62 Co 170/2024 - 142

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. René Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [právnická osoba], IČO: [IČO] se sídlem [adresa] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem Václavské nám. 794/38, 110 00 Praha 1 proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupen advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] 2) [jméno FO], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupen advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] o 139 191 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 1. 2024, č. j. 20 C 224/2023-92, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 9. 2024, č. j. 20 C 224/2023-116, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 30. 1. 2024 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 9. 2024 se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 303 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 30. 1. 2024 prvostupňový soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 139 191 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 608 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 89 583 Kč od 17. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem I/). Dále rozhodl, že žalovaní jsou v téže lhůtě povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 60 804,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrokem II/). Doplňujícím rozsudkem ze dne 3.9.2024 rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodoval o žalobě postavené na tvrzení, že žalovaní jako vlastníci (ve společném jmění manželů) jednotky č. [číslo] a spoluvlastníci podílu na jednotce č. [číslo] ve výši 3/26 (odpovídající 3 garážovým stáním č. [číslo], [číslo], [číslo]) v budově č.p. [číslo] s pozemky p. č. [číslo] a p. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], nezaplatili vyúčtované služby a příspěvky na správu domu za roky 2020 a 2021. Žalovaní konkrétně dluží žalobci na nedoplatku za poskytnuté služby pro jednotku č. [číslo] za rok 2020 částku ve výši 42 777 Kč a na příspěvcích na správu domu a pozemků pro jednotku č. [číslo] částku ve výši 6 831 Kč, celkem tak žalovaní dluží žalobci za rok 2020 částku ve výši 49 608 Kč. Za rok 2021 vznikl žalovaným v souvislosti s vlastnictvím jednotky č. [číslo] za poskytnuté služby nedoplatek ve výši 67 893 Kč a dluh na příspěvcích na správu domu a pozemků ve výši 4 356 Kč. V souvislosti se spoluvlastnictvím jednotky č. [číslo] vznikl žalovaným v roce 2021 nedoplatek ve výši 13 500 Kč za poskytnuté služby a dále dluh na příspěvcích na správu domu a pozemku ve výši 3 834 Kč. Celkem tak žalovaní za rok 2021 dluží částku 89 583 Kč. Celkový dluh tak činí 139 191 Kč (49 608 Kč za rok 2020 a 89 583 Kč za rok 2021).

3. Prvostupňový soud vyšel z listinných důkazů, kdy konkrétní skutková zjištění, která učinil, včetně odkazu na příslušný důkazní zdroj, uvedl pod body 4. až 30. odůvodnění rozsudku. Na zjištěný skutkový stav aplikoval zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně ustanovení § 573, § 1180, § 1181, §1190, § 1982 a § 1987, jakož i ustanovení §§ 2, 4 a 7 zák. č. 67/2013 Sb. kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zák. č. 67/2013 Sb.“).

4. Na základě provedeného dokazování uzavřel, že bylo prokázáno, že žalobce žalovaným řádně vyúčtoval služby spojené s vlastnictvím a užíváním jejich výše specifikovaných jednotek v domě na adrese [adresa], za roky 2020 a 2021. Nedoplatek za poskytnuté služby v případě objektu č. [číslo] (bytu) činil za rok 2020 částku 42 777 Kč. Nedoplatek za poskytnuté služby v případě objektu č. [hodnota] (bytu), objektu č. [číslo] (garáže), č. [hodnota] (garáže) a č. [číslo] (garáže) dosáhl v roce 2021 částky v celkové výši 81 393 Kč (67 893 + 4 514 + 4 472 + 4 514). Celkem tak činily nedoplatky za služby za oba uvedené roky částku [částka]. Všechna vyúčtování poskytnutých služeb obsahovala podstatné náležitosti uvedené v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Žalovaní navíc nepodali proti těmto vyúčtováním ve lhůtě 30 dnů od jejich doručení námitky dle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Žalovaná částka se dále skládá z nezaplacených příspěvků na správu domu a pozemku rovněž za roky 2020 a 2021. Výše tohoto příspěvku (způsob jeho výpočtu) byla stanovena usnesením [orgán] [právnická osoba], ze dne 28. 2. 2020. V případě jednotky č. [hodnota] (byt) činil nedoplatek na příspěvek za správu domu a pozemku za rok 2020 částku 11 808 Kč, avšak žalobce (prostřednictvím své správcovské společnosti) odečetl od této částky přeplatky žalovaných na služby a příspěvky spojené s garážemi (objekt č. [hodnota] – garáž, 24 a 25) v celkové výši 4 977 Kč (1 659 x 3). Nezaplacené příspěvky na správu domu za byt (objekt) č. [hodnota] a garáže tak za rok 2020 činily celkem 6 831 Kč (11 808 – 4 937). V roce 2021 činily nezaplacené příspěvky na správu domu a pozemku částku ve výši 4 356 Kč v případě bytu č. [hodnota] a v případě všech tří garáží dohromady částku 3 834 Kč (1 764 + 1 056 + 1 014). Celkem tak činí dluh žalovaných na příspěvcích za správu domu a pozemku za roky 2020 a 2021 částku ve výši 15 021 Kč (6 831 Kč za rok 2020 a 8 190 Kč za rok 2021). Prvostupňový soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní dluží žalobci celou žalobou uplatněnou částku 139 191 Kč (124 170 + 15 021).

5. Dále vzal prvostupňový soud za prokázané, že vyúčtování služeb a přehled dluhů žalovaných, kde jsou uvedeny nedoplatky žalovaných za služby a za příspěvky na správu domu, byly správcovskou společností žalobce ([společnost]) za rok 2020 odeslány žalovaným prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 3. 9. 2021 a za rok 2021 byly zaslány dne 29. 4. 2022. Domněnka dojití těchto zásilek žalovaným dle § 573 občanské zákoníku nebyla v řízení ničím vyvrácena. V řízení bylo zároveň prokázáno, že platby žalovaných v roce 2020 ve výši 15 000 Kč a v roce 2021 ve výši 12 000 Kč byly žalobcem zohledněny a odečteny od dlužných částek za služby či za příspěvek na správu domu a pozemku.

6. Dále se prvostupňový soud zabýval obranou žalovaných ve formě zápočtu pohledávek za žalobcem vůči v žalobě uplatněnému nároku. Navrhli započíst pohledávku představující zákonnou pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2019, a to za období od 1. 5. 2020 do 6. 4. 2021, což vzhledem ke čtyřem opožděným vyúčtováním (bytová jednotka č. [číslo], garáže [číslo]) činí celkem 68 200 Kč. Dále žalovaní navrhli započíst pohledávku ve výši 63 950 Kč představující zákonnou pokutu z opožděného vyúčtování služeb spojených s jednotkou č. [číslo] ([název]) za rok 2019 a také pohledávku ve výši 46 400 Kč představující zákonnou pokutu z opožděného vyúčtování služeb spojených s jednotkou č. [číslo] ([název]) za rok 2020.

7. K tomu soud I. stupně dovodil, že uvedené pohledávky žalovaných nejsou způsobilé k započtení na základě § 1987 odst. 2 o. z., neboť se jedná o pohledávky nejisté a neurčité, a to zejména ve srovnání s pohledávkami uplatněnými v žalobě, u kterých v rámci dokazování stačilo prakticky jen překontrolovat správnost jednotlivých vyúčtování s ohledem na § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. a matematicky ověřit správnost celkové žalobcem požadované částky (i se zohledněním příchozích plateb od žalovaných). Naopak pohledávky žalovaného jsou nejisté již jen s ohledem na to, že pro jejich prokázání by muselo být prováděno další obsáhlé dokazování, které by bylo velmi pravděpodobně rozsáhlejší a náročnější než to, které bylo provedeno ohledně v žalobě uplatněných pohledávek (soud by se musel zabývat např. doručením či nedoručením jednotlivých vyúčtování žalovaným - či jiným spoluvlastníkům v případě jednotky [název], zjišťováním rozsahu pokuty, posuzovat, zda požadovanou pokutu je spravedlivé požadovat – viz § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., atd.). Žalovaní navíc navrhli započíst pokuty za opožděné doručení vyúčtování služeb za jiné období, než které bylo předmětem tohoto řízení (za rok 2019) a také za jinou jednotku (č. [číslo] – [název]). K problematice zápočtů nejistých a neurčitých pohledávek odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Případnými pohledávkami žalovaných se proto nezabýval a neprováděl ani důkazy týkající se těchto pohledávek. Poukázal na to, že žalovaným zároveň nic nebrání v tom, aby se zaplacení jimi uváděných pohledávek domáhali po žalobci prostřednictvím samostatné žaloby. Navíc je prvostupňový soud přesvědčen, že námitka započtení byla uplatněna až po skončení dokazování a po koncentraci řízení.

8. Z výše uvedených důvodů prvostupňový soud žalobě jakožto důvodné vyhověl, příslušenství pohledávky (zákonný úrok z prodlení) žalobci přiznal s odkazem na § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

9. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalobci. Náklady řízení sestávající ze soudního poplatku a nákladů právního zastoupení vyčíslil v odůvodnění svého rozsudku.

10. Vydání doplňujícího rozsudku soud I. stupně odůvodnil § 166 o. s. ř.

11. Rozsudek, včetně doplňujícího rozsudku (věc projednávaná odvolacím soudem pod sp. zn. [spisová značka]) byl napaden v celém rozsahu odvoláním žalovaných z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 1 písm. c), e) a g) o. s. ř. Blanketní odvolání doplnili podáním ze dne 25. 4. 2024.

12. Žalovaní předně poukazují na to, že žalobce v řízení neprokázal doručení (dojití) vyúčtování za rok 2020 žalovaným ve smyslu § 7 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb., proto žalovaní nemohli proti vyúčtování za rok 2020 podat žádné námitky, když uvedené tvrdili již v průběhu řízení před soudem I. stupně. Poukázali na komentářovou literaturu k ustanovení § 573 o. z., z níž dovozují, že skutečnost, že k „dojití“ zásilky došlo, musí prokazovat žalobce.

13. Dále žalovaní namítají, že započtení pohledávek provedli na soudním jednání dne 30. 1. 2024 jeho předložením v písemném vyhotovení, kdy nesouhlasí s tím, že by byly jejich pohledávky nezpůsobilé k započtení z důvodu jejich nejistoty a neurčitosti. Jejich pohledávky jsou jednoduchou kalkulací částky zákonné pokuty (50 Kč/ den za prodlení s doručením vyúčtování, počtu jednotlivých vyúčtování a dále dní prodlení žalobce s doručením každého jednotlivého vyúčtování). Existence pohledávek plyne ze zákonné dikce, kdy existence doručení vyúčtování žalovaným za období, za které je pokuta požadována, doloženo nebylo. Žalovaní odkazují na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 684/2020 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod sp. zn. Rc 37/2021, ze kterého lze vyjít i v projednávané věci, kdy z jeho obsahu v odvolání citují. Pakliže soud I. stupně nenahlížel na pohledávky žalovaných jako na započitatelné, řízení zatížil vadou, která mohla mít vliv na jeho rozhodnutí. Ohrazují se proti skutečnosti, že k zápočtu pohledávek došlo po koncentraci řízení, když jsou přesvědčeni o tom, že započtení je možné dle stávající právní úpravy judikatury učinit kdykoliv. K tomu znovu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020, ze dne 9. 9. 2020. Hmotněprávní úkon ve formě započtení není otázkou tvrzení, proto se ho koncentrace řízení netýká. Navíc žalobce případnou relativní neplatnost tohoto započtení nikdy ani nenamítal, proto i v tomto směru soud I. stupně pochybil a řízení zatížil vadou, která mohla mít vliv na rozhodnutí.

14. Žalovaní ze všech těchto důvodů navrhli odvolacímu soudu, aby změnil napadený rozsudek tak, že se zamítá žaloba v celém rozsahu a žalobci nepřizná žádné náklady řízení, popřípadě rozsudek zruší a vrátí věc soudu I. stupně zpět k dalšímu řízení.

15. Žalobce se vyjádřil písemně k odvolání žalovaných s tím, že pokud žalovaní tvrdí, že neobdrželi vyúčtování za rok 2020, jde o nové tvrzení a účelovou argumentaci, když setrvale a účelově zpochybňují datum a způsob doručení veškerých zásilek od žalobce. Výlučně z důvodů na straně žalovaných žalobce přistupuje k nákladnému rozesílání doporučených zásilek, přestože obvyklý způsob doručování vyúčtování je činěn běžnou poštou či vhozem do schránek. Námitku žalovaných tak považuje za zcela zjevně šikanózní. Žalobce shledává zcela správným rozhodnutí soudu I. stupně, kterým přistoupil k posouzení námitky započtení. Je zřejmé, že aktivní legitimace žalovaných by musela být předmětem dokazování, když nárok na smluvní pokutu byl uplatněn i za jednotky, které mají žalovaní ve spoluvlastnictví v menšinovém podílu a je tak otázkou, zda jsou oprávnění nárok vůbec uplatnit. Pohledávky žalovaných soud tak sporné, když žalobce sporuje důvod jejich vzniku, včetně uplatnění námitky promlčení. Navíc k započtení pohledávek přistoupili žalovaní až na závěr soudního řízení poté, co byly provedeny všechny důkazy a bylo možno přistoupit k rozhodnutí ve věci. Jejich postup je jako obvykle zcela obstrukční. Dále žalobce poukázal na formu a obsah projevu vůle směřujícího k „započtení“ pohledávek, když čerpal z obsahu částečného přepisu zvukového záznamu, respektive projevu zástupce žalovaných. V tomto kontextu není vůbec zřejmé, jaké konkrétní pohledávka byla uplatněna, jaká její část, za jaké období, ve vztahu, k jakým jednotkám a proti jaké pohledávce žalobce respektive, proti jaké její části a v jaké výši. Takové právní jednání shledává žalobce neurčitým, nesrozumitelným, neprojednatelným a tedy i neplatným. Z opatrnosti tak vznáší i námitku neplatnosti započtení. Uzavírá, že soud prvého stupně rozhodl ve věci nároku žalobce správně, provedl ke svým závěrům všechny potřebné důkazy, ke zjištění skutkového stavu učinil správná skutková zjištění a věc i po právní stránce správně posoudil, proto je odvolání žalovaných nedůvodné. Navrhl odvolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobci náklady odvolacího řízení.

16. Žalovaní reagovali na vyjádření žalobce při ústním jednání odvolacího soudu tak, většina tvrzení žalobce jsou nepravdivá. Skutečnost, že jim nebylo doručeno vyúčtování za rok 2020 byla tvrzená od samého počátku a vyplývá například z protokolu o jednání. Za standardní způsob doručování vyúčtování shledávají zásilku zaslanou doporučeně prostřednictvím pošty, nikoliv vhozem do schránky. Ohrazují se proti nařčení z šikanózního jednání s tím, že je povinností žalobce prokazovat skutečnosti k otázce doručování vyúčtování. Poukázali na skutečnost, že při posledním jednání soudu byly hned v úvodu předloženy veškeré důkazy k podstatným skutečnostem ohledně pohledávek, k nimž směřoval jejich zápočet, tyto důkazy však odmítl soud I. stupně provést. Žalovaní jsou naopak přesvědčeni o tom, že jejich právo na zaplacení zákonné pokuty je dáno, v tomto kontextu poukázali na předchozí řízení, kde byly jejich dílčí nárok zamítnut toliko pro předčasnost a nikoliv nedůvodnost. Žalobce se k započítávaným pohledávkám žalovaných mohl vyjádřit včas, neboť byl žalovanými upomínán a o jejich pohledávkách tak věděl, nemohl tedy být v předmětném řízení překvapen.

17. Žalobce reagoval tak, že způsob doručování za obě posuzovaná období byl prokázán doporučenými zásilkami. Připomněl průběh prvního ústního jednání ve věci před soudem prvého stupně, kdy zástupce žalovaných uvedl, že „zatím nečiní zápočet“, kdy trvá na tom, že neurčitá námitka započtení zazněla až v rámci závěrečného návrhu. Akcentoval, že žalovaní jsou programoví neplatiči zpochybňující vždy doručování vyúčtování, přičemž jejich postupu by neměla být poskytnuta soudní ochrana.

18. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

19. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Soud I. stupně své skutkové závěry srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, náležitým způsobem se vyrovnal s námitkami účastníků, které uplatnili v průběhu řízení, když rovněž bezchybně vyložil, které skutečnosti má a které nemá za prokázány a proč. Rozsudek soudu I. stupně, který je pečlivě odůvodněn, a to včetně solidní aplikace relevantní judikatury, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

20. Odvolací soud předně neshledal odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalovaní ostatně v případě tohoto odvolacího důvodu vymezují spíše nesprávné právní posouzení věci, jak bude uvedeno níže.

21. Žalovaní dále uplatnili odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tento odvolací důvod tak naplněn není.

22. Především však žalovaní soudu I. stupně vytkli nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

23. Pokud jde o prvou z odvolacích námitek, že totiž žalovaní tvrdí, že jim nebylo dosud řádně doručeno vyúčtování za období r. 2020, lze jim přisvědčit potud, že nejde o nové tvrzení a nepřípustné novum dle ustanovení § 205a o.s.ř. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní sporovali doručení vyúčtování za obě posuzovaná období (r. 2020 a 2021) již ve vyjádření ze dne 5. 6. 2023, a dále.

24. Podle ustanovení § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

25. Podstatným východiskem pro posouzení této sporné otázky je prvostupňovým soudem zjištěná skutečnost, že z podacího archu od [p.o.2] ze dne 3. 9. 2021 plyne, že společnost [společnost] (správce žalobce) odeslala vyúčtování a přehledy výše dluhů vlastníka za rok 2020 ze dne 6. 8. 2021 pod označením doporučené zásilky [číslo] žalovaným dne 3. 9. 2021 na adresu [adresa]. Prvostupňový soud za stavu, kdy se žalovaní nebránili žádným relevantním tvrzením, že v době stanovené ustanovením § 573 o. z. k dojití zásilky nedošlo, resp. dojíti nemohlo, např. pro faktické překážky doručování vylučující dojití zásilky, správně uzavřel, že zásilka s vyúčtováním za r. 2020 byla žalovaným doručena dle zákonné domněnky doby dojití třetí pracovní den, tj. dne 8. 9. 2021. Provedeným dokazováním tak vyšla najevo jiná skutečnost, než tvrdili žalovaní.

26. V roce 2020 byla na základě zákona č. 209/2020 Sb. (tzv. lex COVID) prodloužena lhůta pro doručení vyúčtování služeb (srov. § 7 cit. zákona). Prodloužení lhůty bylo koncipováno ve vazbě na uplynutí zákonné lhůty (dospělost povinnosti doručit vyúčtování) v rozmezí mezi datem účinnosti zákona č. 209/2020 Sb., tj. dnem 27. 4. 2020 a dnem 31. 8. 2020. Bylo-li sjednáno zúčtovací období jako kalendářní rok, započala čtyřměsíční lhůta běžet od 1. 1. 2020, což znamenalo, že skončilo (dospělo) 30. 4. 2020. Na základě uvedeného zákona docházelo k jejímu automatickému prodloužení až do 1. 9. 2020. Zákonodárce předpokládal, že z důvodu vyhlášených mimořádných opatření mohlo být pro mnoho poskytovatelů služeb značně obtížné provést nebo dokončit potřebné úkony pro řádné provedení, dokončení a hlavně doručení vyúčtování služeb ve lhůtě požadované zákonem. To mohlo způsobit prodlení s vyúčtováním a finančním vypořádáním nákladů na plnění spojená s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty.

27. Z výše uvedeného vyplývá, že vyúčtování za r. 2020 bylo žalobcem žalovaným doručeno s týdenním zpožděním, kdy na místo 1. 9. 2020 došlo v důsledku naplnění domněnky dojití k doručení 8. 9. 2020. Za zcestný však lze označit stanovisko žalovaných ve vztahu k výkladu ustanovení § 573 o. z., jehož účelem bylo a je usnadnit pozici věřitelům, nikoliv dlužníkům. Žalobce, byť se zpožděním, odesláním zásilky obsahující vyúčtování za r. 2020 prostřednictvím provozovatele poštovní služby ([p.o.2]) splnil svou povinnost zaslat řádné vyúčtování (o kterém není sporu), nikoliv ovšem včas.

28. Pokud jde o druhou z odvolacích námitek, kdy dle žalovaných prvostupňový soud vadně nepřisvědčil zániku žalované pohledávky poté, co žalovaní učinili právní jednání formou zápočtu pohledávek, je třeba rekapitulovat následující.

29. Podle ustanovení § 1982 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

30. Podle § 1987 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odst. 2).

31. Započtení pohledávek lze provést dvěma základními způsoby, a to buď jednostranným právním jednáním, nebo dohodou účastníků. K započtení pohledávek jednostranným právním jednání dochází na základě kompenzačního právního jednání, v jehož důsledku pohledávky zaniknou. K započtení dochází rovněž dohodou stran, tedy dvoustranným právním jednáním, jímž strany projevují vůli přivodit zánik vzájemných pohledávek jejich započtením.

32. Soudní praxe vychází z toho, že námitku započtení lze uplatnit v řízení jakožto obranu proti žalobě s tím, že zánik žalobou uplatněné pohledávky způsobí kvalifikovaný kompenzační projev, zánik žalobou uplatněné pohledávky nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky (popř. více pohledávek) setkají.

33. Z obsahu spisu se podává, že při prvním konaném jednání před prvostupňovým soudem dne 16. 11. 2023 zástupce žalovaných „zatím“ nenavrhl k započtení pohledávku žalovaných z titulu zákonné pokuty z důvodu nepředloženého či opožděně provedeného vyúčtování za jednotku č. [číslo], která se má nacházet v předmětném domě. Jednání soudu bylo odročeno za účelem dalšího dokazování na den 30. 1. 2024. O druhém jednání ve věci, které se konalo dne 30. 1. 2024, byl sepsán protokol dle diktafonového záznamu s tím, že zčásti byl pořízen doslovný přepis zvukového záznamu (srov. §40 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). V úvodu druhého jednání byla provedena drtivá většina listinných důkazů k žalobním tvrzením. Následně žalovaní prostřednictvím svého právního zástupce uplatnili jednostrannou námitku započtení, kterou předložili soudu v jednom vyhotovení – písemném podání ze dne 30. 1. 2024 (ve spise na č. l. 90-91). Uvedené podání obsahuje výčet zcela konkrétních pohledávek představujících zákonnou pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2019, a to za období od 1. 5. 2020 do 6. 4. 2021, což vzhledem ke čtyřem opožděným vyúčtováním (bytová jednotka č. [číslo], garáže [číslo]) činí celkem 68 200 Kč. Dále žalovaní navrhli započíst pohledávku ve výši 63 950 Kč představující zákonnou pokutu z opožděného vyúčtování služeb spojených s jednotkou č. [číslo] ([název]) za rok 2019 a také pohledávku ve výši 46 400 Kč představující zákonnou pokutu z opožděného vyúčtování služeb spojených s jednotkou č. [číslo] ([název]) za rok 2020. Pod bodem I.5 žalovaní uvádějí v písemném podání ze dne 30.1.2024 zcela konkrétní způsob, tj. jak své vzniklé a splatné nároky započítávají proti těm kterým uplatněným žalovaným pohledávkám, včetně vyčíslení zůstatků. Jednostranný zápočet žalovaných inkorporovaný v jejich podání ze dne 30.1.2024 představující kompenzační právní jednání žalovaných na jednání prvostupňového soudu konaném dne 30.1.2024 žalobci doručeno nebylo (srov. § 45 odst. 1 o.s.ř.). Z obsahu protokolu je zřejmé, že k úplnému přednesu zástupce žalovaných, který by obsahoval výčet jednotlivých pohledávek, jakož i specifikaci konkrétního zápočtu, tj. která proti které pohledávce je žalovanými započítávána, tj. skutečnosti uvedené pod bodem I.5 podání žalovaných ze dne 30. 1. 2024, při jednání prvostupňového soudu nezazněly (srov. obsah protokolu ze dne 30. 1. 2024 zachycující doslovný přednes zástupce žalovaných).

34. Odvolací soud vychází z toho, že protokol o jednání splňuje veškeré zákonné náležitosti a má tak povahu veřejné listiny dle § 134 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 407/2002). Lze proto vycházet ze správnosti údajů v něm uvedených.

35. Z ustanovení § 41 odst. 3 o.s.ř. dále vyplývá, že hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního jednání předepsána písemná forma. Ustanovení § 40 odst. 3 se použije obdobně.

36. Odvolací soud na základě výše řečeného uzavírá, že jakkoliv byl zápočet pohledávek učiněný žalovanými v jejich podání ze dne 30. 1. 2024 po obsahové stránce perfektní, kompenzační jednání žalovaných nebylo způsobilé vyvolat žádné právní účinky (§ 554 o. z.), neboť se nedostalo ve své úplnosti do sféry dispozice žalovaných. Jinými slovy nebylo jim soudem při jednání v písemné formě doručeno a v ústní podobě, kterou hmotná právní úprava nevylučuje, nesplňovalo náležitosti své úplnosti, tj. neobsahovalo výčet konkrétních započítávaných pohledávek i způsob, jakým jsou proti žalobou uplatněným pohledávkám konkrétně započítávány.

37. Výše uvedené samo o sobě vede k závěru o neúčinnosti jednostranného započtení pohledávek žalovaných.

38. V dalším lze podpůrně přisvědčit argumentaci prvostupňového soudu o tom, že pohledávky žalovaných jsou přes svou „určitost“ (specifikaci v písemném podání ze dne 30.1.2024, která se dosud do sféry žalobce nedostala) pohledávkami nejistými.

39. K výkladu § 1987 odst. 2 o. z. zaujal Nejvyšší soud stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne[Anonymizováno]9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Dovodil (mimo jiné), že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli). Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020).

40. Žalovaní uplatňují své aktivní pohledávky spočívající v zákonných pokutách za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2019 ve vztahu k bytové jednotce [číslo] a ve vztahu k podílu na nebytové jednotce [číslo], kde jim svědčí užívací právo ke garážovým stáním (11, 24 a 25), tj. zákonnou pokutu ve výši 17 050 Kč navyšují rovnou 4krát (na částku 68 200 Kč), namísto 2krát dle počtu vlastněných jednotek. Navíc otázka včasného vyúčtování služeb za rok 2019 nebyla v předmětném řízení posuzována a je tedy sporné, zda lze včasné vyúčtování za předmětné období po žalobci spravedlivě požadovat (viz § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb.) Dále tvoří aktivní pohledávku zákonná pokuta za pozdní vyúčtování služeb + příspěvku za správu domu a pozemku bytové jednotky [číslo] [název] za rok 2019 v částce 63 950 Kč a za rok 2020 v částce 46 400 Kč, přičemž je nesporné, že tato bytová jednotka je v podílovém spoluvlastnictví vlastníků bytových jednotek domu, ve kterém se nachází. I zde se jeví sporné, zda vyúčtování nebylo doručeno včas či jindy jinému ze spoluvlastníků a zda lze společnou aktivní pohledávku započíst (srov. § 1984 o. z.).

41. Lze tedy ve shodě s prvostupňovým soudem uzavřít, že aktivní pohledávky žalovaných jsou objektivně sporné, kdy jejich zjištění (prokázání)co do důvodu a výše předpokládá rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.

42. Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobce na doplatek vyúčtovaných služeb a nedoplatek příspěvku za správu domu a pozemku za r. 2020 a 2021 ve výši 131 191 Kč s úrokem z prodlení dle § 1958 odst. 2 o. z. je opodstatněným, je správný. Jak je rozebráno výše, právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

43. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšnému žalobci. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání ze dne 9. 1. 2025 a účastí na jednání po 6 700 Kč (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), s navýšením o 21 % sazbu DPH ve výši 3 003 (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalobce v odvolacím řízení představují částku 17 303 Kč. Tyto náklady žalobce bylo žalovaným za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalobce rukou společnou a nerozdílnou (výrokem ad II/).

Poučení