63 A 10/2022–25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: X, IČ: X sídlem X, zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2022, č. j. KUJCK 19412/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému senáhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby1. Rozhodnutím Městského úřadu Jindřichův Hradec, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 6. 1. 2021, č. j. DOP/62215/20/Nk (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 písm. a) a c) vyhlášky č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), provozoval dne 23. 7. 2019 v 10:05 hodin na silnici II. třídy č. 128 motorové vozidlo – nákladní automobil tovární značky Renault Master, bílé barvy, kategorie N1, registrační značky X (dále jen „vozidlo“), přičemž u vozidla bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž hodnoty hmotností a rozměrů vozidel a jízdních souprav, poměrů hmotností vozidel v jízdní soupravě a rozložení hmotnosti na nápravy, skupiny náprav, kola a skupiny kol, jejichž nedodržení ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo stav pozemní komunikace stanoví vyhláška, když bylo zjištěno překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu o 0,616 t a současně překročení největší technicky přípustné hmotnosti vozidla o 1,019 t. Za spáchání uvedeného přestupku byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 18 000 Kč a současně povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. K odvolání žalobce ze dne 25. 1. 2021 proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2022, č. j. KUJCK 19412/2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí změnil (byť žalobce nesprávně uvádí, že žalovaný toliko zamítl jeho odvolání – pozn. krajského soudu), a to tak, že výrokem 1. do záhlaví doplnil údaj o příslušnosti správního orgánu prvního stupně k vedení přestupkového řízení dle § 40 odst. 4 písm. c) a § 40 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Výrokem 2. napadeného rozhodnutí žalovaný do výroku prvostupňového rozhodnutí doplnil § 6 odst. 2 vyhlášky a výrokem 3 napadeného rozhodnutí došlo k nahrazení textu výroku I. prvostupňového rozhodnutí ve znění„největší technicky přípustná hmotnost na nápravu stanovená v souladu s ust. § 6 odst. 1 písm. c) zvláštního předpisu“textem„největší povolená a největší technicky přípustná hmotnost na nápravu č. 2“nahrazení a textu„překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu o“textem „překročení největší povolené a největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu č. 2 o“, jakož i nahrazení textu„největší technicky přípustná hmotnost předmětného vozidla stanovená v souladu s ust. § 6 odst. 1 písm. a) zvláštního předpisu“textem„největší povolená a největší technicky přípustná hmotnost předmětného vozidla“a konečně nahrazení textu ve znění„překročení největší technicky přípustné hmotnosti předmětného vozidla“textem„překročení největší povolené a největší technicky přípustné hmotnosti předmětného vozidla o“. Ostatní výrokové části ponechal žalovaný beze změny.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 19. 4. 2022 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě předně namítá, že skutková podstata přestupku, za kterou byl shledán vinným, neexistuje. Žalobce cituje § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, přičemž v něm uvedená skutková podstata se dle něho týká otázky užití zpoplatněné komunikace, nikoli přetížení vozidla, ve kterém je skutek žalobce spatřován. Žalobce nerozporuje, že ve znění účinném ke dni spáchání přestupku daná skutková podstata byla v předmětném § 42 odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích obsažena, nicméně dle něho zjevně došlo k úpravě zákona a jejímu zrušení, pročež žalobce konstatuje, že nemohl být „dle zásady retroaktivityin mitius“,za dané jednání trestán. Žalobce proto vytýká správním orgánům, že se nezabývaly změnou právní úpravy, přestože jsou z moci úřední povinny přihlížet k pozdějším změnám právního předpisu. Žalobce též akcentuje ústavní původ odpovídajícího práva obviněného z přestupku. Jelikož se správní orgány nezabývaly otázkou vlivu novelizace zákona na posouzení trestné činnosti (resp. zda není jinak ve prospěch žalobce), zatížily dle žalobce řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

4. Další žalobní námitkou žalobce brojí proti dle jeho názoru nepřípustné změně výroku rozhodnutí. Žalobce spatřuje nezákonnost v tom, že žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, aniž by žalobce vyrozuměl a dal mu možnost se k dané změně vyjádřit, přestože byl dle žalobce povinen tak učinit. Výrok 1 napadeného rozhodnutí žalobce nepociťuje jako újmu na svých právech, avšak výroky 2 a 3 již ano, neboť jde dle žalobce o změnu naprosto zásadní a je též otázkou, zda byl žalovaný k takové změně vůbec oprávněn. V případě změny provedené výrokem č. 2, tj. doplnění odkazu na § 6 odst. 2 vyhlášky, žalobce zdůraznil, že právě doplněné ustanovení je onou porušenou právní normou, zatímco správní orgán prvního stupně odkázal toliko na § 6 odst. 1 písm. a) a c) vyhlášky, které pouze definují, co je považováno za ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, resp. za stav pozemní komunikace. Přitom až žalovaný odkázal na konkrétní – žalobcem porušený – zákaz obsažený v § 6 odst. 2 vyhlášky. Dozvěděl–li se žalobce o jím konkrétně porušené povinnosti až z výroku rozhodnutí žalovaného, bylo dle žalobce porušeno jeho právo na obhajobu, přičemž odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46. V případě změny provedené výrokem 3 napadeného rozhodnutí došlo dle žalobce též k zásadnímu rozdílu, neboť překročení největší technicky přípustné hmotnosti je dle něho zcela odlišným jednáním od překročení největší povolené hmotnosti. Žalobce konstatuje, že v případě překročení největší technicky přípustné hmotnosti může jít o jednání, které může nanejvýše naplňovat znaky skutkové podstaty přestupku, spočívajícího v provozování technicky nezpůsobilého vozidla, a jde tak o přestupek dle zákona o silničním provozu. Teprve v případě překročení největší povolené hmotnosti jde o přestupek, za který byl žalobce shledán vinným. Z uvedených důvodů dle žalobce popis skutku nemohl před změnou provedenou žalovaným zakládat odpovědnost žalobce za naplnění daného přestupku, z čehož dovozuje, že jde o zásadní změnu, ke které žalovaný nebyl oprávněn, popř. byl povinen o ní alespoň žalobce vyrozumět a dát mu možnost ji reflektovat svým vyjádřením. Žalobce s ohledem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541 (č. 2119/2010 Sb. NSS), ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009 – 149, a ze dne 18. 4. 2019, č. j. 1 As 26/2019 – 26, shledává v uvedených změnách zásadní vadu řízení v tom, že nebyl vyrozuměn o změně právní kvalifikace a změně skutkové věty.

5. Žalobce dále namítá, že byl uznán vinným ze dvou přestupků, přestože jeden byl ve skutečnosti konzumován druhým. Žalobce tvrdí, že měl tutéž skutkovou podstatu naplnit dvěma skutky – jednak překročením největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu a dále překročením největší technicky přípustné hmotnosti vozidla. Jelikož náprava č. 1 přetížena nebyla a byla přetížena jen náprava č. 2, došlo tak přetížením nápravy č. 2 rovněž k překročení největší technické přípustné hmotnosti vozidla. Dle žalobce tím však došlo k faktické konzumpci a nemělo dojít k potrestání žalobce současně za překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu i překročení největší technicky přípustné hmotnosti vozidla, neboť je takový postup v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. Překročení o 616 kg nákladu bylo zohledněno dvakrát. Dle žalobce však správní orgány mohly žalobce postihnout toliko za přetížení o 616 kg na nápravě vozidla a následně o přetížení celkové hmotnosti vozidla o zbytek, tj. o hmotnost jdoucí nad tuto hodnotu, tj. o 403 kg (celkových 1 019 kg ponížených o předmětných 616 kg). Otázka vlivu této nesprávnosti na výši uloženého správního trestu je přitom dle žalobce ryzí spekulací, neboť ukládání konkrétní výše správního trestu je v případě spáchání dvou skutků v rovině správního uvážení. Žalobce však soudí, že by tato skutečnost vliv měla, neboť dle prvostupňového rozhodnutí (aprobovaným žalovaným) bylo při určení výše správního trestu vyjito z § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a trest byl tak uložen s ohledem na započatou druhou tunu překročení celkové hmotnosti vozidla. V případě správného úsudky by proto dle žalobce byl zjevně uložen správní trest pokuty v nižší částce.

6. Další žalobní námitkou žalobce polemizuje s postupem, kdy nebyla žalobci při vážení odečtena hmotnost řidiče. „Nízkorychlostní“ vážení z povahy věci musí probíhat za nízké rychlosti, a proto je vyžadována přítomnost řidiče ve vozidle. S odkazem na § 5 odst. 1 a 2, § 6 odst. 1 písm. a) a c) a § 6 odst. 2 vyhlášky žalobce dovozuje, že stanovenou hmotnost nesmí překročit „hmotnost vozidla“, což žalobce interpretuje jako hmotnost samotného vozidla bez řidiče (nanejvýše hmotnosti vozidla a jízdních souprav včetně nákladu, avšak řidiče nelze považovat za náklad). Mělo proto dojít k odečtení hmotnosti řidiče od celkové naměřené hmotnosti, ať již tak, že by byl řidič zvážen, či při využití průměrné hmotnosti řidiče (žalobce odkazuje na data Ústavu zdravotnických informací a statistiky, dle něhož má v takovém případě jít o 83,6 kg) s ponecháním možnosti, aby v případě odchylky řidič prokázal skutečnou hmotnost. Byla–li v daném případě překročena první tuna toliko o 19 kg, je dle žalobce jisté, že by případné odečtení hmotnosti řidiče mělo zásadní vliv pro posouzení věci a uložený správní trest.

7. Žalobce dále konstatoval, že správní orgány neodkázaly na žádné ustanovení zákona o silničním provozu, nýbrž pouze na ustanovení vyhlášky, jejíž porušení však dle žalobce nemůže zakládat odpovědnost za přestupek, neboť ten je podmíněn porušením zákona. Žalobce byl totiž uznán vinným z naplnění skutkové podstaty spočívající v tom, že nebyly dodrženy „hodnoty nebo podmínky stanovené zákonem o silničním provozu“, aniž by bylo dané ustanovení uvedeného zákona konkretizováno. V opačném případě nelze dle žalobce činit závěr o nedodržení těchto hodnot či podmínek. V dané souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 263/2015 – 34 (bod 19 odůvodnění), jakož i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 4. 2015, č. j. 60 A 10/2014 – 33, č. 3282/2015 Sb. NSS.

8. Závěrem žalobce předestřel žalobní námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí. K uvedenému závěru žalobce dospěl, neboť se dle něho správní orgány nezabývaly tím, zda bylo vozidlo žalobce znečištěno, a to např. blátem. Dle žalobce je přitom znečištění vozidla zejména v případě podběhů či podvozku poměrně běžnou záležitostí, na kterou pamatuje rovněž § 6 odst. 2 vyhlášky, dle něhož se v případě znečištění například blátem nebo zanesení sněhem připouští překročení největší povolené hmotnosti vozidla nebo jízdní soupravy maximálně o 3 %. Z dané skutečnosti žalobce dovozuje, že existují v zásadě dva limity hmotnosti vozidla – v případě vozidla žalobce je prvním limitem hmotnost 3 500 kg a v případě znečištění jde o limit 3 605 kg. Žalobce namítl, že ohledně znečištění neproběhlo dokazování a nebyla o něm provedena ani správní úvaha. Jelikož okolnost zjištění blátem nebyla v řízení zjišťována, měly dle žalobce správní orgány v souladu se zásadouin dubio pro reopovažovat vozidlo žalobce za znečištěné blátem, a tedy vycházet z limitu 3 605 kg, který je pro obviněného příznivější. Správní orgán přitom netvrdil opak. Nadto žalobce poukazuje na to, že správní orgán prvního stupně rovněž vůbec ve sdělení obvinění ani prvostupňovém rozhodnutí neodkazoval na příslušné ustanovení (§ 6 odst. 2 vyhlášky), daný odkaz do rozhodnutí doplnil teprve žalovaný, aniž by měl žalobce možnost se k němu vyjádřit. Žalobce samotným závěrem upozornil, že připuštění překročení největší povolené hmotnosti vozidla (navýšení hmotnostního limitu) je institut odlišný od odečtu tříprocentní odchylky měření. Žalobce doplnil, že zatímco odchylka měření vyjadřuje nepřesnost technického prostředku, navýšení hmotnostního limitu dle žalobce znamená, že vozidlo smí vážit o 3 % více, než je uvedeno v technickém průkazu.II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného9. Krajský soud obdržel vyjádření žalovaného dne 23. 5. 2022. Žalovaný předně uvedl, že žalobce byl shledán vinným z přestupku dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, a nikoli z přestupku dle § 125f zákona o silničním provozu, jak je uvedeno v žalobě. Žalovaný uvedl, že v době mezi spácháním přestupku a vydáním (prvostupňového ani napadeného) rozhodnutí ke změně zákonné úpravy tak, aby byla pro žalobce výhodnější, nedošlo, byla proto odpovědnost za přestupek posuzována dle zákonné úpravy účinné ke dni spáchání přestupkového jednání, tj. ke dni 23. 7. 2019. Dle žalovaného naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích zakládal již původní popis skutku odkazující toliko na § 6 odst. 1 písm. a) a písm. c) vyhlášky, vztahujících se k překročení největší technicky přípustné hmotnosti vozidla, jež má v případě daného vozidla hodnotu 3 500 kg, resp. překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu. Byla–li překročena největší přípustná hmotnost vozidla, znamená to dle žalovaného, že byla překročena největší povolená hmotnost vozidla, která je obecně menší či rovna největší technicky přípustné hmotnosti vozidla. Proto dle žalovaného není doplnění § 6 odst. 2 vyhlášky, vztahující se k největší povolené hmotnosti vozidla žádnou podstatnou změnou v popisu skutku, neboť původní i změněný popis skutku vyjadřují skutečnost, že byla nepřípustně o 1 019 kg překročena limitní (největší technicky přípustná i největší povolená) hmotnost vozidla 3 500 kg.

10. S argumentací žalobce, že neměl být sankcionován za přetížení vozidla o 1 019 kg, ale pouze za přetížení na nápravu o 616 kg a za přetížení vozidla hodnostu danou rozdílem hmotností 1 019 kg a 616 kg, což by dle tvrzení žalobce mohlo mít vliv na výši uložené pokuty se žalovaný neztotožnil. Vozidlo žalobce s limitní hmotností 3 500 kg bylo prokazatelně přetíženo o více než jednu tunu a vzhledem k tomuto přetížení je dle žalovaného uložená pokuta ve výši 18 000 Kč zcela přiměřená. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že od zjištěné hmotnosti vozidla měla být odečtena hmotnost řidiče. Při nízkorychlostním vážení je zjišťována okamžitá hmotnost vozidla, což je hmotnost vozidla v určitém okamžiku při jeho provozu na pozemních komunikacích, přičemž žalovaný odkazuje na § 2 písm. a) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Během provozu je vozidlo řízeno řidičem a nelze tedy dle žalovaného považovat za pochybení, pokud hmotnost řidiče nebyla od zjištěné hodnoty odečtena. K námitkám žalobce, dle něhož porušení vyhlášky nemůže zakládat odpovědnost za přestupek, žalovaný uvedl, že porušeným ustanovením byl § 43a odst. 5 zákona o silničním provozu, dle něhož provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo dovolit užití vozidla v případech podle odstavce 1 nebo 2, není–li jeho užití umožněno postupem podle zvláštního právního předpisu (tj. dle zákona o pozemních komunikacích). Žalovaný konečně odmítá rovněž poslední námitku žalobce, neboť skutečnost, že vozidlo nebylo znečištěno blátem či sněhem je explicitně uvedena v Dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení a je zřejmá též z fotografie vozidla ze dne 23. 7. 2019, kterou Policie ČR k danému dokladu přiložila. Z daného důvodu nebyla uplatněna 3 % tolerance uvedená v § 6 odst. 2 věty druhé vyhlášky.III. Podstatný obsah správního spisu11. Z oznámení přestupku ze dne 25. 7. 2019 plyne, že tohoto dne oznámil Dopravní inspektorát Územního odboru Jindřichův Hradec Police ČR správnímu orgánu prvního stupně jednání, které vykazovalo znaky přestupku dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit žalobce, neboť bylo dne 23. 7. 2019 v 10:05 hodin při kontrole v obci Nová Bystřice, v areálu SÚS, při nízkorychlostním vážení zjištěno porušení § 6 odst. 1 vyhlášky. K oznámení přestupku byl připojen doklad o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení, potvrzení o ověření stanoveného měřidla, jakož i fotodokumentace vozidla a jeho nákladových prostor.

12. Dne 3. 12. 2019 vydal správní orgán prvního stupně příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 18 000 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 11. 12. 2019 odpor, kterým byl příkaz dle § 150 odst. 3 správního řádu zrušen, a v řízení se pokračovalo, o čemž byl žalobce vyrozuměn přípisem ze dne 23. 1. 2020.

13. Dne 16. 9. 2020 proběhlo ve věci ústní jednání, kterého se však žalobce ani jeho zmocněnec bez předchozí řádné omluvy nezúčastnili a správní orgán prvního stupně tak na daném jednání provedl dokazování toliko písemnými podklady. Následně byl žalobce vyzván přípisem ze dne 18. 9. 2020 k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Až do vydání rozhodnutí správní orgán prvního stupně neobdržel žádné vyjádření k podkladům.

14. Dne 6. 1. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí popsané pod bodem 1 odůvodnění tohoto rozsudku. K odvolání žalobce rozhodl žalovaný způsobem uvedeným pod bodem 2 tohoto odůvodnění.IV. Právní hodnocení krajského soudu15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná.

17. Krajský soud nejprve musí odmítnout námitku žalobce, který spatřuje vadu řízení v tom, že se správní orgány nezabývaly změnou právní úpravy s tím, že vlivem novelizace právního předpisu již skutková podstata, za kterou byl žalobce shledán vinným, není obsažena v § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích. Je třeba uvést, že ke změně právní úpravy došlo v důsledku novelizace § 42b zákona o pozemních komunikacích, provedené zákonem č. 227/2019 Sb., s účinností od 1. 1. 2021. Dle části první čl. I bodu 31 tohoto novelizujícího zákona byla v § 42b odst. 1 za písmeno r) vložena nová písmena s) a t) s novými skutkovými podstatami, přičemž dosavadní písmena s) až w) jsou nadále označována jako písmena u) až y). Do znění původního ustanovení § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích [v současnosti obsaženého v § 42b odst. 1 písm. u) tohoto zákona – pozn. krajského soudu] přitom nebylo zákonodárcem jakkoli zasaženo. Je proto evidentní, že pouhá změna zařazení daného ustanovení nemohla mít za důsledek existenci pro žalobce příznivější skutkové podstaty. Ostatně, žalobce sám uvedl, že„nijak nesporuje, že existovala v zákoně v jeho znění účinném ke dni spáchání přestupku“.Krajský soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že skutková podstata nezanikla (jak žalobce v žalobě podsouvá), ale byla pouze posunuta do současného § 42b odst. 1 písm. u) zákona o pozemních komunikacích. Tato skutečnost však nemá vliv na správnost rozhodnutí správních orgánů, které věc posuzovaly dle právní úpravy účinné ke dni spáchání přestupku (tj. ke dni 23. 7. 2019). Lze rovněž odkázat na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 100/2020–58, bod 37 odůvodnění, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 29 A 143/2019 – 57, které dospěly k identickým závěrům. Není přitom povinností správních orgánů se změnou právní úpravy jakkoli zaobírat, pakliže změna nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku. Uvedené platí zvláště za situace, kdy žalobce žádnou takovou námitku v průběhu řízení o přestupku (včetně řízení odvolacího) neuplatnil.

18. Druhým žalobním bodem byla rozporována nepřípustná změna výroku rozhodnutí o přestupku, kterou žalobce spatřuje ve výrocích 2. a 3. napadeného rozhodnutí. Krajský soud rekapituluje, že výrokem 2. napadeného rozhodnutí byl text ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí„v rozporu s ust. § 6 odst. 1 písm. a) a c) vyhlášky č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel“nahrazen textem„v rozporu s ust. § 6 odst. 1 písm. a) a písm. c) a § 6 odst. 2 vyhlášky č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel“.V případě výroku 3. napadeného rozhodnutí pak došlo k nahrazení textu výroku I. prvostupňového rozhodnutí ve znění„největší technicky přípustná hmotnost na nápravu stanovená v souladu s ust. § 6 odst. 1 písm. c) zvláštního předpisu“textem„největší povolená a největší technicky přípustná hmotnost na nápravu č. 2“nahrazení a textu„překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu o“textem „překročení největší povolené a největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu č. 2 o“, jakož i nahrazení textu„největší technicky přípustná hmotnost předmětného vozidla stanovená v souladu s ust. § 6 odst. 1 písm. a) zvláštního předpisu“textem„největší povolená a největší technicky přípustná hmotnost předmětného vozidla“a konečně nahrazení textu ve znění„překročení největší technicky přípustné hmotnosti předmětného vozidla“textem„překročení největší povolené a největší technicky přípustné hmotnosti předmětného vozidla o“. Jinými slovy, výrokem 2. napadeného rozhodnutí byl do výroku o vině doplněn odkaz na § 6 odst. 2 vyhlášky. Výrok 3. napadeného rozhodnutí pak představuje toliko doplnění přívlastku „největší povolená“, doplnění čísla nápravy a odstranění odkazu na § 6 odst. 1 písm. a), resp. § 6 odst. 1 písm. c) zvláštního předpisu (tj. vyhlášky).

19. K uvedené námitce krajský soud předně konstatuje, že z judikatury správních soudů plyne, že pakliže je z popisu skutku jednoznačně patrné, za jaké jednání řidiče vozidla byl žalobce potrestán, je takové vymezení dostačující. Důležité je, aby z popisu skutku byla zřejmá skutková podstata přestupku, tedy jakou normu řidič vozidla porušil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 7 As 373/2020 – 46, bod 20 odůvodnění). Judikaturou Nejvyššího správního soudu bylo opakovaně shledáno jako zcela dostatečné, pokud správní orgán uvedl pouze slovní vyjádření příslušného porušeného ustanovení (srov. např. žalobcem odkazované usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, či kupř. rozsudky ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 As 158/2018 – 37, ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 As 272/2017 – 31, nebo ze dne 7. 12. 2021, č. j. 10 As 13/2020 – 39). V nyní projednávané věci je přitom bez jakýchkoli pochybností zjevné, že při nízkorychlostním vážení bylo zjištěno překročení největší povolené hmotnosti vozidla, jakož i překročení maximální technicky přípustné hmotnosti na nápravu uvedené v osvědčení o registraci vozidla. Krajský soud přitom považuje za zcela dostatečné, že správní orgán prvního stupně uvedl konkrétní překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu a překročení největší technicky přípustné hmotnosti vozidla, neboť z připojeného slovního vyjádření byla dotčená skutková podstata dostatečně zřejmá.

20. Bylo by přepjatým formalismem přikračovat ke zrušení napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že v dané věci absentoval v prvostupňovém rozhodnutí odkaz na § 6 odst. 2 vyhlášky. Z ustanovení citovaných v prvostupňovém rozhodnutí je navíc dle krajského soudu zcela dostatečně patrné, že hmotnost vozidla nesmí překročit největší povolenou hmotnost vozidla. Uvedené je zřejmé již z toho, že správní orgán prvního stupně do svého rozhodnutí zakomponoval porušení § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, což ve spojení s uvedením § 6 odst. 1 písm. a) a c) vyhlášky a současným uvedením hodnot překročení největší technicky přípustné hmotnosti na nápravu, resp. překročení největší technicky přípustné hmotnosti vozidla, činí jednoznačně zřejmou skutkovou podstatu přestupku i povinnosti, které byly v projednávaném případě porušeny. Přestože správní orgán prvního stupně tak sice v rozhodnutí neuvedl všechna ustanovení, která v souhrnu tvoří právní normu, kterou žalobce porušil, je z popisu daného skutku (resp. slovního vyjádření) zcela zřejmé, jakého porušení právních předpisů se žalobce dopustil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25). Změna rozhodnutí správního orgánu prvního stupně provedená rozhodnutím napadeným představovala v posuzovaném případě toliko zpřesnění a textuální doplnění skutečnosti, která z prvostupňového rozhodnutí již plynula z povahy věci. Z uvedeného důvodu nelze spatřovat v této změně jakékoli porušení veřejných subjektivních práv žalobce a nebylo ani namístě přikračovat k poskytnutí prostoru žalobci (který ostatně víceméně setrval pasivní v uvádění důvodů nezákonnosti rozhodnutí po celé řízení o přestupku), neboť se daná změna nemohla nijak dotknout jeho právní sféry. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani žalobcem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541 (neboť nedošlo k žádnému zásadnímu rozšíření či změně vymezení skutku oproti vymezení v oznámení o zahájení správního řízení), ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009 [neboť ve skutečnosti nedošlo ke změně právní kvalifikace přestupkového jednání a žalobce byl i nadále shledán vinným z téhož přestupku (tj. dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku)]či ze dne 18. 4. 2019, č. j. 1 As 26/2019 – 26 (neboť v nyní posuzovaném případě nešlo o změnu právní kvalifikace na trvající delikt či časové upřesnění vymezení skutku na období, které nebylo předmětem předcházejícího řízení, jak tomu bylo v žalobcem citovaném případě).

21. S daným žalobním bodem souvisí rovněž námitka žalobce, že odpovědnost za daný přestupek může založit toliko porušení zákona o silničním provozu. Jelikož správní orgány ve výrocích správních rozhodnutí odkázaly pouze na ustanovení vyhlášky, nelze dle žalobce činit závěr o odpovědnosti žalobce za přestupek. Krajský soud v návaznosti na danou námitku předně rekapituluje právní úpravu:

22. Dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, ve znění ke dni spáchání přestupku, se právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako provozovatel vozidla nebo jízdní soupravy provozuje vozidlo nebo jízdní soupravu, u nichž bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem o silničním provozu.

23. Dle § 43a odst. 6 zákona o silničním provozu hodnoty hmotností a rozměrů vozidel a jízdních souprav, poměrů hmotností vozidel v jízdní soupravě, rozložení hmotnosti na nápravy, skupiny náprav, kola a skupiny kol, jejichž nedodržení ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo stav pozemní komunikace, podmínky spojitelnosti vozidel v jízdní soupravu a použití sklopného nebo odnímatelného zařízení pro snížení aerodynamického odporu, jejichž nedodržení ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a rozsah údajů uváděných v dokladu o rozměrech vozidla stanoví prováděcí právní předpis.

24. Ustanovení § 43a odst. 6 zákona o silničním provozu bylo do daného zákona vloženo rovněž novelizujícím zákonem č. 193/2018 Sb., a to konkrétně jeho bodem 16 obsaženým v části třetí tohoto předpisu. Důvodová zpráva k danému ustanovení uvádí, že„hodnoty hmotností a rozměrů vozidel a jízdních souprav, poměrů hmotností vozidel v jízdní soupravě, rozložení hmotnosti na nápravy, skupiny náprav kola a skupiny kol, budou vycházet ze současného znění vyhlášky č. 341/2014 Sb., z § 37, 38, 39 a vlastní číselné limitní hodnoty budou stanoveny v souladu se směrnicí č. 96/53/ES (…).“[viz Důvodová zpráva ze dne 5. 1. 2018, tisk PS PČR č. 51/0, zvláštní část – k § 43a odst. 6, s. 167, dostupná v depozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz)].

25. Krajský soud konstatuje, že přestože nebyl obsažen ve výroku rozhodnutí přímo odkaz na § 43a odst. 6 zákona o silničním provozu, nezakládá ani tato skutečnost vadu nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Již bylo shora řečeno, že daná vada není založena i při absenci konkrétního zákonného ustanovení ve výroku, je–li z popisu skutku zcela zřejmé, jakého porušení právních předpisů se obviněný dopustil. V daní věci přitom je zcela jednoznačné, že žalobce překročil největší přípustnou hmotnost vozidla, jakož i největší přípustnou hmotnost na nápravu. Lpění na zahrnutí ustanovení § 43a odst. 6 zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí by za těchto okolností představovalo pouze přepjatý formalismus, neboť konkrétní hmotnostní limity jsou na základě zmocnění obsaženého v zákoně o silničním provozu následně obsaženy ve vyhlášce, na jejíž konkrétní ustanovení bylo explicitně odkázáno. Je namístě též připomenout, že před novelizací § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, provedenou zákonem č. 193/2018 Sb., znělo dané ustanovení následovně: „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako provozovatel vozidla provozuje vozidlo, jehož hmotnost převyšuje hodnoty stanovené podle zvláštního právního předpisu“(podtržení doplněno – pozn. krajského soudu).

26. Tato skutečnost potvrzuje, že zákonodárce nevyžadoval, aby hmotnostní limity musely být obsaženy přímo v zákoně o silničním provozu, nýbrž postačovalo, byly–li obsaženy ve vyhlášce, coby předpisu následně daný zákon provádějící. Dle krajského soudu žalobci proto nemohla být způsobena tímto postupem správních orgánů jakákoli újma na veřejných subjektivních právech. Daná námitka je tedy rovněž nedůvodná.

27. Dalším žalobním bodem žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí z toho důvodu, že byl shledán vinným ze dvou přestupků, ač dle jeho názoru byl jeden přestupek fakticky konzumován druhým.

28. Odborná literatura z trestněprávní oblasti udává, že o faktické konzumpci lze hovořit tehdy, když„jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí“(viz ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S., op. cit., Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 29, obdobně srov. Právnický slovník, 3. vydání, 2009, heslo: „Faktická konzumpce“).

29. Pojem konzumpce lze přitom chápat v užším a širším smyslu. V užším smyslu se jedná právě o faktickou konzumpci, v širším smyslu jde také o případy, kdy delikt speciální „konzumuje“ delikt obecný, poruchový delikt konzumuje delikt ohrožující nebo dokonaný čin pokus či přípravu, tedy v případě poměru speciality či subsidiarity (srov. Nezkusil, J., Československé trestní právo. I. díl. 3. přepracované doplněné vydání, Praha: Orbis, 1976, str. 159 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008 – 328, č. 1767/2009 Sb. NSS).

30. Krajský soud musí odmítnout, že by se v projednávaném případu mělo jednat o situaci tzv. faktické konzumpce. Zákonodárce rozlišuje mezi překročením největší povolené hmotnosti vozidla (popř. jízdní soupravy) a největší povolené hmotnosti na nápravu vozidla. Již správní orgán prvního stupně uvedl na straně 4 prvostupňového rozhodnutí, že smyslem stanovených limitů je mj. zajištění záruky stability a ovladatelnosti vozidla, bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, neznečišťování a nepoškozování pozemních komunikací, omezení nadměrného hluku, eliminace znečišťování ovzduší aj. Úvaha žalobce je v daném případě nepřiléhavá, neboť nelze uvést, že by jeden ze skutků byl relativně malého významu ve srovnání se skutkem druhým. Oba skutky jsou rovnocenné, a tedy nelze shledávat mezi danými činy faktickou konzumpci. Též je namístě odmítnout námitku žalobce, dle níž došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, které žalobce spatřuje v tom, že mu bylo 616 kg připočteno k tíži dvakrát. Vliv na výši uloženého správního trestu tato skutečnost mít nemohla, neboť dle § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, že bylo–li zjištěno překročení největší povolené hmotnosti vozidla i jízdní soupravy, určí se výměra pokuty podle největšího překročení. Správní orgány přitom z daného pravidla vycházely (viz např. stranu 5 prvostupňového rozhodnutí), přičemž žalobci byl v daném případě vyměřen správní trest pokuty za překročení největší technicky přípustné hmotnosti předmětného vozidla. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích konkrétně určuje, že výměra pokuty činí 9 000 Kč za každou započatou tunu, která překračuje největší povolenou hmotnost vozidla. Uvedené pravidlo aplikované na tento případ proto vzhledem k překročení největší technicky přípustné hmotnosti předmětného vozidla o 1,019 t vede k uložení pokuty ve výši 18 000 Kč, tj. ve výši, ve které byla žalobci uložena.

31. Dalším žalobním bodem žalobce namítal vadnost měření z důvodu neodečtení hmotnosti řidiče. Ani tato námitka není důvodná. Krajský soud považuje za nutné uvést, že nejvyšší povolená hmotnost má vztah k tzv. hmotnosti v provozním stavu. Zjednodušeně vyjádřeno, lze konstatovat, že konkrétní hmotnostní limity jsou stanoveny tak, že největší povolená hmotnost vozidla je tvořena součtem hmotnosti v provozním stavu a přípustnou hmotností nákladu vozidla. Jelikož je do hmotnosti motorového vozidla v provozním stavu započítávána dle definice uvedené v § 2 písm. o) bod 1. vyhlášky č. 341/2014 Sb. též hmotnost řidiče, je třeba uvést, že je hmotnost řidiče zahrnuta rovněž i do limitu největší povolené hmotnosti vozidla. Krajský soud proto sice souhlasí s žalobcem v tom směru, že řidič vozidla nemůže být považován za náklad, avšak jeho hmotnost je započítána již v samotné „hmotnosti vozidla“, kterou je třeba interpretovat právě jako hmotnost v provozním stavu. Správní orgány se proto nedopustily jakéhokoli pochybení tím, že od naměřené hmotnosti neodečetly hmotnost řidiče, neboť k takovému kroku nejsou právním řádem České republiky povinovány. Nelze proto z daného postupu dovozovat jakékoli vady nízkorychlostního vážení.

32. Konečně závěrem žalobce namítal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly tím, zda vozidlo žalobce bylo znečištěno, z čehož žalobce vyvozuje vadu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Rovněž tuto žalobní námitku je namístě odmítnout. Z podkladů obsažených ve správním spisu vyplývá, že vážené vozidlo nebylo znečištěno blátem či jinými nečistotami, pro které by bylo namístě vycházet z hmotnostního limitu stanoveného pro vozidla znečištěná blátem. Z dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení ze dne 23. 7. 2019 se naopak explicitně podává, že vozidlo znečištěno blátem (nebo sněhem) nebylo, čemuž odpovídá též fotografie vozidla pořízená v den spáchání přestupku. Správní orgány přitom nemusely danou skutečnost zdůvodňovat, jelikož znečištění blátem žalobce v průběhu řízení před správními orgány nenamítal.V. Závěr a náklady řízení33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného III. Podstatný obsah správního spisu IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení