62 Co 209/2022- 206

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], [anonymizováno] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], [část obce] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce do výroku III. rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum] ve znění opravného usnesení ze dne [datum] se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] ve znění opravného usnesení ze dne [datum] se se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení odstupného ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (ad I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (ad II.) a dále ho zavázal k povinnosti zaplatit [země] - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (ad III.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po změně žaloby připuštěné soudem domáhal zaplacení částky [částka] z titulu odstupného poté, kdy s ním byl rozvázán pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že žalobce byl na základě dekretu ze dne [datum] jmenován s účinností od [datum] do [datum] do funkce asistenta soudců Městského soudu v Praze Mgr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení] Dohodou o podmínkách pracovního poměru založeného jmenováním ze dne [datum] se účastníci dohodli, že pracovní poměr založený jmenováním vzniká dnem [datum] a sjednává se na dobu určitou do [datum]. Následně dohodou o změně podmínek pracovního poměru založeného jmenováním ze dne [datum] byl pracovní poměr žalobce u žalovaného s účinností od [datum] změněn na dobu neurčitou. Žalobce byl od [datum] do [datum] postupně jmenován a odvoláván z funkce asistenta soudce konkrétních soudců Městského soudu v Praze a jmenován do funkce asistenta soudce jiných soudců Městského soudu v Praze, naposledy se tak stalo dekretem z [datum], jímž byl žalobcem jmenován s účinností od [datum] do funkce asistenta soudce Městského soudu v Praze Mgr. Bc. [jméno] [příjmení]. Ten přípisem z [datum] navrhl, aby JUDr. [příjmení] žalobce odvolala z funkce asistenta soudce ke dni [datum], což se také stalo přípisem JUDr. [příjmení] z [datum]. Podle změny rozvrhu práce [číslo] Městského soudu v Praze pro rok [rok] ze dne [datum] byl na úseku správního soudnictví odvolán od soudce Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], asistent soudce – žalobce. Ing. [jméno] [příjmení], LL.M., přípisem z [datum] navrhl žalobci změnu pracovního zařazení v návaznosti na odvolání z funkce asistenta soudce ke dni [datum] a současně změnu [číslo] rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok [rok] ze dne [datum], na pracovní pozici vyššího soudního úředníka správního úseku. Žalobce v přípisu potvrdil, že o nabízenou pracovní pozici vyššího soudního úředníka zájem nemá. Nato Ing. [jméno] [příjmení], LL.M. přípisem z [datum] s žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí ze strany zaměstnavatele podle § 52 písm. c) zákoníku práce, a to v návaznosti na jeho odvolání z funkce ke dne [datum] a následné odmítnutí pracovní pozice vyššího soudního úředníka. Žalobce vyzval téhož dne žalovaného k zaplacení dlužného odstupného ve výši nejméně dvojnásobku průměrného výdělku z důvodu ukončení pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Poté probíhala mezi účastníky komunikace ohledně oprávněnosti uvedeného nároku. Soud I. stupně dále uvedl, kolik hodin žalobce odpracoval v měsících říjnu [rok] až leden 2021 a jaká byla jeho hrubá mzda v uvedeném období.

2. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů o soudech a soudcích (dále jen zákon o soudech a soudcích) a dále podle zák. č. 262/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zákoníku práce (dále jen ve zkratce zák. práce). Odkázal na § 36a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona o soudech a soudcích, dále uvedl § 52 písm. c) a § 67 odst. 1 zák. práce a § 73a odst. 1 a 2 zák. práce. Tato zákonná ustanovení odcitoval a poté uvedl, že s přihlédnutím k uvedené právní úpravě primárně posuzoval, zda žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na odstupné podle § 67 odst. 1zák. práce. Nebylo sporu o tom, že žalobce byl přípisem JUDr. [příjmení] z [datum] odvolán z funkce asistenta soudce Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] k [datum], čímž došlo k naplnění ustanovení § 36a odst. 2 zákona o soudech a soudcích, když k odvolání žalobce došlo k návrhu příslušného soudce, u něhož byl žalobce asistentem. Protože zákon o soudech a soudcích další průběh pracovního poměru asistenta soudce, s výjimkou možného opětovného jmenování na návrh soudce, neupravuje, je nezbytné postupovat podle § 36a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy podle zákoníku práce. Soud I. stupně uzavřel, že pokud je asistent soudce odvolán, aniž by byl následovně opětovně jmenován k jinému soudci z důvodu absence konkrétního návrhu daného soudce, je nutno postupovat podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. K tomu poznamenal, že uvedené ustanovení zákoníku práce se vztahuje podle svého obsahu pouze na vedoucí zaměstnance, neboť zákoník práce počítá s tím, že pracovní poměr může být založen jmenováním pouze u vedoucích zaměstnanců, kdy jde o případy stanovené zvláštním předpisem nebo případy uvedené v § 33 odst. 3 písm. a) až g) zákoníku práce. Pokud je však pracovní poměr asistenta soudce založen shodně jako u vedoucích zaměstnanců jmenováním, je podle přesvědčení nalézacího soudu nezbytné na jeho odvolání aplikovat § 73a odst. 2 zákoníku práce přesto, že asistent soudce vedoucím zaměstnancem není. Jestliže tedy žalovaný vůči žalobci postupoval po odvolání v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce a navrhl mu změnu jeho dalšího pracovního zařazení u žalovaného, postupoval v souladu se zákoníkem práce a námitku žalobce, že mu žalovaný po odvolání a při absenci nového návrhu na jmenování k jinému soudci nenabídl práci odpovídající jeho odbornosti a praxi neshledal prvostupňový soud relevantní. K nabízené pozici vyššího soudního úředníka prvostupňový soud uvedl, že k ní je sice zapotřebí nižšího stupně vzdělání, když není vyžadováno výlučně vzdělání vysokoškolské, nicméně [anonymizováno] do předmětu, rozsahu činnosti a nezbytné dovednosti jsou pozice vyššího soudního úředníka a asistenta soudce srovnatelné. K tomu prvostupňový soud odkázal na § 36a odst. 4 zákona o soudech a soudcích a poznamenal, že současně je nezbytné přihlédnout k tomu, že platové ohodnocení obou pozic je v zásadě rovnocenné a výkon obou těchto pozic je významným prvkem odborné přípravy pro případný budoucí výkon funkce soudce. Podle soudu I. stupně v systému obecné justice neexistuje jiná vhodnější pozice, která by byla kvalifikačně srovnatelná s pozicí asistenta soudce. Protože žalobce o nabízenou pozici vyššího soudního úředníka neprojevil zájem, byl podle § 73a odst. 2 zákoníku práce dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, když tento by byl dán i v situaci, kdyby žalovaný adekvátní pozicí nedisponoval. Takovýto závěr by bylo možno nepřímo učinit na základě stanoviska žalobce, pro kterého by byla zřejmě přijatelná pouze pozice asistenta soudce u jiného soudce, která však pro absenci návrhu jiného soudce nebyla k dispozici. V důsledku nepřijetí žalovaným nabízené pozice byl žalovaný oprávněn s žalobcem pracovní poměr zrušit výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce, jejíž platnost žalobce nezpochybnil. Nebylo prokázáno, že by v souvislosti s odvoláním došlo k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení [anonymizováno] zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, když samotné odvolání žalobce z pozice asistenta soudce za příslušnou organizační změnu považovat nelze.

3. Na základě těchto závěrů prvostupňový soud neshledal nárok žalobce na zaplacení odstupného opodstatněným. Pod bodem 10. odůvodnění svého rozsudku znovu zdůraznil, že na zjištěný skutkový stav aplikoval především zákoník práce s tím, že pro závěr o neopodstatněnosti žalobcem požadovaného nároku svědčí i právní úprava postavení asistenta soudce Ústavního soudu, podle které odstupné náleží podle počtu započatých let nejvýše však ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku pouze tomu asistentu soudce, jehož pracovní poměr zanikl zánikem funkce soudce, jehož asistentem byl jmenován podle § 9 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. V ostatních případech, tedy při ztrátě bezúhonnosti, odvolání či uplynutí doby, na kterou byl asistent jmenován, byl-li jmenován na dobu určitou, odstupné asistentu soudce nenáleží.

4. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně žalobu zamítl.

5. Výrok o nákladech řízení účastníků odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému, s tím že jde o paušální náhradu za pět úkonů po [částka], celkem [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

6. V souvislosti ze změnou žaloby pak prvostupňový soud žalobci uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z rozšíření žaloby.

7. Opravným usnesením ze dne [datum] soud I. stupně opravil svůj rozsudek z [datum] v jeho záhlaví tak, že uvedl správné jméno žalobce, které zní JUDr. PhDr. [jméno] [příjmení] Odvolací soud bude v dalším textu pro stručnost pro rozsudek i opravné usnesení soudu I. stupně užívat souhrnné označení – rozsudek soudu I. stupně.

8. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. V odvolání současně uplatnil námitku„ systémové podjatosti“ Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Žalobce nejprve poukázal na zjevnou chybu v označení jména žalobce, k čemuž odvolací soud dodává, že uvedené pochybení soud I. stupně odstranil opravným usnesením shora označeným.

9. Žalobce uplatnil především odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. K tomu uvedl, že zatímco žalovaný svoji argumentaci opíral byť o ojedinělý názor právní doktríny, tak soud I. stupně jím činěnou aplikační úvahu neopřel v napadeném rozsudku ani o znění zákona, na ani o relevantní judikaturu a ani o právní doktrínu. Naopak, přistoupil k zákonně i ústavněprávně rozporné aplikaci citovaných ustanovení zákoníku práce, která se na pozice asistenta soudce podle svého jednoznačného znění a také svým účelem a smyslem vůbec nevztahují a ani vztahovat nemohou. Prvostupňový soud tak popřel práva žalobce jako slabší strany zaměstnaneckého vztahu a bez zjevné opory zákona podpořil protiprávní jednání žalovaného, který je shodou okolností rovněž funkčně nadřazeným soudem prvostupňového soudu, tedy žalobce může jen spekulovat, zda tato skutečnost právě nebyla důvodem pro soud I. stupně pro zvolení takto pro žalobce„ bezdůvodně nepříznivého výroku“. K analogii § 73a zákoníku práce prvostupňový soud přikročil bez zjevného či přiměřeného důvodu, když se v aplikované právní úpravě neobjevují žádné mezery v právu (Pl. ÚS 21/04). Podle žalobce je právní úprava zákoníku práce naprosto jednoznačná, pro případ existence výpovědního důvodu organizační povahy podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nesporně přiznává pro nikoliv vedoucí zaměstnance odstupné, které je [anonymizováno] do své výše odstupňováno podle počtu odpracovaných let. Soud I. stupně však tuto úpravu bez jakéhokoliv logického důvodu ignoroval a konstruoval zcela bezdůvodně jakousi umělou mezeru v právu, která je podle jeho názoru dána jen onou procesně podmíněnou skutečností, že asistent soudce je do své funkce jmenován, respektive odvolán stejně jako vedoucí zaměstnanec, ačkoliv výslovně soud uznal, že asistent soudce vedoucím zaměstnancem není (pročež na něj tedy nelze aplikovat § 73a zák. práce), současně však dospívá k opačnému závěru ohledně aplikace § 73a zák. práce. Napadený rozsudek je tak vnitřně rozporný, žalobce znovu zdůraznil, že § 73a zákoníku práce zde aplikovat nelze. Analogie zákona v tomto případě není přípustná, protože podstatu analogie zákona jako výkladového prostředku lze v souladu s právní doktrínou shrnout tak, že je použita na situaci, která není zákonem zcela jasně řečena, což však není tento případ, a to za podmínky, že rysy skutkové podstaty případu jsou blízce, významně a podstatně podobné té, s níž zákon spojuje nějaké právní následky; skutková podstata řešená právním předpisem se od té, která má být aplikována analogicky, liší jen v nepodstatných bodech. Nikoliv každé„ mlčení práva“ musí představovat defekt práva, který je třeba vyplnit analogií. Žalobce zdůraznil, že nežaloval neplatnost výpovědi a k tomu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž soud I. stupně uvedl, že nebylo prokázáno, že by v souvislosti s odvoláním žalobce došlo k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizační změně. Je přitom zjevné, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů podle § 52 písm c) zákoníku práce, žalobce se tak stal pro žalovaného nepochybně nadbytečným z důvodů na straně žalovaného, ať už ty důvody byly jakékoliv.

10. Soud I. stupně rovněž zcela nepřiléhavě a naprosto nesprávně odkázal v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku na podpůrné použití právní úpravy asistentů soudců Ústavního soudu podle zákona o Ústavním soudu. I v této části je napadený rozsudek vnitřně nekonzistentní a nelogický, zčásti též nesrozumitelný a pochybný. Žalobce zdůraznil, že pozice asistenta soudce je [anonymizováno] do obsahu a charakteru vykonávané závislé činnosti poznamenána tím, že asistent je ve svých pracovních činnostech zásadně úkolován soudcem a plní jeho pokyny. Soudci je tedy přiřazen v pozici jakéhosi„ odborného sekretáře“, kdy již z názvu asistent lze dovozovat jen výkon pomocných rolí, byť odborně podmíněných. Analogickému použití § 73a věty druhé části za středníkem zákoníku práce tak brání s ohledem na deklarovaný smysl a účel právní úpravy zákoníku práce použití analogie na současnou situaci. Soud I. stupně podle žalobce nastoupil cestu„ svévolné a právně nejisté tvorby práva“, tím, že naprosto nevhodným použitím analogie zákona nepřípustně znevýhodnil žalobce jako prostého a nikoliv jako vedoucího zaměstnance, jakožto výrazně slabší smluvní stranu pracovního poměru, která v důsledku jednostranného rozhodnutí zaměstnavatele navíc opět nijak exaktně odůvodněného, vzásadě náhle přišla o práci, a to bez finančních prostředků, které pro tyto případy zákon přiznává. Výklad a aplikace práva ze strany soudu se tak protiví právní úpravě závislé práce. Pokud by tento závěr prvostupňového soudu měl platit, tak by to znamenalo, že se lze s jakýmkoliv asistentem soudce, ať s pracovním poměrem na dobu určitou nebo na dobu neurčitou, v případě jeho nepohodlnosti rozloučit, aniž by se takovýmto zaměstnancům vyplácelo odstupné, protože se v jejich případě uplatní fikce organizační změny odpovídající výkonu funkce vedoucích zaměstnanců. Takovýto závěr je ovšem neakceptovatelný, protože by z ochrany zaměstnanců v rámci výkonu závislé práce byly zcela uměle a náhodně vydělováni zaměstnanci na nejzranitelnějších pracovních pozicích. K tomu žalobce poznamenal, že i vyšší soudní úředníci, jejichž postavení je adekvátní, v takovémto případě nárok na odstupné mají. Právní úprava § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce vyznívá ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce a v návaznosti na § 36a odst. 1 věty druhé zákona o soudech a soudcích naprosto jednoznačně a nebudí žádné výkladové pochybnosti. Je-li tedy zaměstnanec, včetně asistenta soudce, který není vedoucím zaměstnancem, propuštěn z organizačních důvodů, náleží mu odstupné zákonem tedy v zákoníku práce stanovené výši; nic více a nic méně. K tomu žalobce odkázal na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jehož závěry uvedl. Žalovaný jako zaměstnavatel by rozhodně neměl těžit z pochybností v současný neprospěch žalobce jakožto zaměstnance.

11. Výklad prvostupňového soudu ohledně popření nároku žalobce na odstupné je rovněž v rozporu se zásadou rovného zacházení se zaměstnanci, když jiným řádovým zaměstnancům z důvodu výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce je žalovaný povinen ve smyslu § 67 odst. 1 zákoníku práce odstupné vyplatit. Žalobce rozebral úpravu uvedenou v § 36a odst. 5 část věty za středníkem zákona o soudech a soudcích, uvedl, že postup prvostupňového soudu porušuje také § 16 odst. 1 zákoníku práce, tedy zásadu rovného zacházení, kdy pokud by existoval tentýž výpovědní důvod na straně řadového zaměstnance žalovaného na jiné (nevedoucí) pozici, než je pozice asistenta soudce, například tedy na pozici vyššího soudního úředníka, jehož postavení shledal prvostupňový soud jako adekvátní postavení asistenta soudce, příslušelo by mu za daných okolností výpovědního důvodu odstupné, zatímco v případě žalobce jako asistenta soudce se prvostupňový soud v návaznosti na názor žalovaného bezdůvodně a nepochopitelně uchýlil k odlišnému výkladu nesrozumitelným připodobněním jeho naprosto odlišného postavení k postavení vedoucího zaměstnance a ukončování jeho pracovního poměru z organizačních důvodů a v napadeném rozsudku tento postup žalovaného vpodstatě kvalifikoval jako souladný.

12. V neposlední řadě žalobce namítl, že prvostupňový soud procesně závadně na jednu stranu nutil žalobce až do posledních momentů vedeného sporného řízení, aby detailně prokázal výši jím nárokovaného odstupného, přestože veškeré podklady k tomu byly v rukou žalovaného, aby jej následně v napadeném rozsudku zpravil o tom, že výši nároku napadeného rozsudku neposuzoval, neboť dospěl k názoru, že takovýto nárok žalobci nepřísluší. Takovýto postup je nesprávný, v rozporu s § 99 odst. 1 o. s. ř.

13. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

14. V odvolání žalobce současně uplatnil námitku„ systémové podjatosti“ Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, kdy uvedl, že Městský soud v Praze jako odvolací soud je současně žalovanou stranou, tudíž by se v případě, že by měl rozhodovat o tomto odvolání žalobce, stal soudcem ve své vlastní věci, což je navíc zdůrazněno tou skutečností, že dosavadním zástupcem žalovaného byla soudní funkcionářka tohoto soudu místopředsedkyně pro civilní úsek Mgr. [jméno] [příjmení], která ovlivňuje nebo může ovlivňovat rozhodování všech v úvahu všech potencionálně přicházejících soudců civilního úseku toho soudu, protože v něm současně plní úkoly státní správy. Odvolatel zdůraznil zájem žalovaného na„ procesní porážce žalobce“.

15. K výzvě odvolacího soudu žalobce svoji námitku podjatosti upřesnil tak, že ji vznesl vůči všem a každému jednotlivému soudci Městského soudu v Praze, nyní ji ovšem omezuje toliko vůči těm soudcům, kteří organizačně spadají do civilního úseku Městského soudu v Praze, protože jen ti reálně připadají do úvahy ohledně rozhodování v předmětné věci pro objektivní (vyloučený) poměr k ní. Námitku podjatosti tak vznesl i vůči Mgr. Renému Fischerovi, Mgr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení]

16. Vrchní soud v Praze jako soud nadřízený o námitce podjatosti rozhodl svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], tak, že soudci Mgr. René Fischer a Mgr. [jméno] [příjmení] nejsou vyloučeni z pojednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] Vrchní soud v Praze odcitoval ustanovení § 14 o. s. ř. a relevantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. Nad [číslo]), výsledně shrnul, že důvodem vyloučení soudců, které žalobce jmenovitě uvedl, není sama skutečnost, že odvolací soud je zároveň organizační složkou žalovaného státu, která jeho jménem jedná v projednávané věci. Stejně tak jím není ani skutečnost, že jménem státu v projednávané věci jedná místopředsedkyně soudu zodpovědná za řízení občanskoprávního úseku, neboť místopředseda soudu v rámci své organizační pravomoci nesmí žádným způsobem zasahovat do nezávislé rozhodovací činností soudních senátů v konkrétní věci. Vrchní soud v Praze neshledal jiné důvody, proč by uvedení soudci, jimž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, měli být vyloučeni z projednávání věci. O vyloučení soudkyně JUDr. [příjmení] nerozhodoval s odůvodněním, že tato soudkyně již není soudkyní Městského soudu v Praze.

17. V reakci na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žalobce ve svém písemném vyjádření ze dne [datum] vyslovil se závěry Vrchního soudu v Praze svůj zásadní nesouhlas. Nadále setrval na svém návrhu o podjatosti Městského soudu v Praze, respektive soudců jeho civilního úseku a vyjádřil se i k nařízenému jednání, které podle jeho názoru je nařízeno ve zjevném ekonomickém zájmu žalovaného, který tak ve své druhé roli rozhodujícího odvolacího soudu patrně míří k jeho dalšímu prodražení v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a v neprospěch žalobce. Nato poukázal na přidělení soudce JUDr. [anonymizováno] do senátu [anonymizována dvě slova], což rovněž vzbuzuje pochybnosti v žalobci o tom, že jeho prvostupňové rozhodnutí v této věci mohlo představovat odměnu za to, jakým způsobem ve věci žalobce rozhodl.

18. Žalobce v návaznosti na uvedené skutečnosti omluvil svoji neúčast u odvolacího jednání, setrval na svém procesním stanovisku s tím, že odvolací jednání podle jeho názoru není ani třeba nařizovat. Uvedené jednání totiž za těchto okolností zcela zřejmě nebude paradoxně plnit jiný účel než suplování interní porady vybraných soudců civilního úseku odvolacího soudu s místopředsedkyní téhož soudu, což je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

19. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce odkázal na správná skutková zjištění soudu I. stupně a jeho správné právní posouzení. Znovu zopakoval, že pracovněprávní vztah žalobce byl založen jmenováním podle § 36a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, když tento je podřízen zákoníku práce. Zákon o soudech a soudcích mimo jeho § 36a jmenování asistentů soudců krajských soudů a jejich odvolávání neupravuje, přičemž zákoník práce problematiku jmenování a odvolávání řeší v § 73a, který tuto problematiku řeší. K tomu žalovaný odkázal na komentářovou literaturu v zákoníku práce, kterou označil a zdůraznil, že žalobci byla přípisem ředitele správy Městského soudu v Praze z [datum] nabídnuta nová pracovní pozice odpovídající jeho kvalifikaci, dosaženému vzdělání a [anonymizována dvě slova], a to pozice vyššího soudního úředníka rovněž na úseku správního soudnictví žalovaného. Tuto pozici žalobce kategoricky odmítl, nato žalovaný s žalobcem pracovní poměr rozvázal výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne [datum] a uplynutím výpovědní doby tak pracovní poměr žalobce skončil. Žalobci byla nabídnuta pozice vyššího soudního úředníka proto, že žádný ze soudců správního úseku, respektive žádný ze soudců Městského soudu v Praze návrh na jmenování žalobce do funkce asistenta soudce v souladu s § 36a odst. 2 věta před středníkem zákona o soudech a soudcích nepodal. Nastala tak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce protože ale u žalovaného nedošlo k organizační změně, která by mimo jiné vedla ke zrušení pracovní pozice asistenta soudce na úseku správního soudnictví a stejně tak nedošlo k zániku funkce soudce, k němuž byl žalobce jmenován, tak žalobci odstupné nenáleží.

20. Námitku s návrhem podjatosti žalovaného neshledává žalovaný opodstatněnou a zdůraznil postavení žalovaného, kdy jeho vedení ctí nezávislou rozhodovací činnost soudců a žádným způsobem do ní nezasahuje. Žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

21. Místopředsedkyně Městského soudu v Praze JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., v souladu s ust. § 15 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a v souladu s rozhodným zněním rozvrhu práce pro rok [rok] určila, že z důvodu uvedeného v § 14 odst. 2 o. s. ř. namísto vyloučeného JUDr. [jméno] [příjmení], který věc projednával a rozhodl u soudu I. stupně, věc projedná a rozhodne v senátu [anonymizována dvě slova], spolu s předsedou senátu Mgr. Reném Fischerem a členkou senátu Mgr. [jméno] [příjmení], místo něho soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] ze zastupujícího soudního oddělení 58 [anonymizováno].

22. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval přípustností odvolání žalobce do výroku III. napadeného rozsudku, kterým byl žalobce zavázán k doplacení soudního poplatku ze změny žaloby.

23. K tomu je třeba uvést, že výrok III. napadeného rozsudku má povahu výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy zákon o soudních poplatcích v § 10 odst. 2 rozlišuje mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. Výzva k zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích) má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci (srov. bod 3. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]). Následkem nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě stanovené výzvou je - za předpokladu řádného poučení poplatníka podle § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích - zastavení řízení; právní mocí usnesení o zastavení řízení poplatková povinnostzaniká (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Proti tomu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek vydává soud například v případech uvedených v § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, a to spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí (§ 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích). Na základě vykonatelného rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek pak lze soudní poplatek na poplatníku vymáhat.

24. Rozlišování mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek má svůj význam i při aplikaci § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť zrušit nebo změnit je nutno toliko nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku. Rovněž podle komentářové literatury je třeba porovnáním § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích dospět k závěru, že nesprávnou výzvu k zaplacení poplatku (byť byla učiněna rozhodnutím ve formě usnesení) není třeba rušit a rozhoduje se pouze o vrácení soudního poplatku zaplaceného na základě takové (nesprávné) výzvy, zatímco nesprávné rozhodnutí ukládající povinnost zaplatit poplatek je třeba postupem podle § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zrušit nebo změnit. ([jméno], Robert. [ustanovení pr. předpisu] poplatcích. 2. vydání. [obec]: [anonymizováno] [nakladatelství], [rok], s. 61.).

25. Z uvedeného je zřejmé, že nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku není třeba rušit nebo měnit, a to ani k případnému návrhu poplatníka. V případě zaplacení soudního poplatku na základě takové (nesprávné) výzvy nebrání skutečnost, že výzva nebyla zrušena či změněna, vrácení zaplaceného soudního poplatku. V případě, že soudní poplatek, k jehož zaplacení byl poplatník vyzván, zaplacen nebude, pak je existence poplatkové povinnosti (nutně) znovu a definitivně posuzována v rámci usnesení o zastavení řízení, přičemž proti tomuto usnesení lze brojit opravnými prostředky. Výzva k zaplacení soudního poplatku tak má charakter usnesení, kterým se upravujevedení řízení (srov. opětovně bod 3. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]), a proto proti této výzvě (byť vydané formou usnesení) není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) – k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

26. Odvolací soud za této procesní situace odvolání žalobce do výroku III. rozsudku soudu I. stupně jako nepřípustné odmítl podle § 218 písm. c) o. s. ř.

27. Nato odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku v jeho výrocích I. a II. včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo v uvedeném rozsahu, a odvolání žalobce neshledal opodstatněným.

28. Odvolací soud jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobce za situace, kdy žalobce svoji neúčast u jednání předem řádně omluvil, respektive odvolacímu soudu sdělil, že se k odvolacímu jednání nedostaví.

29. Žalobce v prvé řadě uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., kdy již v odvolání a posléze i v dalších svých podáních shora popsaných namítl, že soudci občanskoprávního úseku Městského soudu v Praze jsou ve věci podjati s ohledem na to, že žalovaným je [země] - Městský soud v Praze. S touto námitkou se vypořádal Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jak je vysvětleno shora. V odůvodnění svého rozhodnutí nadřízený Vrchní soud mimo jiné konstatoval, že důvodem vyloučení soudců, které žalobce jmenovitě uvedl, není sama o sobě skutečnost, že odvolací soud je zároveň organizační složkou žalovaného státu, která jeho jménem jedná v projednávané věci. Stejně tak jím není ani skutečnost, že jménem státu jedná v projednávané věci místopředsedkyně soudu zodpovědná za řízení občanskoprávního úseku. Žalobce v dalším svém podání ze dne [datum] žádnou novou argumentaci k tomuto odvolacímu důvodu nevznesl, pouze setrval na své námitce tak, jak ji obsahově vymezil již v odvolání. Odvolací soud za této procesní situace nevidí důvodu pro to, aby věc byla znovu předkládána postupem podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí, když ostatně žalobce tento postup ani nenavrhuje.

30. V odvolání žalobce dále namítl především odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., když soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popřípadě neaplikuje adekvátní právní normu.

31. Soud I. stupně zjistil skutkový stav především z listinných důkazů, když v tomto směru odvolací soud uvádí, že skutkový stav byl mezi účastníky v zásadě nesporný.

32. Pracovní poměr asistenta soudce vrchního, krajského nebo okresního (obvodního) soudu je upraven § 36a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích (dále jen zákon o soudech a soudcích) a dále v zákoníku práce. Podle § 36a odst. 1 zákona o soudech a soudcích soudci vrchního, krajského nebo okresního soudu může být jmenován asistent soudce. Pracovní poměr asistenta soudce vzniká jmenováním a řídí se zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 36a odst. 2 citovaného zákona asistenta soudce jmenuje předseda příslušného soudu na návrh soudce, o jehož asistenta se jedná; asistenta odvolává předseda soudu i bez návrhu. Funkce asistenta soudce se považuje za zrušenou, zanikne-li funkce příslušného soudce. Podle § 36a odst. 3 citovaného zákona asistentem soudce může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v [země]. Podmínku bezúhonnosti nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za [anonymizována dvě slova], pokud se na něj nehledí, jako by odsouzen nebyl. Podle § 36a odst. 4 citovaného zákona asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce. Podle § 36a odst. 5 citovaného zákona asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků.

33. Z uvedeného je zřejmé, že zákon o soudech a soudcích představuje, pokud jde o pracovní poměr asistenta soudce, lex specialis ve vztahu k zákoníku práce. Odlišná úprava od zákoníku práce se však týká toliko několika dílčích otázek, a to způsobu vzniku pracovního poměru asistenta soudce (§ 36a odst. 2 citovaného zákona), stanovení předpokladů pro jmenování asistentem soudce (§ 36a odst. 3 citovaného zákona) a rozsahu pracovní náplně asistenta soudce (§ 36a odst. 4 a 5 citovaného zákona). Ostatní otázky v § 36a zákona o soudech a soudcích neupravené se tak zcela řídí zákoníkem práce.

34. Pracovní poměr asistenta soudce vzniká jmenováním. Tato úprava tak rozšiřuje okruh pracovních míst, ohledně nichž se zakládá pracovní poměr jmenováním tak, jak je tento vymezen v § 33 odst. 3 a 4 zákoníku práce § 33 odst. 3 a 4 zákoníku práce taxativním způsobem uvádí výčet funkcí, které se obsazují jmenováním, když ze zákonné dikce § 33 odst. 3 …. zakládá se pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího ….. a § 33 odst. 4 …. nevyplývá-li příslušnost ke jmenování ze zvláštního právního předpisu, provede je u vedoucího …. je zřejmé, že pracovní poměr jmenováním podle zákoníku práce se zakládá výhradně u vedoucích zaměstnanců na různých organizačních úrovních. § 36a odst. 2 zákona o soudech a soudcích rozšiřuje okruh funkcí pracovních míst, ohledně nichž vzniká pracovní poměr jmenováním o„ asistenta soudce“.

35. Odvolací soud sdílí názor žalobce o tom, že asistent soudce není vedoucím zaměstnancem tak, jak tento pojem vymezuje zákoník práce ve svém § 33 odst. 3 a 4 – k tomu srovnej též § 302 zákoníku práce. Již však nepřisvědčuje jeho dalšímu názoru o tom, že v případě skončení pracovního poměru asistenta se ustanovení § 73a zákoníku práce nepoužije. Je sice pravdou, že ze znění § 73a zákoníku práce vyplývá, že tento se týká pouze toho vedoucího zaměstnance, který je z funkce odvolán nebo se svého pracovního místa vzdal, nicméně za situace, kdy § 36a odst. 2 zákona o soudech a soudcích jednoznačně stanoví, že pracovní poměr asistenta soudce vzniká rovněž jmenováním a rozšiřuje tak okruh těchto pracovních míst, u nichž pracovní poměr vzniká jmenováním, není důvodu pro to, aby se § 73a zákoníku práce na asistenta soudce nevztahoval též. § 73a totiž má úzkou návaznost na § 33 zákoníku práce, který upravuje vznik pracovního poměru jmenováním na vedoucí pracovní místo tak, jak je uvedeno shora. Není proto správný názor žalobce o tom, že soud I. stupně § 73a zákoníku práce na zjištěný skutkový stav aplikoval na základě analogie zákona, když v daném případě nejde o situaci, kdy by tím prvostupňový soud reagoval na„ mezeru v právní úpravě“, neboť pracovní poměr asistenta soudce se – vyjma speciální úpravy provedené v § 36a zákona o soudech a soudcích – řídí zcela zákoníkem práce. Za této situace postupoval žalovaný správně, když v souladu s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce poté, kdy byl žalobce dne [datum] odvolán z funkce asistenta soudce Městského soudu v Praze Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] ke dni [datum] a návrh na jeho další jmenování k jinému soudci nebyl podán, žalobci učinil nabídku dalšího pracovního zařazení na práci odpovídající jeho [anonymizována dvě slova] a kvalifikaci. V řízení bylo nesporně zjištěno, že tato nabídka se týkala pracovní pozice vyššího soudního úředníka a odvolací soud přisvědčuje názoru soudu I. stupně o tom, že se jednalo práci, která plně odpovídala jak [anonymizována dvě slova], tak kvalifikaci žalobce tak jak ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce vyžaduje. Žalobce nepochybně splňuje předpoklady pro tuto pracovní pozici tak, jak jsou vymezeny v § 2 zákona č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, v tomto směru ostatně mezi účastníky ani nebylo sporu. Soud I. stupně přiléhavě zdůvodnil i kvalifikační předpoklady, které uvedený zákon pro vyššího soudního úředníka vyžaduje – ukončené vysokoškolské vzdělání absolvováním bakalářského nebo magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole nebo úspěšně ukončené studium vyšších soudních úředníků státního zastupitelství nahrazuje studium vyšších soudních úředníků. Zákon tak nevyžaduje jednoznačně podmínku ukončeného vysokoškolského vzdělání, když toto lze nahradit předepsaným studiem vyšších soudních úředníků, nicméně jak přiléhavě prvostupňový soud zdůvodnil, v systému justice si lze těžko představit jinou práci, která by kvalifikaci žalobce odpovídala zcela. Skutečnost, že pro pozici vyššího soudního úředníka postačuje nižší vzdělání, nelze hodnotit tak, že by nabízená práce vyššího soudního úředníka nebyla pro žalobce vhodná z hlediska jeho kvalifikace. V tomto směru lze nad rámec dodat, že ukončené vysokoškolské vzdělání je v jistém smyslu výhodou v konkurenci s jinými zájemci o tuto pozici, kteří by z hlediska kvalifikace disponovali toliko ukončeným studiem vyššího soudního úředníka.

36. Za [anonymizováno], kdy žalobce nabízenou pracovní pozici jednoznačně odmítl, o čem rovněž mezi účastníky nebylo sporu, nastala situace předpokládaná § 73a odst. 2 věta druhá zákoníku práce, tedy překážka v práci na straně zaměstnavatele a současně se uplatnila fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

37. Zákoník práce spojuje vznik nároku na odstupné se situacemi, kdy pracovní poměr zaměstnance skončí výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týž důvodů (k tomu srovnej § 67 odst. 1 zákoníku práce). Žalobci je třeba přisvědčit v tom, že jeho pracovní poměr skončil skutečně výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce, avšak tento výpovědní důvod se uplatnil nikoliv na základě toho, že by byl obsahově naplněn, protože k datu odvolání žalobce z funkce asistenta soudce nebyla provedena žádná organizační změna, která by měla za následek nadbytečnost žalobce jako asistenta soudce, ale uvedený uplatněný důvod se naplnil na základě fikce. Pojem fikce je v právu vykládán tak, že se jím rozumí určitá právní skutečnost, která zcela jistě nenastala, jedná se o uměle vytvořenou konstrukci skutečnosti spojenou s určitými právními následky, která však reálně neexistuje. Tím se právní fikce liší od právní domněnky, jež skutečnosti může, ale nemusí odpovídat.

38. Podle § 73a odst. 2 zákoníku práce [účinnost] odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho [anonymizována dvě slova] a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

39. Jak již je uvedeno shora, u žalovaného k žádné organizační změně, která by měla za následek zrušení pracovní pozice žalobce jako asistenta soudce, v důsledku toho, že by např. byl snížen počet asistentů soudce u správního úseku Městského soudu v Praze, nedošlo. Žalobce byl odvolán z funkce asistenta soudce bez uvedení důvodu v souladu s § 36a odst. 2 zákona o soudech a soudcích, když neplatnost tohoto odvolání a ani následné výpovědi z pracovního poměru žalobce nezpochybnil, resp. nenapadl soudně. Za tohoto [anonymizováno] je třeba dovodit, že uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty pro podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 72 zákoníku práce nastaly účinky platné výpovědi, a to v celém jejím znění. To však ještě neznamená, že žalobci vzniká nárok na odstupné proto, že jeho pracovní poměr byl rozvázán podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Uvedený výpovědní důvod se totiž zde uplatnil na základě fikce a nikoliv na základě toho, že by byl obsahově naplněn, jak je vysvětleno shora. Žalobce sice dovozuje, že měl postavení řadového zaměstnance a namítá, že ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce v jeho případě použít nelze, k tomu ovšem odvolací soud uvádí, že byť měl žalobce postavení řadového zaměstnance a nikoli vedoucího zaměstnance, tak režim § 73a odst. 2 zákoníku práce se v jeho případě uplatní rovněž, jak je uvedeno shora. Pokud žalobce namítá porušení zásady ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu ve smyslu § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce, tak přehlíží, že u takzvaných řadových zaměstnanců (a stejně tak i vyššího soudního úředníka), jak žalobce uvádí, s nimiž je rozvázán pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týž důvodů (a kteří tak mají nárok na odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce), se neuplatní institut nabídkové povinnosti, tedy povinnosti zaměstnavatele nabídnout takovémuto zaměstnanci jinou pro něho vhodnou práci (odpovídající jeho [anonymizována dvě slova] a kvalifikaci). Institut nabídkové povinnosti totiž nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. s účinností od [datum] zrušil. Žalobci však nabídka jiné pro něho vhodné práce učiněna byla, a to právě s poukazem na ust. § 73a odst. 2 zák. práce. Odůvodnění napadeného rozsudku tak není vnitřně rozporné, jak žalobce namítá, když soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které aplikoval § 73a zák. práce. Žalobcem citovaný judikát sp. zn. [spisová značka] tak v daném případě není namístě, neboť výklad zákoníku práce a zákona o soudech a soudcích ve vzájemné souvislosti zde žádné pochybnosti nevzbuzuje.

40. Odvolací soud zde poukazuje na právní názor, vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že při skončení pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce má zaměstnanec právo na odstupné poskytované podle § 67 odst. 1 zákoníku práce jen tehdy, byl-li z vedoucího pracovního místa odvolán a jestliže důvodem tohoto odvolání bylo zrušení jím zastávaného pracovního místa v důsledku organizační změny. Žalobce pomíjí, že mu v souladu s ustanovením § 73a odst. 2 věta prvá zákoníku práce žalovaný učinil nabídku jiného pracovního zařazení, když mu nabídl, aby dále vykonával pozici vyššího soudního úředníka, jak je shora uvedeno. Tuto nabízenou práci žalobce odmítl, přičemž splnění nabídkové povinnosti vůči němu představuje bonus odvolaného zaměstnance z vedoucího místa a stejně tak i bonus asistenta soudce po jeho odvolání z této pozice podle § 36a odst. 2 zákona o soudech a soudcích oproti jiným zaměstnancům (a stejně tak i vyšším soudním úředníkům), jejichž pracovní poměr vzniká pracovní smlouvou. Odvolací soud proto nesdílí názor žalobce o tom, že tento byl ve srovnání s ostatními zaměstnanci znevýhodněn a došlo tak k porušení zásady rovného zacházení podle § 1a odst. 1 písm. e) a § 16 odst. 1 zákoníku práce respektive zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance podle § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Za situace, kdy zákon o soudech a soudcích otázku odstupného asistenta soudce, jehož pracovní poměr končí, neupravuje, je třeba s poukazem na ustanovení § 36a odst. 1 věta druhá zákoníku práce podřídit tuto otázku plně zákoníku práce Odvolací soud na rozdíl od žalobce v tomto směru považuje za přiléhavý příměr soudu I. stupně ohledně postavení asistenta soudce Ústavního soudu, kdy zákon č. 182/1993 Sb. ve svém § 9 odst. 4 zakládá nárok asistenta soudce Ústavního soudu na odstupné podle počtu započatých let výkonu funkce asistenta pouze za podmínek uvedených v § 9 odst. 4 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) citovaného zákona tehdy, vykonával-li asistent funkci alespoň tři měsíce a jeho pracovní poměr zanikl zánikem funkce soudce, jehož asistentem byl jmenován. V daném případě funkce soudce, k němuž byl žalobce jmenován, nezanikla, žalobce byl z této funkce odvolán. Protože žalobce nepřijal nabídku jiné práce, která odpovídala jeho [anonymizována dvě slova] a kvalifikaci a byla tak pro něj vhodná, jeho pracovní poměr skončil, nárok na odstupné mu ovšem v souladu s ustanovením § 73a odst. 2 část věty za středníkem zákoníku práce nevznikl, neboť k jeho odvolání z funkce asistenta soudce nedošlo v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

41. Právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný ve výroku I. a v závislém nákladovém výroku II., když tento je v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

42. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšný i v tomto řízení a přísluší mu tak náhrada nákladů řízení sestávající z paušální náhrady jeho hotových výdajů za 3 úkony po [částka], celkem [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení