62 Co 13/2025 - 99

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň JUDr. Martiny Tvrdkové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 16 182 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 7. 2024, č. j. 63 C 159/2023-61, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 609 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 12. 2022 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 7 816,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že se řízení co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 690 Kč od 9. 12. 2022 do 20. 12. 2022 zastavuje (výrok I.), žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 117 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 117 Kč od 21. 12. 2022 do zaplacení, zamítá (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 573 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 573 Kč od 21. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a dále je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 22 415,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala zaplacení částky 14 690 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 690 Kč od 9. 12. 2022 do zaplacení, po částečném zpětvzetí zaplacení částky 14 690 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 690 Kč od 21. 12. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 9. 2022 jako [funkce] s průměrným čistým měsíčním výdělkem 31 813 Kč. Pracovní poměr byl dne 28. 11. 2022 zrušen ve zkušební době a skončil dne 20. 12. 2022. Z důvodu pneumologického onemocnění byla žalobkyně od 11. 11. 2022 v pracovní neschopnosti. Žalobkyně byla po celou dobu zaměstnána v rozsahu 40 hodin týdně s rovnoměrným rozvržením pracovní doby 8 hodin denně. Se vznikem pracovního poměru vznikl žalobkyni nárok na dovolenou v rozsahu 20 pracovních dnů ročně. Tu žalobkyně nikdy nečerpala. Její pracovní neschopnost trvala od 11. 11. 2022 po dobu zhruba jednoho roku. Žalovaný dosud nezaplatil žalobkyni náhradu mzdy podle § 193 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zák. práce.“), za období prvních 14 dnů pracovní neschopnosti ve výši 9 935 Kč, i přesto, že ji zúčtoval ve výplatní pásce za listopad 2022. Dále pak žalovaný nezaplatil žalobkyni náhradu za nevyčerpanou dovolenou dle § 222 odst. 2 zák. práce ve výši 4 755 Kč.

3. Žalovaný nárok žalobkyně sporoval, uvedl, že žalobkyně dostatečně netvrdí a neprokazuje vznik nároku na dovolenou a nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a rovněž vznik (a výši) tvrzeného nároku na náhradu mzdy za tvrzenou pracovní neschopnost.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 9. 2022 zaměstnána u žalovaného na pozici „[funkce]“, a to na dobu určitou do 30. 9. 2022 (pravděpodobně myšleno do 30. 9. 2023 – poznámka odvolacího soudu). Zkušební doba byla sjednána v rozsahu 3 měsíců. Mzda byla sjednána ve výši 40 000 Kč měsíčně. Pracovní doba žalobkyně činila 40 hodin týdně a byla rozvržena od pondělí do pátku od 8:30 do 17:

0. Nárok na dovolenou činil 20 pracovních dnů. Dočasná pracovní neschopnost žalobkyně trvala od 11. 11. 2022 do 6. 11. 2023. Žalovaný evidoval žalobkyni jako svou zaměstnankyni v období od 8. 9. 2022 do 7. 12. 2022. V období od 11. 11. 2022 do 24. 11. 2022 jí přitom dle své evidence měl vyplácet „náhradu za nemoc“. Za celou dobu trvání pracovního poměru byla žalobkyni zúčtována k výplatě hrubá mzda v celkové výši 85 454 Kč (30 909 Kč za září 2022, 40 000 Kč za říjen 2022, 14 545 Kč za listopad 2022). Žalobkyně za celou dobu trvání pracovního poměru u žalovaného odpracovala celkem 368 hodin (136 v září 2022, 168 v říjnu 2022 a 64 v listopadu 2022). V třetím kvartálu 2022, tj. v období červenec až září 2022, odpracovala žalobkyně u žalovaného 17 dnů (136 hodin) a v tomto období jí vznikl nárok na výplatu hrubé mzdy ve výši 30 909 Kč. Fond pracovní doby v měsíci listopadu 2022 byl 22 dnů, přičemž z tohoto fondu žalobkyně v listopadu 22 odpracovala 8 dnů (64 hod.) a 14 pracovních dnů (112 hod.) byla v pracovní neschopností. Na výplatních páskách je uvedeno shodné datum převzetí zaměstnancem datum 21. 3. 2023. Doložka o převzetí zaměstnancem ovšem není podepsána. Žalovaný zrušil pracovní poměr žalobkyně ve zkušební době a tento žalobkyně převzala 20. 12. 2022. Inspektorát práce vykonal u žalovaného na základě písemného podnětu žalobkyně ze dne 2. 2. 2023 kontrolu dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Od žalovaného byly vyžádány všechny relevantní podklady a ve vztahu k žalobkyni bylo konstatováno, že za dobu prvních 14 dnů pracovní neschopnosti jí byla zúčtována, ale nebyla vyplacena náhrada mzdy. V docházkovém listu je od 11. 11. 2022 do 7. 12. 2022 vyznačena „neschopenka“ - pracovní neschopnost. Ve výplatní pásce za listopad 2022 byla tato náhrada zúčtována, ale vyplacení této náhrady na bankovní účet žalobkyně provedeno nebylo. Nebyla tak splněna povinnost, kterou ukládá ust. § 193 zákona zák. práce. Dále bylo zjištěno, že žalobkyni nebyla poskytnutá náhrada za nevyčerpanou dovolenou.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § 192 a § 222 odst. 2 zák. práce. Uzavřel, že pokud se jedná o uplatňovaný nárok na náhradu mzdy dle § 192 zák. práce za prvních 14 dnů pracovní neschopnosti, je tento co do základu dán. Žalobkyni se totiž podařilo prokázat jak existenci předmětného pracovního poměru, tak i to, že byla v rozhodném období uznána dočasně práce neschopnou. Soud I. stupně přitom vyšel z pravděpodobného hodinového výdělku žalobkyně za III. čtvrtletí 2022, neboť žalobkyně v tomto období odpracovala pouze 17 dnů v září 2022. Tento pravděpodobný výdělek činí dle § 355 odst. 2 zák. práce, při měsíční mzdě žalobkyně 40 000 Kč a jejímu fondu pracovní doby v září 2022 (176 hodin), částku 227,28 Kč. Nárok žalobkyně na náhradu mzdy za prvních 14 dnů pracovní neschopnosti tak činí 9 818 Kč, což ostatně vyplývá i z výplatní pásky žalobkyně za listopad 2022, kterou sám žalovaný předložil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě požadovala zaplatit 9 935 Kč, soud I. stupně žalobu co do částky 117 Kč zamítl.

6. Soud I. stupně shledal důvodným i nárok žalobkyně za nevyčerpanou dovolenou dle § 222 odst. 2 zák. práce. Při zohlednění této celkem odpracované doby činil nárok žalobkyně na dovolenou ke dni skončení jejího pracovního poměru 28 hodin. Při průměrné hodinové mzdě žalobkyně ve výši 227,28 Kč, činil celkový nárok žalobkyně na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou částku 6 364 Kč (28x227,28=6 364 Kč). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala pouze částku 4 755 Kč a soud I. stupně byl žalobním žádáním vázán, vyhověl této žalobě co do požadované částky žalobkyní.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve výši 22 415,52 Kč, přičemž tato částka představuje 98,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 99,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 0,8 %). Výši nákladů řízení vyčíslil v odůvodnění svého rozsudku.

8. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný.

9. Žalovaný v odvolání ze dne 17. 7. 2024, které doplnil podáním ze dne 6. 8. 2024 napadl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích III. a IV. a uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d) a e) o. s. ř. Předně namítal procesní pochybení soudu I. stupně, který žalobkyni extenzivně poučoval o tom, co a jak by měla doplnit, aby svá procesní břemena unesla. Soud I. stupně tedy žalobkyni poučoval značně extenzivně a návodně tak, že jí dával hmotněprávní poučení, čímž překročil pravomoci soudu v civilním sporném řízení a jednak porušil zásadu rovnosti procesních stran. Dále došlo v postupu soudu I. stupně k dalšímu excesu, když na základě pouhého tvrzení žalobkyně předseda senátu vyzval žalovaného, nechť předloží jednak dokumentaci, z níž bude vyplývat, jakým způsobem rozvrhl pracovní dobu žalobkyně a dále výplatní pásky žalobkyně za celou dobu trvání pracovního poměru. K takovému postupu nebyly splněny zákonné předpoklady a došlo tím k nedůvodnému přenášení důkazního břemene na žalovaného. Žalobkyně se v řízení prakticky obešla bez podstatných, relevantních žalobních tvrzení a veškerou procesní, hmotněprávní i výpočetní činnost za ni odvedl soud I. stupně. Soud I. stupně rovněž pochybil, pokud nevyslechl navrhovanou svědkyni [jméno FO], účetní žalovaného.

10. Závěrem žalovaný žádal odvolací soud, aby napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně se k podanému odvolání žalovaného vyjádřila dne 15. 11. 2024. Stejným podáním navrhla rozšíření žalobního návrhu. Uvedla, že již v žalobě řádně uvedla všechny rozhodné skutečnosti, které se týkají požadovaných nároků na zaplacení náhrady mzdy za období prvních 14 dní pracovní neschopnosti a náhrady za nevyčerpanou dovolenou. K tomu navrhla a předložila důkazy, včetně listiny vydané Inspektorátem práce. Naopak to byl právě žalovaný, který po celou dobu nevylíčil žádné konkrétní skutkové skutečnosti, na kterých stavěl svoji obranu. Ohledně navrhované svědkyně účetní žalovaného nebylo z podání žalovaného zřejmé, k jakému konkrétnímu skutkovému tvrzení má být tento důkaz proveden. K výši nároků uvedla, že ke dni zahájení řízení neměla žalobkyně k dispozici výplatní pásky, ze kterých by bylo možno zjistit skutečnosti rozhodné pro výpočet výše nároků žalobkyně. Podle § 129 o. s. ř. může předseda senátu uložit tomu, kdo má potřebnou listinu, aby ji předložil. Je nepřípustné, aby žalovaný svým protiprávním jednáním přivedl žalobkyni do důkazní nouze a pak tuto důkazní nouzi v průběhu sporu zneužíval. Nadto výpočet výše nároku podle příslušných právních předpisů na základě tvrzených skutkových okolností je otázkou právní. Žalovaný do dnešního dne neuvedl jediný důvod, proč předmětné nároky žalobkyni neuhradil.

12. Dále žalobkyně uvedla, že podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně činí celkový nárok žalobkyně na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou 6 364 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dosud žalobou uplatnila pouze částku 4 755 Kč, rozšiřuje svůj žalobní návrh o částku 1 609 Kč s příslušenstvím.

13. Závěrem žalobkyně žádala odvolací soud, aby po připuštění změny žaloby rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni celkovou částku 16 182 Kč s příslušenstvím a nahradil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. V replice žalovaného ze dne 29. 1. 2025 tento opakovaně namítal, že důkazní návrh výplatními páskami byl ze strany žalobkyně učiněn v rozporu s procesními předpisy, a to po nepřípustném poučování ze strany soudu I. stupně. Je nepřípustné, aby byl žalovaný povinen předkládat jakékoliv důkazy. Argumentace žalobkyně ustanovením § 129 o. s. ř. je nepřípadná, když pouze dokládá snahu žalobkyně „sankcionovat“ žalovaného za svou důkazní nouzi. K návrhu na rozšíření žalobního návrhu o částku 1 609 Kč uvedl, že tímto jen žalobkyně potvrzuje tvrzení žalovaného v jeho odvolání, že soud I. stupně nahradil činnost právního zástupce, když za ní doplňoval jednotlivá tvrzení, ale i prováděl správné výpočty, o nichž následně v rozsudku rozhodoval. Žalovaný je přesvědčen, že změna žalobního návrhu v odvolacím řízení není přípustná. I pokud by však tato změna přípustná byla, je třeba tento návrh zamítnout, neboť je nedostatečně odůvodněn.

15. Žalobkyně se dále k věci opakovaně vyjádřila dne 17. 2. 2025, kde uvedla, že povinnost předat zaměstnanci výplatní pásku vyplývá z pracovněprávních předpisů. Pokud však žalovaný výplatní pásky žalobkyni nepředal, porušil svou zákonnou povinnost zaměstnavatele a způsobil tak důkazní nouzi na straně žalobkyně. Dále uvedla, že žalovaný ve svém odvolání nikterak nezpochybňuje správnost postupu soudu I. stupně při právním hodnocení, resp. výpočtu žalovaných nároků. Žalobkyně se s tímto výpočtem rovněž ztotožňuje, a proto navrhla rozšíření žaloby.

16. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalovaného není důvodné.

17. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 2. 2025 rozhodl o návrhu žalobkyně na připuštění změny žaloby tak, že tato se připouští. Žalobkyně svůj žalobní návrh rozšířila o částku 1 609 Kč s příslušenstvím, představující doplatek nároku žalobkyně za nevyčerpanou dovolenou. K uvedenému pak odvolací soud (s ohledem na námitky strany žalované o nepřípustnosti takového návrhu) konstatuje, že v odvolacím řízení není aplikace procesního institutu změny žaloby vyloučena, s tím, že nelze uplatnit pouze nárok zcela nový. Odvolací soud proto nemůže připustit takovou změnu žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, která by představovala uplatnění nového nároku, tj. nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně. Naopak rozšíření stávajícího nároku (co do jeho výše) přípustné zásadně je (viz shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, 26 Cdo 2962/2007 nebo 25 Cdo 1694/2021). Nadto výsledky dokazování v řízení před soudem I. stupně mohou být bez dalšího podkladem pro řízení o změněném návrhu.

18. Odvolací soud dále konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které důkazy provedl a jaká z nich učinil skutková zjištění, uvedl výsledný skutkový stav, který vzal za prokázaný a to, jak ho posoudil po stránce právní. Své úvahy, které jej vedly k vydání napadeného rozsudku, velmi pečlivě, konkrétně, srozumitelně a přesvědčivě popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto může odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkázat. Správný byl i postup v řízení před soudem I. stupně, včetně poučovací povinnosti účastníků řízení.

19. Odvolací soud pouze stručně shrnuje, že uplatňovaný nárok na náhradu mzdy byl soudem I. stupně správně posouzen podle § 192 zák. práce, když bylo v řízení řádně prokázáno, že žalobkyně byla u žalovaného v pracovním poměru a v rozhodném období byla shledána dočasně práce neschopnou. Ostatně ke stejným skutkovým závěrům došel i Inspektorát práce, který uvedl, že žalobkyni bezpochyby nárok na náhradu mzdy za dobu pracovní neschopnosti vznikl, žalovaný tento nárok zúčtoval ve výplatní pásce, ale na účet žalobkyně tuto náhradu mzdy neodeslal. Odvolací soud k uvedenému ještě zdůrazňuje, že ani žalovaný po celou dobu řízení, tj. před soudem I. stupně a ani v odvolacím řízení, netvrdil ničeho, co by odůvodňovalo, že tento nárok žalobkyně není důvodný. Soud I. stupně pak při svém výpočtu správně vyšel z pravděpodobného výdělku žalobkyně a správně stanovil průměrný hodinový výdělek žalobkyně ve výši 227,28 Kč. Žalobě bylo tedy zcela správně vyhověno co do částky 9 818 Kč.

20. Shodně je tomu v případě nároku žalobkyně za nevyčerpanou dovolenou. Soud I. stupně zcela správně vyšel z ustanovení § 222 odst. 2 zák. práce a došel ke správnému závěru, že nárok žalobkyně na dovolenou ke dni skončení jejího pracovního poměru činil 28 hodin, což při průměrné hodinové mzdě žalobkyně ve výši 227,28 Kč činí celkový nárok žalobkyně ve výši 6 364 Kč. Odvolací soud na podkladě tohoto výpočtu nejen potvrdil rozsudek soudu I. stupně ohledně přisouzené částky 4 755 Kč, ale rovněž sám rozhodl ve výroku II. tohoto rozsudku, že žalobkyni náleží částka 1 609 Kč. Změna žaloby byla usnesením odvolacího soudu řádně připuštěna a odůvodnění přisouzené částky vyplývá již z rozsudku soudu I. stupně, když tam nemohlo být rozhodnuto o této částce pouze z důvodu, že soud nemohl překročit žalobní návrh.

21. Dále se již odvolací soud zaměří pouze na odvolací námitky žalovaného. Žalovaný předně namítal, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které se dostalo žalobkyně soudem I. stupně bylo značně extenzivní a návodné a tím došlo k porušení zásady rovnosti stran. K uvedenému odvolací soud konstatuje, že ničeho takového ze spisového materiálu nevyplývá. Žalobkyně ve svém návrhu na zahájení řízení řádně specifikovala, jakých nároků se domáhá, a to náhrady mzdy za prvních čtrnáct dní pracovní neschopnosti ve výši 9 935 Kč a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 4 755 Kč. Uvedla rozhodné skutečnosti ohledně trvání pracovního poměru, jeho skončení, trvání pracovní neschopnosti, přičemž tyto skutečnosti doložila důkazy. Pokud pak soud I. stupně žalobkyni poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k prokázání skutečnosti, kolik žalobkyně odpracovala ve třetím kvartálu 2022 hodin a ohledně výše hrubé mzdy, jednal zcela v souladu se zákonem. Poučení dle ust. § 118a o. s. ř. má být učiněno tak, aby účastník řízení měl představu o tom, jak bude rozhodnuto a aby nebyl následným rozhodnutím zaskočen, neboť v opačném případě je takové rozhodnutí třeba považovat za překvapivé (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 3562/2008 ze dne 26. 1. 2011). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rovněž musí být účastníkovi řízení poskytnuta možnost doplnit tvrzení či chybějící důkazy, když účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 ze dne 29. 3. 2011). Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení § 5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 11.1.2011). Poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení § 5 a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví § 5, ale jednotlivá ustanovení. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 11. 1. 2011). Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu ČR jednoznačně vyplývá, že pokud žalobkyně ve svém návrhu na zahájení řízení tvrdila všechny rozhodné skutečnosti, pro které požaduje po žalovaném žalovanou částku, ale pouze neuvedla konkrétní částky týkající se odpracovaných hodin a výše hrubé mzdy, postupoval soud I. stupně zcela správně, pokud k uvedenému žalobkyni poučil. Nadto žalovaným opakovaně namítané pochybení soudem I. stupně, že tento provedl výpočet náhrady mzdy za žalobkyni, je rovněž liché. Výpočet náhrady mzdy je otázkou právní, kterou je vždy soud oprávněn (a povinen) posoudit sám. Průměrný výdělek (pravděpodobný výdělek) a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného (pravděpodobného) výdělku je otázkou právní. (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1561/2008, ze dne 20. 5. 2009).

22. K námitce žalovaného, že soud I. stupně jednal excesivně, pokud na základě pouhého tvrzení žalobkyně vyzval žalovaného, nechť předloží rozvržení pracovní doby a výplatní pásky žalobkyně, lze uvést, že ani tyto námitky nejsou opodstatněné. V zásadě platí, že účastník, jenž navrhuje důkaz listinou, ji ke svému návrhu přiloží, není však ani vyloučeno, aby navrhl důkaz listinou, jíž sám nedisponuje, a označil osobu, od níž má být listina vyžádána. Soud pak podle § 129 odst. 2 o. s. ř. uloží tomu, kdo listinu potřebnou k důkazu má (druhému účastníkovi nebo třetí osobě), aby ji předložil. Tato osoba nemá možnost odmítnout předložení listiny na základě své úvahy, že soudem požadovaná listina není potřebná pro zjištění skutkového stavu v dané věci. Splnění této povinnosti může soud vymáhat prostřednictvím pořádkových pokut. Porušení ediční povinnosti účastníkem, který nenese důkazní břemeno, zásadně nevede k obrácení důkazního břemene, ale může se projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 440/2013). Aplikací na tento případ je nepochybné, že pokud žalobkyně označila důkaz výplatními páskami a dokumentem o rozvržení pracovní doby, kterými sama nedisponovala, postupoval soud I. stupně zcela správně, když vyzval žalovaného, aby uvedené důkazy předložil. Odvolací soud nemůže nezmínit, že je i velice pravděpodobné, že žalobkyně výplatní pásky za období 9–12/2022 nikam nezaložila, ale vůbec s nimi nedisponovala, neboť jí nebyly předány. Vyplývá to jednak z absentujícího podpisu žalobkyně na výplatních páskách, ale zejména z uvedeného datumu, který je všech výplatních páskách shodný, a to 21. 3. 2023, přitom se jedná o výplatní pásky vztahující se k období roku 2022.

23. Soud I. stupně nepochybil, pokud nevyslechl z procesní opatrnosti navrženou svědkyni [jméno FO] (viz. podání žalovaného ze dne 17. 6. 2024), neboť žalovaný nikterak neosvětlil, k jakým konkrétním tvrzením by měla být navrhovaná svědkyně vyslechnuta, resp. co by se mělo provedením tohoto důkazu prokázat.

24. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d) a e) o. s. ř. naplněny nejsou. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius.

25. S ohledem na rozšíření žaloby o částku 1 609 Kč s příslušenstvím, rozhodl odvolací soud, i o tomto návrhu, kterému plně vyhověl, jak uvedeno shora.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 7 816,60 Kč. Tyto náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem za tři úkony právní služby učiněné podle § 11 odst. 1 písm. a) zák. č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „a.t.“). V případě úkonů učiněných do rozšíření žaloby vyšel odvolací soud z tarifní hodnoty 14 573 Kč a přiznal za tento úkon žalobkyni podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. částku 1 700 Kč, za vyjádření ze dne 17. 2. 2025 a účast na jednání dne [datum] před odvolacím soudem vyšel odvolací soud z tarifní hodnoty 16 182 Kč a podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a.t. přiznal žalobkyni částku 1 780 Kč za každý z těchto úkonů. K odměně advokáta přičetl celkem tři náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t., a to ve výši 300 Kč za úkon učiněný do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za dva úkony učiněné od 1. 1. 2025. Dále byla žalobkyni přiznána za každý z těchto úkonů náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Celkové náklady žalobkyně tedy činí částku 7 816,60 Kč.

27. Ostatní výroky rozsudku soudu I. stupně (výrok I. a II.) nebyly odvoláním napadeny, a zůstaly proto nedotčeny (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení