63 A 13/2022 – 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové, ve věci žalobkyně: Mgr. D. H., narozena dne X bytem X zastoupena advokátem JUDr. Josefem Kopřivou sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, sídlem soudní 1672/1a, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2022, č. j. VS–167239–18/ČJ–2021–80000L–51ODVT, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ředitele Vazební věznice České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ve věcech služebního poměru ze dne 27. 8. 2021, č. j. VS–42449–38/ČJ–2016–801020, byla žalobkyni podle § 123 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), poskytnuta odměna ve výši 6 000 Kč, což bylo odůvodněno tím, že se žalobkyně mimořádnou aktivitou podílela na úspěšné realizaci přijatých opatření v souvislosti s koronavirem (COVID–19).

2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 12. 2021, č. j. VS–167239–9/ČJ–2021–80000L–51ODV, tak, že dané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc správnímu orgánu prvního stupně vrátil k novému projednání, neboť dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí je zatíženo vadou nedostatečného odůvodnění.

3. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 12. 2021, č. j. VS–162565–5/ČJ–2021–8010PR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí), byla následně žalobkyni podle téhož zákonného ustanovení poskytnuta odměna opět ve výši 6 000 Kč za mimořádnou aktivitu při podílení se na plnění úkolů v období nouzového stavu vyhlášeného vládou ČR v roce 2021.

4. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně rovněž podala dne 3. 1. 2022 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 3. 2022, č. j. VS–167239–18/ČJ–2021–80000L–51ODVT (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Podstatný obsah žaloby

5. Žalobkyně dne 20. 5. 2022 podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Žalobkyně brojí proti způsobu rozdělení odměn podle § 123 zákona o služebním poměru ve Vazební věznici České Budějovice, který dle ní byl proveden v rozporu s požadavkem, aby nedocházelo ke zjevné nerovnosti v odměňování. Žalobkyně uvádí příklady jednotlivých pracovníků a jejich odměn za mimořádnou aktivitu při podílení se na plnění úkolů v období nouzového stavu.

6. Žalobkyně dále spatřuje hrubé porušení jejích práv v tom, že doručení rozhodnutí bylo prvním úkonem v řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno, aniž by žalobkyně byla poučena o procesních právech a mohla jich využít, čímž dle žalobkyně došlo k porušení pravidel řízení ve věcech služebního poměru. Žalobkyně dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že odměna nepředstavuje právo (nárok) příslušníka bezpečnostního sboru. Dle žalobkyně se v případě odměny jedná o nárok, který je fakultativní. Žalobkyně v dané souvislosti poukazuje na § 171 zákona o služebním poměru, který rozhodování o fakultativních nárocích z řízení nevylučuje. Žalobkyně připouští, že za běžných okolností se rozhodnutí o neposkytnutí odměny nevydává, avšak upozorňuje, že v tomto případě jde o spor, jehož předmětem je vyřízení žádosti o odměnu, ve které je namítáno, že žalobkyni nebyla odměna poskytnuta, ačkoli naplnila podmínky pro udělení dle § 123 zákona o služebním poměru ve spojení s usnesením Vlády České republiky ze dne 19. července 2021 č. 665, o mimořádném finančním ohodnocení příslušníků Vězeňské služby České republiky v souvislosti s pandemií nemoci COVID–19 a na změnu systemizace bezpečnostních sborů v kapitole 336 – Ministerstvo spravedlnosti v roce 2021. Žalobkyně též rozporuje závěr, že se takovou žádostí nemusí služební funkcionář vůbec zabývat. Žalobkyně též dovozuje, že řízení ve věcech služebního poměru se vede i tehdy, pokud právo příslušníka nebude přiznáno a v dané souvislosti odkazuje na dikci § 66 odst. 1 správního řádu, na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009, č. j. 22 Ca 247/2008 –88, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 – 55, č. 1633/2008 Sb. NSS.

7. Žalobkyně argumentuje tím, že zákon o služebním poměru upravuje více fakultativních nároků, když např. na udělení služebního volna ke studiu dle § 73 uvedeného zákona také není právní nárok. Optikou závěrů žalovaného by musela žádost o udělení služebního volna odmítnuta též jako právně nepřípustná, ačkoli z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 6 Ads 33/2013 – 31, plyne jiný závěr.

8. Závěrem žaloby žalobkyně brojí proti tomu, že žalovaný nezohlednil zcela mimořádnou situaci spočívající v tom, že vláda při schválení plošného odměňování příslušníků účastnících se plnění úkolů dle krizových opatření a mimořádných opatření vlády současně definovala, co se rozumí splněním mimořádného úkolu. Dle žalobkyně není pochyb o tom, že se podílela na úkolech vyplývajících z pandemie. S námitkou nerovnosti v odměňování se dle žalobkyně žalovaný vůbec nevyrovnal. Důvodem udělení nízké odměny nemůže být skutečnost, že žalobkyně nevykonala žádnou službu přesčas. Tato skutečnost nemůže být žalobkyni kladena k tíži, neboť službu přesčas nařizuje dle § 54 zákona o služebním poměru vedoucí příslušník, který ji žalobkyni nenařídil. Všechny směny pak žalobkyně nemohla odsloužit, jelikož byla dlouhou dobu neschopna k výkonu služby.

9. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc správnímu orgánu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 8. 2022 navrhl zamítnutí žaloby. Nejprve korigoval tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí ze dne 27. 8. 2021, č. j. VS–42449–38/ČJ–2016–801020, bylo zrušeno proto, že bylo vydáno bez předchozího řízení ve věcech služebního poměru. Žalovaný s odkazem na správní spis uvedl, že ke zrušení daného rozhodnutí došlo z důvodu nedostatečného odůvodnění zakládajícího vadu nepřezkoumatelnosti. Žalovaný konstatoval, že není vadou rozhodnutí o přiznání nenárokové odměny dle § 123 zákona o služebním poměru, pokud tomuto rozhodnutí „klasické“ řízení nepřechází. Doručení rozhodnutí o přiznání odměny, jímž se právo příslušníka teprve zakládá je proto prvním úkonem v řízení.

11. K další žalobní námitce žalovaný podotkl, že vláda zmiňovaným usnesením neschválila odměňování příslušníků plošně, neboť toliko vyčlenila finanční prostředky za účelem odměňování příslušníků dle § 123 zákona o služebním poměru. Žalovaný dodal, že žalobkyni by ani splněním zdánlivě objektivních kritérií pro poskytnutí odměny nemohl nárok na odměnu vzniknout. Dle žalovaného bylo výhradně na služebním funkcionáři, aby vyčleněné prostředky přerozdělil za respektování pravidla rovného zacházení, tj. aby rozdílné výše odměn byly současně řádně a věcně odůvodněny. Dle žalovaného přitom služební funkcionář v prvostupňovém rozhodnutí přesvědčivě objasnil, z jakého důvodu poskytl žalobkyni pouze odměnu ve výši 6 000 Kč, zatímco jiným příslušníkům i násobně vyšší. Právo na rovné zacházení nelze dle žalovaného vykládat jako právo na stejnou částku odměn, nýbrž pouze to, že případné rozdíly v odměňování budou mít věcný a nikoli zakázaný důvod, přičemž žalovaný odkázal na § 77 odst. 7 zákona o služebním poměru.

12. Ohledně žalobkyní tvrzeného fakultativního nároku pak žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2022, č. j. 57 Ad 4/2022 – 35. Žalovaný akcentuje, že rozhodnutí o poskytnutí odměny je rozhodnutím sui generis, jehož vydání nepředchází klasické správní řízení, nýbrž toliko jakési „zkrácené řízení“, jehož prvním úkonem je rozhodnutí služebního funkcionáře. Žalovaný souhlasí s tvrzením žalobkyně, že se nevede řízení o vyplacení odměny, nýbrž o samotném přiznání nároku na ni. Z toho žalovaný rovněž vyvozuje, že nemá–li příslušník na odměnu nárok (coby subjektivní právo), nemůže se v jeho věci vést ani řízení o právech a povinnostech.

13. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že se v tomto případě jedná o spor, jehož předmětem je vyřízení žádosti o odměnu, ve které žalobkyně namítá, že jí nebyla odměna poskytnuta, ač splnila podmínky dle § 123 zákona o služebním poměru ve spojení se shora uvedeným usnesením vlády. Dle žalovaného byla žalobkyni odměna poskytnuta, a to navíc bez předchozí žádosti žalobkyně, přičemž žalobkyně toliko rozporuje její výši.

14. Žalovaný s žalobkyní polemizuje v otázce aplikovatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 As 84/2006, č. 1323/2007 Sb. NSS, na nyní projednávanou věc, neboť se v daném případě jednalo o situaci, kdy byl příslušníkovi již přiznaný osobní příplatek následně odejmut. Nelze dle žalovaného dovozovat, že by osobní příplatek byl nárokem ještě předtím, než byl vůbec přiznán. K žalobkyní citované judikatuře žalovaný poznamenal, že se týkala otázky (ne)přípustnosti žádosti ve správním řízení, čehož se však projednávaná věc netýká, jelikož žalobkyně rozporuje výši poskytnuté odměny, k čemuž rovněž směřovala argumentace žalobkyně v rámci odvolacího řízení.

15. Dle žalovaného nelze shledávat podobnost mezi § 73 a § 123 zákona o služebním poměru, neboť § 73 daného zákona řízení přímo předvídá, jelikož předpokládá podání žádosti dle vlastního uvážení příslušníka bezpečnostního sboru. Bez takové žádosti nemůže služební funkcionář z vlastní iniciativy rozhodovat. Z uvedeného je dle žalovaného patrné, že žádost o udělení služebního volna představuje podmínku jeho případného udělení, a tedy nemůže být právně nepřípustnou. Oproti tomu, žádost o poskytnutí odměny je v rozporu s účelem a charakterem mimořádného odměňování coby motivačního ocenění ponechána zcela na úvaze služebního funkcionáře.

16. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně, dle níž nezohlednil v rámci svého rozhodování zcela mimořádnou situaci, kdy vláda ČR schválila plošné odměňování příslušníků a sama tak definovala, co se rozumí splněním mimořádného úkolu. Žalovaný zopakoval, že vláda ČR pouze vyčlenila prostředky za účelem odměňování příslušníků Vězeňské služby ČR, avšak konkrétní přerozdělení bylo ponecháno v pravomoci služebních funkcionářů. Pokud by Vláda ČR rozhodla o tom, že příslušníky je třeba odměnit plošně a současně by definovala pojem „mimořádný úkol“ pro účely aplikace § 123 zákona o služebním poměru, fakticky by na sebe převzala pravomoc služebního funkcionáře, čímž by jednala v rozporu s § 2 odst. 1 jmenovaného zákona.

17. Ve vyjádření žalovaný rovněž popřel, že by jediným důvodem přiznané výše odměny byla skutečnost, že žalobkyně nevykonala v rozhodném období službu přesčas. Služební funkcionář naopak uvedl hned několik věcných důvodů, přičemž žalovaný některé citoval z prvostupňového rozhodnutí (blíže viz bod 21 odůvodnění – pozn. krajského soudu). Bylo tak dle žalovaného transparentně popsáno, jak bylo v rámci rozdělování mimořádných odměn postupováno a žalovaný v uvedeném neshledává diskriminační jednání zakládající porušení § 77 zákona o služebním poměru.

18. K polemice žalobkyně stran (ne)přihlédnutí k mimořádné situaci, resp. k mimořádným úkolům z ní vyplývajícím, žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014. Dle žalovaného je úlohou odvolacího orgánu a soudu toliko přezkum, zda služební funkcionář při udílení odměny nezohlednil některý ze zakázaných (diskriminačních) znaků. Není proto možné posuzovat, zda splněný úkol byl skutečně mimořádný a odpovídal přiznané částce odměn – nelze hledat v daném poměru proporcionalitu, neboť se nejedná o nárokovou služku služebního příjmu.

IV. Podstatný obsah správního spisu

19. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyni bylo dne 31. 8. 2021 doručeno rozhodnutí ředitele Vazební věznice České Budějovice ze dne 27. 8. 2021, č. j. VS–42449–38/ČJ–2016–801020, jímž jí byla dle § 123 zákona o služebním poměru poskytnuta odměna ve výši 6 000 Kč. Dle odůvodnění je odměna poskytována z důvodu, že se žalobkyně mimořádnou aktivitou podílela na úspěšné realizaci přijatých opatření v souvislosti s koronavirem (COVID–19).

20. Žalobkyně podala dne 13. 9. 2021 proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž uvedla, že nesouhlasí s výší odměny, přičemž připojila výčet důvodů, pro které považuje uvedené ohodnocení jako rozporné s právem na rovné zacházení. O podaném odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 12. 2021, č. j. VS–167239–9/ČJ–2021–80000L–51ODV, tak, že dané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc správnímu orgánu prvního stupně vrátil k novému projednání.

21. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 15. 12. 2021 byla žalobkyni podle téhož zákonného ustanovení poskytnuta odměna opět ve výši 6 000 Kč za mimořádnou aktivitu při podílení se na plnění úkolů v období nouzového stavu vyhlášeného vládou ČR v roce 2021. Ředitel Vazební věznice České Budějovice v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při určení výše odměn bylo vycházeno z osobního nasazení každého příslušníka, z odsloužených hodin služby v daném období a z počtu hodin služby přesčas odsloužených bez nároku na služební příjem. Dle prvostupňového rozhodnutí byly použity měsíční výkazy odsloužených hodin, přičemž žalobkyně neměla od ledna 2021 do 7. 5. 2021 žádné hodiny služby přesčas a v době od 7. 5. 2021 do 30. 6. 2021 vlivem pracovní neschopnosti ani žádné odsloužené hodiny služby jako takové, přičemž žalobkyně musela být v době nepřítomnosti zastoupena jiným příslušníkem justiční stráže, aby byl zajištěn plynulý průběh služby. Současně bylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně od ledna 2021 do 6. 5. 2021 chodila na zdravotní rehabilitace, a to celkem ve 20 případech v celkové době 26,5 hodin, kdy nevykonávala službu.

22. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 3. 1. 2022 blanketní odvolání, které následně dne 17. 1. 2022 doplnila. O podaném odvolání žalovaný rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora pod bodem 4 odůvodnění tohoto rozsudku.

V. Právní hodnocení krajského soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

24. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť obě strany sporu s takovým postupem souhlasily (resp. k výzvě krajského soudu nevyjádřily nesouhlas).

25. Žaloba není důvodná.

26. Podstatou sporu v projednávané věci je otázka, zda byla odměna přiznaná žalobkyni prvostupňovým rozhodnutím poskytnuta v souladu s požadavky, které stanoví zákon o služebním poměru.

27. Dle § 123 písm. a) zákona o služebním poměru lze příslušníkovi (coby fyzické osobě, která v bezpečnostním sboru vykonává službu – viz legislativní zkratka zavedená v § 1 odst. 1 téhož předpisu) poskytnout odměnu, kterou je možno jednorázově ocenit splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu. Dle § 113 písm. g) zákona o služebním poměru představuje odměna jednu z dílčích složek služebního příjmu příslušníků bezpečnostních sborů. Judikaturou Nejvyššího správního soudu byl dovozen závěr, že „odměnou dle § 113 [písm. g – pozn. krajského soudu] se ve spojení s § 123 zákona o služebním poměru rozumí pouze jednorázové ocenění splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu, naléhavých služebních úkolů za nepřítomného příslušníka nebo dosavadní výkon služby při dovršení 50 let věku, nikoli však pravidelný měsíční příjem, resp. plat příslušníka“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 11/2021 – 48, č. 4238/2021 Sb. NSS, bod 32 odůvodnění, shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 Ads 8/2013 – 26, bod 10 odůvodnění).

28. Uvedené závěry jsou rovněž ve shodě s důvodovou zprávou k citovanému ustanovení, dle které je cílem této regulace, aby „odměnou bylo možno ocenit jednorázové nebo krátkodobé intenzivnější plnění služebních úkolů, které nelze ocenit v jiných složkách služebního příjmu […]“ (viz důvodová zpráva ze dne 12. 3. 2003, tisk PS PČR č. 256/0, dostupná v depozitáři PS PČR na webové adrese www.psp.cz). Obdobné závěry se podávají rovněž z komentářové literatury, která ke znění § 123 zákona o služebním poměru konstatuje, že „[o]dměnou je jednorázové plnění za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu nebo splnění naléhavých služebních úkolů za nepřítomného příslušníka“ (viz CHROBÁK, Jiří, a kol. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2022–10–13]).

29. Krajský soud ze shora uvedeného dovozuje, že odměna dle § 123 zákona o služebním poměru představuje jednorázové ocenění, kterým může služební funkcionář ohodnotit splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu příslušníka bezpečnostního sboru. Odměna je přitom příslušníku bezpečnostního sboru přiznávána zvláštním rozhodnutím zaměstnavatele, které představuje rozhodnutí sui generis. Komentářová literatura ohledně rozhodnutí o přiznání odměny udává, že „[o]dměna je poskytována formou rozhodnutí ve věcech služebního poměru“ (viz CHROBÁK, Jiří, a kol. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2022–10–13]). Dané rozhodnutí je specifické mj. tím, že mu nepředchází klasické správní řízení, přičemž není vadou, je–li rozhodnutí prvním úkonem ve věci. Není proto požadavkem zákona, aby vydání rozhodnutí předcházelo oznámení o zahájení řízení, poučení příslušníka o procesních právech apod. Shledává–li žalobkyně v takovém postupu porušení pravidel řízení, nelze jí vzhledem k uvedenému přisvědčit.

30. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že rozhodnutím o přiznání odměny se právo příslušníka teprve zakládá. Ke shodným závěrům přitom dospěl v nedávném době i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 14. 7. 2022, č. j. 57 Ad 4/2022–35, na jehož bod 24 odůvodnění, lze v plné míře odkázat: „[Ustanovení] § 123 písm. a) zákona o služebním poměru nezakládá příslušníkovi nárok (viz slovní spojení „lze poskytnout“) na odměnu v každém případě, kdy příslušník splní mimořádný nebo zvlášť významný služební úkol. Byť by příslušník podmínky pro přiznání odměny splnil tím, že zákonem kvalifikovaný služební úkol zvládl, nevzniká tím příslušníkovi právo na odměnu v zákonem nestanovené výši. Z § 123 písm. a) zákona o služebním poměru je zřejmé, že příslušníkovi nevzniká právo na (zákonem co do výše neurčenou) odměnu tím, že např. splní zvlášť významný služební úkol. Nárok na odměnu příslušníkovi vzniká až rozhodnutím, kterým je jeho mimořádné pracovní úsilí oceněno a konkrétní částka jako odměna přiznána.“ 31. V souladu s citovanými závěry je rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, na který žalovaný přiléhavě odkázal. Dle daného rozsudku „[o]dměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní)“. Rozpor s danými závěry krajský soud neshledal ani v případě žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 As 84/2006, č. 1323/2007 Sb. NSS, který je naopak s těmito závěry ve shodě. Konstatoval–li v daném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, že „tato nenároková složka platu je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka platu povahu nároku pouze fakultativního“, nelze z užitého spojení „fakultativní nárok“ dovozovat, že by tímto vyjádřením soud popíral své závěry z téhož odstavce, které pro úplnost krajský soud níže připojuje. V dané souvislosti krajský soud přisvědčuje žalobkyni, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, se skutečně vztahoval k odnětí osobního příplatku. Je však třeba doplnit, že část odůvodnění tohoto rozsudku, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí zopakoval, přestavuje obecnější úvahy týkající se otázky posouzení důvodnosti nároku ve sporu o plat (resp. jeho část), což je z citace zcela zřejmé. Dle krajského soudu tedy tato skutečnost nevylučuje aplikovatelnost daných závěrů i na věc nyní projednávanou. „Pro posouzení důvodnosti nároku ve sporu o plat (jeho část), je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na plat, anebo zda tato hlediska zrcadlící právním předpisem stanovenou skutkovou podstatu pro vznik platového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišením, zda požadované plnění představuje platový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní stanovené předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku platu), nebo zda jde o takovou složku platu, na kterou vzniká nárok – bez ohledu na splnění dalších předpokladů a podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku platu).“ 32. Krajský soud uzavírá, že odměna dle § 123 zákona o služebním poměru představuje právě tuto tzv. nenárokovou složku platu, která se teprve v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní). Takovouto nárokovou, resp. obligatorní, složkou, se však nárok žalobkyně nemohl stát v důsledku vydání usnesení Vlády ČR ze dne 19. 7. 2021, č. 665, o mimořádném finančním ohodnocení příslušníků Vězeňské služby České republiky v souvislosti s pandemií nemoci COVID–19 a na změnu systemizace bezpečnostních sborů v kapitole 336 – Ministerstvo spravedlnosti v roce 2021. Tímto usnesením došlo toliko k navýšení objemu prostředků na služební příjmy příslušníků Vězeňské služby ČR a k uvolnění finančních prostředků z kapitoly státního rozpočtu na pokrytí odměn pro příslušníky Vězeňské služby ČR, kteří se v době pandemie COVID–19 podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními a mimořádnými opatřeními vlády. Určení konkrétní výše odměn, která bude přiznána jednotlivým příslušníkům Vězeňské služby, však bylo ponecháno na subjektech, kteří o udělení konkrétní odměny rozhodují, přičemž lze v daném ohledu odkázat na § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru. Není možné se domáhat plošného rozdělování finančních příspěvků ve shodných částkách, neboť by bylo znemožněno přihlížet k tomu, jakou měrou se jednotliví příslušníci na plnění daného mimořádného, resp. zvlášť významného služebního úkolu podíleli. Je sice pravdou, že dle komentářové literatury „[p]ojetí zákona ne vždy odpovídá praxi, kdy jsou v bezpečnostních sborech odměny udělovány spíše plošně v návaznosti na volné dostupné finanční prostředky, a tedy bez přímé návaznosti na zákonem stanovená kritéria“ (viz CHROBÁK, Jiří, a kol. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2022–10–13]), avšak je zřejmé, že nesprávná praxe, kdy bývají odměny v plošných výších přiznávány plošně, nemůže měnit smysl a účel daného zákonného ustanovení.

33. V komentářové literatuře se opakovaně rovněž vyskytuje závěr, že posouzení míry mimořádnosti či významnosti služebního úkolu spočívá plně na služebním funkcionáři, přičemž je zdůrazňován požadavek na posouzení vztahu daného speciálního úkolu k úkolům běžným, které příslušník či jiní příslušníci plní. Za obvyklých podmínek přitom služební funkcionář nemůže poskytnout odměnu za plnění běžných úkolů (srov. TOMEK, Petr. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů: s komentářem, poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Olomouc: Anag, 2019. Právo. ISBN 978–80–7554–234–2, komentář k § 123).

34. Žalobkyně se mýlí, uvádí–li v žalobě, že předmětem tohoto řízení je „vyřízení žádosti o odměnu“, toto se ze správního spisu nepodává – naopak rozhodnutí o přiznání odměny žádná žádost nepředcházela a v žalobě byla argumentace stran otázky přípustnosti takové žádosti patrně ponechána zástupcem žalobkyně omylem z jiného případu. Z uvedeného důvodu se krajský soud nevyjadřuje k argumentaci týkající se zjevně právní nepřípustnosti žádosti, neboť s nyní projednávanou věcí nesouvisí.

35. K námitce tvrzeného nerovného (resp. diskriminačního) zacházení je předně nutno konstatovat, že výše odměny byla dle odůvodnění správních rozhodnutí stanovena i s ohledem na osobní nasazení každého příslušníka, na množství odsloužených hodin služby v daném období a na počet hodin služby přesčas odsloužených bez nároku na služební příjem. Pakliže žalobkyně měla odslouženo podstatně méně hodin služby přesčas (resp. od ledna 2021 do 7. 5. 2021 žádné hodiny služby přesčas) a též podstatně menší počet odsloužených hodin služby jako takové (v době od 7. 5. 2021 do 30. 6. 2021 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti), pročež žalobkyně musela být v době nepřítomnosti zastoupena jiným příslušníkem, aby byl zajištěn plynulý průběh služby justiční stráže, je patrné, že podíl žalobkyně na plnění potřeb služby nemohl být srovnatelný s jinými účastníky, kterým dle žalobkyně byla poskytnuta odměna ve vyšších částkách. Krajský soud považuje za legitimní, byla–li částka odměny přiznaná žalobkyni vzhledem k těmto skutečnostem nižší. Při určování výše odměny bylo rovněž přihlédnuto k tomu, že žalobkyně od ledna 2021 do 6. 5. 2021 chodila na zdravotní rehabilitace, a to celkem ve 20 případech v celkové době 26,5 hodin, kdy nevykonávala službu, přičemž i tato skutečnost může být při určování výše odměny relevantní (byť v součtu je již nesporně pouze doplňkovým hlediskem).

36. Je třeba připomenout, že dle § 77 odst. 2 zákona o služebním poměru je ve služebním poměru zakázána přímá i nepřímá diskriminace z důvodů zde vyjmenovaných, avšak dle § 77 odst. 7 téhož zákona se za diskriminaci nepovažuje postup, kdy bezpečnostní sbor prokáže věcný důvod spočívající v předpokladech nebo požadavcích na výkon služby, které jsou pro výkon této služby nezbytné, nebo zvláštní povaze služby, kterou má příslušník vykonávat (dle odstavce 8 se za nerovné zacházení přitom nepovažuje postup podle odstavce 7). Dle krajského soudu jsou důvody uvedené v odůvodnění rozhodnutí o udělení odměny žalobkyni bezesporu podřaditelné pod věcné důvody ve smyslu citovaného § 77 odst. 7 zákona o služebním poměru. V rámci zajištění chodu vězeňské služby bylo pro plnění zákonem předvídaného mimořádného, popř. zvlášť významného služebního úkolu podstatné, jakou měrou se žalobkyně na plnění úkolů v období nouzového stavu podílela, přičemž je patrné, že vzhledem ke zmiňovaným skutečnostem nemohl být podíl na daných činnostech shodný jako v případě příslušníků, kteří nebyli v pracovní neschopnosti, měli odslouženo množství hodin služby přesčas a nedocházeli na zdravotní rehabilitace. Krajský soud připouští, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dosti stručné a mohlo být více obsáhlé, avšak věcné důvody určení výše odměny žalobkyně se z něho jednoznačně podávají. Lze přitom připomenout, že první rozhodnutí o udělení odměny bylo žalovaným k odvolání žalobkyně pro nepřezkoumatelnost zrušeno. Následně doplněné rozhodnutí však vadou nedostatečného odůvodnění netrpí. K tomu je třeba připomenout, že rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č.j. 5 Azs 270/2016 – 39) Krajský soud proto neshledal důvodů, pro které by bylo nutné přistupovat ke zrušení napadeného rozhodnutí.

VI. Závěr a náklady řízení

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Podstatný obsah správního spisu V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení