62 A 96/2013 - 290

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti: FVE III Tuchlovice s.r.o., se sídlem Londýnská 506/41, Praha, zastoupená JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha, o žalobě proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 12. 2010, č.j. 12717-10/2010-ERU, a ze dne 17. 2. 2011, č.j. 00936-3/2011/ERU, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 12. 2010, č.j. 12717-10/2010-ERU, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve vztahu k rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 2. 2011, č.j. 00936-3/2011/ERU, se žaloba zamítá.

III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se z důvodu shledání závažného veřejného zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2010, č.j. 12717-10/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let, se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, na celkový instalovaný sluneční výkon 3,151 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Tuchlovice III (dále jen „FVE Tuchlovice“), vymezenou na pozemcích p.č. 2029/2, 2030/1, 2031, 2032/1, 2033/1, 2034/1, 2035, 2036/1, 2037/1 a 2038 v katastrálním území Tuchlovice. Žalobce se též domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2011, č.j. 00936- 3/2011/ERU, kterým se mění výše specifikované rozhodnutí o udělení licence. I. Shrnutí žaloby Žalobce namítá, že pro vydání žalobou napadených rozhodnutí nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2010 (dále jen „energetický zákon“), a prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“). Ia. Shrnutí žalobní argumentace týkající se rozhodnutí o udělení licence Žalobce namítá, že žalovaný o žádosti osoby zúčastněné na řízení o udělení licence rozhodl přesto, že pro rozhodnutí neměl dostatek podkladů; z výpisu rejstříku trestů k osobě odpovědného zástupce se podává, že tato listina byla vyhotovena dne 27. 12. 2010, tedy až sedm dní po vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2010, č.j. 12717-10/2010-ERU (dále jen „rozhodnutí o udělení licence“). Dále je ve správním spise až za rozhodnutím o udělení licence zažurnalizována kopie kolaudačního souhlasu Městského úřadu ve Stochově, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. MESV/3677/2010/Čs, č.j. MESV 4168/2010/Čs, a dále přílohy č. 6 a č. 7 k prohlášení odpovědného zástupce. Z takového postupu žalovaného je zřejmé, že žalovaný nijak nevyjasňoval rozpory v předkládaných listinách. Ze zprávy o výchozí revizi energetického zařízení revizního technika L. H. se podává, že revize byla provedena ve dnech 19. až 23. 11. 2010 a jejím předmětem bylo připojení solárních modulů v rozsahu 7700 kusů typu DST230P660S, 4416 kusů typu SCHOTT POLYTM a 192 kusů typu SCHOTT POLYTM 290. Podle žalobce žalovaný v řízení o udělení licence pochybil, když nezjistil, že ještě ke dni 29. 11. 2010, tj. šest dní po vykonané revizi, nebyly dokončeny všechny instalace FVE Tuchlovice, ačkoli revizní technik deklaroval jejich dokončenost a bezpečnost. Z obsahu kolaudačního souhlasu stavebního úřadu totiž vyplývá, že stavební úřad provedl dne 29. 11. 2010 prohlídku stavby „před jejím dokončením“. Žalobce dále k těmto okolnostem předkládá soudu k důkazu protokol stavebního úřadu ze dne 29. 11. 2010 a stanovisko Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje (dále jen „HZS“) ze dne 29. 11. 2010. Žalovaný tak podle žalobce neměl na základě doložené revizní zprávy mít dostatečně skutkově podložen závěr o bezpečnosti energetického zařízení. Žalovaný dále neobjasnil, na jakých pozemcích se FVE Tuchlovice nachází. Oproti jiným listinách ze správního spisu zpráva o výchozí revizi nijak nezmiňuje i pozemek p.č. 2024 v k.ú. Tuchlovice a naopak definuje umístění předmětného zařízení i na pozemku p.č. 2028 v k.ú. Tuchlovice. Žalovaný pak do rozhodnutí o udělení licence ani jeden z těchto pozemků nezahrnul, aniž by však ozřejmil, jaký jej k tomu vedl důvod. Osoba zúčastněná na řízení dále v řízení o udělení licence nedoložila vlastnické či užívací právo k pozemku p.č. 2024 v k.ú. Tuchlovice, který je ve vlastnictví obce Tuchlovice. Předmětný pozemek přitom žalovaný ani nepojal do svého rozhodnutí a svůj postup nijak neodůvodnil. Osoba zúčastněná na řízení dále sice předložila předávací protokol ze dne 15. 12. 2010, nicméně ze smlouvy o dílo vyplývá, že objednatelem díla byla nejen osoba zúčastněná na řízení, nýbrž i společnost Lynx Shelf 05 s.r.o. Osoba zúčastněná na řízení tedy byla toliko spoluvlastníkem energetického zařízení, a proto podle žalobce nedoložila oprávnění užívat FVE Tuchlovice jako celek. Žalobce dále namítá, že žalovaný pro udělení licence neměl dostatečně skutkově a bez důvodných pochybností podložen závěr o splnění podmínek pro ustanovení O. D., narozeného dne …, odpovědným zástupcem. V řízení o udělení licence bylo doloženo toliko osvědčení o tom, že O. D., narozený dne … (nikoliv tedy …), vykonal zkoušku odborné způsobilosti v elektrotechnice. Samotné ustanovení a prohlášení odpovědného zástupce pro osobu O. D., narozeného dne 10. 2. 1981, bylo žalovanému předloženo až po rozhodnutí o udělení licence, stejně jako výpis z rejstříku trestů O. D., narozeného dne … Žalovaný tedy udělil licenci přesto, že na základě výše uvedených dokladů nebylo doloženo vzdělání a odborná praxe ustanoveného odpovědného zástupce. Ib. Shrnutí žalobní argumentace týkající se rozhodnutí o změně licence Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2011, č.j. 00936-3/2011/ERU (dále jen „rozhodnutí o změně licence“), formálně mění celé rozhodnutí o udělení licence. Z rozhodnutí o změně licence není zřejmé, v jakém rozsahu se dotýká rozhodnutí o udělení licence, když obsahuje kompletní výrok, jako by bylo rozhodováno o udělení licence poprvé, a není tak ani zřejmé, zda zcela nahrazuje předchozí rozhodnutí o udělení licence, anebo je nahrazuje jen v tom rozsahu, kde bylo materiálně prováděno řízení o změně, která se týkala změny adresy sídla osoby zúčastněné na řízení. Podle žalobce při absenci záznamu ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu nelze zjistit, jaké důkazy byly ve správním řízení provedeny a zda žalovaný vycházel i z jiných než ve správním spise žurnalizovaných listin (např. z listin týkajících se udělení licence). Podle žalobce není ani zřejmé, v jakém rozsahu nastaly účinky ve smyslu § 102 odst. 9 správního řádu. Rozhodnutí o změně je tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek skutkových důvodů. Ic. Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhá zrušení obou žalobou napadených rozhodnutí. Žalobce setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem. II. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný uvedl, že s ohledem na systémová a personální opatření s podporou vlády a prezidenta ČR k zajištění revize licenčních spisů, jejichž součástí je i podání žaloby nejvyššího státního zástupce, ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na úvaze soudu. III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení Osoba zúčastněná na řízení především zpochybňuje veřejný zájem na podání žaloby. Uvádí, že licence byla vydána ještě na konci roku 2010, ovšem neměla pro veřejný rozpočet jakékoli materiální dopady. Byla tedy splněna jedna ze dvou podmínek pro přiznání podpory pro energii (čl. 1.9 cenového rozhodnutí ERU č. 4/2009 a čl. 1.10 cenového rozhodnutí ERU č. 2/2010), avšak druhá podmínka, kterou je připojení k distribuční soustavě, byla naplněna až v únoru 2011. Osoba zúčastněná na řízení tak podniká za tarifu 2011 a argumentace žalobce, že byla osoba motivována zištnými důvody vzhledem k rozdílu mezi tarify 2010 a 2011, je jednak naprosto zavádějící, ale zejména pro žalobcovu aktivní legitimaci irelevantní. K tomu osoba zúčastněná na řízení přikládá Protokol o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou ČEZ Distribuce, a.s. ze dne 16. 2. 2011. Osoba zúčastněná na řízení poukazuje na svá práva nabytá na základě rozhodnutí o udělení licence v dobré víře a hrozbu mezinárodní arbitráže investora ve smyslu čl. 1 odst. 7 Dohody k energetické chartě, společnosti EPG (ENERGY POWER GROUP) LIMITED, na ochranu své investice s argumentem, že Česká republika porušila legitimní očekávání investora, která v něm svým předchozím postupem vzbudila. K jednotlivým žalobním bodům pak podrobně argumentuje a odmítá jejich důvodnost. Osoba zúčastněná na řízení dále podrobnou argumentací akcentovala, že provoz FVE Tuchlovice se od vydání licence obešel bez technických a bezpečnostních problémů, což vyplývá i z ohledání provedeného žalovaným dne 19. 5. 2015 za účelem vydání nové licence a z toho, že nová licence byla osobě zúčastněné na řízení žalovaným udělena. K obsahu zprávy o výchozí revizi revizního technika L. H. z období prosince 2010 osoba zúčastněná na řízení poukazuje na to, že třeba zohlednit nepřehlednost a komplikovanost právních předpisů, týkajících se vyhotovování revizních zpráv, které si mnohdy protiřečily. Osoba zúčastněná na řízení navrhuje, aby soud žalobu zamítl. IV. Průběh řízení před soudem Soud již o žalobě jednou rozhodl a to rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 62 A 96/2013 – 226, kterým zrušil rozhodnutí o udělení licence. Proti tomuto rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a citovaný rozsudek zrušil. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 26.8.2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171, dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, pokud odůvodnil zrušení rozhodnutí o udělení licence mylným konstatováním, že ve správním spise chybí skutkový podklad pro posouzení splnění podmínky odborné způsobilosti odpovědného zástupce ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) energetického zákona. Pokud krajský soud nepokládal osvědčení č. 078 za způsobilý podklad pro doložení vzdělání a praxe v oboru O. D. jako odpovědného zástupce, nesprávně tak posoudil právní otázku a zatížil napadený rozsudek nezákonností ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jím vyslovené závěry je třeba aplikovat i na hodnocení vad revizní zprávy a je třeba pečlivě odůvodnit, proč se jedná o pochybení natolik závažné, že před principem dobré víry a právní jistoty je třeba upřednostnit zrušení rozhodnutí o udělení licence. Zdejší soud tedy posoudil důvodnost žaloby opětovně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným rozsudku ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171; o věci rozhodl bez jednání, neboť jak žalobce tak žalovaným s rozhodnutím o věci bez jednání po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu souhlasili. Soud dále zdůrazňuje, že všechny důkazy byly již soudem provedeny u jednání dne 27. 3. 2015 a osobě zúčastněné na řízení byl dán plný procesní prostor se k nim vyjádřit. Soud v této fázi řízení sám neshledal důvod pro nařízení jednání a provádění dalších důkazů, a to ani důkazů navrhovaných osobou zúčastněnou na řízení, jak bude níže odůvodněno. V. Podmínky řízení a východiska posouzení věci Podle § 66 odst. 2 s.ř.s. je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s. oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od doručení rozhodnutí poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána dne 7. 11. 2013, žalobou napadené rozhodnutí o licenci nabylo právní moci dne 28. 12. 2010 a rozhodnutí o změně dne 8. 3. 2011; žaloba tedy byla podána včas. Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá zdejší soud rovněž za splněné, ostatně shodně posoudil postavení žalobce při podání žaloby i Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že § 66 odst. 2 s. ř. s. představuje pouze „procesní vstupenku“ do soudního řízení, neboť „se jedná o ryze procesní ustanovení a nejvyšší státní zástupce na jeho základě přímo nerozhoduje o žádném veřejném (hmotném) subjektivním právu osob.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171). Soud tak stejně jako ve svém předchozím rozsudku zdůrazňuje, že smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani nemůže být realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na prosazování systémových opatření, byť by ohledně jejich nezbytnosti v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi licenčních řízení vedených žalovaným. „Otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. za situace, kdy v mezidobí především sám žalovaný nevyužil možnosti přezkumného řízení či obnovy řízení dané správním řádem a kdy již jsou právní vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní jistoty by tedy muselo být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil rizika a negativní důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení licence. Za této situace musí být nutným východiskem zdejšího soudu i základní imperativ demokratického právního státu, že podstatou uplatňování veřejné moci je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Nejvyšší správní soud k této výchozí tezi v rozsudku ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171 zdůraznil, že kritérium posuzování jednání z hlediska dobré víry jednajícího není zákonem definováno, avšak je tradiční a trvalou součástí právních řádů. Zásada ochrany dobré víry bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. S odkazem na svůj rozsudek ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 – 36 Nejvyšší správní soud také zdůraznil, že pro vznik a trvání dobré víry je podstatná zejména doba, která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, ale také příčina, míra a povaha zjištěné nezákonnosti, čili její materiální závažnost. Závěr o důvodnosti žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s., by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem pro vyhovění žádosti o udělení licence a zároveň za situace, kdy nemohla být dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že předmětem licenčního řízení je pouze povolení k podnikatelské činnosti a že právo uvést zařízení do provozu a nadále jej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu rozhodnutí žalovaného meritorně nezakládá. K povolení provozu zařízení byl příslušný správní orgán odlišný od žalovaného. Řízení o udělení licence „…není založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy vynětí z obecné úpravy živností je dána jen strategickým významem energetiky pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní či nikoliv…“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2009, č.j. 8 As 18/2008 – 74). Tento právní závěr byl potvrzen i recentní judikaturou Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č.j. 4 As 84/2015-37 zdůraznil, že posuzování finančních a kvalifikačních předpokladů pro udělení licence dle § 5 odst. 3 energetického zákona nelze směšovat s rozhodováním o povolení provozu energetického zařízení, které je v pravomoci stavebního úřadu. Podle Nejvyššího správního soudu „v licenčním řízení nelze posuzovat technickou dokumentaci energetického zařízení z toho hlediska, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy stavební úřad jeho provoz za stanovených podmínek již povolil. Není totiž úkolem žalovaného, aby v řízení o vydání licence nahrazoval a dubloval činnost stavebního úřadu, v jehož pravomoci je povolení provozu předmětného zařízení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č.j. 4 As 84/2015-37). Navrhoval-li dále žalobce a osoba zúčastněná na řízení zjišťovat i skutečnosti týkající se okolností prvního připojení výrobny FVE Tuchlovice k distribuční síti, pak tato otázka podle soudu nemá přímou souvislost s nosnými skutkovými a právními důvody rozhodnutí o udělení licence. Ze samotné skutečnosti, že přes udělení licence v roce 2010 bylo zařízení FVE Tuchlovice připojeno k distribuční soustavě až v roce 2011, nelze bez dalšího dovozovat, že by pro udělení licence nebyly splněny energetickým zákonem stanovené podmínky. Uplatnit nárok na garantované výkupní ceny roku 2010 či 2011 pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření bylo možno až podle data (dne) „uvedení do provozu“, kterým se pro účely cenové regulace rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů (čl. 1. 9. cenového rozhodnutí ERU č. 4/2009, účinného do 31. 12. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů), anebo kdy byly splněny následující podmínky: nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny a dále provedení paralelního připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy (čl. 1.10 cenového rozhodnutí ERU č. 2/2010, účinného od 1. 1. 2011, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů). Je tedy zjevné, že sám žalovaný jako regulátor trhu s elektřinou odlišoval fázi udělení licence (na výrobu elektřiny v zařízení o celkovém instalovaném výkonu deklarovaném v licenci) a fázi připojení do elektrizační soustavy (distribuční sítě), kdy až splněním obou těchto podmínek bylo možno nárokovat garantované výkupní ceny. Ostatně v reakci na repliku osoba zúčastněná na řízení doložila přípis společnosti ČEZ Distribuce a.s. ze dne 2. 12. 2010, kterým osobě zúčastněné na řízení sděluje, že nemohla připojit její výrobnu z toho důvodu, že doposud nebyla ukončena úprava distribuční soustavy, která podmiňuje připojení výrobny osoby zúčastněné na řízení, a že doložené doklady nejsou kompletní. I z toho je zjevná oddělenost otázky přípravy distribuční sítě a připojení samotného zařízení do sítě. Zároveň však soud zdůrazňuje, že je to právě rozhodnutí o udělení licence, které autoritativně deklaruje, na jaký celkový instalovaný výkon zařízení je žadatel o licenci oprávněn energetické zařízení provozovat, a tedy s jakým celkovým instalovaným výkonem bude připojován do distribuční sítě s oprávněním nárokovat si státem garantované výkupní ceny. Soud také nedokazoval přípisem žalovaného ze dne 23. 10. 2013, který se týká vyčíslení rozdílu výnosů danými různými výkupními cenami, neboť tato listina nemá pro posouzení věci jakoukoli skutkovou relevanci. Také posudek Laboratoře diagnostiky fotovoltaických systémů, katedry elektrotechnologie Českého vysokého učení technického v Praze, předložený žalobcem se netýká skutkových otázek souvisejících s posuzovanou věcí, nýbrž obsahuje pouze názory zpracovatele posudku na problematiku fotovoltaických elektráren a povinnost jejich revize z hlediska platných právních předpisů, a proto ani tímto posudkem soud nedokazoval; ostatně dokazováním by mohl být zjištěn pouze něčí odborný názor a ten zčásti prezentoval i žalobce v podané žalobě. V.a. Rozhodnutí o změně licence Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí o změně licence, tak k povaze rozhodnutí o změně licence Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „druhé rozhodnutí o změně licence představuje pouze změnu původního rozhodnutí o udělení licence…Na výše uvedeném závěru nic nemění ani to, že ve výroku druhého rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence je mimo jiné uvedeno, že se jedná o „nové rozhodnutí o udělení licence“. Žalovaný při rozhodování o žádosti o změně licence mohl buď vydat rozhodnutí, jehož výrok by obsahoval text z původního rozhodnutí o udělení licence s údajem o tom, že tento text se nahrazuje novým textem, anebo zvolit formu „úplného znění licence“, kde výrokem je aktuální text udělené licence po zahrnutí požadovaných změn. Druhé rozhodnutí o změně licence tedy není nové rozhodnutí ve smyslu § 101 správního řádu, nýbrž se jedná o změnu rozhodnutí o udělení licence postupem upraveným v § 9 energetického zákona.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171). Nejvyšší správní soud tedy považuje za nesprávný názor, že druhé rozhodnutí o změně licence nahradilo rozhodnutí o udělení licence. Obdobně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 7. 2015, čj. 4 As 84/2015-37, dovodil, že rozhoduje-li správní orgán o žádosti o změnu rozhodnutí o udělení licence podané podle § 9 odst. 1 energetického zákona tak, že vydá „úplné znění“ původního rozhodnutí o udělení licence se zahrnutím měněných údajů, nezakládá to samo o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí o změně licence; rozhodnutí o změně licence má účinky pouze ve vztahu k měněným údajům. V takovém případě se nejedná o „nové rozhodnutí“ ve smyslu § 101 správního řádu z roku 2004, které by zcela nahrazovalo původní rozhodnutí o udělení licence. S ohledem na to, že výše citované závěry Nejvyššího správního soudu korespondují s posouzením této žalobní námitky zdejším soudem v jeho původním zrušeném rozsudku, kdy soud uvedl, že „[v] případě rozhodnutí o změně licence ve smyslu § 9 energetického zákona se jedná o rozhodnutí o žádosti o změně licence a to ex nunc z toho důvodu, že došlo ke změnám parametrů podnikání v licencované oblasti. V nyní posuzovaném případě z obsahu žádosti jednoznačně vyplývá, a je jím určen předmět řízení o změně licence, že touto změnou byla změna adresy sídla držitele licence. Rozhodnutí o změně licence pak nemůže v soudním přezkumu obstát tehdy, jsou-li zásadně zpochybněny nosné skutkové důvody ve vztahu k předmětu řízení, tedy ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se změny. Byť v sobě rozhodnutí o změně licence v sobě zahrnuje původní změnou dotčený text licence, neznamená to, že by mělo právní účinky ve smyslu § 109 odst. 6 správního řádu, tedy mělo za následek „odklizení“ předchozích rozhodnutí týkajících se téže licence. Rozhodnutí o změně licence přitom nemůže být dalším novým rozhodnutím o udělení licence již z toho důvodu, že se skutkově opírá pouze o doklady týkající se změny a zakládá právní účinky pouze ve vztahu k nově posuzovaným skutečnostem v návaznosti na obsah žádosti… Byť tedy žalovaný na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení o změnu licence spočívající ve změně názvu držitele licence, zvolil formu jakéhosi „úplného znění licence“ či kvazi nového rozhodnutí, jedná se o rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žádosti žadatele – tedy je nutné jeho obsah posuzovat ve spojení s jeho nosnými skutkovými důvody, které vyplývají ze žádosti o změnu a z obsahu správního spisu; změna původního rozhodnutí o udělení licence se tak seznatelně na základě obsahu správního spisu týká údaje o sídle držitele licence...“, tak s odkazem na tuto svoji předchozí argumentaci soud uzavírá, že námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o změně licence pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů není důvodná. Důvod změny, jenž se v tomto rozhodnutí promítl (změna adresy sídla držitele licence), má oporu ve správním spisu a nad rámec uplatněného žalobního bodu zdejší soud nedovodil vadu, k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. V.b. Udělení licence Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o licence vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Finanční předpoklady není povinen prokazovat žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud bude instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu tepelné energie, pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW. Žalobce v rámci žalobní argumentace směřující proti rozhodnutí o udělení licence poukazoval na to, že ze spisového přehledu a obsahu správního spisu vyplývá, že některé osobou zúčastněnou na řízení k žádosti dokládané listiny jsou žurnalizovány až za rozhodnutím o udělení licence. K tomu ze správního spisu vyplynulo, že na rozhodnutí o udělení licence je uvedeno „V Jihlavě dne 20. 12. 2010“, pak razítko „interní“ a rukou připsáno „OS“. Z razítka podatelny žalovaného na čísle listu 104 správního spisu je zřejmé, že 28. 12. 2010 byla žalovanému doručena listina označená jako „Protokol o převzetí rozhodnutí a vzdání se práva podání rozkladu“, přičemž na podacím razítku je uvedeno, že žalovanému bylo doručeno celkem 14 listů. Tomuto počtu pak odpovídá počet ve správním spisu žurnalizovaných listin. V písemnosti doručené žalovanému dne 28. 12. 2010, která obsahuje vzdání se práva podání rozkladu, je dále uveden text, že zmocněnec potvrzuje převzetí rozhodnutí o udělení licence. Z úřední činnosti je zdejšímu soudu známo, že se v případě listiny na čísle listu 104 jedná o formulářové podání, vyskytující se v totožné podobě ve většině licenčních spisů zdejšímu soudu předložených ve věcech žalob nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutím týkajícím se udělování licencí žalovaným v závěru roku 2010. Soud proto tuto listinu vnímá jako určitou praxi žalovaného, jakou ke konci roku 2010 rozhodnutí o udělení licence doručoval – tedy že v řadě případů osobně zaměstnanec žalovaného předával rozhodnutí o udělení licence zmocněncům žadatelů o licenci či jejich zástupců oproti dokladům, jimiž mělo být žalovaným dokazováno. Vydání rozhodnutí představuje projev vůle správního orgánu navenek. Od vydání správního rozhodnutí je jím správní orgán vázán a od tohoto okamžiku správní orgán již nemůže správní rozhodnutí změnit. Co se rozumí vydáním rozhodnutí, to plyne z § 71 odst. 2 správního řádu, podle kterého se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:". Na rozhodnutí o udělení licence se údaj o datu vypravení nenachází, pouze datum 20. 12. 2010 (datum rozhodnutí o udělení licence), nicméně fyzické převzetí rozhodnutí o udělení licence od žalovaného zástupce osoby zúčastněné na řízení potvrdil dne 28. 12. 2010 a toto datum tak je podle zdejšího soudu okamžikem vypravení rozhodnutí o udělení licence. Poukazoval-li žalobce na to, že výpis rejstříku trestů k osobě odpovědného zástupce byl vyhotoven dne 27. 12. 2010, pak se jedná o právě o jednu z listin, které byly žalovanému doručeny dne 28. 12. 2010 spolu s listinou „Protokol o převzetí rozhodnutí a vzdání se práva podání rozkladu“, stejně jako i kolaudační souhlas. Soud zdůrazňuje, že k tomu, aby bylo jednoznačně seznatelné, které listiny byly podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 50 správního řádu, slouží jednak zásada spisového pořádku (§ 17 správního řádu) a dále pravidla provádění dokazování správním orgánem listinou (§ 53 odst. 6 správního řádu); tato pravidla žalovaný nepochybně porušil, nicméně takové procesní pochybení bez dalšího jako důvod zrušení rozhodnutí o udělení licence zdejším soudem nemůže obstát. Lze poznamenat, že obecně by taková vada mohla mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí v těch případech, kdy by správní orgán na základě obsahu správního spisu nebyl schopen vyvrátit námitku, že k takto žurnalizovaným podkladům se již účastník řízení nemohl před vydáním správního rozhodnutí vyjádřit; taková situace však ani v nyní projednávané věci, kdy jsou takto žurnalizovány listiny žadatele v návrhovém správním řízení, nenastala (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 6 As 81/2013 - 56). Proto není žaloba v této části důvodná. Žalobce dále poukazoval na rozpory v označení pozemků, na kterých se má (ke dni udělení licence měla) provozovna FVE Tuchlovice nacházet. Soud předesílá, že provozovna se na žádosti o udělení licence a dokladech přikládaných k žádosti vymezuje údaji, podle kterých je možné jednoznačně určit energetické zařízení, na němž je vykonávána nebo má být vykonávána licencovaná činnost výroby elektřiny, tedy jinými slovy lokalizovat provozovnu výrobny z hlediska jejího umístění. Identifikačními údaji jsou pak název nebo jiné rozlišující označení výrobny elektřiny a údaje identifikující umístění provozovny, zejména název obce a případně její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo, dále název a číselný kód katastrálního území, kde je provozovna umístěna, parcelní číslo pozemku podle katastru nemovitostí, na kterém je provozovna umístěna, zákres umístění provozovny do kopie katastrální mapy (§ 5 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). Ze správního spisu vyplynulo, že revizní zpráva, shodně jako rozhodnutí o udělení licence, nezmiňuje pozemek p. č. 2024, který je uveden ve formuláři - Seznam jednotlivých provozoven, příloha č. 12 k vyhlášce č. 426/2005 Sb. Zároveň se však ze správního spisu podává, že dle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 20. 10. 2010 vlastníka obce Tuchlovice (č. l. 26 správního spisu) se v případě pozemku p.č. 2024, ostatní plocha, jedná o pozemek se způsobem využití - komunikace. S tím koresponduje i nákres členění stavby, připojený k žádosti o udělení licence, kde je na tomto pozemku zakreslena přípojka VN vedoucí k hlavnímu vjezdu na pozemek FVE Tuchlovice (viz obr. 1) a zákres do katastrální mapy (obr. 2). Obr. 1 Obr. 2 Pak je ovšem logicky vysvětlitelné, proč není v rozhodnutí o udělení licence ani v revizní zprávě pozemek p. č. 2024, komunikace, zmiňován. Na tomto pozemku totiž není umístěno energetické zařízení FVE, nýbrž přípojka vedoucí vysoké napětí z transformátoru do distribuční sítě. Elektrickou přípojkou je podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 3 energetického zákona zařízení, které začíná odbočením od spínacích prvků nebo přípojnic v elektrické stanici a mimo ni odbočením od vedení přenosové nebo distribuční soustavy a je určeno k připojení odběrného elektrického zařízení. Tato přípojka tedy není samotným zařízením využívaným k výrobě elektřiny ani jeho součástí; je totiž vymezována samostatně a od zařízení k výrobě elektřiny (§ 2 odst. 2 písm. a/ bod 20) ve smyslu energetického zákona odlišně. Pravidla pro elektrickou přípojku pak upravuje energetický zákon v § 45. Osoba zúčastněná na řízení k tomu zdůraznila, že pozemek p. č. 2024 byl v příloze Seznam jednotlivých provozoven uveden proto, že podle § 6 písm. c) vyhlášky č. 426/2005 Sb. v žádosti musí být uvedeny i pozemky, na kterých se nacházejí zařízení distribuční soustavy. Na tomto pozemku se nachází jen zařízení distribuční soustavy, tj. přívodní kabel k připojení FVE Tuchlovice k distribuční soustavě. Samotná provozovna však na tomto pozemku umístěna není a identifikace pozemků v revizní zprávě slouží pouze účelu bližší identifikace revidovaného zařízení. Doklady založené ve správním spise, zejména ve spojení s nákresem stavby a zákresem do katastrální mapy, tak podle soudu dostatečně identifikují lokalitu, ve které se předmětné zařízení nachází, a jeho umístění. Ani v této části tedy není žaloba důvodná. Namítal-li žalobce v žalobě, že osoba zúčastněná na řízení neprokázala vlastnické či užívací právo k pozemku p. č. 2024, komunikace, ve vlastnictví obce Tuchlovice, na němž je dle nákresu umístěna přípojka, pak v řízení o udělení licence je třeba prokázat vlastnické či užívací právo žadatele o udělení licence pouze přímo k samotnému energetickému zařízení (§ 7 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). Žalovaný jako licenční úřad proto nebyl oprávněn nad rámec požadavků ve smyslu energetického zákona a vyhlášky vyžadovat i prokázání užívacího titulu k pozemku, na kterém je umístěna přípojka k FVE Tuchlovice; ostatně osoba zúčastněná na řízení uvedla, že má k tomuto pozemku zřízeno věcné břemeno s právními účinky vkladu ke dni 17. 12. 2010. Tuto skutečnost akcentoval i žalobce v replice ze dne 11. 7. 2014 a u jednání soudu, kdy výslovně uvedl, že na této žalobní námitce netrvá. Dále, namítal-li žalobce, že osoba zúčastněná na řízení byla podle smlouvy o dílo pouze spoluvlastníkem FVE Tuchlovice, zdejší soud uvádí, že nelze na základě obsahu správního spisu dovodit, že by osoba zúčastněná na řízení nedisponovala jakýmkoli soukromoprávním titulem k FVE Tuchlovice a tudíž že neměla právě z tohoto důvodu licenci k podnikání v předmětném zařízení obdržet. V průběhu řízení žalobce v replice ze dne 11. 7. 2014 uvedl, že osoba zúčastněná na řízení se stala v průběhu licenčního řízení výlučným vlastníkem FVE Tuchlovice, neboť došlo k realizaci čl. 21. 2. smlouvy o dílo uzavřené mezi Lynx Shelf 05 s.r.o., osobou zúčastněnou na řízení a společností Draka Service GmbH. U jednání soudu žalobce nakonec uvedl, že i na této žalobní námitce již netrvá. Pokud pak žalobce namítal, že se v revizní zprávě vyskytuje pozemek označený p.č. 2028, tak podle zdejšího soudu se vysoce pravděpodobně jedná o lehce vysvětlitelnou chybu v psaní, neboť tato identifikace pozemku se objevuje pouze v revizní zprávě a nikoli již v dalších podkladech rozhodnutí. Ve výpisu listu vlastnictví z katastru nemovitostí ke dni 20. 10. 2010 žadatele o udělení licence (č. l. 27 správního spisu) i v nákresu členění stavby (viz obr. 1) se vyskytuje pozemek p.č. 2038. Také ve formuláři Seznam jednotlivých provozoven, příloha č. 12 k vyhlášce č. 426/2005 Sb., je uveden pozemek p.č. 2038. Takto správně označený pozemek pak žalovaný uvedl i v rozhodnutí o udělení licence. Namítal-li dále žalobce, že nebyla splněna jedna z podmínek pro udělení licence, a to ustanovení odpovědného zástupce, pak tuto námitku soud důvodnou neshledal. Podle § 5 odst. 1 energetického zákona je podmínkou pro udělení licence fyzické osobě dosažení věku 18 let (písm. a/), úplná způsobilost k právním úkonům (písm. b/), bezúhonnost (písm. c/), odborná způsobilost nebo ustanovení odpovědného zástupce podle § 6 (písm. d/). Podle § 5 odst. 2 energetického zákona žádá-li o udělení licence právnická osoba, musí podmínky podle odstavce 1 písm. a) až c) splňovat členové statutárního orgánu. Dále je podmínkou pro udělení licence právnické osobě ustanovení odpovědného zástupce. Podle § 5 odst. 5 energetického zákona se odbornou způsobilostí pro udělení licence podle § 4 odst. 1 rozumí ukončené vysokoškolské vzdělání technického směru a 3 roky praxe v oboru nebo úplné střední odborné vzdělání technického směru s maturitou a 6 roků praxe v oboru. U výroby elektřiny nebo tepelné energie do instalovaného výkonu výrobny 1 MW včetně a samostatného distribučního zařízení elektřiny nebo rozvodného zařízení tepelné energie s instalovaným výkonem do 1 MW včetně postačuje vyučení v oboru a 3 roky praxe v oboru nebo osvědčení o rekvalifikaci k provozování malých energetických zdrojů nebo obdobné osvědčení vydané v jiném státě. U výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů do instalovaného výkonu výrobny 20 kW není povinnost prokazovat odbornou způsobilost. Podle § 6 odst. 2 energetického zákona musí odpovědný zástupce splňovat podmínky pro udělení licence podle § 5 odst. 1 energetického zákona. Podle § 6 odst. 4 energetického zákona platí, že je-li držitel licence právnickou osobou, je vždy povinen ustanovit odpovědného zástupce. Je-li držitel licence fyzickou osobou, je povinen ustanovit odpovědného zástupce, nesplňuje-li sám podmínku odborné způsobilosti. Podle § 6 odst. 6 energetického zákona ustanovení odpovědného zástupce držitele licence schvaluje Energetický regulační úřad. Pokud tedy osoba zúčastněná na řízení žádala o udělení licence k provozování energetického zařízení jako právnická osoba, pak musela ustanovit odpovědného zástupce a prokázat, že tato osoba splňuje podmínky ve smyslu § 5 odst. 1 energetického zákona, zejména ukončené vysokoškolské vzdělání technického směru a 3 roky praxe v oboru nebo úplné střední odborné vzdělání technického směru s maturitou a 6 roků praxe v oboru. K žádosti o udělení licence osoba zúčastněná na řízení doložila Osvědčení ev. č. 078 ze dne 15. 12. 2010 pro O. D., nar. …, o tom, že tato osoba vykonala dne 15. 12. 2010 zkoušku podle § 14 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, a může být pověřena činností pracovníka znalého s vyšší kvalifikací (dále jen „Osvědčení“). V Osvědčení je uveden údaj o odborném vzdělání O. D. („ÚSO“) a jeho dosažená praxe („13 let NN“). V rozhodnutí o udělení licence je uveden jako odpovědný zástupce O. D., datum narození 10. 2. 1981. V den vypravení rozhodnutí o udělení licence byly žalovanému doručeny listiny – výpis z evidence rejstříku trestů ze dne 27. 12. 2010 k osobě O. D., nar. dne …, a formulář „Prohlášení odpovědného zástupce, příloha č. 7 k vyhlášce č. 426/2005 Sb.“, který obsahuje souhlas O. D. s ustanovením do funkce odpovědného zástupce, a také razítko Městského úřadu Hořovice, že dne 20. 12. 2010 uznal O. D., nar. …, Hořovice, adresa trvalého pobytu H., M. 1290/13, OP 100426768, podpis na této listině za vlastní. Žalobce předložil k důkazu úřední záznam o vysvětlení podaném O. D., narozeným dne …, policii dne 22. 7. 2014. Z něho vyplynulo, že O. D. pro účely stavby FVE Tuchlovice předal a podepsal „nějaké papíry nějakému panu P.“, přičemž nevěděl, za jakým účelem tak učinil, domníval se, že jsou určeny pro stavební úřad. FVE nikdy neviděl a o nic se nestaral. Panu P. předal výpis z evidence rejstříku trestů a kopii Osvědčení o školení. Podepsání formuláře prohlášení odpovědného zástupce nepoznal, nepamatuje si, že by jej podepsal, pravost podpisu zpochybnil. Od roku 2011 má nový občanský průkaz. O. D. dále uvedl, že je vyučen v oboru elektro, má výuční list v oboru silnoproud a praxi 13 let, počítá-li do toho dobu školení. Po vyučení do konce roku má tedy praxi 12 let. Do roku 2011 soukromě podnikal v oboru elektro. Předpokládal, že bude dělat dozor nad dokončením stavby, ale pan P. už se neozval, stavbu O. D. nikdy neviděl. Kopii výučního listu a živnostenského listu dal panu P. také. Z takto provedeného dokazování vyplynulo, že O. D., narozený dne …, „někomu“ předal kopii svého Osvědčení a že se v případě data narození na Osvědčení jedná s vysokou pravděpodobností o překlep. Především však z provedeného dokazování vyplynulo, že O. D. existenci Osvědčení a vykonání zkoušky, stejně jako skutečnost, že má více jak šestiletou praxi v oboru elektro, nikterak nezpochybnil a ostatně to nezpochybňuje ani žalobce; soud je přitom i v řízení o žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. vázán zásadou dispoziční a nikoli vyšetřovací. Žalobce však považoval za vadu licenčního řízení postup žalovaného, který se spokojil právě a jen s tímto dokladem – tedy že mu ve vztahu k prokázání splnění podmínky kvalifikace a odborné praxe odpovědného zástupce postačilo právě a jen Osvědčení. V žalobě na str. 7 namítal, že podle jeho názoru Osvědčení ev. č. 078 ze dne 15. 12. 2010 pro O. D. nedokládá potřebné vzdělání a povinnou praxi. S tímto názorem se však neztotožnil Nejvyšší správní soud, který uvedl, že „…doložila-li stěžovatelka žalovanému osvědčení odpovědného zástupce o absolvování odborné zkoušky dle § 14 vyhlášky č. 50/1978 Sb., prokázala tím také jeho vzdělání a délku praxe, která je kvalifikačním předpokladem pro absolvování této zkoušky. Po žadatelích o licenci nelze rozumně požadovat, aby spolu s osvědčením o složení zkoušky předkládali také doklady o délce praxe, když je takový údaj v osvědčení výslovně uveden na základě odpovídajících dokladů… V osvědčení pana O. D. je v souladu s přílohou 3 k vyhlášce č. 50/1978 Sb. uveden údaj o jeho odborném vzdělání („ÚSO“, tedy patrně „úplné střední odborné“) a jeho dosažená praxe („13 let NN“). Názor krajského soudu, že citované osvědčení nemůže osvědčovat úplné střední odborné vzdělání technického směru s maturitou a šest let praxe v oboru pana O. D., je tedy nesprávný…“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171). Nejvyšší správní soud tedy dospěl k opačnému názoru než žalobce, a sice že ve správním řízení o udělení licence bylo předložením Osvědčení žalovanému doloženo splnění podmínky ve smyslu § 5 odst. 2 energetického zákona. Tento závěr ostatně nakonec není překvapivý, neboť koresponduje i se závěry Nejvyššího správního soudu, že „[d]oložil-li stěžovatel žalovanému osvědčení o absolvování odborné zkoušky dle § 14 vyhlášky č. 50/1978 Sb., prokázal tím také délku praxe, která je kvalifikačním předpokladem pro absolvování předmětné zkoušky. Nelze tak po žadatelích o licenci rozumně požadovat, aby spolu s osvědčením o složení zkoušky předkládali také doklady o délce praxe, když je takový údaj v osvědčení výslovně uveden na základě odpovídajících dokladů.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č.j. 6 As 173/2014-186). Nejvyšší správní soud v této souvislosti akcentoval i otázku dobré víry osoby zúčastněné na řízení v pozici žadatele o licenci. Tu tedy ve vztahu k ustanovení odpovědného zástupce zdejší soud shledává, a to jednak z toho důvodu, že žalovanému Osvědčení pro udělení licence spolu s dalšími listinami postačilo, a dále proto, že v řízení nevyvstaly žádné okolnosti, které by dobrou víru osoby zúčastněné na řízení ve vztahu k ustanovení O. D. odpovědným zástupcem reálně zpochybnily. Jinými slovy se nepodařilo prokázat, že by žadatel o licenci k osobě odpovědného zástupce vědomě předkládal listiny nepravdivé či že by mu z okolností provázejících předkládání dokladů k udělení licence týkajících se odpovědného zástupce muselo být zřejmé, že žalovaného uvádí v omyl. Podle § 6 odst. 1 energetického zákona odpovědný zástupce, je-li ustanoven, odpovídá za výkon licencované činnosti podle tohoto zákona. Pokud jde o argument, že O. D. uvedl, že na elektrárně coby odpovědný zástupce nikdy nebyl a že funkci odpovědného zástupce, tedy osoby, která odpovídá za výkon licencované činnosti, ve skutečnosti nikdy nevykonával, pak v tomto ohledu je v intencích závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu relevantní okolnost, že od udělení licence je FVE Tuchlovice bez problémů provozována. Podle zdejšího soudu sice jsou tvrzení, která ke svému výkonu funkce odpovědného zástupce O. D. uvedl, z hlediska výkonu licencované činnosti ve FVE Tuchlovice závažná, neboť se v jeho případě jednalo pouze o formálního odpovědného zástupce, tedy odpovědného zástupce tzv. na papíře (až do dne 16. 4. 2013, kdy O. D. jako odpovědného zástupce nahradil Z. K., O. D. funkci odpovědného zástupce reálně nevykonával), nicméně zdejší soud, vázán právní názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v předchozím zrušovacím rozsudku, nedovozuje žádný škodlivý následek. Bezpečný a bezproblémový chod FVE Tuchlovice přitom nebyl v průběhu řízení nikým nikterak zpochybněn, a proto zdejší soud nepovažoval za potřebné k této otázce dokazovat listinami předloženými soudu osobou zúčastněnou na řízení. Ve prospěch osoby zúčastněné na řízení zdejší soud hodnotí také okolnost, že O. D. jako dospělá a svéprávná osoba poskytl minimálně jak své Osvědčení, tak výpis ze svého rejstříku trestů, vědom si toho, že údaje týkající se jeho odbornosti a bezúhonnosti budou použity ve vztahu k budování „nějaké elektrárny“. Nejedná se tedy o situaci, kdy by byly dané listiny zfalšovány či by O. D. byly odcizeny. Pokud jde o autenticitu výpisu z evidence rejstříku trestů O. D. ke dni 27. 12. 2010, tak ta nebyla nikterak zpochybněna. Pokud jde o „Prohlášení odpovědného zástupce, příloha č. 7 k vyhlášce č. 426/2005 Sb.“, z něhož se dle razítka Městského úřadu Hořovice podává, že dne 20. 12. 2010 uznal O. D., narozený dne …, Hořovice, adresa trvalého pobytu H., M. 1290/13,OP 100426768, podpis na této listině za vlastní, nelze mít z provedeného dokazování ničím za zpochybněné, že podepsal i tento dokument, a to i když údajně nevěděl zcela přesně, za jakým účelem, a s odstupem času s určitou mírou projevené nejistoty podpis této listiny popřel. Soud tak uzavírá, že doložením Osvědčení bylo žalovanému prokázáno splnění podmínky ustanovení odpovědného zástupce, tedy podmínky ve smyslu § 5 odst. 2 energetického zákona. Žalobce dále namítal, že ještě ke dni 29. 11. 2010, tj. šest dní po vykonané revizi, nebyly dokončeny všechny instalace fotovoltaických panelů na FVE Tuchlovice, ačkoli revizní technik L. H. deklaroval její dokončenost a bezpečnost. K posouzení této žalobní námitky soud přistoupil v situaci, kdy již byl vázán závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož „pro zrušení rozhodnutí o udělení licence nemůže obstát pouze závěr, že rozpory mezi jednotlivými listinami znevěrohodnily způsob provedení revize FVE Tuchlovice. I v takovém případě by bylo nutné pečlivě zkoumat závažnost tohoto pochybení a řádně odůvodnit závěr, proč se jedná o pochybení natolik závažné, že bude mít za následek zrušení rozhodnutí o udělení licence“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015 – 171). Podle § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb. se u nových energetických zařízení technické předpoklady prokazují územním souhlasem, kolaudačním rozhodnutím, oznámením záměru započít s užíváním stavby stavebnímu úřadu a současně prohlášením žadatele, že stavební úřad užívání stavby nezakázal, nebo kolaudačním souhlasem, a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem. V licenčním řízení je tedy žadatel o licenci povinen doložit splnění technických předpokladů rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv. povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. Pokud jde o zprávu o revizi, ta se musí vztahovat k celé fotovoltaické elektrárně, resp. k celé její nízkonapěťové části, která musí být stavebně dokončena ve všech součástech stavby přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení (revizní zpráva je zprávou o revizi fotovoltaické elektrárny jako celku); jinak by požadavek na předložení revizní zprávy postrádal jakéhokoli smyslu. Nezastupitelný význam revizní zprávy akcentoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č.j. 7 As 114/2015-36. Závěr o tom, že revizi elektrické instalace VN části systému ze žádného právního předpisu neplyne, již zdejší soud opakovaně judikoval (např. v rozsudku ze dne 30. 3. 2015, č.j. 62 A 107/2013 - 71, shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č.j. 4 As 84/2015 - 37). Stejně tak judikoval, že revizní zprávu lze nahradit znaleckým posudkem, avšak pouze pokud je znalecký posudek vyhotoven v čase rozhodném pro posouzení bezpečnosti (rozsudek ze dne 9. 10. 2015, č.j. 62 A 111/2013 - 599). Z dokazování před zdejším soudem vyplynulo, že dne 1. 6. 2010, pod sp. zn MESV/959/2010/Čs, č.j. MESV 1834/2010/Čs, vydal stavební úřad ve spojeném řízení rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení, v němž je stavba specifikována jako „Průmyslová zóna Tuchlovice – fotovoltaická výrobna elektrické energie – 3. etapa“ SO 07 – Fotovoltaická výrobna elektrické energie – 3. Etapa s instalovaným výkonem 3 600 kW – dočasná stavba na 25 let – soustava FVE článků o výkonu 210 W a rozměru 990 x 1640 mm, kabelové připojení VN 22 kW na kabelovou přípojku VN 22 kV do TR 110/22 kV Tuchlovice – 6 trafostanic 1 x 630 kVA, SO 08 – oplocení a SO 09 – ozelenění. Ze správního spisu stavebního úřadu týkajícího se kolaudačního řízení, který byl soudu předložen žalobcem, vyplynulo, že dne 9. 11. 2010 vydal stavební úřad zákaz užívání stavby s ohledem na její nedokončenost a nedoložení všech požadovaných dokladů a že opakovaná prohlídka stavby před jejím dokončením byla stavebním úřadem provedena dne 29. 11. 2010. Poslední prohlídka stavby byla provedena dne 13. 12. 2010. Následně dne 14. 12. 2010 obdržel stavební úřad oznámení o odstranění závad a žádost o vydání kolaudačního souhlasu. Kolaudační souhlas pak byl udělen dne 15. 12. 2010 a je v něm konstatováno dodržení zákonných požadavků a požadavků závazných stanovisek, a to na zařízení o výkonu 3 151,5 kWp, soustava FVE článků v počtu 12 308 ks – moduly Schott 4 608 ks, moduly DST – 7 700 Ks. V případě stavby FVE Tuchlovice tedy došlo k odchylce od stavebního povolení. Původně byla elektrárna projektována na celkový instalovaný výkon ve výši 3 600 kW. Zkolaudována pak byla jako energetické zařízení o výkonu 3 151,5 kWp. Dále se ze správního spisu žalovaného podává, že ve dnech 19. – 23. 11. 2010 probíhala revize zařízení FVE Tuchlovice, prováděná revizním technikem L. H. Ze zprávy o výchozí revizi (č.l. 67 správního spisu), sepsané revizním technikem L. H. dne 22. – 24. 11. 2010, se podává, že je dokládán stav bezpečnosti zařízení o celkovém instalovaném slunečním výkonu 3 151,5 kWp. Podle revizní zprávy bylo celkem připojeno (instalováno) 3050,00 kVA. Předmětem revize bylo připojení FVE Tuchlovice k síti ČEZ, připojení PV TS v areálu FVE, připojení PV měničů, PV rozváděčů a PV modulů. Podle revizní zprávy je ve FVE Tuchlovice použito 7 700 ks PV modulů typu DST230P660S, 4416 ks PV modulů typu SCHOTT POLYTM 300 a 192 ks PV modulů typu SCHOTT POLYTM 290, spojených do 638 ks PV řetězců. Jednotlivé řetězce jsou odpojitelné pojistkami v PV rozvaděčích. Řetězce jsou připojeny do 54 kusů PV rozváděčů s vypínačem DC na výstupu z rozváděče, svodičem přepětí a pojistkovými odpínači plus pólu PV řetězců. Přívody z PV řetězců jsou provedeny kabelem PV1-F 1x6 mm2. Propojení mezi PV rozváděči a PV měniči je provedené kabely, podle připojovací délky, do každého měniče je připojeno devět vývodů z PV rozváděčů. Revizní technik L. H. revizní zprávou osvědčuje, že revizní prohlídka byla provedena ve dnech 19. - 23. 11. 2010 v souladu s ČSN 33 2000-6 se závěrem, že zařízení je schopné z hlediska bezpečnosti trvalého provozu. Z dokazování před zdejším soudem rovněž vyplynulo, že shodná revizní zpráva se nachází též ve správním spisu stavebního úřadu vedeném v kolaudačním řízení. V tomto správním spisu se dále nachází ještě jedna „Zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení“ sepsaná revizním technikem L. H. ve dnech 22. – 24. 11. 2010, kterou je dokládán stav bezpečnosti zařízení FVE Tuchlovice o celkovém instalovaném slunečním výkonu 3 228,3 kWp. Podle této revizní zprávy je ve FVE použito 14 036 ks PV modulů typu DST230P660S, spojených do 638 ks PV řetězců. Revizní technik L. H. touto revizní zprávou osvědčuje, že revizní prohlídka byla provedena ve dnech 19. – 23. 11. 2010 v souladu s ČSN 33 2000-6 se závěrem, že zařízení je schopné z hlediska bezpečnosti trvalého provozu. Ze zápisu stavebního úřadu ze dne 29. 11. 2010 vyplynulo, že se týká opakované prohlídky uskutečněné dne 29. 11. 2010 po předchozí neúspěšné prohlídce. K opakované prohlídce byla předložena zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení, šetření na místě prokázalo funkčnost stavby, která ale není zcela vybavena celkovým počtem fotovoltaických panelů podle stavebního povolení. Pro dokončenou část je možné řešení souhlasem s předčasným užíváním stavby a ověřením funkčnosti stavby ve zkušebním provozu na dobu 6 měsíců, tedy do 31. 5. 2011. Soud též dokazoval stanoviskem HZS ze dne 29. 11. 2010. Z dokazování vyplynulo, že se jedná o stanovisko ke zkušebnímu provozu a že HZS provedl uvedeného dne opakovanou prohlídku stavby a byla mu předložena revize elektra. HZS souhlasí s předčasným užíváním stavby se zkušebním provozem s předpokladem do 31. 5. 2011. Investor vybaví trafostanice příslušnými výstražnými a informačními tabulkami v českém jazyce do 5. 12. 2010. Po dokončení instalace fotovoltaických panelů vč. jejich připojení zažádá investor o trvalé užívání stavby, ke kterému si HZS vyhrazuje prohlídku stavby s následným vydáním dalšího písemného stanoviska. Pokud jde o shora uvedený zápis stavebního úřadu ze dne 29. 11. 2010, tak z něj podle zdejšího soudu plyne pouze skutečnost, že se dne 29. 11. 2010 uskutečnila na místě FVE Tuchlovice prohlídka a že podle zúčastněných osob „stavba není vybavena počtem panelů v rozsahu uvedeném ve stavebním povolení“. Vypovídací hodnota tohoto důkazu tak není ve vztahu ke skutečnému stavu elektrárny ke dni 29. 11. 2010 žádná, neboť o tom, že zařízení FVE Tuchlovice nakonec nebylo vybudováno v rozsahu stavebního povolení, není mezi účastníky řízení a osobou zúčastněnou na řízení sporu. Z dokazování předmětným zápisem nebylo možno ke skutečnému stavu elektrárny ke dni 29. 11. 2010 cokoli dovodit. Stejně tak ze stanoviska HZS ze dne 29. 11. 2010 vyplynulo pouze to, že mjr. Bc. Z. B. za HZS souhlasil s „předčasným užíváním stavby se zkušebním provozem“, ovšem rozhodnutí o zkušebním provozu nikdy vydáno nebylo. Dále mjr. Bc. Z. B. požadoval, aby po dokončení instalace fotovoltaických panelů včetně jejich připojení požádal investor HZS o vydání dalšího písemného stanoviska. Z toho lze tedy dovodit pouze to, že mjr. Bc. Z. B. předpokládal, že budou ještě doplňovány další fotovoltaické panely. Z dokazování úředním záznamem o vysvětlení podaném mjr. Bc. Z. B. policii dne 4. 6. 2014 vyplynulo, že se účastnil dne 9. 11. 2010 prohlídky FVE Tuchlovice společně s paní Č. Stavba nebyla dokončena, chyběla část panelů, tak deset až patnáct procent, ale tím si jistý není, propojení tam bylo, ale tomu nerozumí. Souhlas s kolaudačním rozhodnutím nedal s tím, že stavba není dokončena a nejsou předloženy potřebné dokumenty, chyběly i tabulky s výstražným značením. Dne 13. 12. 2010 již prý bylo vše v pořádku. Z dokazování úředním záznamem o vysvětlení podaném A. Č. policii dne 4. 6. 2014 vyplynulo, že asi dne 9. 11. 2010 se účastnila ohledání FVE Tuchlovice, stavba nebyla dokončena, chyběla tak přibližně desetina panelů. Další součásti stavby již na místě byly. Toho dne tedy dokonce vydali (stavební úřad) rozhodnutí o zákazu užívání stavby. A. Č. ještě uvedla, že v poměrně krátké době byly dodáním dokladů a souhlasu hasičů splněny podmínky, které stanovili, nebylo tedy třeba konat další prohlídku, a proto byl vydán kolaudační souhlas. Shora uvedené úřední záznamy o podání vysvětlení ze dne 4. 6. 2015 se tak týkají první prohlídky uskutečněné dne 9. 11. 2010, což odpovídá tomu, že dne 9. 11. 2010 vydal stavební úřad zákaz užívání stavby s ohledem na její nedokončenost a nedoložení všech požadovaných dokladů. Výchozí revize pak na FVE Tuchlovice probíhala až ve dnech 19. - 23. 11. 2010. Proto ani z dokazování těmito dvěma úředními záznamy nic relevantního ke stavu elektrárny ve dnech 19. - 23. 11. 2010 a ani ke dni 29. 11. 2010 nevyplynulo. Z dokazování vyjádřením revizního technika L. H. ze dne 23. 9. 2014, doloženým soudu osobou zúčastněnou na řízení, vyplynulo, že v průběhu revize nebyly na elektrárně ještě instalovány všechny panely. Pokud v revizní zprávě revizní technik uvedl, že ve FVE je použito 12 308 modulů spojených do 638 ks PV řetězců, pak tento údaj je použit z projektové dokumentace k elektrárně, kterým měla být elektrárna jednoznačně identifikována, ale nemá odrážet skutečnosti či zjištění revizního technika o bezpečném stavu elektrárny na místě. Provedení revize nebránilo, že v elektrárně nebyly dosud nainstalovány všechny panely. Pro účely provedení revize není důležité nainstalování panelů, ty mají certifikát a za jejich bezpečnost odpovídá výrobce. Předmětem revize je bezpečnost navazujících elektrických rozvodů, nikoli panelů samotných; ty jako výrobek disponují certifikátem. Při provádění revize jsou standardně všechna elektrická zařízení bez napětí. Kontrolují se izolační stavy elektrických obvodů a přechodové zemní odpory transformátorových stanic. Podle úředního záznamu o vysvětlení podaném revizním technikem L. H. policii dne 20. 5. 2014 se v případě zařízení, které měl kontrolovat, jednalo o kabelové rozvody, které již byly v zemi a vyvedení kabelů do stringboxů, ty již byly na stojanech namontovány, do měničů a následné vývody z trafostanice do sběrné stanice a odtud do budoucího připojení ČEZu. Na elektrárně se „dělaly ještě zemní úpravy, něco se zasypávalo“. Revizní technik L. H. uvedl, že „…hlavní věci týkající se mé činnosti již byly na místě. Co se týče FV panelů, tak ty si nepamatuji, ale panely já nekontroluji, takže se k tomu nemohu vyjádřit. Panely tam zřejmě byly, jaké množství nevím, a nevím ani, zda již byly zapojeny. V revizní zprávě o nich hovořím, protože jsem čerpal z projektové dokumentace.“. K otázce výkonu FVE uvedl, že konečný výkon byl zřejmě jiný než projektovaný, a proto později opravil výkon 3228,3 kWp na 3151,5 kWp, zřejmě na popud někoho, už si nepamatuje. Dále uvedl, že nijak nekontroloval, jak či zda vůbec jsou panely zapojeny mezi sebou. Vývody z panelů jsou do skříní a na tom „není co kontrolovat, když všechny kabely jsou vedeny po povrchu“. Revizní technik tedy jednoznačně potvrdil, že na prohlídce FVE Tuchlovice byl, avšak popsal stav FVE Tuchlovice ve vyjádření ze dne 23. 9. 2014 tak, že v době revize zde ještě nebyly namontovány všechny fotovoltaické panely. V rámci vysvětlení podaném policii dne 20. 5. 2014 uvedl, že fotovoltaické panely nekontroloval, že ho z hlediska revize „nezajímaly“, ani propojení mezi nimi, ač ve zprávě o výchozí revizi uvedl, že jednotlivé moduly fotovoltaických panelů byly spojeny do 638 kusů řetězců. Celkový instalovaný výkon deklarovaný jeho revizní zprávou pak převzal z projektové dokumentace a takto připravil i revizní zprávu pro stavební úřad, kterou posléze opravil. Z dokazování vyjádřením revizního technika L. H. a jím podaným vysvětlením policii tak jednoznačně vyplynulo, že revizní zpráva L. H. osvědčuje pouze bezpečnost navazujících elektrických rozvodů a izolační stavy elektrických obvodů a přechodové zemní odpory transformátorových stanic, a to za situace, kdy elektrárna ještě nebyla dokončena a probíhala montáž fotovoltaických panelů. Je tedy zjevné, že osoba zúčastněná na řízení předložila žalovanému revizní zprávu, která byla vyhotovena po prohlídce ještě nedokončeného NN zařízení fotovoltaické elektrárny a nemohla tak ani osvědčovat celkový instalovaný výkon FVE Tuchlovice. Této skutečnosti, tedy skutečnosti, že ve dnech provedení revize nebyla ještě tato část elektrárny kompletní a že nadále probíhala montáž fotovoltaických panelů, si osoba zúčastněná na řízení, jako žadatel o licenci a zároveň stavebník, musela být vědoma, když předkládala žalovanému revizní zprávu a žádala o vydání rozhodnutí na celkový instalovaný sluneční výkon 3,151 MW. Tento výkon je dán právě součtem výkonů jednotlivých fotovoltaických panelů a odvíjí se od něho nárok na garantované výkupní ceny. Zdejší soud opakovaně vyslovil, že za řádnou revizní zprávu, která by bezpečnost zařízení za tehdejšího právního stavu prokazovala, je revizní zpráva, kterou revizní technik vyhotovil po řádné prohlídce elektrárny, a která by osvědčovala dokončenost elektrárny a provedení těch zkoušek, které bylo za tehdejší úpravy možno provést. Revizní technik musí při zpracování revizní zprávy elektrárnu prohlédnout. Je přitom povinen kontrolovat nejen příslušná zapojení panelů, ale též to, zda počty a výkon panelů v elektrárně odpovídají údajům uvedeným v projektové dokumentaci (pokud z projektové dokumentace vychází). Revizní zpráva je totiž jediným dokladem (vedle samotné žádosti o licenci, resp. její přílohy – seznamu provozoven), z něhož se podává výkon elektrárny. Je tedy nezbytné, aby revizní technik, který ve zprávě shledává bezpečnost elektrárny a tuto zevrubně popisuje, elektrárnu na místě viděl a zkontroloval mj. i to, zda je osazena panely a jakými. Pokud revizní technik převezme údaje o počtu panelů a jejich výkonu z projektové dokumentace (či jiné listiny předložené mu žadatelem o licenci), aniž by na místě ověřil, že je elektrárna skutečně osazena těmi panely, které jsou v dokumentaci uvedeny, nepostupuje správně. Taková revizní zpráva pak nemá žádnou vypovídací hodnotu o stavu elektrárny (rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2015, č.j. 62 A 111/2013-599). Nutnost provedení revize celé elektrárny po jejím dokončení zdejší soud dovodil i v rozsudku ze dne 19. 6. 2015, č.j. 62 A 97/2013-131, potvrzeném rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č.j. 9 As 173/2015-69. Na výše uvedeném požadavku nemohou nic změnit ani případné nesrovnalosti či nejasnosti v právních předpisech a normách ČSN, které v rozhodnou dobu upravovaly provádění revizí. Tyto nesrovnalosti se totiž povinnosti revizního technika dokončenou elektrárnu prohlédnout nijak nedotýkají. Za řádnou revizní zprávu, která by bezpečnost zařízení za tehdejšího právního stavu prokazovala, je totiž třeba s ohledem na „legislativně normativní chaos v rozhodnou dobu panující“ považovat takovou revizní zprávu, kterou by revizní technik vyhotovil po řádné prohlídce elektrárny, a která by osvědčovala dokončenost elektrárny a provedení těch zkoušek, které bylo za tehdejší úpravy možno provést. Ostatně k obdobnému závěru dospěl i Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 6. 1. 2015, č.j. 3 To 112/2014-3777, neboť zde uvedl, že „i v rámci tehdejší situace, kdy nemohla být provedena měření pod napětím, měla být (pozn. zdejšího soudu: v rámci výchozí revize) provedena alespoň kontrola projektové dokumentace, ověření, že instalovaná zařízení jsou v souladu s projektem, kontrola protokolů, které jsou součástí dodávky jednotlivých zařízení a na místě stavby vizuální prohlídka instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení, které je proveditelné ještě před připojením na napětí“. Zpráva o revizi ve smyslu § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., jako jediná listina předkládaná žalovanému v licenčních řízeních, osvědčuje bezpečnost a dokončenost elektrárny a celkový instalovaný výkon fotovoltaické elektrárny. Jak již bylo shora zdejším soudem zdůrazněno, také Nejvyšší správní soud akcentoval, že revizní zpráva má v licenčním řízení nezastupitelný význam (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č.j. 7 As 114/2015-36). V nyní posuzovaném případě byla zpráva o výchozí revizi, předložená žalovanému v licenčním řízení, vyhotovena v době, kdy elektrárna nebyla dokončena a kdy probíhala montáž samotných fotovoltaických panelů. V řízení před soudem bylo zjištěno, že nebylo jakkoli ověřeno, zda instalované fotovoltaické panely jsou v souladu s projektem, nebyla provedena kontrola jejich průvodních dokladů a na místě stavby ani vizuální prohlídka instalovaných fotovoltaických panelů a jejich propojení. Rozhodnutí o udělení licence se tak ve vztahu k celkovému instalovanému výkonu, na který byl výkon licencované činnosti povolen, a ve vztahu k faktické dokončenosti elektrárny neopírá o řádný skutkový podklad. Jedná se přitom o vadu, kterou nelze dodatečně zhojit ani v řízení před zdejším soudem. Ve vztahu k tomuto zjištění pak nemůže být dána dobrá víra osoby zúčastněné na řízení v postup žalovaného, který neshledal žádné vady žádosti a žádné důvody, pro kterou by licenci neudělil, a to z toho důvodu, že osoba zúčastněná na řízení musela vědět, že v době provádění revize nebyla elektrárna dokončena a fotovoltaické panely nebyly kompletně namontovány tak, aby dávaly zprávou o výchozí revizi osvědčený celkový instalovaný výkon 3, 151 MW. Přesto v licenčním řízení tuto zprávu o výchozí revizi předložila. Závažnost této vady a její důsledky pak spočívají v tom, že je to právě rozhodnutí žalovaného o udělení licence, které je jediným dokladem k celkovému instalovanému výkonu, o který se opírá nárok držitele licence na garantované výkupní ceny. Proto je třeba trvat na tom, aby celkový instalovaný výkon uvedený v licenci odpovídal skutečnému výkonu dokončeného (zrevidovaného) energetického zařízení, pro které je licence požadována. Žádná jiná listina než revizní zpráva (o výchozí revizi) reálný výkon energetického zařízení a jeho bezpečnost v řízení o udělení licence neosvědčuje. Ani skutečnost, jež byla významnou pro posouzení důsledků absence výkonu funkce odpovědného zástupce, tj. že elektrárna bezproblémově až dodnes funguje (k tomu shora), ve vztahu k chybějící revizní zprávě o řádně provedené revizi dokončeného zařízení nemůže být pokládána za podstatnou. Jednak význam této skutečnosti dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2015, č.j. 2 As 103/2015-171, výlučně ve vztahu k absenci výkonu funkce odpovědného zástupce, nadto by přiznání absolutního významu této skutečnosti i ve vztahu k dokončenosti fotovoltaické elektrárny znamenalo, že by žádná fotovoltaická elektrárna (která po jejím dokončení funguje bez problémů) nemusela být před rozhodnutím o udělení licence dokončena; udělení licence je přitom jednou z podmínek pro vznik nároku na garantované výkupní ceny a při takovémto pojetí by řízení o udělení licence před žalovaným ztrácelo jakýkoli reálný význam. VI. Závěr S ohledem na výše uvedené soud žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Pokud jde o rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence (rozhodnutí ze žalovaného dne 17. 2. 2011, č.j. 00936-3/2011/ERU), ve vztahu k němu zdejší soud důvodnost žaloby nedovodil, a proto ve vztahu k němu žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VII. Náklady řízení O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V případě žalobce, který měl v řízení plný úspěch, soud nezjistil, že by mu vznikly náklady spojené s tímto řízením i s řízením o kasační stížnosti nad rámec jeho běžné administrativní činnosti a žalobce ostatně ani náklady řízení nepožadoval; proto soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení ani o žalobě a ani o kasační stížnosti. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.

Poučení