62 Co 424/2021- 502

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] o [částka], k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 150/2019-473, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že náklady řízení činí [částka], jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] a žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení [částka] představující náklady v rozsahu 54,42 % do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve věci rozhodoval druhým rozsudkem poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 150/2019-382, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v téže lhůtě zaplatit částku [částka] (výrok II.), dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částek [částka] (výrok III.), [částka] (výrok IV.), [částka] (výrok V.) a [částka] (výrok VI.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] (54,42 %), byl k odvolání obou účastníků potvrzen ve výroku II. co do částky [částka] a ve výrocích III. a IV., ve výroku V. co do částky [částka] a výroku VI. co do částky [částka]. Zrušen byl ve výroku VI. ohledně částky [částka] a v nákladovém výroku VII. a v tomto rozsahu věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ve svém zrušujícím usnesení dovodil, že žaloba ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] a [částka] je nedůvodná s ohledem na to, že tyto nároky jsou promlčeny podle § 32 odst. 3 věta prvá zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen odp. šk.). Ohledně žalobcova požadavku na náhradu majetkové újmy v podobě nákladů obhajoby odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal rozsah vzniku škody na své straně, když nedoložil, že odměny obhájců JUDr. [příjmení] a JUDr. [příjmení] skutečně uhradil. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce ohledně náhrady nákladů za cesty k JUDr. [příjmení] ve dnech 1. 10., [datum], [datum] a [datum].

2. Ohledně žalobního nároku na zaplacení částky [částka] představující cestovné vlastním motorovým vozidlem k jednání soudu, odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno, že by žalobce v průběhu posuzovaného řízení požádal soud o souhlas k použití motorového vozidla podle § 30 odst. 2 jednacího řádu (vyhláška č. 30/1992 Sb.). K tomu ovšem dodal, že za tohoto stavu není důvodu pro to, aby mu nebyly přiznány alespoň skutečné a účelné cestovní výdaje hromadným dopravním prostředkem (usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2574/10 a IV. ÚS 3082/09). Soudu prvního stupně tak bylo uloženo se tímto nárokem žalobce zabývat z tohoto pohledu.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 4. a 5. uvedl požadavky žalobce na náhradu škody za cestovné tak, jak je žalobce specifikoval ve vyjádření ze dne [datum] a ze dne [datum]. Vyšel z toho, že podle žalobce cesty byly realizovány automobilem tovární značky Ford Focus, [registrační značka], o průměrné spotřebě 5,47 l nafty na 100 km, cesta [obec] – [obec] a zpět měří celkem 210 km a cesta [obec] – [obec] a zpět měří celkem 290 km. Žalobce vycházel z předpisů o cestovních náhradách tak, že sazba za užití vozidla za 1 km cesty činila v roce [částka], v roce [rok] a [částka], v roce [částka], v roce [částka], v roce [částka], stanovená průměrná cena za 1 litr nafty činila v roce [částka], v roce [částka], v roce [částka], v roce [částka], v roce [částka], v roce [částka]. Cestovné za cesty [obec] - [obec] a zpět proto činí v roce [rok] za jednu jízdu [částka], za 15 jízd [částka]; v roce [rok] za jednu jízdu [částka], za 17 jízd [částka]; v roce [rok] za jednu jízdu [částka], za 14 jízd [částka]; v roce [rok] za jednu jízdu [částka]; v roce [rok] za jednu jízdu [částka], za 5 jízd [částka]; v roce [rok] za jednu jízdu [částka]. Cestovné za jednu cestu [obec] - [obec] a zpět v roce 2018 činí [částka] Celkem tak cestovné činí [částka], čímž je i bez připočítání v žalobě zmíněného parkovného a jízdného MHD překročena v žalobě uplatněná částka. Co se týká náhrady škody v podobě nákladů obhajoby, v případě obhajoby žalobce obhájcem JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení], úhrada právních služeb proběhla v hotovosti, zmínění obhájci však žalobci nepředložili potvrzení o platbách. Je však zjevné, že pokud by žalobce za právní služby jmenovaným obhájcům nezaplatil, zcela jistě by od plných mocí odstoupili a nezúčastňovali by se úkonů v trestním řízení. Dále žalobce uvedl, že od [datum] byl v rámci posuzovaného řízení zastupován JUDr. [jméno] [příjmení] a žalobce proto požaduje náhradu škody za právní úkony, které byly realizovány tímto právním zástupcem v době od [datum] do dvacátého [datum].

4. V podání ze dne [datum] žalobce dále doplnil cestovné, které požadoval následovně: Datum; procesní úkon; cesta k procesnímu úkonu; cesta k obhájci [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; výslech (PČR); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; výslech (PČR); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; uzavření spisu (PČR); [částka]; [datum]; uzavření spisu (PČR); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; nahlížení do spisu ([příjmení] [obec a číslo]); [částka]; [datum]; nahlížení do spisu ([příjmení] [obec a číslo]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání ([příjmení]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání ([příjmení]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání ([příjmení]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání (MS [obec]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání ([příjmení]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání ([příjmení]); [částka]; [datum]; soudní jednání ([příjmení]); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání (MS); [částka]; [datum]; soudní jednání (MS); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání (MS); [částka]; [datum]; soudní jednání (MS); [částka]; [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; [částka] [datum]; soudní jednání (NS); [částka]; 42 Celkem; [částka]; [částka] Součet částek činí [částka] ([částka] + [částka]). Jelikož v žalobě žalobce požadoval zaplacení částky [částka], rozdílnou částku [částka] žalobce vztahuje k cestě k prvnímu procesnímu úkonu, tj. k výslechu na policii dne [datum]. Na nákladech za cesty k procesním úkonům žalobce uplatnil částku [částka] ([částka] - [částka]), na nákladech za cesty ke konzultacím s obhájcem pak žalobce uplatnil částku [částka] (body 4. a 5. zkopírovány z rozsudku soudu prvního stupně – pozn. odvolacího soudu).

5. Poté, kdy byl předchozí rozsudek prvostupňového soudu zrušen odvolacím soudem, soud prvního stupně nařídil jednání na den [datum], k němuž se žalobce nedostavil s tím, že podáním ze dne [datum] navrhl„ zrušení ústního jednání“ z důvodu podání dovolání, které avizoval proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum]. Soud prvního stupně této žádosti nevyhověl a při jednání dne [datum], k němuž se žalobce dostavil, jednal podle § 101 odst. 3 v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k tomuto jednání dostavil. Při jednání po zkonstatování dosavadního průběhu řízení a zjištění stanoviska poskytl žalovanému poučení podle § 119a a § 118b o. s. ř., a po přednesu závěrečného návrhu rozhodl napadeným rozsudkem.

6. V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud uvedl, že náklady vynaložené na cestovné vlastním motorovým vozidlem v trestním řízení, v němž není rozhodováno o nákladech řízení účastníků, podléhají režimu § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Náhrada cestovného za cestu vlastním motorovým vozidlem je tak podmíněna předchozím souhlasem soudu, aniž by se rozlišovalo, o jaký druh řízení se jedná; je tedy nutno toto ustanovení aplikovat i na účastníky trestního řízení, v opačném případě by došlo k nerovnosti účastníků trestního a občanskoprávního řízení. Žalobce nepožádal o souhlas s použitím motorového vozidla k jednáním soudu v trestním řízení, avšak soud prvního stupně při vázanosti právním názoru odvolacího soudu se zabýval tím, jaké skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem žalobci v této souvislosti vznikly. K tomu zdůraznil zásadu břemene tvrzení a důkazního břemene, která stíhala žalobce. Protože se žalobce k jednání dne [datum] nedostavil a nedostal se ani jeho právní zástupce, nemohlo mu být odpovídající poučení podle § 118 o. s. ř. (správně zřejmě míněn § 118a o. s. ř. – pozn. odvolacího soudu) poskytnuto. Žalobce tak nedoplnil skutková tvrzení a v návaznosti na jejich doplnění nepředložil či nenavrhl odpovídající důkazy k jejich doložení. Soud prvního stupně proto žalobu jako neopodstatněnou ve zbývající části [částka] zamítl.

7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 2 o. s. ř. Vyšel z toho, že žalobce kromě nároku na majetkovou újmu uplatnil zároveň nároky na finanční zadostiučinění za újmu nemajetkovou v podobě finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení a za samotné trestní stíhání jako takové (objektivní kumulace). Soud prvního stupně aplikoval § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 a 30 Cdo 3378/2013. Tarifní hodnotu spočetl částkou [částka] s tím, že úspěch žalobce byl ohledně částky [částka] a částky [částka], celkem [částka], ve zbývajícím rozsahu byl žalobce neúspěšný. V procentuálním vyjádření tak měl žalobce úspěch v rozsahu 22,79 % a neúspěšný byl v rozsahu 77,21%, naopak úspěch měl v rozsahu před 22,79 %, po odečtení úspěchu a neúspěchu tak má právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, a to v rozsahu 54,42 % Náklady řízení žalovaného soud prvního stupně vyčíslil pod bodem 18. odůvodnění svého rozhodnutí a žalovanému je přiznal v rozsahu jeho procesního úspěchu, který představuje celkem částka [částka] z [částka] za jedenáct paušálních úkonů po [částka] podle vyhl. č. 254/2015 Sb.

8. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.

9. Žalobce své blanketní odvolání doplnil podáním ze dne [datum]. Vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně ohledně toho, že nemůže požadovat náhradu za cesty osobním automobilem k úkonům trestního řízení, protože nepožádal o souhlas použití automobilu podle § 30 odst. 2 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy. K tomu uvedl, že nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, který byl vysloven v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Dodal, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, kterým napadl i zrušující výrok rozsudku odvolacího soudu. Soud prvního stupně nařídil ústní jednání, přičemž žalobce avizoval podání dovolání a požádal o odročení jednání, této jeho žádosti však nebylo vyhověno. Podle žalobce zákon nezakazuje, aby soud prvního stupně projednal vrácenou věc, i když byl závazný právní názor napaden dovoláním. K tomu dodal, že je sice nesporné, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem bez odkladných účinků, přesto však je zřejmé, že rozhodnutím ve věci soud postupoval proti základním procesním zásadám. Soud prvního stupně rozhodoval na základě závazného právního názoru, který byl napaden v dovolacím řízení a není jistota, jak bude dovolacím soudem posouzen. Pokud by odvolací postupoval stejně, nezbyde žalobci, než nová rozhodnutí o předmětné části nároku učinit předmětem dovolání jakožto rozhodnutí obsahově i procesně navazující na napadený zrušující verdikt a v případě jeho zrušení dovolacím soudem, pozbydou taková rozhodnutí podkladu.

10. Žalobce odkázal na svoji argumentaci k aplikaci § 30 jednacího řádu, s níž se odvolací soud neztotožnil. Uvedl zejména, že jednací řád je podzákonný předpis vydaný v rámci resortu, jímž se upravuje fungování soudu, tento předpis nemůže stanovit povinnosti osobám mimo příslušné zákonné zmocnění. Jednací řád stanoví, za jakých podmínek soudy proplácí náklady na cestu osobám, které jsou soudem předvolány, v praxi však je ustanovení § 30 odst. 2 jednacího řádu v drtivé většině aplikováno na svědečné, protože právě svědci se na výzvu soudu dostavují a vzniká jim nárok na náhradu nákladů jako součást svědečného. Žalobce ale nepožaduje proplacení cestovného po soudu, žádá náhradu škody na nezákonné trestní stíhání, což je zcela jiná kategorie. Zde neproplácí cestovné soud, ale stát odpovídající za to, že trestní řízení bylo nezákonně zahájeno a vedeno. Takový názor se ale zcela vymyká rámci jednacího řádu jako striktně resortní vyhlášky. Žalobce náklady na cestovné vynaložil účelně v souvislosti se svojí obhajobou, tyto náklady tak představují škodu, za kterou stát odpovídá proto, že trestní řízení bylo nezákonné. Nejde o náklad účastníka či svědka proplácený ze státního rozpočtu, který by byl dán faktem, že svědek byl povolán k podání výpovědi, ale o odpovědnost neúspěšné strany sporu za skutečné náklady, které vznikly straně úspěšné. V případě předvolané osoby se tak nejedná o škodu, ale o státní náhradu výdajů takovéto osoby, zatímco v případně úspěšného účastníka řízení jde o kompenzaci újmy osobou za újmu odpovědného.

11. V závěru odvolání žalobce zmínil specifika trestního řízení, kdy obviněný si v něm nehájí svá práva a průběh řízení nemůže ovlivnit, na rozdíl od účastníka řízení občanskoprávního. Obviněný je vystaven státní represi, kdy stát ho stíhá a k účasti v řízení ho vrchnostensky nutí a ještě mu diktuje, jakým dopravním prostředkem k úkonům má jezdit. Volba automobilu namísto hromadné dopravy je ale opravdu standardní a má-li volbu účastník či právní zástupce v občanskoprávním řízení, tak ji musí mít i objekt státní represe v řízení trestním.

12. Závěrem žalobce žádal, aby prvostupňový soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Odvolání žalovaného směřovalo pouze do výroku II. prvostupňového rozsudku o nákladech řízení. Žalovaný soudu prvního stupně vytkl pochybení při určení výše nákladů řízení. Odkázal na § 151 odst. 3 o. s. ř., který odcitoval, uvedl vyhlášku č. 254/2015 Sb., zmínil její § 2 odst. 3 a uvedl, že z demonstrativního výčtu úkonů je zřejmé, že úkonem se rozumí mimo jiné též příprava účasti na jednání. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se účastnil ústních jednání, která se u soudu prvního stupně konala dne 10. 2., 16. 3., 22. 6., 31. 8., [datum], dále 26. 5. a [datum], soud prvního stupně však žalovanému nepřiznal paušální náhradu za přípravu účasti na tato jednání. Žalovaný tak požaduje paušální náhradu za celkem 18 úkonů po [částka], tyto uvedl v odůvodnění odvolání, s ohledem na zásadu úspěchu ve věci náleží žalovanému náhrada nákladů řízení ve výši 54,42 %, tedy z částky [částka] je to celkem [částka].

14. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobci uloží povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

15. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce nejprve pod bodem II. uvedl odvolací argumentaci žalobce, s kterou vyslovil nesouhlas. Odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/06, z něhož citoval a zdůraznil, že v tomto nálezu Ústavní soud ČR učinil závěr ohledně přiznání náhrady nákladů zastoupení vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu v tom směru, že dovodil, že za ústavně konformní a v součinnosti s náhradou škody způsobené nezákonným rozhodnutím nesprávným úředním postupem lze považovat přiznání náhrady nákladů řízení podle procesních předpisů. Jednací řád je nepochybně procesním předpisem a žalovaný tak je přesvědčen, že tento závěr je plně použitelný i v této věci. Podle názoru žalovaného by žalobci mohla být v případě prokázání účelnosti jednotlivých cest nahrazena pouze škoda ve výši obvyklého jízdného prostředky hromadné dopravy, v tomto směru však žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení a důkazní povinnost, když se k nařízenému jednání nedostavil.

16. Závěrem žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku ve výroku I. jako věcně správného.

17. Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil.

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku vč. správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. Důvodné naopak je odvolání žalovaného.

19. Soud prvního stupně poté, kdy byl jeho první rozsudek ze dne [datum] odvolacím soudem zrušen, postupoval v intencích právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v tomto zrušujícím rozhodnutí. Ve věci nařídil jednání na den [datum], k němuž řádně předvolal oba účastníky. Žalobce podáním ze dne [datum] svoji neúčast u jednání omluvil, resp. požádal o zrušení jednání nařízeného na 20. 9. s odůvodněním, že proti rozsudku Městského soudu v Praze bude podávat dovolání, jímž nebudou napadeny pouze potvrzující výroky ale též zrušující výrok rozsudku odvolacího soudu. Soud prvního stupně této žádosti nevyhověl s tím, že podle úředního záznamu na č. l. 446 p. v. spisu měl být zástupce žalobce kontaktován se sdělením, že nařízené jednání bude zrušeno pouze v případě, že dovolání bude podáno; pokud ovšem dovolání podáno do [datum] nebude, jednání proběhne. Jednání před soudem prvního stupně ze dne [datum] proběhlo v nepřítomnosti žalobce, který se k němu nedostavil, přičemž odvolací soud konstatuje, že pro tento postup byly splněny všechny zákonné podmínky, a to i přesto, že žalobce avizované dovolání (zřejmě) podal, neboť důvod pro odročení jednání uvedený ve shora uvedené žádosti nelze považovat za důležitý tak, jak ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. předpokládá. Samotné podání dovolání důvodem pro odročení jednání být nemůže, když navíc odvolací soud předesílá, že proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, dovolání podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. přípustné není. Soud prvního stupně tak nepochybil, když jednal v nepřítomnosti žalobce.

20. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení soudu prvního stupně uložil zabývat se důvodností nároku žalobce na náhradu cestovného k jednáním soudu z hlediska vynaložení skutečných a účelných cestovních výdajů hromadným dopravním prostředkem. S poukazem na tento právní názor bylo na místě žalobce poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy ohledně toho, že žalobce k jednáním u trestního soudu cestoval dopravním prostředkem, ať již vlastním či hromadným a že vynaložil výdaje a v jaké výši. K tomu odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu je zřejmé, že v žalobě žalobce toliko na straně 8 uvádí, že protože má trvalé bydliště v [obec], musel za účelem trestního řízení, jehož úkony probíhaly především v [obec], vynaložit značné cestovní náklady s tím, že absolvoval celkem 53 cest do [obec] a jednu cestu do [obec], cestovné náklady tak činily [částka], poté uvádí údaje k výpočtu cestovních nákladů osobním motorovým vozidlem. Na č. l. 94 spisu je založen velký technický průkaz k vozidlu žalobce. K výzvě soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne [datum] ohledně doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů z titulu majetkové újmy v podobě cestovného, žalobce v reakci na toto poučení ve svém podání ze dne [datum] na č. l. 309 a 310 spisu specifikoval jednotlivé cesty, které vykonal, ať již k trestnímu soudu, Policii ČR, či svému obhájci. K opětovné výzvě soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne [datum] ohledně cestovného žalobce v podání ze dne [datum] na č. l. 361 a 362 specifikuje cesty konkrétněji, rozlišuje cesty vykonané k obhájci a k procesnímu úkonu a uvádí částku, kterou za každou jednotlivou takovou cestu požaduje.

21. Odvolací soud konstatuje, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně prokázání cestovného k úkonům orgánů činných v trestním řízení v jím požadované výši [částka] bylo jednoznačně na žalobci. Setrvává na svém názoru vyjádřeném v předchozím zrušujícím rozhodnutí ohledně toho, že žalobci by příslušelo toliko cestovné v rozsahu výdajů hromadný dopravní prostředkem za stavu, kdy v řízení bylo nesporně zjištěno, že žalobce v trestním řízení k jednotlivým cestám souhlasem soudu, resp. policejního orgánu tak, jak požaduje § 30 odst. 2 věta druhá vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní krajské soudy, nedisponoval. K tomu odvolací soud uvádí, že jednací řád upravuje náhradu nutných výdajů osobám zúčastněných na řízení ve své části šesté a nerozlišuje, zda jde o občanské soudní řízení, soudní řízení správní, či trestní řízení. [příjmení] zúčastněnou na řízení se tak rozumí kromě účastníka řízení v občanském soudním řízení a obžalovaného v trestním řízení též svědci nebo osoby, které měly při dokazování povinnost. Jednací řád však tyto osoby blíže nerozlišuje, z jeho § 30 odst. 2 však vyplývá, že osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu skutečných účelných a hospodárných cestovních výdajů veřejným hromadným dopravním prostředkem s tím, že cestovné za použití vlastního motorového vozidla se jim poskytne pouze tehdy, mají-li k jeho užití předchozí souhlas soudu. Žalobce svůj nárok na náhradu cestovného uplatnil podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle přesvědčení odvolacího soudu však bez ohledu na to, že žalobce nepožaduje náhradu nákladů řízení, je nutno při určení výše cestovních výdajů respektovat ustanovení § 30 odst. 2 jednacího řádu pro okresní krajské soudy tak, jak je shora uvedeno. Náhrada nutných výdajů osobám zúčastněným na řízení se v případě cestovného určí obdobně jako stravné a nocležné podle § 29 a násl. vyhlášky č. 37/1992 Sb., a to i tehdy, jde-li o náhradu nákladů vynaložených poškozeným v souvislosti se zrušením či změnou nezákonného rozhodnutí nebo o nápravu nesprávného úředního postupu podle zákona č. § 82/1998 Sb. K tomu odvolací soud odkazuje na právní názor vyjádřený Ústavním soudem ČR v jeho nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/06, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, ročník [rok], uveřejněném pod pořadovým [číslo] [rok] na str. 279, podle něhož za ústavně konformní v souvislosti s náhradou škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je třeba považovat přiznání náhrady nákladů řízení podle procesních předpisů. Obdobný názor je vyjádřen též v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 518/12, dále v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2574/10 a dalších. Odvolací soud připouští, že náhrada nákladů v trestním řízení se na rozdíl od občanského soudního řízení fakticky obžalovaného v řízení před soudem netýká, když o náhradě nákladů trestního řízení orgány činné v trestním řízení nerozhodují, nicméně postup podle § 30 odst. 2 o. s. ř., v případě cestovného se uplatní i tak, v jakémkoliv řízení.

22. Bez ohledu na výše uvedené však odvolací soud konstatuje, že za stavu, kdy se žalobce k nařízenému jednání dne [datum] nedostavil a soud prvního stupně, který jednal správně podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, tak nepochybil, když žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy nepoučil, neboť poučení podle tohoto zákona se poskytuje pouze přítomnému účastníku při jednání. Neúčastí u jednání se žalobce této možnosti zbavil. Za této situace tak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce nesplnil řádně především svoji povinnost důkazní podle § 118a odst. 3 o. s. ř., když svá tvrzení o tom, že cesty k jednání u soudu absolvoval vlastním motorovým vozidlem, neprokázal. V intencích právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v předchozím zrušujícím rozhodnutí pak neprokázal ani skutečně vynaložené účelné výdaje hromadným dopravním prostředkem. Soud prvního stupně tak postupoval správně, když žalobu na zaplacení částky [částka] zamítl, jeho právní posouzení věci tak, jak jej učinil, je správné (§ 205 písm. g) o. s. ř.).

23. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení účastníků správně podle zásady úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., když při určení poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků respektoval judikatorní zásady vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a 30 Cdo 1435/2015. Při určení počtu úkonů právní služby však pochybil, když žalovanému nepřiznal paušální náhradu hotových výdajů za úkon – příprava ke každému ze sedmi jednání soudu prvního stupně tak, jak tyto jsou uvedeny v bodě 18. odůvodnění napadeného rozsudku. Úkon přípravy účasti na jednání podle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. je honorován paušální částkou [částka] podle § 2 odst. 3 této vyhlášky, celkem za osmnáct úkonů je [částka], z toho 54,42 % činí [částka].

25. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. o nákladech řízení změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že náklady řízení žalovaného činí [částka], jinak ho v tomto výroku rovněž potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný v tomto odvolacím řízení zcela uspěl, a má tak právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z paušální náhrady jeho hotových výdajů: čtyři úkony po [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a f) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (odvolání, vyjádření k odvolání žalobce, příprava účasti na odvolacím jednání a účast na něm).

Poučení