62 Co 175/2024 - 275

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. René Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zástupce zainteresované osoby] zastoupená advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [jméno zainteresované společnosti], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupená [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [jméno zástupce zainteresované společnosti] o 853 752,38 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 9. 2023, č. + j. 16 C 211/2020-226 a doplňujícího usnesení ze dne 9. 4. 2024 č.j. 16 C 211/2020-261 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 9. 2023 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 4. 2024 se potvrzuje ve výroku I/ s tím, že tento výrok správně zní: Zamítá se žaloba, dle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 490 533,76 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 661 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení, z částky 23 312,52 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení, z částky 20 296,08 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 3. 2018 do zaplacení, z částky 21 732,48 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, z částky 21 732,48 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, z částky 20 008,80 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, z částky 19 146,96 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení a z částky 14 974,08 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení. Dále se zamítá se žaloba, dle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 273 118,62 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 571,62 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, z částky 37 765 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, z částky 37 765 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, z částky 37 765 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, z částky 22 542 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, z částky 22 542 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, z částky 22 542 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, z částky 22 542 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, z částky 22 542 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a z částky 22 542 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení. Dále se zamítá žaloba, dle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 90 100 Kč.

II. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 9. 2023 se ve výroku II/ mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně činí 78 260 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Doplňující usnesení ze dne 9. 4. 2024 se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ze dne 14. 9. 2023 byla „zamítnuta žaloba o náhradu škody z pracovního úrazu“ (výrokem I/) a dále byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 156 520 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrokem II/). Doplňujícím usnesením ze dne 9. 4. 2024byl rozsudek doplněn o výrok II/ (správně měl být označen III/ - pozn. odvolacího soudu), kterým prvostupňový soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši 1331 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud bude v dalším textu užívat pro přehlednost souhrnné označení pro obě tato rozhodnutí – rozsudek soudu I. stupně.

2. Prvostupňový soud rozhodoval o žalobě na zaplacení částky 490 533,76 Kč s příslušenstvím představující náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 18. 8. 2017 do 12. 8. 2019, částky ve výši 273 118,62 Kč s příslušenstvím představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 13. 8. 2019 do 30. 11. 2019 a částky 90 100 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Žaloba byla postavena na tvrzení, že dne [datum] utrpěla žalobkyně pracovní úraz, kdy v pracovní době při výkonu pracovní činnosti upadla ze své kancelářské židle, následně vyhledala lékařskou pomoc. Taxík do [právnická osoba] volala paní [jméno FO]. O vzniku pracovního úrazu žalobkyně informovala, jakmile jí to umožnil její zdravotní stav, a to telefonicky dne 22. 8. 2017. Předmětným pádem utrpěla akutní [diagnóza]. Přijímající lékař v [právnická osoba] se žalobkyni neptal, zda její zranění bylo způsobeno pracovním úrazem, proto tato skutečnost není uvedena v lékařské zprávě. Praktický lékař, který následně vystavoval doklad o dočasné pracovní neschopnosti zase žalobkyni sdělil, že jemu nepřísluší posuzovat, zda se jedná o pracovní úraz či nikoliv. Pracovní neschopnost trvala od 18. 8. 2017 do 12. 8. 2019. Žalobkyně zdůraznila, že došlo k pracovnímu úrazu, neboť k úrazu došlo v pracovní době, v místě výkonu práce a při výkonu pracovní činnosti žalobkyně. Dne 18. 12. 2019 byl žalobkyni z důvodu utrpěného zranění přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně.

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala, když namítá, že k žádnému pádu žalobkyně ze židle, a tedy pracovnímu úrazu na straně žalobkyně nedošlo, jak sdělila při prošetřování věci [jméno FO]. Žalobkyně bezodkladně nenahlásila vznik pracovního úrazu, hlavní příčinou vzniku škody bylo obecné onemocnění žalobkyně, a nikoliv pracovní úraz.

4. Po stránce skutkové vyšel soud I. stupně ze zjištění, která učinil z listinných důkazů specifikovaných pod bodem 6–23 napadeného rozsudku, a která zevrubně rekapituloval v uvedené části napadeného rozsudku, a dále z účastnického výslechu žalobkyně a svědků [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem]. Pod bodem 4 odůvodnění uvedl, které důkazy neprovedl a proč.

5. Na základě těchto svých zjištění učinil skutkové hodnocení věci a dospěl k závěru, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 4. 2017 zaměstnána u žalované na pracovní pozici Interní Auditor. Dne [datum] se dostavila do [právnická osoba] pro bolesti zad. Lékař zaznamenal v lékařské zprávě, že žalobkyně vypověděla k mechanismu vzniku bolesti, že se v práci naklonila a pak pocítila bolest v bederní části. Nedošlo k žádnému úrazu. Cvičila, ale bez efektu. Žalobkyně dále ve svém oznámení žalované ze dne 6. 10. 2017 uvedla, že při dosedání na židli standardním postupem se mírně naklonila, a přitom ucítila náhlou bolest. Prvostupňový soud vzal za prokázané, že k události ze dne [datum] došlo výše uvedeným způsobem, neboť v obou případech se jednalo o vyjádření žalobkyně bezprostředně po události a průběhu odpovídají i zjištění z dalších provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi [jméno FO]. Tato uvedla, že žalobkyně si postěžovala na bolest zad a požádala, zda by si nemohla zacvičit. Až v průběhu cvičení se žalobkyně rozbrečela bolestí a nemohla se pohnout. Soud I. stupně hodnotil výpověď svědkyně jako pravdivou, neboť neshledal žádné okolnosti, které by zavdávaly pochybnosti o pravdivosti její výpovědi. Svědkyně vypověděla, že žalobkyně požádala, zda si může zacvičit, a to také udělala. Svědkyně k tomu uvedla, že jí žádost nepřišla zvláštní, neboť mají sedavé zaměstnání, a to se může odrazit na bolesti zad. Ostatně skutečnost, že žalobkyně se pokusila po projevení bolesti cvičit vyplývá i z lékařské zprávy [právnická osoba] ze dne [datum]. Svědkyně žalobkyni při cvičení pozorovala, kdy prvostupňový soud nemá důvod neuvěřit výpovědi svědkyně, že si žádného pádu ze židle nevšimla, respektive, že k žádnému pádu nedošlo. K výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO] prvostupňový soud nepřihlédl, když svědek toliko soudu sdělil, co vyslechl od žalobkyně. Lékař [tituly před jménem] [jméno FO] ve svém odborném vyjádření pracoval s popisem úrazového děje od žalobkyně, která těmito způsoby úraz popsala, a došel k závěru, že došlo k výhřezu meziobratlové ploténky, která byla postižena degenerativními patologickými změnami, a že k výhřezu mohlo dojít pádem žalobkyně. Proto prvostupňový soud neuvěřil žalobkyni, která až po sdělení žalované, že neuznává pracovní úraz, začala tvrdit, že upadla z kancelářské židle. Výpověď žalobkyně shledal rozporuplnou, kdy konkr. pasáže v odůvodnění citoval.

6. Dále prvostupňový soud poukázal na vyjádření ortopeda primáře [tituly před jménem] [jméno FO], který po odborné stránce uvádí, že k výhřezu meziobratlové ploténky může dojít i bez úrazového mechanismu a že nelze zpětně posoudit, jakým mechanismem k poškození došlo. Bez dalšího tak nelze dojít k závěru, že žalobkyně utrpěla pracovní úraz, když nyní vykazuje zdravotní problémy. Konečně skutečnost, že nedošlo k pracovnímu úrazu, je prokázána rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, která invalidní důchod žalobkyni přiznala vzhledem k tomu, že žalobkyně se stala invalidní, a nikoliv z toho důvodu, že žalobkyně je invalidní z důvodu pracovního úrazu dle § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.

7. Na věc aplikoval prvostupňový soud zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen zákoník práce, ve zkratce zák. práce – pozn. odvolacího soudu) zejm. ustanovení § 217a, § 271b, § 271d a §271k ve spojení se zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle § 4 zák. práce.

8. Prvostupňový soud uzavřel, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že skutek se nestal tak, jak je vymezen v žalobě. Naopak bylo prokázáno, že k pracovnímu úrazu nedošlo, když nedošlo ke krátkodobému, náhlému a násilnému působení zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Prvostupňový soud tak neshledal podmínky pro rozhodování o nárocích žalobkyně a žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení.

10. O náhradě nákladů státu, které vznikly v souvislosti s proplacením „znalečného“ [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 1 331 Kč soud I. stupně rozhodoval doplňujícím usnesením podle § 148 odst. 1 o. s. ř., když zohlednil výsledek sporu.

11. Rozsudek a doplňující usnesení napadla včasným odvoláním žalobkyně, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Blanketní odvolání proti rozsudku žalobkyně doplnila podáním ze dne 14. 11. 2023.

12. Předně namítá, že právní závěr o tom, že se skutek nestal tak, jak je vymezen v žalobě, nenavazuje na konkrétní bezrozporná skutková zjištění. Vytýká prvostupňovému soudu, že nekriticky vycházel z tvrzení žalované a při hodnocení důkazů zejména z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO].

13. Akcentovala procesní okolnosti daného sporu, kdy všechna tvrzení, ale především důkazy byly vnímány a provedeny před úplně jiným senátem vč. jiného předsedy, než který ve věci rozhodl, přičemž při prvním jednání, jemuž předsedala nová předsedkyně senátu [tituly před jménem] [jméno FO], byla žaloba zamítnuta, aniž by soud žalobkyni poučil a vyzval ve smyslu §118a o. s. ř. Navíc žalobkyně měla osobní zájem na účasti na nařízeném jednání, kdy soud její žádosti o odročení nevyhověl. Právní zástupce neměl možnost projednat předběžný závěr prvostupňového soudu s žalobkyní, návrhy žalobkyně zamítl. Žalobkyně je přesvědčena, že prvostupňový soud se nevypořádal se závěry posudku [tituly před jménem]. [jméno FO], který se specializuje na posuzování pracovních úrazů a z něhož vyplývá, že [diagnóza] žalobkyně je nutno považovat za přímý následek jejího úrazu utrpěného dne [datum], stejně jako operaci bederní páteře, které se žalobkyně podrobila dne 14. 6. 2018; odkázala též na jeho výslech, včetně té skutečnosti, že k výhřezu může dojít pouze na ploténkách, které jsou postiženy degenerativním procesem v průběhu života přirozeně. Výhřez však už přirozený není a dojde k němu, pokud je na ploténku vyvinut veliký tlak. Znalec vysvětlil, že k výhřezu – a tedy prudkému zhoršení zdravotního stavu žalobkyně – tak mohlo dojít právě při úrazu, kdy bez úrazového děje by k výhřezu takovýmto způsobem nedošlo. Znalec disponoval relevantními lékařskými zprávami, zdravotní dokumentací žalobkyně a s žalobkyní opakovaně jednal. Jeho vyhodnocení tedy není obecné či povšechné, ale naprosto konkrétní ve vztahu k žalobkyni. O takový případ se nejedná při hodnocení závěrů [tituly před jménem] [jméno FO], který je navíc ortopedem, kdy potíže žalobkyně jsou neurochirurgického rázu. Znalost zdravotnické dokumentace, lékařských zpráv a zdravotního stavu žalobkyně pak v těchto závěrech absentovala. Dále žalobkyně v odvolání zopakovala skutkové okolnosti týkající se jejího předchozího zdravotního stavu a životního stylu, kdy zůstává skutečností, že trpěla onemocněním krční páteře od roku 2013, když se jedná o neúrazové degenerativní postižení, pro které musela podstoupit 11. 2. 2019 operaci i v důsledku pracovního úrazu. Vzhledem ke změně obsazení senátu, kdy před tímto vypovídala žalobkyně plynule, bezrozporně, byť emotivně, lze s ohledem na negativní dopad úrazu, který se zásadně promítl do života žalobkyně, vnímat konstatování soudu o nevěrohodnosti žalobkyně jakožto velké zklamání a nepochopení způsobu hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazů. Proto si dovoluje žalobkyně požádat odvolací soud, aby nevycházel jen z protokolu o jednání, ale vyslechl si účastnický výslech žalobkyně z hlasového záznamu a sám věrohodnost výpovědi žalobkyně posoudil. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že pokud šlo o dotaz lékaře v [právnická osoba] „zda někdy byl úraz“, pochopila žalobkyně tuto otázku nesprávně do minulosti. Podotkla, že čekala v akutních bolestech v nemocnici na vyšetření 5 hodin, kdy jakékoliv zásahy z její strany do lékařské zprávy nebyly vůbec reálné. Za pravdivé spatřuje i své prohlášení v dopise žalované ze dne 6. 10. 2017, když k poškození zdraví žalobkyně došlo, když skutečně „normálně“ dosedala na židli. Uvedené platí i pro zprávu [Orgán veřejné moci], kde absentuje závěr o pracovním úrazu. Žalobkyně jako právní laik byla vděčná vůbec za to, že jí byl invalidní důchod přiznán, kdy neřešila, na základě, jakých skutečností k tomu mělo dojít a otázka povahy úrazu tak přísluší výhradně soudu. Žalovaná s žalobkyní na toto téma odmítla cokoliv řešit a podrobný popis mechaniky vzniku úrazu se dostal na pořad dne až v rámci jednání před soudem. Proto žalobkyně požadovala, aby žalovaná předložila knihu úrazů se záznamem ze dne [datum], což neučinila. Přístup kolegyně [jméno FO] je zřejmě dán negativními zkušenostmi s fingovanými pracovními úrazy jejich dřívějších kolegů v předchozích zaměstnáních. Rozsah poškození zdraví žalobkyně však dalece přesahuje běžné dopady sedavého zaměstnání na tělo člověka, proto žalobkyně bagatelizování stavu věci jmenovanou svědkyní shledává nepřijatelným. Prvostupňový soud rovněž nedůvodně nepřihlédl k výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který se vyjadřoval jednoznačně k důležitým skutečnostem předcházejícím vzniku újmy na zdraví žalobkyně, kdy z jeho výslechu vyplynulo, že žalobkyni ráno nic nebolelo, na nic si nestěžovala, kdy vyvrátil, že by snad dříve trpěla bolestmi zad, proto žalobkyně trvá na tom, že újma na zdraví, kterou dne [datum] utrpěla, vznikla v souvislosti s výkonem práce, když k ní došlo při dosedu na její kancelářskou židli. Žalobkyně se standardně dopravila do zaměstnání, s [tituly před jménem] [jméno FO] strávila celé dopoledne i oběd bez jakýchkoliv zámek fyzické bolesti zad, když intenzita bolestí, které nastaly po škodní události, by byla jinak patrná na první pohled. Žalobkyně byla paralyzována a doslova úpěla bolestí. Znalec prakticky vyloučil možnost, že by k výhřezu ploténky došlo jindy než bezprostředně před prudkým zhoršením zdravotního stavu, s tím se však prvostupňový soud nevypořádal. Žalobkyně proto navrhla provedení revizního znaleckého posudku, což prvostupňový soud odmítl.

14. Žalobkyně požádala též o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř k nákladovému výroku, kdy žádá, aby bylo zohledněno, že žalobkyně je invalidní důchodce a zjištění o tom, zda se úraz stal nebo ne, spočívá mimo jiné na odborném lékařském posouzení. Přiznání povinnosti k náhradě nákladů řízení je v situaci žalobkyně mimořádně tvrdým rozhodnutím, odkázala na judikaturu na věc se vztahující.

15. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud žalobě vyhověl v celém jejím rozsahu a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení včetně řízení odvolacího, případně pokud nejsou splněny podmínky pro změnu rozsudku, navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila tak, že jej neshledává důvodným s tím, že žalobkyně za celé řízení nikterak neprokázala svá tvrzení, naopak tato byla předloženými důkazy naprosto vyvrácena. Nepředložila jediný relevantní důkaz, který by dokazoval tvrzený úrazový děj a skutečnost, že k pracovnímu úrazu ve věci došlo, kdy na prokázání svých tvrzení měla dostatečně dlouhou dobu. Výslech svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] byl navrhován žalobkyní, po provedení tohoto důkazu začala svědeckou výpověď žalobkyně rozporovat. [tituly před jménem] [jméno FO] se vyjadřoval ke skutkovým otázkám, jichž nebyl svědkem, jakož i právním otázkám, ke kterým nedisponuje potřebnou kvalifikací; při svém výslechu nevyloučil, že by k výhřezu meziobratlové ploténky mohlo dojít i jinak, než žalobkyně tvrdí. Pokud jde o vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], ten posuzoval obecný mechanismus výhřezu meziobratlové ploténky, kdy zásadním je, že k výhřezu meziobratlové ploténky může dojít i bez úrazového mechanismu, na čemž se s [tituly před jménem] [jméno FO] shodují. Proto považuje žalovaná revizní znalecký posudek nadbytečným. Žalovaná nezpochybňuje, že u žalobkyně došlo k vyhřeznutí meziobratlové ploténky blíže nezjištěnou událostí, a že se potýká s politováníhodnými následky. Trvá však na tom, že tyto nevznikly v důsledku pracovního úrazu, kdy pouhé usedání na židli zákonné podmínky pracovního úrazu, které argumentačně rozebrala, nenaplňuje. Pokud jde o knihu úrazů, pak svědkyně [jméno FO] vypověděla, že záznam v knize úrazů proveden byl, nicméně tato skutečnost je ve věci bez významu. Pokud jde o změnu obsazení v senátu, tato byla provedena v souladu s platnými předpisy, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne [datum].

17. Žalovaná nesouhlasí s odvoláním žalobkyně do nákladového výroku, a to s ohledem na dosavadní průběh řízení, jeho délku a skutečnosti, které během řízení vyšly najevo.

18. Ze všech těchto důvodů proto navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

19. V odvolání proti doplňujícímu usnesení žalobkyně zcela odkázala na své odvolání proti rozsudku. Žádala změnu rozsudku a doplňujícího usnesení tak, že se žalobě zcela vyhovuje.

20. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

21. Soud prvního stupně provedl v posuzované věci dostatečně široké dokazování, všechny provedené důkazy hodnotil způsobem, který mu ukládá ustanovení § 132 o.s.ř., jeho skutkové závěry vyznívají přesvědčivě a logicky, rozsudek trpí vadami toliko z hlediska obsahu výroku, zcela správné je právní posouzení věci. V odvolání přitom žalobkyně nepřichází s jinou argumentací než s tou, kterou uplatnila již v řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožňuje a k věci samé, respektive k odvolacím námitkám dodává následující.

22. Žalobkyně v prvé řadě uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

23. Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci proběhla nařízená ústní jednání, vč. dokazování, kterým předsedala soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], a to ve dnech 9. 6. 2021, 15. 9. 2021, 29. 11. 2021, 2. 2. 2022, 11. 4. 2022 a 28. 11. 2022. Dne 14. 9. 2023 proběhlo ústní jednání, došlo však ke změně obsazení senátu, kdy předsedala v souladu s platným rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu 8 – předsedkyně senátu [tituly před jménem] [jméno FO], senát byl složen z přísedících [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání, předsedkyně senátu vzhledem ke změně obsazení senátu postupovala dle § 119 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud vychází z toho, že protokol o jednání splňuje veškeré zákonné náležitosti a má tak povahu veřejné listiny dle § 134 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. [spisová značka]). Lze proto vycházet ze správnosti údajů v něm uvedených. Jestliže jmenovaná předsedkyně konstatovala dosavadní průběh řízení a dokazování postupem dle § 119 odst. 3 o.s.ř.; nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro změnu v obsazení soudu nebylo navíc nutno opakovat již provedené důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. [spisová značka]). Odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. tak v namítaném smyslu naplněn není.

24. Namítala-li dále odvolatelka, že byla krácena na svých právech, pokud soud I. stupně jednal v její nepřítomnosti, ač žádala výslovně o odročení jednání, kdy zástupce žalobkyně nebyl poučen podle § 118a o. s. ř., kdy rozhodnutí bylo pro žalobkyni překvapivé, pak je třeba uvést následující.

25. Z obsahu spisu se podává, že jednání na den 14. 9. 2023 bylo s ohledem na zaplněnost jednacího kalendáře po změně v obsazení senátu do konce července 2023 a sdělení přísedících o nepřítomnosti v průběhu srpna 2023 nařízeno na den 14. 9. 2023 referátem soudkyně ze dne 19. 5. 2023, předvolání bylo doručeno zástupci žalobkyně 24. 5. 2023. Přípisem ze dne 1. 6. 2023 požádala žalobkyně o změnu termínu nařízeného jednání z důvodu dlouhodobě plánované dovolené žalobkyně v termínu od 4.– 21. 9. 2023. Prvostupňový soud sdělil zástupci žalobkyně přípisem doručeným dne 12. 6. 2023, že žádosti o odrok vyhověno nebude s ohledem na skutečnost, že žalobkyně je v řízení zastoupena advokátem. Dále se z obsahu protokolu o jednání před soudem prvého stupně ze dne 14. 9. 2023 podává, že soud uvedl po výslechu svědkyně [jméno FO] svůj předběžný právní názor na věc, kdy po poradě senátu dospěl k závěru, že k žádnému pracovnímu úrazu nedošlo, neboť žalobkyně dosud neprokázala, že by k pracovnímu úrazu došlo mechanismem, který uvedla v rámci svého účastnického výslechu, který vzal za doplnění skutkových tvrzení, která doposud chyběla a poučil žalobkyni podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhla důkazy k prokázání svého tvrzení, že k pracovnímu úrazu došlo tímto způsobem a upozornil ji, že nebudou-li tyto skutečnosti tvrzeny a prokázány, pak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve sporu. Na to právní zástupce požádal o poskytnutí lhůty v délce 10 dnů, načež prvostupňový soud předestřel přítomným, že pro takovou lhůtu nevidí prostor a umožnil právnímu zástupci, aby zavolal žalobkyni, kdy za tímto účelem přerušil jednání na 10 minut. Po 2 minutách bylo v jednání pokračováno s tím, že se právní zástupce žalobkyni nedovolal pro její nedostupnost a navrhl předložení knihy úrazů s tím, že není pravdou, že by úraz byl v této knize zaznamenán. Po upozornění, že se důkaz nevtahuje k poučení, kterého se žalobkyni dostalo, zástupce žalobkyně další důkaz nenavrhl. Následně po poučení dle § 119a o. s. ř. po poradě senátu došlo k vyhlášení rozsudku.

26. Přestože v rámci odvolání žalobkyně žádný další – nový důkaz k mechanismu úrazu nenavrhla, odvolací soud v průběhu odvolacího jednání znovu vyzval žalobkyni, která se odvolacího jednání zúčastnila v přítomnosti svého právního zástupce, aby takový důkaz nabídla, což neučinila. Lze uzavřít, že ani tato odvolací námitka žalobkyně důvodná není, neboť patřičného poučení včetně poučení o následcích nesplnění procesních povinností se žalobkyni dostalo.

27. Jedinou vadu řízení lze spatřovat ve formulaci výroku rozsudku. K výkladu ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici z 23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že "nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo »návrh se zamítá«.“ V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

28. Ačkoliv prvostupňový soud rozhodoval o třech samostatných nárocích žalobkyně - na zaplacení částky 490 533,76 Kč s příslušenstvím představující náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 18. 8. 2017 do 12. 8. 2019; částky ve výši 273 118,62 Kč s příslušenstvím představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 13. 8. 2019 do 30. 11. 2019 a částky 90 100 Kč jako náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, ve výroku ad I/ uvedl, že se „zamítá žaloba o náhradu škody z pracovního úrazu“. Odvolací soud zjednal v tomto směru nápravu [srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a vadu řízení zhojil tím způsobem, že výrok zamítavého rozhodnutí po uvedení na správnou míru koresponduje obsahu celého žalobou uplatněného žádání.

29. Odvolací soud tak uzavírá, že není dán ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.)

30. Dále odvolatelka namítá odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř, kdy soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, konkr. knihou úrazů žalované se záznamem ze dne [datum], k prokázaní skutečnosti, že žalovaná se odmítla nárokem žalobkyně zabývat a ponechala vše na soudní řízení.

31. Odvolací soud předesílá, že důkaz o knize záznamů, do které byl či nebyl úraz dodatečně zaznamenán, nemá vliv na hmotněprávní posouzení věci, proto jestliže soud I. stupně navrhovaný důkaz knihou úrazů neprovedl, postupoval z hlediska procesní ekonomie sporu správně a z hlediska nepotřebnosti takového důkazu naprosto přiléhavě.

32. Odvolací soud rovněž souzní se závěrem prvostupňového soudu, že v řízení není třeba revizního znaleckého posudku. Postačují-li pro závěry o skutkovém stavu jiné relevantní důkazy, pak revizní posudek zvláště za stavu, kdy nedošlo ani k vypracování znaleckého posudku a v řízení bylo provedeno dokazování odborným vyjádřením, není zcela na místě.

33. Žalobkyně uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tento odvolací důvod tak naplněn není.

34. Odvolací soud dodává, že mohou být významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má soud I. stupně za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím odvolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. O takový případ se zde ale nejedná.

35. Pokud jde o námitky žalobkyně směřující proti způsobu hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním, nutno připomenout, že zde platí ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR), resp. nezávislosti soudců při výkonu své funkce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (včetně toho, zda bude nějaký důkaz proveden či opakován). Dle názoru odvolacího soudu hodnocení důkazů soudem I. stupně, resp. jeho závěry přijaté na základě takto zjištěného skutkového stavu nevykazují znaky libovůle, neboť nemají výraz zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), ani nejsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování.

36. Závěrem k otázce hodnocení důkazů lze dodat, že podle ustálené soudní praxe je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem I. stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem I. stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem I. stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem prvního stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Za stavu, kdy, jak vyplývá z uvedeného, soud I. stupně zcela respektoval zásadu volného dokazování podle § 132 o. s. ř. a jím zjištěný skutkový stav má v něm zcela oporu, nevidí odvolací soud důvod pro to, aby se od skutkových zjištění soudu I. stupně jakkoli (po potřebném zopakování důkazního řízení) odchyloval, příp. rozhodnutí rušil.

37. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., když žalobkyně ostatně v případě tohoto odvolacího důvodu ani nevymezuje, proč zjištěný skutkový stav neobstojí, resp. v čem by měl spočívat nový důkaz či skutečnost, které nastaly po vyhlášení či vydání rozhodnutí soudu I. stupně, tento odvolací důvod proto rovněž dán není.

38. Především však žalobkyně soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

39. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který věc posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

40. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

41. Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže postačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu, ale tato příčinná souvislost musí být postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

42. Podle § 271k zákoníku práce, pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pracovním úrazem není každé poškození zdraví, ke kterému u zaměstnance dojde při plnění pracovních úkolů.

43. Posouzení, zda určité poškození zdraví je pracovním úrazem, je otázkou právní. Působení zevních vlivů musí být krátkodobé a náhlé a násilné. Požadavek násilného působení zevních vlivů však není naplněn, jestliže, tak jako v daném případě žalobkyně, došlo k určitému ději v důsledku běžného standardního pohybu (dosednutí na židli) bez nutnosti žalobkyně okamžitým vypětím sil překonávat vnější odpor náhlého a nadměrného zvýšení námahy. Relevantním působením zevních vlivů může být i působení vlastní tělesné síly (uklouznutí, zakopnutí a přetržení svalu po vynaložení tělesné námahy). Tyto příklady reprezentují nestandardní tělesné pohyby znamenající náhlé napětí sil (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 23 Co 161/2021–220, v němž se soud zabýval poškozením zdraví v důsledku shýbnutí zaměstnance nad skartovacím zařízením). V řízení však bylo zjištěno, že žalobkyně utrpěla [diagnóza] při „prostém“ dosednutí na kancelářskou židli učiněním předklonu. Taková tělesná činnost je podle odvolacího soudu zcela běžná a v porovnání s činnostmi vykonávanými v souvislosti s prací dle pracovního zařazení žalobkyně (což je v podstatě kancelářská práce, při níž typicky dochází např. ke vstávání ze židle a usedání na ni či k chůzi po schodech) svou intenzitou nijak nevybočuje. V řízení nebylo naopak, přes poskytnuté poučení soudem I. stupně prokázáno, že žalobkyně byla nucena při sednutí na židli okamžitým vzepětím sil překonávat vnější odpor (např. z důvodu zaškobrtnutí o židli či zakopnutí). Lze tak konstatovat, že příčinou poškození zdraví u žalobkyně – [diagnóza] byla jen manifestace již obecného onemocnění, [diagnóza] v důsledku plynutí času. Za tohoto stavu tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že u žalobkyně nedošlo k pracovnímu úrazu a její následný zdravotní stav je důsledkem zhoršení jejího obecného zdravotního stavu, pokud jde o [diagnóza]. V tomto směru má odvolací soud zato, že tyto skutečnosti byly prokázány, resp. žalobkyně v řízení neprokázala, že při dosedu na kancelářskou židli došlo k nestandardnímu typu pohybu znamenajícímu náhlé napětí sil. Skutkový závěr [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] v jeho odborném stanovisku vyšel z popisu skutkového děje vyjádřeného žalobkyní, kdy při svém výslechu nevyloučil, že k výhřezu meziobratlové ploténky může dojít i při dosednutí na židli, byť trval na tom, že je třeba určitého tlaku. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že [tituly před jménem] [jméno FO], který ve věci podal rovněž odborné vyjádření, neměl k dispozici zdravotnickou dokumentaci žalobkyně. Jeho vyjádření, coby ortopeda, vyznělo obecně tak, že výhřez meziobratlové ploténky může vzniknout úrazovým mechanismem (pádem, úderem), ale může vzniknout i bez úrazového mechanismu, vždy v terénu pokročilých degenerativních změn. Odvolací soud hodnotí, stejně jako prvostupňový soud, klíčovou skutečnost, totiž jak došlo k úrazovému ději – k výhřezu meziobratlové ploténky žalobkyně, kdy souzní se závěrem soudu I. stupně, že provedeným dokazováním vyšlo najevo, že skutek se nestal tak, jak byl popsán žalobkyní.

44. Ostatní odvolací námitky žalobkyně neshledal odvolací soud relevantními z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného rozsudku.

45. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku I/ jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to ve správném znění odpovídajícímu smyslu ustanovení § 155 odst. 1 o.s.ř., tj. tak, že je zřejmé, o jakém žalobním petitu bylo rozhodováno, včetně doplňujícího usnesení ze dne 9. 4. 2024, které odpovídá ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř.

46. Odvolací soud však shledal zčásti důvodným odvolání žalobkyně do nákladového výroku týkajícího se účastníků řízení.

47. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

48. V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 Ústavní soud vyslovil názor, podle něhož úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1391/07). Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení.

49. Odvolací soud se domnívá, že vzhledem k veškerým okolnostem případu, je aplikace § 150 o. s. ř. na místě. Lze konstatovat, že úrazový děj, jak byl popsán žalobkyní, v zásadě závisel na popisu úrazového děje učiněného žalobkyní, jemuž byla přítomna výhradně svědkyně [jméno FO], která pád žalobkyně ze židle prostě nezaznamenala, byť bolestivý výhřez ploténky žalobkyně potvrdila. Rozhodnutí tak bylo postaveno výhradně na svědecké výpovědi, bez které by ostatní nepřímé důkazy nemohly obstát. Za stavu, kdy u žalobkyně prokazatelně na pracovišti k [diagnóza] došlo a tato se ocitla v důkazní nouzi ohledně nestandardního typu dosedu na kancelářskou židli, který nemusel být nutně zaznamenán přítomnou svědkyní [jméno FO], legitimizovalo uvedené odvolací soud v závěr, že by bylo nepřiměřenou tvrdostí, aby bylo žalobkyni uloženo hradit náklady řízení žalované ve 100 % výši, tím spíše za stavu, kdy žalobkyně je v důsledku svého zdravotního stavu a prodělaných operací páteře invalidním důchodcem v I. stupni. Za přiměřené proto shledává, aby žalobkyně uhradila žalované 50 % nákladů, které spočívají v odměně advokátky z puncta 853 752,38 Kč za 13 úkonů právní služby po 11 740 Kč a 13 režijních paušálů po 300 Kč (dle § 7 bod. 6, § 8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) s tím, že na podrobnou specifikaci provedených úkonů odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 39 odůvodnění rozsudku. 50 % z celkové částky 156 520 Kč představuje 78 620 Kč.

50. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně v části týkající se výroku II/ nákladů řízení mezi účastníky řízení postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, jen pokud jde o částku žalované přiznané náhrady nákladů řízení proti žalobkyni, která činí 78 620 Kč, přičemž ve zbytku ho v tomto výroku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

51. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto na základě stejné úvahy dle § 150 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy jejich 50 % náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalované. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právní zástupkyně žalované za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání po 11 740 Kč (§ 7 bod 6., § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), náklady žalované v odvolacím řízení představují částku 24 080 Kč. Výsledných 50 % z této částky představuje 12 040 Kč.

52. Tyto náklady žalované bylo žalobkyni za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právní zástupkyně žalované (výrokem ad IV/).