62 Co 115/2022- 169

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň JUDr. Martiny Tvrdkové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenství, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 79/2020-138, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., III., V. a VI. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši [částka], a to do tří dnů od jeho právní moci k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku [částka], 10 % úrok z prodlení p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 10 % úrok z prodlení p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále žalobu v úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] zamítl (výrok II.), rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám právního zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 znalečné ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 tlumočné ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.), a rozhodl, že žalobci soud vrací složenou zálohu ve výši [částka] (výrok VII.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která se skládala z přeplatku na nájemném ve výši [částka] a nevrácené jistoty ve výši [částka]. Mezi stranami bylo nesporné, že dne [datum] uzavřely nájemní smlouvu, kterou žalovaná žalobci pronajala bytovou jednotku [číslo] na adrese [adresa] (dále jen„ byt“), dne [datum] žalobce zaplatil žalované kauci ve výši [částka] a dále, že žalobce zaplatil nájemné za 11 dnů v měsíci říjnu [rok] ve výši [částka]. Žalobce tvrdil, že došlo k dohodě o skončení nájmu k datu [datum], a proto požadoval vrácení jistoty a zaplaceného nájemného za říjen [rok]. Žalovaná naopak sporovala povinnost k úhradě uvedených částek, neboť k ukončení nájemního vztahu nedošlo v září [rok], ale až v lednu [rok] a nárok na vrácení jistoty nevznikl, neboť nájemné trvalo méně než jeden rok.

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, znaleckého posudku a výslechů svědků došel k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva dne [datum], nájemné bylo stanoveno ve výši [částka] a částka za služby s nájmem spojené činila [částka], tj. celkem [částka]. Účastníci se dohodli, že žalovaná žalobci částku [částka] vrátí po skončení nájemního vztahu ve stejné výši za předpokladu, že žalobce nebude mít vůči žalované žádný dluh na nájemném, službách spojených s užíváním bytu, z titulu náhrady škody, a to i v případě, že nájem bytu„ ne méně roku“. Nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum]. Účastníci se dohodli, že žalobce může dát výpověď z nájemní smlouvy jen ze zákonem stanovených důvodů uvedených v § 2285 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Účastníci dále uvedli, že nájem skončí uplynutím sjednané doby, dohodou o skončení nájmu nebo odstoupením od smlouvy. U žalované jako u smluvní strany (v záhlaví smlouvy) bylo uvedeno, že žalovaná je zastoupena na základě plné moci [jméno] [příjmení]. Jednatelem žalované byl v době od [datum] do [datum] Ing. [jméno] [příjmení]. Od [datum] je jednatelem žalované [příjmení] [jméno] [příjmení]. Byt fakticky užívala místo žalobce paní [příjmení]. Dne [datum] žalobce sdělil žalované, že ze zdravotních důvodů musel změnit zaměstnání, že nebude mít na úhradu nájemného a že by z tohoto důvodu ukončil pronájem bytu a byt předal. Dne [datum] žalovaná žalobci sdělila, že považuje jeho výpověď o ukončení nájmu za přijatou s tím, že výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem následujícím po doručení výpovědi a že tříměsíční výpovědní lhůta začíná běžet od [datum] a skončí [datum]. Na e-mailu bylo u žalované uvedeno jméno Ing. [příjmení] [příjmení]. Ze zprostředkovatelské smlouvy ze [datum] soud zjistil, že [právnická osoba] se zavázala pro PhDr. [jméno] [příjmení] zprostředkovat pronájem předmětného bytu. Dne [datum] Ing. [příjmení] sdělil pomocí sms zprávy žalobci, že od [datum] bude v bytě jiný nájemce a že dohodu o ukončení nájmu s ním podepíše k [datum]. Dne [datum] byla podepsána dohoda o ukončení nájmu k [datum]. Za žalovanou bylo uvedeno, že je zastoupená Ing. [jméno] [příjmení], který však tento dokument nepodepsal, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku JUDr. [jméno] [příjmení] Dohodu podepsal žalobce. Dne [datum] předala byt paní [příjmení] zpět žalované, která v protokolu o předání bytu podepsala žalobce. Z protokolu o předání a převzetí bytu z [datum] soud zjistil, že žalovaná, zastoupená na základě plné moci Ing. [jméno] [příjmení], předala dne [datum] byt nájemci PhDr. [jméno] [příjmení] Smluvní strany v protokolu uvedly nájemní smlouvu ze [datum]. Dne [datum] žalobce sdělil žalované, že byl s pí. [příjmení] přepsat elektřinu a požádal žalovanou o vrácení kauce. Dne [datum] žalovaná sdělila žalobci, že mu kauci nevrátí, když nájem bytu trval od [datum] do [datum], tj. méně než jeden rok. Následně žalobce dlužné částky vymáhal předžalobní výzvou.

4. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil (zejména) podle § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 a 2, § [číslo], § [číslo], § 2992 a § 1981 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“). Uzavřel, že pokud si účastníci sjednali, že žalovaná žalobci jistotu ve výši [částka] vrátí po skončení nájemního vztahu ve stejné výši za předpokladu, že žalobce nebude mít vůči žalované žádný dluh na nájemném, službách spojených s užíváním bytu, z titulu náhrady škody, a to i v případě, že nájem bytu„ ne méně roku“, je nutno dojít výkladem projevu vůle k závěru, že povinnost žalované vrátit žalobci složenou kauci byla i v případě, že by nájemní vztah netrval po sjednanou dobu 1 roku, a to za situace, pokud by žalovaná vůči žalobci neměla žádné pohledávky např. z titulu dlužného nájemného. Ohledně skončení nájemního vztahu vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobce projevil vůli nájemní vztah ukončit dohodou. Vzhledem k tomu, že písemnou dohodu o skončení nájmu ze dne [datum] žalovaná nepodepsala, ke skončení nájemního vztahu tedy nedošlo písemnou dohodou stran s datem [datum], nýbrž ústní dohodou o skončení nájmu k datu [datum], a to za situace, kdy žalovaná již [datum] sdělila žalobci, že v bytě bude nový nájemce a bylo odkazováno na nájemní smlouvu z [datum], žalovaná převzala byt zpět od pí. [příjmení] dne [datum] (aniž by tato měla plnou moc od žalobce), žalobce proti převzetí bytu žalovanou a jednání pí. [příjmení] nic nenamítal a žalovaná [datum] byt předala do užívání pí. [příjmení]. V tomto směru soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016. Uzavřel, že je žalovaná povinna vrátit jistotu ve výši [částka] a to dále při posouzení toho, že nebyly naplněny sjednané podmínky k tomu, aby si žalovaná mohla jistotou ponechat (žalovaná netvrdila, že by žalobce způsobil škody na bytu, že by měl vůči žalované nějaký dluh). Pokud nájemní vztah skončil k [datum], nebyl žalovaný povinen žalované platit nájemné za další období. Pokud žalovaný zaplatil nájemné za 11 dnů měsíce října [rok] ve výši [částka], soud I. stupně žalované uložil, aby tuto částku žalobci vrátila z titulu bezdůvodného obohacení.

5. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl a spolu s dlužnou částkou uložil žalované povinnost zaplatit též úrok z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. Pro prodlení žalované se zaplacením přisoudil soud I. stupně žalobci úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, když povinnost k vrácení kauce se váže ke dni skončení nájmu. Pro prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení výši [částka] žalobci přisoudil úrok z prodlení od [datum] do zaplacení ve vazbě na výzvu k zaplacení s poskytnutím lhůty k zaplacení do [datum] a ve zbývající části soud I. stupně požadavek na zaplacení úroků z prodlení z částky [částka] zamítl.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka].

7. Pod body V.. a VI. rozsudku soud I. stupně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudem vynaložené náklady na znalečné a tlumočné podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Výrok IV. o poplatkové povinnosti žalobce odůvodnil § 9 odst. 4 písm. 4, odst. 6 zák. č. 549/1991 Sb. Výrokem VII. rozhodl o vrácení přeplatku zálohy na náklady řízení státu.

8. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, a to do jeho výroků I, III, V a VI.

9. Žalovaná své odvolání ze dne [datum] doplnila podáním ze dne [datum] a uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Uvedla, že soud I. stupně zatížil řízení vadou nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí a rovněž nehospodárnosti řízení. Náklady na znalecký posudek považuje žalovaná za škodu, za kterou je soud I. stupně odpovědný dle speciálního zákona. Řízení trpělo nedostatkem poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. a 118a odst. 3 o. s ř. Dále uvedla, že pro věc je důležité, že paní [příjmení] nebyla zmocněna k předání bytu, není pravdou, že by žalovaná proti předání bytu ničeho nenamítala a není pravdou, že by nájem bytu skončil ústní dohodou. Soud I. stupně považoval jednání žalobce, který nikdy nedoručil písemnou výpověď nájemní smlouvy žalované, byt sám nepředal a neuzavřel s žalovanou žádnou (ani ústní) dohodu o ukončení nájmu, za dostačující k tomu, že nájem bytu zanikl bez výpovědní doby. Soud I. stupně tedy vyložil normy značně rozšiřujícím způsobem, benevolentním k žalobci a poškozujícím žalovanou. Soud I. stupně pochybil, pokud nerekonstruoval takovou ústní dohodu o zániku nájmu bytu, čímž zatížil rovinu skutkového zjištění, ale také učinil nesprávný právní závěr, neboť skončení nájemní smlouvy je nepochybně změnou smlouvy ve smyslu § 564 o. z. a je tedy pro takové jednání vyžadována písemná forma. I kdyby tedy byl přijat skutkový závěr o existenci ústní dohody o skončení nájmu, byla by taková dohoda neplatná. Dále uvedla, že soud I. stupně i nesprávně interpretoval ustanovení § 2292 o. z., dle kterého opuštění bytu neznamená, že nájem je ukončen bez běhu výpovědní doby.

10. Samostatnou kapitolou je dle žalované dohoda o nevratnosti jistoty, kdy soud I. stupně neinterpretoval tuto část nájemní smlouvy a nemůže tedy dovozovat její neplatnost a pokud toto jednání považoval za neplatné, měl svůj názor podat přesvědčivěji.

11. K nákladům řízení žalovaná uvedla, že navrhovala aplikaci ust. § 143 nebo § 150 o. s. ř., a to z důvodu, že v řízení znalecký posudek prokázal existenci padělku podpisu žalované, resp. zmocněné osoby Ing. [jméno] [příjmení] a tento padělek musel vzejít od žalobce. Kromě toho, že je předložení padělaného dokumentu trestným činem, je jistě nesporné, že takový postup účastníka řízení, byť je úspěšný, musí být shledán zásadně odporující dobrým mravům.

12. Žalobce se k podanému odvolání žalované vyjádřil podáním ze dne [datum] a uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že by řízení před soudem I. stupně bylo v rozporu s požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a že soud I. stupně nemusel provádět dokazování znaleckým posudkem. Naopak to byla sama žalovaná, která v nedatovaném podání soudu I. stupně konstatovala, že k dohodě o ukončení nájmu bytu nedošlo a tvrdila, že uvedenou dohodu nepodepsala a na podporu svých tvrzení navrhovala mimo jiné důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soud I. stupně na jednání dne [datum] uvedl, že„ za spornou otázku považuje, zda žalobci je žalovaná povinna vrátit složenou kauci ve výši [částka] za situace, kdy má názor, že nájemní vztah skončil dohodou k datu [datum] a kdy soud má právní názor, že povinnost žalované vrátit žalobci kauci nastává i v případě, že nájem bytu trval méně než 1 rok“ Soud I. stupně byl tedy názoru, že nájemní vztah účastníků byl ukončen písemnou dohodou ze dne [datum] a v tomto směru vedl i dokazování. Postup soudu I. stupně nelze označit za nepředvídatelnost soudního rozhodnutí a postup podle § 118a o. s. ř. tak nebyl namístě. Dále se žalobce podrobně vyjádřil k důkazu znaleckým posudkem, jehož provedení považuje za nezbytné s ohledem na prováděné dokazování.

13. K uzavření ústní dohody o ukončení nájmu žalobce uvedl, že žalovaná se mylně domnívá, že skončení nájemní smlouvy je změnou smlouvy. Změny závazků upravuje § 1879 a § 1901 o. z. Mezi účastníky však nedošlo ani ke změně v subjektu, ani ke změně v obsahu závazku, nýbrž k jeho zániku dle ust. § 1908 o. z., přesněji k zániku dohodou dle § 1981 o. z., kdy stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový. Dohodou o zrušení závazku zaniká vždy celý závazek, aniž by došlo k jeho nahrazení závazkem novým. Není tak pravdou, jak tvrdí žalovaná, že by došlo ke změně smlouvy. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva podléhá režimu ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu ve smyslu ust. § 2235 a násl. o. z., lze dle názoru žalobce i v případě formy dohody o zrušení závazku postupovat analogicky podle ust. § 2237 o. z., které sice stanoví pro nájemní smlouvu písemnou formu, ale pronajímatel nemá právo namítat vůči nájemci neplatnost takové smlouvy pro nedostatek formy.

14. K nevratnosti jistoty uvedl, že mu vznikla za pronajímatelem (žalovanou) pohledávka na vrácení jistoty a žalované zase závazek vrátit tuto jistotu, přičemž pohledávka se stala splatnou ukončením nájemního vztahu. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o ustanovení zařazené ve zvláštních ustanoveních o nájmu bytu a nájmu domu, je třeba vycházet z § 2235 odst. 1 o. z., dle kterého se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ust. tohoto pododdílu. Z toho vyplývá, že ustanovení § 2254 odst. 2 o. z. je relativně kogentní a ke smluvním ujednáním zkracujícím nájemcova práva (v tomto případě na vrácení jistoty), se nepřihlíží.

15. K návrhu žalované, aby byly náklady řešení posouzeny dle ust. § 143 nebo § 150 o. s. ř. uvedl, že namítaný závěr žalované, že padělek měl vzejít od žalobce je ničím nedoložené obvinění a žalobce to důrazně odmítá, neboť nebylo prokázáno kdo a za jakým účelem vyhotovil podpis na listině.

16. Závěrem žalobce žádal, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil a přiznal žalobci náklady odvolacího řízení.

17. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalované není důvodné.

18. Odvolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které důkazy provedl a jaká z nich učinil skutková zjištění, uvedl výsledný skutkový stav, který vzal za prokázaný a to, jak ho posoudil po stránce právní.

19. K námitce žalované, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo nepředvídatelné a překvapivé, když dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda o skončení nájmu bytu a přesto nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví k určení, zda podpisy na písemné dohodě o skončení nájmu bytu jsou pravé, odvolací soud uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Taktomu může být např. tehdy, pokud soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která nebyla předmětem sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2838/2005). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR lze za překvapivá považovat ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 729/2000, nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 523/02, nález ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 321/2007, nebo nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 129/2006). Ústavní soud dále dovodil, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů. Z těchto principů nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, nebo aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené úvahy, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, vylučují libovůli při aplikaci práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne [datum], nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne [datum]). Ze shora uvedeného je patrné, že řízení před soudem I. stupně netrpělo nedostatkem předvídatelnosti či překvapivosti rozhodnutí. Naopak soud I. stupně postupoval zcela konzistentně a reagoval na námitky a navrhované důkazy účastníků řízení. Předmětem sporu bylo mimo jiné ukončení nájemního vztahu, kdy strana žalující tvrdila, že k ukončení nájemního vztahu došlo písemnou dohodou stran, nicméně strana žalovaná toto popírala a ke svému tvrzení řádně navrhla důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soud I. stupně tento důkaz k návrhu žalované provedl a teprve po zjištění, že žalovaná dohodu o skončení nájmu ze dne [datum] nepodepsala, když bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že podpis na dohodě není Ing. [jméno] [příjmení], osoby jednající na základě plné moci za žalovanou a ani Ing. [jméno] [příjmení]. Následně se pak soud I. stupně zcela logicky zabýval otázkou, zda ke skočení nájemního vztahu nedošlo jinak, tedy ústní dohodou o skončení nájmu či opuštěním bytu. Změna aplikace práva ve smyslu shora uvedené judikatury byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná a v rozsudku byla řádně odůvodněna. Soud I. stupně posoudil důvodnost žaloby v intencích skutkových tvrzení žalobce i žalovaného. Rozhodnutí soudu I. stupně tedy nebylo překvapivé ani nepředvídatelné.

20. K otázce skončení nájemního vztahu odvolací soud uvádí následující. Jak bylo již shora uvedeno, ke skončení nájemního vztahu nedošlo písemnou dohodou stran, jak vyžadovala nájemní smlouva v čl. III písm. c) a rovněž zákonná úprava, nicméně z chování stran bylo zcela zřejmé, že fakticky nájem skončil k datu [datum], kdy byl předmětný byt předán zpět žalované a žalovaná jej týž den předala nové nájemkyni paní [příjmení], a to vše za situace, kdy žalovaná již dne [datum] žalobce informovala, že v bytě bude od [datum] nový nájemce. Fakticky byl tedy vyklizený a opuštěný byt předán ke dni [datum] zpět žalované. Právním základem uvedené otázky je nepochybně ust. § 1981 o. z., podle kterého je stranám na vůli (dohodou) ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový. Pro nájemní smlouvu se přitom vyžaduje dle § 2237 o. z. písemná forma a i dohoda o skončení nájmu by proto měla mít písemnou formu, stejně tak si strany sjednaly v zmíněném v čl. III písm. c) nájemní smlouvy. Nicméně podle § 2292 o. z. platí, že jestliže nájemce opustí byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned. Nejvyšší soud ČR také v řadě svých rozhodnutí při výkladu o. z. formuloval a odůvodnil závěr, že vyklizení nemovité věci (bytu) v sobě zahrnuje též odevzdání věci majiteli tak, aby k ní měl volný přístup a mohl s ní dále disponovat – např. odevzdáním klíčů – nestačí ji pouze opustit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 3560/2010, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 4354/2016). Rovněž platí, že řádné vyklizení bytu (nemovitosti) předpokládá i jeho odevzdání pronajímateli. Odevzdání bytu pronajímateli upravuje § 2292 věta druhá a třetí o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2105/2017). Projev vůle nájemce spočívající v opuštění bytu může být vykládán jako oferta nájemce k dohodě o ukončení nájmu bytu nebo jako výpověď nájemce. Posouzení tohoto jednání pak záleží na tom, jak pronajímatel akceptuje tuto ofertu nájemce k dohodě o ukončení nájmu bytu. Pokud by např. pronajímatel nepožadoval platby nájemného, vrátil by nájemci jistotu, pronajal byt jiné osobě nebo se zachoval jiným způsobem, ze kterého by bylo možné dovodit, že se skončením nájmu bytu souhlasí, pak je možné považovat toto jednání za konkludentní dohodu o skončení nájmu bytu. V tomto případě pak z chování žalované jednoznačně vyplývá, že tato ofertu o skončení nájmu k datu [datum] akceptovala, když sama již dne [datum] uváděla, že od [datum] bude v předmětném bytě nový nájemce, dne [datum] byt převzala a dále jej předala novému nájemci paní [příjmení]. Od [datum] tedy inkasovala i nájem od dalšího nájemce nebo přinejmenším měla tu možnost nájem inkasovat. Lze uzavřít, že nájemní vztah mezi žalobcem a žalovanou byl ukončen na základě oferty žalobce ke skončení nájemního vztahu, faktického opuštění bytu z jeho strany a akceptace žalované ke dni [datum]. Pokud strana žalovaná při jednání před odvolacím soudem dne [datum] namítala, že by mělo být jednání žalobce posuzováno více formálním způsobem a trvala na nedostatku písemné formy dohody o skončení nájemního vztahu, tak k tomu odvolací soud uvádí, že takové formální posouzení by bylo i v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná prokazatelně předmětný byt již od počátku října 2019 pronajímala jiné třetí osobě. Vzhledem k uvedenému, tedy že nájemní vztah skončil k [datum] a žalobce zaplatil nájemné i za prvních 11 dnů v měsíci říjnu [rok] ve výši [částka], stala se tato částka jako plnění bez právního důvodu bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 o. z. na straně žalované a tato je povinna s ohledem na výše uvedené, jej žalobci vydat.

21. Ke sporné otázce ohledně vratnosti jistoty ve výši [částka] odvolací soud uvádí, že námitky žalované ohledně toho, že soud I. stupně neinterpretoval tuto část nájemní smlouvy a nemůže tedy dovozovat její neplatnost a pokud toto jednání považoval za neplatné, měl to podat přesvědčivěji, jsou liché, neboť soud I. stupně ve svém rozsudku neshledal tuto část smlouvy o nájmu neplatnou. Soud I. stupně dospěl výkladem projevu vůle dle ust. § 555 odst. 1 a § 556 o. z., k závěru, že povinnost žalované vrátit složenou jistotu (kauci) je dána, i pokud nájemní vztah netrval po sjednanou dobu 1 roku, a to za situace, pokud by žalovaná vůči žalobci neměla žádné pohledávky, např. z titulu dlužného nájemního. S tímto závěrem se odvolací soud plně ztotožňuje s tím, že existence dluhu, pohledávky nebyla ze strany žalované ani tvrzena, tím méně prokázána. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007). Z textu nájemní smlouvy přitom dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že vrácení složené jistoty (kauce) se váže i k nájmu nepřesahujícího jeden rok, a to za situace, kdy nájemce nebude mít vůči pronajímateli žádný dluh. Formulace„ a to i v případě nájmu bytu ne méně roku“ dle odvolacího soudu nevzbuzuje pochybnost o tomto výkladu, jiný výklad tohoto ustanovení smlouvy by byl v rozporu s gramatickým smyslem a obsahem smlouvy. Soud I. stupně tedy zcela správně uzavřel, že žalovaná je povinna složenou jistotu, v žalované výši, žalobci vrátit.

22. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalované ohledně nákladů řízení a aplikace ust. § 143 nebo § 150 o. s. ř. Dle ust. § 143 o. s. ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Toto ustanovení se uplatní pouze v případě, že žalovaný neporušil žádnou svoji povinnost a přesto v řízení neuspěl. Půjde např. i o případ, kdy žalobce neposkytne žalovanému pro jeho právní jednání potřebnou součinnost. V tomto případě je však zcela zřejmé, že žalobce podal důvodnou žalobu na zaplacení nevrácené jistoty a vydání bezdůvodného obohacení, žalovanou k zaplacení uvedených částek řádně vyzval a žalovaná je přesto nezaplatila. Ustanovení § 143 o. s. ř. se na daný případ nevztahuje. Dle ust. § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V tomto ustanovení je obsaženo tzv. moderační právo soudu ve vztahu k nákladům řízení, které má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti a spravedlnosti mezi účastníky. Aplikace tohoto ustanovení nastupuje tehdy, je-li v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které nelze přiznat zčásti nebo zcela náhradu nákladů řízení tomu, komu jinak náleží. Pokud žalovaná tvrdila, že žalobci nenáleží náhrada nákladů řízení, i když byl procesně úspěšný z důvodu, že předložil důkaz s padělaným podpisem, tak k tomu odvolací soud uvádí, že ničeho takového nebylo před soudem I. stupně prokázáno. Je pravdou, že v řízení vyšlo najevo (znaleckým zkoumáním), že podpis na dohodě o skončení nájmu není Ing. [jméno] [příjmení], osoby jednající na základě plné moci za žalovanou a ani Ing. [jméno] [příjmení], nicméně nebylo možno ani učinit závěr, že by podpis na listině byl padělán právě žalobcem. Aplikace ust. § 150 o. s. ř. by byla tak v tomto případě v rozporu se zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění (shodně nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 292/07). Soud I. stupně tak zcela správně postupoval ve vztahu k nákladům řízení dle ust. § 142 odst. 1 a vztahu k nákladům státu dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalobce se do nákladového výroku neodvolal.

23. Odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. tak naplněny nejsou. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výrocích I., III., V. a VI. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

24. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] Tyto náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem za dva úkony právní služby podle vyhl. č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ a. t.“), za vyjádření k odvolání ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. a účast na jednání dne [datum] před odvolacím soudem podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t.. Výše jednoho úkonu právní služby činí dle ust. § 6 odst. 1, § 7 odst. 5. a § 8 odst. 1 a. t. [částka]. K odměně advokáta ve výši [částka] přičetl dvě náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši [částka] za každý z těchto úkonů a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka] podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

25. Výroky II., IV. a VII. nebyly napadeny odvoláním žádným z účastníků a nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Poučení