63 A 12/2020– 110

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: J.N., narozený dne X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Vojtěchem Dolinou se sídlem Lešetín IV 777/0, 760 01 Zlín proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. OZZL 40597/2020/jisou SS, čj. KUJCK 59271/2020 takto:

Výrok

I. V řízení se pokračuje.

II. Žaloba se zamítá.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Český Krumlov (dále jen „vodoprávní úřad“) rozhodnutím ze dne 18. 2. 2020, čj. MUCK 09639/2020/OŽPZ/In, zamítl žádost navrhovatele (a dvou dalších osob) o vydání společného povolení na stavbu vrtané studny na pozemku parc. č. X v k. ú. X a zamítl žádost o vydání povolení k nakládání s podzemními vodami (jejich odběru).

2. Krajský úřad Jihočeského kraje napadeným rozhodnutím rozhodl o odvolání navrhovatele (a dvou dalších osob) podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že rozhodnutí vodoprávního úřadu částečně změnil co do formulace výroku a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobou ze dne 8. 7. 2020 se navrhovatel spolu s dalšími účastníky domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje. Jejich žalobu zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, čj. 63 A 12/2020–59.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, čj. 3 As 79/2021–49, zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 3. 2021, čj. 63 A 12/2020–59 [ve vztahu k žalobci a) – nyní již jedinému žalobci, který jediný podal kasační stížnost], a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší správní soud (ex offo) shledal, že zdejší soud při svém rozhodování pochybil tím, že nevyzval navrhovatele podle § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby spočívajících v nejasnosti, zda zamýšlí podat žalobu proti rozhodnutí žalovaného společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.

6. Krajský soud proto usnesením ze dne 8. 11. 2022, čj. 63 A 12/2020–85, navrhovatele vyzval k upřesnění žaloby, resp. návrhu. K této výzvě navrhovatel podáním ze dne 12. 12. 2022 výslovně potvrdil, že podává taktéž návrh na zrušení opatření obecné povahy, a to konkrétně územního plánu obce Kájov v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“.

7. Krajský soud následně usnesením ze dne 23. 12. 2022, čj. 63 A 12/2020–104, vyloučil návrh na zrušení části opatření obecné povahy k samostatnému projednání. Jelikož výsledek tohoto řízení mohl mít vliv na posouzení věci, krajský soud řízení usnesením ze dne 18. 1. 2023, čj. 63 A 12/2020–107, dle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušil.

8. Krajský soud návrh na zrušení části opatření obecné povahy zamítl rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, čj. 61 A 2/2023–83. Tím odpadl důvod pro přerušení řízení, pročež krajský soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl o pokračování v řízení (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

II. Shrnutí žaloby a jejího doplnění

9. Žalobce nejprve krátce shrnul skutkovou stránku věci. V roce 2019 v rámci rekonstrukce svého domu č. p. X na pozemku parc. č. st. XA v k. ú. X se žalobce rozhodl vybudovat nový vodní zdroj pro odběr vody ke svému domu, neboť stávající studna vykopaná ve sklepení měla z důvodu nevhodného umístění dlouhodobě znečištěnou vodu, resp. nebyla zde dostatečná zásoba vody. Žalobce tak našel (za pomoci proutkaře) vhodné místo cca 61 metrů od rodinného domu pro vyhloubení nového vrtu. Následně nechal u společnosti OVYVOZ hydrogeologie, s. r. o., vypracovat projekt hydrogeologických prací, na základě něhož požádal o souhlas ke geologickým pracím dle § 17 odst. 1 písm. i) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon); ten vydal vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne 23. 4. 2019, čj. MUCK 21704/2019/OŽPZ/Si. Poté byl na určeném místě vyhlouben průzkumný vrt v hodnotě cca 75 000 Kč. Výsledky hydrogeologického průzkumu byly rozvedeny v hydrogeologickém vyjádření. Projektovou dokumentaci vypracoval autorizovaný inženýr v oboru vodohospodářské stavby. Následně žalobce požádal o vydání společného povolení ke stavbě studny na pozemku parc. č. X v k. ú. X a o vydání povolení k odběru podzemních vod. Výše uvedené listiny, tj. projekt hydrogeologických prací, souhlas ke geologickým pracím, hydrogeologické vyjádření a projektovou dokumentaci předkládá žalobce jako důkaz.

10. Vodoprávní úřad vycházel při svém posuzování z výřezu zájmového území z hlavního výkresu a příslušné textové části platné územně plánovací dokumentace obce Kájov. Dotčený pozemek se nachází v ploše „orná půda“, která je zařazena do ploch „nezastavitelného území zemědělského půdního fondu“. Území zemědělského půdního fondu jsou určena zejména pro hospodaření se zemědělskou půdou nebo pro činnosti, které s hospodařením na zemědělské půdě souvisí. Dále je v územně plánovací dokumentaci uvedeno přípustné využití tohoto území, podmíněně přípustné využití a nepřípustné využití. Vodoprávní úřad na základě uvedeného seznamu vyhodnotil, že stavbu studny nelze na pozemku žalobce provést, neboť studna není v územně plánovací dokumentaci obce Kájov uvedena v seznamu staveb, které smí být na dotčeném pozemku umístěny v režimu přípustného využití ani v režimu podmíněně přípustného využití. Nepřípustné využití pozemku má platit jako zbytková klauzule pro ostatní zařízení neuvedené v kategorii přípustných či podmíněně přípustných.

11. V rámci seznámení se s poklady žalobce předložil vodoprávnímu úřadu svůj názor na problematiku posuzování studní jako staveb z pohledu územního plánování i z hlediska hydrogeologického, kdy je zřejmé, že studna je stavbou speciální, při jejímž budování je třeba respektovat přírodní zákonitosti a vyhloubit studnu na hydrogeologicky vhodném místě. Studna nemá být zhotovena proto, aby zásobovala novou stavbu rekreačního objektu nebo rodinného domu, ale jejím účelem je zásobování již existující stavby. Zahrada i se studnou bude nadále sloužit jako pastvina pro ovce. Stavbou nedojde k znemožnění navrženého způsobu využití území.

12. Dle názoru žalobce je smyslem regulace území územním plánem primárně požadavek, aby v ploše zemědělské nedocházelo ke zřizování staveb k trvalému nebo rekreačnímu bydlení, které by byly v rozporu s hlavním posláním území. Přiřazení stavby studny na stejnou úroveň jako stavby rekreačního objektu či objektu rodinného domu pouze kvůli jejímu účelu je nepopiratelně chybný interpretační postup. Stejně tak nemůže obstát argument, že pokud územní plán stavbu studny ve svých regulích výslovně nepovoluje, je taková stavba zakázána. Žalobce též poukazuje na vydání povolení průzkumného vrtu vodoprávním úřadem, které v žalobci vyvolalo oprávněné očekávání, že v případě pozitivních výsledků bude legalizace studny již pouhou formalitou.

13. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí vyvrátil žalobcovu argumentaci založenou na § 18 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalobce je toho názoru, že při rozhodování o umístění stavby studny v nezastavěném území je proto třeba vycházet z dikce § 18 odst. 5 stavebního zákona. Stavbu studny lze dle žalobcova názoru považovat za stavbu vodního hospodářství, přičemž právní předpisy upravující nakládání s vodami pojem vodní hospodářství výslovně nedefinují. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, čj. 8 Afs 36/2008–68, č. 2214/2011 Sb. NSS. Studna jakožto vodní dílo je z povahy věci zařízením, které umožňuje přirozenou akumulaci vody, a lze ji tak kvalifikovat jako stavbu vodního hospodářství, a to bez ohledu na to, že se jedná o studnu sloužící individuálním potřebám rodinného domu na sousedním pozemku.

14. Takovou stavbu vodního hospodářství lze v nezastavěném území umísťovat pouze v případech, kdy to územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje z důvodu veřejného zájmu. Územní plán obce Kájov v nezastavitelném území zemědělského půdního fondu vymezuje jako nepřípustné využití jakékoliv stavby, které územní plán výslovně nepovoluje. Taková regulace je pak v kontextu § 18 odst. 5 stavebního zákona nepřiměřená. Územní plán paušálně vylučuje veškeré stavby, které nejsou výslovně povoleny, a to bez odůvodnění veřejným zájmem. Dle žalobcova názoru umístění studny na jeho pozemku není nepochybně v rozporu s veřejným zájmem.

15. I v případě, že by byl dán veřejný zájem na zachování volné a nezastavěné krajiny, prosté umístění studny na pozemku nemůže zvrátit charakter tohoto území jako nezastavěného, neboť studny nepředstavují zástavbu daného území (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 8 As 46/2018–45). Důraz na zachování charakteru nezastavěného území je třeba chápat jako požadavek na minimalizaci negativních vlivů umísťování staveb, zařízení nebo jiných opatření na nezastavěné území; v daném případě má umístění studny zcela minimální, resp. žádný vliv na charakter nezastavěného území.

16. Nadto žalobce uvádí, že dikce § 18 odst. 5 stavebního zákona požaduje „výslovné vyloučení“ uvedených staveb. Paušální stanovení, že není přípustné umísťovat jakákoliv zařízení, která nejsou územním plánem povolená, nesplňuje podle žalobců zákonnou podmínku výslovného vyloučení.

17. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

18. Úvodem svého vyjádření se žalovaný vymezil k žalobcem citovanému § 18 odst. 5 stavebního zákona. S pojmem „stavba vodního hospodářství“ žádný veřejnoprávní předpis nepracuje. Vodní hospodářství je činnost směřující k ochraně, využití a rozvoji vodních zdrojů a k ochraně před škodlivými účinky vod, tzn. z povahy věci se jedná o stavby, zařízení a jiná opatření, které slouží k využívání vod, ochraně vod a ochraně před povodněmi. Ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona stanoví, že v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umísťovat mimo jiné také stavby pro vodní hospodářství včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí, a to v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. K výkladu tohoto ustanovení je však podle žalovaného třeba správného pochopení jednotlivých kategorií přípustného, podmíněně přípustného a nepřípustného využití území dle územně plánovací dokumentace.

19. Žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí uvedl, že územní plán je dle § 43 odst. 5 stavebního zákona pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí, závazný. Vydává–li se společné povolení, územní rozhodnutí se nevydává. Pak je územní plán závazný pro správní orgán, který vydá společné povolení, protože v případě studní pro individuální zásobování vodou se dle § 96b odst. 1 písm. e) stavebního zákona závazné stanovisko orgánu územního plánování nevydává.

20. Žalovaný vycházel z výřezu zájmového území záměru z hlavního výkresu a příslušné textové části z platné územně plánovací dokumentace obce Kájov. Dotčený pozemek parc. č. X v k. ú. X se podle platného územního plánu obce Kájov nachází v ploše orná půda, která je zařazena do nezastavitelného území zemědělského půdního fondu. Žalovaný dále vycházel z textové části územního plánu, v němž jsou uvedeny jednotlivé kategorie využití plochy, tj. co spadá do přípustného využití, podmíněně přípustného využití a nepřípustného využití. Ani v části přípustného využití, ani v části podmíněně přípustného využití není uvedena vrtaná studna pro individuální zásobování rodinného domu. Územní plán tak jasně stanovuje, že na předmětném pozemku nová stavba vrtané studny být nemá.

21. Pokud jde o § 18 odst. 6 stavebního zákona, který užívá pojmu „technická infrastruktura“, tak ten je definován v § 2 odst. 1 písm. k) bodu 2 stavebního zákona. Tento pojem je vždy spojen s veřejným zájmem. Studna pro rodinný dům tak, jak o ni žalobce požádal, není veřejným zájmem, ale zájmem soukromým. Tedy ani § 18 odst. 6 stavebního zákona nelze na tento případ aplikovat.

22. Na základě těchto úvah nemohla být stavba studny žalobci povolena. Vodoprávní úřad dle § 51 odst. 3 správního řádu žádost zamítnul a odkázal na § 94p odst. 2 stavebního zákona. Spatřoval přitom nesoulad s požadavkem § 94o odst. 1 písm. a) stavebního zákona (tj. zda je stavební záměr v souladu s požadavky stavebního zákona a dalšími předpisy). Stavba studny pro individuální zásobování rodinného domu vodou byla totiž ve smyslu § 18 odst. 5 věty poslední stavebního zákona územním plánem na předmětném pozemku vyloučena.

23. K žalobcem užívanému pojmu „quazistavba“ žalovaný uvedl, že tento pojem stavební zákon nezná a že stavba studny je dle § 55 odst. 1 písm. j) vodního zákona vodním dílem. Na provedení všech staveb bez výjimky musí být dle § 115 odst. 1 vodního zákona aplikován stavební zákon.

24. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

26. Žaloba není důvodná.

27. Krajský soud připomíná, že předmětem nynějšího řízení nebyl přezkum územního plánu obce Kájov, o který správní orgány opřely svá rozhodnutí. Krajský soud se proto zabýval výhradně těmi námitkami, které směřovaly vůči rozhodnutí žalovaného a vodoprávního úřadu.

28. Jelikož je pro rozhodnutí ve věci stěžejní otázka (ne)souladu žalobcova stavebního záměru s územním plánem obce Kájov, krajský soud nepovažoval za nutné provádět žalobcem navržené důkazy.

29. Podle § 43 odst. 1 stavebního zákona platí, že „[ú]zemní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen ‚urbanistická koncepce‘), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.“ Územní plán je tedy svou povahou dlouhodobý koncepční dokument obce sloužící k usměrňování jejího územního rozvoje, který je právně závazný. Územní plán omezuje vlastníka nemovitostí v takto určených plochách v jeho právu užívat nemovitost jiným než stanoveným způsobem.

30. Podle § 43 odst. 5 stavebního zákona platí, že územní plán je závazný pro rozhodování v území. Stavba studny je vodním dílem, které pro své umístění a provedení vyžaduje povolení vodoprávního úřadu (§ 55 a § 15 vodního zákona). Vodoprávní úřad vede o stavbě vodního díla studny společné územní a stavební řízení podle stavebního zákona (§ 15 odst. 5 a 6 vodního zákona) a má povinnost posuzovat, zda je dokumentace záměru v souladu s územně plánovací dokumentací (územním plánem), a to podle § 94o stavebního zákona. Podle § 96b odst. 1 písm. e) stavebního zákona se pro studny individuálního zásobování vodou nevydává závazné stanovisko orgánu územního plánování. Proto podle 90 odst. 2 stavební zákona platí, že u stavebních záměrů, pro které se nevydává závazné stanovisko podle § 96b, posuzuje soulad s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování vodoprávní úřad sám. Vodoprávní úřad shledal nesoulad záměru s územním plánem obce Kájov, a proto podle § 94p odst. 2 stavebního zákona s odkazem na nesplnění požadavků podle § 94o stavebního zákona žádost žalobců o vydání společného povolení pro vrtanou studnu zamítl. Podle § 51 odst. 3 správního řádu došlo i k zamítnutí žádosti o povolení k nakládání s podzemními vodami.

31. Žalobce se dovolává především § 18 odst. 5 stavebního zákona a má za to, že na základě jeho užití by bylo možné stavbu studny na pozemku umístit a realizovat. Žalobce tvrdí, že jde o stavbu vodního hospodářství, kterou lze v nezastavěném území umístit. Dále má žalobce za to, že územní plán výslovně nevyloučil stavbu studny, a proto je její umístění podle § 18 odst. 5 stavebního zákona na pozemku možné. Pasáž nepřípustného využití území v územním plánu považuje žalobce za nepřiměřenou a rozpornou s veřejným zájmem.

32. Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona platí, že „[v] nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství […]; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.“ 33. Podle žalobcova názoru lze stavbu studny považovat za stavbu vodního hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona; v této souvislosti žalobce odkázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 36/2008–68. Krajský soud ve shodě se žalobcem dospěl k závěru, že studnu lze obecně považovat za stavbu pro vodní hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona.

34. Vodní zákon pracuje v § 55 odst. 1 s definicí vodních děl, tj. staveb, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, přičemž mezi vodní díla pod písm. j) výslovně řadí i studny. S pojmem vodohospodářská díla či stavby vodního hospodářství tento zákon nepracuje, resp. nevymezuje, co pod takový pojem spadá.

35. Přechodná ustanovení vodního zákona, konkrétně § 127 odst. 13, však stanoví, že pokud se v jiných právních předpisech užívá pojem vodohospodářské dílo, rozumí se tím vodní dílo podle tohoto zákona. Dosavadní právní úprava, tj. předchozí zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), upravoval v § 38 odst. 1 vodohospodářská díla, mezi něž podle písm. a) tohoto ustanovení řadil přehrady, vodní nádrže, studně a ostatní stavby potřebné k nakládání s vodami povolovanému podle § 8 odst.

1. Užívá–li tak stavební zákon v § 18 odst. 5 pojem stavby vodního hospodářství, lze pod tento pojem s pomocí výkladových pravidel nepochybně podřadit i vodní dílo studny. Žalovaný této otázce vymezení staveb vodního hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona nevěnoval v napadeném rozhodnutí přílišnou pozornost, nicméně to nemá vliv na celkovou správnost napadeného rozhodnutí, jak bude vysvětleno níže.

36. Lze tedy konstatovat, že obecně podle § 18 odst. 5 stavebního zákona lze v nezastavěném území v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby studní jakožto stavby pro vodní hospodářství. I pro tyto stavby však platí omezení, podle něhož není u uvedených staveb přípustná doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace.

37. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v nezastavěném území lze umisťovat pouze taxativně vyjmenované kategorie staveb, zařízení a jiných opatření, a to navíc pouze pokud jsou v souladu s charakterem území. Poslední věta tohoto ustanovení uvedené pravidlo dále zpřísňuje tak, že dotčené záměry lze v nezastavěném území umisťovat pouze v případech, kdy je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. K uvedenému je vhodné dodat, že při posuzování souladu záměru s charakterem nezastavěného území je třeba vycházet ze skladby funkčních ploch a z cílů a úkolů územního plánování. Ochrana nezastavěného území je přitom veřejným zájmem a jedním z cílů územního plánování 38. V nyní posuzovaném případě je naprosto podstatné znění věty druhé § 18 odst. 5 stavebního zákona, ve které se stanoví, že tyto stavby (tj. i stavby studní jako stavby pro vodní hospodářství) lze v nezastavěném území umisťovat pouze v případech, pokud tyto stavby územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Jinými slovy řečeno, umisťování těchto staveb v nezastavěném území lze vyloučit prostřednictvím územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu. Z uvedeného vyplývá pravomoc jednotlivých obcí územním plánem zpřísnit podmínky pro využití ploch v nezastavěném území, a to právě prostřednictvím vymezení nepřípustného využití území v územním plánu, jak je činěno územním plánem i v nyní posuzovaném případě.

39. Argument žalobce, že pokud dochází územním plánem k vyloučení některých staveb ve smyslu věty druhé § 18 odst. 5 stavebního zákona, nelze takové vyloučení provést vymezením, kdy jako nepřípustné využití jsou uvedeny jakékoliv stavby, které územní plán výslovně nepovoluje, je nedůvodný. „Výslovné vyloučení“ ve smyslu „jmenovité vyloučení“ nebo „ve formě konkrétního výčtu“ není třeba. Pojem „výslovné vyloučení“ v územně plánovací dokumentaci znamená srozumitelné vymezení toho, že některé z těchto staveb nebo všechny nebudou v nezastavěném území konkrétní obce povoleny. V nyní posuzovaném případě to územní plán činí tím, že vymezuje, které stavby jako přípustné nebo podmíněně přípustné v nezastavěném území připouští a dále uvádí, že všechny ostatní stavby jsou nepřípustné. Výslovné vyloučení staveb ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona tedy obec Kájov v územním plánu učinila tím, že označila za nepřípustné využití území zřizování a provozování jakýchkoliv zařízení (zejména staveb), které nejsou uvedeny jako přípustné nebo podmíněně přípustné. Krajský soud je přesvědčen, že uvedený postup, který byl v územním plánu zvolen, není nepřiměřený ani rozporný s § 18 odst. 5 stavebního zákona, ani rozporný s veřejným zájmem. Není v silách žádné obce jako pořizovatele územně plánovací dokumentace, aby vymezila vyloučené stavby na nezastavěném území konkrétním jmenovitým výčtem staveb a zařízení; naopak takový požadavek by byl v rámci územního plánování značně přehnaný.

V. Závěr a náklady řízení

40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.