62 A 74/2021–92

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., a JUDr. Davida Rause, Ph.D., v právní věci žalobkyně: AZ Energies s.r.o. sídlem Pardubická 326, Chrudim zastoupena JUDr. Petrem Plavcem, advokátem sídlem Na Zábradlí 205, Praha proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2021, č.j. 09128–12/2020–ERU, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Shrnutí podstaty věci

1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 6. 2021, č. j. 09128–12/2020–ERU, kterým byl zamítnut rozklad podaný žalobkyní proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2020, č. j. 09128–7/2020–ERU.

2. Žalobkyni byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta ve výši 300 000 Kč, jakožto úhrnná pokuta dle § 91 odst. 14 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (dále jen ,,EZ“), za spáchání celkem pěti přestupků ve vícečinném různorodém souběhu, a sice pokračujícího přestupku, který spočíval v porušení zákazu používání nekalých obchodní praktik dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele (dále jen ,,ZOS“), dále dvou pokračujících přestupků dle § 91 odst. 5 písm. d) EZ spočívajících v porušení povinností stanovených žalobkyni EZ jako obchodníkovi s elektřinou, a dvou pokračujících přestupků dle § 91 odst. 11 písm. d) EZ spočívajících v porušení povinností stanovených žalobkyni EZ jakožto obchodníkovi s plynem.

II. Shrnutí procesního postoje žalobkyně

3. Žalobkyně namítá, že žalovaný při rozhodování vycházel pouze z formálně zjištěných skutečností, aniž by vzal v potaz tvrzení a důkazy předložené žalobkyní. Podle žalobkyně její jednání nenaplnilo společenskou škodlivost a žalovaný v napadeném rozhodnutí neprokázal spáchání protiprávního jednání. Žalobkyně ospravedlňuje své jednání administrativní chybou vzniklou při převodu části závodu; proto její jednání neobsahuje prvek zavinění. Žalobkyně také namítá, že její jednání nebylo způsobilé poškodit zákazníka, a nesouhlasí s uloženou pokutou. Tu považuje za nepřiměřenou; žalovaný měl podle jejího názoru od potrestání upustit nebo uložit pouze symbolický trest.

4. Žalobkyně navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Na svém procesním postoji setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí procesního postoje žalovaného

5. Žalovaný se žalobou nesouhlasí, odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci

6. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s.ř.s.“/), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

7. Zdejší soud tak napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. Žalobkyně namítá, že nebyl naplněn prvek zavinění u jednotlivých přestupků, a to především z důvodu administrativní chyby při prodeji části závodu, kterou žalobkyně podle svého tvrzení nezapříčinila.

9. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), je právnická osoba pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu. Osobou, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, je podle odst. 2 písm. c) téhož ustanovení zákona zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení 10. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016 – 60, uvedl, že „pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za jednání svého zaměstnance, je tedy podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. (…) Teprve až po tomto posouzení, že právnická osoba je odpovědná za jednání zaměstnance, přichází na řadu posouzení možných liberačních důvodů“. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž vysvětlil, že v případě, kdy jednání fyzické osoby již vybočuje z plnění úkolů, nelze uvažovat o odpovědnosti právnické osoby za toto jednání, i když za jednání této fyzické osoby v jiných případech právnická osoba odpovídá. Takové jednání označované jako tzv. exces již nelze právnické osobě ve smyslu § 20 zákona o odpovědnosti za přestupky přičítat. Ve věci nyní posuzované k žádnému excesu nedošlo vzhledem k vazbě na činnost právnické osoby (žalobkyně) a ke způsobu jednání zaměstnanců žalobkyně. Protiprávní jednání žalobkyně spočívalo podle zjištění žalovaného v zasílání faktur, neumožnění převodu odběrných míst elektřiny a plynu, a to vše bez smlouvy o dodávkách energií. Takové činnosti jsou pro dodavatele energií naprosto běžné, a proto je toto jednání zaměstnanců žalobkyni přičitatelné.

11. Krajský soud také nesouhlasí se žalobkyní, že bylo na místě zkoumat způsob zavinění. Je–li odpovědnost žalobkyně objektivní, o čemž není sporu, zavinění se nezkoumá. Jde totiž o odpovědnost za následek, nikoliv za zavinění. Otázkou zavinění tak není na místě se zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 As 259/2018 – 40).

12. Žalobkyně dále namítá, že u jednotlivých přestupků nebyl naplněn materiální znak spočívající ve společenské škodlivosti, a že tedy není naplněna definice přestupku ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky.

13. Podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde–li o trestný čin.

14. Z tohoto ustanovení vyplývá, že znaky přestupku jsou stanoveny zákonem a přestupek je vymezen materiálním a formálními znaky, které musí být naplněny současně. Materiální znak přestupku spočívá v tom, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti. Nejvyšší správní soud však v této souvislosti v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, uvedl, že „jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“. Tento závěr Nejvyšší správní soud následně zopakoval např. v rozsudcích ve věcech sp. zn. 2 As 116/2014 nebo 4 As 87/2021.

15. Pozitivní vymezení přestupku je vyjádřeno jednak formálními znaky uvedenými přímo v zákoně a dále materiálním znakem, který vyjadřuje míru společenské škodlivosti. Pro odpovědnost za spáchaný přestupek je nutné naplnit jak formální, tak materiální znaky přestupku. V dané věci je zjevné, že byly naplněny formální znaky přestupků podle § 24 odst. 1 písm. a) ZOS, § 91 odst. 5 písm. d) a § 91 odst. 11 písm. d) EZ. Tento závěr ostatně žalobkyně v žalobě ani nezpochybňuje. Soud proto nebude naplnění formálních znaků přestupků zkoumat a zaměří se pouze na zkoumání materiálního znaku přestupku.

16. Žalobkyně se dopustila celkem pěti přestupků, z nichž každý spočíval ve více skutkových jednáních, která tak ve svém souhrnu naplnila znaky pokračujícího přestupku podle § 7 zákona o odpovědnosti za přestupky. Z napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že žalobkyně nerozporuje, že do odběrných míst, jež byla předmětem protiprávního jednání, byla dodávána elektřina a plyn i bez uzavření platné a účinné smlouvy o dodávkách. Žalobkyně navíc požadovala změnu dodavatele k těmto odběrným místům (tak, aby dodavatelem byla právě žalobkyně) a opakovaně bránila jiným dodavatelům v převodu odběrných míst.

17. Žalobkyně tak zajistila dodávky energií (elektřiny a plynu) do odběrných míst bez platných právních titulů – smluv o sdružených službách dodávek energií. Na základě neoprávněných dodávek energií pak vystavila spotřebitelům za tato neobjednaná plnění faktury, jejichž prostřednictvím požadovala úhradu dodávek energií. Konečně žalobkyně svým jednáním bránila spotřebitelům a ostatním subjektům na trhu s energiemi v převodu odběrných míst probíhajících na základě požadavku zákazníků. Žalobkyně vždy uvedla, že smlouva k převáděnému odběrnému místu u ní nebyla řádně ukončena.

18. Zdejší soud má tak za to, že v nyní posuzované věci byl naplněn i materiální znak přestupku spočívající ve společenské škodlivosti. Jednáním žalobkyně totiž byli ohroženi spotřebitelé, jakožto slabší smluvní strana, která navíc nemá v rámci trhu s energiemi takové faktické možnosti volby s ohledem na specifičnost oblasti energetiky (v níž je možnost volby ekonomického chování značně omezena mj. různými technickými překážkami). Soud proto nepřisvědčil námitce žalobkyně týkající se nenaplnění materiálního znaku přestupku.

19. Pokud žalobkyně namítala, že jí byl věnován minimální prostor k obraně, jedná se o námitku obecnou. Žalobkyně totiž vůbec konkrétně nenamítá, jaké její námitky měly bát pominuty nebo nevypořádány ani jakým způsobem měl žalovaný žalobkyni v obraně omezovat. Zdejší soud přitom shledal poskytnutý prostor k obraně žalobkyně ze strany žalovaného jako dostatečný. Žalovaný se všemi námitkami vznesenými v odvolání žalobkyně zabýval a dostatečně je vypořádal, což je ostatně patrné ze str. 6 až 12 rozhodnutí.

20. Žalobkyně dále poukazuje na pochybení ze strany převodce části závodu (společnosti Moravská plynárenská a.s.). Své tvrzení zakládá na skutečnosti, že mělo při převodu části závodu z této společnosti na žalobkyni dojít k několika administrativním chybám. Žalobkyně má tak za to, že administrativní chyby nebyly způsobilé založit odpovědnost za výše uvedené přestupky, a to vzhledem k charakteru jednání žalobkyně, které směřovalo k naplnění zákonných povinností; žalobkyně tak byla v dobré víře. Žalobkyně se tedy domnívá, že za spáchané přestupky neodpovídá.

21. Podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

22. V rozsudcích ze dne 21. 8. 2018, č. j. 9 As 195/2018 – 27, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 413/2018 – 24, nebo ze dne 21. 10. 2021, č. j. 2 As 352/2020 – 55, Nejvyšší správní soud shrnul, že „liberační důvody jsou určené pro aplikaci pouze ve výjimečných případech, jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Představují nástroj, jehož cílem je předejít aplikaci neúměrné tvrdosti zákona. Pokud tedy existují okolnosti, ve kterých je nutné posuzovat, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí k zabránění porušení povinnosti, správní orgán se jimi musí skutečně zabývat a ne pouze konstatovat, že podmínky nebyly splněny. Osoba, která se chce dovolávat liberačního důvodu, musí ovšem prokázat, že provedla technicky možná opatření způsobilá účinně zabránit porušení zákona. Nelze se spokojit s tvrzením, že vynaložila veškeré úsilí, aby ke správnímu deliktu nedošlo, či s poukazem na to, že technicky možná opatření po ní nebylo možné spravedlivě požadovat, protože by jejich provádění bylo neekonomické“.

23. Pokud zákon podmiňuje liberaci „úsilím“, je třeba vyjít z toho, že se jedná o aktivní činnost k zabránění porušení právní povinnosti. Jelikož liberační důvod představuje výjimku ze zásady objektivní odpovědnosti, uplatní se ve výjimečných a opodstatněných případech. V již citovaném rozsudku č. j. 7 As 413/2018 – 24 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „spoléhání se na to, že jiná osoba splní povinnosti, k jejichž splnění se zavázala, nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby (…) stěžovatel porušení právní povinnosti zabránil“.

24. Při zvažování naplnění důvodů pro liberaci právnické osoby je s ohledem na § 21 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky stěžejní zejména vykonávání povinné či potřebné kontroly. Musí se však jednat o kontrolu precizní a efektivní, přičemž důkazní břemeno leží na právnické osobě, která o liberaci usiluje (viz citovaný rozsudek č. j. 2 As 352/2020 – 55, bod [24]). V nyní souzené věci bylo tvrzení žalobkyně založeno na tom, že se jedná pouze o administrativní chybu, kterou navíc způsobil subjekt odlišný od žalobkyně. Takové tvrzení je však obecné a nekonkrétní. Žalobkyně tedy neunesla ani břemeno tvrzení. Tím méně pak prokázala jakoukoli konkrétní kontrolní činnost, přestože protiprávní jednání trvalo podle zjištění prvostupňového správního orgánu po dobu nejméně jednoho měsíce. Žalobkyně tak podmínky pro liberaci nenaplnila.

25. Zdejší soud má navíc za to, že na jednání žalobkyně jako na administrativní pochybení by bylo možné nahlížet pouze v prvním případě protiprávního jednání, tedy v případě jednání svým datem blížícím se nejvíce datu uzavření smlouvy (resp. nabytí účinnosti smlouvy). Avšak jednání žalobkyně mělo podle zjištění prvostupňového správního orgánu pokračující charakter. Navíc ani jedno z odběrných míst, které se stalo „předmětem útoku“, nebylo ve smlouvě o převodu části závodu uvedeno. V takovém případě nelze na protiprávní jednání nahlížet jako na administrativní chybu.

26. Pokud žalobkyně poukazuje na to, že potrestána měla být společnost Moravská plynárenská a.s., která jakožto převodce části závodu měla pochybit, nelze s ní souhlasit. Protiprávního jednání se dopustila žalobkyně. Pokud k tomu však skutečně došlo v důsledku činnosti (či opomenutí) při převodu části závodu, pak žalobkyni nezbývá než částku ve výši uložené pokuty vymáhat soukromoprávní cestou po dané společnost.

27. Žalobkyně také namítá, že její jednání nemohlo poškodit zákazníka; zdůrazňuje, že administrativní pochybení nemělo za cíl neoprávněně získat zákazníka. Žalobkyně odkazuje na dobré jméno svého jednatele, pana V. V., a na jeho dlouholetou činnost na trhu s energiemi.

28. Podle § 24 odst. 1 písm. a) ZOS se výrobce, dovozce, vývozce, dodavatel, prodávající nebo jiný podnikatel dopustí přestupku tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik.

29. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 As 110/2014, konstatoval, že ,,správní orgán při určení, zda obchodní praktika představuje nekalou obchodní praktiku (ve smyslu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu), nejprve zjišťuje, zda dotčená obchodní praktika naplňuje znaky některé z nekalých obchodních praktik uvedených v příloze č. 1 a č. 2 citovaného zákona, resp. v příloze I uvedené směrnice. Pokud obchodní praktika nespadá do výčtu nekalých obchodních praktik uvedených v příloze č. 1 a č. 2 citovaného zákona, posuzuje správní orgán, zda obchodní praktika představuje klamavou či agresivní obchodní praktiku dle § 5 a § 5a zákona o ochraně spotřebitele (články 5 až 9 uvedené směrnice). Konečně až poté, co správní orgán dospěje k závěru, že se nejedná o klamavou či agresivní obchodní praktiku, přistoupí k vyhodnocení otázky, zda dotčená obchodní praktika naplňuje znaky nekalé obchodní praktiky dle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (čl. 5 odst. 2 uvedené směrnice)“. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgány nemusí zjišťovat, zda je dané jednání klamavým konáním, či opomenutím atp., a jestli bylo způsobilé vyvolat újmu spotřebitele. V případě jednání uvedených v přílohách č. 1 a č. 2 ZOS se předpokládá způsobilost přivození újmy spotřebitelům, a proto jsou tato jednání bez dalšího zakázána. V nyní souzené věci bylo jednání žalobkyně obsaženo pod písm. f) přílohy č. 2 ZOS a jedná se tak o jednání zakázané, aniž by bylo třeba zjišťovat, zda je způsobilé vyvolat újmu u spotřebitelům. Takové jednání je tedy bez dalšího způsobilé poškodit spotřebitele.

30. Pokud jde o přestupky podle EZ, tak u nich se automatická způsobilost poškodit spotřebitele nepresumuje. Žalobkyně byla postižena za to, že dodávala energie (elektřinu a plyn) do odběrných míst bez platného právního titulu, v návaznosti na to vystavila faktury za neobjednané plnění a aktivně bránila převodu odběrných míst na jiné dodavatele. Tím dle názoru soudu bez pochyb mohla způsobit a také způsobila poškození zákazníků (spotřebitelů), kteří museli platit za neobjednané plnění a nemohli dodavatele energií změnit. Zdejší soud tedy nepřisvědčil žalobkyni, že svým jednáním nemohla poškodit zákazníka.

31. Žalobkyně namítá také nepřiměřenost uložené pokuty, a to s ohledem na okolnosti případu, charakter pochybení a neexistenci škody. Současně také žalobkyně namítá pochybení žalovaného spočívající v porušení § 37 a § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky.

32. Podle § 91 odst. 14 písm. b) EZ lze za přestupek, jde–li o přestupek uvedený v odstavci 2, 3 písm. a), c), e) až l), odstavci 4 až 6, odstavci 7 písm. a), c), e) až p) nebo odstavci 9 až 11, uložit pokutu do 50.000.000 Kč nebo 1% z čistého obratu dosaženého držitelem licence za poslední ukončené účetní období.

33. Podle § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky se při stanovování druhu trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku, přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, u právnické nebo fyzické podnikající osoby k povaze její činnosti.

34. Podle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku.

35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zevrubně na stranách 7 – 9 popisuje, jakým způsobem dospěl k výši uložené pokuty a jaké skutečnosti při ukládání pokuty zohlednil. Stejně tak učinil v odůvodnění svého rozhodnutí i prvostupňový správní orgán.

36. Uložená pokuta činí v daném případě 0,6 % horní sazby částky, kterou je možné za žalobkyní spáchané přestupky uložit. Žalovaný pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně popsal úvahy, které ho vedly k uložení pokuty ve výši 300 000 Kč, a dostatečně se vypořádal s námitkou žalobkyně týkající se právě výše uložené pokuty. Žalovaný tedy uloženou pokutu odůvodnil řádně a v souladu se zákonem. Zároveň se nejedná o pokutu uloženou ve zjevně nepřiměřené výši. Soud má v daném případě za to, že nedošlo k excesu při individualizaci trestu, že bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a že byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 – 97). Uloženou pokutu tak nelze považovat za zjevně nepřiměřenou.

37. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutím odkázal na rozhodnutí prvostupňového orgánu a s jeho názorem se ztotožnil, nijak tím neovlivnil přezkoumatelnost ani zákonnost napadeného rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, nebo rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 – 80). Soud tedy neshledal ani tuto námitku žalobkyně důvodnou.

38. Soud se konečně zabýval námitkou spočívající v údajném nedostatečném vypořádání s námitkami a předloženými důkazy. Žalobkyně již od počátku namítala, že veškeré její jednání bylo v dobré víře, jelikož se snažila dostát svým zákonným povinnostem. Současně také namítala pochybení ze strany převodce části závodu – společnosti Moravská plynárenská a.s., které mělo vliv na protiprávní jednání žalobkyně. Tuto námitku však žalovaný řádně vypořádal, což vyplývá ze strany 6 a 7 napadeného rozhodnutí.

39. Pokud jde o část žaloby, která obsahuje námitky, jež žalobkyně uplatnila proti prvostupňovému rozhodnutí, tak ta není řádným žalobním bodem, kterým by se soud mohl zabývat. Žaloba směřuje proti napadenému rozhodnutí žalovaného a teprve jeho prostřednictvím proti rozhodnutí prvostupňovému. Žalobkyně tak musí v žalobě zásadně reagovat na argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné.

40. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil jakoukoli vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V. Náklady řízení

41. O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému účastníkovi – žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.