62 Co 166/2025 - 68

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] se sídlem [Adresa žalované] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 C 390/2024-47, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 168 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného ze dne 11. 12. 2024 je neplatné (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ze dne 11. 12. 2024 je neplatné (výrok II.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 086 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok III.). Takto rozhodl o žalobě ze dne 27. 12. 2024, kterou se oba žalobci domáhali určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11. 12. 2024. Žalobci tvrdili, že jsou zaměstnanci žalovaného a žalovaný s nimi okamžitě zrušil pracovní poměr, přičemž obě okamžitá zrušení pracovního poměru nepředstavují úkony způsobilé být důvodem k zániku jejich pracovních poměrů, 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pod body 4 až 11 uvedl zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů, v bodě 12 vysvětlil, proč neprovedl další navržené důkazy – účastnický výslech žalobců a důkaz [orgán] spisem blíže označeným a dále rozhodnutím [název] [funkce] o [název] přestupku žalobců. Tyto důkazní návrhy považoval za nadbytečné. V bodě 15 prvostupňový soud popsal skutkový stav, který výsledně zjistil. Ten odvolací soud uvádí v doslovném znění.

3. Žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2006 jako [funkce], a to na dobu určitou do 30. 4. 2007. Dodatkem č. 1 došlo ke změně její pracovní smlouvy na základě jejího jmenování [funkce] – představenou [název] [místo] [jméno FO] a [jméno FO]. Její pracovní poměr byl následně změněn na dobu neurčitou. Žalobce byl zaměstnán u žalovaného jako [funkce] [místo], titul [Označení], na základě pracovní smlouvy z 19. 12. 2017. Dopisy ze dne 11. 12. 2024 oznámil žalovaný oběma žalobcům, že s nimi ukončuje jejich poměr [funkce] s účinky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. Za žalovaného byl dopis podepsán [jméno FO] ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]), [funkce] [adresa], [název] [funkce] a statutárním orgánem žalovaného. [jméno FO] je statutární orgán žalovaného a současně je [název] [funkce] žalovaného a [funkce] [adresa]. V rámci [organizace] se rozlišující tito [funkce]: a) [funkce], [funkce] (zejména Pravidlo č. [číslo]. [název]); b) [funkce] (zejména Pravidlo č. [číslo]. [název]); c) [funkce] (zejména [název] pravidlo č. [číslo]); d) [funkce] (zejména [název] pravidlo č. [číslo]); e) [funkce] (zejména [název] pravidlo č. [číslo]). [funkce] ad a) - d) jsou ustavováni a odvoláváni [funkce] v příslušné [organizace].

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle Listiny základních práv a svobod, když odkázal na její ustanovení § 16 odst. 2 a 4, které ocitoval. Dále uvedl zákon č. 3/2002 Sb., o [organizace] a [organizace], který rovněž odcitoval. Odkázal judikaturu Ústavního soudu ČR a komentářovou literaturu, kterou podrobně označil a uvedl pod bodem 19 odůvodnění svého rozsudku. Rovněž vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, jehož závěry uvedl. Poté shrnul, že žalovaný vydal dne 11. 12. 2024 rozhodnutí, kterým projevil vůli ukončit okamžikem doručení služební poměr s žalobci jako [funkce] k žalovanému. Bylo také prokázáno, že rozhodnutí za něj učinil [jméno FO], člen statutárního orgánu žalovaného, jehož pravomoc jakožto [název] [funkce] zastupovat v plném rozsahu [organizace] vyplývá rovněž ze Základního dokumentu. Soud prvního stupně odkázal na bod 7 tohoto předpisu, z něhož vyplývá pravomoc [název] [funkce] ustanovovat a odvolávat [funkce] s výjimkou ustanovení o odvolání [funkce]. Prvostupňový soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 11. 12. 2024 bylo za žalovaného učiněno osobou, která je k tomu oprávněna. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uzavřel, že možnost přezkumu daných rozhodnutí civilním soudem končí, přezkum věcné správnosti rozhodnutí je vyloučen ze soudního přezkumu. Pokud žalobci tvrdí, že tomuto právnímu jednání měl v souladu s vnitřními předpisy [organizace] předcházet určitý postup, tedy rozhodnutí [název] [funkce] o [název] provinění po předchozím stanovisku [organizace] rady, tak soud prvního stupně uvedl, že soudy neprovádějí výklad vnitřních předpisů [organizace], a to ani v případě, kdy existují pochybnosti o [název] platnosti či dovolenosti právního úkonu – k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka].

5. K námitce žalobců, že žalovaný rozhodl o ukončení pracovního poměru věcně nepříslušným orgánem s poukazem na čl. 15 bod 8 Ústavy, soud prvního stupně uvedl, že toto ustanovení nijak nevyloučilo pravomoc statutárního orgánu žalovaného a současně [název] [funkce] ukončit služební poměr [funkce], když tato pravomoc vyplývá, jak z Ústavy, tak ze Základního dokumentu. Nadto ani není zřejmé, zda a případně jakým jednáním se žalobci dopustili závažného provinění, neboť z rozhodnutí ze dne 11. 12. 2024 toto vůbec nevyplývá. Podmínky pro odvolávání [funkce] z místa jejich působení podle čl. 15 odst. 8 Ústavy tak vůbec naplněny být nemusely. To ovšem nevylučuje obecnou pravomoc statutárního orgánu žalovaného zastupovat žalovaného ve všech záležitostech včetně ukončení služebního poměru [funkce]. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému. Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil podle advokátního tarifu v bodě 23 odůvodnění rozsudku.

7. Proti rozsudku podali odvolání žalobci. Jejich odvolání směřovalo do obou výroků rozsudku a žalobci uplatnili odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. a dále – ač to výslovně neuvádí, - též odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Soudu prvního stupně vytkli především to, že zjednodušil otázku posuzování, zda rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovních poměrů žalobců vydal orgán za žalovaného k tomu oprávněný, prostým odkazem na skutečnost, že podle Základního dokumentu je dána pravomoc [název] [funkce] zastupovat v plném rozsahu [organizace], když z jeho bodu 7 je dána pravomoc odvolávat a ustanovovat [funkce]. Odvolání osoby [funkce] z její funkce je ovšem jiný úkon než okamžité zrušení pracovního poměru, neboť odvoláním osoby [funkce] z místa výkonu její funkce tato osoba nadále zůstává zaměstnancem [organizace]. Její pracovní poměr je založen pracovní smlouvou, a nikoliv pouhý jmenování do funkce [funkce]. Z bodu 7 Základního dokumentu nelze tedy dovozovat legitimnost úkonu [název] [funkce] v podobě oprávnění bez dalšího vydat žalobou napadené úkony – okamžité zrušení pracovního poměru. Podle Základního dokumentu je dána pravomoc [název] [funkce] zastupovat [organizace] navenek, ovšem tím se automaticky nejedná o pravomoc rozhodovat sám vnitřní personální otázky [organizace]. [název] [funkce] je oprávněn projevovat vůli za [organizace] navenek mimo [organizace], což není právní úkon dovnitř v podobě ukončení pracovního poměru zaměstnanců [organizace]. V důsledku tohoto pochybení je napadené rozhodnutí nesprávné. Proto žalobci také navrhovali vyzvat žalovaného k předložení rozhodnutí oprávněného orgánu, tedy Komise pro zkoumání [název] přestupků o [název] provinění žalobců, na jeho základě by bylo rozhodnuto o ukončení pracovního poměru s nimi. Takovýto návrh byl zcela na místě. Žalobci mají zato, že prokázali, že pravomoc ukončit pracovní poměr není u žalovaného dána jedinému subjektu, ale je rozdělena na více subjektů. K tomu prvostupňový soud provedl důkaz Ústavou [název] [organizace] v [adresa] a [adresa], čl. 11 této Ústavy, kdy však ani rozhodnutí Komise pro zkoumání [název] přestupků samo o sobě nepostačuje, Komise své závěry předkládala [název] [funkce], který o věci dále rozhodne a teoreticky může rozhodnout i o ukončení pracovního poměru v důsledku [funkce] soudem shledaného [název] provinění. Ani jeho rozhodnutí však není konečné, neboť podle čl. 11 odst. 3, zda je dáno oprávnění osoby [funkce] se proti rozhodnutí [název] [funkce] odvolat k [Společenství] a tento rozhodne s konečnou platností. Podle žalobců to měl být [Společenství], který mohl fakticky vůči nim učinit úkon okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobě proto bylo namístě zcela vyhovět, k čemuž žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 628/2006.

8. Nadto u žalobců není dána ani samotná existence kteréhokoliv ze zákonem stanovených důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru, k čemuž žalobci rozebrali ustanovení § 55 a § 60 zákoníku práce. Uvedli, že žalovaný v dokumentech, jimiž s žalobci okamžitě zrušil pracovní poměr, neuvádí žádný zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a to ani odkazem na příslušné zákonné ustanovení, natož pak uvedení obsahu tohoto důvodu. Žalovaný toliko odkazuje na vnitřní předpisy, což však je neurčité a nesrozumitelné. K tomu uvedli výkladová pravidla pro právní jednání podle § 555 až § 557 o. z. a § 4, která odcitovali. Z okamžitého zrušení pracovního poměru nelze vůbec zjistit, z jakého důvodu byl s žalobci pracovní poměr zrušen.

9. Žalobci dále odkázali na své vyjádření žalované ze dne 10. 2. 2025, jehož závěry odcitovali a shrnuli, že sám žalovaný potvrdil, že [název] [funkce] nebyl osobou, který by mohl sám rozhodnout o okamžitém zrušení pracovního poměru s žalobci. Soud prvního stupně chybně dovodil, že není vůbec zřejmé, zda a případně jakým jednáním se žalobci dopustili závažného provinění. Z tvrzení žalovaného i z provedeného dokazování vyplývá, že důvody pro zrušení pracovního poměru žalobců spatřoval žalovaný ve spáchání závažných [název] provinění žalobců a bylo prokázáno, že [název] [funkce] nebyl tou osobou, která může sama o sobě rozhodnout o okamžitém zrušení pracovního poměru s nimi. Nejde v daném případě o vnitřní mechanismus podle [organizace] předpisů, který by nebyl civilní soud oprávněn přezkoumávat, ale jedná se o fakt nastavený samotnou [organizace] v podobě stanovení orgánů, které společně mohou o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanců z důvodu závažného [název] provinění rozhodnout. Posouzení existence projevů těchto tří orgánů, tedy Komise pro zkoumání [název] přestupků, [název] [funkce] a [Společenství] v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru je způsobilé jako jediné legitimní určit, zda úkony žalobci žalobou napadané byly učiněny orgánem, v tomto případě žalovanou [organizace] k tomu oprávněným. Pokud soud prvního stupně v tomto směru neprovedl dokazování, pak se dopustil pochybení, kdy na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a k nesprávnému právnímu posouzení.

10. Žalobci znovu zopakovali, že [název] [funkce] nebyl oprávněn je z funkce [funkce] odvolat, pokud ale soud prvního stupně a stejně tak i soud odvolací vycházely z rovnosti úkonu odvolání [funkce] a okamžitého zrušení pracovního poměru, k čemuž žalobci odcitovali čl. 15 odst. 8 Ústavy, tak žalobci znovu opakují, že [název] [funkce] nebyl oprávněn je z funkce [funkce] odvolat. Žalobci ani netvrdili, že by [název] [funkce] měl právo okamžitě zrušit jejich pracovní poměr po předchozím stanovisku [organizace] rady. Tvrdili pouze, že odvolat je z funkce pro závažné porušení [název] předpisů by mohla pouze [organizace] rada, [název] [funkce] v tomto směru žádnou pravomoc nemá, což žalobci tvrdili. Ani sama [organizace] rada by však nemohla shledat provinění závažným způsobem sama o sobě, ale muselo by tomu předcházet rozhodnutí Komise pro zkoumání [název] přepisů, [název] [funkce] a [Společenství]. Žalovaný ve svých [organizace] předpisech nedal moc rozhodovat o závažných úkonech proti svým zaměstnancům do ruky jediné osobě. V daném případě šlo o situaci, kdy si [název] [funkce] uzurpoval moc na sebe ve snaze uškodit žalobcům. K tomu žalobci odkázali na spis Obvodního soud pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a rozsudek ze dne 25. 3. 2025 v tomto řízení vydaný a dodali, že pokud soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, tak jsou jeho skutková zjištění neúplná. Bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces a tím byla založena nezákonnost napadaného rozsudku.

11. Žalobci dále poznamenali, že v závěru jednání konaného dne 20. 3. 2025 soud učinil dotaz na žalovaného, zda existuje rozhodnutí [název] [funkce] o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobců, kterému předcházelo rozhodnutí [název] soudu o [název] přestupku žalobců. K tomu žalovaný uvedl, že takovéto rozhodnutí dokládat nebude, neboť nemá k dispozici a nemá ani informaci, že by existovalo. Nadto žalobci tvrdili, že jim bylo po skončení dokazování doručeno usnesení [orgán], [název] [orgán] [adresa] blíže označené ze dne 25. 3. 2025, které k důkazu žalobkyně navrhla. Uvedený důkaz nemohla učinit před skončením dokazování před soudem prvního stupně bez svého zavinění. Důkaz tímto spisem ovšem v řízení navrhla. Dále předložili k důkazu notářský zápis sp. zn. [spisová značka] ze dne 12. 9. 2022, který zachycuje přesně znění zveřejněného článku v kontextu osob se shora citovaným usnesením [orgán] Podle žalobců tak byla vyvrácena procesní obrana žalovaného o tom, co bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, když tvrzení žalovaného jsou v tomto směru vágní. Také byla vyvrácena jeho obrana o tom, že z důvodu závažného shledaného [název] provinění Komise doporučila okamžité zrušení pracovního poměru žalobců. Žalobou napadené úkony ze strany žalovaného jsou jen přímým pokračováním vědomého a cíleného poškozování práv žalobců a jejich pronásledování a šikany ze strany žalovaného, nejedná se tedy o situaci, která by neměla Českou republiku „zajímat“ z prostého faktu, že je zaručena [organizace] autonomie. Nejde totiž o prosté okamžité zrušení pracovního poměru žalobců. Žalobci opět odkázat na důkaz [orgán] spisem, poukázali na to, že jsou osoby [funkce] a svoji práci neberou jen jako práci, ale jako životní [činnost]. Žalobci navzdory tomu, že s nimi žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr, řádně vykonávají svá životní, pracovní [činnost], tedy v zásadě pokračují ve své pracovních poměrech. Žalobce působí jako [funkce] [název] [místo] [jméno FO] a [jméno FO], nadále vykonává veškeré činnosti s funkcí [funkce] [místo] související a žalobkyně, ačkoliv byla degradována na [funkce], plní veškeré organizační záležitosti a dohlíží na chod [místo] i pracovní aktivity [funkce] ve stejném [místo] jako žalobce. Žalovaný s nimi pracovní poměr řádně neukončil a žalobci závěrem navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaný se k odvolání žalobců písemně nevyjádřil, při odvolacím jednání vyvracel důvody odvolání a žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

13. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, kterého jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 4 o.s.ř. doplnil Jednotným soudním řádem [funkce] soudů [název] [organizace] v Československu. Po takto doplněném důkazním řízení neshledal odvolání žalobců opodstatněným.

14. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, který byl v řízení v dostatečném rozsahu prokázán zejména listinnými důkazy. Další žalobci navržené důkazy prvostupňový soud neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů je považoval za nadbytečné. Odvolací soud s takovýmto hodnocením souhlasí, když s ohledem na (správné) právní závěry, k nimž prvostupňový soud výsledně dospěl, jak bude ještě uvedeno dále, by další dokazování již bylo nadbytečné.

15. Soud prvního stupně správně aplikoval relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, kterou odvolací soud pro přehlednost rekapituluje.

16. Soud prvního stupně (mlčky) vyšel z toho, že pravomoc soudu k projednání tohoto sporu je dána, výsledně však žalobu neshledal důvodnou. K tomu odvolací soud poukazuje na obsáhlou judikaturu, zejména na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, ročník 1997, uveřejněný pod pořadovým číslem 34/1997 na straně 227, v němž se Ústavní soud ČR podrobně vyjádřil k pravomoci soudu ve věcech [organizace] záležitostí, zejména pokud jde o ustanovování [organizace] orgánů, ustanovování [funkce] do funkce, zřízení [organizace] institucí, atd. S poukazem na čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud ČR v uvedeném nálezu dovodil, že [organizace] spravují své záležitosti samostatně, osoby vykonávající [název] činnost ji vykonávají z pověření [organizace] a [organizace] podle vnitřních předpisů [organizace] a obecně závazných právních předpisů. [organizace] a [organizace] také samy posuzují způsobilost osob k výkonu této [název] činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Ústavní soud ČR současně dovodil, že obecné soudy proto nerozhodují ve věcech služebního poměru [funkce] [organizace], protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie [organizace] a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci, když takovýto postup by byl v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak uvedeno shora. V uvedeném nálezu Ústavní soud ČR připustil jedinou výjimku, a to v případě majetkových nároků [funkce], zejména pokud by byl spor o mzdu, náhradu mzdy, kdy v tomto případě by bylo možno dovodit pravomoc soudu podle § 7 o. s. ř. k projednání tohoto sporu s tím, že postup soudu by v tomto případě nebylo možno považovat za zásah do vnitřní autonomie [organizace] a její rozhodovací činnosti. K těmto závěrům se Ústavní soud ČR přiklonil i v dalších svých rozhodnutích, zejména pak v nálezu se dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 63, ročník 2011, uveřejněném pod pořadovým číslem 181/2011 na straně 101. Ústavní soud ČR zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického státu akceptujícího [organizace] pluralismus a toleranci. [organizace] svoboda pak znamená svobodu každého [činnost] své [činnost] a [činnost], nebo být bez [činnost], [organizace] svoboda se formuluje uvnitř [organizace], respektive jejich institucí a třetím osobám do ní nepřísluší zasahovat, zejména ne zásahem veřejné moci. Platí princip autonomie [organizace] a [organizace], který nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do činnosti [organizace] s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Pochopitelně, jak již je zdůrazněno shora, [organizace] musí ve své činnosti postupovat v souladu s obecně závaznými právními předpisy státu, v němž působí.

17. Obdobné závěry vyjádřil Ústavní soud i v dalších svých rozhodnutích, například v usnesení ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, nálezu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, či usnesení ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1244/07. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb. – Ústava České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

18. Na judikaturu Ústavního soudu ČR úzce navazuje i judikatura Nejvyššího soudu ČR, která se k těmto ústavním závěrům přihlásila. Odvolací soud k tomu poukazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007, o něž soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí opřel. V něm Nejvyšší soud ČR dovodil, že řízení o neplatnost rozvázání pracovního (služebního) poměru [funkce] [organizace] nebo [organizace] nelze zastavit pro nedostatek pravomoci soudu podle § 7 o. s. ř. jen proto, že v něm nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí příslušného orgánu [organizace] nebo [organizace] o odvolání [funkce] z jeho funkce, když tento svůj závěr vyjádřil s poukazem na zásadu vnitřní autonomie [organizace] podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak, jak jej formuloval Ústavní soud ČR ve svých shora uvedených rozhodnutích, a to s poukazem na ust. 4 odst. 3 zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě [organizace] [činnost] a postavení [organizace] a [organizace]. Příkaz „nevměšovat se“ do záležitostí [organizace] a [organizace] tak nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, když jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány tak, jak stanoví § 7 o. s. ř. a contrario, ale případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie [organizace] a [organizace] brání soudu v tom, aby posuzoval věcnou správnost rozhodnutí orgánu [organizace] týkající se osob vykonávajících [název] činnost. Soud zkoumá pouze to, zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné [organizace] či [organizace].

19. V řízení bylo prokázáno a mezi účastníky ostatně ani není sporu o tom, že oba žalobci byli zaměstnanci žalovaného, jejich pracovní poměr byl okamžitě zrušen listinou ze dne 11. 12. 2024, když důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v uvedené listině vyjádřen není. K tomu je třeba uvést, že ustanovení § 55 zákoníku práce umožňuje zaměstnavateli zrušit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě pouze z důvodů v tomto zákonném ustanovení uvedených, důvod musí v něm být výslovně vyjádřen tak, aby byl nezaměnitelný s jiným (§ 60 zákoníku práce).

20. V souzeném případě je však soud limitován mantinely soudního přezkumu tak, jak je vymezila judikatura Ústavního soudu a zejména pak na to navazující judikatura Nejvyššího soudu ČR shora citovaná. Civilní soud se ve sporech o skončení pracovního poměru [funkce] omezí pouze na zjištění, zda je zde úkon (rozhodnutí) způsobilý pracovní poměr ukončit a zda ho učinil (vydal) orgán k tomu pověřený. Takto soud prvního stupně postupoval a dovodil správné závěry, s nimiž odvolací soud souhlasí. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo provedeno [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [funkce] [adresa], [název] [funkce] a statutárním orgánem [adresa] [název] [organizace]. K tomu je třeba uvést, že podle Ústavy [název] [organizace] v [adresa] stojí [funkce] [adresa] v čele části [organizace] (k tomu čl. 4 odst. 1 Ústavy) [název] [funkce] pak stojí [Označení] v čele své [organizace] (k tomu čl. 4 odst. 2 Ústavy). Postavení [název] [funkce] je dále vymezeno v čl. 5 Ústavy tak, že tento vykonává plnou [funkce] správu ve své [organizace], stará se o všechny [organizace] záležitosti, má všechny práva a povinnosti, která k jsou mu vyhrazená jako nejvyššímu představiteli [organizace] ve smyslu [název] [organizace]. Z uvedeného je tak zřejmé, že [funkce] [adresa], který byl současně též [název] [funkce], tedy v daném případě v sobě kumuloval obě tyto funkce, je jako statutární orgán oprávněn za žalovaného jednat, činit právní jednání, vydávat v mezích své kompetence rozhodnutí. Odvolací soud nesdílí názor žalobců o tom, že k rozvázání pracovního poměru s nimi [funkce] [adresa] a (současně) [název] [funkce] není oprávněn sám, ale že tomu musí předcházet rozhodnutí [funkce] soudu [název] [organizace] tak, jak to vyplývá z Jednotného soudního řádu. K tomu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že okamžité zrušení pracovního poměru v případě obou žalobců je koncipováno zcela stejně, není nijak odůvodněno, důvod okamžitého zrušení v něm uveden není, a byť by tato skutečnost měla za následek v případě „[funkce]“ zaměstnance bez dalšího neplatnost tohoto právního jednání, tak v případě [funkce], u něhož, jak vyplývá ze shora uvedeného, možnost soudního přezkumu je značně omezena, takovýto závěr dovodit nelze. Odvolací soud nepřisvědčuje ani dalšímu názoru žalobců o tom, že pokud v okamžitém zrušení pracovní poměr není důvod vyjádřen, tak tento je zřejmý z dosavadního chování žalovaného a z listinných důkazů, a ostatně i z vyjádření žalované k žalobě, když jím měly být „skutečnosti, podle kterých žalobci zásadním a nenapravitelným způsobem porušili řád [organizace] žalovaného“… (k tomu srovnej bod B vyjádření žalovaného ze dne 10. 2. 2025 na č. l. 14 spisu). Podle přesvědčení odvolacího soudu, i kdyby tento důvod v okamžitém zrušení pracovního poměru vyjádřen byl, a to jednoznačně a nezaměnitelně tak, jak požaduje § 60 zákoníku práce, tak s ohledem na meze soudního přezkumu dané judikaturou Ústavního a zejména Nejvyššího soudu ČR, jak vyplývá ze shora uvedeného, by nebylo možno v soudním řízení jeho naplnění jakkoliv přezkoumávat. Pro právní posouzení je totiž relevantní to, že okamžité zrušení pracovního poměru učinil orgán, který podle vnitřních předpisů [organizace] je k tomu oprávněn, tedy [funkce] [adresa] a [název] [funkce] jako statutární orgán žalovaného. Argumentace žalobců o tom, že tomuto rozhodnutí mělo předcházet rozhodnutí [funkce] soudu – [organizace] [funkce] soudu jako [funkce] soudu prvé stolice, - který po vydání rozhodnutí ho prostřednictvím svého předsedy předloží bez odkladu v písemném vyhotovení spolu s úplným soudním spisem k rozhodnutí [název] [funkce] (§ 81 Jednotného soudního řádu) který může uvedené rozhodnutí buď potvrdit nebo odepřít (§ 82 Jednotného soudní řádu) s tím, že i v případě potvrzení tohoto rozhodnutí se mohou osoby uvedené v § 87 Jednotného soudního řádu odvolat podle § 86 Jednotného soudního řádu k [Společenství] jako [funkce] soudu druhé stolice, odvolací soud nesdílí. Soudu v civilním řízení přísluší, jak již shora uvedeno, přezkoumávat pouze to, zda k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil orgán, který k tomu byl za [organizace] oprávněn, což v daném případě splněno je. To, zda byl dodržen postup podle vnitřních předpisů [organizace], soud přezkoumávat nemůže, neboť by tím zasáhla do její vnitřní autonomie, jak vyplývá ze shora citované judikatury (k tomu zejména nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007).

21. Žalobci nebyli [organizace] radou odvoláni z místa svého působení, jak stanoví čl. 15 odst. 8 Ústavy [název] [organizace] a z tohoto pohledu je irelevantní jejich námitka o tom, že odvolat je z funkce [funkce] nebyl oprávněn [název] [funkce] po předchozím stanovisku [organizace] rady, ale mohla tak učinit pouze [organizace] rada. Soud prvního stupně odvolání z funkce a okamžité zrušení pracovního poměru nezaměnil, jak žalobci namítají. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyplývá, že žalobci nebyli odvoláni, ale byl s nimi okamžitě zrušen pracovní poměr a z tohoto pohledu soud prvního stupně důvodnost žaloby také posuzoval. Argumentace žalobců v tomto směru je proto nepřípadná.

22. Soud prvního stupně tak dospěl ke správným právním závěrům, které odvolací soud částečně doplnil, nicméně výsledné posouzení věci tak, jak je prvostupňový soud učinil, je správné, když správně dovodil, že možnosti soudního přezkumu jsou za stavu, kdy k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil orgán [organizace] k tomu oprávněný – [funkce] [adresa], a [název] [funkce] – a okamžité zrušení pracovního poměru bylo jako akt způsobilý skončit pracovní poměr vydáno, tím vyčerpány. K tomu odvolací soud závěrem dodává, že v České republice byla provedena odluka státu od [organizace]. [organizace] samostatně spravuje své záležitosti podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle zákona č. 3/2002 Sb., o [organizace] a [organizace] je samostatným útvarem, do jejíž vnitřních poměrů je ingerence státu výrazně omezena. Žalobci přijetím funkce [funkce] na sebe dobrovolně vzali tento závazek, včetně toho, že se tím dobrovolně vzdali možnosti soudního přezkumu, pokud by nešlo o otázky materiálního zabezpečení, jako by byl spor o náhradu mzdy či odškodnění pracovního úrazu a podobně.

23. Ostatně k obdobnému závěru dospěl též soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2023 č. j. [spisová značka], ve znění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 10. 2023, č. j. [spisová značka], v případě žalobce b), kdy v uvedeném řízení se žalobce domáhal neplatnosti rozhodnutí s názvem zrušení ustanovení dne 31. 3. 2023, které vydal [jméno FO], [funkce] [adresa] a vyslovení neplatnosti rozhodnutí s názvem ustanovení – přeložení ze dne 20. 7. 2022 vydané týmž subjektem. Ani v uvedeném řízení žalobce neuspěl v podstatě se shodným odůvodněním. Rozsudek nabyl právní moci.

24. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není a nejsou dány ani odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. jak je uvedeno shora.

25. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně nákladového výroku, který je v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl v tomto řízení rovněž úspěšný a přísluší mu tak náhrada nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za 1 úkon ve výši 6 300 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) při spojení dvou věcí podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, (tarifní hodnota 130 000 Kč) a dále náhrada za jeden režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem 6 750 Kč + náhrada za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. je výsledně 8 168 Kč. Náklady odvolacího řízení jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám advokáta žalovaného.

Poučení