63 A 16/2023–41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Heleny Nutilové, a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobci: a) X b) X oba bytem X zastoupeni JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1/II, 377 01 Jindřichův Hradec proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2023 č. j. KUJCK 50277/2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2023 č. j. KUJCK 50277/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 16 520 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud”) obdržel dne 19. 5. 2023 žalobu, kterou se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2023, č. j. KUJCK 50277/2023, sp. zn. ODSH 35308/2023/mace, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Dačice, odboru dopravy ze dne 21. 2. 2023, č. j. DACI/5363/ODO, sp. zn. 2079–2022/PROM, a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Žalobci s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí, napadají ho z důvodu vad řízení a namítají nezákonnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu, nevyslechnutí navržených svědků a nesprávného právního posouzení účelu pozemku parc. č. X v k. ú. X, zapsaném na LV X u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec (dále jen „předmětný pozemek“).

3. Žalobci v žalobě tvrdí, že předmětný pozemek „je jednoznačně obecně užívanou pozemní komunikací vedoucí ke kulturnímu domu, a již z toho důvodu užívanou širokou veřejností.“ Správním orgánům předložili seznam osob, které toto mohou dosvědčit, ale správní orgány žádného z navržených svědků nevyslechly. Žalobci taktéž v žalobě uvedli, které další osoby a za jakým účelem předmětný pozemek využili jako komunikaci k jízdě po něm, a to nejen osobními automobily (např. starosta obce Horní Němčice, pan J., těžkou technikou zapůjčenou od společnosti STAGRA s. r. o. převážel přes předmětný pozemek palivové dříví do domu ve vlastnictví paní M.P.). Žalobci dále v žalobě uvádějí, že „cesta okolo kulturního domu na p.č.X byla vybudována minimálně od roku 1975 a jako taková byla a je užívána i pro přístup občanů na p.č. XA kde v době tzv. socialismu bylo hřiště pro občany obce s brankami na fotbal a dřevěnou stavbou klubovnou – tzv. pařiboudou, která byla užívána především pro účely mládeže. I v této době k tomuto hřišti vedla cesta, která byla užívána i automobily. Tento stav tedy existence cesty a klubovny trvá dosud. Výjimkou byl stav v roce 2018, kdy Obec Horní Němčice uzamkla závoru na p.č. X vedle kulturního domu. Na základě stížností odvolatelů pak byla brána odemčena a oni užívali tuto parcelu ke komunikačním účelům nadále stejně jako jejich právní předchůdce pan H., od kterého p.č. XA a ostatní nemovitosti koupil pan K.“ Vedle toho žalobci doplňují, že „každou podobnou komunikaci vesnického charakteru užívá do jisté míry omezený počet osob, to však neznamená, že není a nebyla užívána veřejností pro účely komunikační. Úvaha o tom, že by se muselo jednat o komunikaci vedoucí k nějakému turistickému cíli, nebo kulturní památce, je [podle mínění žalobců] naprosto chybná a nepřípadná.“ Žalobci proto žalobou napadají a zpochybňují posouzení správního orgánu uvedené na str. 6 napadeného rozhodnutí, podle kterého předmětný pozemek nesplňuje podmínky, respektive nevykazuje všechny čtyři znaky účelové pozemní komunikace, uvedené v ustanovení § 2 a § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. p. k.“).

4. Žalobci předmětný pozemek potřebují k uspokojení jejich nutné komunikační potřeby, aby se přes něj mohli dostat od svého bydliště ke svým pozemkům, na nichž chovají zvířata. Z toho důvodu žalobci poukazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 As 20/2003, který uvádí dva nezbytné předpoklady pro existenci veřejné cesty, ve smyslu veřejně dostupné účelové komunikace, na soukromém pozemku, jimiž jsou výslovný či konkludentní souhlas k obecnému užívání pozemku jakožto veřejné cesty a dále především skutečnost, že užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby.

5. Podle žalobců překážka postavená na předmětném pozemku nemá jiný význam, než že má znemožnit žalobcům vjezd na jejich pozemky. Obec Horní Němčice se podle žalobců o znemožnění vjezdu žalobcům na jejich pozemky snaží již delší dobu, když nejprve znemožnil žalobcům vjezd postavením závory na předmětném pozemku, kterou zamkl a až na protest žalobců ji na čas odemkl. Nyní je závora opět zamčená a odemyká se pouze pro potřeby kulturního domu a přístupu k pozemku paní I. (např. při pravidelném svozu odpadu nákladním, tzv. popelářským, vozem) nacházejícím se taktéž až za závorou. Přitom předmětný pozemek sloužil jako příjezdová cesta/komunikace umožňující vjezd na pozemky žalobců již v době, kdy pozemky žalobců patřili panu H., tj. předchozímu majiteli, který taktéž na pozemcích choval zvěř a nijak mu ze strany žalovaného nebylo v průjezdu přes předmětný pozemek bráněno. Ač toto žalobci namítali již v předchozích řízeních, správní orgány nikdy nepostupovaly podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. nezjistily stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

6. Žalobci taktéž namítají, že není rozhodné, jak je předmětný pozemek veden v katastru nemovitostí, ani jak byl panem H. či jak je nyní žalobci využíván jejich pozemek parc. č. XA, který navazuje na předmětný pozemek. Navíc argument, že podle leteckých map nebyl pozemek parc. č. XA v dřívější době tolik využíván je zcela nepřípadný v situaci, kdy komunikaci při pohledu shora částečně zakrývaly vzrostlé stromy. Stejně tak žalobci rozporují tvrzení žalovaného, že je rozdíl v občasném přejezdu osobního automobilu a pravidelné přejíždění těžkou technikou. Podle žalobců tímto vyjádřením žalovaný přiznává, že se jedná o komunikaci, přičemž tuto komunikaci pravidelně udržuje (např. zbudováním odtokového žlabu). Žalobci dále podotýkají, že předmětný pozemek je coby cesta pravidelně udržován i v zimním ročním období.

7. Tvrzení žalovaného, že přístup k pozemkům mají žalobci i jinými cestami žalobci rozporují. Podle žalovaného mají žalobci využívat buď obcí Horní Němčice zakoupený pozemek parc. č. 170/5, což je „cesta“ přes ornou půdu, přičemž „tento pozemek je pro jakoukoli techniku neprůjezdný. Obec totiž tuto „cestu“ ohradila betonovými sloupy a ocelovými lany, čímž prakticky zabránily v jejím možném užívání. Navíc obec Horní Němčice písemností ze dne 5. 9. 2022 odvolatelům sdělila, že od tohoto dne mají užívat jiný přístup na své pozemky než obcí nabídnutý.“ Nebo mají žalobci využívat „cestu“ přes pozemky společnosti STAGRA s. r. o., která udělila souhlas s přejezdem přes jejich pozemky (parc. č. XC, XD, XE, XF, XG, XH a XI), přičemž tento souhlas je součástí správního spisu. Žalobci k tomuto poznamenávají, že s nimi firma nikdy nejednala a domnívají se, že souhlas byl firmou udělený pouze na žádost obce Horní Němčice. Navíc se opět jedná o cestu skrze ornou půdu, tudíž se nejedná o zpevněnou cestu, ale pouze o přejezd po pozemcích společnosti STAGRA s. r. o. užívaný vždy jen krátkodobě (nikoli celoročně) za účelem zemědělského využití pozemků, nehledě na skutečnost, že z hlediska uděleného povolení je tato „cesta“ necelistvá, neboť udělený souhlas vůbec neobsahuje pozemek parc. č. XJ, přes který by cesta nutně musela vést, a zřejmě omylem namísto parcely č. XK obsahuje parc. č. XL. Uvedený souhlas je z tohoto důvodu pro žalobce naprosto nedostatečný. Žalobci proto konstatují, že „nemají zajištěnou komunikaci prostě z důvodu, že na výše uvedených pozemcích f. STAGRA se žádná komunikace nenachází.“ Žalobci rozporují taktéž tvrzení žalovaného, že mezi léty 2017–2020 začal jako alternativní trasa mimo předmětný pozemek sloužit i pozemek parc. č. XB ve vlastnictví M.P. Žalobci tomuto tvrzení oponují tím, že „nikdy tento pozemek jako komunikaci neužívali. Naopak ho užívali jako pronajatý zemědělský pozemek zřejmě v letech 2016 až 2021 k účelům zemědělské činnosti.“ Žalobci proto své námitky uzavírají konstatováním, že se nedomáhají tzv. cesty z pohodlí, jak tvrdí žalovaný, ale jediného přístupu ke svým pozemkům.

8. Žalobci z výše uvedených důvodů namítají, že „žalovaný vydal své rozhodnutí v rozporu s ustanovením §§ 3 a 89 odst. 2 správního řádu a s ust. § 7 odst. 1 zákona č.13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, dle něhož je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 citovaného zákona) a umožnit na něj veřejný přístup.“ II. Vyjádření žalovaného 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se zabýval tím, zda se uvedená překážka nachází na veřejně dostupné účelové komunikaci. Žalovaný uvedl, že veřejně dostupná účelová komunikace musí splňovat náležité znaky, aby bylo možné ji za takovou komunikaci prohlásit. Nicméně žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k názoru, že nejsou splněny všechny čtyři znaky veřejné účelové komunikace, a tedy se nejedná o veřejně dostupnou účelovou komunikaci. Není proto nutné, aby překážka byla z předmětného pozemku odstraněna, a z tohoto důvodu navrhl žalovaný krajskému soudu, aby žalobu zamítl.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. Ve věci krajský soud rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

11. Žaloba je důvodná.

12. Správní orgány správně v souladu s judikaturou (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016, č. j. 30 A 34/2015–154) vyhodnotily, že pro možnost rozhodnout ve správním řízení o odstranění překážky z předmětného pozemku (§ 29 z. p. k.) je nutné nejdříve vyřešit předběžnou otázku, zda je předmětný pozemek veřejně přístupnou účelovou komunikací.

13. Podle § 2 odst. 1 z. p. k. pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Podle druhého odstavce se pozemní komunikace dělí na jednotlivé kategorie, přičemž poslední z nich je tzv. účelová komunikace (§ 2 odst. 2 písm. d) z. p. k.).

14. Ustanovení § 7 z. p. k. uzákoňuje obecnou definici účelové komunikace a stanovuje, jaké jsou její vlastnosti. Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena. (§ 7 odst. 1 z. p. k.) Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad. (§ 7 odst. 2 z. p. k.)

15. Poměrně rozsáhlá ustálená judikatura, popsaná např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2019, č. j. 7 As 569/2018–28, shrnuje výše uvedené zákonné znaky účelové komunikace následovně: „Jak vyplývá z konstantní judikatury správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 As 63/2017–48, ze dne 24. 5. 2018, č. j. 7 As 70/2018–60, atp.) veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku je třeba naplnění definičních znaků. Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace jsou následující: 1) jedná se o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 2) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 3) vlastník pozemku souhlasil s jeho obecným užíváním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, bod 33); 4) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015–14, publ. pod č. 3371/2016 Sb. NSS). Pokud jsou skutečně naplněny všechny uvedené znaky, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Pokud by byť i jeden ze znaků scházel, o veřejně přístupnou účelovou komunikace se jednat nemůže (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 As 63/2017–48, atp.).“ (zvýraznění doplněno soudem)

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tyto znaky účelové komunikace vyhodnotil tak, že se o účelovou komunikaci nejedná, neboť nebyl naplněn druhý a čtvrtý z výše uvedených znaků. Tento závěr žalovaného, tedy že druhý a čtvrtý znak nebyly naplněny, je nesprávný, neboť se zakládá na neúplně zjištěném skutkovém stavu. Rozhodnutí žalovaného je tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

17. Žalovaný správně vyhodnotil, že první ze znaků účelové komunikace (stálost a patrnost dopravní cesty v terénu) je naplněn, neboť, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, „[s]tálost v terénu je patrná jak z historických map (teda po tom, kdy došlo k demolici objektu – hospodářské budovy (rok 1968), který se zde nacházel), tak i v současnosti.“ Nicméně následující domněnka žalovaného, že předmětný pozemek nebyl využíván, jelikož je zarostlý a předchozí majitel tedy využíval jinou cestu, není ničím doložená.

18. Při určení, zda byl naplněn i druhý znak účelové komunikace, tj. zda komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, žalovaný nesprávně uvedl, že předmětný pozemek býval dříve sjezdem k hospodářské budově, dnes k rodinnému domu paní Irhové, a proto „má být využíván hlavně na zde připojenou garáž a také pro kulturní dům. Vlastníci zemědělských pozemků mají možnost příjezdu ke svým nemovitostem po pozemku společnosti STAGRA s.r.o., která dala písemný souhlas k užívání svého pozemku pro přejezd odvolatelů (tento je vložen ve spisu) a po pozemku obce [parc. č. XM], která ho pro tento účel vykoupila.“ Krajský soud má za to, že žalovaný zde nesprávně posoudil stav věci, a to bez jakéhokoli odůvodnění, postupoval tak v rozporu s judikaturou správních soudů (srovnej rozsudek Krajského soud v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2020, č. j. 30 A 65/2019 – 66).

19. Žalovaný při zjišťování možné alternativní cesty vedoucí k pozemkům žalovaných pouze zopakoval, že ve spise je založen souhlas společnosti STAGRA s. r. o., nicméně nijak dál tento souhlas nezkoumal. Krajský soud se ztotožnil s tvrzením žalobců, že pozemky parc. č. XJ a parc. č. XK v souhlasu zcela chybí, ač jsou pro možnost přejezdu naprosto nezbytné. Naopak pozemek parc. č. XL je v souhlasu nadbytečný. Navíc pozemek parc. č. XN je podle leteckých map Katastru nemovitostí evidentně polem bez jakéhokoliv náznaku, že by skrz něj vedla jakákoliv cesta. Obdobně na tom je podle týchž leteckých map Katastru nemovitostí i pozemek parc. XM, na němž je maximálně špatně patrná pěší stezka, nikoliv komunikace vhodná pro jakýkoliv automobil (bez ohledu, zda se jedná o osobní či nákladní vozidlo, nebo těžkou zemědělskou techniku). Naopak při pohledu na předmětný pozemek, a to jak z leteckých map Katastru nemovitostí, tak z leteckých map, ale i pozemního nafocení dostupného díky funkci „Panorama“, vytisknutých ve správním spise žalovaného, je jasně patrné, že předmětný pozemek je udržovanou cestou – účelovou komunikací, plynule pokračující na pozemek žalobců parc. č. XA.

20. Zde zároveň krajský soud spatřuje zásadní pochybení žalovaného v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, a to především s ohledem na tvrzení žalobců, že předmětný pozemek je přístupovou cestou k hřišti s fotbalovými brankami a dřevěné klubovně, tzv. pařiboudě. Žalovaný se ve svém rozhodnutí tímto tvrzením nijak nezabýval. Není tak zcela jasné, zda se na pozemku patřícím žalobcům, parc. č. XA, či na jiném pozemku (např. na pozemku parc. č. XO patřícím obci Horní Němčice, který se nachází za pozemkem paní I. a sousedí se zmíněným pozemkem žalobců) skutečně nachází veřejně využívané fotbalové hřiště či dřevěná klubovna. Stejně tak není zřejmé, zda se jedná o veřejně přístupné a veřejností využívané objekty, či zda mají pouze ryze soukromoprávní charakter. Ze správního spisu taktéž vyplynulo, že se v daném místě konalo opékání beranů. Správní orgán však nezjišťoval, zda se jednalo o soukromou nebo veřejnou akci či akce. Nezjišťoval ani zda se tak dělo opakovaně (např. každoročně v rámci nějakých oslav nebo jiných kulturních akcí), na jakém pozemku se tak dělo (na pozemku parc. č. XA patřícím žalobcům či na jiných jejich pozemcích nebo na pozemku někoho úplně jiného, např. obce Horní Němčice), kdo to organizoval (soukromý nebo veřejný subjekt) a jak, resp. kudy, se k místu konání opékání lidé dostali/dostávají – zda např. použili předmětný pozemek nebo jinou přístupovou cestu. Nezjišťoval ani zda byla akce přístupná široké veřejnosti anebo se jednalo o zcela konkrétní, dopředu pozvané hosty. Stejně tak žalovaný nezjistil četnost užívání v minulosti a aktuální využívání fotbalového hřiště, dřevěné klubovny ani místa opékání.

21. Krajský soud konstatoval dále nedostatečně zjištěné skutečnosti, jež by mohly mít vliv na rozhodnutí, na základě přílohy k dokumentu „Zápis z místního šetření“ ze dne 27. července 2022 nazvané „VYJÁDŘENÍ K POZEMKU parc. č. KN XP v k. ú. HORNÍ NĚMČICE“, kde jmenovitě uvedené fyzické a právnické osoby uvádějí, jak byl a možná stále je předmětný pozemek využíván. Tyto dokumenty se nacházejí v prvoinstančním správním spise a nejčastěji je zde zmiňováno využití předmětného pozemku: 1) jako komunikace za účelem jízdy k budově č. 38 (dříve se jednalo o budovu teletníku), 2) jízda těžkou technikou za účelem zpracování a odvozu kůrovcového dříví a lesních prací, 3) příjezdová cesta k domu paní I. a 4) celoroční svoz odpadu od jejího domu, 5) přívoz dřeva od pily, 6) přívoz uhlí, 7) příjezd do kulturního domu, na hřiště a na kulturní akce pořádané na něm (den dětí, pečení beranů,…), 8) použití k parkování aut a 9) jako místa, kde je možné zapojit za traktor zemědělskou techniku, 10) příjezd za účelem pravidelné kontroly zvířat na farmě a pravidelné kontroly odstřelů. V dokumentu figuruje taktéž společnost STAGRA, spol. s.r.o., u níž je jako využití pozemku uvedeno: pravidelná zimní údržba.

22. Oproti tomu se ve správním spise žalovaného nachází dokument „Podání svědectví“, kde naopak uvedené osoby svým podpisem stvrzují, že přes předmětný pozemek „nikdy cesta nevedla“. S tímto rozporem ve spisech jednotlivých správních orgánů se žalovaný nijak nevypořádal (např. výslechem svědků či místním šetřením).

23. Na základě výše uvedeného tedy nelze mít za prokázané či vyvrácené, že i druhý ze znaků účelové komunikace je naplněn. Nicméně rozpory a nezjištěné skutečnosti (viz odst. 20–22) nedovolují o naplněnosti druhého znaku rozhodnout, dokud nebude náležitě zjištěn skutkový stav. Nehledě na skutečnost, že soudní rozhodování má být podle zásady předvídatelnosti v soudním řízení ve stejných či obdobných věcech konstantní, přičemž podle rozsudku Krajského soud v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2020, č. j. 30 A 65/2019 – 66, „ve správním řízení o určení právního vztahu, zda se na pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), posuzuje silniční správní úřad to, zda v terénu reálně existuje alternativní přístupová varianta, nikoliv zda by mohla existovat v budoucnu (např. v důsledku vybudování nové stavby).“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí takto postupoval, aniž by svůj odlišný postup jakkoli zdůvodnil. Krajský soud takový postup označuje za naprosto nevyhovující a na základě výše popsaných skutečností závěry žalovaného ohledně možnosti přístupu žalobců na jejich pozemky skrze alternativní cesty za zcela vyvrácené. (zvýraznění citace doplněno soudem)

24. Čtvrtým a zároveň posledním znakem účelové komunikace je nutnost komunikační potřeby. Tzn., že komunikace představuje nezbytnou spojnici mezi pozemky či pozemku s komunikací. Žalovaný ve svém odůvodnění uvedl, že se u předmětného pozemku jedná o tzv. cestu z pohodlí, přičemž „taková cesta může existovat pouze tak dlouho, dokud souhlas vlastníka s jejím užíváním trvá“, a jelikož žalovaný jakožto vlastník předmětného pozemku projevil svůj nesouhlas umístěním překážky, není podle žalovaného čtvrtý znak naplněn. Vedle toho žalovaný konstatoval, že čtvrtý znak není naplněn ani z důvodu omezeného množství osob, které předmětný pozemek používají jako komunikaci, a tím zde chybí naplnění znaku obecného používání komunikace širokou veřejností. „Aby se mohlo jednat o obecné užívání širokou veřejností musela by cesta vést např. k nějakému turistickému cíli, nebo kulturní památce, nebo jinému cíli, kde by jí mohla využívat široká veřejnost kdykoliv a odkudkoliv.“ Dle krajského soudu toto nelze konstatovat, když nebyl zjištěn řádný skutkový stav (viz výše). Krajský soud si zde dovoluje poznamenat, že např. výslech svědků byl žalobci navržen již v řízení před prvoinstančním správním orgánem podáním ze dne 10. 2. 2023, a přesto, nejen že nebyl žádný svědek vyslechnut, ale ani se žádný ze správních orgánů s tímto návrhem nijak nevypořádal (např. konstatováním, že provedení výslechu považuje z nějakého konkrétního důvodu za nadbytečné). Není tak možné vyloučit, že předmětný pozemek je skutečně využíván širokou masou veřejnosti jako nutná komunikační potřeba za účelem přístupu k fotbalovému hřišti, dřevěné klubovně a místu k opékání.

25. Ostatně Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, uvedl, že „primárním účelem [účelové komunikace] je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem tam, kde neexistuje jiná alternativa přístupu (…). Pouze v takto úzkém rozsahu "potřeb vlastníků nemovitostí", kteří nemají jiný alternativní přístup ke svým nemovitostem, je totiž možné spatřovat prosazení veřejného zájmu. Teprve sekundárně, v případě, že je splněna podmínka komunikační nezbytnosti pro potřeby vlastníků nemovitostí, je založeno i "právo" vstupu třetím subjektům, tedy neomezenému okruhu osob (veřejnosti).“ Z toho vycházel ve svém rozsudku ze dne, 1. 10. 2015, č. j. 25 Cdo 2496/2015, i Nejvyšší soud, který celý obsah zmíněného nálezu Ústavního soudu shrnul takto: „Podle tohoto výkladu existenci účelové komunikace nelze primárně posuzovat na základě tvrzení, že pozemek je nebo není veřejností využíván jako veřejně přístupný, nýbrž je nejprve třeba zkoumat, zda je dána nezbytnost přístupu k nemovitosti přes takový pozemek. Je–li splněna podmínka komunikační nezbytnosti i pro jediného vlastníka nemovitosti, je založeno právo vstupu a průjezdu i třetím subjektům, tedy veřejnosti. Veřejné užívání není podmínkou vzniku a trvání účelové komunikace, ale naopak vlastnost komunikace se utváří v důsledku komunikační nezbytnosti, byť pro jediného vlastníka.“ 26. Z uvedeného tedy vyplývá, že argument žalovaného ohledně pouze omezeného počtu osob využívajícího předmětný pozemek jako účelovou komunikaci je neopodstatněný, neboť vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jak krajský soud dovodil již výše (viz odst. č. 19), předmětný pozemek je jediným možným přístupem k pozemkům žalobců, a tedy i jako nutná komunikační potřeba.

27. Závěrem krajský soud sděluje, že si je plně vědom skutečnosti, že předmětný pozemek je ve vlastnictví obce, přesto se nemusí však jednat o veřejnou komunikaci. I zde proto platí veškerá práva a povinnosti vlastníka pojící se s vlastnictvím majetku, přičemž „[ú]stavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje–li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 citovaného zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.“ (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06) V posuzovaném případě není dostatečně zjištěn skutkový stav, a proto nelze rozhodnout, zda skutečně není jiné vhodné cesty na pozemky žalobců než předmětného pozemku, který podle tvrzení žalobců jako účelová komunikace slouží již po dekády, když z původní příjezdové cesty k hospodářským budovám se po zbourání těchto budov v roce 1968 stala účelová komunikace, jasně patrná v terénu, využívaná více než jedinou osobou za účelem dopravního spojení hospodářských pozemků s komunikací, přičemž s jejím používáním souhlasil její vlastník již při jejím vzniku. Žalovaný je povinen postupovat podle § 3 zákona č. 500/2004 sb., správní řád, a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 zákona.

IV. Závěr a náklady řízení

28. S ohledem na konstatovanou vadu spočívající v nesprávném zjištění stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s., pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými soudními poplatky ve výši 2 × 3 000 Kč, celkem tedy 6 000 Kč, a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby) po 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] za každého žalobce, tedy 12 400 Kč. Tato náhrada pak byla snížena podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy o 2 480 Kč. Dále odměna sestává z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč v celkové částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 16 520 Kč je žalovaný povinen zaplatit dle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).