63 A 15/2023– 117

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: Bohemia Manscraft Group, s.r.o., IČO 28158733 sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice zastoupené advokátkou JUDr. Adélou Němečkovou, LL.M. sídlem Brandlova 1558/5, 149 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: I. EG.D, a.s., IČO 28085400 sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno II. obec Komařice sídlem Komařice 7, 373 14 Komařice zastoupena advokátem Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M. sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2023, č.j. KUJCK 31192/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobkyně, coby vlastnice pozemků p. č. 131, 138/1, 462/14, 462/18, 2206/3 (všechny v rozhodnutí uváděné pozemky se nacházejí v k.ú. Komařice – pozn. krajského soudu), byla účastníkem územního řízení, jehož iniciátorem byl Jihočeský kraj coby vlastník pozemku p.č. 2206/5, na němž se nachází vyřazovaný úsek silnice II/155 (vlastníkem pozemku, na kterém se nachází další vyřazovaná komunikace III/15522, je obec Komařice). Výsledkem tohoto řízení bylo dne 5. 3. 2019 vydání územního rozhodnutí (sp. zn. SU/6510/2018 Sk), kterým byla umístěna stavba – Přeložka silnice II/155 a III/15522 Komařice, a to na shora uvedené pozemky ve vlastnictví žalobkyně.

2. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 3. 5. 2022, č.j. SU/2088/2021–11, byla prodloužena platnost shora uvedeného územního rozhodnutí, a to o 2 roky ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobou napadeným rozhodnutím byly námitky žalobkyně směřující proti rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí zamítnuty a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

3. Žalobkyně s prodloužením územního rozhodnutí nesouhlasí a poukazuje na to, že pro něj nebyly splněny zákonné podmínky, když došlo k významné změně mající na toto rozhodnutí vliv. Prvostupňový orgán se s žalobkyní ve správním řízení namítanou změnou řádně nevypořádal, když uvedl, že předpoklady, za kterých bylo územní rozhodnutí vydáno, zůstaly v zásadě nezměněny. Toto rozhodnutí proto žalobkyně hodnotí jako nepřezkoumatelné.

4. Zásadní změnou přitom je dle žalobkyně okolnost, jejíž počátek se váže již na dobu před vydáním územního rozhodnutí, kdy byla mezi žalobkyní, osobou zúčastněnou na řízení II. (dále jen „OZNŘ II.“ či „obec“) a Jihočeským krajem uzavřena ústní dohoda o směně pozemků v jejím vlastnictví, na které měla být přeložena silnice, za pozemky pod stávajícími komunikacemi ve vlastnictví OZNŘ II. V důsledku této dohody žalobkyně neuplatnila proti územnímu rozhodnutí námitky. K uvedené směně však dosud nedošlo a vlivem nepřiměřeně dlouhé doby došlo k obměně zastupitelstva OZNŘ II., které popsanou ústní dohodu dodržet nechce. Žalovaný dle žalobkyně nesprávně uvádí, že jde o dohodu soukromoprávní, která nemá na projednávanou věc vliv, když předmětem jsou výlučně pozemní komunikace a OZNŘ II. v takovém případě zastupuje veřejný zájem.

5. S ohledem na popsanou významnou změnu poměrů má žalobkyně za to, že měly být řádně vypořádány i její další námitky uplatněné v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o prodloužení platnosti původního územního rozhodnutí. Žalobkyně přitom podala celkem 11 námitek, z nichž některé jsou dle jejího názoru zcela zásadní, konkrétně jde o znemožnění použití kanalizace na zámku Komařice, nebezpečí podmáčení silnic, melioraci nacházející se pod dotčenými pozemky a existenci historické studny, která je žalobkyní stále využívána pro napájení hospodářských zvířat. Žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové neobsahují řádné odůvodnění, neboť se s uvedenými zásadními námitkami nijak nevypořádaly. Žalobkyně v této souvislosti navrhuje přezkoumat též závazné stanovisko orgánu územního plánování – Magistrátu města České Budějovice ze dne 10. 9. 2018, č.j. OÚP/2018/O–1465/Vá.

6. Další podstatnou změnu žalobkyně spatřuje v záměru OZNŘ II., spočívajícím v zamezení průjezdnosti přes oblast malé a velké zámecké zahrady přiléhajících k zámku Komařice, kdy uvedený záměr plyne ze změny dokumentace stavebníka pro územní řízení. Nově by tak měla být povolena pouze průchodnost pro pěší a cyklisty po nyní vymezené silnici III/15522, která má být rekultivována. Uvedený záměr však zasahuje do práv žalobkyně, která je vlastnicí obou zmíněných oblastí malé a velké zahrady, kde se nacházejí památkově chráněné objekty, jež je žalobkyně povinna řádně spravovat. Této své povinnosti však nebude moci dostát, pokud nebude mít do těchto oblastí motoristický přístup včetně možnosti vjezdu těžké techniky. Pro řádný výkon jejího vlastnického práva k daným objektům je tedy nezbytné zachovat přístupové komunikace. Navrhovanou změnou je dle žalobkyně zastřen nový záměr OZNŘ II. pro zbudování pěší zóny a cyklotrasy, což je v rozporu s původní dokumentací a dle žalobkyně též v rozporu s územním plánem obce. Stavebník dle žalobkyně zneužívá institut prodloužení platnosti územního rozhodnutí a má v úmyslu zásadním způsobem změnit stávající záměr. Je nepřípustné, že předmětná změněná dokumentace, která je zcela zásadní i z hlediska řízení o žádosti stavebníka o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, nebyla správnímu orgánu předložena dříve, přestože z ní plyne, že byla vytvořena již v červnu roku 2021. Za této situace je dle žalobkyně nutné rozhodnutí ve věci prodloužení platnosti územního rozhodnutí zrušit, když popsané jednání stavebníka je postupem zneužívajícím právo.

7. Žalobkyně se dále dovolává potřeby právní jistoty, kdy již přes 5 let je v právní nejistotě ohledně realizace daného záměru přeložky silnic. Tento stav významně ztěžuje a v souvislostech znemožňuje plánování, realizaci oprav a rekonstrukční práce na objektu zámku Komařice, jeho zahrad i ostatních pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Odůvodnění žádosti o prodloužení územního rozhodnutí přitom dle žalobkyně nelze považovat za dostatečné a ospravedlňující dlouhou časovou prodlevu, jež žalobkyni udržuje v právní nejistotě. Žádosti o prodloužení platnosti rozhodnutí tak dle žalobkyně nemělo být vyhověno, tato žádost je příliš obecná, pročež jsou i rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci nepřezkoumatelná. Rozsáhlost záměru ani složitost stavby financované z veřejných prostředků dle žalobkyně nemohou být důvodem k jejímu vyhovění. K tomu žalobkyně cituje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2017, č.j. 2 As 26/2017–44, jež se zabývá náležitostmi žádosti o prodloužení územního rozhodnutí.

8. Závěrem je pro shora popsané důvody navrhováno napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

9. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Zdůraznil, že řízení o prodloužení platnosti již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí není (opakovaným či novým) řízením o umístění stavby, ani řízením o změně již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí. Povinností stavebního úřadu je uvážit, zda s ohledem na důvody uvedené v žádosti platnost územního rozhodnutí prodlouží či nikoli, přičemž zároveň posuzuje, zda tímto nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu, k čemuž mu slouží zejména závazná stanoviska a vyjádření dotčených orgánů.

10. Stavební úřad po zvážení důvodů uváděných stavebníkem v žádosti dospěl k závěru, že tyto důvodu lze akceptovat a dále dospěl k závěru, že v záměrem dotčeném území nedošlo k zásadním změnám, které by bránily žádosti vyhovět. Takovou změnou je přitom dle žalovaného nutno rozumět změnu podmínek objektivního charakteru, nikoli změnu postoje jednotlivých účastníků, jak se mylně domnívá žalobkyně. Oslovené dotčené orgány navíc k žádosti o prodloužení územního rozhodnutí neuplatnily závazná stanoviska a k věci se nevyjádřily. Stavební úřad proto mohl žádosti vyhovět.

11. Námitky žalobkyně uplatněné v průběhu řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí byly správními orgány vyhodnoceny jako irelevantní, neboť jde o námitky uplatnitelné jedině v původním územním řízení, když směřují pouze proti již povolenému záměru. Obdobně je třeba tyto námitky dle žalovaného hodnotit i v řízení před správním soudem. S relevantními námitkami se stavební úřad vypořádal dostatečně. Závěrem žalovaný konstatoval, že žalobkyně bude účastnicí řízení i v dalším eventuálním řízení o změně územního rozhodnutí, ve kterém může uplatňovat námitky v rozsahu stanoveném stavebním zákonem. III. Shrnutí vyjádření OZNŘ II. a repliky žalobkyně 12. OZNŘ II. ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a zdůraznila, že převážná část argumentů žalobkyně se netýká předmětu rozhodování v nynějším správním řízení, jehož předmětem bylo prodloužení platnosti již účinného územního rozhodnutí, nejedná se tedy o opětovné umístění stavby. Tyto námitky tak nemohou být relevantní ani v řízení před správním soudem. Při rozhodování o prodloužení platnosti územního rozhodnutí se nejedná o přezkoumávání podmínek pro vydání takového rozhodnutí, nýbrž jde o správní uvážení příslušného stavebního úřadu, zda s ohledem na důvody žádosti rozhodnutí prodlouží či nikoli. Správní orgány v nynější věci dle OZNŘ II. postupovaly správně, když platnost rozhodnutí prodloužily, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by existovaly takové skutečnosti, které by prodloužení bránily.

13. Zcela mimoběžná je dle obce žalobou tvrzená zásadní změna stanoviska OZNŘ II., když zákon hovoří o zásadní změně podmínek v území. Shodně je třeba hodnotit i namítanou zásadní změnu v podobě rozporu záměru s územním plánem obce. ten byl pořízen v roce 2010, tedy před žalobou uváděnou dohodou. Územní plán navíc obec nezavazuje k žádným konkrétním majetkoprávním dispozicím. Z hlediska nynějšího řízení je podstatné, že otázka souladnosti záměru s územním plánem byla závazně posouzena již v územním řízení. Vzájemná ujednání účastníků řízení nejsou z hlediska podmínek v území a jejich případnou zásadní změnu rozhodná.

14. Žalobou tvrzená dohoda mezi žalobkyní, OZNŘ II. a žalovaným, v důsledku které neměly být ze strany žalobkyně uplatněny v územním řízení námitky, nemůže být z hlediska správnosti a zákonnosti rozhodování v nynější věci jakkoli relevantní již proto, že si žalobkyně musela být vědoma koncentrační zásady pro uplatnění námitek v územním řízení a důsledků jejich neuplatnění. Je přitom vyloučené, že mohla být žalobkyně zkrácena na svých právech v důsledku jí tvrzeném nedodržení dohody ostatními účastníky řízení, když je to pouze orgán veřejné moci, který účastníka může zkrátit na procesních právech.

15. Napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové nejsou dle OZNŘ II. nepřezkoumatelná, když se řádně vypořádávají se všemi relevantními námitkami žalobkyně. V případě ostatních námitek bylo řádně zdůvodněno, proč jsou správními orgány hodnoceny jako pro věc irelevantní.

16. Stran žalobou zmíněné dohody OZNŘ II. uvedla, že nadále preferuje realizaci řešení dle tohoto ujednání. Toto řešení přitom zahrnuje právo průchodu veřejnosti i po předpokládaném vyřazení úseku silnice III/15522 z dotčeného pozemku. OZNŘ II. současně předpokládá, že po tomto vyřazení bude možnost dotčený pozemek či jeho část nabýt do svého vlastnictví na základě rozhodnutí příslušných orgánů, to vše ovšem bude záležitostí jednání mezi dotčenými účastníky, ke kterému je OZNŘ II. připravena.

17. K zmíněné dohodě OZNŘ II. dále osvětlila, že záměrem obce je dle této dohody i nadále ponechat průchodnost i průjezdnost veřejnosti přes obecní pozemek p. č. 2228/2, a to i přes zánik veřejné komunikace. Samotný charakter dohody dle OZNŘ II. neměl povahu majetkové dispozice ani závazku ke konkrétní budoucí majetkové dispozici. Žalobkyní uváděná dohoda o směně pozemků vyžaduje pro zápis do katastru nemovitostí písemnou podobu, a navíc by musela být ze strany OZNŘ II. schválena zastupitelstvem obce, k čemuž nedošlo. Argumentace dohodu je ze strany žalobkyně z uvedených důvodů nepřípadná.

18. Obec tedy své stanovisko stran průchodu zámeckým parkem nezměnila a předmětný průchod navíc není rozporný s územním plánem, který dle OZNŘ II. hovoří o zániku průchodu komunikace III. třídy tímto parkem, nikoli o průchodu pro pěší, což je zřejmé z grafické části územního plánu obce. Záměrem obce nikdy nebylo omezit užívání daného pozemku veřejností, jak uvádí žalobkyně. Územní plán navíc předvídá, že turistické stezky a cyklostezky zůstanou v dané oblasti zachovány. Zámeckými zahradami po obecním pozemku p.č. 2228/2 prochází cyklostezka a rovněž turistické trasy.

19. Dle názoru OZNŘ II. pak žalobkyně v době nabytí dotčených pozemků musela být srozuměna s tím, že jako veřejně prospěšná stavba bude v dané trase, tedy i na pozemcích v jejím budoucím vlastnictví, vymezena přeložka silnic, neboť to plyne ze shora zmíněného územního plánu z roku 2010.

20. OZNŘ II. dále uvedla, že došlo k vypracování projektové dokumentace pro změnu plánované stavby, žádost o vydání rozhodnutí o této změně dosud podána nebyla. Podmínkou pro tuto změnu územního rozhodnutí je však jeho platnost, pročež stavebník nejprve požádal o prodloužení této platnosti, a to bez ohledu na to, zda v budoucnu bude či nebude změna projednávána. Není pravdou, že změnou je zastírán nový záměr obce pro zbudování pěší a cyklotrasy přes zámeckou zahradu, když na pozemku obce p. č. 2228/2 se zámecká zahrada vůbec nenachází a nikdy se zde nenacházela.

21. K navrhovanému soudnímu přezkumu závazného stanoviska Magistrátu města České Budějovice, odboru územního plánování, OZNŘ II. uvedla, že dané stanovisko nemá žádný vztah k napadenému rozhodnutí, jde o stanovisko, jež bylo podkladem územního rozhodnutí.

22. Žalobkyně v replice zdůraznila, že ke změně podmínek v území došlo, a to již v průběhu řízení o prodloužení územního rozhodnutí, což se prokazatelně projevilo ve změně podoby původního stavebního záměru. To bylo správním orgánům zamlčeno a ty si novou dokumentaci nevyžádaly, ačkoli na ni byly žalobkyní upozorněny. V důsledku tohoto pochybení nebyl ve správním řízení dostatečně zjištěn skutkový stav a došlo ke zkrácení práv žalobkyně. Žalobkyně v této souvislosti zopakovala, že ze strany OZNŘ II. došlo ke zneužití institutu prodloužení platnosti územního rozhodnutí.

23. Žalobkyně dále setrvala na namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu, která byla důsledkem absence řádného odůvodnění žádosti OZNŘ II. o prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Stejně tak žalobkyně zopakovala uplatněnou námitku týkající se rozporu záměru OZNŘ II. zachovat průchod zámeckým parkem s územním plánem obce. K tomuto dále uvedla, že mezi velkou a malou zámeckou zahradou není vyznačena žádná pěší ani cyklo trasa, ta je umístěna nad malou zahradou.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

25. O žalobě krajský soud rozhodl během nařízeného ústního jednání konaného dne 13. 12. 2023. V rámci tohoto jednání žalobkyně navrhla doplnit dokazování o veškeré písemnosti uváděné v žalobě, ve vyjádření ze dne 22. 5. 2023 a v replice ze dne 27. 11. 2023 k vyjádření obce. Krajský soud důkazní návrhy v podobě písemností, jež jsou součástí spisové dokumentace správního orgánu zamítl, neboť skutečnosti obsažené ve správním spisu není nutné v rámci jednání před správním soudem dokazovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č.j. 9 Afs 8/2008–117, 2383/2011 Sb. NSS). Další důkazní návrhy, jimiž mělo být dle žalobkyně prokázáno datování existence záměru stavebníka spočívajícího v provedení změny stavebního záměru a s tím spojené namítané zneužití institutu prodloužení platnosti územního rozhodnutí, krajský soud rovněž zamítl. Jde o důkazní návrhy v nynějším řízení irelevantní, existence tohoto záměru stavebníka ani datování vzniku potřeby změny, jež se v tomto záměru projevila, není mezi účastníky sporná a skutkový stav v tomto směru není třeba jakkoli zjišťovat. Zamítnuty byly taktéž důkazní návrhy žalobkyně i OZNŘ II., jimiž měl být prokázán rozpor jak původního stavebního záměru stavebníka, který byl územním rozhodnutím umístěn, tak eventuálního budoucího stavebního záměru stavebníka plynoucího ze změněné projektové dokumentace, s územním plánem obce. Důvodem zamítnutí byla nepřípadnost těchto důkazních návrhů ve vztahu k nyní řešenému rozhodnutí o prodloužení platnosti původního územního rozhodnutí. V rámci tohoto řízení se soud nemůže zabývat souladností původního stavebního záměru s územním plánem obce, tato otázka má své místo pouze v řízení o umístění stavby, kde mj. bylo uplatněno souhlasné stanovisko dotčeného orgánu územního plánování (závazné stanovisko ze dne 10. 9. 2018). V případě eventuálního rozporu stavebního záměru po změně projektové dokumentace s územním plánem obce krajský soud opětovně uvádí, že návrh na změnu územního rozhodnutí dosud nebyl stavebníkem podán a krajský soud se v řízení o prodloužení platnosti původního územního rozhodnutí nemůže takovým eventuálním budoucím rozporem zabývat, tato okolnost bude posuzována až v případném budoucím řízení o změně územního rozhodnutí.

26. Žaloba není důvodná.

27. Spornou je v projednávané věci otázka, zda byly splněny zákonné podmínky pro prodloužení platnosti územního rozhodnutí, kterým byla umístěna stavba přeložky silnice II/155 a III/15522 nacházející se na území obce Komařice.

28. Dobu platnosti územního rozhodnutí může stavební úřad na základě odůvodněné žádosti prodloužit podle § 93 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Na řízení se přiměřeně vztahují ustanovení zákona týkající se územního řízení s tím, že se veřejné ústní jednání nekoná a závazná stanoviska, námitky a připomínky lze podat v propadné lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení.

29. Jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2014, č.j. 62 A 74/2012–224, které se sice týkalo prodloužení stavebního povolení, jeho závěry lze vztáhnout i na nyní řešení prodloužení platnosti územního rozhodnutí, neboť podstata těchto řízení je stejná, když jde o další zafixování poměrů v území: „ … prodloužení platnosti stavebního povolení nemůže být pouhou formální procedurou, jako jí zcela jistě nejsou další instituty stavebního práva (změna podmínek stavebního povolení, dodatečné schválení stavby, změna v užívání stavby, atd.). Již z tohoto důvodu zákon stanoví, že žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení musí být odůvodněna; je tedy zřejmé, že stavebník musí uvést relevantní důvody pro nutnost prodloužení stavebního povolení, a tyto důvody je povinen stavební úřad poměřovat s chráněnými zájmy a právy subjektů dotčených stavební činností.“ (důraz doplněn)

30. Žádost stavebníka, na základě které je zahajováno řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, tak musí obsahovat relevantní důvody, pro které nebylo v rámci doby platnosti územního rozhodnutí požádáno o vydání stavebního povolení. Pouze na základě řádně odůvodněné žádosti jsou totiž správní orgány schopny v rámci správního uvážení dospět k závěru, že platnost územního rozhodnutí na určitou dobu prodlouží.

31. Z žádosti stavebníka (Jihočeského kraje), o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, podané prostřednictvím projekční kanceláře ZESA s.r.o., vyplývá, že je podávána z důvodu rozsáhlosti investiční akce a s tím spojené delší lhůty potřebné ke zpracování dalšího stupně projektové dokumentace a na zajištění povolení stavby. Správní orgány v projednávané věci akceptovaly tyto důvody jako relevantní a současně konstatovaly neměnnost předpokladů, ze kterých bylo územní rozhodnutí vydáno, a přetrvávající platnost dosud uplatněných závazných stanovisek dotčených orgánů.

32. Krajský soud na základě popsaných důvodů žádosti dospěl k závěru, že takové odůvodnění lze akceptovat, byť se na první pohled může jevit jako obecné. Okolnosti této věci plynoucí ze spisová dokumentace a z průběhu správního řízení v této věci totiž osvětlují skutečnosti z této žádosti plynoucí. Jak totiž z podkladů k této věci vyplývá, potřeba změny projektové dokumentace – technické řešení (tvaru) křižovatky související s přeložkou, doplnění chodníku a náhrada parkovacích míst – vyplynula již v průběhu roku 2019. Projektová dokumentace reflektující tuto změnu pak byla finalizována v květnu 2023 (koordinační situační výkres byl vyhotoven v červnu 2021), přičemž v mezidobí, v dubnu 2021, byla stavebníkem podána žádost o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí.

33. S ohledem na shora popsanou potřebu úpravy projektové dokumentace v podmínkách daného rozsahu plánovaného záměru krajský soud shledává, že její pořízení nelze hodnotit jako proces natolik banální, aby bylo možno trvat na její realizaci v průběhu dvouletého časového úseku platnosti územního rozhodnutí, a proto lze akceptovat důvod v podobě delší lhůty potřebné ke zpracování změny projektu daného stavebního záměru. Je zcela pochopitelné, že za této situace stavebník podal žádost o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, neboť změnit lze pouze platné rozhodnutí o umístění stavby.

34. Krajský soud si je vědom žalobou citovaných závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2017, č.j. 2 As 26/2017–44, je však třeba zdůraznit, že skutkový stav kasačním soudem řešené věci, je co do obsahu žádosti stavebníka odlišný, tato žádost totiž byla postavena na konstatování, dle kterého stavebník neměl a nemá na realizaci záměru finance. Za tohoto stavu, kdy nebylo zřejmé, zda vůbec v nějakém termínu bude schopen záměr realizovat, nebylo možné učinit jiný závěr než platnost územního rozhodnutí neprodloužit. Nynější případ je však odlišný v tom, že ze strany stavebníka jsou činěny konkrétní kroky k finalizaci projektové podoby záměru, přičemž poprvé prodloužená dvouletá doba platnosti územního rozhodnutí se krajskému soudu z hlediska navazujících kroků v podobě změny územního rozhodnutí a podání žádosti o vydání stavebního povolení jeví jako přiměřená.

35. Pokud žalobkyně v návaznosti na prodloužení platnosti územního rozhodnutí namítá svou právní nejistotu, pro kterou je jí znemožněno plánovat, realizovat opravy a rekonstrukční práce na objektu zámku Komařice a přilehlých pozemků, pak krajskému soudu není znám důvod, na základě kterého by nebylo možné uvedené plány v době, kdy dosud nebylo vydáno stavební povolení a kdy nedochází k faktické realizaci stavebního záměru, realizovat. Jak navíc vyplývá z vyjádření OZNŘ II., pozemky žalobkyně budou motoristicky přístupné i v době po realizaci daného stavebního záměru.

36. Jak opakovaně uvedl Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích, řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí nepředstavuje nové územní řízení a ani materiálně nejde o nové umístění stavby. Nezkoumají se v něm znovu ty otázky, o kterých stavební úřad již v minulosti v rámci umisťování stavby pravomocně rozhodl, zejména se automaticky neprovádí nové posouzení vlivů stavby na životní prostředí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. 7 As 111/2014 – 43, či ze dne 8. 8. 2017, č. j. 6 As 74/2017 – 27).

37. Podle shora zmíněné judikatury Nejvyššího správního soudu se v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí posuzuje výhradně zachování práva žadatele provést stavbu na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí. Stejné závěry plynou i z odborné literatury, dle které „Základním smyslem prodloužení platnosti územního rozhodnutí dle § 93 odst. 3 StavZ je toliko zachování práva žadatele provést stavbu na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí za podmínek v tomto rozhodnutí stanovených, a to za předpokladu, že žadatel uvede důvody, pro které nepožádal o vydání stavebního povolení, resp. nezapočal s realizací záměru v souladu s územním rozhodnutím. Na jejich základě „může“ stavební úřad prodloužit platnost územního rozhodnutí. Z dikce zákona jakož i ze systematického výkladu lze dovodit, že se zde nejedná o přezkoumávání podmínek pro vydání územního rozhodnutí (resp. o opakované územní řízení), ale o správní uvážení správního orgánu, resp. stavebního úřadu, zda s ohledem na důvody uvedené v žádosti platnost územního rozhodnutí prodlouží, či nikoli.“ (viz. POTĚŠIL, L., ROZTOČIL, A., HRŮŠOVÁ, K., LACHMANN, M.. Stavební zákon – On–line komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k § 93 odst. 3). Je tedy posuzováno právo žadatele umístit stavbu výhradně v parametrech stanovených prodlužovaným územním rozhodnutím. (důraz doplněn)

38. Z uvedeného vyplývá, že námitka žalobkyně, dle které jsou rozhodnutí správních orgánů vydaná v nynější věci nepřezkoumatelná, když nevypořádávají žalobkyní ve správním řízení uplatněné námitky týkající se územně či stavebně technického charakteru (zejména znemožnění použití kanalizace na zámku Komařice, nebezpečí podmáčení silnic, melioraci nacházející se pod dotčenými pozemky a existenci historické studny, která je žalobkyní stále využívána pro napájení hospodářských zvířat), je nedůvodná. Jedná se totiž o námitky, které se týkají výhradně podmínek přezkoumávaných v samotném územním řízení, nikoli v řízení o prodloužení platnosti rozhodnutí z územního řízení vzešlého. Tento závěr pak zůstává nezměněn i za situace, kdy by se prokázalo, že nastala podstatná změna v území (nikoli podstatná změna okolností, jak nesprávně takovou změnu hodnotí žalobkyně). Podstatná změna podmínek v území by totiž měla vliv pouze na výrok rozhodnutí o žádosti o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, který by musel být zamítavý, jejím důsledkem by však nebyla povinnost správního orgánu vypořádávat též námitky jinak uplatnitelné pouze v řízení o vydání územního rozhodnutí. Popsané námitky pak konsekventně nemají místo ani v řízení před správním soudem. Totožný závěr dopadá i na žalobou sporované závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 10. 9. 2018, č.j. OÚP/2018/O–1465/Vá, které bylo podkladem výhradně původního rozhodnutí o umístění stavby, nikoli nyní napadeného rozhodnutí o prodloužení platnosti uvedeného rozhodnutí.

39. Úkolem stavebního úřadu v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí je posoudit, zda se podmínky v území během uplynulé doby nezměnily natolik podstatně, že jim původní územní rozhodnutí již neodpovídá. Za účelem posouzení takto podstatné změny stavební úřad oslovuje dotčené orgány. Ty by jej měly na základě jeho výzvy upozornit, že určitá změna podmínek je natolik závažná, že jejich původní závazné stanovisko již není aktuální, neboť veřejný zájem, který dotčený orgán chrání, může být zasažen v podstatně větší míře či jinak, než tomu bylo v době umisťování stavby. Jde např. o zjištění výskytu chráněného živočicha, kdy vliv stavby na jeho vývoj v území nebyl brán v úvahu (viz bod 9 rozsudku NSS ze dne 8. 8. 2017, č. j. 6 As 74/2017 – 27) To ovšem neznamená, že území musí být zcela statické (ve stejném stavu, jako v době vydání územního rozhodnutí), nemůže v něm však dojít k podstatným změnám. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č.j. 9 As 9/2020–17)

40. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že pokud prvostupňový orgán v nynější věci na základě absence jakýchkoli stanovisek dotčených orgánů, konstatuje, že předpoklady, za kterých bylo územní rozhodnutí vydáno, zůstaly v zásadě nezměněny, nejedná se o závěr nepřezkoumatelný, neboť jinými slovy sděluje, že v území možná k nějakým změnám došlo, ale nejednalo se o změny podstatné. Jakkoli prvostupňové rozhodnutí výslovně nedefinuje žádné nikoli významné změny, které v území mohly nastat či nastaly, z hlediska posouzení podmínek pro prodloužení rozhodnutí je zásadní, že nešlo o změny podstatné, jako např. výskyt chráněného živočicha.

41. Pokud jde o žalobkyní uváděnou podstatnou změnu okolností, v jejímž důsledku nemělo být rozhodnuto o prodloužení platnosti daného územního rozhodnutí, ta spočívá v nenaplnění ústní dohody uzavřené v době před vydáním územního rozhodnutí mezi žalobkyní, OZNŘ II. a Jihočeským krajem, která se měla týkat směny pozemků ve vlastnictví žalobkyně, na nichž má být umístěn stavební záměr v podobě přeložky silnic, za pozemky ve vlastnictví obce.

42. Popsanou změnu okolností krajský soud ve shodě s žalovaným i OZNŘ II. nepovažuje za podstatnou změnu podmínek v území. Žalobou popsaná okolnost se zcela míjí charakterem podstatných změn v území nastíněným shora uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z této je zřejmé, že musí jít o změnu nastalou v území, coby prostoru, do něhož má být záměr zasazen, naopak nemůže jít o skutečnosti plynoucí z ujednání subjektů, kterých se záměr týká, a to navíc za situace, kdy jde o ústní, neformální dohody soukromoprávního charakteru. Jakkoli by totiž důvodem eventuální směny pozemků žalobkyně za pozemky ve vlastnictví obce bylo zajištění veřejného zájmu v podobě komunikační potřeby, obec v rámci takového ujednání vystupuje z pozice veřejnoprávní korporace, která v mezích své samostatné působnosti činí majetkoprávní úkony soukromoprávního charakteru. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č.j. 3 Ans 9/2005–114, 1075/2007 Sb. NSS) Závěr správních orgánů o tom, že namítaná dohoda nepředstavuje podstatnou změnu podmínek v území, když navíc jde o ujednání soukromoprávní, nedopadající do veřejnoprávní sféry, hodnotí krajský soud jako správný.

43. Podstatnou změnou v území pak není ani žalobou uváděná změna projektové dokumentace záměru spočívající zejména ve změně vjezdu/výjezdu ze silnice III/15522, jejímž účelem je dle žalobkyně snaha zastřít nový záměr OZNŘ II. v podobě zbudování pěší zóny a cyklotrasy přes zámecký park a snaha zamezit motoristickému přístupu žalobkyně na pozemky a k památkově chráněným objektům v jejím vlastnictví. Dle žalobkyně je postup obce, která se uvedený záměr snaží zastřít prodloužením platnosti původního územního rozhodnutí, zneužitím práva.

44. Krajský soud má z obsahu žaloby a dalších vyjádření účastníků řízení za prokázané, že skutkový stav ohledně existence změny projektové dokumentace není mezi účastníky sporný (z tohoto důvodu neprovedl žalobou navržené důkazy týkající se existence a datace změny projektu). Žalobou tvrzená existence změny dokumentace nebyla ze strany OZNŘ II. popřena, ta výslovně ve vyjádření k žalobě uvádí, že potřeba změny nastala již v roce 2019, přičemž se týká zejména technického uspořádání křižovatky řešící napojení přeložky silnice II/155, jak krajský soud ověřil z žalobkyní předloženého situačního výkresu. S touto eventuální změnou byla žalobkyně seznámena dne 9. 5. 2023 přímo ze strany projekční kanceláře, jež záměr zpracovává.

45. Z hlediska přezkumu podmínek pro prodloužení platnosti územního rozhodnutí je však podstatné pouze a jedině dosud vydané a pravomocné územní rozhodnutí ze dne 5. 3. 2019 a podmínky v tomto rozhodnutí stanovené. Stavebník totiž dosud nepodal návrh na změnu tohoto původního územního rozhodnutí, a tedy jím plánovaná změna, zachycená v žalobkyní předložené „dokumentaci změny územního rozhodnutí“, zatím nemá žádné účinky, stavební úřad proto nemá kompetenci se takovou změnou zabývat a taková změna zatím nemůže mít ani žádné dopady do práv žalobkyně.

46. Ke stejným závěrům dospěl též Nejvyšší správní soud v již shora zmiňovaném rozhodnutí ze dne 30. 7. 2020, č.j. 9 As 9/2020–17, v němž řešil námitku obdobného charakteru: „Rozsah i důvody podané žádosti určuje rovněž žadatel. Pokud tedy požádá o prodloužení platnosti konkrétního územního rozhodnutí, musí stavební úřad rozhodnout právě o takovém předmětu řízení, a to i za situace, kdy má vědomost o tom, že žadatel provádí úpravu navazující projektové dokumentace, jejíž povolení by s největší pravděpodobností vedlo k nutnosti provést nejprve změnu i v rozhodnutí o umístění stavby. Ačkoliv se stěžovateli může takový postup jevit jako absurdní, není v kompetenci stavebního úřadu, aby tyto vědomosti o postupu žadatele promítl do výroku rozhodnutí o prodloužení platnosti již pravomocného rozhodnutí o umístění stavby. Bez platného územního rozhodnutí nelze žádat ani o jeho změnu., tj. pozbude–li územní rozhodnutí platnosti, není co měnit.“ 47. Lze tedy shrnout, že ani žalobou namítaná plánovaná změna projektové dokumentace nepředstavuje podstatnou změnu v území, pro kterou by nebylo možné prodloužit platnost územního rozhodnutí. Z toho vyplývá, že irelevantní je i jakýkoli žalobou tvrzený zastřený záměr obce z takové změny plynoucí, kterým má být z její strany zneužito právo.

V. Závěr a náklady řízení

48. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

50. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Shrnutí vyjádření OZNŘ II. a repliky žalobkyně IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení