62 Co 437/2024 - 82

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. René Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 8. 2024, č. j. 27 C 281/2023–59, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 458,70 Kč do tří dnů od jeho právní moci k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že zůstavitel [Jméno žalobce], narozený [datum], zemřelý dne [datum] (dále také jen „zůstavitel“), byl v okamžiku svého úmrtí vlastníkem ideální pozemku parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [číslo], rodinný dům, a ideální pozemku parc. č. [číslo], zahrada, vše nacházející se v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaných u [správní orgán] (výrok I/). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 800 Kč, k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II/).

2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že zůstavitel [jméno FO] byl v době svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] (dále také jen „ideální nemovitosti“ nebo „předmětná nemovitost“). Podle tvrzení žalobce zůstavitel dne 18. 5. 2023 podal návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem ve prospěch žalované. Tento návrh však nebyl úplný a byl v rozporu se zákazem zcizení, jenž byl součástí zástavní smlouvy uzavřené v roce 2014 mezi žalobcem a jeho manželkou na jedné straně a společností [právnická osoba] jako zástavním věřitelem na straně druhé. Žalobce tvrdil, že darovací smlouva mezi zůstavitelem a žalovanou byla uzavřena dne 15. 2. 2023, přičemž souhlas zástavního věřitele byl doložen až po zůstavitelově smrti, konkrétně dne 30. 6. 2023. Žalobce se proto domáhal opravy údajů v katastru nemovitostí, aby odpovídaly skutečnému stavu, když vlastníkem ideální nemovitosti v době úmrtí zůstavitele byl on sám.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tvrzení žalobce jsou nepravdivá a nedostatečně podložená důkazy. Žalovaná byla manželkou zůstavitele a dne 15. 2. 2023 uzavřela darovací smlouvu (dále jen „darovací smlouva“), na jejímž základě zůstavitel převedl na žalovanou předmětné nemovitosti. Smlouva zároveň obsahovala ustanovení, že obě strany jsou si vědomy existence zástavního práva k těmto nemovitostem. Dne 27. 2. 2023 zůstavitel požádal zástavního věřitele o souhlas se změnou zástavce, který byl poskytnut již dne 6. 3. 2023. Žalovaná a zůstavitel podali návrh na vklad vlastnického práva dne 18. 5. 2023, přičemž katastrální úřad je vyzval k doložení souhlasu zástavního věřitele. Žalovaná odmítla tvrzení žalobce, že souhlas byl požadován až po zůstavitelově úmrtí a vysvětlila, že souhlas byl vydán již v březnu 2023, ačkoliv jej od zástavního věřitele obdržela až po několika urgencích a stížnostech. Nadto je přesvědčena, že pouze zástavní věřitel má právo uplatnit námitku porušení zákazu zcizení.

4. Soud I. stupně po posouzení všech důkazů a jejich vzájemných souvislostí dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Přihlédl k tomu, že zákaz zcizení nemovitostí, o který žalobce usiluje, byl stanoven ve prospěch zástavního věřitele, jímž je [právnická osoba], nikoliv žalobce. V tomto kontextu rovněž odkázal na odbornou literaturu a judikaturu, která se vztahuje k otázkám relativní či absolutní neplatnosti právního jednání a účinků porušení věcněprávního zákazu, přičemž porušení takového zákazu nezpůsobuje samo o sobě neplatnost právního jednání mezi stranami, pokud není k tomu specificky uvedený důvod. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že námitku neplatnosti může vznést pouze ta osoba, jejíž právní zájmy jsou porušením zákazu dotčeny. V tomto případě to není žalobce, protože zákaz zcizení byl sjednán ve prospěch zástavního věřitele. I pokud by byla námitka neplatnosti vznesena řádně, měla být učiněna vůči všem účastníkům relativně neplatného právního jednání, včetně zástavního věřitele, což se však v projednávaném případě nestalo, a proto je dán rovněž nedostatek pasivní věcné legitimace. Vzhledem k těmto skutečnostem soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Náhrada nákladů řízení byla žalované přiznána ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. za právní zastoupení advokátem v celkové výši 16 800 Kč (vč. DPH).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání s odkazem na § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., neboť právní posouzení soudu I. stupně považuje za nesprávné. Blanketní odvolání doplnil podáním ze dne 7. 10. 2024. Uvedl, že závazek mezi zůstavitelem (dárcem) a žalovanou (obdarovanou) vyplývající z darovací smlouvy zanikl z důvodu nemožnosti plnění, avšak tento právní názor soud I. stupně ignoroval a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, se s tímto argumentem nijak nevypořádal. Rozsudek označil za vadný také pro jeho rozpor se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

7. Soud I. stupně se zaměřil na otázku neplatnosti právního jednání, což však nebylo zásadním argumentem žalobce. Ten se zaměřil na zánik závazku z důvodu následné nemožnosti plnění, konkrétně nemožnosti vydání souhlasu zástavního věřitele, který byl podmínkou platnosti převodu vlastnického práva k nemovitosti. Podle § 2006 odst. 1 občanského zákoníku totiž zaniká závazek, pokud se dluh stane nesplnitelným. V této věci došlo k nemožnosti plnění závazku z Darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a žalovanou dne 15. 2. 2023, ve které se zůstavitel zavázal převést vlastnické právo k nemovitostem na žalovanou. Tento závazek měl být splněn vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, což však mělo nastat až k okamžiku podání návrhu na vklad, tedy k [datum]. K tomu však nedošlo, protože do dne úmrtí zůstavitele, tj. [datum], nebyl vydán souhlas zástavního věřitele se zcizením nemovitostí, což bylo podmínkou pro převod vlastnického práva. Soud I. stupně vycházel z toho, že souhlas zástavního věřitele byl údajně vydán 6. 3. 2023. Tento závěr je však nesprávný, neboť souhlas nebyl nikdy doručen zůstaviteli, ale pouze žalobci, a tudíž nemohl mít právní účinky vůči zůstaviteli. Dalším klíčovým faktorem bylo, že vystavení souhlasu bylo podmíněno podpisem Dohody o správě zástavy a nakládání s ní, který proběhl až 29. 6. 2023, tedy po smrti zůstavitele.

8. Soud I. stupně také nesprávně posoudil věcnou legitimaci žalobce z pohledu neplatnosti právního jednání, přičemž žalobce se nedomáhá neplatnosti smlouvy, ale určení vlastnického práva na základě zániku závazku z důvodu nemožnosti plnění, tedy jiného hmotněprávního institutu. Rozsudek podle názoru žalobce je vadný, protože je v rozporu se zásadou předvídatelnosti, rozhodnutí je překvapivé, k čemuž žalobce odkázala na judikaturu, kterou označil. I když žalobce není účastníkem darovací smlouvy, jeho aktivní legitimaci potvrzuje judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, které jasně stanoví, že v řízení o určení právního vztahu může mít žalobce aktivní legitimaci, pokud se daný právní vztah dotýká jeho právní sféry. V tomto případě by určení vlastnického práva mohlo mít vliv na právní vztah žalobce v řízení o dědictví po zůstaviteli a aktivní věcná legitimace žalobce je tak dána. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná v reakci na podané odvolání uvedla, že je přesvědčena o správnosti napadeného rozsudku, kdy soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci a správně jej i právně posoudil. Podle žalované nebyl žalobce oprávněn vznášet námitku porušení zákazu zcizení nemovitosti, protože tento zákaz je sjednán ve prospěch zástavního věřitele. Žalobce není osobou oprávněnou chránit práva zástavního věřitele, jak vyplývá z ustanovení § 586 občanského zákoníku. Zástavní věřitel udělil souhlas s převodem nemovitosti mezi zůstavitelem a žalovanou v souladu se Zástavní smlouvou, což dokládá jeho souhlas ze dne 6. 3. 2023 a Dohoda o správě zástavy a nakládání s ní ze dne 29. 6. 2023. Žalobce v žalobě původně argumentoval porušením zákazu zcizení, a až později zmiňoval nárok na zánik závazku z darovací smlouvy kvůli úmrtí zůstavitele.

10. Dále žalovaná odmítá názor žalobce, že soud I. stupně posuzoval pouze neplatnost darovací smlouvy. Soud se soustředil na otázku, zda měl žalobce právo domáhat se porušení zákazu zcizení, a správně dospěl k závěru, že neměl. I kdyby došlo k porušení zákazu zcizení, jak tvrdí žalobce, žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2021, který vyjadřuje, že porušení tohoto zákazu nevede k neplatnosti právního jednání. Co se týče námitky žalobce o zániku závazku z darovací smlouvy kvůli nemožnosti plnění (úmrtí zůstavitele), žalovaná tento argument považuje za nepodložený. Soud I. stupně správně konstatoval, že souhlas zástavního věřitele s převodem nemovitosti byl udělen za života zůstavitele. Předmětná darovací smlouva byla platně uzavřena, a návrh na vklad vlastnického práva byl podán katastrálnímu úřadu ještě za života zůstavitele, což bylo v souladu se zákonem a dohodou mezi zúčastněnými stranami. Souhlas zástavního věřitele, ať už písemný nebo ústní, je závislý na dohodě stran Zástavní smlouvy a není rozhodující, kdy byl doručen účastníkům. V závěru žalovaná opět odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která objasňuje, že právní jednání porušující zákaz zcizení není automaticky neplatné, pokud nesplňuje podmínky pro neplatnost dle zákona.

11. Žalovaná má za to, že námitky žalobce v odvolání nejsou oprávněné a nevyvracejí závěry soudu I. stupně. Žalobce není aktivně legitimován k uplatnění svého nároku, a i kdyby byl, bylo prokázáno, že vlastnické právo k nemovitostem přešlo na žalovanou na základě platné Darovací smlouvy. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud I. stupně v řízení provedl v úvahu přicházející a účastníky navržené důkazy. Svá skutková zjištění čerpal soud I. stupně důsledně z provedených důkazů a své skutkové závěry přesvědčivě a přezkoumatelně vyjadřil v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 132 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř.). Zjištěný skutkový stav pak zcela správně právně posoudil, rozsudek netrpí žádnými vadami ani z hlediska obsahu výroku a právního posouzení věci. Odvolací soud nepovažuje rozsudek za překvapivý, jak žalobce namítá, když soud I. stupně posoudil důvodnost žaloby v intencích jejích skutkových tvrzení, kdy otázka platnosti darovací smlouvy, která byla řešena jako otázka předběžná, má zásadní význam na posouzení důvodnosti určovací žaloby. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak naplněn není. V odvolání přitom žalobce nepřichází s jinou argumentací než s tou, kterou uplatnil již v řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožňuje a k věci samé, respektive k odvolacím námitkám dodává následující.

14. Především žalobce soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

15. Odvolací soud předně uvádí, že prvostupňový soud předně mlčky správně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 o.s.ř.). V řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má věcnou legitimaci ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem má tedy i ten, jehož právní sféry se určované právo či povinnost dotýká, jako je tomu v projednávané věci, kdy v případě úspěchu ve věci se ideální nemovitosti stane součástí pozůstalosti po zůstaviteli, jehož je žalobce zákonným dědicem. Může to tedy být i žalobce, který není subjektem práva, jehož určení se domáhá. O naléhavém právním zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li navrhovaný výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného obsahu, což předpokládá, že bude závazný pro všechny subjekty. Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je však třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení.

16. Věcně legitimován je ten účastník, který je subjektem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná, tedy ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) či tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o nichž soud rozhoduje. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem (nositelem) tvrzeného práva a žaloba jím vedená nemůže být proto úspěšná.

17. V projednávané věci je třeba vyjít ze skutkového závěru, že zůstavitel uzavřel dne 15. 2. 2023 se svou manželkou – žalovanou Darovací smlouvu, jejímž předmětem byl převod ideální poloviny vlastnictví k předmětným nemovitostem, návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalované byl podán [správní orgán 2] dne 18. 5. 2023, dne [datum] zůstavitel zemřel. Na nemovitostech vázne zástavní právo smluvní pro pohledávku do výše 3 180 000 Kč, zapsané pro [právnická osoba], a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30. 9. 2014, dále zákaz zcizení po dobu trvání zástavního práva pro [právnická osoba]. [správní orgán 2] vyzval zůstavitele (v té době již po smrti zůstavitele) a žalovanou k doložení souhlasu zástavního věřitele se zcizením nemovitosti s tím, že lhůtu k doložení tohoto souhlasu prodloužil do dne 8. 7. 2023. Žalovaná urgovala u [právnická osoba] vyslovení souhlasu, o nějž požádala dne 27. 2. 2023, a to i prostřednictvím e-mailu. Zástavní věřitel – [právnická osoba]. vyjádřil souhlas se zcizením zástavy přípisem datovaným dne 6. 3. 2023. Žalovaná je na základě uvedeného zapsána jako vlastník ideální 1/2 předmětných nemovitostí, zapsaných na LV č. [číslo] u [správní orgán 2], Katastrální pracoviště [adresa]. Uvedený skutkový stav není nikým sporován.

18. Odvolací soud plně souhlasí s tím, jak nastalou situaci posoudil soud I. stupně, který dovodil, že žalobce není nadán hmotným právem k tomu, aby sporoval platnost darovací smlouvy, které měl dle jeho přesvědčení předcházet souhlas zástavního věřitele se zcizením nemovitosti před tím, než došlo ke vkladu vlastnického práva zůstavitelem a žalovanou. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na argumentaci soudu I. stupně, s níž se ztotožňuje.

19. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolací soud podává, že účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15). Z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu vyplývá, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Uvedeným požadavkům napadaný rozsudek dostál.

20. Podle ustanovení § 1761 o. z. zákaz zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany.

21. Rozdíl, zda zákaz zatížení nebo zcizení věci byl zřízen jako věcné právo, či nikoliv, se projevuje v účincích takového zákazu, tedy působí-li jen mezi stranami smlouvy, (a porušení takového zákazu se projeví jen v jejich vztahu), nebo má účinky vůči každému, erga omnes (a porušení takového zákazu se projeví i ve vztahu ke třetí osobě). Jen ze samotné skutečnosti, že zákaz byl zřízen jako věcné právo, nelze však dovozovat neplatnost právního jednání, které porušuje takový zákaz.

22. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2022 sp.z. 21 Cdo 1813/2021 „Pro případ právního jednání porušujícího sjednaný zákaz zatížení nebo zcizení věci (ať již působí jen mezi stranami, nebo byl zřízen jako věcné právo) nestanoví zákon výslovně jeho neplatnost. Nabízí se otázka, zda jde vůbec o právní jednání, které odporuje zákonu. Podle teorie zákonného zmocnění není vázanost stran smlouvou dána sama sebou, nýbrž vyplývá ze zmocnění daného zákonem, a jako každá delegovaná norma musí být i norma smluvní obsahově i formálně v souladu s jí nadřazenou normou delegující (srov. DVOŘÁK, B. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1827). Proto je na místě zabývat se tím, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby takové právní jednání bylo neplatné. Rozumí-li se omezením v možnosti nakládání i smluvní omezení podle ustanovení § 1761 o. z. [srov. např. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1760, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1895/2021], pak ve vztahu k důvodu spočívajícímu v tom, že dlužník není podle sjednaného zákazu zatížení oprávněn zřídit zástavní právo k věci, podává odpověď výslovně ustanovení § 1760 o. z., podle něhož skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.“ 24. Dále se v citovaném rozsudku uvádí, že: „Z pohledu ustanovení § 1760 o. z. je nerozhodné (jak bylo ve vztahu k vlastnickému právu již uzavřeno Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016, uveřejněném pod č. 65/2019 Sb. rozh. obč.), zda "má smlouva (titulus) tzv. translační účinky, tj. zda se vlastnické právo k věci převádí již samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti (a titulus a modus splývají v jedno; srov. § 1099 o. z.), anebo zda je k nabytí ... práva nutné další právní jednání (modus). V obou případech platí, že skutečnost, že prodávající není ke dni uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětu koupě, nečiní kupní smlouvu sama o sobě neplatnou pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 580 odst. 2 a § 588 o. z.“ 25. Obdobně i odborná literatura uzavírá, že porušení věcněprávního zákazu zcizení s ohledem na ustanovení § 1760 o. z., které na takové případy pamatuje (omezení dispozic nakládání s věcí, která je v právním obchodu), nemá žádný vliv na platnost smlouvy uzavřené v rozporu s takovým zákazem [viz BALLIU, A. Postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem. Právní rozhledy, 2021, č. 11, s. 381, nebo obdobně u problematiky postupních smluv uzavřených v rozporu s ujednaným zákazem BEZOUŠKA, P. Smluvní zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Právní rozhledy, 2015, č. 11, s. 381-390].“ 26. Výše uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, přičemž je zřejmé, že zákaz zcizení předmětných nemovitých věcí, který byl zřízen jako věcné právo, nebránil zůstaviteli, aby uzavřel platnou darovací smlouvu, tím spíše za stavu, kdy souhlas zástavního věřitele byl dán a příslušnému katastrálnímu úřadu dodatečně doložen. Odvolací soud proto uzavírá, že porušení zákazu zcizení nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, které byly zřízeno jako věcné právo, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost darovací smlouvy, jejímž uzavřením – bez udělení souhlasu zástavního věřitele – byl tento zákaz porušen.

27. Z obsahu podaného odvolání je však zřejmé, že proti výše uvedeným závěrům žalobce již nebrojí. Svou argumentaci vystavěl nyní na závěru, že za stavu, kdy souhlas zástavního věřitele byl vydán až po smrti zůstavitele, nedostal se nikdy do jeho dispoziční sféry, proto nemohl nabýt svých právních účinků. Závazek z darovací smlouvy mezi tím zanikl pro následnou nemožnost plnění (§580 odst. 2 o.z.). Tato argumentace je nepřiléhavá, disrespektující skutečnou vůli vlastníka nemovitosti – zůstavitele, který za svého života zatížil nemovitost ve svém vlastnictví pro dluh žalobce, kdy následně učinil ze své vůle právní jednání (uzavřel darovací smlouvu, vyžádal souhlas zástavního věřitele žalobce se zcizením nemovitosti a učinil návrh na vklad vlastnického práva žalované u příslušného katastrálního úřadu) směřující k tomu, aby ideální nemovitosti bezplatně převedl na žalovanou. Zůstavitel jednak souhlas (jednostranné právní jednání) zástavního věřitele s právním jednáním – darovací smlouvou získal, kdy skutečnost, že se souhlas zástavního věřitele nedostal do sféry dispozice zůstavitele je z hlediska účinků uzavření darovací smlouvy a následného vkladu do příslušného katastru nemovitostí, irelevnatní. Darovací smlouva má v tomto směru samostatný právní osud, není závislá na perfekci jednostranného právního jednání zástavního věřitele, kdy katastrálním úřadem bylo správně shledáno, že ke dni vkladu vlastnického práva existoval souhlas zástavního věřitele s darovací smlouvou. Jakákoliv další argumentace žalobce – nedostatek dohody o správě zástavy předcházející souhlasu zástavního věřitele, hypotetické sankce zástavního věřitele vůči žalobci pro porušení povinností týkajících se zástavních dluhů apod. svědčí o účelovosti argumentace tam, kde platí klasické rčení – nullo actore, nullus iudex (doslova: není-li žalobce, není ani soudce). Námitky žalobce uplatněné v tomto řízení svědčí výhradně zástavnímu věřiteli, ten ovšem právní jednání zůstavitele, na rozdíl od žalobce, dle všeho, co v řízení vyšlo najevo, bezvýhradně akceptoval.

28. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně uzavírá, že vlastnické právo žalované k předmětné nemovitosti svědčí po právu, proto je žaloba na určení vlastnického práva ve prospěch zůstavitele neopodstatněná. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn není. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně ve výroku ad I/ potvrdil podle § 219 o. s. ř.

29. Pokud jde o nákladový výrok ad II/, prvostupňový soud správně v souladu s principem úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žalované vůči žalobci svědčí právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech na právní zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Prvostupňový soud pominul, že úkon advokáta dle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 měl být honorován z puncta 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b), nikoliv dle § 9 odst. 3 písm. a).

30. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, však odvolací soud v dané procesní situaci, kdy žalovaná odvolání do nákladového výroku nepodala, v souladu se zásadou zákazu reformace in peius nemohl nahradit chybějící procesní aktivitu žalované a zhoršit postavení žalobce. Uplatnění zásady zákazu reformace in peius v občanském soudním řízení konstatoval i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2258/2021: „Také v občanském soudním řízení až na výjimky platí zásada zákazu reformationis in peius, kterou jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž se smyslem a účelem opravných prostředků.“ Za uvedeného stavu odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek i v nákladovém výroku ad II/ potvrdit dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalované. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalované za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání /§ 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu/, ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta (§ 13 odst. 4 tarifu), s tím, že vyjádření k odvolání ze dne 31. 10. 2024 bylo učiněno před účinností advokátního tarifu novelizovaného vyhláškou č. 258/2024 Sb., kterou byl změněn advokátní tarif s účinností od 1. 1 .2025 (dále jen vyhláška) a je třeba je honorovat dle § 9 odst. 4 písm. b) částkou 3 100 Kč a částkou 300 Kč za paušální náhradu. Advokátní tarif ve znění vyhlášky aplikován býti nemohl, neboť dle čl. II Přechodných ustanovení vyhlášky platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Odměnu advokáta a režijní paušál za účast na jednání odvolacího soudu, které se konalo 15. 1. 2025, již v souladu s aktuálním zněním tarifu ve znění vyhlášky stanovil odvolací soud dle § 9 odst. 4 písm. a) v částce 5 620 Kč a náhrada za režijní paušál v částce 450 Kč. S navýšením o 21 % sazbu DPH (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) v částce 1 988,70 Kč náklady žalované v odvolacím řízení představují částku 11 458,70 Kč. Tyto náklady žalované bylo žalobci za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalované (výrokem ad II/).

Poučení