62 A 82/2022 – 46

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: P. K. státní příslušnost N. f. d. r. bytem X zastoupená advokátem JUDr. Hugo Körblem sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2022, č. j. MV–148543–4/SO–2022, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2022, č. j. MV–148543–4/SO–2022, kterým bylo rozhodováno o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza k pobytu žalobkyně na území za účelem studia; žalovaná dospěla k závěru, že je dán důvod pro jeho neudělení podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2022 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně současně navrhuje i zrušení informace o důvodech neudělení dlouhodobého víza, kterou vydalo Ministerstvo vnitra dne 22. 7. 2022, č. j. OAM–06198–11/DV–2022.

II. Stanoviska účastníků řízení

2. Žalobkyně uvádí, že ke své žádosti doložila veškeré požadované dokumenty a že její žádost je řádná a opravdová. S odkazem na čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2016/801 ze dne 11. 5. 2016 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au–pair, uvádí, že neexistuje nic, z čeho by mohly být dovozovány závažné a objektivní důvody k domněnce o plnění jiného účelu pobytu, než pro který žádá o přijetí. Žalovaná vyjádřila pochybnost o plnění účelu pobytu žalobkyní, aniž by jiný účel pobytu konkretizovala; neuvedla ke svým závěrům jediný důkaz ani objektivní důvody. Subjektivní důvody uvedené žalovanou nebyly závažné. Žalovaná nezohlednila vysvětlení týkající se plánovaného využití získaného vzdělání, které žalobkyně uvedla v nové žádosti o posouzení důvodů neudělení víza; zopakovala pouze stejnou úvahu a stejný závěr jako správní orgán prvního stupně. Žalobkyně vyvrátila pochybnosti o potvrzení o studiu, žalovaná však její vysvětlení přešla. Žalovaná pominula, že žalobkyně má v Brně otce, a proto její volba České republiky ke studiu dává smysl. Žalobkyně vysvětlila svou motivaci ke studiu a odmítá tak úvahu žalované o tom, že si měla být vědoma svých pochybností. Správní orgány neaplikovaly své pochybnosti v souladu se zákonem a směrnicí 2016/801. I kdyby byly jejich pochybnosti skutečné, nedosahují takové intenzity, aby odůvodnily neudělení pobytového oprávnění.

3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhuje, aby soud žalobu odmítl jako nepřípustnou, eventuálně zamítl jako nedůvodnou, přičemž odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doložení požadovaných dokumentů neprokazuje motivaci žalobkyně k plnění deklarovaného účelu pobytu. Žalovaná ani ze záznamu o pohovoru neshledala, že by žalobkyně disponovala konkrétnějšími informacemi o zamýšleném účelu pobytu bez ohledu na to, jaké skutečnosti z předložených dokladů plynou. Žalovaná neshledala návaznost ukončeného studia žalobkyně v zemi původu a následného studia v České republice; některá tvrzení žalobkyně byla navíc rozporná. Žalobkyně žádným relevantním způsobem neobjasnila, proč se rozhodla pro dané studium, nebyla schopna podat základní informace o obsahu studia, studijním plánu, podmínkách dokončení. Znalost anglického jazyka žalobkyně byla na velmi nepřesvědčivé úrovni. Žalobkyně na otázky odpovídala heslovitě, nesouvisle nebo otázkám nerozuměla. Zjištěné nesrovnalosti představují dostatečně závažné a objektivní důvody k domněnce, že žalobkyně nemá v úmyslu studovat a vízum ve skutečnosti hodlá zneužít k odlišnému účelu. Správní orgány nemají povinnosti zjišťovat, za jakým konkrétním účelem hodlá žalobkyně pobyt zneužít, postačující je zjištění důvodných obav o jeho zneužití. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí nezabývala nesrovnalostmi v doloženém potvrzení o přijetí ke studiu, tyto úvahy by neměly zásadnější vliv na její závěr. Přítomnost otce žalobkyně na území nemůže být sama o sobě důvodem pro udělení dlouhodobého víza za účelem studia.

4. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou. Poukazuje na unijní prvek věci, v důsledku něhož je soudní přezkum napadeného rozhodnutí možný. Závěry a zjištěné pochybnosti žalované nejsou dostatečné pro to, aby odůvodnily neudělení dlouhodobého víza za účelem studia.

III. Posouzení věci krajským soudem

5. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.).

6. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti žaloby. Námitka žalované o nepřípustnosti žaloby je založena na § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle kterého platí, že „[z] přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza“. Výkladem a aplikací § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se v nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2023, č j. 4 Azs 224/2022–37 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém uvedl, že soudní výluka podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se nepoužije v případech dlouhodobých víz, o něž je žádáno za takovým účelem pobytu, který je upraven unijním právem (srov. také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 Azs 286/2022–40). Jelikož žalobkyně žádá o udělení víza za účelem studia, na které se vztahuje směrnice 2016/801, uvedená podmínka je jednoznačně splněna, a napadené rozhodnutí o žádosti žalobkyně je tudíž soudně přezkoumatelné [k tomu srov. také závěry Soudního dvora EU v rozsudku ze dne 10. 3. 2021 ve věci C 949/19, M. A. v. Konsul Rzeczypospolitej Polskiej w N. (dostupný na eur–lex.europa.eu)].

7. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 Azs 34/2015–41, tak jeho závěry byly upřesněny pozdější judikaturou, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016–49 (publ. pod č. 3718/2018 Sb. NSS), či již zmiňovaný rozsudek č. j. 4 Azs 224/2022–37. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Azs 253/2016–49 ve shodě s rozsudkem č. j. 4 Azs 34/2015–41 sice připustil vyloučení nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza ze soudního přezkumu na základě § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nikoliv však bez výjimky. Dospěl k závěru, že na žádosti o dlouhodobé vízum podané podle směrnice Rady 2004/114/ES ze dne 13. 12. 2004 o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby (tato směrnice byla nahrazena směrnicí 2016/801, citovanou výše; pozn. zdejšího soudu), je úprava § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců neaplikovatelná pro rozpor s právem Evropské unie. Odmítnutí práva obrátit se v těchto případech na soud by bylo porušením práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces plynoucího z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 18 odst. 4 směrnice 2004/114/ES. Zdejší soud nepřisvědčil žalované v tom, že by rozsudek č. j. 6 Azs 253/2016–49 byl rozporný s přecházející judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou odkazuje žalobkyně. Nejvyšší správní soud toliko podrobněji posoudil aplikovatelnost § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců s vědomím odlišností úpravy krátkodobých víz ve vízovém kodexu a dlouhodobých víz v národní úpravě a s ohledem na skutečnost, zda posuzovaná věc spadá do oblasti unijního práva a zda žadatel má konkrétní „právo a svobodu“ zaručenou právem Evropské unie ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Jak uvedl Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 9 Azs 115/2018–39, „[p]rávní názor na tuto otázku se vyvinul v důsledku výkladu stěžejních ustanovení vízového kodexu v judikatuře Soudního dvora EU. Jelikož se ohnisko odlišných právních názorů nenachází uvnitř Nejvyššího správního soudu, ale má svůj původ v rozhodnutí soudu, jehož interpretační vodítka jsou pro kasační soud závazná, nebylo zapotřebí předkládat tuto věc k posouzení rozšířenému senátu“.

8. S ohledem na závěr o přípustnosti žaloby přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalované, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona s. ř. s.). Soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování.

9. Dle § 20 odst. 1 písm. f) směrnice 2016/801 platí, že „[č]lenské státy žádost zamítnou, pokud členský stát má důkazy nebo závažné a objektivní důvody k domněnce, že státní příslušník třetí země by v zemi pobýval za jiným účelem, než pro který žádá o přijetí“.

10. Dle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že dlouhodobé vízum nebude cizinci uděleno, jestliže „se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit “.

11. Posledně citované ustanovení tedy upravuje tři důvody pro zamítnutí žádosti cizince, a to 1) cizinec se nedostaví k pohovoru; 2) cizinec nepředloží ve stanovené lhůtě potřebné doklady; 3) v řízení se nepodaří ověřit údaje uvedené v žádosti. Důvod uvedený pod bodem 3) představuje odchylku od obecně platné zásady materiální pravdy a zakotvuje důkazní břemeno žadatele vztahující se k údajům uváděným v jeho žádosti. V projednávané věci aplikovaly správní orgány právě důvod uvedený pod bodem 3). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 Azs 280/2017–29, [n]epodaří–li se ověřit údaje uvedené v žádosti, jde o situaci, kdy nelze přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že je nepravdivé (stav ‚non liquet‘). Stav ‚non liquet‘ může nastat proto, že žadatel nenavrhl žádný důkaz k prokázání svého tvrzení nebo navrhl důkaz, který je zjevně nezpůsobilý k takovému prokázání, nebo navržený důkaz byl sice proveden, avšak jeho hodnocením nedospěl správní orgán k závěru o pravdivosti či nepravdivosti daného skutkového tvrzení“. Stav non liquet je tedy potřeba odlišit od situace, kdy 1) soud, resp. správní orgán, dospěje k závěru, že tvrzení účastníka o skutkovém stavu je nepravdivé, nebo 2) je zjištěn jiný, než účastníkem tvrzený, skutkový stav (Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 9).

12. Důvodem pro neudělení dlouhodobého víza žalobkyni bylo, že žalobkyně neprokázala dostatečně a bez pochybností skutečný úmysl v České republice studovat. Nedojde–li zjištěným skutkovým stavem věci k prokázání skutečného zájmu o studium, je dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza dle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu vyplývají oprávněné pochybnosti o zamýšleném účelu pobytu žalobkyně. Zjištěné pochybnosti však nedosahují takové intenzity, aby správní orgán mohl učinit závěr o nepravdivosti tvrzení žalobkyně či o zjištění jiného, než tvrzeného skutkového stavu, a tudíž aby mohl aplikovat § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, dle kterého se dlouhodobé vízum neuděluje, jestliže „jsou zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného dlouhodobým vízem neopustí území nebo že dlouhodobé vízum hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza“.

13. Namítá–li žalobkyně, že žalovaná neuvedla, jaký účel pobytu podle ní hodlá žalobkyně naplnit, zdejší soud její námitce nepřisvědčuje. Žalovaná vyjádřila pochybnost o plnění účelu pobytu žalobkyní. Pro účely aplikace § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jí však zákon neukládá specifikovat jiný účel pobytu. Postačí důvodné pochybnosti o údajích žalobkyní tvrzených. Nutno podotknout, že na udělení pobytového víza není právní nárok [viz § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, srov. také nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)]. V posuzované věci je to žalobkyně, koho tíží důkazní břemeno stran prokázání pravdivosti údajů uvedených v žádosti. Řízení zahajované na návrh, resp. žádost, je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je svěření iniciativy účastníkům řízení; ti mají povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a podložit je relevantními důkazy, pokud chtějí být v řízení úspěšní. Vlastní výpověď žadatele o pobytové oprávnění hraje v řízení zcela klíčovou roli, neboť právě zejména z ní činí správní orgán úsudek o tom, zda účel pobytu uvedený v žádosti má v úmyslu skutečně naplnit.

14. Mezi stranami není sporné, že žalobkyně doložila ke své žádosti všechny požadované dokumenty. Doložení dokumentů je však jednou, nikoliv jedinou, obligatorní podmínkou pro udělení dlouhodobého víza. Z této skutečnosti tak nelze dovozovat závěr, že žalobkyně hodlá „řádně a opravdově“ (jak sama uvádí) naplnit účel pobytu, pro který o povolení žádá, a to studium na vysoké škole. K tomu slouží zejména provedení pohovoru ve smyslu § 57 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který má přispět správnímu orgánu k bližšímu porozumění (a zároveň ověření) záměru a motivace žalobkyně ke studiu.

15. Právě posouzení závěrů pohovoru provedeného se žalobkyní je stěžejní pro rozhodnutí ve věci. Zatímco žalobkyně je přesvědčena, že pohovorem byl prokázán její skutečný a vážný zájem o studium na Mendelově univerzitě v Brně, žalovaná vyhodnotila odpovědi žalobkyně jako nepřesvědčivé ve vztahu k deklarovanému účelu pobytu.

16. Žalobkyně namítá, že žalovaná opomenula vysvětlení nesrovnalostí v souvislosti s rozhodnutím o přijetí ke studiu. Ze spisového materiálu plyne, že žalobkyni bylo doručeno rozhodnutí o přijetí ke studiu v programu „International Territorial Studies“ na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií. Uvedl–li správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí na str. 2 odst. 2 chybné označení „Regional Development and International Studies“, jedná se o ojedinělou zjevnou nesprávnost, která nemá vliv na zákonnost ani přezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Navíc jak sama žalobkyně uvádí, na ostatních místech prvostupňového rozhodnutí je název studijního programu uveden správně, a není o něm tedy pochyb. Skutečnost, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí explicitně k chybě v názvu studijního programu nevyjádřila, nemůže mít vliv na přezkoumatelnost ani zákonnost jejího rozhodnutí. Naopak jedním z důvodů přispívajících k pochybnostem o deklarovaném účelu pobytu je rozpor mezi žalobkyní tvrzeným názvem studijního oboru při pohovoru a názvem uvedeným v rozhodnutí o přijetí. Byla to žalobkyně, která při pohovoru chybně uvedla, že bude studovat obor „Regional Development and International Studies“, až následně doplnila, že „je to to samé“ jako „International Territorial Studies“.

17. Soud se ztotožnil se správními orgány, které shledaly rozpor v žalobkyní prezentovaném následném využití dosaženého vzdělání. Zatímco v úvodní části pohovoru žalobkyně vypověděla, že by chtěla pracovat v Nepálu ve školství a zlepšit ho, v závěru pohovoru uvedla jako svůj záměr práci sociální pracovnice. Nutno podotknout, že ani v jednom případě neuvedla, jak konkrétně studijní obor „International Territorial Studies“ ke zvolené profesi využije. Pracuje–li žalobkyně po ukončení středoškolského vzdělání již několik let v Nepálu jako učitelka a rozhodne se následně pro další studium, měla by být schopna alespoň rámcově uvést důvody volby daného studijního programu a vizi jeho využití v budoucnu. V jejím případě se totiž nejedná o „automatické“ či plynulé navázání na dosavadní studium, při kterém ještě studenti často nemají bližší představu o svém budoucím profesním zaměření. Žalobkyně se však k otázce týkající znalostí a dovedností, které získá, způsobu jejich využití a budoucích plánů v oblasti zlepšování školství v Nepálu omezila na zcela obecnou a nejednoznačnou odpověď: „Předměty související s regionálním rozvojem.“ Žalobkyně na jednu stranu dokázala přesně vyjmenovat 8 předmětů daného studijního programu, na druhou stranu její ostatní odpovědi nasvědčují spíše tomu, že o obsahu studia neměla bližší povědomí.

18. Ačkoliv správní orgán prvního stupně není orgánem, který by byl způsobilým odborně hodnotit úroveň znalosti anglického jazyka žalobkyně, je jistě oprávněn tuto úroveň alespoň rámcově posoudit. To také v daném případě učinil a shledal, že se pohybuje úplně na základní úrovni. Žalobkyně v několika případech neporozuměla ani zcela běžným otázkám, které jí byly při pohovoru kladeny. Takovou otázku buď ponechala bez odpovědi, nebo na ni odpověděla nesouvisející informací o studiu (viz otázka č. 32: „Víte, jak je studium zakončeno? Víte, jaké studijní povinnosti musí splnit, abyste studium úspěšně ukončila?“ Odpověď žalobkyně: „Vendula Tvrdoňová.“; otázka č. 33: „To je vše, co chcete sdělit?“ Odpověď žalobkyně: „6 semestrů“). Probíhá–li žalobkyní zvolené studium v anglickém jazyce, je jistě nedostatečná úroveň znalosti anglického jazyka žalobkyně další ze skutečností, která připívají ke vzniku důvodných pochybností o skutečném úmyslu žalobkyně studovat v České republice.

19. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že „se pozastavuje nad skutečností, že žadatelka při pohovoru uvedla, že nedisponuje žádným certifikátem z anglického jazyka, kdy však nyní k žádosti o nové posouzení doložila certifikát, z něhož je zřejmé, že byl tento vystaven ještě před tím, než absolvovala samotný pohovor“. Žalobkyně ke své žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza doložila doklad o absolvování jazykového kurzu u jazykové školy Bridge Life Consultancy z období prosinec 2021 – březen 2022. Byla–li žalobkyně při pohovoru dotazována na certifikát, mohla jím rozumět doklad o dosažené úrovni anglického jazyka podle mezinárodní klasifikace jazykových úrovní (A1 – C2), a proto uvedla, že žádným nedisponuje. Soud tedy uvedené jednání žalobkyně na rozdíl od žalované nepovažuje za pozastavení hodné. Doložený doklad o absolvovaném kurzu však svědčí pouze o tom, že se žalobkyně anglickému jazyku učí. Žádným způsobem ale nevyvrací pochybnosti o tom, že úroveň znalosti anglického jazyka žalobkyně není dostatečná pro studium na vysoké škole, které má v anglickém jazyce probíhat.

20. Odpovědi, které žalobkyně při pohovoru uváděla, byly v několika případech jednoslovné a heslovité, a to i u otázek, u kterých by žalobkyně již měla vycházet ze své vlastní zkušenosti a měla by tak být schopna takové odpovědi blíže konkretizovat (typicky odpovědi na otázky týkající se obsahu přijímacích zkoušek).

21. Uvedené rozpory a nejasnosti přitom nejsou marginální, neboť se přímo dotýkají otázky, která je pro posouzení předmětné žádosti stěžejní, tj. skutečného úmyslu žalobkyně naplnit účel pobytu, o který žádá – studovat na vysoké škole. Nutno zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru tížilo žalobkyni, která by sama měla nejlépe vědět, proč se pro studium rozhodla, jaký bude jeho obsah, jak s dosaženým vzděláním hodlá naložit, a zda vůbec její jazyková vybavenost studium umožňuje. Povinností správního orgánu není pátrat po tom, z jakého důvodu cizinec neuvádí pravdivé či úplné skutečnosti o okolnostech podstatných pro posouzení jeho žádosti. Pokud se i přes provedení pohovoru s cizincem nepodaří ověřit údaje, které cizinec uváděl, nemůže správní orgán žádosti vyhovět. Jde o již zmiňovanou odchylku od obecně platné zásady materiální pravdy se zakotvením důkazního břemene žadatele vztahujícího se k údajům uváděným v jeho žádosti. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1149/13, pro rozhodování ve věcech udělení víza je typická určitá míra abstrakce a obecnosti, neboť se často vychází spíše z předpokladů než z objektivně zjistitelných skutečností. Samozřejmě není v moci správních orgánů jednoznačně identifikovat zamýšlené jednání žalobkyně. Avšak i dostatečně podložené pochybnosti a nejasnosti, plynoucí z informací získaných od samotné žalobkyně, jsou důvodem pro neudělení víza.

22. Žalobkyně se snaží soudu předestřít svůj skutečný zájem o studium v České republice. Odpovědi žalobkyně v rámci pohovoru však tomu nenasvědčují. Dodatečné písemné objasňování těchto odpovědí (typicky vysvětlení žalobkyně stran plánovaného využití získaného vzdělání), ať už v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza či v žalobě, působí nevěrohodně. Žalobkyně by si měla být své motivace ke studiu vědoma již v okamžiku podávání žádosti o udělení víza, stejně tak by je již v této době měla být schopna zformulovat. Nadto mohl správní orgán rozhodovat pouze na podkladě toho, co mu žalobkyně sdělila, a rovněž soud je vázán skutkovým stavem, který zde byl k okamžiku rozhodování správního orgánu.

23. S ohledem na výše uvedené se soud ztotožňuje s hodnocením žalované. Heslovité, neurčité či nesouvisející odpovědi žalobkyně na otázky pokládané v pohovoru tvoří dle názoru zdejšího soudu dostatečně důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů uvedených v žádosti žalobkyně. Správní orgán postupoval zcela v souladu se zákonem, vyhodnotil–li zjištěný skutkový stav tak, že „se i přes provedení pohovoru nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti žalobkyně“ a dlouhodobé vízum žalobkyni neudělil z důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

24. Zdejší soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaná pominula pobyt otce žalobkyně v České republice. Skutečnost, že by žalobkyni v České republice poskytl zázemí i finanční zajištění její otec, nemůže sama o sobě odůvodnit udělení dlouhodobého víza žalobkyni, a stejně tak nemůže vyvrátit pochybnosti týkající se skutečného úmyslu žalobkyně naplnit deklarovaný účel pobytu.

IV. Shrnutí a náklady řízení

25. Soud tak neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.