62 Az 4/2010 - 59

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce V . S., zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3 k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.6.2010 č.j. OAM-368/VL-18-K01-2009, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Zástupci žalobce se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Tlumočníkovi se přiznává tlumočné ve výši 700,- Kč.

V. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce žalobou podanou v zákonné lhůtě napadl v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu. Uvedl, že správní orgán - porušil ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., neboť rozhodl aniž zjistil stav věci pokračování - 2 - 62Az 4/2010 způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, - porušil § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce se v případě návratu důvodně obává pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině osob nemocných HIV, - porušil § 14 zákona o azylu, neboť v případě žadatele nebyla řádně vyhodnocena možnost udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů. Dále uvedl, že je synem známého politického činitele a v albánských médiích byla jeho diagnóza HIV zveřejňována právě v souvislosti se známou tváří jeho otce. Osoba trpící tímto onemocněním je v Albánii diskriminována, neboť se nemůže plnohodnotně začlenit do společnosti a řádně vykonávat zaměstnání. V Albánii neexistuje žádná lékařská péče pro osoby s diagnózou HIV, rovněž neexistuje žádná oficielní státní politika přiznávající ochranu osobám s HIV. Jednání, jemuž by po návratu do Albánie musel čelit, naplňuje znaky pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 zák. č. 325/1999 Sb. Takovému pronásledování by byl vystaven právě z důvodu diagnózy HIV, tedy z důvodu příslušnosti k sociální skupině osob nemocných HIV. Má za to, že je v postavení uprchlíka sur place ve smyslu čl. 9 Společného postoje Rady ze dne 4.3.1996 na základě čl. K3 Smlouvy o EU o harmonizovaném používání definice pojmu uprchlík ve smyslu čl. 1 Ženevské úmluvy a že by měla být zvážena možnost udělení mezinárodní ochrany v ČR ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Dále by měla být zvážena možnost udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. V ČR je mu poskytována velmi kvalitní zdravotní péče, která mu umožňuje vést plnohodnotný život. Ošetřující lékař potvrzuje vhodnost dalšího setrvání v jeho péči. V Albánii není osobám s diagnózou HIV poskytována kvalitní péče, léčba je často nedostupná a navíc souvisí s popsanou stigmatizací a sociální separací. Předložené důkazy ve správním řízení se vztahovaly k jeho osobě, neboť se vztahovaly na osoby, kterým lékaři přerušili léčbu AIDS proto, že neměli k dispozici léky a dále vyjádření ministerstva zdravotnicí, že stát nemá prostředky k léčbě. Navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce současně požádal o ustanovení zástupce s tím, aby tímto byla Organizace pro pomoc uprchlíkům.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na svůj správní spis, zejména na výpovědi žalobce ve správním řízení a poukázal na skutečnost, že ve správním řízení bylo postupováno v souladu s příslušnými právními normami. Při hodnocení žádosti vycházel především z vlastních tvrzení žalobce sdělených v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava z diskriminace ze strany spoluobčanů v jeho vlasti z důvodu svého onemocnění – je HIV pozitivní. O mezinárodní ochranu se rozhodl rovněž požádat z humanitárního důvodu, jelikož v ČR je podle jeho mínění kvalitnější léčba a také kvůli legalizaci svého dalšího pobytu v ČR. Žalovaný se řádně případem žalobce zabýval, posoudil jeho případ individuálně a jeho výpovědi porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu. Má zato, že se náležitě vypořádal se skutečnostmi tvrzenými žalobcem. Navrhl žalobu zamítnout.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci neudělil mezinárodní ochranu pokračování - 3 - 62Az 4/2010 podle § 12, § 13 a § 14, § 14a a § 14b zákona číslo 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dospěl k závěru, že u žalobce nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany a současně nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Důvodem žádosti byla obava z diskriminace ze strany spoluobčanů a státu ve své vlasti z důvodu jeho onemocnění – HIV pozitivní. O mezinárodní ochranu se rozhodl rovněž požádat z humanitárních důvodů, jelikož v ČR je podle jeho mínění kvalitnější léčba a také kvůli legalizaci svého dalšího pobytu v ČR. Po vyhodnocení tvrzení žadatele nebyly shledány skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že v zemi své státní příslušnosti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Správní orgán nevyhodnotil jako důvodnou námitku pronásledování žadatele ve své zemi původu z důvodu jeho onemocnění HIV, když správní orgán se odvolal na informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29.7.2009 čj. 113171/2009-LPTP, dle kterých je postoj albánské společnosti vůči HIV pozitivním osobám srovnatelný s jinými zeměmi v Evropě a nelze v žádném případě hovořit o perzekuci těchto osob. Žalovaný dále uvedl, že i po seznámení s dokumenty, které předložil žalobce nezpochybnil informace, které si sám obstaral a ze kterých vyplynulo, že postoj albánské společnosti vůči HIV pozitivním osobám je srovnatelný s jinými zeměmi v Evropě, tzn. že někteří občané nejeví žádný zájem o takové osoby, a jiní je odsuzují a vyhýbají se jim. Dále, že slova žadatele o psychickém pronásledování HIV pozitivních osob státními orgány jeho vlasti jednoznačně popírají i jím doložené materiály. Žalovaný připustil možné těžkosti s uplatněním se ve svém oboru, ale i v ČR díky svému onemocnění žadatele podléhá určitým omezením výkonu své práce spojené s charakterem jeho onemocnění. Nebyly zjištěny ani důvody pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu. Při hodnocení skutečností relevantních pro udělení azylu z humanitárních důvodů správní orgán se zabýval dostupností a kvalitou léčby HIV v Albánii, přičemž opět odkázal na informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29.7.2009 čj. 113171/2009-LPTP. Vzhledem k tomu, že žadatel může v případě návratu do vlasti pokračovat v léčbě včetně psychiatrické, neshledal správní orgán zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona a azylu a tento neudělil. Při posouzení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu vycházel především z z informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29.7.2009 čj. 113171/2009-LPTP a aktuálních informací z databanky ČTK – Albánie včetně materiálu ohledně postavení osob s HIV/AIDS doložené v průběhu řízení samotným žadatelem a neshledal důvod pro udělení doplňkové ochrany. V odůvodnění opřel mimo jiné i o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci pojmu nelidské či ponižující zacházení nebo trest a dospěl k hodnocení, že v žádném případě nelze v dané věci hovořit o perzekuci HIV pozitivních osob v Albánii, a to ani s ohledem na medializaci žadatelova případu. Žadatel pak není rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkovou ochranu, nesplňuje proto důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona čís. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). pokračování - 4 - 62Az 4/2010

5. Soud k projednání věci nařídil ústní jednání a jednal za přítomnosti žalobce, jeho právního zástupce a tlumočníka pro jazyk albánský, v nepřítomnosti zástupce žalovaného, který svou nepřítomnost omluvil. U jednání soudu strana žalobce zdůraznila důsledky návratu do Albánie, kdy by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho života a tím k porušení čl. 8 Evropské úmluvy. Dále s odvoláním na předložené zprávy žalobcem poukázala na nedostatečné vypořádání se s těmito zprávami a konečně k otázce svého onemocnění žalobce uvedl, že jednak před rokem byla zahájena léčba, která se v Albánii nepoužívá a jednak jakýmkoliv přerušením léčby např. z nedostatku léků, dochází k okamžitému zhoršení zdravotního stavu, neboť při léčbě se musí léky užívat pravidelně, dokonce v přesně stanovených hodinách.

6. Z obsahu správního spisu žalovaného soud zjistil, že žalobce dne 26.5.2009 v žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že posledních deset let před vstupem do ČR pobýval v období let 1998-2004 v Moskvě, v letech 2004 až 2006 v Albánii a od roku 2006 střídavě v Albánii a ČR. On sám ani nikdo z rodiny nebyl členem žádné politické strany. Má odborné vzdělání pro výkon stomatologa a dva roky pracoval jako stomatolog-stážista. Gymnázium absolvoval v Moskvě, dále studoval na Moskevském lékařsko-stomatologické univerzitě s ukončením v roce 2006 a poslední rok dělal v Tiraně. Vlast opustil 14.8.2008 kvůli studijní praxe. Do ČR se chtěl dostat, protože je HIV pozitivní a situace v Albánii v tomto směru je velmi špatná. Jako důvod udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v českých mediích bylo řečeno, že je HIV pozitivní a tyto informace se dostaly do Albánie. O azyl žádá, protože je diskriminován kvůli medializaci, bylo porušeno lékařské tajemství. V Albánii mu hrozí veškeré formy diskriminace, neboť lidé HIV nejsou chráněni zákonem, nemohl by tam pracovat a nemohl by se začlenit do společenského života. Lidé s HIV jsou psychicky pronásledování i státními orgány, jsou stigmatizováni, a státní orgány nemají ani politiku, která by tyto lidi ochránila. Zveřejnění jeho příběhu v Albánii bylo ovlivněno i postavením jeho otce. V ČR může vést normální život a vykonávat zde svou profesi.

7. Žalovaný provedl dne 3.6.2009 pohovor s žalobcem k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uvedl, že okolo 20. března 2009 v ČR došlo k medializaci jeho osoby, konkrétně o jeho zdravotním stavu, bylo zveřejněno jeho jméno, povolání a toto se následně dostalo do tisku i v Albánii. Má strach z reakce v Albánii, z nedostatečné léčby, z diskriminace, z vyloučení normálního života. HIV pozitivním lidem jsou zdravotnické služby odpírány, v Albánii neexistuje zákon na ochranu takto postižených lidí. Do ČR poprvé přijel v roce 2003, pak sem jezdil hodně, neboť jeho otec tady pracoval. V období let 2003-2008 tu byl asi třicetkrát. Do ČR přijel s turistickým vízem na tři měsíce, přijel na absolventskou stáž na soukromou kliniku, měl přidělenou jednu ordinaci a pak zde měl pracovat normálně. Jeho otec je v Albánii známou osobou, před odchodem do důchodu byl veřejně činný, byl ministrem obrany, albánským velvyslancem v Bulharsku, v Moskvě a 4 roky v ČR, byl také místopředsedou parlamentu, ministrem turismu a obchodu.

8. Správní spis žalované dále obsahuje Informace MZV ze dne 29.července pokračování - 5 - 62Az 4/2010 2009, Informace z databanky ČTK a zprávy předložené žalobcem o postavení nemocných HIV v Albánii a o přístupu k léčbě, např. reportáž o dítěti, které trpí AIDS z 10.února 2008, Vyznání matky nemocných dvojčat, Oznámení SIDA, sdružení nakažených AIDS, Informace z 21.3.2009 o zadrženém albánském dentistovi v Česku, Zpráva Albánské asociace lidí nakažených HIV/AIDS a další.

9. K jednání soudu žalobce předložil Informaci Albánské asociace PLWHA ze dne 15.11.2011 o situaci aplikování antiretrovirové terapie v Albánii a pracovní posudek vydaný Lékárnou Petrovice .

10. Soud neshledal žalobu důvodnou.

11. Námitku žalobce, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž porušil ust. § 3 správního řádu, soud neshledal důvodnou. Žalobci byly kladeny otázky směřující ke zjištění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, byly zjišťovány okolnosti, které by žalobci bránily bezpečnému návratu do země jeho původu a bezpečného setrvání v ní. Správní orgán při hodnocení věci vycházel nejen z poznatků získaných sdělením žalobce, nýbrž i ze zpráv o situaci v zemi původu žalobce, které si žalovaný sám vyžádal a žalobce byl s těmito zprávami s možnostmi se k nim vyjádřit, seznámen. Správní orgán hodnotil žádost žalobce i v ohledem na obsah zpráv, které žalobce sám ve správním řízení předložil. S žalobcem byly vedeny pohovory v jeho mateřském jazyce. Negativní přístup žalovaného k žádosti žalobce nelze vyhodnotit jako porušení ust. § 3 správního řádu.

12. Soud nepřisvědčil ani námitce ohledně porušení ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Dle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o mezinárodní ochranu zjištěno, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V této souvislosti soud především zdůrazňuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze pokračování -6 - 62Az 4/2010 14. 9.2005,č. j. 5Azs 125/2005 - 46).

13. Žalobce měl za to, že právě z důvodu zjištěné diagnózy HIV, tedy z důvodu příslušnosti k sociální skupině osob nemocných HIV, by byl vystaven pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. S ohledem k této námitce bylo nutno se nejdříve vypořádat, zda je možno žalobce považovat ze příslušníka „sociální skupiny“. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2009, č. j. 2Azs 13/2009 - 60 zdejší soud vychází při interpretaci pojmu určitá sociální skupina z čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice, podle kterého „skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže a) příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla a b) tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou. Soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že žalobce lze považovat za člena sociální skupiny, která se diagnostikováním onemocnění HIV od většiny společnosti odlišuje. Jak vyplynulo z některých zpráv o situaci v Albánii k otázce vnímání takto nemocných osob, stávají se tyto osoby často terčem ústrků i slovního napadání, což je možno považovat za diskriminaci. To však samo o sobě nelze považovat za pronásledování, jak to má na mysli ust. § 12 zákona o azylu. O pronásledování by se dalo hovořit v případě, že toto by bylo podporováno, ať již vědomě nebo alespoň skrytě, státní mocí. S ohledem na zprávy o situaci v Albánii k této otázce je zcela zřejmé, že státní orgány takovou činnost nevyvíjejí, nýbrž naopak jim čelí. Soud nezpochybnil obavu žalobce z chování jednotlivců, budou-li mít tito vědomost o jeho onemocnění avšak „nepřátelské“ chování jednotlivců nelze, tak jak výše uvedeno, chápat jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobce se rovněž hájil tím, že medializace jeho příběhu, která započala v České republice a byla převzata sdělovacími prostředky v Albánii, ho vystavuje různým útokům a veškerým formám diskriminace, neboť v Albánii lidé, u nichž je zjištěna pozitivní HIV, nejsou zákonem chráněni. V důsledku této diskriminace by nemohl vykonávat své povolání, mít rodinu a začlenit se do společenského života. Skutečnost, že žalobce se ocitnul ve složité životní situaci, je pod psychickým tlakem a dle jeho názoru by tuto životní situaci lépe zvládal v České republice, není zákonným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12 zákona o azylu. Na tomto místě je nutno však konstatovat i to, že i ve vyspělých zemích se členové této sociální skupiny setkávají s netolerantností některých jedinců. Současně soud zdůrazňuje, že při hodnocení této otázky nepřisvědčil žalobci, že je v postavení uprchlíka sur place ve smyslu čl. 9 Společného postoje Rady ze dne 4.3.1996. Jak již jednou uvedeno, ze strany státních orgánů žalobci s ohledem na jeho onemocnění nehrozí pronásledování.

14. Žalobce dále namítl udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu s odůvodněním, že je HIV pozitivní a v ČR je mu poskytována velmi kvalitní zdravotní péče, která mu umožňuje vést plnohodnotný život, přičemž ošetřující lékař potvrzuje vhodnost dalšího setrvání v jeho péči. Namítl, že v Albánii není osobám s diagnózou HIV poskytována kvalitní péče, léčba je často nedostupná a navíc pokračování -7 - 62Az 4/2010 souvisí se stigmatizací a sociální separací. Při posuzování možnosti udělit humanitární azyl žalovaný zohlednil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce s přihlédnutím k věku žalobce a zdravotního stavu. Dále vycházel z Informace Ministerstva zahraničních věcí čj. 113171/2009-LPTP ze dne 29. července 2009, podle které lékaři v Albánii používají k léčení HIV pozitivních osob nejlepší medikaci dostupnou v Evropě a léčba je možná v Tiraně, kde existují k tomu specializovaná pracoviště. Přičemž žalobce, pokud žil ve své vlasti, bydlel v hlavním městě. Současně přihlédl i k tomu, že žalobce v současně době se nijak neléčí, léky nebere, protože to není nutné a dochází pouze každé tři měsíce na testy k ověření tzv. virové nálože. Co do rozhodnutí o udělení humanitárního azylu soud musí zdůraznit, že udělení humanitárního azylu je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Udělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. (Soud okazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.7.2004, čj. 5Azs 105/2004-72, ze dne 15.10.2003 čj. 3Azs 12/2003-38.) Při vyhodnocení této otázky soud dospěl k závěru, že závěry posouzení humanitárního azylu žalovaným je logické, přičemž žalovaný vycházel z dostatečných podkladů a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Žalovaný si pro posouzení této otázky v případě žalobce sám zjišťoval možnosti léčby onemocnění virem HIV prostřednictvím odboru lidských práv transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí ČR a toto k této otázce kontaktovalo albánský Institut veřejného zdraví. Žalovaný měl k dispozici i zprávy předložené žalobcem a tyto zohlednil, přičemž konkrétně odkázal na článek z internetového zdroje „Přístup k službám pro všechny“. Stejně tak se žalovaný zabýval i možností vyhledání psychologické pomoci v Albánii. Dle názoru soudu žalovaný nepřekročil meze správního uvážení. Žalovaný k úrovni zdravotní péče a dalšího žalobcova léčení provedl dostatečně úplnou a skutkově podloženou úvahu, která dle názoru zdejšího soudu odpovídá nárokům, jež klade dosavadní judikatura (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 6Azs 92/2004).

15. Nad rámec žalobních bodů soud zkoumal i podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním pokračování - 8 - 62Az 4/2010 občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a odst. 2 zákona o azylu). Žalobce nesplňuje uvedené podmínky, neboť nebylo zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Albánie, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy, jak je v tomto odstavci výše uvedeno. Nelze jistě vyloučit, že lze doplňkovou ochranu udělit cizinci i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu; tato nedostatečnost by však musela dosahovat úrovně, kterou by bylo možno označit za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Pouhá rozdílná úroveň zdravotní péče, která jako taková je poskytována k léčení daného onemocnění v zemi původu ve srovnání s úrovní země, kde cizinec žádá o azyl, nemůže být chápána ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu. Nelze totiž citované ustanovení vyložit tak, že na tuto ochranu mají nárok všichni žadatelé o azyl, pokud v zemi, kde o něj žádají, je zdravotnická péče na vyšší úrovni než v zemi žadatelova původu, je-li v jejich zemi léčba daného onemocnění zdravotnickými institucemi poskytována (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2Azs 30/2007 – 69). Ze zpráv, které jsou obsahem správního spisu, konkrétně informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29.7.2009 čj. 113171/2009-LPTP, článek „Přístup k službám pro všechny“ je v Albánii používána k léčení HIV pozitivních osob nejlepší medikace dostupná v Evropě a léčba je zajišťována pro všechny nemocné.

16. Po provedeném řízení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s..

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s, neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil.

18. Ustanovenému zástupci žalobce usnesením zdejšího soudu ze dne 20.8.2010 čj. 62Az 4/2010-13 nebyla přiznána náhrada hotových výdajů, neboť zástupce se výslovně náhrady vzdal.

19. Ustanovenému tlumočníkovi soud přiznal odměnu za dvě hodiny tlumočení u jednání dle § 17 odst. 1 vyhl. č. 37/1967 Sb., ve výši 700,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě. Náhradu nákladů tlumočník neúčtoval.

20. Náklady, které vznikly státu s přibráním tlumočníka, nebyly České republice přiznány s odvoláním na ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., dle kterého tyto náklady platí stát.

Poučení