62 Co 380/2021- 148

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. René Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupena advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupena advokátem JUDr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 125/2018-118 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem I/). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrokem II/).

2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení, ve výrokové části rozsudku specifikované povinnosti, a to z důvodu neoprávněného odebrání osobního příplatku žalobkyně na základě platového výměru ze dne [datum]. Podle žalobních tvrzení byla žalobkyně přijata k výkonu administrativní a ekonomické činnosti na ředitelství žalované, a to na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] (dále jen„ pracovní smlouva“), kdy uvedeným platovým výměrem, který byl žalobkyni doručen dne [datum], a s nímž nesouhlasila, jí byl odebrán přiznaný osobní příplatek ve výši [částka] (dále jen„ osobní příplatek“). Protože záležitost byla řešena v jiné souvislosti i Oblastním inspektorátem práce pro hlavní město Prahu, který za správnou výši příplatku stanovil částku [částka], domáhala se žalobkyně žalobou úhrady osobního příplatku v této výši za měsíce duben až červen 2015, jakož i úroků z prodlení.

3. V této souvislosti se uvádí, že žalobkyně se žalobou domáhala též úhrady doplatku odstupného, přičemž o tomto jejím nároku je jednáno v samostatném řízení, a to podle výroku II/ usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 125/2015 – 55.

4. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že k odnětí osobního příplatku došlo po důkladném prošetření podmínek pro jeho předchozí přiznání a posouzení, zda důvody pro jeho přiznání i nadále trvají, přičemž bylo žalovanou shledáno, že nikoli. Žalovaná nejprve tvrdila zhoršení plnění pracovních povinností žalobkyně v období od 1. 11. do [datum], následně tvrdila neplnění úkolů specializované organizační a koordinační činnosti v souladu s pokyny ředitele žalované a vedoucího kanceláře, jakož ani komplexní koordinaci a metodické usměrňování rozsáhlé spisové služby a péči o písemnosti zahrnující údaje chráněné dle příslušných právních předpisů, ze strany žalobkyně.

5. Ve věci bylo již jednou rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 125/2018-77, který byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 268/2020-95, pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v tom, že při jednání dne [datum] neproběhla v souladu s § 37 o. s. ř. před vyhlášením rozsudku porada senátu.

6. Po stránce skutkové vyšel soud I. stupně ze zjištění, která podrobně zrekapituloval v odstavcích 8. až 21, a která učinil jednak z nesporných tvrzení účastníků a dále z provedených důkazů (zejm. pracovní smlouvy ze dne [datum], dokladu o pracovní náplni žalobkyně, vytýkacího dopisu ze dne [datum], platového výměru ze dne [datum] a návrhu na pracovní a platové zařazení č. j. 483/14, odpovědi žalobkyně ze dne [datum], vyjádření žalobkyně ze dne [datum], protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce HMP ze dne [datum], svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], účastnické výpovědi ředitele žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. a účastnické výpovědi žalobkyně). Soud I. stupně neprovedl další navržené důkazy jako nadbytečné (výslechy svědků [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a vytýkací dopis této svědkyni).

7. Na základě daného vzal za prokázané, že na základě pracovní smlouvy se žalobkyně zavázala pro žalovanou vykonávat administrativní a ekonomickou pracovní činnost. Podrobný výčet pracovní náplně žalobkyně byl stanoven listinou označenou jako„ Náplň pracovní činnosti“, která tvořila přílohy pracovní smlouvy (zejm. specializovaná organizační a koordinační činnost v souladu s pokyny ředitele žalované, resp. vedoucího kanceláře, komplexní koordinace a metodické usměrňování rozsáhlé spisové služby, péče o písemnosti zahrnující údaje chráněné dle příslušných právních předpisů, vedení protokolu došlé a odeslané pošty, zajišťování správy majetku sekretariátu ředitele a další činnosti). Žalovaná se pak žalobkyni zavázala za vykonanou práci platit plat stanovený dle 11. platové třídy, přičemž splatnost platu byla sjednána vždy do dvanáctého dne následujícího měsíce. Žalobkyně jako zaměstnanec u žalované působila až do [datum], kdy uplynula výpovědní doba, jejíž běh započal v důsledku výpovědi dané žalovanou dne [datum]. Rozvázání pracovního poměru touto výpovědí bylo shledáno jako neplatné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 290/2015 – 144, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 87/2019 – 174. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 576/2020 – 221, však následně došlo ke kasaci rozhodnutí soudů obou stupňů. Řízení ve věci sp. zn. 18 C 290/2015 pak doposud skončeno nebylo. Po celou dobu trvání pracovního poměru byl žalobkyni stanoven plat platovými výměry a byla zařazena do 11. platové třídy. V návaznosti na započítávanou dobu praxe žalobkyně se měnil toliko její platový stupeň a faktická výše platu. Žalovaná si výkonů žalobkyně v období přinejmenším do [datum] vysoce považovala, když žalobkyně byla opakovaně hodnocena jako vysoce kvalifikovaná pracovnice, která odvádí vysoce nadstandardní pracovní výkony a i činnost nad rámec své pracovní náplně. S ohledem na dané byl žalovanou poskytnut žalobkyni osobní příplatek, jehož výše byla platovými výměry stanovena od [datum] ve výši [částka], od [datum] ve výši [částka], od [datum] ve výši [částka], od [datum] ve výši [částka], od [datum] ve výši [částka] a od [datum] ve výši [částka]. Od [datum] došlo ke změně v osobě ředitele žalované, když novým se stal Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. Od tohoto dne žalovaná přestala na žalobkyni vyžadovat plnění náročnějších pracovních úkolů, neboť nový ředitel po žalobkyni nad rámec úkolů spočívajících ve vaření kávy a přepojování telefonátů plnění dalších úkolů ani nepožadoval. [ulice] nového ředitele a žalobkyně však neměla dlouhého trvání, neboť žalobkyně od druhé poloviny prosince roku 2014 byla ze zdravotních důvodů dočasně práce neschopná. Žalovaná jednající novým ředitelem dne [datum] učinila žalobkyni vytýkací dopis, ve kterém bylo žalobkyni vytčeno manko ohledně čtyř položek svěřeného majetku (iPhone 5s, dvoje žaluzie a tiskárna Laser Okipage 6W). Následně dne [datum] žalovaná jednající novým ředitelem vydala platový výměr, kterým s účinností od [datum] žalobkyni zcela odebrala osobní příplatek. Tomuto platovému výměru zřejmě předcházel nedatovaný návrh na pracovní a mzdové (platové) zařazení [číslo] v němž bylo uvedeno, že důvodem pro odebrání osobního příplatku žalobkyně je skutečnost, že žalobkyně neplní úkoly většího rozsahu a ani nedosahuje velmi dobrých výsledků. Na základě provedeného dokazování pak bylo dále zjištěno, že k faktickému manku nedošlo.

8. V souvislosti s tvrzeními účastníků soud I. stupně konstatoval, že žalovaná neunesla břemeno dokazování ohledně svých tvrzení stran údajných důvodů pro odebrání osobního přípatku žalované, když tato skutečnost ve svém důsledku vedla k neúspěchu žalované ve věci.

9. Po právní stránce subsumoval soud I. stupně věc pod § 33, § 38 odst. 1 písm. a), § 109 odst. 1, § 122 odst. 1 a § 131 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku v práce, v platném znění (dále jen „zák. práce“) a zák. [číslo] 2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“).

10. Následně uzavřel, že žalovaná přinejmenším do konce října roku 2014 shledávala pracovní nasazení a pracovní výsledky žalobkyně na natolik vysoké úrovni, že jí poskytla osobní příplatek, který byl v konečném důsledku stanoven až na částku [částka], když zákonná opora je dána toliko co do částky [částka]. Konstatoval, že jednou přiznaný osobní příplatek se stává obligatorním platovým nárokem zaměstnance, který lze jednostranně snížit nebo odejmout jen pokud dojde ke změně (zhoršení) v pracovních výkonech zaměstnance a odkázal v této souvislosti na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 3488/2006, 21 Cdo 832/2012 či 21 Cdo 1752/2013. Ve světle této judikatury tak byla právní jednání, kterým žalovaná hodlala osobní příplatek žalobkyni odejmout shledána soudem I. stupně jako neplatná, a to v kontextu toho, že v řízení nebylo zjištěno, že by v pracovních výkonech podávaných žalobkyni od [datum] do [datum] skutečně nastala změna oproti pracovním výkonům, které žalobkyně podávala v období předcházejícím. Žalovanou uváděná tvrzení o údajných pochybeních nebyla prokázána, resp. byla zcela vyvrácena a skutečnost, že žalobkyně v uvedeném období složitější úkoly nad rámec běžných pracovních povinností neplnila, pak byla zcela zapříčiněna žalovanou.

11. S tímto podstatným rozhodnutím proto soud I. stupně rozhodl tak, jak vyplývá z výroku I/ napadeného rozsudku.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) dle úspěchu ve věci, žalobkyni přiznal náhradu jí vzniklých nákladů řízení sestávajících ze soudního poplatku a nákladů právního zastoupení, jejichž výpočet uvedl v odůvodnění svého rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.

13. Rozsudek napadala včasným blanketním odvoláním žalovaná. V něm namítala důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. V doplnění odvolání po rekapitulaci závěrů soudu I. stupně uvedla, že se se skutkovým stavem zjištěným soudem I. stupně neztotožňuje, nesdílí rovněž jeho závěry právní.

14. V prvé řadě vytýká soudu I. stupně, že své skutkové závěry vystavěl na výslechu svědka [jméno] [příjmení], jehož nevěrohodnost namítá, neboť jde osobu mimořádně a principiálně zaujatou vůči žalované a jejímu řediteli. Svědek vedl vůči žalované několik soudních sporů, mimo jiné spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Dodala, že jmenovaný svědek s žalobkyní spolupracoval toliko výjimečně a mimořádně, a to při řešení krizového řízení při povodních v r. 2012, společně s žalobkyní se jinak na plnění pracovních úkolů nepodílel, nemůže být schopen hodnotit pracovní výkony žalobkyně. Dále žalovaná upozorňuje na nesprávně stanovenou výši osobního příplatku žalobkyně v částce [částka] v rozporu s § 131 odst. 1 zák. práce. Akcentuje, že ředitel žalované přikročil k odnětí osobního příplatku žalobkyni poté, co s ní [datum] provedl osobní pohovor, prošel její osobní spis a konzultoval její pracovní výsledky s příslušnými pracovníky. Žalovaná tak důsledně prošetřila, zda podmínky pro přiznání a posouzení osobního ohodnocení žalobkyně trvají. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by jí nárok na osobní přípatek svědčil, neboť nevykonávala činnosti odpovídající náplni její práce ani větší rozsah pracovních úkolů, než ostatní zaměstnanci. Naopak pracovní výsledky žalobkyně vykazovaly chyby, neboť bylo prokázáno, že došlo k pochybení ve správě majetku sekretariátu ředitele. Dále žalovaná poukázala na odchylku od průměru v odměňování ostatních zaměstnanců žalované, když vedoucí inspektor s vysokoškolským vzděláním vč. osobního příplatku dosahoval celkové částky [částka]. Upozornila dále na závěry Oblastního inspektorátu práce hl. m. [obec], které ke kompletnímu odnětí osobního přípatku žalobkyně od [datum] nezaujaly žádné stanovisko. Závěrem dodala, že si ředitel žalované nemohl počínat jinak, neboť je nepřijatelné, aby toleroval nehospodárné vynakládání s veřejnými prostředky. Navrhla odvolacímu soudu, aby změnil rozsudek prvostupňového soudu tak, že žalobu zamítne, případně jej zruší a vrátí věc zpět prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

15. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že shledává rozhodnutí soudu I. stupně správným co do zjištěného skutkového stavu a právního posouzení. Polemizovala s námitkami žalované, shledává je tendenčními a zkreslujícími. Předně uvedla, že svědek [příjmení] byl letitým pracovníkem žalované, k níž má kladný a loajální vztah. Jediný spor se žalovanou na základě žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru vzal svědek před prvním jednáním zpět. Svědek působil u žalované jako vedoucí oddělení vnitřní kontroly, nebylo tedy povolanější osoby, která by se mohla vyjádřit k mechanismu postupu inventarizace za situace, kdy žalobkyni žalovanou bylo vytýkáno pochybení. Naopak z výslechu ředitele žalované [příjmení] [jméno] je zřejmé, že žalobkyni žádnou práci dle pracovní náplně nepřiděloval, neboť se vyjádřil, že by ji nenechal uvařit ani kafe. Je naopak zřejmé, že ředitel žalované si udělal obrázek na žalovanou sám bez přímé konzultace s paní [jméno] [příjmení], která byla téměř po celý rok 2014 přímou nadřízenou žalobkyně. Dále žalobkyně rozvedla v návaznosti na provedené dokazování, jak plnila pracovní úkoly dle své pracovní náplně v reakci na osočení, že ničeho nedělala. Vyjádřila se k nesmyslnému nařčení, že žalobkyně předkládala podpisovou knihu nestandardním způsobem. Poukázala na to, že žalovaná manipuluje s fakty, když srovnává tabulkový plat vedoucího inspektora, který však není na pozici vedoucího zaměstnance a je bez praxe, přičemž na ředitelství v [obec] uvedenou pozici nezastává nikdo. Rovněž vyvrací tvrzení, že Oblastní inspektorát nezaujal k odnětí osobního přípatku žádné stanovisko, když ten výslovně uvedl, že uvedené přísluší výhradně soudu. Navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek z důvodu věcné správnosti potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

17. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní. Soud I. stupně své skutkové závěry srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, náležitým způsobem se vyrovnal s námitkami účastníků, které uplatnili v průběhu řízení, když rovněž bezchybně vyložil, které skutečnosti má a které nemá za prokázány a proč. Rozsudek soudu I. stupně, který je pečlivě odůvodněn, a to včetně solidní aplikace relevantní judikatury, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

18. Žalovaná v prvé řadě uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

19. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalovaná ostatně v případě obou těchto odvolacích důvodů ani nevymezuje, v čem by měly spočívat.

20. Dále odvolatelka namítá odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř, kdy soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Ani v tomto případě žalovaná neuvádí, které důkazy měly být provedeny.

21. Žalovaná dále v odvolání uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po stránce právní. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, či neaplikuje adekvátní právní normu.

22. V rozhodnutí uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Odvolací soud dodává, že mohou být významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má soud I. stupně za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím odvolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. O takový případ se zde ale nejedná.

23. Pokud jde o námitky žalované směřující proti způsobu hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním, nutno připomenout, že zde platí ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR), resp. nezávislosti soudců při výkonu své funkce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (včetně toho zda bude nějaký důkaz proveden či opakován). Dle názoru odvolacího soudu hodnocení důkazů soudem I. stupně, resp. jeho závěry přijaté na základě takto zjištěného skutkového stavu nevykazují znaky libovůle, neboť nemají výraz zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), ani nejsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování.

24. Na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat zák. č. 262/2006 Sb. ve znění [účinnost] (zákoník práce, ve zkratce zák. práce – pozn. odvolacího soudu).

25. Pokud jde o právní posouzení věci, pak vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v uvedeném období zaměstnancem České republiky, náleží jí za vykonanou práci plat / § 109 odst. 3 písm. a) zák. práce Podle § 122 odst. 1 zák. práce platí, že plat určuje zaměstnanci zaměstnavatel, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak, a to podle tohoto zákona, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu. Plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Ustanovení § 131 zák. práce ohledně osobního přípatku stanoví, že zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen (odst. 1). Zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen (odst. 2).

26. Osobní přípatek má charakter nenárokové složku platu, kterou zaměstnavatel může ocenit výkonnost a kvalitu práce zaměstnance v porovnání s ostatními zaměstnanci. Z citovaného ustanovení § 131 zák. práce vyplývá, že jednou ze složek platu je osobní příplatek, který může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci, jenž dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo jenž plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci anebo jenž je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy. Osobní příplatek představuje tzv. nenárokovou složku platu, kterou je třeba odlišovat od„ nárokových“ složek platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje platový nárok, který je zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže se u zaměstnance splní stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv. nenároková složka platu zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování nebo pro její výši - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že bez rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže však zaměstnavatel vydá v souladu se zákoníkem práce rozhodnutí o jejím přiznání a o její výši, je povinen tuto složku platu zaměstnanci v určené výši poskytovat. Osobní příplatek jako nenároková (fakultativní) složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou platu nárokovou (obligatorní).

27. Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 2654/2006).

28. Okolnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí. Zaměstnanci uvedenému v ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce proto zaměstnavatel může snížit osobní příplatek jen v případě zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zákoníku práce) nebo v případě zmenšení rozsahu jeho pracovních úkolů a odejmout osobní příplatek mu může jen tehdy, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 832/2012).

29. Soud I. stupně správně zaměřil dokazování ke skutečnosti, zda žalovaný prokázal, že jsou dány důvody pro odnětí přiznaného osobního příplatku žalobkyně za dlouhodobě odváděnou práci a zda došlo-li v předpokladech a podmínkách, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňovala jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžadovala jeho odnětí.

30. Soud I. stupně provedl v průběhu řízení obsáhlé dokazování, podrobně vyslechl navrženého svědka [jméno] [příjmení] a účastníky řízení – žalobkyni a ředitele žalované [příjmení] [jméno], provedl listinné důkazy, a to včetně těch listinných důkazů, které navrhovala žalovaná. Důkazy provedl řádně postupem podle § 120 a násl. o. s. ř., provedené důkazy pak náležitě zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí spolehlivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv a jaká skutková zjištění z jednotlivých důkazů učinil. Pokud žalobce poukazoval na to, že soud I. stupně nesprávně hodnotil důkaz výslechem svědka [jméno] [příjmení], pak je nutno uvést následující. K vlastnímu hodnocení důkazů (provedených zejména výslechem svědka [příjmení] k otázce spolupráce s žalobkyní při plnění pracovních úkolů žalobkyně při krizovém řízení, jehož byl hlavním specialistou a vytčenému pochybení žalobkyně při inventarizaci majetku sekretariátu dopisem ze dne [datum]) odvolací soud konstatuje, že hodnocení důkazů je doménou především soudu I. stupně. Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Pro úspěch odvolání totiž zásadně nepostačuje, nabízí-li odvolatel, na základě svého vlastního hodnocení důkazů, toliko jiný (alternativní) závěr o skutkovém stavu, než který byl učiněn v přezkoumávaném rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Odvolací soud zde přisvědčuje náležitému odůvodnění soudu I. stupně, pokud uvedl, ze kterých důkazů vycházel a ze kterých nikoliv (účastnický výslech ředitele žalované ing. [příjmení]), což platí i pro hodnocení výpovědi jmenovaného svědka. Soud I. stupně zcela logicky porovnal obsah této výpovědi s tím, co v řízení vyšlo najevo, tj. i s ostatními provedenými důkazy.

31. V řízení před soudem prvního stupně byl prokázán dostatek relevantních skutečností k tomu, aby bylo možno uzavřít, že podmínky pro odnětí osobního příplatku žalobkyně, který byl naposledy stanoven platebním výměrem ze dne [datum], byť v nesprávné – nezákonné výši [částka], nebyly splněny. Důkazní břemeno o tom, že došlo ke změně vysokého pracovního nasazení žalobkyně či ke změně z hlediska (ne) dosahování velmi dobrých pracovních výsledků nebo (ne) plnění většího rozsahu pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci žalobkyně, tížilo žalovanou. Jak správně uzavřel prvostupňový soud, žalovaná přes poskytnuté poučení soudem neprokázala uvedené rozhodné skutečnosti, naopak bylo prokázáno, že k jednání, které bylo žalobkyni žalovanou vytýkáno, vůbec nedošlo. Vytýkala-li žalovaná žalobkyni dopisem ze dne [datum] manko při řádné roční inventarizaci majetku v kanceláři ředitele ke dni [datum] [anonymizováno] [rok], pak bylo zjištěno, že k žádnému faktickému manku nedošlo (telefon iPhone 5s byl předchozím ředitelem žalované neprodleně vrácen, 2 ks žaluzií byly již v minulosti zlikvidovány při rekonstrukci a tiskárna Okipage 6W byla zapůjčena jiné zaměstnankyni na rodičovské dovolené). Pokud jde o žalovanou namítané nakládání s výsledky inventarizace, pak bylo prvostupňovým soudem zjištěno, že zpráva inventarizační komise byla řediteli žalované předložena ekonomickým oddělením žalované, na čemž žalobkyně participovala toliko jako asistentka ředitele žalované, která zajišťovala fyzickou realizaci předložení a podpisu takové listiny s tím, že ani v daném případě k žádnému pochybení žalobkyně nedošlo. Se soudem I. stupně lze rovněž souhlasit v tom, že pokud žalobkyně od [datum] do [datum] (resp. do [datum], kdy následovala její pracovní neschopnost) nevykonávala složitější pracovní úkoly nad rámec běžných pracovních povinností, bylo tomu tak z důvodu, že jí ředitel žalované nezadával úkoly žádné, natož složitější. Povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy / § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce však stíhá zaměstnavatele. Jestliže žalobkyně při výkonu práce neplnila veškeré pracovní úkoly vztahující se k náplni práce v důsledku fakticky neexistující spisové služby a ochrany písemností zahrnující údaje chráněné dle příslušných právních předpisů, nelze jí uvedené klást k tíži. Zde je třeba mít na zřeteli, že žalované svědčí povinnost vytvářet podmínky pro plnění pracovních úkolů zaměstnanců. Žalovaná se současně mýlí, pokud je přesvědčena o tom, že bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že jí nárok na osobní přípatek s činností od [datum] nadále svědčil a že pro jeho přiznání splňovala zákonné podmínky.

32. Ostatní odvolací námitky žalobce neshledal odvolací soud relevantními z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného rozsudku.

33. Jak uvedeno shora, ani odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) naplněny nejsou, proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to včetně správného akcesorického nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.; tj. podle zásady úspěchu ve věci; když prvostupňový soud nepochybil ani při stanovení jejich výše.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalobkyni. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právní zástupkyně žalobkyně za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání po [částka] (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 tarifu), dále cestovné (os. vozidlem na trase [obec] – [obec] [obec] v délce 186 km dle vyhl. č. 511/2021 Sb.) ve výši Kč, 6 půl hodin promeškaného času v částce [částka] (§14 vyhl. č.177/1996 Sb.) Náklady žalobkyně v odvolacím řízení představují částku [částka] Tyto náklady žalobkyně bylo žalované za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrokem ad II/).

Poučení