62 C 49/2018-282

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mališovou ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [údaje o žalované], [IČO] sídlem [adresa] jednající [anonymizováno] [IČO] sídlem [adresa ] o náhradu škody a nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 565.783 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 565.783 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení 5.675.735,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5.675.735,32 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 39.026 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 3. 2018, ve znění jejího částečného zpětvzetí ze dne 21. 3. 2019, o kterém bylo rozhodnuto usnesením podepsaného soudu ze dne 28. 3. 2019, č.j. 62 C 49/2018-114, rozšíření připuštěného usnesením soudu vyhlášeným při ústním jednání dne 24. 5. 2019, změny žalobních tvrzení připuštěné usnesením podepsaného soudu ze dne 24. 5. 2019, č.j. 62 C 49/2018-162 a částečného zpětvzetí žaloby, o kterém bylo rozhodnuto usnesením podepsaného soudu ze dne 1. 8. 2019, č.j. 62 C 49/2018-223, se žalobce po žalované domáhal zaplacení 6.241.518,32 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy a škody, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení.

2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, ze dne 21. 10. 2013, [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a [jméno] [příjmení] pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku (dále jen„ usnesení o zahájení trestního stíhání“). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 5. 4. 2017, byl žalobce zproštěn obžaloby. V souladu s ustálenou judikaturou je proto usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a žalovaná odpovídá za škodu, resp. nemajetkovou újmu, která žalobci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla.

3. Žalobci vznikla škoda v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení ve výši 62.145,60 Kč. Žalobce zastupoval jako obhájce advokát Mgr. [jméno] [příjmení]. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby činila 1.840 Kč, s připočtením paušální náhrady nákladů advokáta ve výši 300 Kč za úkon právní služby a náhrady za DPH představovaly náklady na obhajobu celkem 62.145,60 Kč; advokát ve věci učinil celkem 24 úkonů právní služby.

4. V souvislosti s trestním stíháním zajistily orgány činné v trestním řízení žalobci částku ve výši 2.026.000 Kč jako náhradní hodnotu podle § 79f trestního řádu. Žalobce uvedenou částku převedl na účet Krajského státního zastupitelství v Brně dne 30. 10. 2014, vrácena mu byla dne 15. 4. 2017. Pokud by žalobce složil 2.026.000 Kč v říjnu roku 2014 na spořicí účet„ Výhoda“ u [právnická osoba], získal by při úrokové sazbě 1,4 % ročně za dobu zajištění peněžních prostředků úroky ve výši 69.783 Kč; tato částka představuje ušlý zisk, jehož odškodnění žalobce požaduje.

5. Žalobci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla rovněž nemajetková újma, neboť (nezákonné) trestní stíhání citelně a významně zasáhlo do jeho rodinného i profesního života a poškodilo jeho psychické zdraví, čímž byl zasažen jeden z aspektů lidské integrity. Jelikož majetková trestná činnost, pro kterou byl žalobce stíhán, úzce souvisela s jeho podnikáním, když trestný čin byl skutkově spojován se [jméno] [příjmení], dlouholetým obchodním partnerem žalobce, zasáhlo trestní stíhání zásadním způsobem do žalobcových profesních vztahů. Žalobce ztratil důvěru svých obchodních partnerů a osob, se kterými se v rámci své podnikatelské činnosti stýkal, čímž mu fakticky bylo znemožněno podnikat a zajišťovat prostředky na obživu sebe a své rodiny způsobem, a zejména pak v rozsahu, na jaký byl zvyklý. Šíření dehonestující informace o trestním stíhání žalobce pro majetkovou trestnou činnost mezi obchodními partnery, známými a potenciálními zákazníky žalobce hluboce zasáhlo jeho osobní čest. Trestním stíháním byl výrazně negativně zasažen také rodinný život žalobce, neboť v důsledku trestního stíhání, které bylo vedeno proti žalobci a jeho dlouholeté životní partnerce, byl narušen jeho vztah se synem [jméno]. V důsledku nuceného ukončení podnikatelské činnosti nebyl žalobce nadále schopen zajistit své rodině dosavadní nadprůměrný životní styl, syn [jméno] musel ukončit studium na soukromé vysoké škole, protože žalobce nemohl jeho studium nadále financovat. Žalobci hrozil vysoký trest odnětí svobody a tato nejistota ohledně budoucnosti se negativně projevila jednak ve vztazích s oběma syny a jednak spolu s pocitem křivdy, osobní dehonestace a ztráty dosavadního způsobu života způsobila u žalobce psychické problémy, které byl nucen řešit pomocí antidepresiv.

6. Přiměřené zadostiučinění žalobce vyčíslil ve výši 595.200 Kč. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích vycházel z přiměřeného zadostiučinění přiznávaného soudy za každý den trvání nezákonné vazby v rozsahu 500 až 1.500 Kč. Byť žalobce nebyl stíhán vazebně, byl každodenně vystaven negativním následkům trestního stíhání v profesní i osobní oblasti, a to po nesrovnatelně delší dobu, proto by se denní sazba odškodnění měla blížit dolní hranici odškodnění vazebního stíhání. Žalobce tedy vyčíslil přiměřené zadostiučinění za 1.263 dnů trestního stíhání při sazbě 400 Kč za den ve výši 505.200 Kč. Zvlášť potom žalobce vyčíslil peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, když první úkony trestního řízení byly policejními orgány v rámci vyšetřování provedeny již 29. 9. 2011. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 žalobce požaduje za první dva roky vyšetřování 20.000 Kč a za následné trestní stíhání trvající tři a půl roku potom 70.000 Kč.

7. Po výzvě soudu žalobce srovnal svůj případ s obdobným případem projednávaným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 743/2017. V porovnávaném případě bylo poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 400.000 Kč v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin podvodu, za který mu hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na 2 až 8 let. Trestní stíhání mělo negativní dopad do osobnostní sféry poškozeného v oblasti profesní a občanské cti, trvalo 3 roky a skončilo zproštěním obžaloby. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 10 let, povaha trestné činnosti byla v jeho případě závažnější a hrozilo rovněž, že v případě odsuzujícího rozsudku by mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 17.430.820 Kč, což by pro žalobce fakticky znamenalo ekonomickou likvidaci. Trestní stíhání trvalo o pět a půl měsíce déle a dopady do osobnostní sféry žalobce a jeho ústavně zaručených práv byly podstatně závažnější, a proto je namístě přiznat žalobci odškodnění v požadované výši.

8. Nemajetková újma žalobce spočívá také v nemožnosti užívat osobní vozidlo tov. zn. Audi, typ Q7, r.z. [anonymizováno] [číslo], [VIN kód] (dále jen„ vozidlo Audi“). Vozidlo bylo dne 23. 10. 2012 zajištěno policejním orgánem pro podezření, že je výnosem z trestné činnosti, přestože jeho vlastníkem nebyl žalobce, nýbrž společnost [právnická osoba] Vozidlo bylo do dispozice žalobce vráceno dne 6. 3. 2013. Žalobce jej tedy nemohl užívat po dobu 135 dnů k podnikatelským a osobním účelům, čímž se snížila jeho životní úroveň. Žalobce si nezajistil žádné náhradní vozidlo za úplatu, v případě potřeby si vypůjčil osobní automobil svého otce. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel z výše nájemného stejného vozidla ve městě [obec] v září roku 2017, zohlednil výši inflace a dospěl k závěru, že odškodnění za každý den, kdy nemohl užívat vozidlo Audi, činí 2.262 Kč; žalobce tedy požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši 305.370 Kč.

9. Žalobce se dále domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem policejních orgánů v době před zahájením trestního stíhání. Žalobce před zahájením trestního stíhání provozoval autosalon. Dne 23. 10. 2012 orgány činné v trestním řízení zajistily doklady (technické průkazy) od všech vozidel, které žalobce v dané době nabízel k prodeji. Tyto doklady byly žalobci navráceny až dne 19. 3. 2013. Přestože orgánům činným v trestním řízení muselo být zřejmé, že zajištění dokladů k jednotlivým vozidlům žalobci fakticky znemožní provozování podnikatelské činnosti, protože bez příslušné dokumentace není možné prodat a následně zaregistrovat žádné vozidlo, neučinily žádné opatření, kterým by tento intenzivní zásah do podnikání žalobce zmírnily. Nesprávný úřední postup žalobce spatřuje především v délce období, po které byly doklady zajištěny. Žalobce po celou dobu zajištění opakovaně žádal o navrácení dokladů k vozidlům.

10. V důsledku popsaného nepřiměřeného zásahu ze strany orgánů činných v trestním řízení, musel žalobce fakticky ukončit podnikatelskou činnost; přerušení činnosti oznámil příslušnému živnostenskému úřadu dne 28. 2. 2013. V období, kdy žalobce neměl žádné příjmy z podnikání, dostal se prodlení se splácením svých stávajících dluhů, zejména pak dluhu z úvěrové smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba] Proto byl nucen jednak (po vrácení dokladů) prodat veškerá vozidla, která se nacházela v [anonymizováno], tzv. v balíčku za výrazně nižší cenu, a následně prodat nemovité věci, tj. samotný [anonymizováno]. Žalobce nebyl schopen obnovit podnikatelskou činnost utlumenou po dobu zajištění dokladů od vozidel také proto, že následně proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost, což vylučovalo možnost získat prostředky nezbytné pro podnikání z úvěru od banky. Pro své dosavadní obchodní partnery se navíc žalobce stal nespolehlivou osobou, tudíž fakticky nemohl v podnikatelské činnosti pokračovat.

11. Škodu spočívající v ušlém zisku z nuceného ukončení podnikání žalobce vyčíslil ve výši 1.055.868 Kč; vycházel přitom z daňového přiznání za rok 2011, podle kterého jeho zisk za dané zdaňovací období činil 305.000 Kč. Po přepočtení na denní sazbu představuje ušlý zisk za 1.263 dnů trestního stíhání 1.055.868 Kč.

12. Po zajištění dokladů od vozidel spojeným s faktickým ukončením podnikání žalobce se žalobce počínaje měsícem lednem 2013 dostal do prodlení se splácením dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] kterou uzavřel dne 20. 10. 2010 se společností [právnická osoba], a úvěrové smlouvy [číslo] kterou uzavřel dne 19. 9. 2011 se společností [právnická osoba] Oba úvěry byly proto dne 9. 9. 2013 ze strany banky zesplatněny a žalobci byla uložena povinnost (mimo jiné) zaplatit úrok z prodlení v celkové výši 819.818,72 Kč; tato částka představuje škodu, která žalobci vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení popsaném shora, potažmo nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jehož vydání v říjnu roku 2013 znemožnilo obnovení podnikatelské činnosti žalobce a vyloučilo možnost žalobce získat další úvěr a„ přeúvěrovat“ zesplacené úvěry.

13. Usnesením Policie ČR ze dne 19. 10. 2012 byly zajištěny nemovité věci tvořící objekt, ve kterém žalobce provozoval [anonymizováno]. Zajištění bylo zrušeno až po poskytnutí náhradní hodnoty (peněžitého plnění ve výši 2.026.000 Kč) v říjnu roku 2014. Existence zajištění se negativně projevila na výši kupní ceny těchto nemovitých věcí. Žalobce jednal se společností [právnická osoba], o prodeji dotčených nemovitých věcí za kupní cenu ve výši 15.000.000 Kč. Z důvodu zajištění nemovitých věcí však uvedená společnost nezískala („ předschválený“) úvěr u banky a jednání o uzavření kupní smlouvy byla přerušena až do roku 2014, kdy však nemovité věci byly stále zajištěny, žalobce byl pod tlakem způsobeným nepříznivou finanční situací, do které se dostal nuceným ukončením podnikání, a nutností splatit dluhy z úvěrových smluv. Nemovité věci byly v důsledku všech popsaných skutečností prodány na cenu v celkové výši 9.000.000 Kč, přestože tržní cena v rozhodné době činila 15.000.000 Kč. Rozdíl mezi tržní cenou, kterou byl kupující původně připraven zaplatit, a cenou, za níž byly nemovité věci skutečně prodány, představuje ušlý zisk žalobce. Ve vlastnictví žalobce byla pouze část nemovitých věcí tvořících areál [anonymizováno] (jeden objekt vlastnil žalobcův syn [jméno]), v poměru k podílu žalobce na kupní ceně tedy ušlý zisk žalobce činí 3.333.333 Kč.

14. Žalobce ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti přípisem ze dne 25. 9. 2017. Jelikož požadované odškodnění nebylo žalobci v šestiměsíční lhůtě vyplaceno, požaduje žalobce rovněž zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně ze žalované částky od 26. 3. 2018 do zaplacení.

15. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Namítala, že žalobce neprokázal, že mezi nezákonným rozhodnutím a jednotlivými nároky na náhradu škody existuje vztah příčiny a následku. Stran škody a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení ještě před samotným trestním stíhání vznesla (ovšem až v závěrečném návrhu) námitku promlčení.

16. K jednotlivým složkám požadované náhrady dále uvedla, že žalobce svou podnikatelskou činnost ukončil dobrovolně ještě před zahájením trestního stíhání, že autosalon v podstatě nefungoval již před zajištěním dokladů od vozidel, že nemovité věci bez úspěchu prodával od roku 2011, že potíže se splácením úvěru nastaly před zahájením trestního stíhání a že neutěšenou finanční situaci nebylo nutné řešit prodejem nemovitých věcí, jestliže se skutečně jednalo o prodej natolik nevýhodný.

17. Ke škodě spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu uvedla, že mezi odškodnitelné náklady nepatří odměna obhájce za jednoduchá podání, např. žádosti o zrušení zajištění. Dále namítala, že samotným zajištěním peněžitých prostředků jako náhradní hodnoty žalobci škoda nevznikla a hypotetický úrok nelze považovat za ušlý zisk.

18. K požadavku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, uvedla, že orgány činné v trestním řízení v dané věci nepostupovaly svévolně, ale měly pro svá podezření reálný podklad. Samotné trestní řízení netrvalo s ohledem na složitost věci nepřiměřeně dlouhou dobu, v postupu orgánů činných v trestním řízení nedocházelo k průtahům. Zdůraznila, že každé trestní stíhání je zásahem do života obviněného a představuje psychickou zátěž. Žalobci se v posuzované věci nepodařilo prokázat, že skutečně došlo k zásahu do jeho osobnostních práv.

19. Žalobce uplatnil u žalované dne 25. 9. 2017 nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jeho žádosti nebylo vyhověno.

20. Soud provedl dokazování listinami, účastnickou výpovědí žalobce a výpovědí svědka.

21. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, ze dne 21. 10. 2013, [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a [jméno] [příjmení]. Žalobce byl stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku (dále opět jen„ usnesení o zahájení trestního stíhání“).

22. Obžaloba na žalobce i [jméno] [příjmení] ze dne 3. 8. 2015, č.j. [číslo jednací], byla doručena Krajskému soudu v Brně dne 12. 8. 2015.

23. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. [číslo jednací], který nabyl (ve vztahu k žalobci) právní moci dne 5. 4. 2017, byl žalobce zproštěn obžaloby pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku s odůvodněním, že skutek kladený mu obžalobou za vinu se fakticky stal, ale není trestným činem pro nedostatek subjektivní stránky jednání žalobce. [jméno] [příjmení], obžalovaná společně se žalobcem pro tentýž skutek, byla naopak shledána vinnou zločinem podvodu a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

24. Žalobce uzavřel dne 26. 6. 2014 s advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] smlouvu o poskytnutí právní pomoci – obhajoby v trestním řízení; odměna advokáta byla ujednána s odkazem na vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2.140 Kč + DPH (č.l. 19).

25. Z potvrzení o zaplacení (č.l. 125) vyplývá, že žalobce zaplatil Mgr. [příjmení] do 23. 4. 2019 za obhajobu 46.000 Kč. Podle přehledu úkonů měly být v souvislosti s obhajobou žalobce v trestním řízení provedeno celkem 28 úkonů právní pomoci za odměnu advokáta (včetně paušální náhrady nákladů) ve výši 51.360 Kč; DPH by pak měla činit 10.785,60 Kč.

26. Ze spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že advokát [příjmení] dne 26. 6. 2014 předložil Krajskému ředitelství Policie ČR, SKPV, OHK, I. oddělení v Brně plnou moc k zastupování žalobce ze dne 26. 6. 2014.

27. Dne 23. 10. 2014, 5. 12. 2014, 9. 1. 2015 a 12. 2. 2015 se advokát účastnil výslechu žalobce jako obviněného, jak vyplývá z protokolů založených v trestním spise na č.l. 1018, 1025, 1032 a 1038.

28. Dne 9. 7. 2014, 14. 7. 2014 a 18. 7. 2014 se advokát účastnil výslechu obviněné [jméno] [příjmení], jak vyplývá z protokolů založených v trestním spise na č.l. 1058, 1065 a 1074; dne 18. 7. 2014 obviněná nevypovídala.

29. Dne 26. 9. 2014 se advokát účastnil výslechu svědka [příjmení], jak vyplývá z protokolu založeného v trestním spise na č.l. 1245.

30. Dne 30. 7. 2014 se advokát účastnil výslechu svědka [příjmení], jak vyplývá z protokolu založeného v trestním spise na č.l. 1447.

31. Dne 24. 9. 2014 se advokát účastnil výslechu svědka [příjmení], jak vyplývá z protokolu založeného v trestním spise na č.l. 1551.

32. Dne 13. 1. 2015 se advokát účastnil výslechu svědka [příjmení], jak vyplývá z protokolu založeného v trestním spise na č.l. 1461.

33. Ze záznamu o prostudování spisu (č.l. 3176) vyplývá, že advokát [příjmení] dne 15. 6. 2015 od 8.30 h do 11.00 h a od 12,20 h do 14,40 h, dne 17. 6. 2015 od 10.20 h do 11.30 h a dne 9. 7. 2015 od 7.45 h do 10.15 h a od 12.45 h do 14.00 h studoval trestní spis žalobce. V návaznosti na studium spisu podal advokát [příjmení] dne 10. 7. 2015 Krajskému ředitelství PČR, SKPV, Odboru hospodářské kriminality v Brně návrh na provedení některých důkazů (viz č.l. 3178 trestního spisu).

34. Přípisem ze dne 9. 2. 2015 navrhl advokát [příjmení] policejnímu orgánu provedení některých důkazů.

35. Dne 24. 6. 2015 podal advokát [příjmení] jako obhájce žalobce ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně návrh na postup podle § 172 a § 174 trestního řádu. Dne 29. 9. 2015 podal u Krajského soudu v Brně návrh na předběžné projednání obžaloby. Přípisem ze dne 24. 7. 2015 navrhl Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci výkon dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Brně.

36. Dne 19. 9. 2011 podal [jméno] [příjmení] k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci trestní oznámení pro podezření z trestného činu podvodu a zpronevěry na žalobce a [jméno] [příjmení].

37. Téhož dne podal trestní oznámení na [jméno] [příjmení] pro trestný čin podvodu a padělání a pozměnění veřejné listiny rovněž žalobce; jako poškozeného označil [jméno] [příjmení] a jeho manželku.

38. Další trestní oznámení na žalobce pro trestný čin zpronevěry spočívající v neoprávněném ponechání si kupní ceny osobních motorových vozidel, které oznamovatel předal žalobci za účelem jejich dalšího prodeje, podal [jméno] [příjmení] dne 15. 10. 2012 e-mailem a v návaznosti na něj doplnil své dříve podané vysvětlení, jak vyplývá z úředního záznamu kpt. Mgr. [jméno] [příjmení], vrchního komisaře PČR, KŘ Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor hospodářské kriminality.

39. Přípisem ze dne 28. 3. 2017 žalobce žádal o vrácení peněžních prostředků zajištěných jako náhradní hodnota (č.l. 3715 tr. spisu); [jméno] [příjmení], syn žalobce, písemně potvrdil, že peněžní prostředky ve výši 2.026.000 Kč náleží žalobci (č.l. 3716 tr. spisu).

40. Krajský soud v Brně rozhodl o vrácení náhradní hodnoty usnesením ze dne 12. 4. 2017, č.j. [číslo jednací]. Usnesení nabylo právní moci dne 25. 4. 2017 a z jeho odůvodnění se podává, že částka ve výši 2.026.000 Kč byla složena dne 30. 10. 2014 jako náhradní hodnota k pozemkům zajištěným na základě usnesení ze dne 18. 10. 2012 ve spojení s usnesením ze dne 20. 12. 2012.

41. Z přípisu [právnická osoba] ze dne 11. 6. 2019 ve spojení s ceníkem této banky platným od 1. 7. 2014, konkrétně s. 6 ceníku, vyplývá, že pro spořící účet„ Výhoda“ platila v dané době při vkladu 150.000 – 2.999.999 roční úroková sazba ve výši 1,4 %.

42. Dne 19. 10. 2012 byl po předchozím souhlasu státního zástupce (souhlas ze dne 18. 10. 2012) Policií ČR vydán pod [číslo jednací] příkaz k odnětí vozidla Audi jako věci důležité pro trestní řízení podle § 79 odst. 1 trestního řádu. Z odůvodnění příkazu vyplývá, že k odnětí vozidla byla přistoupeno v souvislosti s trestním oznámením, které na žalobce podal [jméno] [příjmení] pro trestný čin zpronevěry, jehož se měl žalobce dopustit v rámci své podnikatelské činnosti spočívající v koupi a následném prodeji osobních motorových vozidel, když poškozenému ([jméno] [anonymizováno]) nevydal kupní cenu, kterou získal prodejem těchto vozidel. Vozidlo Audi bylo dne 23. 10. 2012 odňato žalobci a dne 6. 3. 2013 bylo vydáno společnosti [právnická osoba], [IČO] na základě usnesení Policie České republiky ze dne 14. 2. 2013.

43. Žalobce (zastoupený advokátem JUDr. [příjmení]) žádal přípisem ze dne 12. 2. 2013, aby bylo rozhodnuto o žádosti o vrácení vozidla Audi, jakož i o dokončení protokolární evidence zajištěných věcí a vrácení dalších zajištěných věcí.

44. Dne 22. 10. 2012 vydal Městský soud v Brně pod sp. zn. [spisová značka] příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků – [anonymizována dvě slova], a to v souvislosti s prověřováním podezření ze spáchání trestné činnosti u [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a žalobce. Z odůvodnění příkazu se podává, že prohlídka byla nařízena pro důvodné podezření, že v areálu autosalonu se nacházejí věci důležité pro trestní řízení, zejména pak doklady týkající se podvodného vylákání finančních prostředků od [jméno] [příjmení] a jejich užití a doklady o použití výtěžku z prodeje osobních motorových vozidel, které žalobci svěřil poškozený [jméno] [příjmení].

45. Na základě příkazu byla dne 23. 10. 2012 provedena prohlídka v [anonymizována dvě slova], při níž byly zajištěny věci uvedené v protokolu o provedení prohlídky (č.l. 794 trestního spisu).

46. Dne 18. 1. 2013 byly za účasti [jméno] [příjmení], syna žalobce, protokolárně zaevidovány věci zajištěné při prohlídce autosalonu, a to listiny, u kterých [jméno] [příjmení] žádal přednostní zaevidování, jak vyplývá z protokolu ze dne 18. 1. 2013; jednalo se o doklady k motorovým vozidlům (technické průkazy, doklady o nabytí, doklady o pojištění apod.). Tyto doklady byly (společně s dalšími zajištěnými věcmi) vydány na základě žádosti žalobce dne 31. 1. 2013 (viz č.l. 846 trestního spisu).

47. K dalšímu protokolárnímu evidování zajištěných listin došlo dne 23. 1. 2013; tyto listiny byly rovněž vydány zpět žalobci dne 31. 1. 2013.

48. Dále byly zajištěné listiny protokolárně evidovány dne 25. 1. 2013, dne 6. 2. 2013, dne 7. 2. 2013, dne 8. 2. 2013 a dne 28. 2. 2013.

49. Všechny zbývající zajištěné listiny (evidované pod č. 1028 - 3283) byly žalobci vráceny dne 19. 3. 2013.

50. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 9. 2011 vyplývá, že žalobce uzavřel se společností [právnická osoba], smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 1.770.000 Kč za účelem realizace nástavby garáže s výkladcem na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. Se stejnou společností žalobce uzavřel dne 20. 10. 2010 smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 3.000.000 Kč bez sjednaného účelu. Dluhy z obou úvěrových smluv byly pro prodlení se splácením prohlášeny za ihned splatné ke dni 9. 9. 2013 a žalobci byly poskytnuta desetidenní lhůta k úhradě; celková výše dluhu z obou smluv činila [číslo], 540 Kč. Přípisy ze dne 15. 1. 2015 úvěrující banka potvrdila žalobci, že v případě úhrady dluhu do 2. 2. 2015 vydá žalobci potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitostem vzniklých v souvislosti s uzavřením obou úvěrových smluv.

51. Dne 22. 12. 2014 uzavřel žalobce jako prodávající se společností [právnická osoba] jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky a stavba v k. ú. [obec] zapsané na [list vlastnictví] (jednalo se o pozemky a stavbu v areálu autosalonu Autohit) za cenu ve výši 5.000.000 Kč.

52. Z výpisu z živnostenského rejstříku vyhotovenému ke dni 20. 6. 2019 soud zjistil, že žalobce byl postupně držitelem šesti živnostenských oprávnění. U živnostenského oprávnění [číslo] přerušil provozování živnosti v době od 28. 2. 2013 do 28. 2. 2018, ke dni 15. 1. 2019 pak došlo k zániku všech živnostenských oprávnění (živnostenská oprávnění [číslo] zanikla již dříve). [ulice] činnost v provozovně„ Autosalon Autohit“ byla ukončena ke dni 28. 2. 2013.

53. Ze spisového přehledu trestního spisu sp. zn. [spisová značka] svazek č. 3 – 10 vyplývá, že v trestním řízení vypovídali jako svědci (mimo jiné) tyto osoby: M. [příjmení], J. [příjmení], M. [příjmení], B. [ulice], M. [příjmení], A. [příjmení], J. [příjmení], Z. [příjmení], J. [příjmení], R. [příjmení], V. [příjmení], T. [příjmení], A. [příjmení], [příjmení] [příjmení].

54. Ze záznamu o předání audiozáznamu ze dne 25. 6. 2013 vyplývá, že [jméno] [příjmení] předal policejnímu orgánu nahrávku svého telefonického rozhovoru se žalobcem.

55. Z dalších listinných důkazů provedených při jednání soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí v dané věci.

56. Z účastnické výpovědi žalobce soud zjistil, že žalobce vnímal velmi úkorně, že je spojován s majetkovou trestnou činností. Pochybení vytýkal zejména státnímu zástupci, který v přípravném řízení neměl brát na zřetel žalobcovy návrhy na dokazování nahrávkou telefonického rozhovoru, která později měla být hlavním důvodem pro zproštění obžaloby. Státnímu zástupci vytýkal také, že vycházel z výpovědí (podle žalobce) nevěrohodných svědků. Žalobce svou největší újmu shledává v tom, že policejní orgány v rámci prověřování zajistily doklady k vozidlům umístěným v autosalonu žalobce, a žalobce proto musel přerušit, resp. ukončit své podnikání. Dostal se do finančních obtíží, protože byl nucen splácet dřívější dluhy, zejména dluh z úvěrové smlouvy, ale také dluhy své tehdejší partnerky [jméno] [příjmení], která byla shledána vinnou trestnou činností, z níž byl obžalován rovněž žalobce, a odsouzena.

57. Žalobce o své finanční situaci, jakož i o vývoji podnikatelské činnosti, vypovídal rozporně, když na jednu stranu tvrdil, že měl z předchozího podnikání k dispozici dostatek finančních prostředků, že měl v plánu podnikání zanechat a věnovat se péči o mladšího syna („ utlumím veškeré podnikání, protože na můj běžnej život jsem měl dost peněz….zkrátka byly peníze a už jsem nechtěl, protože se mi narodil kluk…chtěl jsem být s rodinou a chtěl jsem si užívat života“), a na druhou stranu se během půl roku, kdy nemohl disponovat s doklady k vozidlům, tedy nemohl prodat vozidla, která měl aktuálně umístěná v [anonymizováno], dostal do situace, kdy nebyl schopen splácet pravidelné splátky úvěru a bez dalšího úvěru už nemohl obnovit svou podnikatelskou činnost, tudíž mu nezbylo než podnikání zcela ukončit.

58. Trestní stíhání mělo negativní dopad na jeho psychické zdraví, žalobce musel užívat léky, trpěl nespavostí, měl problémy se srdcem a zhoršil se jeho vztah se starším synem [jméno], který podle žalobce těžce nesl zásadní změnu materiálního zázemí rodiny. Žalobce ztratil důvěryhodnost v rámci dosavadních obchodních vztahů.

59. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že trestní stíhání a zejména úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení v rámci prověřování (prohlídky, zajištění věcí) se negativně projevily na chování žalobce, který byl v rodinném prostředí nekomunikativní, nervózní, uzavřený do sebe. Svědek uvedl, že k ochladnutí jejich vzájemných vztahů došlo zejména v důsledku změny v chování žalobce, svědek, který byl v rozhodné době již dospělý, se v době, kdy probíhalo trestní stíhání od žalobce, se kterým do té doby sdílel domácnost, odstěhoval. Obchodní partneři a známí se od žalobce odvraceli a považovali jej za zloděje. Svědek sám vnímal úkorně negativní pohled svých přátel na žalobce. Svědek po celou dobu věřil, že se žalobce nedopustil trestné činnosti, avšak měl mu za zlé, že předmětný podvod spáchala jeho životní partnerka a žalobce tomu nezabránil.

60. Soud provedené důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo během řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.

61. Další důkazy žalobcem navržené k prokázání výše ušlého zisku spojeného s nuceným ukončením podnikatelské činnosti a souvislosti mezi ukončením podnikání a trestním stíháním, ušlého zisku vzniklého prodejem nemovitých věcí za cenu nižší než byla cena tržní, resp. cena, za kterou by žalobce mohl nemovité věci prodat, kdyby nebylo trestního stíhání, jakož i výše nemajetkové újmy vzniklé nemožností užívat vozidlo Audi, soud s ohledem na svůj níže popsaný právní závěr, neprováděl, neboť takové dokazování by bylo v rozporu s požadavkem na hospodárnost a rychlost řízení.

62. Soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobce byl trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, trestní stíhání bylo zahájeno dne 21. 10. 2013 a ke dni 5. 4. 2017 byl pravomocně zproštěn obžaloby. V trestním řízení jej obhajoval advokát Mgr. [jméno] [příjmení], kterému žalobce v souvislosti se zastupováním zaplatil 46.000 Kč. Dne 30. 10. 2014 složil žalobce na účet Krajského státního zastupitelství v Brně částku ve výši 2.026.000 Kč jako náhradní hodnotu za dříve zajištěné pozemky, tato mu byla vrácena dne 15. 4. 2017. V době složení náhradní hodnoty bylo možné při uložení částky ve stejné výši na účet u [právnická osoba] získat roční úrok ve výši 1,4 %.

63. Žalobce podnikal v oblasti nákupu a prodeje motorových vozidel, provozoval [anonymizována dvě slova], odkud mu dne 23. 10. 2012 orgány činné v trestním řízení v rámci prověřování zajistily doklady (technické průkazy a další dokumenty) k vozidlům. Dokumentace k vozidlům byla žalobci postupně vrácena, a to 31. 1. 2013 a 19. 3. 2013 Žalobce podnikatelskou činnost ukončil ke dni 28. 2. 2013. Ke dni 9. 9. 2013 byly ze strany banky prohlášeny za splatné dva dřívější úvěry žalobce. Dne 22. 12. 2014 žalobce uzavřel kupní smlouvu, kterou prodal za cenu 5.000.000 Kč svou část pozemků a budovu tvořící areál [anonymizována dvě slova].

64. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

65. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

66. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

67. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

68. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

69. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

70. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

71. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

72. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

73. Podle § 35 odst. 1 promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

74. Předpokladem objektivní odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem).

75. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v tom, že stát podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Vychází se přitom z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání – nejde o nesprávný úřední postup – rozhodující je výsledek trestního stíhání (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 265/2012, dostupný na www.nsoud.cz).

76. Náklady, které žalobce vynaložil na obhajobu v trestním řízení, které skončilo tím, že byl pravomocně zproštěn obžaloby, jsou skutečnou škodou, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání.

77. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v trestním řízení zastupoval jako obhájce advokát Mgr. [jméno] [příjmení]. Odměna za zastupování byla mezi nimi sjednána ve výši 2.140 Kč za jeden úkon právní služby s tím, že k odměně za každý úkon právní služby bude žalobce platit daň z přidané hodnoty v příslušné výši. Takto sjednaná odměna za jeden úkon právní služby nepřevyšuje mimosmluvní odměnu, která by advokátovi náležela za obhajobu v trestním řízení podle § 10 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění platném v rozhodné době (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu.

78. V řízení bylo prokázáno, že advokát [příjmení] učinil celkem 17 úkonů právní služby, za které si podle přehledu úkonů v trestní věci účtoval plnou odměnu a 3 úkony, za které účtoval odměnu v poloviční výši; odměna pak celkem činí 39.590 Kč, daň z přidané hodnoty z této částky 8.313,90 Kč. Žalobce [příjmení] [příjmení] v souvislosti se zastupováním zaplatil 46.000 Kč.

79. Škodu žalobce spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu může představovat pouze částka, kterou žalobce skutečně vynaložil na svou obhajobu. I kdyby advokátovi vznikl nárok na zaplacení vyšší odměny, žalobce nemůže úspěšně požadovat její náhradu, resp. náhradu nákladů vynaložených na svou obhajobu, dokud advokátovi za poskytnuté služby nezaplatí, tedy dokud nedojde k reálnému snížení jeho majetkového stavu poskytnutím plnění odpovídajícího odměně advokáta (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, dostupný na [webová adresa]).

80. Nárok žalobce na náhradu nákladů na obhajobu byl proto shledán důvodným co do 46.000 Kč.

81. Ve zbytku, tedy ohledně částky ve výši 16.145,60 Kč, která měla představovat náklady obhajoby, soud žalobu zamítl, protože žalobce neunesl důkazní břemeno stran tvrzení, že náklady v této výši na svou obhajobu v předmětném trestním řízení skutečně vynaložil, přestože byl při jednání dne 1. 8. 2019 poučen o břemenu důkazním a následcích jeho neunesení a vyzván k označení dalších důkazů. Žalobci byl rovněž předestřen právní závěr obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001.

82. Důvodným byl shledán také nárok žalobce na náhradu ušlého zisku vzniklého v souvislosti se složením částky ve výši 2.026.000 Kč na účet Krajského státního zastupitelství v Brně, resp. Krajského soudu v Brně, v době od 30. 10. 2014 do 15. 4. 2017. Peněžitá náhradní hodnota byla složena v souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobce, prostředky byly žalobci vráceny poté, co byl rozhodnutím Krajského soudu v Brně pravomocně zproštěn obžaloby, jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č.j. [číslo jednací]. Mezi škodou v podobě ušlého zisku a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání proto existuje vztah příčiny a následku, když důvodem pro poskytnutí náhradní hodnoty k dříve zajištěným pozemkům, bylo právě trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost, aby mohlo být případně nařízeno jejich zabrání či propadnutí; kdyby trestní stíhání nebylo zahájeno, došlo by ke zrušení dřívějšího rozhodnutí o zajištění pozemků žalobce, které bylo realizováno v rámci prověřování. Jelikož nebylo prokázáno, že se žalobce zločinu, který mu byl kladen za vinu, dopustil, byly mu peněžní prostředky vráceny.

83. Jinými slovy, kdyby nebylo nezákonného trestního stíhání, bylo by zrušeno dřívější zajištění pozemků, žalobce by nemusel předmětné peněžní prostředky skládat jako náhradní hodnotu a mohl by jimi volně disponovat. Pokud žalobce tvrdí a dokládá, že v případě uložení částky ve výši 2.026.000 Kč na spořicí účet [anonymizováno] u [právnická osoba] (dříve [] [anonymizována dvě slova]) místo na účet Krajského státního zastupitelství v Brně, by se tato částka navýšila o úrok se sazbou 1,4 % ročně, představuje zhodnocení peněžních prostředků o částku odpovídající úroku ušlý zisk žalobce.

84. Úrok ve výši 1,4 % ročně z částky 2.026.000 Kč kapitalizovaný za dobu od 31. 10. 2014 do 15. 4. 2017 činí 69.783, 21 Kč; nárok žalobce na náhradu ušlého zisku ve výši 69.783 Kč byl proto shledán opodstatněným.

85. Žalobce dále požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním v celkové výši 595.200 Kč, z toho částku ve výši 90.000 Kč požadoval jako odškodnění nepřiměřené délky řízení.

86. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

87. Ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016, Nejvyšší soud svůj závěr dále doplnil, resp. upřesnil pravidla pro určování výše přiměřeného zadostiučinění soudem tak, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“. Jestliže nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).

88. Podle závěrů formulovaných v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je tedy primárně na žalobci jako poškozeném, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, či práv jiných, vykazujících podobné znaky (není-li případů stejných) a případné odchylky přesvědčivě zdůvodnil a náležitě prokázal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3942/2016, dostupný na [webová adresa]).

89. Žalobce po poučení a výzvě ze strany soudu nabídl srovnání s obdobným případem projednávaným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 743/2017 a uvedl, že v případě žalobce je namístě odškodnění vyšší, neboť trestní stíhání trvalo déle, žalobci hrozil vyšší trest než poškozenému ve srovnávaném případě a dopady do osobnostní sféry žalobce byly intenzivnější.

90. Soud vycházel ze zjištění, že žalobci v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody na pět až deset let a rovněž uložení povinnosti k náhradě škody převyšující 17.000.000 Kč. V tomto rozsahu jsou skutečně na straně žalobce dány závažnější okolnosti než ve srovnávaném případě, kdy poškozenému hrozil trest odnětí svobody na dva až osm let a trestní stíhání trvalo tři roky.

91. Soud má výpovědí žalobce a svědeckou výpovědí jeho syna [jméno] za prokázané, že žalobce trestní stíhání osobně vnímal velmi úkorně, cítil se dehonestován, zejména proto, že se jednalo o podezření ze spáchání majetkové trestné činnosti související s předmětem žalobcova podnikání. Na druhou stranu nebylo prokázáno, že by se žalobce dostal v profesní oblasti do tak svízelné situace jako poškozený ve srovnávaném případě, jemuž byla vypovězena smlouva o poskytování závodní zdravotní péče, musel změnit formu výkonu činnosti a byl povinen informovat o trestním stíhání i svou profesní organizaci. Jakkoliv žalobce spatřuje souvislost mezi ukončením své podnikatelské činnosti a trestním stíháním, fakticky podnikání v [anonymizována dvě slova] ukončil dříve, než bylo trestní stíhání zahájeno, a ani netvrdil (natož prokázal), že by se pokusil podnikání obnovit a nebyl úspěšný právě z důvodu probíhajícího trestního stíhání; žalobce na základě obecných úvah naopak předem vyloučil úspěšnost pokusu o znovuobnovení podnikatelské činnosti. Žalobce kromě jednoho případu, kdy popsal, že byl svým obchodním partnerem (stavebniny) požádán o okamžitou úhradu dřívějšího dluhu právě v návaznosti na trestní stíhání, neuvedl žádný konkrétní případ, kdy byl v profesní oblasti dehonestován („ nikdo se se mnou nebaví….všichni se smáli za mýma zádama“). Obdobně obecně popisoval reakce okolí i syn žalobce.

92. Byť soud nemá pochybnost o tom, že trestní stíhání zasáhlo citelně do rodinného života žalobce, je nasnadě, že intenzita tohoto zásahu byla umocněna specifickou situací, kdy žalobce byl stíhán společně se svou tehdejší životní partnerkou, s níž navíc vychovávali (v době zahájení trestního stíhání) dvouleté dítě. Přirozená obava o budoucnost samotného žalobce, jakož i obava o budoucnost jeho nezletilého dítěte, s ohledem na specifickou rodinnou situaci žalobce jistě představovala vyšší psychickou zátěž; tato však velmi pravděpodobně nesouvisela pouze s nezákonným stíháním žalobce, ale s trestním stíháním obou bývalých partnerů. Ostatně tato okolnost zjevně stála i za zhoršením vztahu se synem [jméno], který ve své výpovědi uvedl, že otci po celou dobu věřil, že se podvodu nedopustil, ale zlobil se na něj za to„ že si neohlídal, aby se tohle nestalo“.

93. Žalobce i jeho syn [jméno] velmi negativně vnímali a akcentovali podstatné zhoršení finanční situace rodiny, v řízení však nebyla prokázána přímá souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a negativním vlivem na majetkovou situaci žalobce. Žalobce podnikání ukončil ještě před zahájením trestního stíhání, stejně jako se před zahájením trestního stíhání dostal do prodlení se splácením dluhů vůči bance. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, je zřejmé, že žalobce se do finančních problémů dostal již dříve v souvislosti se splácením dluhů své tehdejší partnerky [jméno] [příjmení] (srov. s. 18, odst. 8 rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. [číslo jednací]).

94. Soud proto neshledal důvody pro navýšení přiměřeného zadostiučinění oproti srovnávanému případu, kdy bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 400.000 Kč.

95. S ohledem na závažnost hrozících trestněprávních důsledků intenzifikujících pocit ohrožení, nejistoty a obav o budoucnost a délku trestního stíhání žalobce soud na druhou stranu neshledal ani důvody pro poskytnutí nižšího zadostiučinění k náhradě nemajetkové újmy, která žalobci v posuzované věci vznikla.

96. Trestní stíhání žalobce trvalo téměř o šest měsíců déle než trestní stíhání ve srovnávaném případě. Přestože v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti svědčící o nepřiměřené délce trestního stíhání ve vztahu ke složitosti věci či vzniku neodůvodněných průtahů, je nepochybné, že žalobce se po dobu tří let a téměř šesti měsíců nacházel jednak ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, jednak po tuto dobu trestní řízení negativně zasahovalo do jeho rodinného i osobního života.

97. Soud přitom zohlednil také skutečnost, že ač žalobce podal trestní oznámení na [jméno] [příjmení] pro podezření ze spáchání trestného činu, byl nakonec sám pro tuto trestnou činnost stíhán, a přestože se ve fázi řízení před podáním obžaloby opakovaně odvolával na obsah nahrávky svého telefonického rozhovoru se [jméno] [příjmení], byla nahrávka jako významný důkaz toho, že se žalobce na trestné činnosti nepodílel, zhodnocena až v hlavním líčení před soudem (viz s. 50 odst. 3 rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. [číslo jednací]), což ze samé podstaty věci muselo u žalobce vést k umocnění pocitu bezvýchodnosti, jak je zřejmé z jeho výpovědi.

98. V případech, které pro srovnání nabídla žalovaná, bylo sice přiznáváno řádově nižší zadostiučinění k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíhání, avšak současně se jednalo o případy skutkově odlišné. Poškození byli stíhání pro nedbalostní trestnou činnost s méně závažnými trestněprávními následky a trestní stíhání trvalo výrazně kratší dobu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č.j. 23 Co 401/2010-183, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2010, č.j. 27 C 97/2008-150). Ve zbylých svou případech sice trestní stíhání trvalo podobně dlouho jako v případě žalobce a navíc bylo medializováno, avšak hrozící trestněprávní postih byl výrazně nižší (horní hranice trestní sazby v délce šest měsíců).

99. Po zhodnocení všech shora uvedených faktorů, soud uzavřel, že nejsou dány důvody pro přiznání vyššího ani nižšího zadostiučinění než ve srovnávaném případě, a shledal opodstatněným nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění ve výši 400.000 Kč a ve zbytku, tj. co do 195.200 Kč žalobu v části, v níž se žalobce domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu vznikla nezákonným trestním stíháním, zamítl.

100. Žalobce dále uplatnil nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, která mu vznikla v souvislosti s nuceným ukončením podnikání, ve výši 1.055.868 Kč s tím, že tato škoda měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu činných v trestním řízení, které po nepřiměřeně dlouhou dobu zadržovaly doklady od vozidel nabízených k prodeji v autosalonu žalobce, které zajistily při prohlídce autosalonu.

101. Podle § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pro trestní řízení pak platí § 2 odst. 4 trestního řádu, dle něhož musí orgány činné v trestním řízení projednávat trestní věci urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku.

102. Jelikož rozhodnutí, na jehož základě byla předmětná prohlídka provedena, nebylo zrušeno jako nezákonné, nepřipadá v úvahu odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a ze samé podstaty věci ani nesprávným úředním postupem (protože nesprávným úředním postupem může být pouze jednání státu, které není rozhodnutím), avšak není vyloučena odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě.

103. Žalobce vytýká policejním orgánům, že po nepřiměřeně dlouhou dobu zadržovaly doklady, které byly zajištěny při prohlídce autosalonu provedené dne 23. 10. 2012.

104. V řízení bylo prokázáno, že orgány Policie České republiky zajistily při prohlídce areálu autosalonu písemnosti, které byly uloženy ve třech zapečetěných pytlích a dvou obálkách. Písemnosti byly za účasti [jméno] [příjmení] a JUDr. [příjmení], tehdejšího zástupce žalobce, protokolárně zaevidovány ve dnech 18. 1., 23. 1., 25. 1., 6. 2., 7. 2., 8. 2. a 28. 2. 2013, přičemž dne 18. 1. a 23. 1. byly na základě žádosti [jméno] [příjmení] přednostně evidovány jím vybrané písemnosti, zejména dokumenty týkající se motorových vozidel jako technické průkazy, doklady o nabytí vlastnického práva, doklady o pojištění apod., které byly žalobci vydány dne 31. 1. 2013. Zbytek zaevidovaných písemností byl žalobci vydán dne 19. 3. 2013.

105. Část dokladů, které, jak žalobce uvedl, nezbytně potřeboval pro obchodování s motorovými vozidly, byla tedy žalobci vydána dne 31. 1. 2013, tj. po třech měsících a sedmi dnech od jejich zajištění; zbývající část dokumentů, k nimž nepatřily jen doklady od motorových vozidel, ale i jiné písemnosti, pak po pěti měsících. Tuto dobu soud neshledal s ohledem na množství zajištěných písemností a skutečnost, že první úkon policejních orgánů směřující k vrácení zajištěných písemností, tedy jejich protokolární evidence byl učiněn ještě před uplynutím tří měsíců od jejich zajištění (dne 18. 1. 2013), za nepřiměřenou. Nedošlo tak k naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.

106. Soud proto neprováděl důkazy navržené žalobcem k prokázání výše ušlého zisku.

107. Jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu ke všem složkám nároku na odškodnění, jehož vznik žalobce odvozoval od nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání až v závěrečném návrhu, neprováděl soud dokazování k prokázání okamžiku rozhodného pro počátek běhu promlčecí lhůty. Nicméně na základě toho, co vyšlo v řízení najevo, lze konstatovat, že nárok žalobce na náhradu ušlého zisku spočívajícího v nuceném ukončení podnikání je promlčen.

108. U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí lhůta podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo jeho rozsudek ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011, oba dostupné na www.nsoud.cz).

109. Žalobce se o vzniku škody dozvěděl nejpozději ke dni 28. 2. 2013, kdy formálně ukončil podnikatelskou činnost v provozovně [anonymizována dvě slova], k tomuto dni mu musela být známa i výše ušlého zisku, již dovozuje ze zisku za předchozí zdaňovací období; žalobce sám nadto uvedl, že fakticky přestal podnikat v den, kdy byly doklady zajištěny („ já jsem zavřel ten den, ten moment, já jsem neměl co prodávat. Jak můžete prodat auto, když nemáte techničák?“), čili promlčecí lhůta mohla začít plynout již od 23. 10. 2012.

110. Pokud žaloba byla podána dne 27. 3. 2018, resp. žalobce nárok na odškodnění uplatnil u příslušného ministerstva dne 25. 9. 2017, uplynula tříletá promlčecí lhůta ještě před uplatněním žalobcova nároku u ministerstva, i pokud by její počátek byl odvozen od nejzazšího možného data, tedy od 28. 2. 2013.

111. Co se týče nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na předčasné splacení úvěru, žalobce ani po výzvě soudu neupřesnil, v čem shledává pochybení na straně státu, tedy zda odpovědnost státu za škodu odvozuje od existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Z vylíčení skutkových okolností je však zřejmé, že žalobce spatřuje vznik tvrzené škody v návaznosti na faktické ukončení podnikání. Jinými slovy žalobce shledává příčinu porušení své platební povinnosti podle úvěrových smluv v tom, že po zajištění listin při prohlídce autosalonu fakticky přestal podnikat a dostal se do platební neschopnosti; z oznámení o zesplatnění ze dne 9 9. 2013 vyplývá, že žalobce přestal oba úvěry splácet již v lednu 2013. Pokud postup policejních orgánů při prohlídce autosalonu, resp. zajištění listin, nebyl nesprávným úředním postupem, není v případě tohoto nároku rovněž splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu.

112. Byť škoda žalobci vznikla až ke dni 2. 2. 2015, kdy skutečně splatil dluh z obou úvěrových smluv, a proto se v případě tohoto nároku neuplatní závěr o promlčení, oba úvěry byly zesplatněny a úroky z prodlení a další sankce vyčísleny již dne 9. 9. 2013, tedy před zahájením trestního stíhání, nelze dovodit vztah příčinné souvislosti k nezákonnému rozhodnutí o zahájení trestního stíhání; důkazy navržené k prokázání výše škody nebyly vzhledem k závěru o nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu prováděny.

113. Námitka promlčení nebyla shledána opodstatněnou ani v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nemožností užívat vozidlo Audi. K zajištění vozidla došlo dne 23. 10. 2012. Žaloba byla podána ještě před uplynutím desetileté objektivní promlčecí lhůty, která se podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb. počítá ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

114. Žalobce vznik újmy spojuje s „ nezákonným zásahem orgánů činných v trestním řízení“, rozhodnutí, na jehož základě bylo vozidlo žalobci odňato – příkaz k vydání vozidla ze dne 19. 10. 2012, [číslo jednací] – nebylo zrušeno pro nezákonnost, proto ani v případě tohoto nároku nebylo shledáno naplnění základního předpokladu pro vznik odpovědnosti státu za škodu, když současně doba necelých pěti měsíců, po kterou zajištění trvalo, nebyla shledána nepřiměřenou. O vydání vozidla Audi bylo rozhodnuto usnesením Policie ČR ze dne 14. 2. 2013, [číslo jednací].

115. Jelikož tento nárok žalobce nebyl shledán důvodným pro nesplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, soud neprováděl důkazy navržené žalobcem k prokázání výše nemajetkové újmy.

116. Opodstatněným nebyl shledán ani nárok žalobce na náhradu ušlého zisku z prodeje nemovitostí ve výši 3.333.333 Kč. Kupní cena ve výši 5.000.000 Kč za dotčené nemovitosti byla sjednána kupní smlouvou ze dne 22. 12 2014 (dodatkem ze dne 29. 1. 2015 nedošlo ke změně ujednání o výši kupní ceny).

117. Příčinu nevýhodného prodeje nemovitostí žalobce shledává v tom, že nemovitosti byly zajištěny pro účely trestního řízení, a proto banka odmítla poskytnout zájemci o jejich koupi úvěr ve výši odpovídající původně sjednané kupní ceně (15.000.000 Kč). Žalobce pak pod tlakem okolností (nutnost splatit úvěr, nemožnost podnikat) přistoupil na nižší nabídku.

118. Nemovitosti byly zajištěny na základě usnesení policejního orgánu ze dne 19. 10. 2012, [číslo jednací] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 9 To 444/2012. Zajištění bylo zrušeno usnesením policejního orgánu ze dne 31. 10. 2014, [číslo jednací], poté co žalobce složil na účet Krajského státního zastupitelství v Brně peněžitou náhradní hodnotu (v podrobnostech viz výše).

119. Kromě toho, že rozhodnutí o zajištění nemovitostí nebylo zrušeno jako nezákonné a nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení zde z důvodů shora vysvětlených nepřipadá v úvahu, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi zajištěním nemovitostí a vznikem tvrzené škody žalobce, jelikož v okamžiku uzavření kupní smlouvy již na nemovitostech zajištění nevázlo. I v případě připuštění argumentace, že nebylo-li by zahájeno nezákonné trestní stíhání, došlo by k uvolnění nemovitostí ze zajištění dříve, nelze dovodit vztah příčiny a následku prostě jen proto, že v době, kdy žalobce uzavíral kupní smlouvu, již nelze tvrdit, že banka odmítla poskytnout zájemci úvěr z důvodu zajištění nemovitostí.

120. Ani tento nárok tedy nebyl shledán důvodným pro nesplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a proto soud neprováděl důkazy navržené k prokázání jeho výše.

121. Z důvodů shora vyložených soud zčásti žalobě vyhověl a zčásti ji zamítl, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I a II tohoto rozhodnutí.

122. V části, ve které byl žalobce úspěšný, tedy co do požadavku na zaplacení 565.783 Kč, mu náleží rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná se dostala do prodlení marným uplynutím šestiměsíční lhůty pro rozhodnutí o nároku žalobce na odškodnění, který byl ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. uplatněn u žalované dne 25. 9. 2017. Výše úroku z prodlení odpovídá nař. vlády č. 351/2013 Sb.

123. V zamítavé části se důvody zamítnutí vztahují i na požadované příslušenství.

124. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

125. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 o. s. ř.

126. V duchu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, rozdělil pro účely rozhodnutí o nákladech řízení žalobní žádání na nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona š. 82/1998 Sb. a nárok na náhradu škody, ušlého zisku a nemajetkové újmy.

127. Co se týče nároku na zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., uplatní se zde závěry Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, či rozsudek ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3726/2013 dostupné na www.nsoud.cz), že„ výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.“ Soud má proto pro účely náhrady nákladů řízení za to, že žalobce byl ohledně tohoto nároku zcela úspěšný, a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady činí 39.026 Kč a sestávají z těchto částek: 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek, 27.900 Kč odměna advokáta stanovená podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty 50.000 Kč určené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu za devět úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč za úkon (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne 21. 3. 2019, účast na jednání dne 28. 3. 2019, dne 24. 5. 2019, dne 1. 8. 2019, dne 18. 10. 2019, dne 29. 10. 2019 a dne 31. 1. 2020), 2.700 Kč za hotové výdaje advokáta podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za devět režijních paušálů po 300 Kč, 6.426 Kč odpovídající 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH.

128. Náklady řízení je žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

129. Náklady vynaložené na odměnu advokáta za sepis podání ze dne 25. 4. 2019 a 24. 6. 2019 soud neshledal účelně vynaloženými, protože žalobce jimi (po výzvě soudu) doplňoval tvrzení a důkazní návrhy, čímž v podstatě odstraňoval nedostatky žalobního návrhu, za jehož sepsání mu odměna přiznána byla.

Poučení