas vlastníka je tím znakem, u něhož je třeba zkoumat okruh uživatelů cesty. Jestliže jde o blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost), které cestu užívají buď od nepaměti, nebo od určité doby, avšak bez aktivního odporu ze strany vlastníka (tedy s jeho tichým souhlasem), pak je daný znak naplněn. „Již z toho, že v objektu stěžovatelů v minulosti byla škola a později prodejna Jednoty, je zřejmé, že se muselo jednat o cestu veřejně přístupnou a užívanou“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2011, č.j. 2 As 84/2010-128). Jestliže by naopak vlastník cesty umožňoval její užívání pouze určitým osobám, jejichž okruh by byl jasně ohraničený, mohlo by se jednat nanejvýš o výprosu. Výprosa je soukromoprávním institutem, přičemž se jedná o neformalizovaný úkon v podobě jakési „laskavosti“, vlastník ji může kdykoliv odvolat a uživatelům z této jeho dobré vůle nevzniká žádné právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2001 ve věci sp. zn. 22 Cdo 595/2001). U souhlasu vlastníka platí, že právě šíře okruhu uživatelů představuje ono zásadní dělítko mezi veřejným věnováním a pouhou výprosou. Za jednoznačné veřejné užívání lze považovat např. dlouhodobý stav, kdy cestu vedoucí k určitému domu užívá, vedle vlastníka či vlastníků předmětné nemovitosti, též anonymní masa nejrůznějších výletníků. Naopak za ukázkovou výprosu by bylo možno označit situaci, kdy by tutéž cestu užívali právě jen vlastníci domu, k němuž vede, a ti by se dokonce i v případě příjezdu návštěvy museli vždy dotazovat vlastníka cesty, zda povolí její užití těmto cizím osobám (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.9.2013, č.j. 1 As 63/2013–49). Může hrát roli i to, nakolik si vlastník cesty zachovával kontrolu nad tím, kdo konkrétně jeho cestu užívá. Podle zdejšího soudu skutkový stav způsobu užívání dané cesty v minulosti nebyl ve správním řízení zjištěn natolik dostatečně, aby bylo možné jej kvalifikovat jako tzv. výprosu, tedy soukromoprávní závazek právních předchůdců osoby zúčastněné na řízení týkající se předmětné komunikace, a to adresně vůči právním předchůdcům žalobce; nadto tomu odporuje závěr, že se jedná o komunikaci, která v místě existovala již před rokem 1953. Pokud jde o argumentaci osoby zúčastněné na řízení I., která se týká užívání cesty ze strany JZD a dalších subjektů a také jejím užíváním před a po roce 1980, tak z odůvodnění rozhodnutí žalovaného neplyne, že by se těmito skutkovými otázkami jakkoli zabýval, ač se jedná o nejpodstatnější skutkové otázky související se zkoumáním obecnosti užívání cesty jako komunikační spojnice. Další podmínkou, která byla žalovaným nesprávně posuzována, byla existence alternativní komunikační spojnice, a tudíž i naplnění podmínky existence nutné komunikační potřeby v současnosti. K tomu zdejší soud uvádí, že pokud má ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není dána naléhavá komunikační potřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2178/2012). Jedná se právě o nezbytnou podmínku vyplývající z principu proporcionality omezení vlastníka pozemku, po kterém taková komunikace vede. Např. v rozsudku ze dne 16.3.2010, č.j. 5 As 3/2009-76, k této podmínce Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ři hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad zkoumat, zda alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí (zde rodinný dům), zda je alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.). Po vlastnících dotčené nemovitosti lze požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na úpravu alternativní přístupové cesty, nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva vlastníků sporné cesty (resp. ve prospěch jejich práva na ochranu soukromí a zajištění pohody bydlení) získáno.“. Naplnění této podmínky posoudil žalovaný podle zdejšího soudu též nesprávně, neboť sám připustil, že jedna z alternativ vyžaduje provedení technických úprav v částce zhruba 60 000 Kč, aniž by hodnotil, zda za daného stavu představuje cesta (přes významný krajinný prvek) opravdu adekvátní náhradu z hlediska plnění funkce komunikační spojnice k nemovitostem žalobce, dále vůbec neposuzoval otázku přiměřenosti takto nákladné úpravy a už vůbec ne to, kdo by ji byl oprávněn provést a zda by s ohledem na významný krajinný prvek byla realizovatelná. U další alternativní přístupové cesty žalovaný sám uvedl, že je zde umístěna závora, od které žalobce nemá klíče, tato cesta tudíž z povahy věci žádnou alternativu žalobci nenabízí. Z výše uvedeného je zjevné, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a k jeho posouzení zaujal též nesprávná právní východiska ohledně znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Proto se bude naplněním znaků veřejně přístupné účelové komunikace zabývat znovu, v intencích výše citovaných judikaturních východisek, a k jednotlivým znakům (podmínkám) veřejně přístupné účelové komunikace především odpovídajícím způsobem doplní skutková zjištění (např. právě o zmiňovaná vyjádření pamětníků). Znovu se také bude zabývat posouzením, zda zmiňované alternativní cesty splňují podmínku ještě přijatelné náhrady ve smyslu funkční komunikační spojnice. Zdejší soud proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). VI. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle níž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci. Podle obsahu soudního spisu spočívají náklady v zaplaceném soudním poplatku za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 4 000 Kč společně s náklady zastoupení advokátem za tři úkony právní služby po 3 100 Kč spočívajícími v převzetí a přípravě zastoupení, sepsání žaloby a účasti na jednání soudu, společně se třemi režijními paušály po 300 Kč. Na cestovném dále náleží náhrada ve výši 1 449 Kč za cestu ze sídla zástupce (Jindřichův Hradec) ke Krajskému soudu v Brně a zpět na jednání soudu osobním automobilem s průměrnou spotřebou 5,2 l/100 km, ve vztahu k němuž předložil zástupce kopii osvědčení o registraci; z toho 416,16 Kč (5,2 : 100 x 272 x 29,50) jako náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu a 1 033,60 Kč (272 x 3,80) jako základní náhrada. Dále žalobci náleží náhrada ztráty času za 5 hodin na cestě, tj. 1 000 Kč. To vše podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 3, § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), podle § 157 odst. 4 písm. b) a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a § 4 písm. c) vyhlášky č. 385/2015 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. K zaplacení byla neúspěšnému žalovanému stanovena přiměřená lhůta. Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak soud rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.

Poučení