62 Co 182/2022- 104

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Horkové a JUDr. Blanky Bendové [anonymizováno] věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa], zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], jednající [anonymizováno 7 slov], [IČO], sídlem [adresa], o omluvu a o [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení [anonymizováno] výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění [anonymizováno] formě omluvy doručené jí [anonymizováno] znění uvedeném [anonymizováno] výroku I. rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy formou peněžitého plnění [anonymizováno] výši [částka] a poskytnutím omluvy za to, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejím majetku a příjmech a závazcích v době jejího působení [anonymizováno] funkci místostarostky [územní celek].

2. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl bez nařízení jednání postupem podle § 115a o. s. ř. za stavu, kdy účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas. Vyšel z toho, že účastníci učinili nesporným, jak předběžné uplatnění nároku žalobkyně u žalovaného, tak i skutečnost, že na základě zákona o střetu zájmů docházelo ze strany žalovaného a tedy orgánu spravujícího registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobkyně. [příjmení] bylo i to, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. [značka automobilu] ÚS. [číslo], došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákona [číslo] [rok] a [ustanovení pr. předpisu], pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru. Uvedený nález zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a [anonymizováno] [rok] Sb., a to uplynutím dne [datum]. Soud prvního stupně [anonymizováno] svém rozsudku rozebral odůvodnění tohoto nálezu a dále uvedl, že žalovaný v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezil od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámení veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuálních žádostí. Dále prvostupňový soud poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo], [číslo] [rok] Sb., týkající se interporálních účinků nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09. Poté shrnul, že žalobkyně plnila svoji povinnost uloženou jí zákonem o střetu zájmů a podávala podle zákona majetkové přiznání. Ze strany Ministerstva spravedlnosti byl vytvořen dálkově neomezený přístup ze strany veřejnosti, Ústavní soud tento postup shledal jako nepřiměřeným zásahem do soukromí žalobců a označil právní úpravu za protiústavní. Tím bylo narušeno soukromí žalobkyně a byla jí způsobena nepatrná újma, kterou by pociťovala každá jiná rozumně uvažující osoba. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s tehdy účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Zákon o střetu zájmu byl s účinností od [datum] novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. (§ 14b), dále s účinností od 30. 6. 2018 byl novelizován zákonem č. 112/2018 Sb. (§ 14b). Soud prvního stupně uvedená zákonná ustanovení zákona o střetu zájmů [anonymizováno] znění novel odcitoval. Dále odkázal na [ustanovení pr. předpisu] [anonymizováno].

3. Zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. (OdpŠk.). Odkázal na jeho § 1 odst. 1, § 5, § 13 a § 31a, uvedená zákonná ustanovení rovněž odcitoval. Dále uvedl zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu – jeho § 70 a 71 - a uzavřel, že Ústavní soud ČR svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil § 14b odst. 1 písm. a) až c) zák. č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zák. č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum], avšak žalovaný postupoval podle tehdy platného a účinného právního předpisu, a to zejména v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Postupoval tak v souladu se zákonem a nelze mu ničeho vytýkat, neboť Ministerstvo spravedlnosti nebylo oprávněno o své vůli hodnotit, zda je zákon o střetu zájmů, respektive jeho část v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. K tomu prvostupňový soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], zmínil právní závěry v něm uvedené a uzavřel, že postup žalovaného spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem podle § 13 Odp. Šk..

4. Žalobkyně požadovala odškodnění za období, kdy byla již ze strany Ústavního soudu protiústavnost konstatována. V období od [datum] do [datum] měl sice žalovaný již informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem [anonymizováno], avšak Ústavní soud [anonymizováno] svém nálezu z [datum] výslovně odložil vykonatelnost tohoto nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu do [datum]. Teprve tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena, a soud prvního stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 Odp. Šk. s poukazem na ust. § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

5. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že řízení o podané žalobě nelze podřadit pod řízení týkající se ochrany osobnosti. K újmě žalobkyně mělo dojít při výkonu veřejné moci, a je namístě proto posoudit odpovědnost žalovaného podle zákona č. 82/1998 Sb. (nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 3076/20). Soud prvního stupně dále vysvětlil pojem nesprávný úřední postup podle § 13 [anonymizováno] s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou označil.

6. V závěru svého rozhodnutí prvostupňový soud konstatoval, že je třeba zkoumat nejen, zda se jednalo o protiústavní úpravu, ale zejména vzhledem k požadavku žalobkyně také účel, k jehož dosažení záměr zákonodárce a s tím spojený postup žalovaného směřoval. Předmětem úpravy měla být kontrola žalobkyně jako veřejného funkcionáře - místostarostky obce ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] k tomu uvedl, že podání oznámení o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a proto i Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti svého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Znovu akcentoval § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a dále plenární stanovisko Ústavního soudu ze [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]. Žalobu výsledně zamítl s tím, že dodal, že ačkoliv žalobkyně nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí takovéhoto zákona primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, neboť bez toho by žalovaný plošné zveřejnění oznámení žalobkyně neprováděl a žalobkyni by žádná újma nevznikla. Žalovaný za proces normotvorby neodpovídá a absentuje tak i příčinná souvislost dovozovaná újmou žalobkyně. Nad rámec prvostupňový soud konstatoval, že žalobu zamítl i z důvodu absence tvrzené nemajetkové újmy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]).

7. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

8. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e), a g) o. s. ř. Úvodem uvedla, že napadený rozsudek fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva žalobkyně. Prvostupňový soud zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího správního soudu, která ovšem neřeší podstatu této právní věci. Žalobkyně akcentovala neústavnost právní úpravy zveřejňování soukromých informací o ní na základě zákona o střetu zájmů, která platila od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do vydání nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Uvedenou novelou došlo k zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil centrální registr oznámení, a v něm začal plošně zveřejňovat přímým způsobem informace soukromé povahy, k nimž měl přístup každý. Do září [rok] byla úprava zcela odlišná. Novela [číslo] [rok] Sb. však přinesla do té doby nevídaný masivní odpor vůči takovémuto postupu [anonymizováno], a to zejména ze strany představitelů menších měst a obcí, kteří buď vůbec oznámení nepodávali, nebo ho podávali neúplná či jinak závadná. Žalobkyně zmínila důsledky tohoto postupu na komunální úrovni, kdy odešly tisíce neuvolněných místostarostů či členů obecních rad, rapidně klesl počet občanů, kteří se v komunálních volbách v roce [rok] ucházeli o veřejnou funkci. Protiústavnost uvedené novely proto byla napadena senátory u Ústavního soudu ČR a Ústavní soud ČR rozhodl zmiňovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Závěry tohoto nálezu žalobkyně podrobně rozebrala. Uvedla dále, že považuje za nepřípustné, že na webovém portálu žalovaného byly v ohromujícím rozsahu zveřejňovány po dobu několika let důvěrné informace, než tuto praxi Ústavní soud zrušil. To se dělo i po vydání nálezu. Takovéto citlivé osobní údaje žalobkyně si mohl každý anonymně prohlížet a stáhnout, tyto byly následně volně publikovány na internetu. K tomu žalobkyně formulovala otázky pod bodem 15. článku II. svého odvolání a shrnula, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno. Proto žalobkyně považuje za opodstatněné, aby stát za dané jednání nesl odpovědnost. V opačném případě dojde k vyprázdnění pojmu přímo aplikovatelných ústavně zaručených [anonymizováno], která budou napříště zjevně podřízena zákonné úpravě, což žalobkyně považuje za absurdní. Žalobkyně dále zmínila následné opatření, které žalovaný učinil na základě individuální žádosti ke dni [datum], kdy není zřejmé, proč tak nemohl učinit již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu ČR. Žalobkyně akcentovala ústavně zaručená práva, která musí být chráněna a zdůraznila, že se domáhala ochrany svých soukromých [anonymizováno] zaručených na ústavní úrovni; tato však stát nepochopitelně stále porušoval. K tomu poukázala na ust. § 81 odst. 2, § 90 a § 2956 a 2951 odst. 2 o. z., kterých se dovolávala. Zmínila [anonymizována tři slova] a svobod i [anonymizována dvě slova] o [anonymizována dvě slova], poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Uvedla příměr s tím, že pokud parlament přijme zákon o přípustnosti praktik mučení [anonymizováno] vazebních věznicích, který byl následně shledán protiústavním, ale do doby vydání nálezu bude na vazebně stíhaných osobách vykonáván, tak že by stát z daného postupu vyšel bez jakéhokoli důsledku...? Poukázala na četnou judikaturu Ústavního soudu ČR, kterou označila a akcentovala zejména závěr ohledně odložené vykonatelnosti, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Uvedla dále, že parlament lhůtu určenou Ústavním soudem ČR k nápravě nevyužil, žádnou ústavně konformní úpravu nepřijal, žalovaný postupuje i v současnosti protiprávně, jak vyplývá ze sdělení předsedy Úřadu [anonymizováno] ochranu osobních údajů a z dopisu tohoto předsedy – odkazy uvedla. [příjmení] žalovaného není ústavně konformní, což utvrzuje žalobkyni v tom, že žalovaný si nálezy Ústavního soudu a ústavní předpisy vykládá zcela libovolně a za odloženou vykonatelnost nálezu se pouze schovává. Žalobkyně znovu uvedla, že pokud stát její osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení porušil, a to závažným způsobem, když po dobu tří let od účinnosti novely zákona č. 14/2017 Sb. až do [datum] zveřejňoval plošně přímo a s přístupem k těmto dokumentům hromadným způsobem anonymně údaje, musí nést za takového jednání odpovědnost. Podle žalobkyně je zjevné, že porušení osobnostních [anonymizováno] se může dopustit i stát; proto žalobkyně podala žalobu na ochranu osobnosti a závěr soudu prvního stupně o tom, že se jedná o žalobu jen a pouze v intencích zákona č. 82/1998 Sb., žalobkyně nesdílí. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

9. Žalovaný [anonymizováno] svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Soud prvního stupně správně uzavřel, že [anonymizováno] věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, čímž není splněna podmínka odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, když není dán odpovědnostní titul. Prvostupňový soud rovněž nepochybil, poku nárok žalobkyně neposoudil podle obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti – ochrany osobnosti (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Žalovaný zopakoval podmínky odpovědnosti [anonymizováno] za škodu: 1. existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Žalovaný v tomto případě vystupoval jako orgán moci výkonné, který není nadán pravomocí posoudit, zda zákon, který má být při řešení věci užit, není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud Ústavní soud ČR nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil ust. § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb. s odloženou vykonatelností do [datum], tak se žalovaný nemohl dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu postupoval zcela v intencích tehdy platného účinného zákona o střetu zájmů. Ohledně období po vyhlášení tohoto nálezu soud prvního stupně zcela správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. [značka automobilu] ÚS – st. [číslo] ohledně derogačních účinků nálezu Ústavního soudu ČR. Žalovaný se ani v tomto období nesprávného úředního postupu proto nedopustil. Skutečnost, že žalovaný dne [datum], tedy v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu, omezil dálkový přístup do centrálního registru oznámení, sama o sobě nezakládá, že by žalovaný před tímto datem jednal nesprávně.

10. Není správný ani názor žalobkyně o tom, že nárok na poskytnutí omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny [anonymizována dvě slova] a svobod. Tato ustanovení [anonymizováno] nejsou přímo aplikovatelná a nezakládají nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaný dále uvedl nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/08, ze dne [datum], z něhož vyplývá, že legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. V závěru svého vyjádření znovu rozebral nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a akcentoval, že ze strany Ústavního soudu bylo shledáno jako souladné s ústavním pořádkem, pokud i nadále bude mít kdokoli z veřejnosti po překonání formální překážky tedy po podání žádosti, přístup ke stejným údajům o stejných osobách. Žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

11. Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně podrobnou replikou, v níž odkázala na svoji odvolací argumentaci, kterou dále rozebrala a s názory žalovaného vyslovila nesouhlas.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí [anonymizováno] věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní.

14. Z obsahu podaného odvolání je zřejmé, že žalobkyně soudu I. stupně vytkla právě nesprávné právní posouzení věci / § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

15. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny [anonymizována dvě slova] a svobod (dále jen„ [anonymizováno]“) nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. čl. 10 odst. 3 [anonymizováno] každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 8 Úmluvy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odst. 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany [anonymizováno] a svobod jiných (odst. 2).

16. Zákonem [číslo] [rok] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

17. Zákonem [číslo] [rok] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou [anonymizováno] výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou [anonymizováno] výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

18. Jak bylo již opakovaně uvedeno, citované novelizace byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle kterého:„ I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací [anonymizováno] účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto [anonymizována dvě slova] evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“.

19. Dle soudem I. stupně zjištěného - a účastníky řízení nesporného skutkového stavu věci - žalovaný plnil povinnost mu uloženou zákonem o střetu zájmů podáním [anonymizováno] přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní s tím, že vykonatelnost nálezu nastala uplynutím dne [datum]. Plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobkyně zveřejněna do [datum] za roky [rok] a 2019, došlo dle nálezu k porušení práva na její soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaný postupoval podle znění zákona [účinnost]. Ústavně nekonformní způsob zveřejňování oznámení v podobě dálkového a ničím neomezeného přístupu žalovaný omezil dne [datum] v bezprostřední reakci na rozsudek NSS, aby zamezil situaci, kdy nedodržení povinnosti podat oznámení o majetku nestíhala možnost uložení sankce, čímž by se právní úprava stala imperfektní.

20. V poměrech projednávané věci je pak jednoznačné, že žalobkyně v souladu se svým dispozičním oprávněním vystavěla žalobu na tvrzení o zásahu do práva na soukromí a informační sebeurčení chráněných [ustanovení pr. předpisu], na základě kterého došlo k plošnému zveřejňování oznámení o majetku žalobkyně žalovaným do [datum], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovaným aplikován.

21. Podle [číslo listu] [anonymizováno] každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odst. 4).

22. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody stanoví v souladu s [ustanovení pr. předpisu], o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní [ustanovení právního předpisu EU] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ [anonymizováno]“, a to uzavřeným katalogem skutkových podstat. 23. [anonymizováno] je třeba vnímat jako předpis umožňující odškodnit zásah do osobnostních [anonymizováno] poškozeného [anonymizováno] specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní. Patří sem i orgán moci zákonodárné, ale jak bude uvedeno níže, zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup ani rozhodnutí, a proto za újmu způsobenou legislativní činností stát neodpovídá s výjimkou porušení práva Evropské unie nebo zřetelného zásahu do [anonymizována dvě slova].

24. Jakkoliv byla v minulosti odpovědnost [anonymizováno] za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném [anonymizováno] Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník [rok] pod [číslo] [rok] na str. [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod [ustanovení pr. předpisu], [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti [anonymizováno] za škodu v [ustanovení pr. předpisu], je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto [anonymizováno] zasaženo při výkonu veřejné moci.

25. Jak bylo dále správně uvedeno soudem I. stupně, obecně platí, že zákonodárná činnost není úředním postupem, a proto pochybení v jejím rámci nezakládá odpovědnost [anonymizováno] za jím vzniklou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný [anonymizováno] Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 1 ročník 2008 pod [číslo] 2008 na str. 63, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). V případě činnosti moci zákonodárné, stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc (takovou situací může být například správní činnost související se zákonodárnou pravomocí, například otázka vyhlášení nesprávné verze právního předpisu, jak Ústavní soud dovodil v nálezu I. ÚS 245/98). Odpovědnost [anonymizováno] za pochybení legislativního orgánu je proto možné dovodit pouze tam, kde tento orgán nevystupuje jako zákonodárce (například [anonymizováno] pochybení administrativního aparátu [anonymizována dvě slova] při dodání podkladů [anonymizováno] zveřejnění zákona [anonymizováno] Sbírce – I. ÚS 245/98).

26. Pokud však jde o vlastní normotvornou pravomoc, Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (jejich základem bylo sjednocující stanovisko pléna Pl. ÚS-st. [číslo], v němž se Ústavní soud zabýval odpovědností [anonymizováno] za neústavní regulaci nájemného, resp. nečinnost parlamentu v odstranění neústavního stavu, a dospěl k závěru, že tento případ nelze řešit odpovědností za škodu, ale nárokem na náhradu za nucené omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 [anonymizováno]) traktoval, že normativní činnost či nečinnost parlamentu nespadá pod tento typ odpovědnosti (konkrétně za nesprávný úřední postup). Základ odpovědnosti však Ústavní soud nehledal v tom, že by nečinnost parlamentu byla nesprávným úředním postupem, ale v tom, že došlo k nucenému omezení vlastnických [anonymizováno] pronajímatelů, za což jim náleží náhrada (aplikoval čl. 11 odst. 4 [anonymizováno]). Učinil tak zjevně pod hrozbou náhrad, které by [anonymizováno] hrozily uložit [anonymizováno] jako v případě Polska [anonymizováno] věci [anonymizováno] - [anonymizováno] (rozhodnutí velkého senátu [anonymizováno] ze dne [datum]). V druhé situaci, kdy došlo k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy a stěžovateli byl přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v souvislosti se způsobeným nezákonným omezením osobní svobody, bylo rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud do třetice potvrdil i [anonymizováno] poměry České republiky obecné zásady odpovědnosti [anonymizováno] za vznik újmy v případě porušení unijního práva v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. Z výše uvedené je zřejmé, že odpovědnost [anonymizováno] byla shledána i v případech výkonu veřejné moci, na které nedoléhala skutková podstata [anonymizováno].

27. Odvolací soud jinak sdílí přiléhavé závěry prvostupňového soudu, kdy vysvětlil, proč nelze v postupu žalovaného, který aplikoval postup daný účinnou právní normou, shledat nezákonný postup dle § 13 [anonymizováno] (bod 20 a násl. odůvodnění rozsudku). Na jeho odůvodnění může odvolací soud odkázat a nemělo by významu, aby jen jinými slovy opisoval to, což již přesvědčivě vyložil soud I. stupně. Jím nastíněné závěry mají plné zastání i v recentní judikatuře (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. [číslo] ze dne 14. 12 [rok]).

28. Proto se odvolací soud [anonymizováno] světle shora uvedeného zabýval tím, zda zásah veřejné moci v daném konkrétním případě umožňuje přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 [anonymizováno], příp. čl. 8 Úmluvy. Zabýval se tak především mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona žalovaným.

29. Nutno zopakovat, že zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem funkce starosty s tím, že cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona je důraz na kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Jinými slovy pokud by neměla veřejnost k dispozici shromážděná data, byl by kruciální význam jejich přijímání evidenčním orgánem nenaplněn. Přijetím novely zákona o střetu zájmů č. 14/2017 Sb. a [anonymizováno] [rok] Sb. došlo k nediferencovanému elektronickému zpřístupnění údajů v registru, lapidárně lze říci, že účel světil prostředky. Ústavní soud v nálezu neshledal protiústavní povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu veřejnými funkcionáři v rámci výkonu samosprávy (což bylo ostatně také navrhováno), protiústavním byl shledán„ toliko“ způsob, jakým k zveřejnění shromážděných dat došlo. [anonymizováno] posouzení ústavnosti zásahu do [anonymizována dvě slova] pak Ústavní soud standardně vyžaduje, aby zásah sledoval legitimní cíl a zároveň byl vůči tomuto sledovanému cíli proporcionální. Ústavní soud [anonymizováno] vztahu k činěnému oznámení v nálezu uvedl, že jde o prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze [anonymizováno] stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Uvedený prostředek nelze shledat ani jako nepřiměřený, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními, které s sebou veřejná funkce, resp. povinnost a odpovědnost s ní spojená, přináší. Ohledně plošného způsobu zveřejňování Ústavní soud neshledal zvolený prostředek jako potřebný [anonymizováno] dosažení sledovaného cíle; tedy uzavřel, že sledovaného cíle lze dosáhnout i šetrnějším způsobem. Klíčovým je však samotné zveřejnění [anonymizováno] oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. Okolnost, že tato oznámení nejsou přístupná anonymně, nýbrž jen na základě příslušné žádosti, jejíž podání a splnění formálních zákonných podmínek se nejeví jako a priori znemožňující získat požadované informace, je přitom daleko šetrnější z hlediska základního práva na informační sebeurčení.

30. K tomu odvolací soud uvádí, že je zřejmé, že postupoval-li žalovaný při zveřejňování citlivých údajů o veřejných funkcionářích v rámci protiústavní zákonné úpravy od [datum] do [datum], zasáhl tím do jejich práva na soukromí a informačního sebeurčení. Otázka je, zda takový zásah je postačující [anonymizováno] přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 [anonymizováno], příp. čl. 8 Úmluvy tak, že bylo lze na základě jejich přímé aplikace dovodit odpovědnost [anonymizováno] za vzniklou újmu. Dle odvolacího soudu je míra intenzity tohoto zásahu značně limitována (snižována) mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá imanentní kontrola jeho [anonymizováno] poměrů veřejností. Každý veřejný funkcionář musí být vnitřně (jeli poctivým a čestným) s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto aspektu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho [anonymizováno] na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Stále platí, že citlivé informace na základě zákona o střetu zájmů, se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní – tj. zda anonymně či adresně je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nic méně z hlediska výsledku – tj. přijetí požadovaných informací - je stejný. Lze si však představit, že aplikací protiústavního zákona došlo u konkrétní osoby (zde žalobkyně na pozici starostky), ke vzniku újmy, která souvisela s plošným zveřejněním citlivých informací a která se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobkyně však vyjádřila v žalobě svou újmu, která nemůže být bez dalších tvrzených skutečností presumována, obecným způsobem spojeným s negativním pocitem spojeným se způsobem zveřejnění svých [anonymizováno] poměrů. To je sice lidsky pochopitelné, avšak mírou intenzity zásahu [anonymizováno] spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačující k závěru, že stát odpovídá [anonymizováno] porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalovaného aplikujícího účinnou právní normu vznikla. Odvolací soud nemůže nezmínit, že žalobkyně kandidovala na pozici starosty Městské části [obec] - [část obce] do volebního období ([rok] – 2022) s vědomím, že zákon o střetu zájmů od [datum] umožňuje plošně každému nahlížet do registru oznámení. Žalobkyni se již přiměřené satisfakce od [anonymizováno] dostalo tím, že došlo ke zrušení ústavně nekonformních zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů, kdy její ústavně garantovaná práva jsou napříště šetřena.

31. Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobce na požadovanou omluvu a peněžitou náhradu v částce [částka] je neopodstatněným, je správný. Jak je rozebráno výše, právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné; odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. Žalovaný byl zcela úspěšný v daném odvolacím řízení, má proto právo na plnou náhradu nákladů v jeho průběhu vzniklých (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení tvoří paušální náhrada nákladů za 1 úkon po [částka] / § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis vyjádření k odvolání.

Poučení