62 Az 7/2017 - 68

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce: A. H., st. příslušnost Ukrajina, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty č. 234, zastoupen Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.3.2017 č. j. OAM- 27/LE-VL18-P13-2017, o udělení mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Nováka se určuje částkou 12.342,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žádost o udělení mezinárodní ochrany byla vyhodnocena jako nepřípustná podle § 10a odst. 1, písm. b) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení podané žádosti byla určena Polská republika podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013.

2. V zákonné lhůtě u zdejšího soudu dne 29.3.2017 byla osobně podána blanketní žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí. Žalobce pouze v žalobě požádal o ustanovení advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského, který již stručně byl s jeho případem seznámen, a dále požádal o přiznání odkladného účinku. Krajský soud usnesením ze dne 4.4.2017 č. j. 62Az 7/2017-16 vyhověl žádosti a ustanovil mu právního zástupce, nikoliv však požadovaného advokáta, nýbrž advokáta se sídlem ve Frýdku-Místku (viz odůvodnění usnesení ze dne 4.4.2017). Ustanovený advokát v zákonné lhůtě doplnil žalobu o žalobní body: žalovanému vytkl, že jako účastník řízení byl zkrácen na svých právech, a to porušením ust. § 3 správního řádu tím, že nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, § 50 odst. 2 a odst. 3 správního řádu, neboť si žalovaný neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, čl. 3 odst. 2 Nařízení Dublin III., neboť správní orgán mylně vyhodnotil neexistenci systematických nedostatků azylového řízení a podmínky pro přijetí ukrajinských žadatelů v Polské republice. Názor žalovaného, že k azylové situaci v Polské republice nebylo prozatím vydáno žádné závazné stanovisko Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky v řízení ve věci mezinárodní ochrany v Polské republice, není vázáno na vydání takového závazného rozhodnutí orgánu EU nebo UNHCR. Žalovaný se k situaci v polském azylovém systému vyjádřil velmi okrajově a ponechal zcela bez povšimnutí zprávy mezinárodních neziskových organizací a médií, když poukázal především na zprávy organizace ECRE, ze kterých vyplývá, že žadatelé o azyl z Ukrajiny jsou v Polsku odmítáni a k důkazu navrhl zprávy ECRE, Eurodeniku.cz. Dále správnímu orgánu vytkl, že žádným způsobem individuálně nezkoumal, zda jej lze považovat za tzv. zranitelnou osobu a nakolik jeho velmi pravděpodobné umístění v detenčním zařízení v Polské republice bude pro něj snesitelné. Navrhl zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a znovu navrhl přiznat žalobě odkladný účinek.

3. Samostatnou žádostí z téhož dne požádal o přiznání odkladného účinku žaloby. Soud žádosti nevyhověl usnesením ze dne 4.4.2017 č. j. 62Az 7/2015-16.

4. Žalovaný k žalobě dne 5.5.2017 uvedl, že žalobce nesdělil při pohovou nic z toho, co nyní jako nová tvrzení uvádí ohledně vážných systémových nedostatků v oblasti azylového řízení s odkazem na zprávu ECRE v angličtině. Naopak uvedl, že nepotřebuje žádnou zdravotní pomoc, jeho zdravotní stav je dobrý. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.5.2016, č. j. 2 Azs 113/2016-26, v němž soud uvedl, že skutečnost, že polské státní orgány při posuzování důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany žadatelů z Ukrajiny upřednostňují možnost vnitřního přesídlení, nelze podřadit pod systematické nedostatky v azylovém řízení. „Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány,“ konstatoval v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud. Navrhl žalobu zamítnout a vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.

5. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak uvedeno v odst. [1] tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že jmenovaný byl dne 6.2.2017 zadržen při nelegálním pobytu v České republice a rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje č. j. KRPZ-16334-14/ČJ-2017-150026- SV ze dne 8.2.2017 zajištěn podle ust. § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění, a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty. Dne 15.2.2017 podal výše jmenovaný žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Dne 16.2.2017 jmenovaný poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a konkrétně sdělil, že je svobodný a bezdětný. Dne 4.6.2016 vstoupil na území ČR, cestoval osobním automobilem jako spolujezdec přes Slovensko z Ukrajiny. Přicestoval na polské vízum. Nikde jinde o azyl nežádal. Nedisponuje cestovním dokladem, dle svých slov ho ztratil v 9 nebo v 10 měsíci roku 2016. Zdravotně je zcela v pořádku a nemá žádné zvláštní potřeby. Na území členských států přijel dne 4.6.2016. Na území České republiky vstoupil ve stejný den. Jmenovaný cestoval na svůj pas a polské vízum. Cestovní doklad ztratil během svého pobytu v Praze. V členských státech nemá jmenovaný žádné příbuzné. Dále uvedl, že na Ukrajinu se vrátit nechce, protože by mu hrozilo vězení. Jmenovaný se cítí zdráv a chtěl by zůstat v České republice. Správní orgán konstatuje, na základě posouzení údajů poskytnutých jmenovaným A. H., že tento byl dne 15.2.2017, kdy učinil podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, držitelem víza č. 008314818, vydaného Polskou republikou na 180 dní pobytu s platností ode dne 27.5.2016 do dne 1.2.2017. Což potvrdila Polská republika ve své odpovědi ze dne 2.3.2017. Jmenovaný byl tedy v době učinění prohlášení o mezinárodní o mezinárodní ochraně na území České republiky držitelem víza, jehož platnost skončila před méně než 6 měsíci. V případě jmenovaného je tak nezbytné aplikovat kritérium dané článkem 12 odst. 4 ve vztahu k odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Správní orgán se zabýval i skutečností, zda v případě Polské republiky existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V této souvislosti správní orgán vycházel zejména z dokumentu Informace OAMP Polsko, Azylový systém, a dále ze skutečnosti, že na úrovni Evropské unie, ať již jejich jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systémové nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Správní orgán požádal dne 23.2.2017 Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a dne 2.3.2017 správní orgán obdržel informaci, že Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle článku 12 odst. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. II.

6. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje ze dne 8.2.2017 č. j. KRPZ- 16334-14/ČJ-2017-150026-SV byl zajištěn za účelem správního vyhoštění se stanovením doby zajištění na 90 ode dne omezení osobní svobody, které nastalo dne 6.2.2017 v 18:55 hodin. Dalším rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 8.2.2017 č. j. KRPZ-16334-26/ČJ-2017-150026-SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze mu umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce tří let. Řízení o mezinárodní ochraně bylo zahájeno žádostí ze dne 15.2.2017. Uvedl, že se dorozumí rusky, ukrajinsky a česky. Cestoval osobním automobilem jako spolujezdec přes Slovensko, měl polské schengenské vízum na 180 dnů s platností do listopadu 2016. Před tím již měl české vízum, v r. 2005 turistické a pracovní od r. 2006 do r. 2011. Jeho zdravotní stav je dobrý, je zdravý, nepotřebuje žádnou speciální lékařskou péči. Důvodem žádosti je obava z války, když se vrátí, tak jej zavřou do vězení, protože nenastoupil do armády, když ho povolávali, povolávací rozkaz převzal v r. 2014, nedostavil se k vojenské komisi, raději si vyřídil vízum a odjel do ČR. Dne 17.2.2017 žalovaný rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s dobou trvání zajištění do 5.6.2017. Obává se také skupiny pravý sektor, neboť na Majdanu se k nim připojil a teď jej vyzývají, aby šel do války. Součástí spisu je informace OAMP na téma azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska, dublinský systém v Polsku ze dne 20.9.2016.

7. U jednání krajského soudu zástupce žalobce setrval na návrhu. Zástupce žalovaného předložil doklad vydaný Polskou republikou, prokazující, že žalobce byl držitelem polského víza platného od 27.5.2016 do 1.2.2017 a dne 10.5.2017 byl předán do Polské republiky, o čemž je sepsán protokol o předání cizince podle nařízení Evropského parlamentu a rady č. 604/2013. III.

8. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a odst. 1, písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

9. Podle čl. 12 odst. 1 Nařízení evropského parlamentu a Rady, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle odst. 2 pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle čl. 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13.7.2009. V tom případě k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný zastupovaný členský stát. Podle odst. 3 pokud je žadatel držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přijímají členské státy příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v tomto pořadí: a) členský stát, který vydal povolení k pobytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední; b) členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední, pokud se jedná o stejný druh víz; c) pokud se jedná o různé druhy víz, členský stát, který udělil vízum s nejdelší dobou platnosti, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední. Podle odst. 4 věty prvé pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. IV.

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

11. Je nesporné, že žalobce v době podání žádosti o mezinárodní ochranu na území ČR dne 15.2.2017 nebyl držitelem platného národního víza, neboť platnost víza č. 008314818, vydaného Polskou republikou, skončila dnem 1.2.2017, což potvrdila Polská republika, a proto s odvoláním na ust. čl. 12 odst. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, viz odst. [9] tohoto rozsudku, je v případě žalobce k posouzení žádosti příslušná Polská republika, která také přijala příslušnost k posouzení žádosti. Žalobce v žalobě a u jednání soudu zpochybnil postup žalovaného správního orgánu, který se dostatečně nezabýval čl. 3 odst. 2, věta druhá cit. Nařízení (Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát), neboť dle jeho názoru správní orgán dostatečně nevyhodnotil azylovou situaci v Polsku, neboť v Polské republice dochází k systémovým nedostatkům a k porušování pravidla non-refoulement s odvoláním na zprávy, které soudu předložil k důkazu. Těmito důkazy jsou články, a to konkr. zpráva AIDA: Polsko odmítá mezinárodní ochranu občanům Ukrajiny z 20.3.2015, která však svým obsahem nedokumentuje, že by mělo docházet k nelidskému či ponižujícímu zacházení s žadateli, jak to má na mysli výše cit. ustanovení Nařízení, ale uvádí, že v r. 2014 bylo zamítnuto mnoho žádostí o azyl ze strany občanů Ukrajiny, a to že z počtu 2 318 žadatelů, což bylo 34 % z celkového počtu požadavků o azyl, bylo 645 žádostí odmítnuto, zatímco 372 rozhodnutí bylo ukončeno, 11 žadatelům bylo vydáno povolení k dovolenému pobytu a šesti byla udělena dodatečná ochrana (zbývající byly nevyřešené). Dalším důkazním prostředkem byl článek právníka Helsinské nadace pro lidská práva ze dne 10.3.2017 o připravovaném návrhu novely zákona o ochraně cizinců na území Polska a třetím byl článek z webových stránek Eurodeniku.cz na téma Polsko odmítlo udělit azyl více než 90 % Ukrajincům z 13.3.2015.

12. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 je součástí dublinského systému a stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Tento systém na jedné straně brání žadatele o azyl, aby nebyli postupně vyhošťováni a nebyla jim poskytnuta ochrana, ale na druhé straně také chrání státy EU, aby nebyl azylový systém zahlcován několikanásobnými žádostmi z důvodu vyhledávání jednotlivými žadateli nejvstřícnější přístupy ze stran členských zemí. Kriteria pro určení příslušného členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jsou uvedena v části III. Nařízení. Ve vztahu k projednávané věci je pak základní pravidlo vyjádřeno v čl. 12 odst. 4, tedy že příslušným členským státem je ten stát, který udělil vízum, jehož platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě kterého mohl vstoupit na území členského státu, pokud žadatel neopustil území členských států. V případě zjištění, že v některém státě však existují závažné funkční problémy, tedy že existuje riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy, pak možnost takové ochrany je vyjádřena v čl. 3 odst. 2 cit. Nařízení, která umožňuje výjimku z aplikace pravidel pro určení příslušnosti.

13. Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. Ani žalobcem předložené listinné důkazy neprokázaly, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení, jak to má na mysli čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Předložené články v prvé řadě jen konstatují počet kladně vyřízených žádostí Ukrajinců o mezinárodní ochranu v r. 2014 a o připravované novele jednoho ze zákonů upravujících pobyt cizinců v Polsku. V předmětné věci žalovaný svou úvahu opřel o Informace OAMP ze dne 20.9.2016 „Polsko – Azylový systém – řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém“, ve kterém se podává, že dokument byl vypracován v souladu s Pokyny Evropské unie pro zpracování informací o zemích původu a Zprávou Podpůrného evropského azylového úřadu k metodice informací o zemích původu v čase omezeném datem vydání na základě uznávaných a relevantních veřejně dostupných informací. Právním základem je zákon o udělení ochrany cizinců na území Polské republiky z 13.6.2003 včetně zákona z 15.9.2015 doplňující zákon o ochraně a další zákony, zákon o cizincích z 12.12.2013, zákon o správním řádu z 14.6.1960. Žádost o mezinárodní ochranu (dále jen MO) se podává buď na území, na hranicích nebo v detenčním centru, ve všech případech u Pohraniční stráže, která následně žádost postoupí Ředitelství Cizineckého Úřadu, které je odpovědné za celé řízení v prvním stupni. V základu se polské řízení skládá ze dvou úrovní: 1. přezkum žádosti Cizineckým úřadem a 2. odvolací procedury u Uprchlické rady. Uprchlická rada nese odpovědnost za II. stupeň řízení, včetně odvolání se proti rozhodnutí v dublinském řízení. Rozhodnutí orgánu I. stupně může Uprchlická rada anulovat, zrušit nebo potvrdit. Součástí řízení o žádosti je pohovor s žadatelem, během něhož má nárok na bezplatné služby tlumočníka, lhůta pro vydání rozhodnutí v normálním řízení stanovena do 6 měsíců od podání žádosti a v případě komplikovaných žádostí může být prodloužena až na 15 měsíců. Proti rozhodnutí lze podat odvolání do 14 dnů od doručení rozhodnutí a v případě zrychleného řízení do 7 dnů. Odvoláním se zabývá Uprchlická rada, která jednotlivé případy řeší ve tříčlenných komisích. Dále lze podat opravný prostředek proti rozhodnutí Uprchlické rady u krajského správního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí a poslední odvolací instancí je Nejvyšší správní soud. Po celou dobu řízení mají žadatelé o mezinárodní ochranu možnost svobodně komunikovat se zástupci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, se zástupci mezinárodních organizací a neziskových nevládních organizací.

14. Po provedeném dokazování soud nepřisvědčil žalobci v jeho tvrzení o takových nedostatcích v polském azylovém systému, které lze jednoznačně vyhodnotit ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Polská republika je bezpečnou zemí a opak nebyl prokázán ani žalobcem předloženými důkazy. Posouzení žádosti žalobce v Polské republice tak nevede k vážné obavě ve smyslu čl. 3 odst. 2 věta druhé nařízení Dublin III. Statistické výsledky z r. 2014, které jsou uváděny v článcích, jež žalobce předložil, jsou jednak vzhledem k roku 2017 zastaralé a dále pro přijetí závěrů z této statistiky by bylo třeba znát azylové příběhy žadatelů, jímž nebylo vyhověno. Polská republika je zemí, která přijímá ročně tisíce žádostí uprchlíků o udělení mezinárodní ochrany, tento fakt svědčí o tom, že tito z tamního azylového systému nemají žádné obavy. To, že v Polské republice je připravována novela zákona o ochraně cizinců, není samo o sobě v předmětné věci důvodem k závěru o obavě z porušování žalobcových práv v dalším řízení. Soud Polskou republiku považuje nadále za bezpečnou zemi, která dodržuje mezinárodní smlouvy, a neexistují závažné důvody se domnívat, že v uvedeném členském státě dochází k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o azyl, které nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, jak to má na mysli čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Soud znovu zdůrazňuje, že nemá žádné informace a ani takové nebyly účastníky řízení předloženy o tom, že by oficielní mezinárodní instituce, čímž soud nemá na mysli jen soudní evropské instituce působící v oblasti mezinárodní ochrany uprchlíků, vydaly prohlášení o nehumánních podmínkách v polských zařízeních v průběhu azylových řízení.

15. Soud nepřisvědčil ani námitce ohledně nedostatečného zkoumání možnosti považovat žalobce za osobu zranitelnou. Žalovaný ve správním řízení cíleně kladl otázky žalobci ohledně jeho zdravotního stavu, ev. nutnosti zvláštní léčebné péče. Žalobce však o svém zdravotním stavu se vyjádřil jako o dobrém, nevyžadujícím žádnou péči. Žalobce není nezletilý, je to mladý zdravý muž bez závazků, a tudíž v žádném případě se nenabízela úvaha o event. jeho posouzení jako zranitelné osoby. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20.8.2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, (dostupném na www.nssoud.cz), vyslovil, že „[p]ři posuzování zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu ministerstvo prvotně vychází z informací v dotazníku žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně z odpovědi na otázku: „Jaký je Váš zdravotní stav?“. Pokud žadatel uvede – jak to učinila stěžovatelka – že jeho zdravotní stav je dobrý, je logické, že správní orgán nemá důvod předpokládat jakékoliv závažnější zdravotní problémy žadatele. Pokud by však stěžovatelka uvedla či nějakým způsobem naznačila (např. předložením lékařské zprávy), že trpí zdravotními problémy, nebo by tomu nasvědčovalo vlastní pozorování pracovníků ministerstva či jiné indicie, bylo by na správním orgánu, aby aktivně dále zjišťoval, zda tyto problémy dosahují takové intenzity, že je třeba stěžovatelku považovat za zranitelnou osobu…“. V případě žalobce, jak uvedeno v úvodu tohoto odstavce, nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti k úvaze o zranitelnosti žalobce a ani takové nebyly předloženy v řízení před soudem.

16. Pokud se týká námitek porušení § 3 a § 50 odst. 2, 3 správního řádu, pak tyto uznal soud za nedůvodné. Žalovaný ve věci postupoval v souladu s veškerými právními předpisy, tedy i s mezinárodními smlouvami, zejména s Nařízením Dublin III. Žalovaný správní orgán zjistil v dostatečném rozsahu stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Právě s ohledem na to, co žalobce uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a skutečnosti, že platnost jeho víza, vydaného Polskou republikou, skončila dne 1.2.2017, nebylo potřebné ze strany žalovaného pro rozhodnutí ve věci prokazovat další skutečnosti či si alespoň opatřovat další podklady.

17. Po provedeném řízení a dokazování dospěl soud k závěru, že žalovaný ve věci správně postupoval dle § 10a písm. b) zákona o azylu, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, pak se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví dle § 25 písm. i) citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl postupem žalovaného zkrácen na svých právech, postup žalovaného byl shledán zcela v souladu s platnou právní úpravou, soud žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Soud nerozhodl o další žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 6.4.2017 jednak z důvodu, že o nepřiznání odkladného účinku žalobě rozhodl již dne 4.4.2017 a jednak z důvodu, že od podání druhé žádosti o přiznání odkladného účinku soud rozhodl urychleně.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil a podle soudního spisu mu ani žádné náklady řízení nevznikly.

19. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Novákovi, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 4.4.2017, č. j. 62Az 7/2017-16 přiznal soud podle § 35 odst. 8 s.ř.s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 12.342,- Kč, sestávající ze tří úkonů právní služby – příprava + převzetí zastoupení, sepsání doplnění žaloby a účast u jednání soudu dne 14.6.2017 dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění (tj. třikrát po 3.100,- Kč, celkem 9.300,- Kč, tři režijní paušály dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, tj. třikrát po 300,- Kč, tj. 900,- Kč). Částka 10.200,- Kč byla navýšena o 21 % DPH, tj. o částku 2.142,- Kč, na celkovou částku 12.342,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu zdejšího soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

20. Výrok IV. je odůvodněn ustanovením § 35 odst. 8 věta první za středníkem s.ř.s., dle kterého odměnu ustanovenému advokátovi platí stát.

Poučení