63 A 1/2022 – 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO 42396565 sídlem Horní 156, Český Krumlov zastoupena advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, IČO 0132774 sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451 sídlem Přemyslova 1106/19, Nový Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2021, č. j. SPU 303736/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 6. 12. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2021, č. j. SPU 303736/2021 (dále též „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 3. 8. 2021, č.j. 281458/2021, kterým prvostupňový správní orgán zastavil řízení ve věci vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zahájené na základě žádosti žalobkyně ze dne 14. 7. 2021 ve věci vydání pozemků v katastrálním území Petrovice u Borovan, Vlachnovice, Kamenný Újezd, Štěkře a Pořešín.

2. Žalobkyně úvodem žaloby rekapituluje průběh řízení před správními orgány. Následně podává obsáhlé pojednání o judikatuře Ústavního soudu, kterou považuje za rozhodnou pro posuzovanou věc. Žalobkyně připouští, že Ústavní soud usneseními zmíněnými v napadeném rozhodnutí restituční nároky církevních právnických osob odmítal. Současně žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, vyhlášený dne 3. 2. 2021 s tím, že Ústavní soud se tímto nálezem přiklonil k závěru, že pokud byl původní vlastník formálně označen v konfiskační vyhlášce dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též „dekret č. 12/1945“), ale jeho majetek byl převzat státem teprve v rozhodném období dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále též „ZMVC“) a na základě zákonů č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále též „zákon o nové pozemkové reformě“) a č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále též „zákon o revizi první pozemkové reformy“), lze jej postupem podle ZMVC vydat. Žalobkyně dále odkazuje na nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, kde se Ústavní soud zabýval totožnou právní otázkou, tj. rozporem konfiskačního správního aktu a restitučního titulu dle ZMVC a vyhověl ústavní stížnosti jiné oprávněné osoby dle ZMVC. Ústavní soud ve vztahu k historickému majetku Římskokatolické farnosti Rožmberk nad Vltavou uzavřel, že tento jí byl odebrán na základě zákona o revizi první pozemkové reformy, nikoli na základě vyhlášky dle dekretu č. 12/1945. Žalobkyně připomněla, že Ústavní soud se od právního názoru přijatého nálezem sp. zn. II. ÚS 1920/20 doposud neodchýlil a vázán jím vydal další nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti oprávněné osoby dle ZMVC. Dle žalobkyně nebyla v posuzované věci konfiskace předmětných pozemků účinně provedena, a naopak je zdokumentován postup jejich odnětí státem podle dle zákona o nové pozemkové reformě v rozhodném období ve smyslu ZMVC. Z uvedeného žalobkyně vyvozuje povinnost státu vydat žádané pozemky v restitučním řízení oprávněné osobě, tj. žalobkyni.

3. Žalobními body žalobkyně vymezuje dva důvody, v nichž primárně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to jednak žalovaným tvrzenou neexistenci zamítavého rozhodnutí v posuzované věci a jednak to, že žalovaný vylučuje vydání nového rozhodnutí z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata).

4. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že návrhu žalobkyně nelze ve smyslu § 101 správního řádu vyhovět, neboť původní rozhodnutí vyznívá v její prospěch, resp. ve věci neexistuje zamítavé rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný se opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 179/2017–291, kterým uvedený civilní soud dle § 250j odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v části nahradil dřívější rozhodnutí žalovaného, jehož účinky se tím změnily, v současnosti tedy nezní jeho výroková část ve prospěch žalobkyně v tom smyslu, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají. Dle žalobkyně byla žádost o vydání předmětných pozemků v důsledku zamítnuta, neboť žalobkyni nebylo přiznáno právo ani uložena povinnost. Formulaci zamítnutí žádosti ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu je třeba chápat obecně, ve smyslu nevyhovění žadateli, nikoli formalisticky, jak učinil žalovaný. V opačném případě je popřen smysl uvedeného ustanovení spočívající v možnosti nahradit zamítavý výrok správního rozhodnutí. Žalobkyně je přesvědčena, že původní žádost o vydání předmětných pozemků byla fakticky zamítnuta.

5. Žalobkyně se rovněž vymezuje vůči tvrzené překážce věci pravomocně rozhodnuté. Je si přitom vědoma, že ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu lze nové rozhodnutí vydat jen tehdy, bude–li novým rozhodnutím vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Žalobkyně nezpochybňuje předchozí postup správních orgánů ani soudů v projednávané věci, přesto je s ohledem na výklad hodnocení otázky osudu historického majetku církevních právnických osob podaný Ústavním soudem přesvědčena, že bylo–li by o vydání předmětných pozemků rozhodováno dnes, naturální restituce by byla realizována. Proto se žalobkyně domnívá, že žádosti o vydání předmětných pozemků, které byla pravomocně zamítnuta, má být vyhověno. Žalobkyně s odkazem na relevantní judikaturu uvádí, že zahájení nového řízení není limitováno žádnou lhůtou, ani zde není zákonem stanovena podmínka existence vážných důvodů či změna skutkového či právního stavu. Cituje k tomu z rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 As 261/2015–38 [NSS 6097/2016], kterým Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu právě z toho důvodu, že žadateli nepřiznává žádná práva ani neukládá žádné povinnosti, tudíž nenabývá tzv. materiální právní moci. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že v projednávané věci byla ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu prolomena překážka rei iudicatae (rei administratae), která se dle § 48 odst. 2 správního řádu vztahuje toliko na případy, kdy bylo v totožné věci přiznáno právo, nebo uložena povinnost. Na základě shora uvedeného je žalobkyně přesvědčena, že projednání jeho návrhu překážka pravomocně rozhodnuté věci nebrání.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

6. Žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že je seznámen s předestřenou judikaturou Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20). Je si rovněž vědom, že právní názor vyjádřený v označených nálezech Ústavního soudu je pro správní orgány závazný, ale nikoli pro pravomocná rozhodnutí, jejichž správnost byla přezkoumána soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, přičemž již marně uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení. K namítané neexistenci zamítavého rozhodnutí žalovaný uvádí, že původními rozhodnutími byly žalobkyni předmětné pozemky vydány (rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 3. 12. 2015, č. j. 491133/2013/R3339/RR13524, ze dne 3. 12. 2015, č.j. 491133/2013/R3339/RR13927, ze dne 25. 4. 2016, č.j. 491133/2013/R3339/RR18743, ze dne 25. 5. 2016, č.j. 491133/2013/R3339/RR19653 a ze dne 21. 7. 2016, č.j. 491133/2013/R3339/RR20672). Dle žalovaného se jedná o meritorní, nikoli zamítavé rozhodnutí ve smyslu § 51 odst. 3 správního řádu. Toto rozhodnutí bylo k žalobě osoby zúčastněné na řízení podrobeno soudnímu přezkumu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 4Co 192/2018), v jehož důsledku bylo změněno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu tak, že se předmětné nemovitosti nevydávají. Původní rozhodnutí správního orgánu však bylo kladné, tj. požadované nemovitosti byly žalobkyni vydány. I pokud by žalovaný akceptoval namítanou absenci kladného rozhodnutí správního orgánu (po jeho změně označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze), přesto dalšímu postupu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Ta byla posuzována soudy všech stupňů, neboť žalobkyně napadla rozhodnutí soudu II. stupně dovoláním k Nejvyššímu soudu, který usnesením sp. zn. 28Cdo 983/2020 dovolání odmítl. Proti označeným rozhodnutím obecných soudů brojila žalobkyně ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1852/20 rovněž odmítnuta.

7. Existenci překážky věci rozhodnuté tedy považuje žalovaný za nezpochybnitelnou. Až do vyhlášení nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20 rozhodovaly soudy konzistentně a neuznávaly nároky církve na vydání nemovitostí konfiskovaných na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., popř. č. 108/1945 Sb., přestože tato konfiskace mnohdy kolidovala s převzetím nemovitostí postupem dle zákona o nové pozemkové reformě, resp. zákona o revizi první pozemkové reformy. Žalobkyní uváděné rozsudky Nejvyššího správního soudu nepovažuje žalovaný za přiléhavé. V posuzované věci sice bylo rozhodnuto o nevydání nemovitostí žalobkyni, nikoli však na základě zamítavého rozhodnutí správního orgánu dle § 51 odst. 3 správního řádu. Nové rozhodnutí v meritorně ukončené věci by správní orgán vydával na základě změny právního názoru plynoucího z nálezů Ústavního soudu a měnil by pravomocná rozhodnutí obecných soudů, resp. Ústavního soudu. Takový postup správního orgánu by nahrazoval přezkumné řízení, které však lze použít pouze v zákonem určených, již marně uplynuvších, lhůtách. Vzhledem k tomu, že pro vydání nového rozhodnutí dle § 101 správního řádu nejsou stanoveny žádné lhůty, mohlo by se vydání nového rozhodnutí jevit jako obcházení zákona. Bylo–li by připuštěno při změně právního názoru vydat nové rozhodnutí mimo institut přezkumného řízení, nebylo–li žádosti vyhověno, tj. měnit pravomocná rozhodnutí ve věci (přezkoumaná soudem), vneslo by to v případě správních restitučních řízeních do právních vztahů nestabilitu. Jestliže by správní orgán vyhověl žádosti o vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu, postupoval by v rozporu s § 2 správního řádu. Žalovaný žádost o vydání nového rozhodnutí hodnotí jako nový návrh na vydání rozhodnutí dle § 9 odst. 6 ZMVC, podaný po lhůtě určené tímto zákonem a navíc totožný s návrhem podaným ve lhůtě, o kterém již bylo meritorně rozhodnuto.

8. Žalovaný se obává, že pokud by v posuzované věci bylo připuštěno vydání nového rozhodnutí, bylo by možné při změně právního názoru v restitučních věcech, kdy bylo rozhodnuto o nevydání nemovitostí, revidovat pravomocná rozhodnutí bez časového omezení, navíc mimo rámec opravných a dozorčích prostředků, které poskytuje správní řád (obnova řízení a přezkumné řízení). Žalovaný si rovněž není vědom, že by v restitučních věcech bylo dle § 101 písm. b) správního řádu vydáno nové rozhodnutí ve věci. Zejména v případech přezkoumaných soudy dle části páté o. s. ř. považuje žalovaný využití tohoto ustanovení za problematické.

III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení

9. Osoba zúčastněná na řízení do vyjádření k žalobě uvedla, že žalobu považuje za nedůvodnou a požadavek žalobkyně na vydání rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu za rozporný se zákonem. Dle osoby zúčastněné na řízení žalobkyně zaměňuje podstatu institutů dle správního řádu a části páté o. s. ř. a z nich plynoucí právní ochranu. V posuzované věci nebyla splněna podmínka § 101 písm. b) správního řádu, neboť původními pravomocnými rozhodnutími správního orgánu bylo žalobkyni vyhověno, tudíž vydáním nového rozhodnutí by správní orgán překročil svou pravomoc. Změnu původních správních rozhodnutí rozhodnutím soudu v soudním řízení dle části páté o. s. ř. nelze považovat za zamítavé rozhodnutí správního orgánu. Tvrzení žalobkyně, že splnění zákonné podmínky zamítnutí žádosti dle ustanovení § 101 písm. b) správního řádu, je nutné chápat v obecném smyslu jako každé nevyhovění žadateli, považuje osoba zúčastněná na řízení za obcházení zákonem stanovených podmínek. Dle osoby zúčastněné na řízení je splněna rovněž překážka věci rozhodnuté dle ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu. Souladné se zákonem je rovněž prvostupňové rozhodnutí, viz judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 10. 2018 č. j. 5 As 122/2016–36 či ze dne 28. 8. 2019 č. j. 2 Azs 390/2018–46).

IV. Shrnutí repliky žalobkyně

10. Žalobkyně v replice vyjádřila nesouhlas s tvrzeními uvedeními ve vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení. Zopakovala, že překážka věci rozhodnuté je v § 48 odst. 2 správního řádu formulována velice úzce a vztahuje se toliko na případ, kdy bylo v totožné věci přiznáno právo či uložena povinnost. V projednávané věci tomu tak nebylo. Vydání nového rozhodnutí rovněž nelze považovat za nepřípustný způsob změny soudních rozhodnutí, neboť by tím pouze bylo vyhověno žádosti žalobkyně, které dříve vyhověno nebylo. Stávající rozhodnutí soudů by tím nebyla nikterak dotčena. V případě vydání pozemků ve vlastnictví státu nemůže dojít k zásahu do práv třetích osob, neboť předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 101 písm. b) správního řádu je stejně jako institut přezkumného řízení součástí právního řádu, nelze v žádném případě hovořit o obcházení zákona, jak činí žalovaný i osoba zúčastněná na řízení. Žalovaný je tedy tímto ustanovením vázán a nemůže jej ignorovat. K tomu žalobkyně odkazuje na bod 17 rozsudku Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Azs 390/2018–46, jímž byl institut nového rozhodnutí shledán legitimní, nikoli výjimečnou, součástí právního řádu. Žalobkyně podotýká, že žalobou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a ze dne 23. 3. 1921, sp. zn. I. ÚS 1975/20) byly týmž soudem coby právní názor opakovaně potvrzeny (nálezy ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/2021 a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19).

V. Rozhodné skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu

11. Rozhodnutími Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 3. 12. 2015, č. j. 491133/2013/R3339/RR13524, ze dne 3. 12. 2015, č.j. 491133/2013/R3339/RR13927, ze dne 25. 4. 2016, č.j. 491133/2013/R3339/RR18743, ze dne 25. 5. 2016, č.j. 491133/2013/R3339/RR19653 a ze dne 21. 7. 2016, č.j. 491133/2013/R3339/RR20672 byly žalobkyni dle § 9 odst. 6 ZMVC vydány coby osobě oprávněné uvedenými rozhodnutími konkrétně specifikované zemědělské nemovité věci v k.ú. Petrovice u Borovan, Vlachnovice, Kamenný Újezd, Štěkře a Pořešín (dále též „pozemky“). Prvostupňový správní orgán tak vyhověl návrhům žalobkyně na zahájení správního řízení o vydání předmětných pozemků ze dne 12. 9. 2014. Žalobkyně v průběhu správního řízení doložila podklady prokazující, že na nárokované pozemky se nevztahují ustanovení § 8 písm. a) – f) ZMVC upravující výluky z církevních restitucí. Žalobkyně prokázala, že byla původní vlastnicí předmětných pozemků (Erzdechantei in Krumau), a to zejména ověřenou kopií knihovní vložky č. 766 zemských desek pro k. ú. Český Krumlov. Prvostupňový správní orgán v průběhu správního řízení ověřoval existenci skutečností, v jejichž důsledku mělo v rozhodném období ve smyslu ZMVC (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) dojít k majetkové křivdě dle § 5 ZMVC. Ze shromážděných podkladů, zejména z výměrů Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948 a ze dne 17. 9. 1948, ověřil, že předmětné pozemky byly postupem dle zákona o revizi první pozemkové reformy československým státem z vlastnictví Prelatury v Českém Krumlově vyvlastněny ve prospěch státu. Žalobkyně ani její právní předchůdce za uvedené pozemky neobdrželi žádnou náhradu. Dne 10. 11. 2014 prvostupňový správní orgán obdržel podání osoby zúčastněné na řízení (Lesy ČR s. p.) s informací o existenci listiny „konfiskační vyhláška ze dne 18. 10. 1945“, na základě níž měly být pozemky zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945. Prvostupňový správní orgán se touto listinou zabýval; po historickém exkursu usoudil, že žalobkyně byla patrně na konfiskační vyhlášce uvedena omylem. Po provedeném šetření rovněž nenalezl žádnou listinu svědčící o skutečnosti, že předmětné pozemky (resp. majetek žalobkyně) byly předmětem konfiskace dle Benešových dekretů. Upozornil, že na majetek žalobkyně nebyl vystaven konfiskační výměr a současně bylo dostatečně prokázáno, že tento majetek přešel do vlastnictví státu na základě řádného řízení provedeného podle zákona o nové pozemkové reformě, tedy v rozhodném období ve smyslu ZMVC. Prvostupňový správní orgán rovněž nezjistil překážku pro vydání pozemků dle § 8 odst. 1 ZMVC upravujícího výluky z církevních restitucí.

12. Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se osoba zúčastněná na řízení (Lesy ČR s. p.) domáhala dle části páté o. s. ř. opětovného projednání shora specifikovaných rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 3. 12. 2015, 25. 5. 2016, 25. 4. 2016 a ze dne 21. 7. 2016, kterými bylo rozhodnuto o vydání pozemků žalobkyni. Soud prvního stupně podanou žalobu rozhodnutím ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 11C 32/2016, 11C 33/2016, 11C 96/2016, 11C 97/2016 a 11C 118/2016 zamítl. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že zmínka o konfiskaci majetku žalobkyně je obsažena toliko ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, která však trpí zásadní vadou – neurčitostí v označení subjektu, jehož se týká, tj. „Děkanství“. Takové označení shledal prvostupňový soud jako nedostatečné, neodpovídající oficiálnímu označení právních předchůdců Prelatury Český Krumlov. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že žalobkyně má kontinuálně ve svém vlastnictví některé další nemovitosti, ačkoli tehdejší konfiskace dopadala na veškerý majetek konfiskovaného subjektu. Soud prvního stupně uzavřel, že majetek právního předchůdce žalobkyně nebyl postižen konfiskací dle dekretu č. 12/1945 a ztotožnil se se závěry správního orgánu o neexistenci překážky bránící vydání předmětných pozemků žalobkyni.

13. Včasným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně podaným osobou zúčastněnou na řízení se zabýval Vrchní soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Co 192/2018 – 569 změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni (Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov) se předmětné pozemky nevydávají a tím se nahrazují výše označená rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 3. 12. 2015, 25. 5. 2016, 25. 4. 2016 a 21. 7. 2016. Tímto rozsudkem tedy Vrchní soud v Praze nahradil dotčená rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu. V odůvodnění mj. uvedl, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, na které byl uveden právní předchůdce žalobkyně, byla vydána dle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 věcně příslušným správním orgánem a stalo se tak před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobkyně byla považována za osobu německé národnosti, byť osobu právnickou. Současně uvedl, že přezkum souladnosti označené vyhlášky s tehdejšími právními předpisy je vyloučen. Za významné odvolací soud považoval, že ke konfiskaci došlo a že tato skutečnost byla deklarována předmětnou vyhláškou. Oproti prvostupňovému soudu Vrchní soud konstatoval, že označení uvedené ve vyhlášce „Děkanství Krumlov“ lze považovat za dostatečně určité a způsobilé přivodit důsledky konfiskačního aktu. Pokud byl právní předchůdce žalobkyně (Erzdechantei in Krumau – Arciděkanství Krumlov) touto vyhláškou kategorizován, došlo k přechodu vlastnictví na stát ex lege a bez náhrady.

14. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2020, č. j. 28 Cdo 983/2020–633 s tím, že nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se nikterak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a námitky žalobkyně pouze polemizují se skutkovými závěry soudů nižšího stupně.

15. Ústavní soud pak usnesením ze dne 2. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 1852/20 odmítl ústavní stížnost podanou žalobkyní, kterou shledal zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se ztotožnil se závěry nižších soudů, dle nichž, i pokud by probíhaly „dvě paralelní konfiskace“ (na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 a současně na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a zákonů o pozemkových reformách – pozn. krajského soudu), nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Stejně tak byl shledán jako ústavně souladný a pochopitelný závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát.

16. Dne 14. 7. 2021 podala žalobkyně žádost o vydání nového rozhodnutí o vydání předmětných pozemků dle § 101 písm. b) správního řádu. V podání zrekapitulovala aktuální judikaturu Ústavního soudu, z níž se dle žalobkyně podává, že právní názor odvolacího soudu ve věci žalobkyně byl touto judikaturou překonán (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20). Žalobkyně s ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu předpokládá, že novým rozhodnutím správního orgánu může být její žádosti vyhověno, což konvenuje s postupem dle § 101 písm. b) správního řádu.

17. Prvostupňový správní orgán řízení dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu usnesením ze dne 3. 8. 2021, č. j. SPU 281458/2021 zastavil pro nesplnění podmínek pro vydání nového rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že ve věci nelze postupovat dle § 101 písm. b) správního řádu, neboť původní rozhodnutí správního orgánu nebylo zamítavé, jelikož žádosti žalobkyně o vydání předmětných pozemků správní orgán vyhověl. Na posuzovanou věc proto musí být uplatněn institut překážky věci pravomocně rozhodnuté dle § 48 odst. 2 správního řádu.

18. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2021, č. j. SPU 303736/2021 zamítl odvolání žalobkyně proti shora označenému usnesení prvostupňového správního orgánu a toto potvrdil. V odůvodnění uvedl, že výše označená rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, o vydání pozemků, byla podrobena soudnímu přezkumu. Nová žádost podaná žalobkyní neodůvodňuje zahájení nového řízení a je zjevně nepřípustná. Vydáním nového rozhodnutí by správní orgán překročil svou pravomoc, neboť původně kladné rozhodnutí správního orgánu bylo změněno až rozsudkem civilního soudu, nelze jej tedy mít za primárně zamítavé. Současně, s ohledem na proběhnuvší přezkum správního rozhodnutí všemi soudními instancemi, lze mít za to, že je zde rovněž dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. VI.Právní hodnocení krajského soudu 19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud rozhodl bez jednání za splnění podmínek dle § 51 s. ř. s.

20. Žaloba není důvodná.

21. Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou, jaký dopad na posuzovanou věc má skutečnost, že rozhodnutí žalovaného o vydání předmětných pozemků žalobkyni bylo podrobenou soudnímu přezkumu dle části páté o. s. ř., resp. že zde existuje pravomocný rozsudek (ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Co 192/2018 – 569), jímž Vrchní soud v Praze změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají a tím se nahrazují rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 3. 12. 2015, 25. 4. 2016, 25. 5. 2016 a ze dne 21. 7. 2016.

22. Je všeobecně známo, že soudnictví poskytuje ochranu jak soukromým subjektivním právům, tak i veřejným subjektivním právům (subjektivní práva a povinnosti, která vznikají mezi subjekty, které jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a podřízenosti). Tento mechanismus opřený o rozdílné procesní předpisy zajišťuje, že kontrolu činnosti orgánů veřejné správy ve věcech soukromoprávních zajišťují civilní soudy (podle části páté o. s. ř.), ve věcech práva veřejného soudy správní (dle s. ř. s.). To znamená, že žalobou podanou proti rozhodnutí správního orgánu se lze ve správním soudnictví domáhat zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost či vady řízení (případně z důvodu nicotnosti); žalobou podanou podle části páté o. s. ř. pak toho, aby soud nově projednal a rozhodl věc, která byla dříve pravomocně rozhodnuta jiným než soudním orgánem (viz § 244 an. o. s. ř.). Základním účelem řízení dle části páté o. s. ř. je tedy nové posouzení věci, která byla předtím předmětem řízení před jiným orgánem. Civilní soud tudíž při projednání žaloby dle části páté o. s. ř. správní rozhodnutí nepřezkoumává, ale naopak věc, která již byla v rámci správního řízení projednána a rozhodnuta správními orgány, znovu v plné jurisdikci projedná. Shledá–li, že správní orgán po stránce procesní i hmotněprávní rozhodl správně, soud žalobu rozsudkem dle § 250i o. s. ř. zamítne. Pokud civilní soud dospěje k závěru o opodstatněnosti žaloby, tedy že správní orgán měl o sporu či jiné právní věci rozhodnout jinak, než jak rozhodl, rozhodne sám a svým rozsudkem nahradí rozhodnutí správního orgánu. Ve výroku přitom uvede, v jakém rozsahu svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu nahrazuje. Na rozdíl od rozhodování správních soudů ve věcech veřejných subjektivních práv dle s. ř. s., civilní soud při rozhodování dle části páté o. s. ř. rozsudkem nikdy rozhodnutí správního orgánu neruší. Právě tak postupoval v posuzované věci Vrchní soud v Praze, když rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Co 192/2018 – 569 změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni (Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov) se předmětné pozemky nevydávají a tím se nahrazují rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 3. 12. 2015, 25. 4. 2016, 25. 5. 2016 a ze dne 21. 7. 2016.

23. Dále je třeba připomenout, že v posuzované věci žalobkyně neúspěšně vyčerpala veškeré prostředky procesní obrany, neboť věc byla posouzena soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu. Krajský soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 150/2013, který judikoval, že rozhodnutí soudů vydané v řízení dle části páté o. s. ř. „nemůže mít za následek, že by se věcí (nadále) mohl zabývat správní orgán; byly–li splněny podmínky uvedené v části páté občanského soudního řádu, patří projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci do pravomoci soudů (§ 7 odst. 2 OSŘ) a je vyloučeno, aby mohla být zkoumána (posuzována) ve správním řízení“. Nejvyšší soud dále uvedl, že „projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení totiž spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje–li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem pravomocně skončeno řízení a v jakém žalobce požaduje jejich (nové) projednání – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí“.

24. Z citovaného rozsudku pro posuzovanou věc plyne, že civilní soud postupem dle části páté o. s. ř. nesupluje rozhodování správního orgánu, ale postupuje nezávisle po vlastní procesní linii. Jeho rozhodnutí neruší rozhodnutí správního orgánu, pouze je ve výrokem vymezeném rozsahu nahrazuje. Rozhodnutí civilního soudu tedy obrazně nezaujme místo přezkoumávaného správního rozhodnutí, neboť to není po proběhnuvším řízení před civilními soudy zrušeno, ale postaví se vedle něj a v jeho důsledku pak správní rozhodnutí ztratí své právní účinky. Přestože na základě rozhodování civilních soudů žalobkyni nebyly vydány předmětné pozemky, o jejichž vydání postupem dle ZMVC usilovala, nelze s ohledem na shora řečené považovat rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj za fakticky zamítavá, neboť jimi bylo žalobkyni přiznáno právo na vydání předmětných pozemků. Obranu proti rozhodnutím soudu v posuzované věci tedy bylo možné realizovat, jak neúspěšně učinila žalobkyně, toliko v rámci jednotlivých soudních instancí. Správnímu orgánu nepřísluší v situaci, kdy bylo ve věci pravomocně rozhodnuto civilními soudy, do řízení znovu vstupovat tím, že by akceptoval novou žádost o vydání předmětných pozemků ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu, a tím fakticky prováděl přezkum předchozích pravomocných rozhodnutí soudu. Již sama existence pravomocného rozsudku civilního soudu je v posuzované věci nepřeklenutelnou překážkou pro zahájení správního řízení o nové žádosti.

25. Jakkoli považuje krajský soud shora popsanou překážku věci rozhodnuté soudem za zásadní a zcela dostačující pro rozhodnutí o zamítnutí projednávané žaloby, nad rámec se dále vyjádří též k dalším podmínkám nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu. Důvody shora uvedené popírají též tvrzení žalobkyně o tom, že původní žádost o vydání předmětných pozemků (ze dne 12. 9. 2014) byla v důsledku fakticky zamítnuta (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4Co 192/2018 – 569), neboť žalobkyni nebylo přiznáno právo ani uložena povinnost. Jak již krajský soud konstatoval, rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj nikdy nebyla zrušena; takový postup přísluší pouze soudům při rozhodování ve správním soudnictví. Rozsudkem odvolacího soudu byl tedy pouze změněn výrok soudu prvního stupně tak, že předmětné pozemky se žalobkyni nevydávají a tím se nahrazuje shora označené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Proto nelze rozhodnutí správního orgánu v projednávané věci považovat za a priori zamítavá. Je tudíž vyloučen postup podle § 101 písm. b) správního řádu, kde je provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí podmíněno mimo jiné tím, že původní žádost byla pravomocně zamítnuta.

26. Krajský soud se ze stejných důvodů neztotožnil s argumentací žalobkyně popírající existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté podle § 48 odst. 2 správního řádu. Ze shora řečeného plyne, že postup dle § 101 písm. b) správního řádu by byl přípustný toliko v případě, kdy by původní žádost žalobkyně byla pravomocně zamítnuta v rámci řízení před správním orgánem. Jelikož tomu tak v projednávané věci nebylo, tj. prokazatelně zde existují shora označená rozhodnutí správního orgánu o vydání předmětných pozemků žalobkyni, je zde dána překážka věci ve správním řízení pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu, který stanovuje že „přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou“. Překážka věci pravomocně rozhodnuté obecně nedopadá na ty případy, kdy má být provedeno nové řízení dle § 101 správního řádu, resp. tato překážka se uplatní pouze ve vztahu k pozitivním rozhodnutím o žádostech, nikoli v případech, kdy bylo původní rozhodnutí zamítavé. Pouze zamítnutí původní žádosti ve správním řízení tedy nebrání tomu, aby správní orgán o další žádosti v téže věci rozhodl pozitivně.

27. Žalobkyně na podporu svých tvrzení odkázala na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, potažmo Ústavního soudu, s níž je krajský soud obeznámen. Krajský soud připouští, že zejména aktuální judikatura Ústavního soudu, resp. žalobkyní citované nálezy (ze dne 25. ledna 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20; ze dne 23. března 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20; ze dne 21. 12. 2021sp. zn. I. ÚS 3918/19; ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), svědčí o tom, že v některých obdobných případech, jako je přezkoumávaná věc, Ústavní soud nově zaujímá odlišné stanovisko, než jaké konzistentně zastával v předchozích letech. Nelze však pominout, že se nejedná o situace s projednávanou věcí skutkově zcela totožné a rovněž se nejedná o stanovisko pléna, kterým by Ústavní soud reagoval na právní názor senátu odchylující se od právního názoru vysloveného v dřívějším nálezu, jedná se toliko o nálezy jednotlivých senátů. K této odlišné judikatuře se Ústavní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jímž odmítl ústavní stížnost v obdobné věci žalobkyně (jednalo se o pozemky v k.ú. Křemže a Pořešín), a kde se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu, dle nichž „nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu (jež nadto předpokládá postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu), ani jako impuls k revizi judikatury dovolacího soudu, nýbrž jde jen o individuální rozhodnutí vydané v kontextu prokázané skutkové situace konkrétní věci“. Ústavní soud v uvedené věci žalobkyně potvrdil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, následné konfiskační rozhodnutí mělo tak jen deklaratorní charakter.

28. Z uvedených závěrů vyplývá, že ke změně nálezové judikatury nedošlo (jedná se o individuální rozhodnutí vydaná na základě prokázaného skutkového stavu), a tudíž by nemohla být naplněna ani další podmínka stanovená § 101 písm. b) správního řádu, podle které nové rozhodnutí ve věci lze vydat tehdy, jestliže jím bude vyhověno žádosti. Judikatura Ústavního soudu totiž nestaví najisto, že původní žádosti žalobkyně bude vyhověno. VII.Závěr a náklady řízení 29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. soud neuložil žádnou povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady, proto jí soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Krajský soud rovněž neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by právo na náhradu nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení přiznal.