62 Co 251/2025 - 113

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Jana Chmela, Ph.D. ve věci žalobkyně [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně], zastoupená [Jméno Zástupce A], advokátkou se sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] proti žalovanému [jméno zainteresované společnosti]., IČO [IČO žalovaného] se sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupen [Jméno Zástupce B], advokátkou se sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] o určení trvání pracovního poměru k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2025, č. j. 25 C 194/2024-79 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení činí 14 036 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno Zástupce B].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že její pracovní poměr u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne [datum] se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou a trvá (výrok I. rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14 581 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného advokátky [Jméno Zástupce B] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že se její pracovní poměr vzniklý podle pracovní smlouvy ze dne [datum] na dobu určitou změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou a nadále trvá.

2. Soud prvního stupně po důkazním řízení, které provedl zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pod body 7 až 16 popsal zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů. Ta odvolací soud uvádí doslovném znění.

3. Z pracovní smlouvy mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnancem ze dne 5. 12. 2022 včetně její přílohy č. 1 nazvané [podezřelý výraz] soud zjistil, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného vznikl dne [datum] a byl sjednán na dobu určitou, a to na jeden rok ode dne nástupu žalobkyně do pracovního poměru. Žalobkyně byla přijata na pozici [podezřelý výraz]. Z oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný oznámil žalobkyni vznik překážek v práci na straně zaměstnavatele podle § 209 zákoníku práce, které spočívaly v omezené poptávce po jeho službách, takže od [datum] do [datum] nebude přidělovat žalobkyni práci a žalobkyně nebude docházet na pracoviště. Vzniká jí nárok na náhradu mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Z výplatní pásky žalobkyně za prosinec 2023 soud zjistil, že hrubý příjem žalobkyně v daném měsíci činil 20 147 Kč a byl tvořen zdaňovanými příjmy ve výši 16.465 Kč za proplacení řádné dovolené 14 319 Kč a odměnu 2.146 Kč, a ze zdaňované 60% náhrady za období 1.-5. v částce 3 682 Kč. Čistý příjem žalobkyně v daném měsíci činil 17 470 Kč. Z potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) soud zjistil, že žalovaný potvrdil žalobkyni, že u něj byla v pracovním poměru od [datum] do [datum]. Z informace o vzniku dočasné pracovní neschopnosti soud zjistil, že žalobkyně byla v dočasné pracovní neschopnosti ode dne [datum]. Zaměstnavatelem žalobkyně je zde uveden žalovaný. Z výzvy žalovaného žalobkyni ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný dopisem z uvedeného dne vyzval žalobkyni k vrácení svěřených předmětů z důvodu skončení pracovního poměru, ke kterému došlo dne 5. 12. 2023. Žalovaný v dopise uvedl, že žalobkyni bude při současně s vrácením svěřených předmětů předáno vystavené potvrzení o zaměstnání a další doklady související se skončením jejího pracovního poměru. Rovněž bylo v dopise zdůvodněno, proč byla žalobkyni za měsíc prosinec 2023 vyplacena odměna ve výši 2 146 Kč (brutto). Z dopisu žalobkyně ze dne [datum] včetně detailu odeslané zprávy v systému datových schránek soud zjistil, že žalobkyně dopisem doručeným žalovanému dne [datum] sdělila žalovanému v reakci na jeho výzvu ze dne [datum], že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Žalobkyně uvedla, že pracovní poměr nebyl ukončen, neboť došlo k jeho automatickému prodloužení na dobu neurčitou. Z dopisu právní zástupkyně žalovaného ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně sdělil, že trvá na svém stanovisku, že pracovní poměr žalobkyně na dobu určitou nemohl být transformován na pracovní poměr na dobu neurčitou a že skončil dne [datum]. Z dopisu právní zástupkyně žalobkyně právní zástupkyni žalovaného ze dne 24. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila nesouhlas s tím, že by měl její pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby, neboť dle ní došlo k přeměně pracovního poměru na dobu neurčitou. Z e-mailové komunikace mezi právními zástupci účastníků z května a června roku 2024 soud zjistil, že žalobkyně v rámci návrhu na smírné vyřešení sporu navrhla, aby jí žalovaný poskytl tříměsíční odstupné, což bylo pro žalovaného neakceptovatelné. Právní zástupkyně žalobkyně v e-mailu ze dne 20. 6. 2024 uvedla, že žalobkyně si není vědoma, že by u sebe měla klíče či čip do zaměstnání.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně podala určovací žalobu podle § 80 o. s. ř., kdy určení se lze domáhat pouze tehdy, je-li na něm naléhavý právní zájem. K tomu odkázal na § 2401 odst. 1 o. z. a vysvětlil charakter určovací žaloby s tím, že tato je preventivní a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení, práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Určovací žaloba má také význam tam, kdy tato žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Soud prvního stupně s poukazem na judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR, které citoval, uvedl, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ten může postavit najisto právní vztahy mezi účastníky pracovního poměru, tedy určit, zda mezi nimi i nadále trvají práva povinnosti z pracovního poměru, či nikoliv.

5. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákoník práce – zákon č. 262/2006 Sb., ve zkratce zák. práce Uvedl jeho § 33 odst. 1, § 36, § 39 odst. 1, § 48 odst. 2, § 65 odst. 1 a 2, tato zákonná ustanovení ocitoval. Žalobu shledal nedůvodnou, když vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena pracovní smlouva na dobu určitou jednoho roku s tím, že žalobkyně do zaměstnání nastoupila dne [datum]. Pracovní poměr mezi účastníky skončil dne [datum] po uplynutí sjednané doby a na to nemá vliv ani ta skutečnost, že žalovaný před skončením pracovního poměru žalobkyni oznámil, že z důvodu překážek na jeho straně podle § 209 zákoníku práce žalobkyni nebude od [datum] do [datum] přidělovat práci a žalobkyně nebude docházet do zaměstnání v této době. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně pro žalovaného po [datum] práce fakticky nevykonávala. Soud prvního stupně s odkazem na § 65 odst. 2 zákoníku práce dovodil, že pro transformaci pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na dobu neurčitou je nezbytné, aby zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru pokračoval v konání prací, tedy práci vykonával reálně. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou označil a uzavřel, že bylo prokázáno a mezi účastníky je také nesporné, že žalobkyně počínaje [datum] do zaměstnání nedocházela, žádné práce pro žalovaného nevykonávala, a proto nemohlo dojít k naplnění podmínek § 65 odst. 2 zákoníku práce. To ostatně potvrzuje i výpočet mzdy žalobkyně ve výplatní pásce za měsíc prosinec 2023 a je nerozhodné, že žalovaný v oznámení překážek v práci uvedl datum pozdější. Nepodstatné je také to, že žalobkyni byl po skončení pracovní neschopnosti vydán zápočtový list až s dvouměsíčním odstupem. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému s tím, že náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení, vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif.

7. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Blanketní odvolání doplnila podáním ze dne 7. 7. 2025 a uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Pod bodem II. odvolání stručně zrekapitulovala předmět sporu a skutkové a právní závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl. Uvedla dále, že jádrem sporu byla otázka výkonu práce po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele. Žalobkyně dovodila, že k transformaci jejího pracovního poměru na dobu neurčitou nedošlo z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, ale z důvodu projevu vůle žalovaného, tedy oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele a jejich následného proplacení. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017 proto na daný případ podle žalobkyně aplikovat nelze. Zopakovala, že se jedná o situaci, která dosud nebyla soudní praxí řešena, když žalovaný dal svým jednáním najevo, že pracovní poměr žalobkyně trvá i nadále tím, že jí oznámil překážky v práci i po dobu po skončení doby určité a osobně žalobkyni sdělil sedm dní před uplynutím smlouvy na dobu určitou, že bude nadále pokračovat v práci po Novém roce s tím, že po [datum] bude žalobkyní vybrána zbývající dovolená za daný rok. Tato vůle žalovaného je nesporná. Žalobkyně měla zato, že její pracovní poměr i po [datum] trvá a z ničeho nevyplývá, že by tomu mělo být jinak.

8. Žalobkyně rozebrala ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce a připustila, že naplnění podmínky pokračování výkonu práce po uplynutí sjednané doby vyžaduje podle judikatury skutečný, tedy faktický výkon práce. Jak ale vyplývá ze soudní praxe, smyslem požadavku skutečného výkonu práce je zabránit pochybnostem o vůli stran pokračovat v pracovním poměru. Je rozhodující projev vůle, nikoliv forma práce jako taková. Podle žalobkyně je transformace pracovního poměru na dobu neurčitou vyloučena pouze tam, kde by stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků – k tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2866/2018 - nebo pokud by k této transformaci mělo dojít pouze z důvodů na straně zaměstnance – k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4638/2017 nebo pokud by zaměstnanec uvedl zaměstnavatele v omyl. V případě dočasné pracovní neschopnosti ovšem tento stav nastal bez ohledu na vůli zaměstnavatele, tedy není zde dána vůle obou stran. Odlišná je situace v případě překážek v práci na straně zaměstnavatele, kdy projevem vůle zaměstnavatele je pokračovat v pracovním poměru. Tento projev je nesporný.

9. Žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR označila obecná pravidla výkladu právního jednání a znovu zopakovala, že s ohledem na ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce došlo ke změně jejího pracovního poměru na dobu neurčitou ze zákona. K tomu odkázal na provedené důkazy a akcentovala, že téměř po dvou měsících byla žalovaným vyzvána k vrácení svěřených prostředků a byl jí také doručen zápočtový list. Pokud by žalovaný od počátku měl zato, že její pracovní poměr skončil uplynutím doby určité a oznámení o překážkách obsahuje pouze chybné datum, tak by logicky požádal žalobkyni o vrácení svěřených prostředků současně, což ale neučinil. Za stavu, kdy žalobkyně byla jediným zaměstnancem žalovaného, jde o těžko uvěřitelnou chybu. Žalovaný měl zato, že pracovní poměr žalobkyně trvá minimálně po celý prosinec 2023 a jeho případný omyl žalobkyně nijak nezavinila. Naopak, jednáním žalovaného vzniklo u ní důvodné očekávání, že její pracovní poměr i nadále trvá. Omyl tak nemůže jít žalobkyni k tíži.

10. Žalobkyně v závěru odvolání poukázala na nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, když závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr žalobkyně zanikl k [datum], což potvrzuje i výpočet mzdy žalobkyně ve výplatní pásce za prosinec 2023, neodpovídá provedeným důkazům. Bylo naopak v tomto směru prokázáno tvrzení žalobkyně. Tyto úvahy soudu prvního stupně tak jsou nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s projevem vůle žalovaného, který oznámil žalobkyni trvání překážek v práci i po sjednané době určité. Nevypořádal se ani s výpočtem náhrady mzdy za prosinec 2023. Žalobkyně odkázala na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Zdůraznil, že k prodloužení doby trvání pracovního poměru je nutný shodný projev vůle zaměstnavatele a zaměstnance, přičemž žalovaný s žalobkyní žádná jednání týkající se prodloužení jejího pracovního poměru, nevedl. Žalobkyně k tomu sama nedala žádný podnět a žalovaný o prodloužení pracovního poměru s ní neměl zájem. Poslední osobní setkání mezi účastníky proběhlo dne [datum]. V oznámení o překážkách v práci na straně zaměstnavatele z tohoto data je zjevná administrativní chyba, která nemůže být vykládána tak, že se pracovní poměr žalobkyně z doby určité transformoval na dobu neurčitou. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala, kdy a v jaké formě projevila vůli vůči žalovanému pokračovat v pracovním poměru i po [datum], pouze se odvolává na to, že měla důvodné očekávání v trvání pracovního poměru i po sjednané době. Tento svůj závěr odvozuje z oznámení překážek v práci, což je ovšem bezvýznamné. Žalovaný k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2950/2023, které soud prvního stupně správně aplikoval. Odmítl, že by žalobkyni uvedl v omyl, pokud jde o dobu trvání pracovního poměru; je naopak přesvědčen o tom, že si žalobkyně byla velmi dobře vědoma doby trvání pracovního poměru na dobu určitou s tím, že tato doba končí dnem [datum]. Je zřejmé z toho, že žalobkyně s žalovaným o prodloužení pracovního poměru nejednala, sama neprojevila zájem o jeho prodloužení a po překážkách v práci ukončila s žalovaným kontakt. Žalovaného nekontaktovala ani ve chvíli, kdy byla v pracovní neschopnosti, čímž porušila svoji zákonnou povinnost. Žalovaného kontaktovala naposledy dne [datum], a poté až v polovině ledna 2024 s žádostí o zaslání výplatní pásky za prosinec 2023. Žalobkyně si tak byla vědoma toho, že její pracovní poměr uplynutím doby skončil. Žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

13. Soud prvního stupně správně zjistil a mezi účastníky ostatně není ani sporu o tom, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako „[podezřelý výraz]“, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou jednoho roku s tím, že den nástupu byl určen na [datum]. Správně také shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem tak, jak předpokládá § 80 o. s. ř., v tomto směru lze na jeho odůvodnění plně odkázat.

14. Podle § 65 odst. 2 zákoníku práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

15. Soudní praxe dovodila, že k transformaci pracovního poměru sjednaného na dobu určitou, na dobu neurčitou dochází tehdy, jestliže zaměstnanec po skončení doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán, koná dále práce s vědomím zaměstnavatele, tedy i nadále vykonává pracovní činnosti jako před uplynutím sjednané doby. Konáním prací podle tohoto zákonného ustanovení se rozumí výkon jakékoliv práce pro zaměstnavatele, tedy i výkon jiné práce, než kterou dosud vykonával, popřípadě práce jiného druhu, než kterou měl konat podle pracovní smlouvy. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, pokud zaměstnavatel o tom, že zaměstnanec pokračuje v práci, ví, respektive byl o něm informován, aniž by mu v tom jakkoliv bránil. Pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoliv mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo aniž by mu dal nepochybně najevo, že s dalším výkonem práce zaměstnance nesouhlasí, jakož i v případě, kdy zaměstnanec se snaží nadále konat práci za pomoci omylu, k transformaci pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou nedojde (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4891/2009).

16. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně práce pro žalovaného nekonala již ode dne [datum], a to s poukazem na to, že jí žalovaný oznámil překážky v práci na jeho straně po dobu od [datum] do [datum] s tím, že po dobu těchto překážek jí nebude přidělovat práci, žalobkyně nemá docházet na pracoviště a má nárok na náhradu mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Právě z této listiny žalobkyně (mimo jiné) dovozovala, že pokud v ní žalovaný vymezil konec překážek v práci datem po uplynutí doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán, je zřejmé, že i po uplynutí sjednání doby pracovního poměru žalobkyni nadále považoval za svoji zaměstnankyni a počítal s tím, že bude pro něj dále pracovat. S tímto názorem však odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesouhlasí. Žalobkyně byla od [datum] v pracovní neschopnosti, do té doby práci nekonala z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance. Soudní judikatura dovodila, že pokračováním v konání prací ve smyslu § 65 odst. 2 zákoníku práce je třeba rozumět toliko skutečný, tedy faktický výkon práce podle pracovní smlouvy. Je-li po uplynutí sjednané doby, na níž byl pracovní poměr sjednán, pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejedná se o pokračování v konání prací (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že skutkové okolnosti jsou v jejím případě částečně odlišné: žalobkyni byly nařízeny překážky práce na straně zaměstnavatele ještě před skončením jejího pracovního poměru a konec jejich trvání byl určen datem, kdy pracovní poměr sjednaný na dobu určitou měl již čtrnáct dní skončit. K transformaci pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou podle § 65 odst. 2 zákoníku práce však dochází pouze v případě, kdy je jednoznačně projevena vůle zaměstnavatele pokračovat v pracovním poměru se zaměstnancem i po uplynutí sjednané doby. Tuto vůli může zaměstnavatel projevit buď výslovně, což zpravidla vyústí v uzavření nové pracovní smlouvy, případně dohody o změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, nebo též konkludentně tím, že, jak stanoví § 65 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnanec pokračuje s vědomím zaměstnavatele v konání prací pro něj a zaměstnavatel s tím „mlčky“ vysloví souhlas, výsledky práce zaměstnance přijímá, konzumuje. O takový případ se však zde nejedná. Jak již je uvedeno výše, žalobkyně pro žalovaného od [datum] žádné práce nevykonávala, což ostatně ani nesporovala, nadto od [datum] byla v pracovní neschopnosti. Oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele ze dne [datum] sice bylo určeno jí, avšak dobu vymezení trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele od [datum] do [datum] nelze vykládat tak, že by tím žalovaný vyjevil souhlas s pokračováním pracovního poměru s žalobkyní. Jedná se pouze o vymezení časového úseku, kdy na straně zaměstnavatele budou překážky v práci. Je třeba připustit, že takto formulované oznámení může být částečně zavádějící, nicméně nelze jej vykládat tak, jak to činí žalobkyně, tedy dovozovat z něj transformaci pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou. Závěry vyjádřené v citovaném judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4683/2017 tak jsou plně aplikovatelné i na tento případ.

17. Verzi žalobkyně nelze dovodit ani z dalších skutečností zmiňovaných žalobkyní, kdy žalobkyně byla až [datum] žalovaným vyzvána k vrácení svěřených předmětů z důvodu skončení pracovního poměru, ani z toho, kdy jí bylo žalovaným zasláno potvrzení o zaměstnání. Je pravdou, že povinností žalovaného jako zaměstnavatele bylo vydat žalobkyni potvrzení o zaměstnání a stejně tak bylo na něm, aby od žalobkyně vyžadoval vrácení veškerých pracovních pomůcek hned po skončení pracovního poměru, resp. v souvislosti s ukončením pracovního poměru, a nikoliv s časovým zpožděním takřka dvou měsíce. Uvedené nedostatky lze přičíst administrativnímu pochybení žalovaného, nelze ovšem z nich vyvozovat to, že by žalovaný s pokračováním pracovního poměru s žalobkyní vyslovil souhlas, respektive že by žalobkyně pokračovala s jeho vědomím po uplynutí sjednané doby v konání prací tak, jak předpokládá § 65 odst. 2 zákoníku práce.

18. Podle přesvědčení odvolací soudu je nerozhodné, jakým způsobem byla žalobkyni vyplacena za prosinec 2023 mzda. Žalobkyně tvrdí, že z výplatní pásky je zřejmé, že z náhrady mzdy ve výši 17 470 Kč čistého představuje 60 % její dočasná pracovní neschopnost, tedy nemocenská hrazená zaměstnavatelem, což má být částka 10 841 Kč. K tomu odvolací soud uvádí, že 60 % ze 17 470 Kč je 10 482 Kč, tedy suma odlišná. Ve výplatní pásce je náhrada mzdy specifikována tak, že částka 14 319 Kč představuje náhradu mzdy za dovolenou, 3 682 Kč náhradu za překážky v práci a 2 146 Kč odměnu. Takovýto výpočet odpovídá údajům uvedeným ve výplatní pásce a výsledné čisté náhradě mzdy ve výši 17 470 Kč, když hrubý příjem 20 147 Kč podléhal výsledně odvodům na zdravotní a sociální pojištění a dani z příjmů fyzických osob. Pokud žalobkyně namítala, že částka 2 146 Kč jako odměna je poněkud neobvyklá, tak této její výhradě sice nelze upřít jistou relevanci, nicméně takto je uvedená položka ve výplatní páska označena a odvolacímu soudu nepřísluší výši odměny a ani to, za co byla udělena, jakkoliv přezkoumávat. V řízení byla prokázána verze žalovaného, když je zřejmé, že z žádného jeho jednání po uplynutí doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán, nelze dovodit, že by dal najevo jakýkoliv svůj souhlas s pokračováním pracovního poměru (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018).

19. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že pracovní poměr žalobkyně sjednaný na dobu určitou skončil ke dni [datum], podmínky § 65 odst. 2 zákoníku práce pro jeho transformaci na dobu neurčitou splněny nebyly. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně, když provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby zjištěný skutkový stav mohl správně posoudit i po stránce právní. Odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) 2 o. s. ř. naplněny nejsou.

20. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

21. Soud prvního stupně nepochybil, když úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení sestávající z nákladů právního zastoupení. Dopustil se však početní nepřesnosti, když za jednání dne 19. 3. 2025, které bylo odročeno k žádosti žalobkyně, přiznal žalovanému odměnu za jeden poloviční úkon, včetně jednoho režijního paušálu. Z ustanovení § 14 odst. 2 advokátního tarifu vyplývá, že advokátu náleží za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny. Již mu však nenáleží náhrada za režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovení § 14 odst. 2 advokátního tarifu představuje speciální úpravu náhrady za promeškaný čas, kdy v tomto případě advokátu nenáleží odměna za úkon v plné výši, ale pouze náhrada v poloviční výši odměny za úkon právní služby již však bez režijního paušálu. Znamená to, že náklady řízení před soudem prvního stupně dosáhly částky 14 036 Kč, včetně náhrady za DPH 21 % (2× 2 500 Kč +1× 3 700 Kč +1 850 Kč +2× 300 Kč +450 Kč =11 600 Kč + náhrada za DPH je 14 036 Kč).

22. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. jen tak, že náklady řízení činí 14 036 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšný i v tomto řízení a přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z odměny za dva úkony právní služby po 3 700 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, náhrada za dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je 8 300 Kč + náhrada za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. je výsledně 10 043 Kč. Náklady tohoto odvolací řízení jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám advokátky žalovaného.

Poučení