Soudní rozhodnutí (různé) · Usnesení

62;3A 195/2011-146

Rozhodnuto 2012-09-21

Citované zákony (14)

Rubrum

I. Žaloba se zamítá.

Výrok

Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílaní ze dne 28. 6. 2011 č.j. LOJ/2259/2011 ve věci sp. zn./Ident.: 2009/1244/LOJ/FTV (dále „RRTV“ a „rozhodnutí RRTV“), kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč za porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o vysílání“). Odvysíláním obchodního sdělení Herbamedicus, produkt Koňská mast (sponzor upoutávky, mutace 3) dne 6. 9. 2009 ve 21:13:01 hod. na programu Prima televize, které obsahovalo reklamní prvky spočívající zejména v odkazu na kvality produktu a pobídku diváka ke koupi a které nebylo nikterak odděleno od ostatních částí programu a jako reklama nebylo ve vysílání rozeznatelné, žalobkyně porušila podle rozhodnutí RRTV povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Spot využívá podle RRTV slovní spojení „úleva pro vaše klouby, svaly a páteř“, které se považuje za tzv. doporučující nabídku, jež má oslovit každého diváka individuálně a je tedy pobídkou k nákupu a spotřebě produktu. Takové prvky jsou podle RRTV vyhrazeny pouze pro reklamy a označení sponzora se tímto způsobem dostává nad rámec dovolené prezentace sponzora. Předmětný spot byl proto podle RRTV reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, a proto bylo třeba posoudit, zda byla jako taková řádně podle požadavků zákona o vysílání oddělena a zda byla rozeznatelná jako reklama. RRTV dospěla k závěru, že se nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o neoddělenou reklamu, a že označení sponzora obsahuje reklamní prvky spočívající zejména v odkazu na kvality produktu. Označení sponzora sice podle RRTV splňovalo náležitosti stanovené zákonem pro sponzorování pořadů, co se týče označení sponzorovaného pořadu požadovanými náležitostmi, avšak jako celek má reklamní charakter, a je tedy nutné, aby provozovatel při jeho vysílání splnil také požadavky, resp. povinnosti stanovené § 48 a násl. zákona o vysílání. Námitka žalobkyně směřující do nemožnosti kvalifikace skutku jako porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je podle právního názoru RRTV irelevantní. Obchodní sdělení je posuzováno podle hlediska RRTV primárně podle způsobu, jakým je způsobilé působit na průměrného diváka. Pokud obchodní sdělení, které sice odpovídá požadavkům kladeným zákonem na označení sponzora, je natolik reklamního charakteru, že je podle zákona o vysílání a současné judikatury reklamou, podléhá takovéto obchodní sdělení rovněž omezením týkajících se reklam. Reklama a sponzoring jsou dva odlišné druhy komerční komunikace založené na odlišných principech sledujících odlišné cíle, které musí být ve vysílání rozlišovány. Identifikace sponzora pomocí výrobků a služeb nesmí podle RRTV obsahovat údaje či informace, které vybízejí veřejnost k nákupu konkrétních produktů, jako např. reklamní slogany hodnotící údaje týkající se kvality, nesloužící pouze k identifikaci sponzora spojením jeho jména nebo loga s jeho charakteristickými výrobky nebo službami. Při rozhodování o výši pokuty se podle svého zdůvodnění RRTV řídila principy stanovenými v § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání a zhodnotila povahu vysílaného programu jako plnoformátového programu určeného široké škále diváků, jakož i i postavení žalobkyně jako provozovatele vysílání na mediálním trhu, které je srovnatelné s vysíláním programu Nova a ČT1 s tím, že žalobkyně spolu s uvedenými provozovateli televizního vysílání patří mezi tři nejúspěšnější provozovatele a zároveň provozuje druhou největší komerční televizi v ČR. Označení sponzora bylo zařazeno do vysílání celoplošného programu, a mělo tedy možnost pokrýt alespoň 70 % obyvatel ČR. Jedná se tedy o provozovatele televizního vysílání s potencionálně velmi vysokým podílem sledovanosti na mediálním trhu. Žalobkyni již bylo podle RRTV uloženo upozornění na porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, z její strany však nedošlo k nápravě jednání. Míru zavinění RRTV nehodnotila, neboť odpovědnost účastníka je konstruována jako objektivní a ze samotné podstaty zákona o vysílání podle RRTV vyplývá, že účastník je za obsah vysílání a jeho rozpor se zákonem odpovědný bez ohledu na míru zavinění. Žalobkyně žalobou namítá, že správní řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí RRTV, bylo vedeno v rozporu se zákonem a vyústilo v nezákonné rozhodnutí, neboť 1) závažným způsobem bylo porušeno právo žalobkyně na obranu ve správním řízení, což představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, 2) RRTV věc právně kvalifikovala nesprávně, napadené rozhodnutí RRTV je nepřezkoumatelné, pokud se jedná o otázku přímosti či nepřímosti pobídek k nákupu, 3) rozhodnutí RRTV je ve vztahu ke skutkové podstatě vytýkaných správních deliktů nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, 4) rozhodnuti je ve vztahu k otázce předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože podmínka trestnosti, jíž je předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání v časově a věcně související věci, v daném případě nebyla splněna (předchozí upozornění je podle žalobkyně samo o sobě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nemůže být z tohoto důvodu a dále z důvodu změny zákona podkladem pro rozhodnutí o uložení pokuty), 5) RRTV postupovala při ukládání pokuty v rozporu s § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, některými z kritérií se nezabývala, některá vyhodnotila mimo zákonný rámec správního uvážení a některá vyhodnotila nedostatečně. Městský soud v Praze (dále „Městský soud“) nejprve rozsudkem ze dne 2. 12. 2011 č.j. 3A 195/2011-77 žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí RRTV zrušil a věc vrátil žalované RRTV k dalšímu řízení poté, když dospěl k závěru, že spot odvysílaný žalobkyní nebyl reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, nýbrž sponzorským vzkazem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání, a že rovnocenným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí RRTV je skutečnost, že nebylo vyčerpáno tzv. precedenční preventivní upozornění žalobkyně podle ust. § 59 odst. 1 zákona o vysílání a že neexistuje časová ani věcná souvislost mezi upozorněním RRTV ze dne 7. 2. 2006 č.j. Rpo/120/05-Rup, kterého se RRTV nyní dovolává, a odvysílaným spotem, neboť uvedené upozornění reagovalo na věcně odlišnou otázku tzv. umístění produktu, nikoli na problematiku, který byla předmětem přezkumného řízení. Na základě věcného posouzení kasační stížnosti podané žalovanou RRTV Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) dospěl k závěru, že předmětný spot je kvalifikovatelný jako reklama, a proto rozsudek Městského soudu rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č.j. 6 As 1/2012-28, který je uveřejněn na www.nssoud.cz , zrušil a věc Městskému soudu vrátil k dalšímu řízení, pro které ho zavázal právním názorem, který Městský soud v dalším řízení o přezkumu rozhodnutí RRTV bez dalšího přebírá pro nové právní posouzení věci, když doplnění skutkového stavu dalším dokazováním není ve věci zapotřebí. Ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá: - Otázku, zda spot směřuje k propagaci prodeje, nákupu či pronájmu produktu, je nutno posuzovat pohledem průměrného diváka, který v rámci sledování určitého pořadu neplánovaně shlédne také daný spot (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 6. 2011 č. j. 7 As 59/2011- 74, shodně rozsudek ze dne 24. 11. 2011 č. j. 7 As 58/2011-79. NSS uvedl, že za jediné rozlišovací kritérium mezi reklamou a sponzorováním, které vyplývá přímo ze zákona o vysílání, lze označit účel, který má posuzované obchodní sdělení naplňovat. Při jeho hodnocení proto RRTV musí zejména posoudit, zda jsou údaje v něm uvedené primárně pouze informativního charakteru či zda již jde o údaje určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb. Kritériem pro hodnocení skutečného účelu obchodního sdělení jsou pak prostředky, jimiž má být tohoto účelu dosaženo. Toto kritérium však již nevyplývá přímo ze zákona o vysílání. Uvedenými prostředky mohou být v případě obchodního sdělení odvysílaného v rámci televizního vysílání v podstatě jakékoli jeho obrazové nebo zvukové výrazové prostředky. - Judikatura dovozuje, že hranice mezi sponzorováním a reklamou je dána účelem odvysílaného obchodního sdělení. Lze odkázat zejména na rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2006 č. j. 7 As 81/2005-79 (č.1063/2007 Sb. NSS), ze kterého se podává, že sponzorský vzkaz může obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek, zboží nebo službu. Základním účelem sponzorování je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože tam, kde by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, by se již nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Jak již bylo vysvětleno výše, účel spotu se pak dovozuje z výrazových prostředků, které v něm byly užity, resp. z toho, jak spot působí na průměrného diváka, který jej neplánovaně shlédne v rámci sledování televizního pořadu. - Obecně lze souhlasit s tím, že samotný fakt, že sponzorem pořadu je výrobek, nikoli právnická či fyzická osoba, sám o sobě nezvýrazňuje reklamní charakter spotu. Ani použití obratu „Vaše“ nečiní samo o sobě z posuzovaného spotu reklamu (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011 č. j. 7 As 68/2011-75). Na druhé straně však podle názoru NSS v posuzovaném spotu dochází ke zvýraznění reklamních prvků slovním obratem „...Koňská mast – úleva pro vaše klouby, svaly a páteř!“ a slovním obratem „Koňská mast – produkt přírodní medicíny!“. První z použitých obratů přitom zdůrazňuje léčivé účinky produktu sdělením, z něhož vyplývá, že produkt přináší úlevu pro klouby, svaly a páteř, čímž se zjevně míní úleva při bolestech těchto součástí pohybového aparátu. Druhý z použitých obratů ještě více akcentuje kvality produktu tím, že upozorňuje na přírodní původ produktu a zjevně tak cílí na současný trend ve společnosti směřující k preferenci „bio“ produktů a přírodních produktů vůbec. Přírodní charakter produktu je ještě názorně zvýrazněn rozvinutím kytic bylin za dózami s Koňskou mastí a také slovním obratem užitým hned ze začátku zvukové stopy „Bylinný balzám Koňská mast ...“. V průběhu spotu se i přes jeho relativně krátké trvání divák dovídá, jak vypadá balení předmětného přípravku a že existuje více druhů přípravku (nejméně dva, na což upozorňují dvě dózy v záběru), že přípravek přináší uživateli úlevu od bolesti pohybového aparátu a použitím několika výrazových prostředků je důsledně zdůrazněno sdělení, že tento přípravek je přírodního charakteru. Proto NSS dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyl předmětný spot sponzorováním, ale reklamou ve smyslu zákona o vysílání. RRTV nepochybila, pokud spot vyhodnotila jako reklamu. Předmětný spot obsahoval přímou pobídku k nákupu propagovaného produktu, což je právě znakem reklamního sdělení, zatímco znakem sponzorského vzkazu je, jak uvádí žalobkyně, nepřímá pobídka k nákupu. - Rovněž původně učiněné vyhodnocení otázky existence předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání považuje NSS za věcně nesprávné, a to zejména ve světle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 4. 2012 č. j. 6 As 26/2010-101. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že v případech, kdy zákon o vysílání stanoví jako podmínku předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 tohoto zákona, je třeba, aby v tomto upozornění bylo dostatečně konkrétně a s jinými skutky nezaměnitelně popsáno závadné jednání provozovatele a byly identifikovány takové jeho skutkové znaky, které vedou regulátora k závěru, že byla porušena určitá povinnost podle zákona o vysílání. Kromě toho musí upozornění obsahovat přezkoumatelnou právní úvahu o tom, jakou povinnost měl provozovatel porušit. Upozornění je podle tohoto judikátu účinné toliko vůči konkrétnímu provozovateli, ale jednání, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn, a další jednání, za něž je provozovatel sankcionován, nemusí být ve všech aspektech totožná. Jednání, za něž je provozovatel sankcionován, musí vykazovat v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl provozovatel upozorněn. Pokud jde o časovou platnost předchozího upozornění, dovozuje citovaný judikát, že toto upozornění platí „věcně“ (po dobu, po kterou má provozovatel licenci či registraci). - V projednávané věci bylo upozornění ze dne 7. 2. 2006 č. j. Rpo/120/05-Rup vydáno. Podle názoru NSS byla splněna podmínka, že předchozí upozornění musí obsahovat nezaměnitelný popis závadného jednání a identifikaci jeho skutkových znaků, které vedou RRTV k závěru o porušení povinností podle zákona o vysílání. Odůvodnění upozornění obsahuje informaci, že podle názoru RRTV jsou reklama a sponzorování dva odlišné druhy komerční komunikace, přičemž pro oba prostředky jsou stanovena rozdílná pravidla. Proto musí oba prostředky mediální komunikace odlišitelné nejen svou formou, ale také obsahem, který musí být v souladu s jejich vlastním účelem stanoveným zákonem o vysílání. Pro toto rozlišení není rozhodující motivace sponzora, provozovatele či jiných osob, ale zákonná definice, která stanoví, že účelem sponzorování je propagace, kterou stěžovatelka rozumí pouhé uvádění např. výrobku ve známost. Tato propagace, resp. uvádění výrobku ve známost, pak nesmí jít tak daleko, aby působila na diváky takovým způsobem, že ve svých důsledcích podporuje prodej, nákup nebo pronájem výrobku. V odůvodnění se konstatuje, že pokud má sponzorský vzkaz charakter reklamy, musí být také jako reklama posuzován a provozovatel musí splnit povinnosti stanovené zákonem o vysílání pro vysílání reklamy a teleshoppingu. Podle názoru NSS poskytnuté upozornění obsahuje, v souladu s vymezením náležitostí předchozího upozornění výše citovaným usnesením rozšířeného senátu, také přezkoumatelnou právní úvahu o tom, jakou povinnost měl konkrétně provozovatel vysílání porušit. - Podle NSS i věcná souvislost toho, zda jednání, za něž je provozovatel v projednávané věci sankcionován, vykazuje v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl provozovatel upozorněn, je v projednávaném případě dána, neboť i v případě, v němž bylo vydáno upozornění, šlo o odvysílání spotu kvalifikovatelného jako reklama a neodděleného od ostatního programu podle požadavků zákona o vysílání. Je třeba také zdůraznit, že v případě, v němž bylo vydáváno upozornění, stejně jako v případě, za který byla uložena stěžovatelkou sankce, nebyl propagovaný výrobek přímo začleněn do konkrétního pořadu, proto podle NSS nelze sídlet názor, že by byl skutek, pro který bylo vydáno upozornění, podle současné právní úpravy jednoznačně kvalifikovatelný jako umístění produktu. Pokud jde o časovou souvislost, odkázal NSS na odůvodnění shora citovaného usnesení rozšířeného senátu, ze kterého vyplývá, že předchozí upozornění je třeba pokládat za platné „věcně“, tedy po dobu, po kterou je konkrétní provozovatel, jemuž bylo vydáno, držitelem licence k vysílání. Před jednáním v dalším řízení předložila žalobkyně k věci vyjádření ze dne 11. 9. 2012 č.j. PRV/088/12, v němž vyslovila nesouhlas s právním názorem vyjádřeným v rozsudku NSS s tím, že český zákonodárce nevyužil možnosti přísnější úpravy sponzorování pořadů, než jaká vyplývá z čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU, o audiovizuálních mediálních službách. Navrhuje proto, aby byla věc předložena Soudnímu dvoru Evropských společenství (nyní roz. Soudnímu dvoru Evropské unie, dále „Soudní dvůr“) k rozhodnutí o předběžné otázce: Je při rozhodování o tom, zda se jedná o sponzorování či nikoli, možné zkoumat pouze otázku, zda jsou porušeny obsahové limity při sponzorování, a nezkoumat ostatní okolnosti případu vyplývající z definice sponzorování (jako např. otázky, zda se sponzorovi jednalo o spojení jeho značky s konkrétním produktem provozovatele vysílání, nasazení spotu nebo obsahu smlouvy)? Pro případ, že se Městský soud neztotožní s její argumentací, navrhuje předložit Soudnímu dovru i všechny další předběžné otázky uvedené v žalobě: Může informace o sponzorování podle čl. 10 písm. c) směrnice o audiovizuálních mediálních službách být nepřímou pobídkou k nákupu zboží nebo služeb ve smyslu čl. 10 písm. b) směrnice ? Jsou ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. k) a čl. 10 směrnice o sponzorování speciální k ustanovení čl. 19 odst. 1 a ostatním ustanovením směrnice o reklamě? Může být oznámení o sponzorování ve smyslu čl. 10 písm. c) směrnice, které poruší obsahové limity vyplývající z ustanovení čl. 10 písm. b) směrnice, považováno z důvodu porušení těchto obsahových limitů za reklamu? Pokud jde o předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání, pak podle žalobkyně RRTV ve správním řízení vůbec nesdělila, že se hodlá opřít o upozornění Rpo/120/05-Rup. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí RRTV nepřezkoumatelné, neboť žádnou identifikaci podstatných rysů případů podle upozornění a případu podle napadeného rozhodnutí RRTV a žádné jejich porovnání neobsahuje. Při jednání soudu v dalším řízení žalobkyně odkázala na své výše uvedené vyjádření a upozornila, že mezi dobou spáchání deliktu a rozhodnutím žalované došlo ke změně zákona o vysílání, a to zákonem č. 132/2010 Sb. S poukazem na judikaturu Městského soudu (ve věcech sp. zn. 6A 300/2011, 28Ca 151/2002) se domnívá, že žalovaná RRTV pochybila, když udělila pokutu podle starého zákona, resp. staré právní úpravy a nevypořádala se s novou právní úpravou, kterou přinesl zákon č. 132/2010 Sb. Opětovně proto navrhla, aby napadené rozhodnutí RRTV bylo zrušeno a věc vrácena žalované RRTV k dalšímu řízení. Žalovaná jen odkázala na rozsudek NSS, s nímž se ztotožňuje, a vyslovila domněnku, že veškeré právní otázky zde předestřené již byly předmětem rozsáhlého soudního přezkumu včetně přezkumu před NSS. K nově vzneseným námitkách a návrhům žalobkyně je třeba uvést, že tzv. další řízení, k němuž dochází poté, kdy NSS zruší rozhodnutí krajského soudu (včetně pražského Městského soudu) ve správním soudnictví a věc mu vrátí k tomuto „dalšímu řízení“, není opravnou instancí vůči kasačnímu rozhodnutí NSS, naopak jde o řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem vysloveným NSS ve zrušovacím rozhodnutí (viz § 110 odst. 4 s.ř.s.) a jehož nerespektování je důvodem pro podání nové kasační stížnosti (viz § 104 odst. 3 písm. a/ s.ř.s.). Je skutečností, že návrh na předložení věci Soudnímu dvoru byl uplatněn již v žalobě pro případ, že by Městský soud nechtěl žalobě vyhovět. Městský soud však v původním řízení žalobě vyhověl, a proto nebylo nutné v řízení předcházejícím řízení o kasační stížnosti řešit otázku, zda věc předložit s položením předběžné otázky či nikoli. NSS si byl vědom návrhu žalobkyně a hovoří o něm v bodě 21. odůvodnění. Ze souvislostí jednotlivých bodů odůvodnění vyplývá, že neshledal důvod takovému návrhu vyhovět zvláště, když ani žalobkyně v řízení o kasační stížnosti, konkrétně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 14. 4. 2012 č.j. PRV/042/12, jež je založeno ve spise NSS sp. zn. 6 As 1/2012, takový návrh nezopakovala a neuplatnila. Návrh žalobkyně ze dne 11. 9. 2012 č.j. PRV/088/12 na předložení věci Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžných otázkách, které žalobkyně v návrhu naformulovala a oproti žalobě rozšířila, tak přišel z procesního hlediska ex post. Městský soud nemůže nevidět závazný právní názor NSS, k jehož respektování ho zavazuje zákon (§ 110 odst. 4 s.ř.s.), tím, že by až v tomto stadiu „dalšího“ řízení předložil věc Soudnímu dvoru k podpoře právního názoru žalobkyně. K právním námitkám, které žalobkyně přednesla, pokud jde o otázku, zda měla či neměla být aplikována novelizace zákona o vysílání (zák. č. 132/2010 Sb.), až při jednání v rámci dalšího řízení, již nelze přihlédnout, jak připomněla i žalovaná, neboť poukazují pouze na právní pohled na aplikaci právních předpisů, který musel být vzat Nejvyšším správním soudem v úvahu. Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení, který se týkal podle § 110 odst. 3 s.ř.s. i řízení o kasační stížnosti (viz bod 35. odůvodnění rozsudku NSS), se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení (požadovaná ve výši zaplaceného soudního poplatku) nenáleží. Žalovaná RRTV sice byla úspěšná, avšak podle vyjádření při jednání jí náklady v soudním řízení nevznikly, a to ani v rámci řízení o kasační stížnosti před NSS, a proto ani přiznání jejich náhrady výslovně nežádala.

Odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení:

Citovaná rozhodnutí (4)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.