63 A 17/2021 – 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: N.T.V., narozen X státní příslušnost: X bytem náměstí X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2021, č. j. MV–115781–5/SO–2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) byla dne 18. 10. 2021 doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2021, č. j. MV–115781–5/SO–2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 9. 6. 2021, č. j. OAM–12859–54/PP–2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a zároveň toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo pod výrokem I. podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 16. 7. 2020, o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, tak že se žádost zamítá, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Pod výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byla podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovena lhůta 60 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky.

3. Žalobce v prvé řadě namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu v řízení před správními orgány, rozporné se zásadou materiální pravdy, vyjádřenou v § 3 správního řádu. Žalovaná dle žalobce pochybila, neboť ignorovala zásadní skutkové okolnosti případu, přestože byly žalované sděleny žalobcem a jeho partnerkou. Zároveň žalobce namítá neprovedení důkazů požadovaných žalobcem, který navrhoval zajištění závazného stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí, provedení výslechu nezletilého syna žalobce i jeho babičky, J.W., a dědečka, L.S. Provedením těchto důkazů přitom dle žalobce měla být zjištěna míra závislosti nezletilého syna na žalobci, skutečná péče o nezletilého syna a dopady zamítnutí žádosti žalobce do psychiky nezletilého syna, který svého otce potřebuje ke svému dospívání. Žalovaná se ale dle žalobce naopak spokojila s řadou tvrzení směřujících k závadnému chování žalobce. Správní orgány dle žalobce rezignovaly na plnění zákonných povinností, když pouze citovaly z odsuzujících rozhodnutí, kterými byl žalobce shledán vinným z páchání trestné činnosti.

4. Správní orgán prvního stupně dle žalobce v rozporu s § 3 správního řádu nezjišťoval případný dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života nezletilého syna žalobce. Popsaný nezákonný postup následně aprobovala i žalovaná, čímž zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce se s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 – 29, neztotožňuje s tvrzením žalované, dle které nebylo k vyžádání stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí i dalších dokladů přistoupeno z toho důvodu, že v řízení o žádosti je na žadateli, aby předložil důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobce uvádí, že v posuzovanému případě skutečnosti nejen tvrdil, ale i prokázal. Měl–li správní orgán nadále pochybnost o daných skutečnostech, měl žalobce vyzvat k jejich prokázání či objasnění. Žalobce nemohl nijak seznat, že správní orgán má pochybnosti o jím tvrzených skutečnostech. Navíc v případě stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí má žalobce pouze možnost navrhnout provedení tohoto důkazu a není nadán pravomocí ke stanovení povinnosti uvedeného orgánu stanovisko vydat. Žalobce trvá na tom, že doložil dostatečné množství podkladů, z nichž je zjevné, že řádně pečuje o svého nezletilého syna, což mj. potvrdil synovec žalobce při pobytové kontrole, jakož i matka nezletilého syna. Žalobce dodává, že obdobně se žalovaná nezabývala otázkou možné nápravy žalobce od doby spáchání trestného činu a rovněž absentuje odůvodnění ve vztahu k chování žalobce v průběhu trestu odnětí svobody a po jeho propuštění. Žalovaná naopak dává ostentativně najevo, že jakoukoli možnost nápravy nepřipouští. Žalobce podotýká, že svůj trest vykonal a vynakládá veškeré úsilí, aby prokázal svou nápravu. I přesto je nyní za svou trestnou činnost opětovně trestán působením újmy v jeho soukromém a rodinném životě. Proto považuje zamítnutí jím podané žádosti vzhledem k popsané újmě za nepřiměřené.

5. Další žalobní námitkou žalobce napadá nesprávnou interpretaci a aplikaci pojmu narušení veřejného pořádku, který žalovaná dle žalobce užívá způsobem neodpovídajícím standardům stanoveným judikaturou Nejvyššího správního soudu, jakož ani eurokonformnímu výkladu se zohledněním směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 – 68, z něhož plyne, že ani opakované porušení zákonů České republiky nutně nemusí být porušením veřejného pořádku. Tyto závěry potvrdil dle žalobce i nedávný nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20. Dle žalobce správní orgány rezignovaly na prokázání všech okolností relevantních pro posouzení otázky závažného narušení veřejného pořádku, z čehož dovozuje rozpor s § 3 a § 2 odst. 4 správního řádu. Žalovaná dle žalobce také rezignovala na zjišťování a dokazování relevantních okolností pro posouzení toho, zda v daném případě existuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu přitom bylo vyloženo, že správní orgány musí prokázat, v čem konkrétně spatřují existenci skutečného, dostatečně závažného a zejména aktuálního ohrožení, kterým je základní zájem společnosti dotčen. Správní orgány v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu přihlížely pouze k trestnímu odsouzení žalobce, nevzaly již v úvahu ale další aspekty. Žalobce opakovaně poukazuje na nezohlednění svého chování od spáchání trestního činu, chování v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a po propuštění z výkonu trestu.

6. Žalobce v dané souvislosti odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3 As 21/2011 – 85, či na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151 (č. 2420/2011 Sb. NSS), které se věnovalo otázce výkladu pojmu veřejný pořádek. Žalobce pak s odkazem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, konstatuje, že trvání ohrožení veřejného pořádku do budoucna nelze dovodit ani v případě spáchání zvlášť závažných zločinů. Žalobce uvádí, že svoji trestnou činnost nebagatelizuje a připouští, že v minulosti představovala ohrožení veřejného pořádku. Nicméně dle názoru žalobce nebyla ve správním řízení prokázána aktuálnost jeho ohrožení, přičemž skutečnosti, ke kterým správní orgány přihlížely, se vztahují převážně k minulosti, popř. nejsou pro otázku trvání ohrožení relevantní.

7. Další žalobní námitkou žalobce rozporuje dle jeho názoru nesprávné posouzení přiměřenosti, když uvádí, že správní rozhodnutí v této věci jsou nepřiměřená z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života žalobce i jeho rodinných příslušníků. Dle žalobce nezjistily správní orgány skutkový stav dostatečně pro posouzení, zda zrušení pobytového oprávnění žalobce je skutečně nezbytné z hlediska zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví, morálky či ochrany práv a svobod jiných. Žalobce v dané souvislosti odkazuje na článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobce uvádí, že i v případě zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu je třeba se zabývat přiměřeností dopadů do soukromého a rodinného života. V případech dotýkajících se nezletilých je třeba přihlížet též k nejlepšímu zájmu dítěte, které představuje dle žalobce, s odkazem na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, přední hledisko rozhodování. Žalobce zdůrazňuje, že přiměřenost rozhodnutí je třeba zkoumat s ohledem na aktuální skutkový stav. Žalobce konstatuje, že článek 8 odst. 2 Úmluvy jako požadavek přiměřenosti zásahu do práva na rodinný a soukromý život zakotvuje nad rámec zákonnosti také nezbytnost. Z uvedeného důvodu žalobce považuje za nutné pro potřeby posouzení přiměřenosti zkoumat nejen konkrétní dopady do soukromého a rodinného života žalobce i jeho rodinných příslušníků, ale zároveň aktuální nezbytnost daného zásahu. Vzhledem k tomu žalobce dovozuje nutnost zkoumat i aktuální vliv trestné činnosti žalobce a hrozbu jeho pokračování v budoucnu. Žalobce vyzdvihuje, že před spácháním trestného činu vedl bezúhonný život a ke spáchání trestné činnosti došlo v roce 2017. Od té doby se již žalobce nedopustil žádné další trestné činnosti a vede příkladný život.

8. Žalobce žalované vytýká, že se omezila na strohé vyjmenování jeho rodinných vazeb, aniž by brala v potaz jejich hloubku a intenzitu. Ze spisového materiálu je dle žalobce zřejmé, že nezletilý syn má k žalobci silné citové pouto a je na něm emocionálně a psychicky závislý. Z uvedeného dle žalobce plyne, že si za dobu svého pobytu na území České republiky vytvořil rozsáhlou rodinnou síť, jakož i pevné sociální vazby. Navíc má s ČR spojeny vzpomínky z převážné části svého života. Žalobce odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, z něhož vyplývá povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí nejen ve vztahu k žalobci, ale též k jeho rodinným příslušníkům. Žalobce také poukazuje na článek 3 odst. 1 a článek 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, publikované ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“), přičemž vyzdvihuje právo dítěte nebýt nucen k oddělení od svých rodičů. V uvedené souvislosti žalobce cituje i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31. Ačkoli se tento rozsudek týká vyhoštění, žalobce dovozuje jeho použitelnost i v této věci z toho důvodu, že v konečném důsledku mají rozhodnutí obdobný následek, spočívající v zásadním zásahu do života žalobce a ohrožení péče nezletilých dětí. Žalobce shledává v napadeném rozhodnutí nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života nejen v případě jeho samého, nýbrž i jeho rodinných příslušníků, kteří jsou občany České republiky. Žalobce uvedl, že ve své zemi původu již nikoho nemá a nemá tam ani sociální a ekonomické zázemí. Dle žalobce by v případě jeho odcestování byla ohrožena péče i výživa nezletilého syna, což rozhodně nelze považovat za jeho nejlepší zájem.

9. Žalobce závěrem rozporoval závěry žalované, dle které o řádné integraci žalobce v žádném případě nesvědčí opakované vědomé konání trestné činnosti, o které žalobci muselo být známo, že je protiprávní a hrozí za ně trest i možné neudělení pobytového oprávnění. Žalobce v této souvislosti oponoval žalované závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 6 A 152/2017 – 42, které je dle žalobce třeba vztáhnout i na jeho případ.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

10. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 25. 11. 2021 navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým žalobním bodům, přičemž úvodem odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť některé z žalobních námitek byly vzneseny již v průběhu odvolacího řízení.

11. Žalovaná zdůraznila, že se žalobce dopustil opakovaně trestné činnosti na území České republiky, z níž byl uznán vinným a byl pravomocně odsouzen, přičemž za pokračující trestnou činnost byl dle opisu z evidence Rejstříku trestů v období od roku 2005 do roku 2018 devětkrát odsouzen, z toho pětkrát k trestu nepodmíněnému, kdy šlo o úmyslný trestný čin. Je přitom zcela patrné, že se u žalobce nedostavil výchovný efekt plynoucí z rozsudků, či z výkonů nepodmíněných trestů. Správní orgány při rozhodování přihlédly k celkové životní situaci žalobce, vycházely přitom z podkladů poskytnutých žalobcem, ze soudních rozsudků a z výpisů z cizineckého informačního systému, včetně pobytové historie žalobce, výsledku pobytové kontroly a provedených výslechů. Při hodnocení závažného narušení veřejného pořádku se správní orgány podrobně zaobíraly osobou žalobce, přičemž za skutečnou, aktuální a závažnou hrozbu pro narušení veřejného pořádku je spatřováno zejména rizikové chování a opakované páchání úmyslné trestné činnosti. Odsouzení nebyla dosud zahlazena a nelze proto na osobu žalobce nahlížet jako na osobu trestě zachovalou. Žalovaná považuje správního orgánu prvního stupně za souladný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 Azs 13/2018 – 33, vyzdvihujícího povinnost přihlížet k individuálním poměrům každého případu. Proto byl dle žalované zjištěn stav věci v souladu s § 3 správního řádu. Dle žalované správní orgán prvního stupně též správně vyhodnotil proporcionalitu mezi důvody pro zamítnutí žádosti žalobce a jeho důsledky. Vypořádání se s přiměřeností dopadů je dle žalované dostatečné. Žalovaná připomněla absenci práva cizinců na území ČR v kontextu článku 14 odst. 4 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), a usnesení sp. zn. III. ÚS 260/04 ze dne 9. 6. 2004. Žalovaná neshledává v postupu správních orgánů ani porušení Úmluvy o právech dítěte.

12. K námitce nevyžádání stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí poznamenala žalovaná, že se v případě žalobce jednalo o řízení o žádosti, a bylo tedy na žalobci samém, aby předložil důkazy na podporu svých tvrzení. Žalovaná konstatovala, že správní orgán prvního stupně v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151 (č. 2420/2011 Sb. NSS), zohlednil individuální okolnosti života cizince a přihlédl k jeho celkové životní situaci. Prvostupňové rozhodnutí vycházelo z podkladů poskytnutých správnímu orgánu žalobcem i z vlastního dokazování. Žalovaná odkázala na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2018 – 57, dle něhož v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 – 192, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017 – 28, žalovaná konkretizovala, že primárně na žalobci leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. K tomuto žalovaná připomněla také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017 – 38, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 – 35, a konstatovala, že je to právě žalobce, kterému jsou známy skutečnosti jeho soukromého života a je tedy primárně na něm, aby veškeré tyto skutečnosti, které se ho týkají, správním orgánům sdělil.

13. Žalobcem namítané porušení § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaná odmítá, neboť dle jejího názoru došlo při rozhodování správních orgánů k zohlednění skutečností, demonstrativně vymezených v uvedeném ustanovení. Žalovaná dále ocitovala část právní věty z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34. Žalovaná také s odkazem na relevantní judikaturu uvedla, že posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se neomezuje jen na rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Správní orgány si přitom v této věci dle žalované obstaraly podklady, na základě kterých došlo v souladu se zákonem k posouzení přiměřenosti se zohledněním daných kritérií. Žalovaná shrnula, že správnímu orgánu prvního stupně bylo v této věci od počátku správního řízení známo, že je žalobce otcem nezletilého dítěte, se kterým i po svém propuštění nesdílí společnou domácnost, neboť syn žije s prarodiči ve Vimperku. Žalované je známo, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se hledisko nejlepšího zájmu dítěte promítá i do posuzování zásahů do rodinného života cizinců. Uvedené však nelze chápat v tom smyslu, že by dané hledisko muselo vždy a za všech okolností převážit nad konkurujícím veřejným zájmem. Správní orgány přitom hledaly rovnováhu mezi těmito dvěma zájmy. Z provedeného výslechu žalobce je zřejmé, že se o nezletilého syna žalobce stará jeho babička, u které syn žije a žalobce na jeho výživu přispívá nepravidelně. Žalobce je nadto nezaměstnaný. Napadená rozhodnutí dle žalované nebrání žalobci v plnění jeho rodičovských práv a povinností, nezakazují mu kontakt se synem ani mu nebrání podílet se na jeho výživě. Žalobce, který zdůrazňoval silné citové pouto se svým synem, nepředložil kromě dvou fotografií a čestného prohlášení žádný důkaz o daném soužití a jeho kvalitě. Žalovaná uvedla, že správní orgány vyšly z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 – 33, publikovaného pod č. 4034/2020 Sb. NSS (zvláště z bodu 33 odůvodnění), dle nichž je v případě rodiče jako pachatele trestné činnosti nejlepší zájem dítěte do značné míry narušován právě typem trestné činnosti páchané jeho rodičem. Nezletilý syn nežije s oběma rodiči, a byť se žalobce trestné činnosti dopustil v minulosti (žalobce byl propuštěn teprve dne 17. 4. 2020), neznamená taková skutečnost automaticky, že již z jeho strany nehrozí žádné nebezpečí pro veřejný pořádek, jakož (a to zejména) pro svou rodinu a nezletilé dítě. Do zájmu syna se dle žalované nevyhnutelně promítá páchaná vysoce společensky škodlivá drogová trestná činnost, narušující i ty nejužší rodinné vztahy. Žalovaná uvedla, že má přehled o rodinné situaci žalobce, kdy dle sdělení syna je tento v osobním kontaktu s žalobcem až od jara 2020, od června 2016 žije dlouhodobě u babičky, neboť paní T. W. byla od června do listopadu 2016 rovněž trestně stíhána (v této době pobývala ve vazbě). Žalobce syna v osobní péči nikdy neměl a nemá, nesdílí tak společnou domácnost. Žalovaná se dle vyjádření zabývala skutečnými rodinnými vazbami k družce a synovi a disponuje dostatečným množstvím relevantních informací. Závěr o přiměřenosti napadeného rozhodnutí dle žalované není paušální, ale vychází z konkrétních okolností případu žalobce. Napadené rozhodnutí se přitom nijak nedotýká právního postavení nezletilého syna.

14. K žalobou namítanému pochybení žalované, které je žalobcem shledáváno v tom, že nebyl správním orgánem prvního stupně vyzván k objasnění věci, žalovaná uvedla, že žalobce byl dne 8. 10. 2020 vyzván k odstranění vad žádosti a byl dostatečně poučen, jaké skutečnosti musí prokázat. Odstranit vady žádosti měl žalobce předložením dokladu prokazujícího, že tento je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Žalobce dne 29. 1. 2021 doložil k uvedené výzvě pouze dvě fotografie a čestné prohlášení. Správní orgán v intencích žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, vyslechl žalobce i jeho bývalou družku. Dle žalované bylo především na žalobci, aby při pobytu na území dbal na své rodičovské povinnosti vůči nezletilému synovi. Žalovaná poukázala na to, že mezi roky 2006 a 2020 (tj. po podstatnou část života nezletilého syna) pobýval žalobce ve vězení a byl to on, kdo způsobil narušení rodinných vztahů, což vypovídá o chování žalobce na území ČR a jeho přístupu k rodině.

15. Odkazy žalobce na dobu uplynulou od páchání trestné činnosti jako důvod její neaktuálnosti nepovažuje žalovaná za relevantní, a to vzhledem k tomu, že byl žalobce na svobodu propuštěn teprve dne 17. 4. 2020. Dle žalované lze důvodně očekávat, že v době výkonu trestu žalobce v trestné činnosti nepokračoval a doba jejího nepáchání je odvislá zejména od délky uloženého trestu odnětí svobody. Ačkoli nebylo zjištěno, že by se žalobce po propuštění na svobodu dopustil dalšího protiprávního jednání, nelze konstatovat, že vymizela hrozba závažného narušení veřejného pořádku. V dané souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2017, č. j. 5 Azs 274/2016 – 42. Žalovaná také poukázala na opakovaná odsouzení žalobce, který ani přes uložené tresty nevyužil možnosti k nápravě a namísto toho pokračoval v páchání závažné trestné činnosti. Jednání žalobce dle žalované svědčí o chabém respektu k dodržování zákonných pravidel a celkového právního řádu hostitelské země. Z uvedeného důvodu neexistuje záruka, že se žalobce nebude trestné činnosti dopouštět i v budoucnu, přičemž žalovaná opětovně odkázala na poslední uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Žalovaná také s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 5 Azs 194/2017 – 22, konstatuje, že žalobcem strávená doba na svobodě po propuštění nemůže být dostatečná k prokázání, že již neexistuje důvodná hrozba, že žalobce závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Žalovaná v této souvislosti také odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 Azs 251/2016 – 46. Odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo založeno výlučně na osobním chování žalobce, přičemž bylo dle žalované dostatečně prokázáno, že nešlo o ojedinělou trestnou činnost, ale o opakovaně páchané protiprávní jednání s trestněprávními důsledky. Žalovaná dále odkázala i na rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 23. 11. 2010 (C–145/09), ve věci Land Baden–Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis. Dle žalované nejsou v případě žalobce pochyby o tom, že k závažnému narušení veřejného pořádku došlo, přičemž tato skutečnost byla opakovaně potvrzena pravomocnými rozsudky trestních soudů. Závažnost shledává žalovaná v opakovaném páchání trestné činnosti, která nebyla zastavena ani nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Frekvence trestné činnosti žalobce byla nadstandardní a odsouzení nesplnila svůj výchovný a individuálně preventivní účel, neboť nevedla k nápravě žalobce. Dle žalované se v případě recidivy jedná o zvýšení společenské škodlivosti trestního jednání.

16. K námitce žalobce týkající se nesprávné interpretace pojmu narušení veřejného pořádku žalovaná konstatovala, že aplikace daného pojmu předpokládá správní uvážení. V případě žalobce přitom dle žalované byla subsumpce skutkových okolností případu pod zmíněný neurčitý právní pojem provedena zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69. Správní orgán prvního stupně nejprve v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu obecně vymezil předmětný pojem, posoudil protiprávní jednání žalobce, vyjmenoval, jaké trestné činy žalobce spáchal, v čem spočívaly a jaký trest mu za ně byl uložen. Následně uvedl, jaký zákonem chráněný zájem byl porušen.

17. Žalovaná také zdůraznila, že na rozdíl od některých jiných případů (kdy je např. vyžadováno opakované závažné narušení veřejného pořádku, opakované závažné narušení veřejného pořádku v minulosti či aktuální narušování veřejného pořádku), v projednávané věci postačuje existence důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek v budoucnu. Potřebu zohledňovat smysl právní úpravy vč. konkrétního zákonného ustanovení přitom akcentoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151 (č. 2420/2011 Sb. NSS). Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, dovozuje použitelnost závěrů vyjádřených v uvedeném usnesení rozšířeného senátu i na projednávanou věc. Žalovaná doplnila, že § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je ustanovením, které do tuzemského právního řádu přímo transponovala směrnice 2004/38/ES. Dle žalované je ze správních rozhodnutí zjevné, proč žádosti žalobce nebylo vyhověno, přičemž byla vzata v potaz rozsáhlá judikatura správních soudů. Je též zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno, a postup správních orgánů byl zcela souladný s § 68 odst. 3 správního řádu.

18. K námitce žalobce, že nebyly v řízení prokázány okolnosti relevantní pro posouzení existence skutečné hrozby, žalovaná uvedla, že důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku žalobcem trvá. Kriminální minulost byla výchozím bodem pro úvahy správních orgánů. Dle žalované nejde o prosté konstatování správních orgánů, neboť bylo zmiňované nebezpečí identifikováno v konkrétních okolnostech. Dle žalované porovnání intenzity ohrožení veřejného pořádku s mírou intenzity zásahu do práva na rodinný či soukromý život vyznívá v případě žalobce ve prospěch ochrany veřejného pořádku ČR. V kontextu na dopad rozhodnutí na ostatní rodinné příslušníky žalobce uvedla žalovaná, že v některých případech převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku nad individuálními zájmy žadatele a jeho rodiny, což je dle žalované i případem žalobce. Žalovaná také odmítá námitku žalobce, který rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 6 A 152/2017 – 42, oponoval žalované v jejím závěru o nikoli řádné integraci žalobce do české společnosti. Dle žalované se žalobce trestné činnosti dopustil opakovaně a vědomě (celkem 9 záznamů v opisu rejstříku trestů), což nesvědčí o řádné integraci cizince do většinové společnosti. Žalovaná také poukázala na odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2017, č. j. 7 T 36/2017–69, který shledal, že si žalobce i po předešlém odsouzení ani v nejmenším nevzal poučení z předchozích potrestání. Dle žalované je zde trvalé nebezpečí pro společnost a chování žalobce je třeba vnímat jako značně rizikové a nelze hovořit o řádném způsobu života. Závěrem žalovaná shrnula, že správní rozhodnutí nelze považovat za nezákonná či nepřezkoumatelná a nelze dovodit ani porušení základních zásad správního řízení.

III. Replika žalobce

19. Žalobce zaslal k vyjádření žalované soudu dne 20. 12. 2021 repliku, ve které vyjádřil nesouhlas s tím, že by nebylo prokázáno silné citové pouto mezi žalobcem a jeho nezletilým synem. Dle žalobce bylo uvedené pouto dostatečně prokázáno doložením čestného prohlášení všech rodinných příslušníků i výslechem žalobce a matky nezletilého syna žalobce. Pakliže měla žalovaná i nadále pochybnosti, měla dle § 3 správního řádu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou rozumné pochybnosti. Žalobce opakovaně navrhoval provedení dalších důkazů, které žalovaná neprovedla. Žalobce rovněž opětovně citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 – 29, a to k otázce vyžádání stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí. Žalobce dále přiložil k replice ambulantní zprávu ze dne 27. 10. 2021 od MUDr. D.S., dle které vyžaduje paní T.W. sociální podporu, kterou v současné době zajišťuje bývalý partner pacientky, otec jejího dítěte. I s ohledem k doložené ambulantní zprávě dovozuje žalobce nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí i na osobu T.W.. Dle repliky žalobce poskytuje nezletilému synovi péči a psychickou podporu nezletilému synovi v době, kdy toho není schopna jeho matka. Vzhledem k uvedenému žalobce opětovně navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Stručný obsah správních spisů

20. Žalobce podal dne 16. 7. 2020 u správního orgánu prvního stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Jako účel pobytu na území ČR žalobce ve své žádosti uvedl „sloučení s občanem ČR (syn)“.

21. Dne 18. 12. 2020 správní orgán prvního stupně dle § 156 odst. 2 správního řádu zrušil žalobci osvědčení ve formě vízového štítku, neboť bylo vydáno v rozporu s § 87y zákona o pobytu cizinců. Dne 23. 3. 2021 vydala žalovaná k žádosti žalobce opatření proti nečinnosti, kterým správnímu orgánu prvního stupně přikázal, aby rozhodl o žádosti žalobce do 30 dnů ode dne výslechu žadatele a jeho matky.

22. V průběhu správního řízení byl vyslechnut žadatel i matka jeho nezletilého syna. Během správního řízení byla také zjištěna trestně právní minulost žalobce, přičemž odsuzující rozsudky trestních soudů byly založeny do správního spisu. Po shromáždění podkladů bylo dne 9. 6. 2021 vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým správní orgán prvního stupně žádost žalobce zamítl, neboť dospěl k závěru, že je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobci byla stanovena lhůta 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k vycestování z území ČR.

23. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 11. 6. 2021 blanketní odvolání, které k výzvě správního orgánu prvního stupně doplnil dne 1. 7. 2021. O odvolání žalobce rozhodla žalovaná tak, jak bylo uvedeno v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku.

V. Průběh jednání před soudem

24. Dne 19. 1. 2022 proběhlo v této věci ústní jednání, jehož byl účasten toliko právní zástupce žalobce. Žalovaná se k jednání bez omluvy neodstavila. Právní zástupce žalobce v průběhu jednání navrhl doplnit dokazování výslechem paní T.W., matky syny žalobce, která měla svou výpovědí osvětlit rodinné vazby mezi žalobcem, jeho synem a její osobou. Krajský soud uvedený návrh na doplnění dokazování zamítl pro nadbytečnost, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav je v tomto směru dostatečně objasněn písemnostmi, jež jsou obsahem správního spisu.

VI. Právní názor soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Krajský soud rozhodl při jednání dne 19. 1. 2022 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

27. Žalobce předně namítá, že ze strany správních orgánů byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Uvedené žalobce dovozuje zvláště z toho, že žalovaná měla ignorovat zásadní skutkové okolnosti případu, přestože byly správním orgánům sděleny ze strany žalobce a jeho partnerky, neprovedla důkazy, které žalobce navrhoval, a zjišťovala pouze skutkové okolnosti v neprospěch žalobce. Žalobce též rozporoval odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle kterého vzhledem k zahájení řízení na základě žádosti, bylo na žalobci, aby předložil důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 – 29. Zdejší soud nikterak nerozporuje skutečnost, že je správní řízení obecně ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Je však třeba podotknout, že tato povinnost není absolutní, neboť je vázána na neexistenci důvodných pochybností (k uvedenému srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Azs 276/2016 – 48). V dané souvislosti lze plně odkázat na čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2021, č. j. 2 Azs 135/2021 – 37, ve kterém se shodně jako v této věci posuzovalo zamítnutí žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky. Správní orgán je povinen vést účastníka řízení k tomu, aby v řízení mohl uplatnit důkazy k prokázání svých tvrzení o tom, že mu svědčí postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. V nezbytném rozsahu pak správní orgán musí navržené důkazy provést, zejména tím, že vyslechne svědky a vyzve účastníka k předložení relevantních listinných důkazů (k uvedenému srov. rozsudek ze dne 2. 11. 2016, č. j. 6 Azs 216/2016 – 44). Po přezkoumání správního spisu zdejší soud konstatuje, že předmětné požadavky správní orgány v této věci naplnily.

28. Správní orgán prvního stupně vyzval žalobce dne 8. 10. 2020 k odstranění vad žádosti. Ve výzvě správní orgán požadoval mj. předložení dokladu prokazujícího, že účastník řízení je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Požadované doklady měly být předloženy do 60 dnů ode dne doručení výzvy (12. 10. 2020). Dne 3. 12. 2020 správní orgán prvního stupně obdržel od žalobce cestovní doklad a pojistnou smlouvu o základním zdravotním pojištění cizinců. Dále žalobce dne 28. 1. 2021 (po přerušení řízení k žádosti žalobce) doložil správnímu orgánu prvního stupně dvě fotografie, pořízené dne 24. 12. 2020 ve Vimperku, a vyjádření svého nezletilého syna. Pro případ pochybností o uvedených skutečnostech navrhl žalobce provedení výslechu sebe samého, svého syna a matky svého syna. Jelikož správní orgán prvního stupně nedospěl z podkladů předložených účastníkem k závěru, že žalobce o svého syna skutečně pečuje ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, vyhověl žalobci v jeho návrhu a provedl výslech žalobce (proveden za účasti tlumočníka) a matky jeho nezletilého syna. Byť výslech nezletilého syna žalobce proveden nebyl (což správní orgán odůvodnil na straně 5 prvostupňového rozhodnutí), byl správním orgánem prvního stupně požádán o součinnost Městský úřad Vimperk, Odbor sociálních věcí a zdravotnictví. Jeho prostřednictvím bylo dne 11. 2. 2021 provedeno šetření na místě, při kterém byl nezletilý syn žalobce vyslechnut. Závěry tohoto šetření byly založeny do správního spisu.

29. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán prvního stupně nechal žalobce uplatnit důkazy k prokázání jeho tvrzení a navržené důkazy byly v souladu s požadavky zákona provedeny. Závěry z provedeného dokazování jsou uvedeny v odůvodnění správních rozhodnutí. Po správních orgánech nelze spravedlivě vyžadovat, aby žadatele opakovaně vyzývaly k doplňování jejich žádostí, pokud mají i nadále pochybnosti o skutečnostech jimi uváděných. Námitka žalobce, kterou uváděl povinnost takovýchto opakovaných výzev, je lichá. Akceptování zmíněného výkladu zákona zastávaného žalobcem, by ad absurdum vedlo k tomu, že by správní orgán v některých případech neúplných žádostí o těchto nemohl za žádných okolností rozhodnout, a pouze by v případě přetrvávajících pochybností o dostatečnosti či pravdivosti tvrzení žadatele tohoto neustále vyzýval k doplňování žádosti. Namítá–li žalobce, že správní orgány zjišťovaly skutkové okolnosti pouze v neprospěch žalobce a nikoli v jeho prospěch, nelze mu v uvedeném přisvědčit, neboť správní orgán prvního stupně jeho návrhům na dokazování v dostatečné míře vyhověl. Správní orgány jsou v tomto správním řízení dle zákona povinovány posoudit též otázku případného zásahu do zájmu na ochraně veřejného pořádku. Vzhledem k tomu proto postupovaly zcela v souladu s jim svěřenou úlohou, když během řízení opatřily opis z evidence Rejstříku trestů žalobce, resp. jednotlivé rozsudky soudů, kterými byl žalobce uznán vinným z trestných činů, a při hodnocení žádosti žalobce z nich vycházely. Uvedené proto v žádném případě nelze hodnotit jako zjišťování skutkových okolností pouze v neprospěch žalobce.

30. Není pravdou, že by správní orgány ignorovaly zásadní skutkové okolnosti případu, sdělené správním orgánům ze strany žalobce a jeho partnerky. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán prvního stupně konstatoval, že nijak nepopírá navázání citového vztahu mezi žalobcem a jeho synem (srov. s. 13 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí). Uváděné okolnosti případu tedy nebyly opomenuty. Byly však uvedeny do celkového kontextu vztahu žalobce a jeho syna, kdy bylo dle odůvodnění daných rozhodnutí přihlédnuto mj. též k tomu, že žalobce se synem nežije ve společné domácnosti, a že dopad do soukromého a rodinného života (i nezačlenění do společnosti) si přivodil žalobce sám svým protizákonným jednáním. Následkem uvedeného žalobce po podstatnou část života svého nezletilého syna pobýval ve vězení, což mělo zřejmý dopad na pouto s jeho synem (k uvedenému lze odkázat na výsledky šetření Městského úřadu Vimperk z roku 2017 a str. 13 prvostupňového rozhodnutí).

31. S žalobcem nelze souhlasit ani v tom směru, že by správní orgány nezjišťovaly případný dopad svých rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Správní orgány v rámci své rozhodovací činnosti poměřovaly důvod pro neudělení povolení k přechodnému pobytu žalobce s dopady do soukromého života jeho a jeho nezletilého syna, přičemž dospěly k závěru, že se nebude jednat o dopady nepřiměřené. V souladu s žalovanou zdejší soud uvádí, že z pokladů je patrné, že o syna účastníka řízení se fakticky stará jeho babička, u které syn žije již od roku 2016. Žalobce je nezaměstnaný a na výživu svého syna přispívá nepravidelně. Ani v případě vycestování žalobce nebude nijak ohrožena péče a výživa nezletilého syna, která je dle dosavadních zjištění primárně zajišťována ze strany prarodičů nezletilého. Žalobce bude moci na výživu svého syna přispívat i při existenci napadeného rozhodnutí.

32. Žalovaná přiléhavě odkázala na článek 10 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, dle jehož první věty má dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Napadené rozhodnutí vzhledem k danému ustanovení žalobci kategoricky nebrání v plnění jeho rodičovských práv a povinností. Napadené rozhodnutí nelze chápat tak, že by byl žalobci zakazován kontakt s jeho synem a rozhodnutí mu také nebrání v povinnosti podílet se pravidelně na výživě syna. K uvedenému zdejší soud podotýká, že článek 9 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte počítá se situací, kdy dojde k odloučení dítěte od rodiče v důsledku deportace. Z uvedeného je zřejmé, že Úmluva o právech dítěte nijak nebrání tomu, aby byla žadateli zamítnuta žádost o povolení k přechodnému pobytu, jen z toho důvodu, že má na území své dítě. I přes existenci napadeného rozhodnutí nejsou nepřípustně omezována práva dle Úmluvy o právech dítěte. Zdejší soud nezpochybňuje, že v případě opuštění území bude kontakt žalobce se synem obtížnější. Uvedené je však třeba chápat v souvislostech celého případu. Žalobce byl opakovaně shledán vinným ze silně společensky škodlivých trestných činů, v důsledku čehož je spatřována hrozba závažného narušení veřejného pořádku. Zároveň žalobce se synem nesdílí společnou domácnost a stýká se s ním pouze omezeně. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že žalobci ve standardním kontaktu se synem brání přetrvávající jazyková bariéra na straně žalobce, kterou tento nebyl schopen odstranit, ačkoli zde žije již dvacet let. Zdejší soud proto nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce ani jeho syna.

33. Doplnění dokazování navrhovaného žalobcem vyžádáním stanoviska orgánu sociálně právní ochrany dětí zdejší soud nepovažoval za nezbytné. Opětovně lze odkázat na to, že správní orgán prvního stupně inicioval provedení místního šetření, realizovaného v součinnosti s Městským úřadem Vimperk, Odborem sociálních věcí a zdravotnictví, pod nějž mimo jiné spadá kompetence orgánu sociálně právní ochrany dětí. V uvedeném šetření byl zjišťován poměr žalobce k jeho synovi, resp. obecně rodinné vazby žalobce na území ČR. Obsahem spisové dokumentace je navíc též záznam z jednání Městského úřadu Vimperk, Odboru sociálních věcí a zdravotnictví s matkou syna žalobce ze dne 25. 4. 2017, ze kterého je vztah žalobce s jeho synem rovněž zřejmý. Poměr žalobce a jeho syna lze tedy považovat za dostatečně zjištěný a podrobně popsaný v odůvodnění správních rozhodnutí, kde se jím správní orgány podrobně zabývaly.

34. Jde–li o vazby žalobce k matce jeho nezletilého syna, žalobce připojil ke své replice ambulantní zprávu ze dne 27. 10. 2021 od MUDr. D.S., dle které matka nezletilého syna je v odborné péči pro somatotrofní vegetativní dysfunkce u predisponované osobnosti s Crohnovou nemocí na biologické léčbě. Zdejší soud uvádí, že daná zpráva nijak neprokazuje rodinné vazby žalobce. K posouzení přiměřenosti dopadů zamítnutí žádosti žalobce do jeho života jsou povolány správní orgány, případně správní soud. Ambulantní zpráva vypovídá především o stavu dané pacientky a k otázce sociální podpory poskytované ze strany žalobce se vyjadřuje zcela izolovaně a zjevně též pouze na základě sdělení partnerky žalobce. Žalobce se svou bývalou partnerkou nesdílí společnou domácnost a z dosavadního řízení z ničeho neplyne, že by mezi ním a jeho partnerkou byly jakkoli úzké vazby, které by měly vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Z uvedeného důvodu ani tato skutečnost nečiní dopady napadeného rozhodnutí nepřiměřenými, a to ani ve vztahu k rodinným příslušníkům žalobce.

35. Rovněž námitka nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce vznesl v souvislosti s tvrzeným nezjištění dopadů napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a jeho syna, je nedůvodná. Prvostupňové rozhodnutí se otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí věnovalo velmi intenzivně, a to mj. na stranách 12 – 18. Ani zdejší soud ve shodě se správními orgány neshledal dopad napadeného rozhodnutí do života žalobce nepřiměřeným. Žalobce na území ČR opakovaně páchal značně společensky škodlivou trestnou činnost, za kterou byl několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ani tento trest však nepřinesl požadovaný výchovný efekt a žalobce se opakovaně dopustil recidivního protizákonného jednání s trestněprávními důsledky, a to za situace, kdy si musel být vědom i možných dopadů do soužití se svými nejbližšími. Žalobce se trestné činnosti dopouštěl po dobu 12 let, tj. po většinu doby, kterou na území ČR strávil. Trestnou činnost páchal po značnou část života svého nezletilého syna, se kterým ani nesdílí společnou domácnost. Trestnou činnost žalobce navíc páchal již v době, kdy očekával narození svého syna, konkrétně dne 31. 8. 2006 (necelé 2 měsíce před synovým narozením) nožem pobodal manžela své sestry z důvodu údajného dluhu vůči své osobě v částce 34 700 Kč. Intenzivnější zájem o svého syna počal žalobce projevovat teprve v době, kdy mu po propuštění z výkonu trestu (17. 4. 2020) byla stanovena lhůta k vycestování z území. Uvedené důvody svědčí o tom, že rozhodnutí správních orgánů nejsou nepřiměřená ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

36. Zdejší soud odmítá též námitku, že se správní orgán dostatečně nezabýval chováním žalobce ve výkonu trestu, jakož i otázkou možné nápravy žalobce po jeho propuštění. Není pravda, že by správní orgány dávaly ostentativně najevo, že nepřipouští jakoukoli možnost nápravy, jak žalobce podsouvá. Naopak, jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaná danou otázku ve svých rozhodnutích posuzovaly. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že opakované páchání trestné činnosti nesvědčí o nápravě žalobce. Správní orgán nevyloučil možnost změny této situace v budoucnu, nicméně vzhledem k nedostatečné době od propuštění žalobce z výkonu trestu je prozatím hrozba opakovaného páchání trestné činnosti (i s přihlédnutím k předchozímu recidivnímu jednání žalobce) stále aktuální. V souladu s uvedenými závěry konstatovala žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že z dosavadního života žalobce nelze nápravu dovodit. Žalovaná tuto otázku nápravných účinků žalobci uložených trestů hodnotila na straně 13 – 14 napadeného rozhodnutí. Vzhledem k opakovaně páchané trestné činnosti se však dle žalované nejednalo o ojedinělou trestnou činnost, a proto dospěla žalovaná k závěru, že tresty uložené předchozími rozsudky trestních soudů nápravu nepřinesly. Uvedené závěry správních orgánů považuje zdejší soud za zcela opodstatněné a dostatečně zdůvodněné. Aktuálnost závažné hrozby, kterou je dotčen základní zájem společnosti, je dostatečně zřejmá vzhledem k dlouhodobosti a opakovanosti páchané trestné činnosti.

37. S žalobcem se nelze ztotožnit ani v tom směru, že by správní orgány nesprávně interpretovaly a aplikovaly pojem ochrany veřejného pořádku. Argumentuje–li žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 – 68, je třeba uvést, že dle daného rozsudku zákonodárce jednoznačně presumuje „intenzivnější zásah, než pouhé narušení veřejného pořádku předpokládané směrnicí; nelze proto usuzovat na všechny trestné činy, ale pouze trestné činy mimořádné závažnosti“. S uvedenými závěry však nijak nekolidují závěry správních orgánů v nyní posuzované věci, neboť některé z trestných činů, kterých se žalobce dopustil, jsou jednoznačně podřaditelné pod trestné činy mimořádné závažnosti. Zdejší soud poukazuje na rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 13. 2. 2007, č. j. 5 T 182/2006 – 258. Uvedeným rozsudkem byl žalobce shledán vinným za spáchání trestného činu loupeže, ublížení na zdraví a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci. Dle zmíněného rozsudku žalobce napadl poškozeného, kterým byl manžel sestry žalobce, nožem, a to tak, že ho bodl do krku a do ruky, přičemž rána takovýmto nožem do krku mohla být pro poškozeného i smrtelná. K tomu je třeba zmínit, že žalobce nejen svému švagrovi, ale i vlastní sestře vyhrožoval zabitím z důvodu jejich údajného dluhu vůči žalobci. Dále zdejší soud upozorňuje na rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 3. 2010, č. j. 1 T 232/2009 – 227, kterým byl žalobce odsouzen za trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a za trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedů. Uvedené trestné činnosti se žalobce navíc dopustil spolu s matkou svého syna T. W., která byla za tuto trestnou činnost podmíněně odsouzena. Uváděné trestné činy jsou přitom mimořádně závažné, a proto námitka žalobce neobstojí.

38. Přesvědčivý není ani odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20. Cituje–li žalobce z bodu 39 odůvodnění daného nálezu, dle něhož je třeba zkoumat mj. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd., nemohou tyto aspekty zákonnost napadeného rozhodnutí v projednávaném případě jakkoli zpochybnit. Žalobce se dopustil právě opakované trestné činnosti. Uvádí–li žalobce v žalobě, že „do spáchání výše uvedeného trestného činu vedl bezúhonný život“, není zdejšímu soudu zřejmé, který trestný čin má žalobce na mysli. Žalobce byl odsouzen za celou řadu trestných činů (celkem 9 záznamů v opisu z trestního rejstříku), a proto je třeba jeho konstatování o bezúhonnosti odmítnout. O postoji žalobce k jím páchané trestné činnosti svědčí její opakování, a to mj. též páchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, z čehož plyne, že žalobce nedbal jím uložených trestů a opakovaně vědomě nerespektoval tuzemský právní řád.

39. Pokud jde o námitku žalobce, že v daném případě mělo být přihlédnuto k jeho chování v době výkonu trestu odnětí svobody, ani tato žalobní námitka není důvodná. Zdejší soud konstatuje ve shodě s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 7 A 324/2011 – 48, že dobu výkonu trestu odnětí svobody nelze považovat za skutečnost, ke které lze přihlížet ve prospěch cizince. Výkonem trestu odnětí svobody si cizinec nevytváří vazby k zemi pobytu ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce si tak v žádném případě nemohl ve výkonu trestu odnětí svobody vytvořit zákonem chráněné vazby, které by vylučovaly zásah státu do poměrů žalobce. I v případě, že by chování žalobce po dobu výkonu trestu mělo být zohledněno, nemohlo by vzhledem k okolnostem tohoto případu, popsaným výše, jakož i v rozhodnutích správních orgánů, změnit závěry tohoto rozsudku.

40. Jde–li o odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, je třeba uvést, že byť dospěl soud v řešeném případu k závěru, že předchozí protiprávní jednání stěžovatele, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu, z odůvodnění plyne, že ke spáchání daného trestného činu je nutné přihlížet. Odkázat lze na odůvodnění daného rozsudku, dle něhož „[k]riminální minulost žadatele ovšem jistě v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je však kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu“. Zmiňované další aspekty pro tento případ již byly správními orgány hodnoceny, jak již bylo uvedeno shora, a proto na ně zdejší soud ve stručnosti odkazuje. Nynější věc se navíc významným způsobem odlišuje v počtu trestné činnosti páchané žalobcem a v její závažnosti, jak již bylo popsáno shora.

41. Krajský soud vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že napadené rozhodnutí není stiženo vadou nezákonnosti ani nepřezkoumatelnosti. Správní orgány dle zdejšího soudu správně interpretovaly a aplikovaly pojem veřejný pořádek a žádost žalobce byla v souladu se zákonem zamítnuta, neboť je dáno důvodné nebezpečí, že by účastník řízení mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zároveň správní orgány dostatečně zkoumaly přiměřenost zásahu zamítnutí žádosti žalobce do jeho soukromého a rodinného života, přičemž jejich závěry byly dostatečně odůvodněné.

VII. Závěr, náklady řízení

42. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu III. Replika žalobce IV. Stručný obsah správních spisů V. Průběh jednání před soudem VI. Právní názor soudu VII. Závěr, náklady řízení