62 Af 44/2010 - 69

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Šanci a soudců Mgr. Milana Procházky a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce: Tomáš Truhlář, bytem Puklice 192, 588 31, zast. Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Husova 46, proti žalovanému: Finanční úřad v Jihlavě, se sídlem v Jihlavě, Tolstého 2, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě ze dne ze dne 16. 5. 2006, č.j. 81932/06/314940/6175, se z rušu je pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jitky Hronové, advokátky, se sídlem v Jihlavě, Husova 46.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 27. 7. 2006 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2006, č.j. 81932/06/314940/6175, kterým byly zamítnuty jeho námitky proti exekučnímu příkazu žalovaného ze dne 11. 4. 2006, č.j. 70132/06/314940/5126, jímž byla nařízena podle ustanovení § 73 odst. 6 písm. b) a § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“ či „ZSDP“), exekuce k vymožení nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002; tento nedoplatek byl vyměřen na základě podaného daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Žalobce v žalobě namítal, že exekuční titul pro vydání napadaného rozhodnutí nelze považovat za zákonný, neboť byl vydán na podkladě listin (zejména daňového přiznání a živnostenského listu), na kterých došlo k zfalšování podpisu, proti čemuž se nemohl bránit, neboť nevěděl, že se proti němu vede daňové řízení; bylo mu doručováno veřejnou vyhláškou, a o exekučním titulu se dozvěděl až při vymáhání daňového nedoplatku. Žalobce doplnil, že pokračování 29 Ca 201/2006 živnostenský list si vystavit nenechal. Stejně tak doplnil, že daňové přiznání za rok 2002 nepodal. Je přesvědčen, že někdo zneužil jeho osobní údaje. S ohledem na listinách uvedenou adresu: Brno, Černovice, Slámova 29, budou podle něj všechny skutečnosti nejspíše souviset s jeho bývalým zaměstnavatelem (v roce 2002 pracoval jako dělník u pana Zoltána Klempára a bydlel v Brně na ubytovně na adrese Slámova 29, Černovice), který měl k dispozici jeho osobní údaje a nemůže vyloučit, že se nemohl dostat i k jeho osobním dokladům. Doplnil, že podal trestní oznámení a Policie ČR, Okresní ředitelství Jihlava, záležitost prošetřuje (pod č.j. ORJI - 1778/JI-2006). S ohledem na výše uvedené je žalobce názoru, že pokud měl žalovaný k dispozici uváděné informace, měl se věcí podrobněji zabývat, zkoumat např. to, zda podpis na předmětných listinách je skutečně jeho podpisem. Dodal, že má v úmyslu kontaktovat i příslušný živnostenský úřad na Magistrátu města Brna, neboť i tam musí být podpisy cizí osoby. Žalobce závěrem uvedl, že případ je poněkud netypický a že správní orgán postupoval podle listin, které měl k dispozici, je však přesvědčen, že mu nemělo být uloženo, aby zaplatil daň z příjmů, které neměl, neboť tímto došlo i k neoprávněnému zasahování do vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení napadaného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Na základě výzvy soudu doručil žalovaný k žalobě písemné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 byl správcem daně vyměřen konkludentně na základě podání‚ kterým bylo daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Toto daňové přiznání bylo podáno osobně do podatelny správce daně dne 29. 4. 2003 a na jeho základě byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002. Dne 4. 11. 2003 byla žalobci zaslána výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, která byla doručena veřejnou vyhláškou, neboť se na adrese uvedené v daňovém přiznání nezdržoval, a jiná adresa pobytu nebyla správci daně známa. Vzhledem k tomu, že daňová povinnost nebyla uhrazena, přistoupil správce daně k vymáhání, a dne 11. 4. 2006 vydal exekuční příkaz na srážku ze mzdy. Žalovaný dále uvedl, že v roce 2002 žalobce vlastnil živnostenský list na provádění demolic a zemních prací a přípravu stavenišť, který získal dne 12. 6. 2002. Ohledně tvrzení žalobce, že se žalovaný nedostatečně zabýval skutečnostmi, které mu žalobce předložil, žalovaný uvedl, že si nemůže jako o předběžné otázce činit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek, tak jak to stanovuje § 28 odst. 2 ZSDP. Nelze tedy považovat za správné tvrzení žalobce, že měl žalovaný zkoumat pravost jeho podpisu na předmětných listinách, či se zabývat faktem, zda byly či nebyly zneužity osobní údaje žalobce, neboť toto zákon nepřipouští. Zkoumání toho, zda podpisy na předmětných listinách, které měl správce daně k dispozici, jsou skutečně podpisy žalobce, žalovanému zákon neumožňuje, dokonce jej přímo v § 28 odst. 2 ZSDP zakazuje. Žalovaný doplnil, že z důvodu, že v době vydání napadaného rozhodnutí nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin, nemohl žalovaný přistoupit k obnově řízení z úřední povinnosti podle ust. § 54 odst. 1 písm. b) ZSDP. Z tohoto důvodu nemohlo být rozhodnuto o exekučním titulu pro výkon rozhodnutí, tedy o daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2002, na jehož základě byla žalobci konkludentně vyměřena daňová povinnost. Žalovaný uzavřel, že v době vydání rozhodnutí napadeného správní žalobou existoval pravomocně vyměřený, vykonatelný nedoplatek, a žalovaný postupoval tak, jak mu ukládá zákon. Co se týče námitky o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že čl. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem který zákon stanoví, přičemž žalovaný postupoval v souladu se ZSDP. Navrhl zamítnutí žaloby. pokračování 29 Ca 201/2006-40 Ze soudního spisu dále vyplývá, že dne 19. 9. 2006 doručil žalobce krajskému soudu podání, ve kterém mj. uvedl, že s ohledem na v žalobě uvedené skutečnosti přerušil provozování živnosti (neboť pro finančním úřadem evidovaný dluh nemůže živnost ukončit), o čemž předložil protokol z jednání na živnostenském úřadě a vyrozumění o zápisu do živnostenského rejstříku. K podání přiložil žalobce i další listiny, zejména pak kopii daňového přiznání podaného u správce daně dne 29. 4. 2003 a kopii osvědčení o registraci k dani ze dne 8. 8. 2003. Ze správního spisu vyplývá, že exekučním příkazem žalovaného (na srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia) ze dne 11. 4. 2006, č.j. 70132/06/314940/5126, bylo k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 153.786,- Kč přikázáno plátci mzdy žalobce, aby po doručení příkazu prováděl ze mzdy dlužníka stanovené srážky až do výše vykonatelného nedoplatku a nevyplácel sražené částky dlužníkovi. Z příkazu dále vyplývá, že dlužník (žalobce) nezaplatil ke dni 10. 4. 2006 podle vykonatelného výkazu nedoplatků (pod položkou 001, číslo jednací 6208/04/289915/4239, sestaveného ke dni 19. 01. 2004) částku nedoplatků ve výši 150.772,- Kč, která byla podle § 73a odst. 3 a 6 ZSDP zvýšena o exekuční náklady za výkon zabavení ve výši 3.014,- Kč. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce podal proti tomuto exekučnímu příkazu u žalovaného dne 4. 5. 2006 námitky, ve kterých mj. uvedl, že nevykonával žádnou podnikatelskou činnost (nevlastní živnostenský list), a je přesvědčen, že třetí osoba zneužila jeho osobní údaje a vykonává podnikatelskou činnost neoprávněně na jeho jméno a účet. Přiložil čestné prohlášení ze dne 9. 1. 2006, ve kterém mj. uvedl, že od 15. 10. 2002 do 25. 8. 2004 byl zaměstnán u pana Aloise Šuhaje, Puklice 40, 588 31. Dále přiložil trestní oznámení ze dne 3. 5. 2006, ve kterém uváděl, že se domnívá, že jeho bývalý zaměstnavatel, pan Zoltán Klempár, zfalšoval jeho podpisy a zneužil jeho osobní údaje. Navrhl zrušení exekučního příkazu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2006, č.j. 81932/06/314940/6175, byly tyto námitky žalobce (daňového subjektu) zamítnuty. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného k námitce daňového subjektu o tom, že nevykonává žádnou podnikatelskou činnost a nevlastní živnostenský list, vyplývá, že exekučním příkazem ze dne 11. 4. 2006 je vymáhán nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Tento nedoplatek byl správcem daně vyměřen konkludentně na základě podání daňového subjektu, kterým bylo daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Toto daňové přiznání bylo podáno osobně do podatelny správce daně dne 29. 4. 2003. Na základě tohoto podání byla daňovému subjektu vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002 ve výši 150.772,-Kč. Dne 4. 11. 2003 byla daňovému subjektu zaslána výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, která byla doručena veřejnou vyhláškou, neboť se daňový subjekt na adrese uvedené v daňovém přiznání nezdržoval, a jiná adresa pobytu nebyla správci daně známa. Vzhledem k tomu, že daňová povinnost nebyla uhrazena, přistoupil správce daně k vymáhání a dne 11. 4. 2006 vydal označený exekuční příkaz na srážku ze mzdy. Žalovaný doplnil, že v roce 2002 daňový subjekt vlastnil živnostenský list na provádění demolic a zemních prací a přípravu stavenišť; živnostenský list získal daňový subjekt dne 12. 6. 2002. Dle tvrzení daňového subjektu, uvedeného v čestném prohlášení ze dne 9. 1. 2006, byl daňový subjekt od 15. 10. 2002 v zaměstnaneckém poměru. Podle žalovaného v mezidobí, tedy od 12. 6. 2002 do 15. 10. 2002, daňový subjekt vlastnil živnostenský list a příjmy ze závislé činnosti neměl. Skutečnost že v tomto období měl subjekt zdanitelné příjmy, vyplývá z podaného daňového přiznání, tak jak je uvedeno výše, a ke dni vydání tohoto rozhodnutí nebyl daňovým subjektem prokázán opak. Čestné prohlášení ze dne 9. 1. 2006, ve kterém subjekt prohlašuje, pokračování 29 Ca 201/2006 že neměl zdanitelné příjmy, se týká roku 2004, nikoli roku 2002, za který byla daň vyměřena. Žalovaný dále výslovně uvedl, že ohledně tvrzení falšování podpisu a zneužití osobních údajů si není oprávněn podle § 28 odst. 2 ZSDP činit úsudek. Z výše uvedených skutečností žalovaný dovodil, že ke dni vydání tohoto rozhodnutí existuje pravomocně vyměřený, vykonatelný nedoplatek, a daňovým subjektem nebyly předloženy důkazy prokazující opak. Ve správním spisu se nachází žalovaným v odůvodnění napadaného rozhodnutí označené čestné prohlášení žalobce ze dne 9. 1. 2006, které, jak vyplývá z jeho obsahu, podal žalobce na základě výzvy Finančního úřadu Brno II ze dne 4. 1. 2006, jíž byl vyzván k podání daňového přiznání za rok 2004. Tato výzva tak nemá žádnou relevanci k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Ve správním spisu se rovněž nachází trestní oznámení žalobce ze dne 3. 5. 2006, které žalobce přiložil k námitkám proti exekučnímu příkazu, ve kterém žalobce mj. uvedl, že se domnívá, že pan Zoltán Klempár (bývalý zaměstnavatel) zneužil jeho osobní údaje a zfalšoval podpisy k vlastnímu prospěchu. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek vymezených v ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Žalobce žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného o námitkách proti exekučnímu příkazu, kterým byly zamítnuty jeho námitky proti exekučnímu příkazu, jímž byla nařízena exekuce k vymožení nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Žalobce tak brojí proti rozhodnutí vydanému ve fázi daňově - exekuční. Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda je takové rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. Dřívější judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2004, čj. 3 Afs 6/2003-62) totiž tyto rozhodnutí považovala za akty spadající do oblasti výkonu práva, kterým chybí v § 65 odst. 1 s. ř. s. předpokládaný právní obsah rozhodnutí, které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Z recentní judikatury však plyne, že rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. a tedy přezkoumatelné ve správním soudnictví. K tomu viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ze dne 26. 10. 2005, viz čj. 2 Afs 81/2004-54, publikovaný pod č. 791 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 3/2006, přístupný i na www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu podle § 73 odst. 8 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť prováděním daňové exekuce dochází vždy přinejmenším k zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod; s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nemůže být takové rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 8 Afs 4/2005-125, přístupný rovněž na www.nssoud.cz S odkazem na výše uvedené přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu. Při tomto přezkumu byl však Krajský soud v Brně vázán úzkými mezemi přezkumu, neboť Nejvyšší správní soud ve výše označeném rozsudku (ze dne 26. 10. 2005, čj. 8 Afs 4/2005-25) vyslovil i to, že „soudní přezkum rozhodnutí o pokračování 29 Ca 201/2006-41 námitkách proti exekučnímu příkazu nemůže zpochybňovat souslednost a logickou provázanost jednotlivých fází daňového řízení. Námitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné „vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce. Ostatně obdobně viz i další rozsudky Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 24. 1. 2007, čj. 1 Afs 96/2006-68, či rozsudek ze dne 21. 9. 2006, čj. 1 Afs 127/2004-62, všechny přístupné na www.nssoud.cz S přihlédnutím k této judikatuře je krajský soud tudíž toho názoru, že soudní přezkum rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu je přezkumem omezeným, který může být zaměřen pouze na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému, apod., tedy na otázky týkající se samotného výkonu rozhodnutí, nikoliv však již na přezkum předcházejících fází řízení, resp. správních aktů z těchto fází generovaných. Pod tyto přípustné meze soudního přezkumu rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu přitom podle judikatury Nejvyššího správního soudu spadá i neexistence exekučního titulu. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004-75, ve kterém bylo uvedeno, že „je-li u správního soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení - v řízení exekučním -, pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod., navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený způsob exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši pohledávky“, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006, č.j. 1 Afs 127/2004-62, ve kterém bylo rovněž uvedeno, že pokud stěžovatelka namítá neexistenci exekučního titulu, je krajský soud se jeho neexistencí povinen zabývat. Ze žaloby vyplývá, že žalobce v žalobě brojil právě proti neexistenci exekučního titulu v předmětné věci, resp. účinnosti tohoto titulu vůči své osobě. Žalobce existenci exekučního titulu zpochybňoval zejména tím, že byl vydán na podkladě listin, na kterých došlo k falšování podpisu, resp. tím, že tvrdil, že nevykonával žádnou podnikatelskou činnost (nevlastní živnostenský list), a je přesvědčen, že třetí osoba zneužila jeho osobní údaje a vykonává podnikatelskou činnost neoprávněně na jeho jméno a účet, pročež i podal trestní oznámení. Tyto tvrzení uplatnil žalobce i v námitkách proti exekučnímu příkazu. Krajskému soudu proto primárně připadlo posoudit, zda tyto námitky žalovaný v napadením rozhodnutí zkoumal, resp. zda se jimi dostatečně vypořádal, jak mu to ukládá § 52 odst. 2 ZSDP, aby mohl posoudit, zda byly námitky zamítnuty oprávněně. V opačném případě by totiž krajský soud nemohl rozhodnutí o námitkách směřujících proti exekučnímu příkazu přezkoumat z důvodu nedostatečného odůvodnění. K tomu viz např. rozsudek ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005-48, ve kterém se uvádí, že „podle § 52 odst. 2 ZSDP správce daně posoudí námitky, rozhodne o nich a toto rozhodnutí odůvodní. Z povinnosti správce daně posoudit námitky a rozhodnutí odůvodnit vyplývá jeho povinnost vypořádat se se všemi v námitce uvedenými důvody. Nevypořádá-l i se správce daně v rozhodnutí o opravném pokračování 29 Ca 201/2006 prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).“ Současně je třeba připomenout i to, že povinností přezkumného orgánu je se zabývat řádně o podrobně všemi uplatněnými námitkami, přičemž rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí. K tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005-48, či ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92-23. Z rozhodnutí žalovaného však vyplývá, že žalovaný předmětné žalobní námitky - uvádějící, že listiny, které sloužily jako podklad pro exekuční titul, byly zfalšovány třetí osobou, resp., že došlo ke zneužití osobních údajů žalobce, což má podle žalobce za následek neexistenci exekučního titulu v předmětné věci - odůvodnil toliko tím, že se jimi nemůže s ohledem na § 28 odst. 2 ZSDP zabývat. Žádné podrobnější odůvodnění žalovaný k těmto námitkám nepodal. Ustanovení (§ 28 odst. 1 ZSDP) uvádí, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení, přičemž podle označeného § 28 odst. 2 ZSDP si správce daně nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana. Z právě uvedeného jednoznačně plyne, že ustanovení § 28 odst. 2 ZSDP zapovídá správci daně si učinit úsudek mj. o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin či přestupek. To však podle krajského soud neznamená, že námitky mající jednoznačnou relevanci k vzniku či zániku daňové povinnosti, a tedy existenci či neexistenci exekučního titulu v souzené věci, přejde správce daně s lapidárním odůvodněním, že si o nich nemůže s odkazem na § 28 odst. 2 ZSDP učinit úsudek. Jak již bylo výše uvedeno, povinností správního orgánu bylo se v souladu s § 52 odst. 2 ZSDP se řádně vypořádat se všemi námitkami. Tím spíše, když podle žalobce správce daně vyměřil žalobci daň, aniž by se o ní fakticky dozvěděl, a nemohl se tak proti vyměření daně účinně bránit, z čehož plyne, že jedinou možnost obrany měl právě až v námitkách proti exekučnímu příkazu. Podle krajského soudu tak povinnosti stanovené v ustanovení § 52 odst. 2 ZSDP žalovaný nedostál. Na tom nemění ničeho ani ustanovení § 28 odst. 2 ZSDP, neboť to toliko zakazuje si učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin (přestupek), avšak neumožňuje správci daně obejít povinnost stanovenou právě v § 52 odst. 2 ZSDP. Jinými slovy, vypořádání se s námitkou žalobce o falšování podpisu a zneužití osobních údajů, a tím i zpochybněním exekučního titulu vůči žalobci, pouhým odkazem žalovaného na § 28 odst. 2 ZSDP, není v souladu s povinností vyplývající z ustanovení § 52 odst. 2 ZSDP, tedy povinností správce daně zabývat se řádně všemi námitkami směřujícími proti exekučnímu příkazu. Z tohoto důvodu tak nezbylo Krajskému soudu v Brně než rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ve kterém je vázán výše vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Za této situace bylo nadbytečné se zabývat dalšími námitkami, neboť ty jsou odvislé právě od vypořádání se existencí (či neexistencí) exekučního titulu v souzené věci. Jako obiter dictum krajský soud uvádí, že podal-li žalobce námitky proti exekučnímu příkazu, ve kterých zpochybnil existenci exekučního titulu, je na místě, aby je správce daně pokračování 29 Ca 201/2006-42 odstranil vlastním úsudkem. Pokud mu zákon učinit zakazuje takový úsudek (např. v otázce spáchání trestného činu či přestupku), a nemůže-li nedůvodnost námitky odůvodnit jinak (tedy bez řešení označené otázky), musí vyčkat jejich odstranění subjektem, který si úsudek učinit může. Pro podporu tohoto závěru viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2008, č.j. 2 Afs 51/2006-69, v němž bylo vysloveno, že „Správní orgán v celním řízení si však nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin (§ 28 odst. 2 daňového řádu). Proto měl žalovaný resp. správní orgán první instance v první řadě uvážit, zda trestní řízení zmiňované stěžovatelem v jeho žádosti o obnovu řízení (tj. trestní řízení) může mít věcnou souvislost s celním dluhem stěžovatele, a pokud ano, měl vyčkat pravomocného skončení tohoto trestního řízení (případně jakéhokoli jiného trestního řízení, které by se v souvislosti s dovozem pohonných hmot, na němž se jako řidič podílel stěžovatel, probíhalo a podle jeho výsledku uvážit, zda jsou podmínky čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství dány, tj. zda je dán kauzální nexus mezi vznikem celního dluhu a jednáním nějaké osoby či osob, které bylo v době, kdy k němu došlo, trestné.“ Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést, byť i jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se sestává z odměny za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh) právní služby po 1.000,- Kč podle ustanovení §§ 7, 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a náhrady za dva režijní paušály po 75,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Poučení