63 A 2/2023–90

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobců: a) b) oba bytem zastoupeni JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Křenova 11/438, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 za účasti: I) Hnutí Duha – Friends of the Earth Czech Republic IČO 15547779 se sídlem Údolní 33, Brno zastoupeno JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 II) OKRAŠLOVACÍ SPOLEK ZDÍKOVSKA IČO 26602628 se sídlem Zdíkov 235 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2022, č. j. MZP/2022/510/1177, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobci jako vlastníci pozemků p.č. XA, XB a st. p. č. XA v k.ú. XA, nacházející se ve III. zóně Národního parku Šumava (zóna soustředěné péče) na základě § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), požádali dne 23. 2. 2022 o udělení výjimky ze zákazů vymezených § 16 odst. 2 písm. a), b) a c) téhož zákona, a to v souvislosti se svým záměrem výstavby rodinného domu na pozemcích p. č. XB a st. p. č. XA v k.ú. XA.

2. Rozhodnutím Správy Národního parku Šumava ze dne 2. 6. 2022, č.j. SZ NPS 02848/2022/13, nebyla žalobcům výjimka dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny povolena. Prvostupňový orgán upřesnil, že dle zákresu předloženého žalobci se má rodinný dům nacházet na pozemcích p.č. XA a XB v k.ú. XA, nikoli na st. p. č. XA, jak nesprávně žalobci v žádosti uvedli. Dále dospěl k závěru, že v případě stavbou dotčených pozemků převažuje veřejný zájem na ochraně přírody, neboť povolovaná činnost významně ovlivní stávající přírodní ekosystém horských luk v nejhodnotnější části horského celku – Šumavských pláních. Stavbou domu totiž ekosystém zanikne minimálně v místě, kde bude sejmuta organická vrstva půdy za účelem usazení základů domu a umístění zpevněných ploch garáže a příjezdové cesty. K jeho přeměně pak dojde též v okolí domu využívaného za účelem zahrádkaření, odpočinkových míst či záhonů, když s ohledem na charakter rodinného bydlení nelze předpokládat zachování stávající jednosečné louky. Uvedené je v rozporu s cílem zóny soustředěné péče o přírodu Národního parku Šumava, kterým je zachování či dokonce zlepšování ekosystému prostřednictvím optimálního typu managementu v rámci agroenvi opatření.

3. Zákonné podmínky pro udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny tudíž v daném případě naplněny nebyly. Zároveň nebyl ze strany žalobců předložen opodstatněný důvod k jejímu povolení. Jediným důvodem žalobců je snaha prosadit stavbu rodinného domu do územního plánu, což ale nepředstavuje ojedinělou životní situaci, kdy by byly obecně platné zákazy nepřiměřeně tvrdé. Oba pozemky splňují charakteristiku zóny soustředěné péče o přírodu, na jejich území se minimálně v předchozích 24 letech nevyskytovaly žádné stavby, nejedná se proto o žalobci namítané arondované pozemky ve smyslu § 18 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobci navíc v rámci projednání zonace neuplatnili námitku týkající se zařazení jejich pozemků do zóny soustředěné péče.

4. Žalobou napadené rozhodnutí následné odvolání žalobců proti zmíněnému prvostupňovému rozhodnutí zamítlo a změnilo jej v tom směru, že do výroku vymezujícího pozemky žalobců, jichž se měla výjimka týkat, byl vložen „pozemek p. č. XA“. Žalovaný popsal proces vymezení nových zón Národního parku Šumava. Uvedl, že členy Rady Národního parku Šumava, s níž je orgán ochrany přírody povinen návrh zón dohodnout, jsou zástupci všech obcí a krajů, na jejichž území se oblast parku nachází, členem této rady tak byl též zástupce obce Srní. Žalobci taktéž měli možnost v průběhu procesu přijímání uplatnit své připomínky, s nimiž by byla Správa Národního parku Šumava povinna se vypořádat, což neučinili. Nová zonace dle žalovaného nepřinesla žádné změny, hospodářsky využívané pozemky byly zařazeny do zóny soustředěné péče o přírodu a nepředpokládá se u nich změna jejich užívání oproti stávajícímu stavu. Cílem této zóny přitom je zachování či postupné zlepšování stavu ekosystémů a pokud by činnost prováděná na území této zóny měla být v kolizi se základními ochrannými podmínkami, je nezbytné povolení výjimky. V případě stavbou dotčených pozemků žalobců není zákonný důvod pro udělení výjimky naplněn a žalobci v tomto směru ani žádné argumenty nevznesli. Záměr není ve veřejném zájmu, ani v zájmu ochrany přírody a jeho realizací by došlo k významnému ovlivnění zachování stavu předmětu ochrany národního parku. Dle žalovaného nebylo do vlastnického práva žalobců zasaženo nezákonným způsobem. Primární funkcí národního parku není výstavba a každý je naopak povinen strpět omezení vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny. V případě žalobců nemohlo dojít ani k zásahu do jejich práva na podnikání, a to omezováním provozu jejich zemědělské činnosti, neboť žalobci v zemědělství nepodnikají. Žalovaný se dále vyjádřil k žalobci poukazovanému stanovisku Správy Národního parku Šumava ze dne 25. 10. 2021, kde souhlasí s výstavbou na plochách S40a a S40b vymezených územním plánem obce Srní. K tomuto uvedl, že jde o stanovisko týkající se krajinného rázu, které navíc není podkladem v řízení o povolení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Obecně však dle žalovaného platí, že pokud budou stavbou dotčené pozemky žalobců územním plánem zařazeny do zastavitelného území, není již výjimka dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny nutná. Žalovaný dále uvedl, že pozemky žalobců nelze zařadit pod tzv. arondované plochy dle § 18 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v případě takových ploch je dán jiný cíl než ochrana přírody, jedná se o pozemky stávajících staveb v zóně soustředěné péče v lokalitě H. H.

5. Žalobou je v prvé řadě namítána neústavnost vyhl. č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava, a to z hlediska procesního formy vymezení jednotlivých zón. Je přitom poukazováno na rozhodnutí krajského soudu č.j. 50 A 55/2019–160, kde byl proces zonace napadán Jihočeským krajem jako nezákonný zásah. Dále na navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 162/2020–162, který zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu a současně uvedl, že realizace zonace prostřednictvím vyhlášky nezajišťuje tak vysoký standard účasti veřejnosti jako v případě, kdy by se tak dělo formou opatření obecné povahy. Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí č.j. III. ÚS 2827/21–2, jímž odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedl, že v návaznosti na námitky týkající se konkrétního vymezení zón ochrany přírody se žalobci mohou ústavní stížností domáhat zrušení napadené vyhlášky či souvisejících ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Rovněž před obecnými soudy žalobci mohou namítat neústavnost vyhlášky, která by tak nemusela být v dané věci aplikována.

6. V souvislosti s výše předestřenými závěry soudů žalobci namítají, že jakkoli návrh zonace musí být projednán s Radou Národního parku Šumava, stále se jedná pouze o konzultační a iniciativní orgán, jehož rozhodování nepodléhá soudnímu přezkumu a výsledek v Radě Národního parku Šumava žalobci nemohli nijak ovlivnit, neboť nejsou jejími členy. Dle žalobců nebyla zonace Národního parku Šumava provedena šetrným způsobem, tedy šetrným omezením ústavně zaručených práv dotčených obcí a osob. Žalobci zastávají názor, že lidem vlastnícím pozemky na území národního parku mělo být umožněno o tyto své majetky pečovat.

7. Žalobci dále namítají, že není zřejmé, z jakého důvodu byly jejich pozemky zařazeny do zóny soustředěné péče, není jasné, zda z důvodu, že existence ekosystému je podmíněna nutností trvalé činnosti člověka nebo zda zde měla probíhat obnova přírodě blízkým ekosystémům. Sama Správa Národního parku Šumava však vyhodnotila dotčené území jako území s nepůvodní vegetací. Biologicky bohatá louka se již na těchto pozemcích nenachází a nikdy zde ani nebyla. Údržba daného území je realizována na základě dotačního titulu, jedná se o senoseč zajišťovaný pachtýřem. Pokud by však žalobci území do příslušného dotačního titulu nezařadili, bylo by pouze na nich, jaký způsob péče zvolí. Žalobci mají zájem na tom, aby cennost území byla zachována. Dle názoru žalobců je pro přírodu a ekosystémy Šumavy vhodnější, aby péči prováděli vlastníci, a to přímo z místa, kde je dostupná i příslušná technika, nikoli přejezd techniky ze vzdálené vesnice Dlouhá Ves.

8. Žalobcům dále není zřejmé, proč na jejich území nebyly vymezeny arondované plochy určené pro pozemky, které svou povahou nepatří do zóny soustředěné péče, ale jsou tam zahrnuty s ohledem na celistvost zóny.

9. V poslední řadě jsou namítány vady postupu obou správních orgánů, když nynější řízení o výjimce je řízením „vyprovokovaným“ Správou Národního parku Šumava. Ta žalobcům doporučila možnost řešení situace právě prostřednictvím řízení o výjimce, přestože nakonec byla tato žádost o výjimku zamítnuta s argumentací, že pozemky jsou zařazeny do zóny soustředěné péče. Ačkoli Správa věděla, o jakou věc se jedná a území jakož i stav celé kauzy znala ze své správní činnosti, rozhodla se žádost zamítnout, což bylo pro žalobce překvapující mimo jiné i s ohledem na existenci kladných stanovisek Správy k návrhu územního plánu.

10. S ohledem na shora uvedenou žalobní argumentaci je krajskému soudu žalobci navrhováno řízení přerušit a postoupit Ústavnímu soudu ČR k přezkumu ústavnosti § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny a v návaznosti na toto ustanovení též vyhl. č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava. Dále je navrhováno zrušit napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové.

II. Vyjádření žalovaného, replika žalobců a vyjádření osoby zúčastněné na řízení I)

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil se taktéž k návrhu žalobců na přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu ČR za účelem přezkumu ústavnosti § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny a v návaznosti na to též vyhl. č. 42/2020 Sb. K tomu žalovaný poukázal na skutečnost, že způsob vymezení zón vyhláškou Ministerstva životního prostředí je v českém právním řádu zaveden již od 1. 1. 2000. Dle žalovaného mají dotčené obce i široká veřejnost možnost účinně formulovat a prosazovat své zájmy, jak plyne ze závazného pokynu Ministerstva životního prostředí. K otázce posouzení samotné vyhlášky žalovaný poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/93, dle něhož je soudce obecného soudu oprávněn sám posoudit soulad tohoto podzákonného předpisu se zákonem. Žalobci navíc žádným způsobem neuvedli, jaké konkrétní právo bylo provedením zonace porušeno. Dotčené pozemky nebyly v době projednání zonace zastavěné ani zastavitelné a nová zonace zachovala stávající způsob jejich využití.

12. K námitce týkající se důvodů zařazení jejich pozemků pod zónu soustředěné péče žalovaný uvedl, že v řízení o výjimce se nezkoumá, z jakého důvodu byly pozemky zařazeny do konkrétní zóny. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je navíc zřejmé, že v případě pozemků žalobců je cílem obnova přírodě blízkých ekosystémů a cílem jejich zařazení je zachování či postupné zlepšování stavu ekosystémů. Stavba rodinného domu má být umístěna na pozemek p.č. XA v k.ú. XA, který je druhově vymezen jako orná půda a jedná se o plochu zemědělsky obhospodařovanou. Dotčená plocha se nachází v půdním bloku. Vlastník je oprávněn pozemky obhospodařovat způsobem, který si zvolí, avšak vždy v souladu se zákonem. Žalovaný nesouhlasí s tím, že pro přírodu a ekosystémy je vhodnější péče vlastníků. Výstavba rodinného domu není pro péči o extenzivně využívané horské louky nijak nutná.

13. Nová zonace nepřinesla ve stávajícím způsobu obhospodařování žádné změny a žalobce nijak neomezila. Pozemek p.č. XA v k.ú. XA je dlouhodobě využíván jako travní porost a po přijetí nové zonace je stav úplně stejný.

14. K namítaným vadám postupu správních orgánů žalovaný uvedl, že není nesprávným postupem, pokud Správa žalobcům sdělila, že mohou požádat o výjimku dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť bez této výjimky nelze stavby realizovat. Výjimku přitom lze udělit pouze, pokud jsou splněny zákonné podmínky, jejichž naplnění se zkoumá ve správním řízení a na její udělení není nárok. K žalobou poukazovaným stanoviskům žalovaný uvedl, že kladné stanovisko ze dne 25. 10. 2021 vycházelo ze zrušeného původního stanoviska ze dne 6. 4. 2020. Jednalo se však o stanoviska, která se nynějšího řízení o výjimce netýkala.

15. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného poukázali na dlouhodobost sporu o zastavitelnost pozemků ve vlastnictví žalobců, kdy Správa Národního parku Šumava nejprve svými stanovisky možnost výstavby povolila, avšak následně ji znovu zabrzdila, když zjistila, že na daném území je zóna soustředěné péče. Správa Národního parku Šumava proto vyzvala žalobce, nechť podají žádost o výjimku, přičemž tento postup žalobcům navrhl samotný ředitel Správy Národního parku Šumava, Mgr. Pavel Hubený, který pro žalobce vyhotovil návrh žádosti o výjimku. Z tohoto důvodu žalobci měli legitimní očekávání, že jejich žádosti o udělení výjimky bude vyhověno. Odůvodnění správních rozhodnutí v projednávané věci žalobci považují za účelová.

16. Žalobci dále opětovně uvedli, že existence ekosystému je podmíněna trvalou činností člověka, který o něj musí pečovat a chránit tak přírodu. Žalobce b) od 1. 1. 2024 přebírá do své péče veškeré své pozemky na území H. H. a plánuje zde provozovat zemědělskou činnost na své vlastní oprávnění. Za tím účelem ovšem žalobci potřebují zázemí pro techniku, nářadí a prostor pro odpočinek. Výstavba rodinného domu žalobců se nedotýká žádných cenných ekosystémů a nic nenaruší. Ekosystémy navíc jsou i v jiných částech Národního parku Šumava a nedojde tak ke snížení biologické rozmanitosti na území národního parku.

17. Žalobci neměli možnost jakkoli zasáhnout do procesu zonace. Tímto procesem tak byl porušen princip proporcionality jako jeden z podstatných atributů právního státu.

18. Dne 29. 8. 2023 krajský soud obdržel od žalobců stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ČR ze dne 25. 5. 2023 týkající se žádosti třetích osob o sdělení způsobu vymezování zastavitelných ploch na území národních parků.

19. Téhož dne pak krajský soud obdržel vyjádření osoby zúčastněné na řízení I), která se ztotožnila se závěry správních orgánů v projednávané věci. Poukázala na nutnost ochrany hodnot národního parku a z toho plynoucí restriktivní hodnocení výjimek ze zákazů k tomuto území se vztahujících. Dle osoby zúčastněné na řízení žalobci netvrdili ani neprokázali žádnou z alternativních podmínek pro udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Záměr žalobců koliduje hned s několika zákazy plynoucími z § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, bezpochyby jím dojde k plošnému úbytku ekosystému a je třeba zohlednit i skutečnost, že tento vliv nebude mít pouze samotná zástavba, nýbrž i její navazující využití. Obecně nelze ve stavbě na horské louce spatřovat žádný veřejný zájem. Pro žalobci tvrzené účely v podobě obhospodařování okolních pozemků není dle osoby zúčastněné na řízení nutné zřizovat stálé zázemí.

20. K namítané formě vyhlášky, jíž se stanovuje zonace národního parku, osoba zúčastněná na řízení uvedla, že nepředstavuje žádný dramatický demokratický deficit, stejně jako v sousedních zemích. Ačkoli původní návrh počítal s vymezením zonace prostřednictvím opatření obecné povahy, byly to právě šumavské obce, které trvaly na jejím vymezení prostřednictvím vyhlášky. Dle osoby zúčastněné na řízení však sami žalobci neuvádějí žádné plausibilní tvrzení o zásahu zonací do sféry jejich ústavně zaručených práv.

III. Průběh jednání před krajským soudem

21. Dne 4. 9. 2023 proběhlo ve věci ústní jednání, v rámci kterého strany sporu setrvaly na svých tvrzeních a závěrech prezentovaných v průběhu soudního řízení. Žalobci v průběhu řízení poukázali na kladná stanoviska vydaná Správou národního parku Šumava k jejich záměru a dále navrhli doplnit dokazování o svědecký výslech Ing. Veselého, starosty obce Srní, jímž měl být prokázán průběh jednání obce se Správou národního parku Šumava v rámci procesu pořizování územního plánu obce. Správa v rámci tohoto jednání měla žalobcům a dalším osobám doporučit podat žádost o výjimku podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále bylo žalobci navrženo doplnit dokazování o svědecký výslech Ing. T. S., kterým mělo být v řízení osvědčeno, jakým způsobem probíhá řízení o žádosti o výjimku podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud oba důkazní návrhy zamítl z důvodu jejich nerelevance ve vztahu k předmětu věci nyní projednávané, když první z nich se týkal výlučně procesu pořizování územního plánu obce Srní, druhý návrh pak směřoval do jiného řízení o výjimce, které však není předmětem nynějšího řízení. Žalobci dále předložili nedatované fotografie dotčených pozemků v jejich vlastnictví včetně dobové fotografie zachycující nyní již neexistující budovu stodoly nacházející se na těchto pozemcích, uvedené fotografie měli osvědčit dřívější (r. 1949 dle sdělení žalobkyně) a nynější situaci na dotčených pozemcích.

22. Pověřená zástupkyně žalovaného upřesnila, že pozemky žalobců se nacházejí v území, které bylo dříve zařazeno do III. zóny národního parku, k tomu předložila nedatovaný výřez z mapy území Národního parku Šumava (ústně uvedla, že jde o mapu parku z roku 2015). Dále uvedla, že žalobou poukazovaná stanoviska se netýkala řízení o žádosti žalobců o udělení výjimky podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, nýbrž se vztahovala k řízení územně plánovacímu. Žalobou uváděné stanovisko ze dne 25. 10. 2021 vycházelo z dřívějšího stanoviska, které však bylo zrušeno (platilo pouze 6 měsíců). V obou těchto případech se ovšem nejednalo o podkladová stanoviska v řízení o žádosti o udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny.

23. Právní zástupce osoby zúčastněné na řízení I) ve svém vyjádření poukázal na velkou druhovou rozmanitost horských luk nacházejících se na pozemcích žalobců, k tomu předložil nedatovanou fotografii louky s přilehlým mobilheimem (ústně uvedl, že jde o fotografii z roku 2023). Zdůraznil, že výstavbou dojde též k podstatnému zásahu i do ploch kolem výstavby. Žaloba dle jeho názoru přesvědčivě nevyvrací, že k zásahu do tamějšího biotopu nedojde. Zástupce osoby zúčastněné na řízení II) rovněž zdůraznil, že dle § 18a odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny i pro zónu kulturní krajiny platí, že zde lze provádět pouze zásahy, které nejsou v rozporu s cílem ochrany této zóny, i v rámci této zóny by tak záměr žalobců nebyl povolen. K žalobou namítané formě zonace bylo připomenuto, že to byli zástupci obcí, kteří se postavili proti původnímu záměru zákonodárce vymezit jednotlivé zóny formou opatření obecné povahy, a kteří pro tento účel navrhli formu vyhlášky.

IV. Právní názor soudu

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. Předmětem sporu ve věci nyní projednávané věci je otázka správnosti rozhodnutí Správy Národního parku Šumava, potažmo žalovaného, jimiž nebyla udělena žalobcům výjimka ze zvláště chráněných území dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud dospěl k závěru, že tato rozhodnutí byla učiněna v souladu se zákonem.

26. Žádost o výjimku byla žalobci podána z důvodu stavebního záměru na pozemcích ve vlastnictví žalobců, přičemž textová část původní žádosti žalobců ze dne 23. 2. 2022 se vztahuje k pozemkům p. č. XB a sp. p. č. XA v k.ú. XA., z jejího doplňku ze dne 12. 4. 2022 je však zjevné, že parkovací stání domu mělo být situováno na pozemku p.č. XB v k.ú. XA a stavba domu včetně příjezdové cesty se měly nacházet na pozemcích p. č. XB a XA v k.ú. XA. Uvedené odpovídá též žalobci přiloženému zákresu stavebního záměru v katastrální mapě. Podstatné je, že stavbou dotčené pozemky, k nimž je vyžadována výjimka podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, se nacházejí na území Národního parku Šumava, v nezastavěném území obce Srní.

27. Krajský soud v prvé řadě přistoupil k posouzení návrhu žalobců na přerušení řízení a podání návrhu na zrušení § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny Ústavnímu soudu, neboť tento návrh je nedílnou součástí žalobní argumentace týkající se správnosti vymezení jednotlivých zón Národního parku Šumava. Žalobci v této souvislosti uvedli, že nebyli a ani nemohli být účastníky zonace a nemohli tak úvahy správního orgánu v tomto směru relevantním způsobem ovlivnit. Jde o právní formu, která nedovoluje „pustit“ zonaci do soudního přezkumu a umožnit tak vlastníkům dotčených pozemků uplatňovat svá práva. Zonace byla provedena, aniž by kdokoli dbal jejich ústavně zaručených práv, natož aby zonace byla provedena šetrným způsobem. Současná zonace neobsahuje žádný právní rozklad či analýzu dopadu na ústavně zaručená práva obcí a občanů a porušuje princip proporcionality.

28. Ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zakládá oprávnění obecných soudů podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení, a to v souvislosti s jejich rozhodovací činností. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR tak soud učiní tehdy, pokud dospěje k závěru, že zákon, který má být ve věci použit, je v rozporu s ústavním pořádkem.

29. V nynější věci je navrhováno předložit Ústavnímu soudu k posouzení souladnosti s ústavním pořádkem ust. § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny, které stanovuje formu vymezení a změn jednotlivých zón ochrany přírody národního parku, a to vyhláškou Ministerstva životního prostředí. Na základě vyhlášky č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava ze dne 7. 2. 2020, která nabyla účinnosti dne 1. 3. 2020, byly pozemky p.č. XA, XB a st. p. č. XA v k.ú. XA ve vlastnictví žalobců, zařazeny do III. zóny Národního parku Šumava – zóny soustředěné péče, jejímž cílem je zachování nebo postupné zlepšování stavu ekosystémů, významných z hlediska biologické rozmanitosti, jejichž existence je podmíněna trvalou činností člověka a obnova přírodě blízkých ekosystémů. S tímto zařazením žalobci nesouhlasí, neboť na základě něj jim nebyla povolena výjimka ze zákazů vymezených v § 16 odst. 2 písm. a), b) a c) zákona o ochraně přírody a krajiny a jim tak bylo nadměrně zasaženo do jejich ústavně zaručeného vlastnického práva a byl tím porušen princip proporcionality.

30. Shodným návrhem se zabýval již Nejvyšší správní soud v žalobci poukazovaném rozhodnutí ze dne 12. 8. 2021, č.j. 6 As 162/2020–162, v němž dospěl k závěru, že neexistují důvody, které by jej vedly k postupu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V odůvodnění rozsudku uvedl mimo jiné následující: „Samotným vymezením zón ochrany přírody nejsou bezprostředně stanovovány povinnosti nad rámec zákona. Povinnosti vztahující se k územím zařazených do jednotlivých zón národního parku v podobě povinností strpět omezení a zákazy, které se k těmto územím vážou, jsou totiž v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny stanoveny přímo zákonem, konkrétně § 18 zákona o ochraně přírody a krajiny. Přestože se ve vztahu ke konkrétnímu území stanovené povinnosti projeví až provedením příslušné zonace, tyto povinnosti jsou primárně povinnostmi zákonnými, nikoli povinnosti plynoucími ze zonace samotné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 53/2015 – 55, č. 3296/2015 Sb. NSS, ve vztahu k zonaci chráněných krajinných oblastí).“ 31. Krajský soud uvedený závěr Nejvyššího správního soudu sdílí. Povinnosti (resp. zákazy a omezení), které se k pozemkům zařazeným do jednotlivých zón váží, jsou vymezeny v zákoně o ochraně přírody a krajiny (§ 16, § 16a odst. 1, § 16a odst. 2, § 17 odst. 2, § 26, § 29, § 34, § 35 odst. 2 a § 36 odst. 2), nikoli vyhláškou č. 42/2020 Sb. Tato vyhláška sice následně vymezí, do kterých zón budou jednotlivé pozemky zařazeny, avšak povinnosti k chráněnému území se vážící, a proti nimž žalobci fakticky brojí, jsou vymezeny pouze zákonem o ochraně přírody a krajiny. Právě zákon o ochraně přírody a krajiny ve svém § 15 odst. 5 stanovuje, že národní parky a jejich ochranná pásma se vyhlašují tímto zákonem (přílohou č. 4 jsou vymezeny hranice Národního parku Šumava). Omezení plynoucí z § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny se váže k celému území národního parku mimo zastavěná území obcí a zastavitelné plochy. Zonace stanovená vyhláškou tedy nemá na toto omezení jakýkoli vliv, výjimku z něj lze získat vždy pouze na základě žádosti dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny.

32. Omezení ze zákona o ochraně přírody a krajiny plynoucí tak nejsou absolutní, k jejich prolomení slouží právě výjimka dle § 43 ZOPK, v rámci níž orgán ochrany přírody přezkoumává, který veřejný zájem převažuje a zjišťuje tak proporcionalitu přijatého řešení v podobě zařazení řešených pozemků do zóny národního parku. Toto rozhodnutí pak je přezkoumatelné správním soudem. Nelze tudíž konstatovat, že by došlo k omezení vlastnických práv žalobců bez možnosti jakékoliv obrany. Vlastníci pozemků nacházejících se v chráněných zónách národních parků tak mají právní možnost, jak se omezením z tohoto zařazení plynoucím vyhnout, přičemž vždy je stěžejní, jak o takové žádosti uváží orgán ochrany přírody, a to bez ohledu na to, do jaké chráněné zóny je dotčený pozemek vyhláškou zařazen. K tomuto krajský soud připomíná, že odborné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody je v případě území spadajícího do národního parku a jeho ochranného pásma vyžadováno i v případě řízení územně plánovacího.

33. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že ust. § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny, jímž se stanovuje forma, kterou dojde k vymezení a změnám jednotlivých zón ochrany přírody národního parku, není v rozporu s ústavním pořádkem a není jím porušen princip proporcionality.

34. Krajský soud nepřehlédl, že závěrečný návrh na postoupení věci krajským soudem soudu Ústavnímu míří též na samotnou vyhlášku č. 42/2020 Sb., žalobci však v tomto směru opomněli, že v případě namítaného ústavního rozporu podzákonného právního předpisu soud není oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh dle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť k takovému postupu není ve smyslu čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky aktivně legitimován (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 1/93, nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 28/95 či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Krajský soud je tak sám oprávněn posoudit ústavnost podzákonného právního předpisu a tento v případě shledaného rozporu neaplikovat (čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). Žalobci však v této souvislosti žádnou argumentaci ústavněprávního významu nenabízejí, uvádí pouze, že zonace nebyla provedena šetrným způsobem. Krajský soud se proto s ohledem na absenci konkrétních žalobních důvodů nemohl eventuální protiústavností vyhlášky č. 114/1992 Sb. konkrétně zabývat, když jeho povinností není za žalobce žalobní námitky jakkoli domýšlet. Obecně však lze s žalovaným i osobou zúčastněnou na řízení souhlasit v tom, že vymezení zón vyhláškou č. 42/2020 Sb. nepřineslo žádné omezení stávajícího způsobu využití pozemků žalobců, když ti ani před účinností této vyhlášky nebyly oprávněni stavbu na svých pozemcích realizovat. Skutečnost, že jeden z jejich pozemků (pozemek parc. č. XA v k.ú. XA) je v katastru nemovitostí vymezen jako druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří nečiní z tohoto pozemku zastavěné území či zastavitelnou plochu, jedná se o údaj nikoli závazný, když podstatné z hlediska zastavitelnosti je vymezení ploch v územním plánu obce. Navíc i pokud by krajský soud shledal, že sporovaná vyhláška je protiústavní a neaplikoval ji, i nadále by dotčené území spadalo pod území Národního parku Šumava (viz § 15 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny a příloha č. 4 k tomuto zákonu), a tedy by se na něj i nadále aplikoval zákaz plynoucí z § 16 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny a eventuální výjimka dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny by i nadále podléhala odbornému posouzení orgánu ochrany přírody a krajiny.

35. Pokud žalobci mají v souvislosti s pozemky v jejich vlastnictví zájem o bližší informace týkající se hodnocení území z hlediska zonace, pak by se měli obrátit na Správu národního parku Šumava. Otázka hodnocení daného území není předmětem tohoto řízení. K námitce, dle níž není žalobcům zřejmé, zda řešené území bylo zařazeno do třetí zóny z důvodu nutnosti trvalé činnosti člověka či z důvodu probíhající obnovy přírodě blízkých ekosystémů, tak lze pouze ve stručnosti odkázat na přílohu č. 2 k vyhl. č. 42/2020 Sb., která výslovně vymezuje zónu soustředěné péče a mj. uvádí, že jsou pod ni zařazeny plochy s převažujícím výskytem člověkem významně pozměněných travinných ekosystémů luk a pastvin, s cílem zachování nebo postupného zlepšování stavu ekosystémů, významných z hlediska biologické rozmanitosti, jejichž existence je podmíněna trvalou činností člověka.

36. Další námitky směřují do samotného řízení o výjimce dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého orgán ochrany přírody může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích podle § 16, § 16a odst. 1, § 16a odst. 2, § 17 odst. 2, § 26, § 29, § 34, § 35 odst. 2 a § 36 odst. 2, povolit v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.

37. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že orgán ochrany přírody v prvé řadě posuzuje, zda je dán nějaký veřejný zájem převažující nad zájmem na ochraně přírody, zda je udělení výjimky v zájmu ochrany přírody či zda povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany, a pokud ano, přistoupí ke správní úvaze, zda výjimku povolí či nikoli. Tedy i pokud by byla splněna některá z uvedených podmínek, žadateli automaticky nevzniká právní nárok na povolení výjimky, nýbrž je na správním uvážení orgánu ochrany přírody, zda ji i udělí či nikoli. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č.j. 10 As 252/2015–77)

38. Z charakteru předmětného správního řízení vyplývá, že je to právě žadatel, kdo je povinen vymezit konkrétní důvod, pro nějž by měla být výjimka udělena a kdo je povinen tvrdit a prokázat splnění podmínek pro její udělení. Důvodem žádosti žalobců o udělení výjimky ze dne 23. 2. 2022 je výstavba hospodářské stavby sloužící mj. jako zázemí pro hospodaření na přilehlých pozemcích. V souvislosti s uvedeným záměrem se v žádosti poukazuje na stav v roce 1949, kdy na dotčených pozemcích byl patrný zbytek stodoly, coby součásti hospodářského zázemí sousední nemovitosti. Udělení výjimky je předpokladem pro zařazení dotčených pozemků do zastavitelných ploch připravovaného územního plánu obce Srní.

39. Správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru, že první shora uvedená podmínka být v nynějším případě naplněna nemůže, neboť výstavba domu (hospodářské stavby) jednoznačně představuje zájem soukromý, nikoli zájem veřejný, poměřitelný s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny. Naplněna není ani druhá podmínka, když výstavba domu na tomto chráněném území není v zájmu ochrany přírody. Žalobci zamýšlená činnost by zachování stavu předmětu národního parku naopak významně negativně ovlivnila.

40. V případě třetí podmínky pak byl správními orgány v návaznosti na nynější případ vyložen neurčitý právní pojem „povolované činnosti významně neovlivňující zachování stavu předmětu ochrany“. Správní orgány se ve svých rozhodnutích charakterem řešených pozemků a dopadem stavebního záměru žalobců na tyto pozemky obsáhle zabývaly, krajský soud ve stručnosti odkazuje zejména na str. 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí a dále na str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí. Lze shrnout, že dospěly k závěru, že záměr žalobců v podobě výstavby hospodářské stavby s příslušenstvím (vjezdem, garáží apod.) významně ovlivní stávající přírodní ekosystém na daném území, které je umístěno v nehodnotnější části horského celku Šumavy – v Šumavských pláních. Výstavbou domu včetně jeho dalšího příslušenství dojde k sejmutí organické vrstvy půdy a v těchto místech tak zanikne či se zhorší horské louky (Mezofilní vlhkomilné louky), čímž bude významně ovlivněno zachování stavu předmětu ochrany národního parku. Správní orgány se tedy konkrétně vypořádaly s tím, z jakého důvodu nelze žalobcům výjimku z omezení ve zvláště chráněných územích na pozemcích v jejich vlastnictví udělit.

41. Krajský soud se se správní úvahou orgánů ochrany přírody a výkladem shora uvedeného neurčitého právního pojmu v kontextu projednávané věci zcela ztotožňuje a tyto nepovažuje za zákon překračující či zneužívající. Dotčené území představuje ekosystém luk významný z hlediska biologické rozmanitosti, který se v zásadě vyvíjí samovolně, když je do něj zasahováno maximálně dvakrát ročně senosečí v rámci agroenvi opatření. Výstavba domu a jeho příslušenství bude mít za následek zničení nikoli nevýznamné části tohoto ekosystému, což bezpochyby značně ovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Tvrzení žalobců, dle něhož je pro dané území přínosnější, pokud o něj budou pečovat sami žalobci, kteří však pro tuto činnost potřebují hospodářské zázemí v podobě výstavby budovy a jejího dalšího zázemí, je tak z uvedeného důvodu třeba odmítnout. Jakkoli jsou budoucí plány žalobců ohledně péče o dané pozemky ušlechtilé, nelze jimi kompenzovat daleko významnější zásah do tamějšího ekosystému v důsledku výstavby realizované za účelem této péče. Nadto je třeba uvést, že z hlediska míry ochrany daných ekosystémů lze na daných pozemcích realizovat péči pouze v rámci specifických agroenvi opatření (jednoroční či dvouroční seč), nikoli v rozsahu intenzivního hospodaření. Výstavba domu na tomto chráněném území není v zájmu ochrany přírody.

42. Správní orgány obou stupňů se pak ve svých rozhodnutích zabývaly též námitkou žalobců stran možnosti vymezení tzv. arondovaných ploch na jejich pozemky. Konkrétní a srozumitelné vypořádání lze nalézt na str. 5 prvostupňového rozhodnutí a na str. 11 rozhodnutí napadeného. Arondované plochy jsou vymezeny v § 18 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny a jedná se o takové plochy, které sice nesplňují charakteristiky chráněných zón, ale jejich zařazení do nich je nezbytné z důvodu udržení jednotného způsobu péče nebo zachování celistvosti zóny, přestože jejich cílem nikdy nebude ochrana přírody. V daném území byly do těchto ploch zařazeny stávající stavby. Pozemky žalobců však do těchto ploch zařazeny být nemohly právě z důvodu, že splňují charakteristiku chráněných zón, kde je stanoven cíl v podobě ochrany přírody (ekosystému horských luk). Skutečnost, že na těchto pozemcích kdysi stavba stála (posledních 24 let se zde žádné stavby nevyskytují), není z hlediska tohoto cíle relevantní. Byť byl ekosystém v tomto místě kdysi pozměněn a stavba zde byla, nyní jde o pozemky přírodní, které je třeba chránit. Argumentace žalobců, dle níž „ekosystémy navíc jsou i v jiných částech Národního parku Šumava a nedojde tak ke snížení biologické rozmanitosti na území národního parku“ je neudržitelná, neboť je jí jinými slovy řečeno, že pokud chráněné ekosystémy jsou též na jiných místech národního parku, nevadí, pokud na pozemcích ve vlastnictví žalobců tento ekosystém bude zničen. Jestliže by soud na takovýto výklad přistoupil, nelze vyloučit, že by z chráněné oblasti postupně nezbylo ničeho.

43. Na základě shora uvedeného shledal krajský soud rozhodnutí správních orgánů, jimiž žalobcům nebyla udělena výjimka z omezení v chráněné oblasti, za správná. V řízení nebylo prokázáno naplnění, byť jen jedné z podmínek pro udělení této výjimky.

44. Přestože žalobci byli v minulosti ze strany Správy národního parku Šumava poučeni o možnosti požádat o výjimku dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, neznamená to, že by takové žádosti žalobců mělo být automaticky vyhověno. Správa národního parku Šumava v tomto směru nikterak nepochybila, pokud žalobce seznámila s možností, která by výstavbu v chráněné krajinné oblasti umožnila. Řízení o výjimce je však řízením samostatným, kde rozhodující roli hraje právě úvaha odborného orgánu ochrany přírody, která je vydávána vždy s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Ve věci nyní projednávané má krajský soud za prokázané, že území, v němž žalobci plánovali výstavbu, je z hlediska ochrany přírody natolik významné, že tuto výjimku udělit nelze. Legitimní očekávání pak v tomto směru nemohlo založit jak výše uvedené poučení žalobců ze strany Správy národního parku Šumava (resp. jejího ředitele), tak souhlasné závazné stanovisko Správy národního parku Šumava ze dne 25. 10. 2021, vydané vedoucí Odboru ochrany kulturní krajiny pro účely žalobců v souvislosti s probíhajícím řízením o územním plánu obce Srní. Toto stanovisko jednak není závazným podkladem pro nynější řízení o výjimce dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a jednak se týká krajinného rázu, jak plyne z obsahu tohoto stanoviska i z kompetencí odboru, který toto stanovisko vydal.

V. Závěr a náklady řízení

45. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Osobám zúčastněným na řízení soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. jim žádnou povinnost neukládal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného, replika žalobců a vyjádření osoby zúčastněné na řízení I) III. Průběh jednání před krajským soudem IV. Právní názor soudu V. Závěr a náklady řízení