62 CO 407/2021- 912

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi], o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o omluvu a o 200 000 Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 23 C 38/2014 – 831, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] zamítá.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 200 000 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 3 973,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem určil, že výpověď daná žalobkyni žalovaným ze dne [datum], je neplatná (výrok ad I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zveřejnit na své náklady výrok soudu a omluvu v regionálním [anonymizováno] deníku a dále na intranetu [anonymizováno] finančního ředitelství a na veřejných webových stránkách [ulice] správy generálního finančního ředitelství (výrok ad II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad III.), zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč (výrok ad IV.), žalobkyni (správně žalovanému, pozn. odvolacího soudu) uložil povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu (svědečné) ve výši 3 973,64, Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok ad V.) a konečně žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 498 043,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok ad VI.).

2. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval třetím rozsudkem. Jeho první rozsudek ze dne 6. 5. 2015, č. j. 23 C 38/2014 -306, kterým bylo vyhověno žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] a zamítnuty nároky žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zveřejnit na jeho náklady výrok soudu a omluvu v celostátně vydávaném deníku s celostátním pokrytím se standardní velikostí textem blíže specifikovaným ve výroku II. rozsudku z [datum] a na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyně nemajetkovou újmu v blíže neurčené výši a rozhodl o nákladech řízení, byl k odvolání obou účastníků usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 62Co 413/2015 – 338, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2017, č. j. 62Co 413/2015 – 520, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně bylo uloženo poučit žalobkyni postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o její důkazní povinnosti ohledně tvrzení, že s ní bylo zacházeno nerovným způsobem s tím, že pokud se jí toto prokázat, bude na žalovaném, aby prokázal, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Ohledně výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] odvolací soud neshledal správným názor soudu I. stupně o tom, že pokud se žalovaný v kolektivní smlouvě uzavřené mezi žalovaným a odborovou organizací dne [datum] zavázal, že v případě, že hodlá se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. a) - d) zák. práce, tak je povinen zaměstnanci nabídnout jinou pro něho vhodnou práci, pokud takovouto práci má, tak takovéto ujednání je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2013 (občanský zákoník, ve zkratce obč. zák.) za použití § 18 zák. práce. Prvostupňovému soudu tak bylo uloženo zabývat se platností výpovědi z hlediska uplatněného výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce č. 262/2006 Sb. ve znění platném do 31. 7. 2007.

3. Druhým rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 23 C 38/2014-466, soud prvního stupně žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru znovu zamítl, stejně tak zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zveřejnit na jeho náklady výrok soudu a omluvu v regionálním [anonymizováno] deníku a dále na intranetu [anonymizováno] finančního ředitelství a na veřejných webových stránkách [ulice] správy [anonymizováno] ředitelství, zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 62 Co 259/2017-527, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, uložení povinnosti žalovanému zveřejnit výroku soudu a omluvu a na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč potvrdil podle § 219 o. s. ř., v nákladovém výroku státu ho změnil tak, že náklady státu činí 2 835 Kč, jinak ho v tomto výroku rovněž potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém názoru ohledně neplatnosti kolektivní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi Českou republikou – [finanční ředitelství] v [obec] na straně jedné a odborovou organizací – [anonymizováno] výborem odborových organizací na straně druhé v jejím čl. II. bodu 6. o nabídkové povinnosti s tím, že jde o neplatnost absolutní podle § 39 obč. zák za použití § 18 zákoníku práce. Dále odvolací soud uzavřel, že výpověď z pracovního poměru, která byla žalobkyni dána podle § 52 písm. c) zákoníku práce, splňuje všechny zákonné náležitosti a uplatněný výpovědní důvod je naplněn. Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobkyně o tom, že by s ní bylo zacházeno nerovným způsobem - k tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně sice splnila povinnost tvrzení, neunesla však důkazní břemeno.

4. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k dovolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 3516/2018-587, odmítl dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení státu a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum] a rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum] a opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum] k tomuto rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně nepřípustné do výroků o náhradě nákladů řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a výrokem I. ho odmítl. Naopak dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva z hlediska závěru o platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce může být významná skutečnost, že zaměstnavatel před jejím učiněním porušil povinnost nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci zakotvenou v kolektivní smlouvě a za jakých předpokladů dochází k nerovnému zacházení, tedy k diskriminaci, v souvislosti s zařazením zaměstnance do platové třídy a platového stupně, poskytováním složek platu, jejichž výši svým rozhodnutím přímo ovlivňuje zaměstnavatel a převedením zaměstnance na jinou práci v rámci pracovní smlouvy.

5. Dovolací soud k otázce platnosti kolektivní smlouvy, pokud tato upravuje splnění nabídkové povinnosti v případě udělení výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce uzavřel, že ust. § 52 zákoníku práce má kogentní povahu a nelze proto připustit dohodu, podle které zaměstnavatel bude moci přistoupit k výpovědi z pracovního poměru až poté, co nabídl zaměstnanci jinou vhodnou práci, pokud takovéto volné pracovní místo má a zaměstnanec tuto práci odmítl. Zákonem vymezený předmět úpravy kolektivní smlouvy neumožňuje, aby se takováto dohoda stala jejím obsahem (stanovení předpokladů platnosti pracovněprávních jednání kolektivní smlouvě nepřísluší). V rozporu se zákonem však není samotný závazek zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci, jestliže s ním hodlá rozvázat pracovní poměr výpovědí. Pokud je takovéto ujednání o nabídkové povinnosti zaměstnavatele obsaženo v kolektivní smlouvě, představuje zákonem (§ 23 odst. 1 zákoníku práce) předpokládanou úpravu práv zaměstnanců neupravených zákonem. Kolektivní smlouva má v tomto směru normativní povahu a z tohoto důvodu ji lze v širším smyslu považovat za pramen práva. Případné porušení smluvně převzatého závazku zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci, ovšem nezakládá rozpor se zákonem, a to jak v případě postupu zaměstnavatele vedoucího k porušení závazku, tak i v případě navazující výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci. Takováto výpověď ovšem může být neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 18 zákoníku práce a § 39 obč. zák, jestliže zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl v souladu s kolektivní smlouvou nabídnout a veden přímým úmyslem tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval jinak úspěšně tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu.

6. K otázce porušení zásady nerovného zacházení dovolací soud uzavřel, že k rozdílnému, tedy nerovnému zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem, může dojít v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty do platové třídy nebo do platového stupně v souladu s právní předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či vyššího platového stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018). Dále dovolací soud uvedl, že i v případě nepřiznané odměny jako nenárokové složky mzdy nemůže být na libovůli zaměstnavatele, kterému zaměstnanci a v jaké výši odměnu přizná a kterému nikoliv. I v případě složky platu, jejíž výši svým rozhodnutím zaměstnavatele přímo ovlivňuje, se totiž uplatní kritéria stanovená pro posouzení rovnosti při odměňování, která neumožní poškodit dotčeného zaměstnance na základě některého z diskriminačních důvodů. Dovolací soud tak nepřisvědčil názoru odvolacího soudu o tom, že relevantní je pouze to, že žalovaný o přiznání této odměny dosud nerozhodl.

7. Nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu o tom, že předvedení žalobkyně k výkonu práce spočívající ve státním dozoru nad hrami a loteriemi, nepředstavuje nerovné zacházení již proto, že se tak stalo v rámci pracovní smlouvy. S ohledem na námitky žalobkyně se měl odvolací soud zabývat tím, zda uvedené opatření odůvodňuje provozní potřeba žalovaného při plnění jeho úkolů, která vylučuje jako skrytě zvolený důvod pohlaví, věk a zdravotní stav žalobkyně.

8. V neposlední řadě dovolací soud shledal vadu řízení, které se dopustil soud prvního stupně tím, že neprovedl listinné důkazy a v rozporu s § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř. nevysvětlil, z jakého důvodu tak neučinil. [příjmení] nezjednal ani odvolací soud postupem podle § 219 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

9. Soud prvního stupně poté v řízení pokračoval a rozhodl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění podrobně zrekapituloval dosavadní postup řízení, zejména popsal rozhodnutí soudů všech stupňů, která v této věci byla vydána. K tomu je třeba uvést, že v odůvodnění doslova zkopíroval podstatné části odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vydaného v této věci, a to tak, že výsledné odůvodnění napadeného rozsudku je ne zcela přehledné a uspořádané za stavu, kdy prvostupňový soud mimo jiné zkopíroval části zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, které se např. týkají vlastního postupu dovolacího soudu v řízení, obsahu dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného, apod. Právní závěry, které Nejvyšší soud ČR vyslovil, pak soud prvního stupně rovněž zkopíroval, a to bez toho, že by je přizpůsobil struktuře svého odůvodnění.

10. Vlastní odůvodnění napadeného rozsudku tak fakticky začíná na jeho str. 13, v bodě 29. Prvostupňový soud odkázal na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které žalovanému opakovaně poskytl za účelem vyvrácení tvrzeného nerovného zacházení s žalobkyní ohledně odměňování, nesprávného platového zařazení a důvodu převedení na jinou práci. Uvedl, že žalovaný k prokázání svých skutkových tvrzení založil přehled vyplacených peněžních prostředků na platy konkrétních zaměstnanců ve [anonymizováno] úřadu [obec] v letech [rok] až [rok], písemné zdůvodnění každé odměny, dále dokumentaci ohledně vyplacených peněžních prostředků na platy konkrétních zaměstnanců [anonymizováno] úřadu ve [obec] od [datum] do [datum] spolu s písemným zdůvodněním odměny. Soud prvního stupně řízení doplnil (opakovanými) výslechy svědků a provedl listinné důkazy. Poté pod body 34. až 44. v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal jednotlivá skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil. Shrnul, že žalobkyně požaduje odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí diskriminačním chováním ze strany žalovaného, které mělo spočívat v tom, že ji žalovaný neoprávněně převedl do oddělení loterií, nezařadil do platové třídy 10 na rozdíl od jiných zaměstnanců se stejným vzděláním, nevyplácel jí odměny na rozdíl od jiných zaměstnanců, nepřiznal jí odměnu za významnou kontrolu„ Třídič“, kterou žalobkyně provedla; žalobkyně v období roku [rok] až do výpovědi z pracovního poměru nebyla odměňována vůbec. Dále prvostupňový soud konstatoval, že žalovaný neprokázal naléhavou provozní potřebu tohoto přeřazení žalobkyně ani důvody, pro které tak učinil. Žalobkyni převedl do oddělení loterií, tedy na jinou práci, než měla v původní pracovní smlouvě, aniž by prokázal naléhavost provozních potřeb. Následně přistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru.

11. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaný byl opakovaně podrobně poučen o následcích„ nezaložení důkazů“ k prokázání toho, že se žalovanou (správně zřejmě žalobkyní – pozn. odvolacího soudu) nebylo zacházeno diskriminujícím způsobem – poučení ze dne [datum], [datum] a [datum]. Byl vyzván k „ založení důkazů“, kteří zaměstnanci měli 10. platovou třídu. Toto žalovaný nedoložil. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že diskriminační chování žalovaného spočívalo v tom, že byla na rozdíl od ostatních zaměstnanců nesprávně zařazena do 9. platové třídy, nebyly jí vypláceny odměny a byla bez naléhavé provozní potřeby přeřazena na oddělení loterií, přičemž následně bylo její pracovní místo zrušeno a žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru bez splnění nabídkové povinnosti plynoucí z kolektivní smlouvy. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že na žalovaného přešlo důkazní břemeno podle § 133a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 8. 2009. Rozebral povinnost tvrzení i povinnost důkazní a konstatoval, že žalovaný až v závěrečné řeči tvrdil nekonkrétní a obecné skutečnosti ohledně důvodu, proč byla žalobkyně přeřazena na státní dozor nad loteriemi, k těmto tvrzením však nepředložil žádné důkazy. Ani nedoložil, že kontrola, která žalobkyní byla provedena, nebyla mimořádná. Nedoložil ani to, že to byla žalobkyně, kvůli které nastaly v tomto řízení jakékoliv komplikace, ačkoliv toto důkazní břemeno leželo„ jedině a pouze na žalované“. Podle soudu tak žalovaný neunesl důkazní břemeno podle § 133a o. s. ř., když neprokázal a ani nevyšlo v řízení najevo jinak, že vůči žalobkyni neporušil zásadu rovného zacházení. Žalobkyni žalovaný neposkytoval na rozdíl od jiných zaměstnanců žádné odměny, nenabídl jí kvalifikovaným způsobem žádné místo, ačkoliv volná místa v [obec] byla a bylo volné místo i ve [obec], jak bylo prokázáno. Rozeslání emailu dle tvrzení žalovaného není řádné splnění nabídkové povinnosti. Soud prvního stupně proto v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu hodnotil výpověď z pracovního poměru jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.

12. K předloženým platovým výměrům soud prvního stupně uvedl, že z nich není zřejmé, na základě čeho byly stanoveny, není v nich uvedena ani délka praxe, vzdělání či jiné skutečnosti, na jejichž základě byli pracovníci do tříd zařazeni. Žalovaný založil výměry jen některých zaměstnanců a pouze selektivně, nelze tak podle soudu získat ucelený přehled o zařazení ostatních zaměstnanců do platových tříd. Přesto ovšem prvostupňový soud zjistil, že osoby se stejným vzděláním, např. paní [příjmení], byla zařazena do 10. platové třídy, ačkoliv měla stejné vzdělání jako žalobkyně, rovněž bylo možno zjistit, že paní [celé jméno svědkyně] postoupila z 9. až do 12. třídy a paní [příjmení] z 8. do 9., nelze však zjistit, na základě čeho bylo zařazení provedeno, nelze získat ani ucelený přehled o zařazení do tříd. Ohledně odměňování žalovaný opět založil jen část záznamu o odměnách, za klíčový rok [rok] však návrhy, podle svého vyjádření, již skartoval. Prvostupňový soud tak vzal za prokázané, že žalovaný, ač byl vyzýván v různých fázích řízení opakovaně k doložení důkazů a doplnění tvrzení, své břemeno důkazní neunesl. Při jednání dne [datum] byl podle § 118a o. s. ř. vyzván k tomu, aby doplnil do [datum] tvrzení a vyvrátil tvrzenou diskriminaci, nerovné zacházení a odměňování žalobkyně, její zařazení do 9. platové třídy. Žalobkyně (správně zřejmě míněno žalovaný – pozn. odvolacího soudu) místo doplnění tvrzení navrhl výslechy svědků, aniž by nejdříve řádně doplnil, k jakým konkrétním skutečnostem mají být svědci vyslechnuti. Soud prvního stupně znovu shrnul, že výpověď z pracovního poměru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, uvedl rovněž, že žalovaný neunesl důkazní břemeno podle § 133a o. s. ř. a neprokázal a ani nevyšlo v řízení najevo jinak, že vůči žalobkyni neporušil zásadu rovného zacházení v odměňování.

13. Zveřejnění omluvy v tisku soud zamítl vzhledem k tomu, že veřejnost nebyla o sporu žalobkyně průběžně informována a není tedy dán naléhavý právní zájem na straně žalobkyně na této omluvě.

14. Dále pod bodem 46. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb. – zákoník práce, ve zkratce zák. práce. Odkázal na § 16 odst. 1, 2 a 3, který ocitoval. Poté následují doslovné závěry ze zrušujícího rozsudku dovolacího soudu v této věci ze dne [datum] týkající se odměňování zaměstnanců, když z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jde opět o zkopírované části odůvodnění tohoto rozsudku. Další odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně tak fakticky pokračuje až na str.

27. Prvostupňový soud uvedl nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, jehož závěry odcitoval. Zdůraznil, že důkazní břemeno neleží pouze a výlučně na straně žalované, ale též na straně žalující, když žalobce je povinen prokázat znevýhodňující zacházení, a pokud své důkazní břemeno unese, dochází k jeho přesunu na žalovaného, který prokazuje své tvrzení o tom, že k diskriminaci na základě daného důvodu nedošlo. V zaměstnaneckých vztazích je podle soudu typické, že z hlediska přístupu ke skutečnostem dokazujícím diskriminační jednání je postavení zaměstnance zpravidla značně oslabeno, po zaměstnanci tedy není namístě zpravidla vyžadovat předkládání takových důkazů, k nimž nemůže mít přístup, či s nimiž nemůže disponovat. Soud prvního stupně znovu zdůraznil, že žalovaný přes několikeré poučení o přesunu důkazního břemene a konkrétní poučení o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti žádný důkaz, který by tvrzení žalobkyně o nerovném zacházení vyvrátil, nepředložil. Soud prvního stupně tak přiznal žalobkyni zadostiučinění ve výši 200 000 Kč podle § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona s poukazem na to, že byla snížena důstojnost žalobkyně, žalobkyně zažívala pocity křivdy, měla zdravotní problémy. Tuto částku soud prvního stupně shledal podle odůvodnění odpovídající a přiměřenou.

15. Výrok o nákladech řízení státu odůvodnil § 148 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému uložil povinnost nahradit státu náklady řízení v plné výši se závěrečnou větou v odůvodnění rozsudku pod bodem 47.„ Soud zavázal žalovanou k náhradě plné výše státem placených nákladů na znalečném s ohledem k užití ust. § 142 odst.3 o.s.ř. jde-li o náhradu nákladů řízení mezi účastníky.“ – citováno doslova, pozn. odvolacího soudu.

16. O nákladech řízení účastníků soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal v plném rozsahu žalobkyni s odůvodněním, že výše přiznaného zadostiučinění závisela na úvaze soudu, a co do základu byl nárok žalobkyně zcela oprávněn. Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif, - podrobně pod bodem 48. odůvodnění svého rozhodnutí. K nákladům právního zastoupení pak přičetl ještě soudní poplatky a zaplacené náklady státu – svědečné podle rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum].

17. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, a to do jeho výroků I., III. a VI. Blanketní odvolání doplnil nedatovaným podáním.

18. Žalovaný uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Soudu prvního stupně v prvé řadě vytkl to, že se nezabýval námitkou prekluzivní lhůty, kterou žalovaný uplatnil již ve svém podání z [datum] ohledně toho, že žaloba, nebyla podána včas § 72 zákoníku práce. K tomu odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1662/2012, a shrnul, že pracovní poměr žalobkyně měl na základě výpovědi ze dne [datum] skončit k [datum], žalobkyně byla od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti a vzhledem k ochranné době tak byla výpovědní doba prodloužena a pracovní poměr tak skončil dne [datum]. Posledním dnem pro podání žaloby tedy byl [datum]. Tohoto dne žalobkyně doručila Okresnímu soudu v Olomouci listinu nazvanou žaloba, tato listina však obsahuje pouhé konstatování, že tímto, tedy touto listinou, blíže označená žalobkyně podává žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalobkyně se zavázala žalobu doplnit ve stanovené lhůtě, listina však neobsahuje označení vady výpovědi, která měla způsobit její neplatnost, což je podle žalovaného podstatné. Žalovaný shrnul, že žalobkyně učinila prostřednictvím žaloby hmotněprávní úkon, když žaloba je úkonem procesním, hmotněprávní úkon tak měl mít všechny náležitosti, jak dovodil např. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí 28. 2. 1994 sp. zn. 29 Cdo 3/94. Podstatnými náležitostmi hmotněprávního úkonu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích je dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích jsou uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu a individualizace vad právního úkonu, které měly způsobit jeho neplatnost, náležitosti musí být vyjádřeny výslovně, což v tomto případě splněno není. Žaloba podle žalovaného byla podána po lhůtě uvedené v § 72 zákoníku práce, soud prvního stupně se však s námitkou prekluze nijak nevypořádal.

19. Soud prvního stupně pochybil, když nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, na základě provedených důkazů současně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalovaný vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně prokázala nerovné zacházení proto, že bylo prokázáno, že období 2008 až 2011 neobdržela žádné mimořádné odměny a současně soud prvního stupně přisvědčil jejímu tvrzení o tom, že byla nesprávně zařazena do 9. platové třídy. Shledal důvodnou i její námitku ohledně toho, že byla nesprávně převedena z oddělení vyměřovacího do oddělení loterií k výkonu práce ve státním dozoru nad hrami a loteriemi. Ohledně rovnosti přidělování odměn prvostupňový soud přihlédl pouze k důkazům – návrhu odměn za období roku [rok] až [rok], - z nichž je zřejmé, že žalobkyni odměny přiznány nebyly. Prvostupňový soud však zcela pominul, že žalobkyně byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a to od [datum] do [datum], dále od [datum] do [datum] a v roce [rok] od 30. 10. do 21.

11. Dále v roce [rok] čerpala dovolenou za roky [rok] a [rok] téměř 50 dní, v roce [rok] tak nevykonávala práci minimálně po dobu 6 měsíců, v roce [rok] nevykonávala práci po dobu minimálně 8 měsíců. Nadto žalovaný v řízení opakovaně tvrdil, že žalobkyně v rozhodném období [rok] až [rok] nesplnila úspěšně žádný mimořádný nebo zvlášť významný úkol podle § 134 zákoníku práce, kdy ani netvrdila, že by v tomto období v souladu s podmínkami zákoníku práce úspěšně splnila jiný mimořádný nebo zvlášť významný úkol než činnost ve věci daňového subjektu [právnická osoba] Tato daňová kontrola byla však realizována především v letech [rok] až [rok], v roce [rok] byly učiněny pouze 2 úkony. Ve věci daňové kontroly daňového subjektu [právnická osoba], byla po projednání zprávy z daňové kontroly zjištěna chyba, která si vynutila další postup správce daně a otevřela v té době již uzavřenou možnost daňového subjektu k účinné obraně, kterou tento využil, v důsledku chyby žalobkyně bylo vedeno s daňovým subjektem několikaleté soudní řízení, což bylo v řízení rovněž prokázáno. Žalobkyně byla dále hodnocena v řádném hodnocení za období od [datum] do [datum] lehce podprůměrným hodnocením 4,5. Odměny v letech [rok] byly poskytované v obvyklé výši. Žalobkyně pak jako jediná z 11 zaměstnanců vykonávající práce na oddělení kontrolním [anonymizováno] úřadu ve [obec] vykonávala pouze kontrolu daně z příjmů ze závislé činnosti, která je považována obecně za nejjednodušší.

20. K předloženým platovým výměrům prvostupňový soud uvedl, že jejich vypovídající hodnota je nulová, neboť k nim není připojena pracovní náplň. Tento závěr ovšem nemá oporu k provedeným důkazům, když naopak z platových výměrů je zřejmé, že ke změně platové třídy dochází výlučně na základě změny druhu práce a požadované nejnáročnější činnosti. Ve věci zařazení žalobkyně do 9. platové třídy prvostupňový soud zcela pominul skutečnosti, že žalobkyní bylo obsazeno místo referenta kontrolního oddělení pod názvem referent finanční a daňové správy od [datum] do [datum], číslo systematizovaného místa [číslo]. Toto místo bylo zařazeno do 9. platové třídy a byl na něj vypsán požadavek vyššího odborného vzdělání, kterým ale žalobkyně nedisponovala; měla toliko úplné střední vzdělání s maturitou. Kontrolní oddělení bývalého [anonymizováno] úřadu ve [obec] vzniklo [datum], zrušeno jako celek bylo [datum], k tomu žalovaný popsal strukturu kontrolního oddělení tak, jak se postupně vyvíjela. Uvedl dále, že v rozhodném období nedošlo u žalobkyně ke změně druhu práce a požadované nejnáročnější činnosti odůvodňující změnu platové třídy změnou pracovní zařazení [účinnost] spočívajícího v přidělení agendy výkonu státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her. Nebylo-li místo ve vyšší platové třídě volné, je právně neodůvodnitelné snížit zaměstnanci platovou třídu za účelem, aby jinému zaměstnanci mohla být platová třída zvýšena. Pokud by tak žalovaný učinil, postupoval by v rozporu se zákonem.

21. Žalovaný nesouhlasil dále se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně byla bez naléhavé potřeby přeřazena na oddělení loterií a následně toto místo bylo zrušeno. Tento závěr nemá oporu v provedených důkazech, když byly pominuty rozhodující skutečnosti. K tomu žalovaný podrobně popsal chronologii pracovního zařazení žalobkyně a akcentoval, že ke zrušení jejího pracovního místa došlo zejména v souvislosti s novelizací zákona č. 531/1990 Sb., zákonem č. 199/2010 Sb., jímž došlo k převedení agendy správy dotací a výkonu státního dozoru na finanční úřady v sídlech krajů. Výkon státního dozoru se tak soustředil do jednoho pracovního místa, které mělo být dále vykonáváno v [obec], o toto místo však žádný z uvedených zaměstnanců neprojevil zájem. Jedno pracovní místo státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her zůstalo zachováno. Žalobkyně navíc sama dopisem z [datum] požádala o převedení z kontrolního oddělení na oddělení vyměřovací a vymáhací, z čehož je zřejmý její zájem vykonávat jinou než dosud vykonávanou činnost.

22. Žalovaný shrnul, že i kdyby pochybil při zařazení žalobkyně do platové třídy, v otázce poskytování mimořádných odměn či změně náplně práce v takové míře, která by odůvodnila přiznání náhrady nemajetkové újmy, tak takový závěr je nesprávný a nemá oporu v důkazech, neboť není dána příčinná souvislost takového pochybení se skončením pracovního poměru žalobkyně. K přiznanému zadostiučinění ve výši 200 000 Kč soud prvního stupně toliko konstatoval, že je shledal odpovídající a přiměřené, neuvedl však, jakými úvahami se řídil při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy a o které důkazy své rozhodnutí opřel. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak v této části nepřezkoumatelné. Žalovaný shrnul, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že by došlo k porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k žalobkyni. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nesplnil vůči žalobkyni nabídkovou povinnost, když toto se váže ke kolektivní smlouvě, čímž měl žalovaný porušit dobré mravy. Prvostupňový soud tyto závěry nijak nezdůvodňuje a žalovaný k tomu odcitoval podstatné závěry zrušujícího rozsudku dovolacího soudu v této věci, zejména ohledně toho, že příslušné ustanovení kolektivní smlouvy v tomto směru odporuje kogentnímu ustanovení zákoníku práce § 52 a z tohoto důvodu je proto neplatné. V předmětné kolektivní smlouvě je nabídková povinnost vázaná na podmínku existence vhodného pracovního místa, v řízení však bylo prokázáno, že došlo ke snížení počtu zaměstnanců a žalovaný žádné vhodné pracovní místo pro žalobkyně neměl. Odůvodnění napadeného rozsudku je tak v příkrém rozporu se zájmem Nejvyššího soudu ČR, podle něhož„ tam, kde na přímý úmysl zaměstnavatele způsobit zaměstnanci rozvázání pracovního poměru újmu usuzovat nelze, závěr o rozporu výpovědi z pracovního poměru s dobrými mravy nepřipadá v úvahu, i kdyby jinak k porušení nabídkové povinnosti ze strany zaměstnavatele došlo“. Žalovaný zdůraznil, že závěry prvostupňového soudu jsou v rozporu i s ostatními judikaturními závěry Nejvyššího soudu ČR, které žalovaný odcitoval na str. 10 a 11 odůvodnění svého odvolání (k tomu srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97 a další). Žalovaný zdůraznil, že skončení pracovního žalobkyně bylo provedeno na základě organizačních změn majících původ v usnesení vlády č. 675 ze dne 22. 9. 2010, na jehož základě bylo v návaznosti na rozhodnutí vrchního ředitele skupin 051 [stát. instituce] – [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozhodnuto o snížení celkového počtu systematizováních míst, nato následoval dopis ředitele [finanční ředitelství] v [obec] ze dne [datum] adresovaný řediteli [anonymizováno] úřadu ve [obec], v němž se uvádí, že [finanční ředitelství] v [obec] se snižuje počet systematizovaných volných míst o 98. S ohledem na velký počet propouštěných zaměstnanců došlo k projednání skončení pracovního poměru zaměstnavatele s odborovou organizací, celkový limit počtu pracovních míst finančního úřadu se snížil na základě rozhodnutí generálního ředitele [číslo] 2011 ze dne [datum] ze 41 na 39. Jednalo se o 4. etapu reorganizace ve [anonymizováno] úřadu ve [obec]. Zrušením 2 míst v kontrolním oddělení byl ukončen výkonu státního dozoru na [anonymizováno] úřadu ve [obec], aby byl nadále vykonáván [anonymizováno] úřadem v [obec]. Podle žalovaného tím byl naplněn výpovědí důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, když došlo ke změně jeho úkolů, což žalovaný v řízení opakovaně tvrdil. Podle analýzy žalovaného z 98 zrušených míst s 15 zaměstnanci byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru, v 21 případech bylo přistoupeno ke skončení pracovního poměru výpovědí z organizačních důvodů, v ostatních případech došlo k přesunu v rámci finanční správy či skončení pracovního poměru uplynutím sjednané doby. S celkem 36 míst byl skončen pracovní poměr s 22 ženami a 14 muži, přičemž u žalovaného pracuje minimálně 4 krát více žen než mužů. V rámci věkové škály zaměstnanců se žalobkyně nacházela přibližně v polovině, přičemž 10 zaměstnanců bylo více než o 10 let mladší než žalobkyně. O zdravotním stavu žalobkyně žalovaný neměl povědomost.

23. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I., III. a VI. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby ho změnil tak, že se žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu nemajetkové újmy 200 000 Kč zamítá.

24. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odkázala na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Uvedla, že soud prvního stupně se řídil právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR v jeho zrušujícím rozsudku, věc správně posoudil ohledně otázky unesení břemene tvrzení a břemene důkazního, když nedošel a ani nemohl k tomu, že by žalovaný výše uvedená břemena jakkoliv unesl. Za této situace nepochybil, když žalobě vyhověl. K tomu žalobkyně zejména akcentovala, že žalovaný byl v průběhu řízení od roku 2011 poučen minimálně 4× o tom, že pod sankcí neúspěchu ve sporu je povinen ve stanovené lhůtě doplnit svá tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Na toto poučení ovšem nereagoval, svá tvrzení nedoplnil a soud prvního stupně tak měl již po uplynutí první lhůty veškeré další důkazy a tvrzení žalovaného odmítnout jako opožděná. Po celou dobu řízení měl žalovaný možnost svá tvrzení doložit nespočtem důkazů, tyto však nepředložil. Naprostá většina jeho tvrzení v odvolání jsou opakující se tvrzení z řízení před soudem prvního stupně, která žalovaný nepodložil důkazně. Žalovaný v odvolání zcela účelově opakoval některé skutečnosti, které ovšem byly provedenými důkazy naprosto spolehlivě vyvráceny; například tvrzení o tom, že pro žalobkyni neměl žádné vhodné místo, které by jí mohl nabídnout, ačkoliv v řízení byl proveden důkaz – informace poskytnuta samotným [anonymizováno] finančním ředitelstvím, - že takovéto volené místo existovalo a popis práce odpovídal popisu práce žalobkyně. Rovněž tak ohledně daňové kontroly u subjektu [právnická osoba], bylo vyvráceno tvrzení žalovaného o tom, že v roce 2008 byly učiněny pouze 2 úkony. Daňový doměrek byl projednán až po ukončení kontroly poté, co žalobkyně sama provedla opravu chyby, kterou sama zjistila. Žalovaný účelově interpretuje provedené důkazy jako zjištěné skutečnosti, ačkoliv se jedná pouze o jeho vlastní interpretaci a vnímání provedených důkazů. Ani nevysvětlil, proč obě kolegyně se stejným vzděláním, tedy paní [celé jméno svědkyně] i [příjmení], byly zařazeny do vyšší platové třídy než žalobkyně. Závěry soudu prvního stupně jsou tak ve spojení se zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR plně odůvodněné a přezkoumatelné a případné drobné nesrovnalosti či absence argumentace soudu v odůvodnění rozsudku nemají na výsledné rozhodnutí žádný vliv, neboť důvody rozhodnutí soudu prvního stupně jsou jasné a přezkoumatelné.

25. Žalobkyně žádala potvrzení rozsudku jako věcně správného s tím, že upozornila na to, že podala návrh na opravu chyby v rozsudku ve výroku č. V.

26. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval žádostí o poskytnutí informace podle zákona [číslo] 1999 Sb. ze dne [datum], odpovědí [anonymizováno] finančního ředitelství v [obec a číslo] ze dne [datum], přehledem neobsazených míst za období 2010 až 2011, sdělením [anonymizováno] finančního ředitelství oddělení personálního v [obec] ze dne [datum], seznamem zaměstnanců k výpovědím a vyjádřením [anonymizováno] výboru [územní celek] odborových organizací OSSOO k nabídce pracovních míst při výpovědi ze dne [datum], dále přehledem zrušených systematizovaných míst ke dni [datum], seznamem nově přijatých zaměstnanců v lednu a únoru [rok] a informací Úřadu práce ČR, krajské [pobočka] ze dne [datum]. Po takto doplněném důkazním řízení shledal odvolání žalovaného opodstatněným.

27. V prvé řadě žalovaný, ač to výslovně neuvádí zákonným ustanovením, uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

28. Odvolací soud shodně s žalovaným uvádí, že odůvodnění napadeného rozsudku není zcela přehledné a nesplňuje v podstatných bodech náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve poměrně podrobně zabývá dosavadním průběhem řízení, když stručně rekapituluje obsah prvního rozsudku ze dne [datum], poté usnesení odvolacího soudu ze dne [datum], druhého rozsudku ze dne [datum] a potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum], nato ovšem následuje podrobný popis dovolacího řízení, kdy soud prvního stupně na stranách 4 až 13 pod body 6. až 28. zjevně kopíruje podstatné části zrušujícího rozsudku dovolacího soudu ze dne [datum], a to včetně těch pasáží, které v odůvodnění napadeného rozsudku nemají místo, neboť soud prvního stupně v nich podrobně popisuje obsah dovolání žalobkyně, vyjádření žalovaného a zjevně zkopírovává úvahy dovolacího soudu, na základě nichž výsledně dospěl k závěrům, které ho vedly ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Nato následuje popis dalšího postupu soudu, kdy soud akcentuje zejména poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterou splnil vůči oběma účastníkům, poté následuje přehled dále provedených důkazů a skutkových zjištění, které z nich učinil, poté pod bodem 45. po výčtu jednotlivých důkazů prvostupňový soud stručně uvádí, jaké skutečnosti vzal za prokázané, aniž by se však vypořádal se všemi důkazy, které v řízení provedl. Skutková zjištění tak jsou z tohoto důvodu neúplná. Nato následuje právní posouzení. Odvolací soud byl proto nucen důkazní řízení doplnit zopakováním některých listinných důkazů podle § 213 odst. 2 o. s. ř. tak, jak vyplývá z výše uvedeného tak, aby mohl učinit relevantní skutková zjištění, které by umožnily provést i správné právní posouzení věci.

29. Nadto je třeba uvést, že ve výroku V. rozsudku je zjevná nesprávnost, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení státu je uložena žalobkyni, ačkoliv z odůvodnění a i z kontextu rozsudku je zřejmé, že tato povinnost má stíhat žalovaného.

30. I přes výše uvedené nedostatky však odvolací soud napadený rozsudek nehodnotí jako nepřezkoumatelný tak, že by nebylo možno zjistit, jaké skutečnosti vzal prvostupňový soud za prokázané, jaký skutkový stav zjistil a jak ho hodnotil po právní stránce. Odůvodnění je sice značně nepřehledné, chaotické, přesto však lze v zásadě dovodit, k jakým závěrům prvostupňový soud dospěl a proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud, jak bude uvedeno dále, po doplnění důkazního řízení učinil částečně odlišná skutková zjištění a dospěl i k jiným právním závěrům, naplněn není.

31. Projednávanou věc je třeba posoudit podle zák. č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 3 2011 (zákoník práce, ve zkratce zák. práce).

32. K platnosti výpovědi z pracovního poměru uvádí odvolací soud následující.

33. Žalovaný v odvolání v prvé řadě namítl, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla uplatněna v rozporu s ustavením § 72 zákoníku práce dne [datum] po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty od data, kdy měl pracovní poměr na základě výpovědi dané žalovaným žalobkyni ze dne [datum] skončit. Tuto námitku uplatnil žalovaný již ve svém prvním odvolání proti rozsudku ze dne [datum] a odvolací soud se s ní ve svém zrušujícím usnesení ze dne [datum] vypořádal. Na závěrech v tomto rozhodnutí uvedených nemá důvodu čehokoliv měnit. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně byla od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti a ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákoníku práce se dvouměsíční výpovědní doba, která měla končit k [datum], o dobu trvání pracovní neschopnosti prodloužila tak, že její zbylá část začala běžet až po ukončení pracovní neschopnosti, tedy dne [datum] a skončila [datum] (pátek). Pokud žaloba byla podána dne [datum] u Okresního soudu v Olomouci, je zřejmé, že byla podána včas ve lhůtě podle § 72 zákoníku práce. Je nerozhodné, že v žalobě ze dne [datum] žalobkyně, nezastoupená advokátem, toliko uvádí, že se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne ze dne [datum], která jí byla udělena podle § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by uplatnila důvody této neplatnosti. Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 20 zákoníku práce není omezeno žádnou lhůtou, důvody tak může účastník uplatnit dodatečně buď před zahájením soudního řízení, ale také žalobou kdykoliv v průběhu řízení, a to až do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení ve věci končí za předpokladu, že to připouští pravidla občanského soudního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1662/2012, ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 660/2009 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2011, uveřejněný pod pořadovým číslem 20). Odvolací soud tak stejně jako ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uzavírá, že žaloba na neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla uplatněna včas a je nerozhodné, že řádně doplněna byla k výzvě soudu podle § 43 o. s. ř. až podáním ze dne [datum] doručeným Okresnímu soudu v Olomouci téhož dne. Podle § 82 odst. 1 věta prvá o. s. ř. řízení je zahájeno dnem, když soudu došel návrh na jeho zahájení a dnem [datum], kdy byla žaloba ze dne [datum] podána, tak nastaly hmotněprávní a procesněprávní účinky, které zákon s podáním žaloby spojuje. K tomu zbývá dodat, že včasnost podání žaloby nebyla v dosavadním řízení poté již zpochybňována za stavu, kdy soudy všech stupňů se její důvodností zabývaly věcně.

34. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

35. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem„ vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v čas. Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).

36. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod [číslo] v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

37. Rozhodnutí zaměstnavatele o zřizování (změně) nebo rušení jednotlivých pracovních míst v rámci organizační struktury není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, proto nelze takové rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti (srov. § 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o takových změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod číslem 54/ 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

38. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).

39. V řízení bylo prokázáno, že na základě rozhodnutí vrchního ředitele skupiny 051 [stát. instituce] ze dne [datum] bylo s účinností k [datum] rozhodnuto o snížení celkového počtu zaměstnanců systematizovaných míst. Nato následovala prováděcí rozhodnutí ředitele [finanční ředitelství] v [obec] ze dne [datum], kterým došlo ke snížení 98 systematizovaných míst, z toho na [anonymizováno] úřadu ve [obec] byla od toho od [datum] zrušena 2 místa, přičemž z přehledu zrušených systematizovaných vytvořených míst k [datum] je zřejmé, že se jednalo o pracovní místo označené [číslo] zastávaného žalobkyní a [číslo] zastávaného Mgr. [jméno] [celé jméno svědka]. Jedno pracovní místo na [ulice] úřad ve [obec] bylo v rámci reorganizace a změny působnosti převedeno pod [ulice] úřad v [obec] Celkem tedy byla zrušena na [anonymizováno] úřadu ve [obec a číslo] místa. Odvolací soud v souladu s judikaturními závěry shora citovanými uzavírá obdobně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne [datum], že rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení pracovních míst v rámci organizační struktury bylo učiněno příslušným orgánem zaměstnavatele, který k tomu byl oprávněn; v tomto směru ostatně mezi účastníky ani nebylo sporu. Nelze přehlédnout, že se nejednalo o jednotlivé rozhodnutí ředitele [anonymizováno] úřadu ve [obec] ale rozsáhlou organizační změnu, která byla založena již usnesením vlády [číslo] ze dne [datum], tedy změnu, která měla celostátní působnost, neboť je zřejmé, že ke zrušení systematizovaných míst došlo na finančních úřadech po celé republice. Pracovní místo zrušené zastavené žalobkyni již nebylo obnoveno, v organizační struktuře žalovaného po [datum] obsaženo není, z čehož lze jednoznačně dovodit, že se nejedná o změnu účelovou. Je tedy dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím organizační změny a nadbytečností žalobkyně. Výběr nadbytečného zaměstnance přísluší výhradně zaměstnavateli.

40. Odvolací soud v souladu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR v jeho zrušujícím rozsudku zkoumal, zda žalovaný nepřistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru záměrně poté, co u něj všechna volná pracovní místa, která by mohl v souladu s kolektivní smlouvou nabídnout žalobkyni, obsadil, veden přímým úmyslem vytvořit v době udělení výpovědi takový stav, který by mu umožňoval tvrdit, že žalobkyni nemůže dále zaměstnávat a toto jeho jednání bylo vedeno záměrem způsobit žalobkyni rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatuje, že v době udělení výpovědi žalobkyni nebylo u žalovaného žádné volné pracovní místo, na které by se vztahovala nabídková povinnost v souladu s kolektivní smlouvou tak, jak byla uzavřena (k tomu srovnej článek II. bod 6. kolektivní smlouvy ze dne [datum]). Z přehledu neobsazených míst za období [rok] až [rok] odvolací soud zjistil, že neobsazeno bylo 1 místo referenta finanční a daňové správy v kontrolním oddělení [anonymizováno] úřadu v [obec], a to do [datum], dále bylo neobsazeno 1 místo u [anonymizováno] úřadu v [obec] oddělení vyměřovací a vymáhací, referent finanční a daňové správy, 2 místa na [anonymizováno] úřadu v [obec] a 1 místo na [anonymizováno] úřadě v [obec] - vždy oddělení kontrolní - referent finanční daňové správy, ale na těchto třech finančních úřadech vždy pouze do [datum], kdy všechna tato místa byla zrušena„ v rámci usnesení vlády“ jak je zřejmé z přehledu neobsazených míst za uvedené období. Neobsazeno bylo dále místo referenta v oddělení dotací [anonymizováno] úřadu v [obec] – jen do [datum], navíc v tomto případě šlo o jiný druh práce, než žalobkyně zastávala. Ze seznamu nově přijatých zaměstnanců v lednu a únoru [rok] pak vyplývá, že v tomto období na [ulice] úřad ve [obec] nikdo do pracovního poměru přijat nebyl. Z toho lze dovodit, že žalovaný nedisponoval žádným místem, které by žalobkyni mohl v rámci nabídkové povinnosti podle kolektivní slovy poskytnout tak, aby vůči ní svůj závazek vyplývající pro něj z kolektivní slovy, splnil. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně nevyplývá, že by předtím záměrně vytvořil stav, kdy by všechna volná místa obsadil tak, aby nabídkovou povinnost podle kolektivní slovy splnit nemohl a současně byl při tom veden přímým úmyslem způsobit žalobkyni výpovědí újmu.

41. K informaci Úřadu práce ČR, krajské [pobočka] ze dne [datum], poskytnuté žalobkyni na její žádost odvolací soud uvádí, že ani 3 volná místa evidovaná úřadem práce v době od [datum] do [datum] nabídkové povinnosti podle kolektivní smlouvy nepodléhala. Ve všech případech šlo o místo mimo bydliště žalobkyně - [ulice] úřady v [obec] s datem nástupu [datum], [anonymizováno] s datem nástupu [datum] a [obec] s datem nástupu [datum].

42. Žalobkyni byla výpověď z pracovního poměru doručena dne [datum]. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Tato zásada se uplatní i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodné datum pro splnění smluvní nabídkové povinnosti je tak třeba zkoumat ke dni [datum] a k tomuto dni žalovaný žádná pro žalobkyni vhodná místa neměl, a to ani místa vedená u úřadu práce, jak vyplývá z výše uvedeného.

43. K tomu odvolací soud poukazuje též na vyjádření [anonymizováno] výboru [územní celek] odborových organizací [anonymizováno] ze dne [datum] k nabídce pracovních míst při výpovědi, v němž odborová organizace v případě žalobkyně uvádí, že žalobkyni byla učiněna nabídka pracovního místa na [anonymizováno] úřadu v [obec], konkrétně státní dozor, nabídku však žalobkyně nepřijala z důvodu dojíždění. Odborová organizace v uvedeném vyjádření konstatuje, že hromadné propouštění, k němuž došlo podle § 62 až § 64 zákoníku práce, představovalo v daném případě jediný možný postup zaměstnavatele i přes přijatá konkrétní opatření, jemuž nebylo možno předejít.

44. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že pro udělení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni byly splněny všechny předpoklady uvedené v § 52 písm. c) zákoníku práce, a to včetně závazku nabídkové povinnosti podle kolektivní smlouvy. Soud prvního stupně shledal výpověď z pracovního poměru neplatnou, aniž by tento závěr v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji vysvětlil. Odvolací soud po doplnění důkazního řízení uzavírá, že výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem žalovaného, který není ani v rozporu s dobrými mravy tak, jak Nejvyšší soud ČR ve svém zrušujícím rozhodnutí nastínil.

45. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl.

46. K otázce tvrzené diskriminace uvádí odvolací soud následující.

47. Žalobkyně spatřovala nerovné zacházení především v tom, že nebyla zařazena do odpovídající platové třídy v porovnání s jinými zaměstnanci a dále, že jí nebyla přiznána v období let [rok] – [rok] odměna. K otázce rozdílného zacházení se dovolací soud podrobně vyjádřil ve svém zrušujícím rozsudku a odvolací soud tak zaměřil pozornost na to, zda k porušení zásady rovného zacházení v tomto směru nedošlo. Soudní judikatura dovodila, že zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích domáhá ochrany před diskriminací, má povinnost v občanském soudním řízení tvrdit a prokázat, že byl jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou, tedy motivem tohoto jednání zaměstnavatele byly zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud podle § 133a písm. a) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že zásadu rovného zacházení vůči svým zaměstnancům neporušil (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010).

48. K nepřiznaným odměnám odvolací soud ve svém předchozím rozsudku zaujal názor, že odměna je nenárokovou složkou mzdy, na kterou zaměstnanec nemá nárok bez dalšího, tento vzniká až konstitutivním rozhodnutí mzaměstnavatele o jejím přiznání (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, publikovaný ve Sbírce Nejvyššího soudu ČR, svazek 3, ročník 2005, uveřejněný pod pořadovým číslem 28/ 2005 na str. 140). K tomu dovolací soud uvedl, že ze skutečnosti, že se jedná o nenárokovou složku mzdy (platu), ještě nevyplývá, že je zcela na libovůli zaměstnavatele, kterému zaměstnanci a v jaké výši odměnu přizná a kterému nikoliv. Soud prvního stupně řízení doplnil přehledem vyplacených odměn jednotlivých zaměstnanců [anonymizováno] úřadu ve [obec] za období 2009 až 2010, z něhož je zřejmé, že žalobkyni skutečně žádná odměna přiznána a vyplacena nebyla. K tomu ovšem odvolací soud uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno a žalobkyně to ostatně ani nesporovala, že v uvedeném období měla několikeré poměrně dlouhé absence, které sice představovaly překážku v práci na její straně, kterou byl zaměstnavatel povinen omluvit, nicméně nelze přehlédnout, že v roce [rok] byla v pracovní neschopnosti téměř půl roku od [datum] do [datum] v roce [rok] od [datum] do [datum], tedy rovněž půl roku, a v roce [rok] od [datum] do [datum], kromě toho v roce [rok] čerpala dovolenou za roky [rok] a [rok] v rozsahu 50 dní. Lze tak uzavřít, že podstatnou část tohoto období žalobkyně fakticky práci pro žalovaného z důvodu zákonných překážek v práci na její straně nevykonávala, což podle přesvědčení odvolacího soudu je nutno rovněž zohlednit, když odměna jako nenároková složka mzdy přísluší zaměstnanci za splnění mimořádných pracovních úkolů tehdy, jsou-li jeho pracovní výsledky lepší než průměrné tak, že nepředstavují pouhé plnění pracovních povinností podle pracovní smlouvy (§ 134 zák. práce). Žalobkyně sice poukazovala na to, že provedla v uvedeném období rozsáhlou daňovou kontrolu, která byla časově náročná, nicméně nelze přehlédnout, že tato kontrola započala již v roce [rok] a byla ukončena teprve v roce [rok], tedy byla realizována v období 4 let, což znamená, že pracovní výkon žalobkyně na této kontrole se rozčlenil do poměrně dlouhého období, kdy v roce [rok] byla, jak vyplývá z výše uvedeného, takřka půl roku v pracovní neschopnosti. Nadto je třeba poznamenat, že odměny přiznané jiným zaměstnancům nebyly nijak vysoké, šlo o částky v řádu stovek či několika málo tisíců korun.

49. Dále dovolací soud nastínil možnou diskriminaci žalobkyně při jejím zařazení do příslušné platové třídy. V řízení bylo prokázáno a mezi účastníky ostatně není sporu o tom, že žalobkyně byla zařazena do 9. platové třídy. Při odvolacím jednání pak k dotazu odvolacího soudu shodně s žalovaným uvedla, že disponuje úplným středním vzděláním s maturitou.

50. Z nařízení vlády č. 469/2002 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2004 do 1. 1. 2011 vyplývá, že pro referenta státní správy a samosprávy – daňová a finanční správa, kód [číslo], je stanoveno rozpětí platových tříd – 4. platová třída a 6. až 14. platová třída. Podle § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 469/2002 Sb. ve znění účinném do 30. 12. 2006 je pro 9. platovou třídu předepsáno vyšší odborné vzdělání. Tímto vzděláním ovšem žalobkyně nedisponovala; jak bylo zjištěno v odvolacím řízení, žalobkyně dosáhla úplného středního vzdělání s maturitou. Nařízení vlády č. 469/2002 Sb. charakterizuje obsah pracovní náplně v daňové a finanční správě zahrnuté do 9. platové třídy tak, že mimo jiné jeho obsahem je„ provádění daňových kontrol a vytýkacích řízení více druhů daní nebo více fází daňového řízení“. Obdobně nařízení vlády č. 222/2010 Sb. ve znění účinném od 1. 10. 2010 pro referenta správy daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění, kód [datum], zařazeného do 9. platové třídy charakterizuje tak, že jeho pracovní náplní je„ Zajišťování agendy fází daňového řízení nebo správy více druhů daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění“.

51. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně byla zařazena do 9. platové třídy přesto, že vyšším odborným vzděláním nedisponovala; této její kvalifikace by odpovídala 8. platová třída. Již z toho lze dovodit, že pokud byla zařazena do 9. platové třídy, byla zařazena do platové třídy vyšší, tedy musela jí být udělena výjimka, takže nelze přisvědčit jejímu závěru o tom, že do 9. platové třídy byla zařazena nesprávně, neboť měla být zařazena správně do 10. platové třídy. Jak vyplývá z § 4 citovaného nařízení vlády č. 469/2002 Sb., pro 10. platovou třídu se předpokládá vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu. K tomu je třeba dodat, že nař. vlády č. 564/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2007 sice ve svém § 2 stanovilo jako kvalifikační předpoklad pro 9. platovou třídu vyšší odborné vzdělání nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou, tedy vzdělání, která by od [datum] žalobkyni pro zařazení do 9. platové třídy ještě postačovalo (§ 10 cit. nařízení vlády č. 564/2006 Sb.), nicméně pro 10 platovou třídu již rovněž vyžadovalo vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu nebo vyšší odborné vzdělání, kterými žalobkyně nedisponovala. Pokud pak žalobkyně argumentovala tím, že jiné 2 zaměstnankyně, ač měly stejného stupně vzdělání jako ona, byly zařazeny do vyšší platové třídy než ona, což by rovněž znamenalo porušení zásady rovného zacházení, tak tomu je nutno uvést, že žalobkyně, jak bylo v řízení před soudem nesporně prokázáno, vykonávala správu toliko jedné daně, a to daně ze závislé činnosti, nikoliv více daní, což ostatně ani nepopírala, přičemž z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], ředitele [anonymizováno] úřadu ve [obec] a svědkyně [celé jméno svědkyně] lze dovodit, že šlo o práci spíše jednodušší, neboť daň ze závislé činnosti je obecně vnímána jako méně složitá, složitější daní je např. DPH. Jiní zaměstnanci ovšem běžně vykonávali správu více daní. Žalobkyně k tomu vysvětlila, že správu této daně vykonávala proto, že ona jediná uvedené problematice rozuměla, což ovšem nic nemění na tom, že vykonávala pouze správu jedné daně, která navíc z hlediska správy daní byla jednodušší. Jak vyplývá z pracovní náplně místa zařazeného do 9. platové třídy pro daňovou a finanční správu, podle nařízení vlády č. 469/2002 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2004, resp. pro referenta správy daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., 9. platová třída vždy předpokládá správu více druhů daní nebo více fází daňového řízení, což ovšem žalobkyně nevykonávala. Pokud tedy jiné 2 zaměstnankyně byly zařazeny při stejném stupni dosaženého vzdělání jako žalobkyně do vyšší platové třídy, lze toto odůvodnit složitostí práce, kterou zastávaly.

52. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že žalobkyně při odměňování za práci, ať již poskytnutím mzdy (platu) nebo odměny jako nenárokové složky diskriminována nebyla, k porušení zásady rovného zacházení nedošlo.

53. Diskriminační jednání neshledává odvolací soud ani v tom, že žalobkyně byla přeřazena z oddělení vyměřování na oddělení loterií k výkonu práce spočívající ve státním dozoru nad hrami a loteriemi. K tomu je třeba uvést, že žalobkyně již dříve žádala o převedení z kontrolního oddělení na oddělení vyměřovací a vymáhací dne [datum], z něhož později byla převedena k výkonu práce spočívajícím ve státním dozoru nad hrami a loteriemi. Žalovaný tak učinil v rámci pracovní smlouvy a v dalším řízení žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že pohnutkou tohoto jeho jednání bylo poškodit ji z diskriminačních důvodů.

54. Žalobkyně nebyla diskriminována jako žena, tedy z důvodu pohlaví, když z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaný zaměstnává větší množství žen, pracovní poměr však byl skončen, jak vyplývá z přehledu žalovaného ohledně zrušených systematizovaných místa ke dni [datum], se zaměstnanci i zaměstnankyněmi bez ohledu na pohlaví. Diskriminačním kritériem pak nebyl ani věk žalobkyně. Byť lze připustit, že pracovní poměr byl s žalobkyní ukončen výpovědí ve věku, který se během blížil hranici pro odchod do starobního důchodu, tak je k tomu třeba uvést, že se jednalo o hromadné propouštění, kdy byli propouštěni zaměstnanci bez ohledu na věk, toliko na základě potřeby žalovaného s poukazem na přijaté rozhodnutí o organizační změně.

55. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že žalovaný se vůči žalobkyni nedopustil porušení zásady rovného zacházení, když svá tvrzení o tom, že k porušení této zásady nedošlo, řádně prokázal. K tomu odvolací soud připomíná, že zásadní skutková zjištění byla učiněna až po doplnění dokazování v odvolacím řízení.

56. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku III. postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž změnil tak, že se žaloba do zaplacení částky 200 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy zamítá.

57. S ohledem na změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a podle § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. též o náhradě nákladů řízení před soudem dovolacím. Žalovaný v řízení uspěl, svého práva na náhradu nákladů řízení se však výslovně vzdal, proto odvolací soud rozhodl tak, že na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nemá žádný z účastníků právo.

58. Žalobkyně je s ohledem na výsledek sporu je podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinna nahradit náklady řízení státu spočívající ve státem vyplaceném svědečném ve výši 3 973,64 celkem. Náklady řízení státu jsou splatné na účet Obvodního soudu pro Prahu 1.

Poučení