62;11Ca 378/2009 - 51-

Rubrum

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16. 6. 2009, sp.zn.2009/756/had, č.j: had 6939/09, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, č.j.: had/7216/09, se zrušuje ve výroku pod bodem 24 - Telefónica O2 Czech Republic, a.s. a v závislém výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení a věc s e v r a c í v tomto rozsahu žalované k dalšímu řízení.

Výrok

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 9. 12. 2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., jehož se měl dopustit tím, že dne 28. 8. 2008 v době od 2.07 hodin do 2.17 hodin šířením programu TV Hustler obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, konkrétně uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí, vysílal pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se dopustil porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořadu, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. V bodě I. podané žaloby žalobce uvedl, že poskytuje od 1. 9. 2006 svým zákazníkům službu digitální televize, jejíž součástí je i provozování převzatého rozhlasového a televizního vysílání prostřednictvím kabelového systému. Zákazník si při zřízení služby má možnost zvolit či rozšířit počet přijímaných programů objednávkou z doplňkové programové nabídky, která obsahuje balíčky žánrově obdobných televizních programů, přičemž jedním z takto nabízených balíčků je balíček s názvem Privat plus, který obsahuje erotické programy TV Hustler, XXX Xtreme, a TV Leo. Televizní program TV Hustler vysílá denně od 22.00 do 05.00 hodin. Je šířen jak v rámci Nizozemského království, tak i do ostatních zemí Evropské unie včetně České republiky. Původní vysílatelem programu je společnost Sapphire Media International BV se sídlem v Amsterdamu v Nizozemí. Žalobce je ve vztahu k programu TV Hustler provozovatelem převzatého televizního vysílání z jiné členské země EU v kabelovém systému. Žalobce poskytuje program TV Hustler prostřednictvím Služby výhradně individuálně určeným zákazníkům, kteří si předem u žalobce program, resp. balíček Privat plus objednají a následně zaplatí za přístup k tomuto balíčku v rámci pravidelných plateb. Součástí Služby je i tzv.rodičovský zámek, který umožňuje zablokovat kterékoliv televizní programy dle volby zákazníka heslem tak, aby program nebyl přístupný nepovolaným osobám, zejména dětem. V bodě II. podané žaloby žalobce popsal průběh správního řízení, zahájeného dne 22. 12. 2008 pro údajné možné porušení § 32 odst. 3 písm. e) zákona o vysílání. Žalobce se k zahájenému správnímu řízení vyjádřil dne 7. 1. 2009 a vyzval žalovaného k zastavení řízení, nicméně žalovaný tak neučinil a vydal žalobou napadené rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí považuje žalobce za nezákonné. Žalovaný správní úřad napadené rozhodnutí vydal, aniž by v souladu s ustanovením § 51 správního řádu provedl jediný důkaz, směřující ke zjištění skutečného obsahu vysílání a jeho povahy, a to vysílání celého filmu a ne jen jeho části vytržené z kontextu. Žalovaný nevyhodnocoval žádný vlastní přímý a existující důkaz, ale pouze zprostředkovaný subjektivní popis zpracovaný pro její účely úřadem žalovaného. Záznam na CD nebyl proveden k důkazu v rámci správního řízení, žalovaný se spokojil se zprostředkovaným popisem pouhého výseku vysílání a nezval při svém rozhodování úvahu scénu celou v kontextu celého programu. Záznam celou scénu ani neobsahuje. Dokazování v rámci správního řízení však připadá v úvahu pouze tehdy, pokud žalovaný správní úřad má oprávnění se danou problematikou zabývat. Žalobce má za to, a uvedl to již ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení, že z právním předpisů Evropské unie upravujících šíření převzatého televizního vysílání vyplývá, že zde existuje zvláštní právní mechanismus, který aplikaci národní úpravy vylučuje. Žalobce proto namítá, že žalovaný nebyl a není oprávněn se touto záležitostí zabývat. Podle názoru žalobce předmětné vysílání nemůže narušit vývoj dětí a mladistvých, neboť zákazníkem žalobce je vždy plnoletá osoba, která si na základě své volby sledování programu TV Hustler výslovně objednala a sleduje jej v čase opět dle své volby a která má současně pro ochranu dětí a mladistvých k dispozici kromě jiného rodičovský zámek, který umožňuje blokovat zákazníkem určené televizní programy a šíření tzv. zábavy pro dospělé dochází v pozdních nočních hodinách. V bodě III. podané žaloby žalobce namítl, že žalovaný nebyl podle směrnice č. 89/552/EHS v platném znění ke dni rozhodování žalovaného oprávněn ke kontrole obsahu převzatého vysílání programu TV Hustler pocházejícího z jiné země Evropské unie, nebyl oprávněn bránit šíření tohoto programu na území České republiky a neměl ani pravomoc udělit žalobci pokutu za šíření tohoto programu. Subjektem televizního vysílání předmětného programu, licencovaného společností Sapphire Media International BV nejen do České republiky, ale i do dalších zemí, není žalobce, neboť nemá redakční odpovědnost za skladbu televizních pořadů ani není prvotním šiřitelem vysílání. Subjektem vysílání dle směrnice je společnost Sapphire Media International BV, která je v souladu se směrnicí regulována členským státem, v němž sídlí. Článek 2a) předmětné směrnice stanoví přesný postup členského státu a jeho orgánů v případě, že přijímající členský stát má za to, že dochází k porušení pravidel stanovených směrnicí. Oblast ochrany dětí, mladistvých a veřejný pořádek je harmonizována směrnicí a proto žalovaný ani český národní předpis není oprávněn tuto oblast samostatně regulovat ve vztahu k provozovateli převzatého vysílání, pocházejícího z jiného členského státu Evropské unie. Argumentace žalovaného článkem 3 odst. 1 směrnice je zcela mylná, neboť je aplikovatelná pouze na subjekty televizního vysílání, tedy původní vysílatele, který spadá do pravomoci tohoto členského státu, jímž však žalobce v daném konkrétním případě není. Pokud žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentoval rozhodnutím Soudního dvora Evropských společenství, jde o mylnou interpretaci judikatury, neboť pro rozhodnutí žalovaného ve věci jsou tyto rozsudky neaplikovatelné, neboť řeší odlišné otázky a nikoli tu, která je předmětem tohoto řízení. Žalovaný se ve svém rozhodnutí neřídil ani směrnicí se stávajícím znění ani se podpůrně neopřel při výkladu stávajícího znění směrnice jím novelizovaným znění a tím došlo k porušení směrnice a vydání nezákonného rozhodnutí. Pod bodem IV. podané žaloby žalobce namítl, že na základe uvedených principů komunitárního práva, kterým je Česká republika vázána, je žalobce přesvědčen o tom, že ustanovení § 32 zákona o vysílání je nutné vykládat v souladu se směrnicí a příslušnými rozhodnutími, resp. rozlišovat členský stát původu vysílání a členský stát, kde se vysílání pouze přeneseně šíří. To vše z důvodu, že směrnice obsahuje zvláštní právní mechanismus závazný pro všechny členské státy EU a tento mechanismus má přednost před vnitrostátní právní úpravou, pokud jej vnitrostátní právní úprava řádně netransponovala. V bodě V. podané žaloby žalobce namítl, že žalovaný pochybil, pokud ignoroval evropskou úpravu a učinil rozhodnutí žalobce sankcionovat podle českého práva, když pominul možnost udělit žalobci upozornění na porušení zákona dle ustanovení § 59 zákona o vysílání. Podle názoru žalobce nedošlo k porušení povinnost zvlášť závažným způsobem, neboť předmětná scénka proběhla od 2.07 do 2.17 hodin a v tomto časovém úseku nemohlo dojít dle názoru žalobce k porušení povinností ve vysílání ve vztahu k dětem a mladistvým. Žalovaný dále nedodržel ani prekluzívní lhůtu k uložení pokuty, neboť se dozvěděl o vysílání předmětného děje z vlastního monitoringu televizního vysílání dne 28. 8. 2008. Rozhodnutí o udělení pokuty však bylo doručeno až po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání. K uložení pokuty tak nemělo dojít vůbec, tedy ani při případném dodržení subjektivní prekluzívní lhůty. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 10. 2. 2010 vyplývá, že práva a povinnosti při vysílání programu se na provozovatele převzatého vysílání nevztahují a proto je nutné v případě těchto provozovatelů postupovat podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který stanoví kategorie pořadů, které není provozovatel rozhlasového vysílání oprávněn šířit. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Směrnice vyžaduje aktivitu národního legislativce a v daném konkrétním případě čl. 3 Směrnice č. 89/552/ES v odst. 1 uvádí, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato Směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. V konkrétním případě ten článek 3 Směrnice uvádí, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato Směrnice, přísnější či podrobnější předpisy. Členské státy bez ohledu na uplatňování zásady země původu mohou nadále přijímat opatření, omezující volný pohyb televizního vysílání, ale pouze za podmínek stanovených ve směrnici č. 89/552/ES a v souladu s postupem stanoveným ve směrnici, když dle ustálené judikatury Evropského soudního dvora je nutno jakékoli omezení volného pohybu služeb vykládat restriktivně. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je podle relevantních ustanovení směrnice povinna zamezit vysílání, které může být potencionálně škodlivé pro fyzický, dušení a morální vývoj dětí a mládeže. Ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) a b) zákona o vysílání bylo součástí právního řádu České republiky v době přístupových rozhovorů a nebyl shledán jejich nesoulad s právním řádem, resp. normami komunitárního práva. Za porušení ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oprávněna uložit provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu s tím, že při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představuje právo Evropských společenství a judikatura Evropského soudního dvora povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které bylo přijato k provedení práva společenství. Rada zcela jasně a srozumitelně zdůvodnila výši sankci a není pochyb o souladu tohoto zdůvodnění se zákonnými požadavky. Předmětné jednání žalobce naplňovalo znaky pornografie a bylo současně pornografií s hrubými násilnými prvky. Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu dne 24. 3. 2010 repliku, v níž poukázal na to, že po sepsání vyjádření a odeslání na soud sám žalovaný správní úřad zjevně změnil svůj právní názor, když na svém zasedání konaném dne 16. 2. 2010 projednal svou předmětnou záležitost a čestně uznal své pochybení. Ze závěrů vyplývá, že po projednání žalobních námitek opravňuje zástupce Rady v soudních řízeních vedených proti rozhodnutí sp.zn. 2009/756/had připustit oprávněnost výše uvedené žalobní námitky účastníka řízení ohledně porušení článku 2a) odst. 1 směrnice. Žalovaný zřejmě dodatečně a otevřeně přiznal svůj omyl a dezinterpretaci evropské právní úpravy či judikatury nemá v úmyslu trvat. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu ze dne 27. 4. 2010 vyplývá, že se Rada seznámila s replikou žalobce a návrhy Městského soudu v Praze ohledně možného vydání rozhodnutí o uspokojení žalobce a přitom dospěla k závěru, že nelze v předmětném řízení postupovat dle ustanovení § 62 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, s vydáním nového rozhodnutí nebo opatření, popř. provedením jiného úkonu v souladu s ustanovením § 153 zákona č. 500/2006 Sb., správního řádu. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Spisový materiál obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize č. 654/08 ze dne 9. 10. 2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22. 10. 2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28. 8. 2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm.a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28. 8. 2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 písm. b), c), e) a f). Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek výslovně charakterizován pojmem „porno“. Nejedná se přímo o materiály provozovatele ani kabelových televizí, ale o internetové upoutávky nejasného původu. Na webových stránkách provozovatele je vlastní program charakterizován mimo jiné výrazem „hardcore adult entertainment, tedy zhruba „tvrdá zábava pro dospělé“, což je obecně používaná fráze, nahrazující slovo „pornografie“. Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Oznámením ze dne 21. 10. 2008, č.j.: had/8281/08, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila se všemi provozovateli převzatého vysílání správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28. 8. 2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování. Spisový materiál obsahuje vyjádření žalobce ze dne 5. 1. 2009, v němž účastník řízení vyjádřil svůj nesouhlas se zahájením řízení s tím, že jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nenese a ani nemůže nést redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady. Vyjádření obsahuje odkaz na nedávno revidovanou Směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES. Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila pod jednotlivými, ve výroku tohoto rozsudku specifikovanými body jednotlivým žalobci pokutu ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28. 8. 2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání“, pojmu „děti a mladiství“, pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje“. Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst.3 písm.c) zákona o vysílání ve výši 200.000,- Kč každému z účastníků řízení. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 5. 10. 2010 zástupce žalobce poukázal na písemné vyhotovení žaloby s tím, že hlavním žalobním bodem je závěr žalobce, že Rada měla postupovat podle Směrnice „Televize bez hranic“. Rada zaměňuje subjekt televizního vysílání s provozovatelem převzatého pořadu. Mělo být postupováno podle článku 2 Směrnice, tj, Rada se měla obrátit na nizozemskou Radu a na komisi. To se však nestalo, naopak byla žalobci uložena pokuta. Rozhodnutí trpí vadami, výše pokuty je nedostatečně zdůvodněná, Rada se spokojila s přepisem předmětné scénky, aniž by byly zjištěny další podklady pro rozhodnutí. Navíc bylo rozhodnutí vydáno po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené zákonem. Rada se o údajném porušení zákona dozvěděla 18. 8. 2008, rozhodnutí bylo žalobci doručeno až 13. 10. 2009. Dále má žalobce za to, že by se soud měl zabývat otázkou, zda nejsou splněny podmínky pro předložení věci Evropskému soudnímu dvoru, resp. Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla naformulována v závěrečném návrhu ze dne 29. 9. 2010. Zástupce žalovaného správního úřadu odkázal v plném rozsahu na písemné vyjádření k podané žalobě. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 9. 12. 2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h). Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30. 6. 1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání 1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání, - které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3, - na které se vztahuje odstavec 4.

3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech: a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě; b) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem; c) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě.

4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech: a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem; b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu; c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, ale užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě.

5. Není-li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství.

6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech." Podle článku 2a směrnice bod 1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou-li splněny tyto podmínky: a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22a; b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a); c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení; d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá. Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit.

3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá." Podle článku 3, bod 1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici.

3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Podle čl. 22 směrnice bod 1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.

3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. V prvé žalobní námitce žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, protože žalovaný správní úřad napadené rozhodnutí vydal, aniž by v souladu s ustanovením § 51 správního řádu provedl jediný důkaz, směřující ke zjištění skutečného obsahu vysílání a jeho povahy, a to vysílání celého filmu a ne jen jeho části vytržené z kontextu. Žalovaný nevyhodnocoval žádný vlastní přímý a existující důkaz, ale pouze zprostředkovaný subjektivní popis zpracovaný pro její účely úřadem žalovaného. Záznam na CD nebyl proveden k důkazu v rámci správního řízení, žalovaný se spokojil se zprostředkovaným popisem pouhého výseku vysílání a nezval při svém rozhodování úvahu scénu celou v kontextu celého programu. Záznam celou scénu ani neobsahuje. Uvedená žalobní námitka není důvodná. Městský soud si je vědom stávající judikatury Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č.j.: 6 As 20/2008 – 83, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl, že podstatnou pro posouzení dané otázky je skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah předmětného pořadu. Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu, odvysílaného provozovatelem televizního vysílání, bezprostředně zhlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím analýzy pořadu, provedené Úřadem žalované. Z uvedeného vyplývá, že tedy není dost dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad Rady jako její „servisní zabezpečení“. Stejně tak je soudu znám i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp.zn. 2 As 59/2008 - 80, jehož závěry šestý senát Nejvyššího správního soudu označil za „ojedinělé vybočení“. Z obou těchto rozhodnutí přitom vyplývá, že se soudy již námitkou žalobce, že skutková podstata, z níž žalovaný správní úřad vycházel, nemá oporu ve spisovém materiálu proto, že nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu, zabýval a lze proto uzavřít, že v tomto případě umožnil žalovanému správnímu úřadu předložený spis zjistit obsah předmětného pořadu, proti němuž ostatně ani žalobce v podané žalobě žádné konkrétní námitky nevznesl. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal, že má za to, a uvedl to již ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení, že z právním předpisů Evropské unie upravujících šíření převzatého televizního vysílání vyplývá, že zde existuje zvláštní právní mechanismus, který aplikaci národní úpravy vylučuje. Žalobce proto namítl, že žalovaný nebyl a není oprávněn se touto záležitostí zabývat. Z ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání vyplývá, že provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány mimo jiné v rozporu s ustanovením § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tedy v rozporu s povinností nezařazovat do vysílání pořady, které – zkráceně řečeno – obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Uvedenému zákazu, respektive povinnosti nezařazovat do vysílání výše uvedené pořady, koresponduje oprávnění Rady uložit v takových případech provozovateli převzatého vysílání pokutu (ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání). Žalobce namítal nerespektování nutnosti eurokonformního výkladu zákona o vysílání s tím, že Rada není oprávněna provádět sekundární kontrolu vysílání převzatého pořadu a nebyla oprávněna ani uložit sankci. Tyto námitky neshledal soud důvodnými. K námitkám o nemožnosti sekundární kontroly převzatých pořadů na území jiného členského státu než je stát původu lze částečně přisvědčit žalobci v tom, že Směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule Směrnice, které se žalobce dovolává, vyplývá, že kontrola členským státem není nutná. Z preambule Směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto Směrnicí, je pak s ohledem na právo Společenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu. Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána. Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 Směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má-li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Žalobce v podané žalobě zpochybňoval oprávnění Rady uložit pokutu s tím, že měl být zvolen (kromě postupu podle ustanovení § 62 zákona o vysílání – k tomu viz výše) postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice. Uvedené ustanovení upravuje oprávnění členského státu přijmout dočasná opatření, která představují odchýlení se od povinnosti zajistit svobodu příjmu a dalšího přenosu televizního vysílání, stanovené v článku 2a odstavec 1 Směrnice. Žalobce však zcela pominul ustanovení článku 2a odstavec 3, podle něhož odstavec 2 tohoto článku nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá. To znamená, že Směrnice umožňuje, aby členský stát, respektive příslušný správní úřad tohoto státu, uplatnil i sankce, zjistí-li porušení povinností v členském státě. Z článku 2a odstavec 3 Směrnice vyplývá, že ani Směrnice nevylučuje, aby Rada přistoupila k uplatněné svého oprávnění uložit žalobci sankci. Ze Směrnice přitom nevyplývá, že by uložení sankce bylo vázáno na to, že je zvolen či vyčerpán postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice. Lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice). K tomu, co bylo uvedeno, že nutno poukázat na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Zmiňovaný článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována. Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 4. 2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru. V daném případě nelze podle názoru soudu argumentovat ani tvrzením, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením bylo zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet, neboť uvedené podmínky se vztahují k jiným než pornografickým dílům. Tyto jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání. Městský soud v Praze shledal částečně důvodnou žalobní námitku, ve které žalobce namítl, že žalovaný správní úřad nedodržel ani prekluzívní lhůtu k uložení pokuty, neboť se dozvěděl o vysílání předmětného děje z vlastního monitoringu televizního vysílání dne 28. 8. 2008. Rozhodnutí o udělení pokuty však bylo doručeno až po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání. K uložení pokuty tak nemělo dojít vůbec, tedy ani při případném dodržení subjektivní prekluzívní lhůty. Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Městský soud v Praze se zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nález ze dne 5. 2. 2009, sp.zn.:

II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp.zn.:

I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu ustanovení § 75 s.ř.s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č.j.: 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaného pod č. 1851/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavnímposláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č.j.: 7 As 11/2020 – 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.cz, počátek běhu prekluzívní lhůty je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 1. 2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9. 10. 2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16. 6. 2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a doručeno bylo účastníkům řízení vždy až po datu 9. 10. 2009, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobci uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.). Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaného správního úřadu na přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v dané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v celkové částce 2.000,- Kč.

Odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení: