63 A 21/2021 – 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: J.P., nar. bytem zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Hanusem sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti: I. M.Š., nar. bytem II. J.Š., nar.bytem III. F. K., nar. oba zastoupeni advokátkou JUDr. Jaroslavou Krybusovou se sídlem Hroznová 270/13, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2021, č. j. KUJCK 93795/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasnou správní žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 26. 10. 2021 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2021, č. j. KUJCK 93795/2021. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Trhové Sviny, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 17. 6. 2020, č. j. MUTS/14020/20/Kas, kterým bylo deklarováno, že na pozemcích parc. č. KN XA, XB, XC, XD a na částech pozemků parc. č. KN XE, XF v k. ú. J. se nachází veřejně přístupná účelová komunikace na zpevněném štěrkovém podkladu doplněném uzavíracím penetračním nátěrem překrytým v místě oprav živičnou směsí z obalovaného recyklátu v délce 359 m a průměrné šíři 3 m.

2. Pro přehlednost krajský soud přikládá výřez katastrální mapy s modře vyznačenou spornou komunikací (dostupné z: https://nahlizenidokn.cuzk.cz/): [OBRÁZEK]I II. Shrnutí žaloby 3. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné – vadné, silně zmatečné a též nedostatečně, nepřezkoumatelně a neurčitě odůvodněné a rozporné s principy dobré správy. Ze všech těchto důvodů by mělo být dle žalobce krajským soudem zrušeno a věc by měla být žalovanému vrácena k novému projednání.

4. Dle názoru žalobce nebyly žalovaným vypořádány jeho zásadní odvolací námitky týkající se otázky (ne)naplnění definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace.

5. První znak v podobě zřetelné (v terénu patrné) cesty určené k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a to zejména v celé její délce shledal žalobce naplněným, avšak v důsledku nezákonného postupu města Trhové Sviny, které v roce 2014 i přes nesouhlas žalobce a pod dohledem městské policie, vybudovalo v terénu zřetelnou cestu, která byla následně Městským úřadem Trhové Sviny prohlášena za veřejnou účelovou komunikaci. Žalovaný tak napadeným rozhodnutím nezákonně obhajuje svévolný postup města Trhové Sviny.

6. Druhý znak v podobě souhlasu vlastníka s užíváním cesty neomezeným okruhem osob (veřejností) nebyl naplněn, a to ani konkludentně. K tomu žalobce poukázal na civilní spor o odstranění stavby vedený jím jako žalobcem již v roce 2012, ze kterého vyplývá, že svůj nesouhlas s danou komunikací projevoval aktivně již v minulosti. Žalovaný si dle žalobce zjednodušuje práci, když uvádí, že u cest existujících od nepaměti se neověřuje, zda byl udělen výslovný či konkludentní souhlas vlastníka či nikoli. V této souvislosti žalobce konstatoval, že za konkludentní nelze považovat souhlasy udělené původními vlastníky pozemku před rokem 1989. Tyto „socialistické“ konkludentní souhlasy se zřízením komunikace nebyly činěny svobodně, neboť pokud by uděleny nebyly, vlastníci by byli donuceni k převodu těchto pozemků na stát či JZD. Žalovaný průkazným způsobem neobjektivizoval stanovisko původního vlastníka pozemku (není zřejmé, kdo jím byl) a rovněž se nijak nevyrovnal s nesouhlasem žalobce jako současného vlastníka, kterému byla v roce 2014 i přes jeho nesouhlas vybudována cesta na pozemku v jeho vlastnictví.

7. Třetí znak v podobě užívání dotčené komunikace jako spojnice jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo jako spojnice těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků nebyl žalovaným i přes jeho námitky objektivizován a tyto námitky tak vypořádány nebyly. Předmětná cesta dle žalobce slouží vlastníkům okolních pozemků, ale ti používají i alternativní cesty, o nichž správní orgány tvrdí, že neexistují. Dotčená cesta však není užívána širokou veřejností. Tento definiční znak žalovaný nijak blíže nezkoumal, ačkoli v předchozím zrušovacím rozhodnutí prvostupňovému orgánu uložil, aby se jím podrobně zabýval.

8. Ke čtvrtému znaku v podobě nutné komunikační potřeby žalobce uvedl, že ta dána v tomto případě není, neboť existuje alternativní „horní úvozová“ či „historická“ cesta vedoucí na pozemcích par. č. XG, XH, XCH,XI,XJ a XJ, XE v k.ú. J.. Tato účelová komunikace ve vlastnictví města Trhové Sviny je ze strany města účelově zanedbávána na úkor porušování vlastnických práv žalobce. Vlastníci uvedených pozemků přitom proti provozu této cesty nemají žádných námitek a s jejím veřejným užíváním dali minimálně konkludentní souhlas. Žalobce s odkazem na konkrétně citovanou pasáž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, zn. II. ÚS 268/06 konstatoval, že žalovaný rezignoval na ochranu vlastnického práva účastníků řízení a potřebu zajistit dopravní dostupnost svých občanů řeší na úkor majitelů soukromých pozemků, namísto toho, aby tuto potřebu prioritně zajistil na pozemcích městských. Město tak ovšem činit nechce z důvodu vzniku blíže neprokázaných nákladů III. Shrnutí vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K prvému definičnímu znaku účelové komunikace – zřetelnost v terénu uvedl, že deklarování (ne)existence veřejně přístupné účelové komunikace není ovlivněno jejím stavebně technickým stavem. Stavebně technický stav účelové komunikace není podstatný, když sledovanému účelu mnohdy slouží i účelová komunikace v podobě vyjetých kolejí. Tato tedy nezaniká ani jejím účelovým poškozením či dočasnou nesjízdností. K tomu žalovaný připomněl, že předmětem rozhodnutí vydaného v řízení o určení právního vztahu není vznik nových práv a povinností, či jejich změna nebo zánik, nýbrž určení, zda vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, zda zanikl a kdy se tak stalo.

10. K definičnímu znaku v podobě souhlasu vlastníka žalovaný uvedl, že dotčená cesta je dlouhodobě využívána a byla využívána vlastníky nemovitostí i bývalým JZD. Přitom není rozhodné, zda byla před rokem 1968 využívána a kdo tehdy cestu vlastnil. Doba od 60. let je dle žalovaného dostatečně rozhodná pro posouzení dané cesty, aby mohla být deklarována jako veřejně prospěšná účelová komunikace. Existence dotčené účelové komunikace nebyla desítky let vlastníky pozemku nijak zpochybňována, je tak činěno až od roku 2014 novými majiteli – žalobcem a p. Š.. K otázce přechodu souhlasu z vlastníka na jeho právního nástupce žalovaný odkázal a citoval z rozhodnutí Ústavního soudu zn. ÚS 268/06. Dále žalovaný zmínil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 32/2012 týkající se presumpce udělení souhlasu s obecným užíváním účelové komunikace v případě existence takové veřejné cesty od nepaměti (okamžik jejího zřízení či vzniku spadá hluboko do minulosti). Žalobou uváděná alternativní cesta nebyla ani v minulosti v takovém stavu, aby mohla plnohodnotně nahradit stávající cestu a mohla být užívána integrovaným záchranným sborem.

11. K definičnímu znaku týkajícímu se nutnosti spojení jednotlivých nemovitostí žalovaný uvedl, že dotčená cesta vede k trvale užívanému objektu, pročež musí být přístupná hasičům i záchranné službě a musí být celoročně udržovatelná. Vlastníci pozemku v 60. letech minulého století projevili minimálně konkludentní souhlas s tím, aby tato komunikace byla obecně užívána neomezeným okruhem uživatelů, kterými byli – zemědělské družstvo, vlastníci okolních zemědělských pozemků, veřejnost obecně, cyklisté, turisté (k tomu žalovaný odkázal na výpovědi svědků p. H., p. K. a p. Š.).

12. K nutnosti komunikační potřeby žalovaný uvedl, že účelová komunikace je využívána pachtýři zemědělských pozemků – p. K., p. Š., p. K., p. M. a AGS AGRO České Budějovice. Z výpovědí svědků v průběhu správního řízení žalovaný zjistil, že dotčená komunikace je užívána již od roku 1968 a je nutnou komunikační spojnicí.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

13. Osoby zúčastněné na řízení II. a III. prostřednictvím právní zástupkyně uvedly, že napadené rozhodnutí považují za správné a žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce.

14. Poukazují na to, že se jedná o několikaletý spor, kdy ovšem žalobce zakoupil pozemek kvalifikovaný jako „ostatní komunikace“ a s právním stavem věci tak byl seznámen. Není sporu o tom, že komunikace byla zřízena již před rokem 1968, o čemž svědčí kolaudační rozhodnutí osoby zúčastněné na řízení II. ze dne 29. 6. 1979. Toto rozhodnutí by nemohlo být vydáno, pokud by k nemovitosti nebyl zajištěn bezpečný přístup a příjezd ke stavbám. Historickou existenci komunikace dle osob zúčastněných na řízení dokládá též hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku FIN. 72–145/84–Fa, týkající se správy části pozemku p. č. XL včleněné do pozemku p.č. X, kde se uvádí, že jde o právní úpravu současného užívacího stavu, neboť předmětná parcela byla již včleněna do veřejné komunikace.

15. Dotčená komunikace je řádně zjištěna a vyznačena, což bylo doloženo opakovaným místním ohledáním, ze kterého rovněž vyplynulo, že jde o jediný přístup k nemovitostem zúčastněných, ale i ostatních vlastníků okolních pozemků, přičemž tuto komunikaci nelze nahradit. Pokud vlastníci okolních pozemků jezdí přes pozemek p. H., nejezdí po cestě a činí tak bez jeho souhlasu. Komunikace pak slouží též uživatelům a majitelům chat, kteří jiný přístup ke svým nemovitostem nemají.

V. Replika žalobce

16. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že ani toto vyjádření nevypořádává problém naplnění definičních znaků účelové komunikace. Žalovaný se nijak nevyjádřil k tomu, že město Trhové Sviny fyzicky zbudovalo na pozemku žalobce komunikaci. Znak zřetelnosti nebyl žalovaným posuzován v jeho historickém stavu, nýbrž právě s ohledem na faktické zbudování nové komunikace v době, kdy byl vlastníkem již žalobce. K tomu žalobce uvedl, že „správní orgány […] nejsou ochotny pracovat či rozhodovat nepodjatě v neprospěch svého „chlebodárce“ (Městský úřad Trhové Sviny)“. K souhlasu vlastníka žalobce uvedl, že není jediný důkaz, který by prokazoval okamžik vzniku komunikace. Ve zbytku žalobce zopakoval skutečnosti uváděné v žalobě.

17. V reakci na vyjádření osob zúčastněných na řízení žalobce uvedl, že zakoupení pozemku označeného jako „ostatní komunikace“ ještě nemusí znamenat, že na takovém pozemku skutečně nějaká komunikace je a že jde o veřejnou účelovou komunikaci. Stejně tak kolaudační rozhodnutí z roku 1979 dle žalobce nic nevypovídá o existenci posuzované cesty, a to obzvlášť za situace, kdy se k nemovitostem osob zúčastněných na řízení jezdilo po historické úvozové cestě. V řízení nebylo prokázáno k údajnému užívání cesty ze strany majitelů chat ničeho, tyto chaty jsou navíc situovány za řekou, tudíž s dotčenou komunikací nemají nic společného.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s takovým postupem vyjádřili souhlas.

19. Žaloba není důvodná.

20. Krajský soud předně uvádí, že právní režim pozemních komunikací upravuje zákon o pozemních komunikacích, který je vymezuje jako „dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci“ (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Pozemní komunikace jsou dle odstavce 2 téhož ustanovení členěny do čtyř kategorií, a to na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví osob veřejného práva, mohou být účelové komunikace ve vlastnictví soukromých subjektů.

21. Účelovou komunikací se podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích rozumí pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (veřejná účelová komunikace). Účelovou pozemní komunikací se pak podle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení rozumí i taková komunikace, která je v uzavřeném prostoru objektu a slouží pouze potřebám vlastníka či provozovatele tohoto objektu (neveřejná účelová komunikace).

22. Z citované dikce zákona o pozemních komunikacích vyplývají první dva definiční znaky účelové pozemní komunikace : (1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a (2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

23. Kromě shora uvedených náležitostí, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně přístupná účelová komunikace existovat (3) pouze se souhlasem vlastníka. Tento závěr vyplývá z dosavadní judikatury civilní i správní (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, PR 2/2001, a ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003–64, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS), která navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního soudu. Ten mimo jiné dovodil, že „[p]ozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou–li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnováním buďsi výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným k obecnému užívání určen, jednak že toto užívání slouží k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační.“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, sp. zn. 10729/32, č. 10017/1932 Boh. A).

24. Co se týče „kvality“ souhlasu vlastníka, ten může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže však vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze případy, kdy nedochází k převodu mezi soukromými subjekty, ale kdy je komunikace nabývána od veřejnoprávní korporace – zde nelze souhlas bez dalšího presumovat (viz shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06). Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009–66, č. 2012/2010 Sb. NSS).

25. Druhou judikatorně dovozenou podmínkou pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je též (4) existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují–li tedy jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, PR 24/2011)

26. Ke skutkovému stavu věci lze ve stručnosti uvést, že v otázce existence účelové pozemní komunikace nacházející se mimo jiné na pozemku žalobce p. č. XA v k. ú. J. jde o dlouholetý spor. Žádost o určení existence účelové pozemní komunikace byla již na konci roku 2014 podána osobou zúčastněnou na řízení I., která je vlastníkem pozemku p. č. XC v k. ú. J., na němž se dotčená komunikace rovněž nachází. K této žádosti se na počátku roku 2015 připojilo též město Trhové Sviny a dne 17. 9. 2015 též žalobce, který je na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2009 vlastníkem pozemku p. č. XA v k. ú. J.. Městský úřad Trhové Sviny vydal dne 24. 3. 2015 pod č.j. ODSH/007/15/Č–UK rozhodnutí, kterým určil, že se na pozemcích p. č. XM, XA, XB, XC, XN, XD, XM, XO, XP, XQ a XR v k. ú. J. nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Toto rozhodnutí bylo následně žalovaným dne 17. 8. 2015 (č.j. KUJCK/62079/2015/ODSH) zrušeno z důvodu významných procesních pochybení a věc byla prvostupňovému orgánu vrácena k novému projednání. Městský úřad Trhové Sviny ve věci znovu rozhodl dne 13. 1. 2016 (č.j. 1151/16/Kas), když znovu určil, že se na dotčených pozemcích nachází veřejně přístupová účelová komunikace. Toto rozhodnutí bylo opět zrušeno žalovaným dne 2. 5. 2016 (č.j. KUJCK/59340/2016/ODSH), a to pro procesní pochybení i z důvodu nedostatečně vypořádaných námitek účastníků řízení. Dne 15. 9. 2016 prvostupňový orgán vydal pod č.j. 23119/16/Kas nové rozhodnutí, kterým opět určil, že se na dotčených pozemcích veřejně přístupná účelová pozemní komunikace nachází. Toto rozhodnutí bylo zrušeno žalovaným, a to rozhodnutím ze dne 27. 1. 2017, č.j. KUJCK/15929/2017/ODSH, dle kterého se prvoinstanční rozhodnutí nedostatečně vypořádává s tím, zda jsou naplněny definiční znaky účelové komunikace a taktéž nedostatečně reaguje na námitky účastníků řízení. Prvostupňový orgán se taktéž dle žalovaného nevypořádal s tvrzenou nemožností alternativního přístupu k pozemku p. č. XE v k. ú. J.. Městský úřad Trhové Sviny rozhodnutím ze dne 9. 11. 2018, č.j. MUTS/40447/18/Kas znovu konstatoval existenci veřejně přístupné účelové komunikace a i toto rozhodnutí bylo žalovaným dne 25. 7. 2019 (č. j. KUJCK 81382/2019) zrušeno a věc byla správnímu orgánu prvního stupně vrácena. Žalovaný kromě procesních pochybení dále vytknul nedostatečně zjištěný skutkový stav věci týkající se průběhu dotčené komunikace a týkající se vymezení vlastníků dotčených pozemků v době tzv. nesvobody (od roku 1978 do roku 1989), když pro přechod konkludentního souhlasu dle žalovaného mohlo být významné až období po roce 1991, resp. po navrácení majetku. Ve zrušovaném rozhodnutí rovněž absentovalo hodnocení cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace sloužící neomezenému okruhu uživatelů (širokou veřejností), když jeho obsahem je toliko zdůvodnění spočívající ve zpřístupnění staveb č.p. X a X a přilehlých zemědělských pozemků. S ohledem na odvolací námitky žalobce pak žalovaný prvostupňovému orgánu uložil též zabývat se možnou alternativní cestou vedoucí přes pozemek p. č. 2101/5 v k.ú. J. ve vlastnictví M. H. a p. č. XE v k.ú. J. ve vlastnictví města Trhové Sviny.

27. Výrokem rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 17. 6. 2020, č.j. MUTS/14020/20/Kas bylo konstatováno, že se na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a na částech pozemků p. č XE, XS v k. ú. J. nachází veřejně přístupná účelová komunikace na zpevněném štěrkovém podkladu doplněném uzavíracím penetračním nátěrem překrytým v místě oprav živičnou směsí s obalovaného recyklátu v délce 359 m a průměrné šíři 3 m. Toto rozhodnutí bylo žalobou napadeným rozhodnutím potvrzeno.

28. Ve věci nyní projednávané žalobce zpochybňuje naplnění jednotlivých definičních znaků účelové pozemní komunikace, námitky v tomto směru vznesené budou krajským soudem podrobně vypořádány níže.

VI. A Námitka týkající se znaku zřetelné (v terénu patrné) účelové komunikace

29. Žalobce v rámci této námitky nezpochybňuje, že stávající komunikace je zřetelná a v terénu patrná, nýbrž v této souvislosti uvádí, že k jejímu faktickému vzniku v této podobě došlo až v roce 2014, kdy město Trhové Sviny bez svolení žalobce z původní „pěšiny“ vybudovalo onu zřetelnou cestu a nechalo ji prohlásit veřejnou účelovou komunikací.

30. Posuzovaný definiční znak veřejně přístupné účelové komunikace slouží k vyloučení z veřejného užívání těch cest, které ve skutečnosti žádnými cestami nejsou, protože buď v terénu nikdy reálně nevznikly, nebo naopak již dávno zanikly (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č.j. 8 As 32/2015 – 32). V projednávané věci je posuzována komunikace, jejíž existence a zřetelnost v terénu není sporná. Její existenci ostatně potvrdil sám žalobce v rámci ústního řízení konaného dne 24. 2. 2015, kde výslovně uvedl, že existenci komunikace nezpochybňuje. Definiční znak zřetelnosti (patrnosti v terénu) je tak naplněn.

31. Žalobce však v žalobě uvádí, že dotčená komunikace reálně vznikla až v roce 2014, kdy město Trhové Sviny bez jeho souhlasu, coby vlastníka nemovitosti, na níž se nachází, tuto komunikaci zbudovalo. S tímto tvrzením se krajský soud neztotožnil.

32. Z protokolu o ústním řízení ze dne 24. 2. 2015, č.j. ODSH/007/15/Č–UK ve věci určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. XM, XA, XB, XC, XN, XD, XM, XO, XP, XQ a XT v k.ú. J. vyplývá, že v rámci tohoto řízení byly k otázce historické existence dotčené komunikace pořízeny výpovědi účastníků daného správního řízení. Z výpovědi K. Ř. a Mgr. Z. Ř. (vlastníci pozemku p.č. XU v k.ú. J.) se podává, že dotčená komunikace existuje nejméně 50 let (dle K. Ř. nejméně od roku 1978). Z výpovědi zástupce města Trhové Sviny (spoluvlastník pozemku p. č. XB a vlastník pozemků p.č. XD, XN, XM, XO a XQ) vyplývá, že komunikace vznikla cca koncem 60. let (od roku 2003 město do této komunikace investovalo nemalé prostředky do údržby této komunikace). Z výpovědi P. Š. (vlastník pozemku p.č. XV a domu č.p. X na pozemku p.č. X v k.ú. J.) se podává, že dotčená komunikace existovala již v roce 1979, k tomu svědek doložil rozhodnutí stavebního úřadu v Trhových Svinech ze dne 9. 3. 1977, zn. D–112/77–B, kterým svědkovi byla povolena stavba – přestavba bytu v rodinném domku čp. X v J.. Předloženo bylo dále kolaudační rozhodnutí ze dne 29. 6. 1979, zn. D.112/77/79–B, kterým bylo povoleno trvalé užívání stavby – přestavba bytu v rod. domku č. p. X v T. S. J.. Řešená komunikace byla dle svědka jedinou příjezdovou cestou k nemovitosti v jeho vlastnictví. Svědek F. K. (vlastník pozemku p.č. XW v k.ú. J.) uvedl, že komunikace byla vedena a registrována již v roce 1974, o čemž svědčí i rozhodnutí Místního národního výboru Veselka ze dne 7. 3. 1974, ze kterého se podává, že „p. č. X (pozemek rovněž ve vlastnictví F. K. – pozn. soudu) bylo odepsáno technickou úpravou pro veřejnou komunikaci“. Uvedenými svědky byla dále předložena hospodářská smlouva o převodu národního majetku ze dne 5. 6. 1984, kterým byla převedena část pozemku p. č. XX včleněná do pozemku p. č. X (ostatní plocha – silnice), a to z Okresního národního výboru Č. Budějovice na Okresní správu silnic Č. Budějovice. Jako důvod převodu se uvádí: jde o právní úpravu současného užívacího vztahu, neboť předmětná parcela byla již včleněna do veřejné komunikace. Svědek F. K. dále v rámci svědecké výpovědi před civilním soudem v řízení o žalobě na odstranění neoprávněné stavby na pozemku p.č. XA v k.ú. J. (rozhodnutí č.j. 23 C 119/2012–105 je obsahem správního spisu k projednávané věci) uvedl, že řešená komunikace vznikla již koncem 60. let, byla zřízena tehdejším JZD, původní „horní cesta“ se od roku 1970 neužívala. Z výpovědi svědka P. Ř. (spoluvlastník pozemku p.č. XY v k.ú. J.) se dále podává, že dotčená komunikace existuje již nejméně od roku 1980, kdy v dané oblasti koupili zahradu. Svědek dále uvedl, že od svého dědy ví, že tam cesta byla i dříve. Svědkyně I. P. (spoluvlastnice pozemku p.č. XY v k.ú. J.) dále uvedla, že komunikace existuje nejméně od roku 1992, kdy koupili podíl na zahradě, přičemž od tchýně je jí známo, že tato komunikace tam byla již dříve.

33. Z výše popsaných svědeckých výpovědí, jakož i ze svědky předložených listin má soud za prokázané, že řešená komunikace existovala již před rokem 2014, kdy dle tvrzení žalobce došlo ke vzniku této komunikace. Ze spisové dokumentace vyplývá, že v roce 2014 došlo pouze k opravám a zpevnění komunikace štěrkovým podkladem. K tomu krajský soud doplňuje, že povinnost vlastníka místní komunikace k její údržbě a k jejím opravám přímo vyplývá z ust. § 9 odst. 3 (§ 27) zákona o pozemních komunikacích. Definiční znak pozemní účelové komunikace v podobě její zřetelnosti v terénu tak byl naplněn, přičemž k faktickému vzniku této komunikace došlo dávno před rokem 2014, v tomto roce byla provedena pouze oprava a údržba této komunikace. Pro úplnost krajský soud dodává, že k totožnému závěru stran historické existence řešené komunikace dospěl též Okresní soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013, č.j. 23 C 119/2012–105, jehož předmětem byla žaloba na odstranění neoprávněné stavby v podobě místní komunikace III. třídy, 4c na pozemku žalobce, kde žalovaným bylo město Trhové Sviny. Tato žaloba byla zamítnuta.

34. Žalovaný se k této námitce vyjádřil na str. 6 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že stavebně technický stav nemá na deklarování (ne)existence veřejně přístupné účelové komunikace vliv. Přestože jde o stručné vypořádání dotčené námitky, lze z něj dovodit, že ani zmiňovaná úprava dané komunikace z roku 2014 v podobě oprav a údržby nemá na její existenci vliv, přičemž tato historická existence byla ve správním řízení prokázána. Zřetelnost komunikace v terénu žalobcem v odvolání namítána nebyla.

35. Tvrzení žalobce zařazené pod bodem IV. žaloby o tom, že prvostupňový orgán sám deklaruje zřízení účelové pozemní komunikace v roce 2012, když uvádí, že místní komunikace byla v roce 2012 přeřazena do kategorie účelových komunikací, nemá dle krajského soudu žádnou argumentační hodnotu. Z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č.j. 9 As 15/2012–27 vyplývá, že pokud nebyly místní komunikace k 1. 4. 1997 ve vlastnictví obce (nyní projednávaný případ), pak jimi nadále nebyly a staly se automaticky účelovými komunikacemi, pokud splňovaly věcné, funkční i technické požadavky kladené na účelové komunikace. V projednávaném případě se tak dotčená komunikace ode dne 1. 4. 1997 stala komunikací účelovou, přičemž k této přeměně došlo automaticky dnem nabytí účinností zákona č. 13/1997 Sb., aniž by bylo třeba o této skutečnosti vydávat správní rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, PR 2/2001). Z usnesení Rady města Trhové Sviny č. RM 38/09 (16. 2. 2009) vyplývá, že dotčená komunikace byla zařazena do kategorie místních komunikací III. třídy, č. 4c. Usnesením Rady města Trhové Sviny ze dne 25. 10. 2012 č. RM 365/2012 byla dotčená komunikace vyřazena z kategorie způsobu využití „místní komunikace“ a zařazena do kategorie „veřejných účelových komunikací“. V obou případech, bez ohledu na pravomoc Rady města Trhové Sviny rozhodovat o zařazení komunikací do kategorií komunikací dle zákona o pozemních komunikacích, je město Trhové Sviny povinno provádět údržbu komunikace. Pro projednávanou věc je ovšem podstatné, že dotčená komunikace, ať již jako místní či účelová, existovala a existuje již nejméně od roku 1968, jak plyne z provedeného dokazování. Komunikace tak nebyla zřízena v roce 2012, jak tvrdí žalobce, její přeřazení do jiné kategorie z důvodu nesplnění podmínek místní komunikace na její historické existenci nemění ničeho.

VI. B Námitka týkající se souhlasu vlastníka s užíváním cesty neomezeným okruhem osob (veřejností)

36. S ohledem na shora uvedený závěr stran vzniku a existence dotčené komunikace v době dávno předcházející okamžiku nabytí vlastnického práva k nemovitostem, na nichž se komunikace nachází, žalobcem, lze označit za liché žalobní tvrzení, dle něhož žalobce nedal ani konkludentní souhlas s komunikací, která měla dle jeho tvrzení vzniknout v roce 2014.

37. Otázkou v projednávané věci je udělení souhlasu či konkludentního souhlasu předchozími vlastníky nemovitostí, na nichž se komunikace nachází.

38. K charakteru souhlasu vlastníka s užíváním komunikace se opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, zmínit lze např. závěry tohoto soudu v rozhodnutí ze dne 22. 12. 2009, č.j. 1 As 76/2009 – 60: „Jestliže vlastník se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Obecné užívání pozemní komunikace nemůže být vyloučeno pozdějším jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právního nástupce. Nutno upozornit, že souhlas vlastníka nemusí být projeven výslovně, obvykle totiž půjde o souhlas vyjádřený konkludentně. Pokud vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí tedy, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace. Naproti tomu v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání vlastníka pozemku. […] Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Rovněž komunikace, u níž sice již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, čj. 5 As 27/2009–66). […]Pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku, na kterém leží účelová komunikace. Tyto osoby tedy nejsou oprávněny komunikaci ze své vůle bez dalšího uzavřít (srov. též § 7 odst. 1 in fine zákona o pozemních komunikacích)." (důraz doplněn)

39. Z uvedeného vyplývá, že souhlas se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace může být udělen výslovně či konkludentně (strpěním užívání komunikace). Pokud nelze zjistit, zda byl udělen výslovný či konkludentní souhlas, platí, že o veřejně přístupnou účelovou komunikaci se jedná, pokud je cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby.

40. V projednávané věci z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že souhlas s užíváním dotčené komunikace byl předchozími vlastníky nemovitostí, na nichž se cesta nachází, udělen konkludentně (viz str. 9 prvostupňového rozhodnutí a str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí), což správní orgány dovodily zejména ze svědeckých výpovědí pořízených v rámci správního řízení.

41. Prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí podrobně popsal předchozí (v době po roce 1989) vlastníky pozemku parc. č. XA, nyní ve vlastnictví žalobce, kterými v letech 1996 až 2002 byli manželé N., následně v letech 2002 až 2009 M. M. a od roku 2009 doposud žalobce. Není tedy pravdou, že původní vlastníci pozemku, na němž se nachází komunikace, nejsou známi, jak tvrdí žaloba. Žádný z vlastníků pozemků, na nichž se komunikace nachází, včetně vlastníků pozemku p.č. XA a vlastníka pozemku p.č. XC, přitom obecnému (veřejnému) užívání komunikace v minulosti nikdy nebránili a proti jejímu užívání nijak nebrojili, jak lze dovodit ze shora předestřených výpovědí vlastníků nemovitostí v dané oblasti. Lze tudíž dospět k závěru, že s užíváním dotčené komunikace byl předchozími vlastníky pozemku, na němž se nachází komunikace, vysloven konkludentní souhlas v podobě strpění veřejného užívání této komunikace.

42. Žalobní tvrzení zpochybňující souhlasy původních vlastníků před rokem 1989 považuje krajský soud za irelevantní s ohledem na výše učiněné závěry stran konkludentního souhlasu vlastníků pozemku po roce 1989. K tomu soud pro úplnost doplňuje, že ze setrvalé judikatury reagující právě na zásahy do vlastnického práva vzniklé v době nesvobody platí, že pokud vlastníci nemohli uplatnit své připomínky během tohoto období, měli tak učinit bezprostředně po roce 1989 (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014–85, publ. pod č. 3571/2017 Sb. NSS). Pokud tak právní předchůdci žalobce ani jiní vlastníci pozemků, na nichž se komunikace nachází, neučinili, tedy pokud i po roce 1989 konkludentně souhlasili s tím, že na části jejich pozemků je účelová komunikace, je tímto souhlasem vázán i žalobce a ostatní právní nástupci předchozích vlastníků.

43. Krajský soud doplňuje, že i pokud by užívání nyní řešené veřejně přístupné účelové komunikace bylo dovozeno z jejího užívání od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby (viz bod 39 tohoto rozsudku), byly by i znaky tohoto užívání naplněny, jak plyne zejména z bodu 32, 47 a 50 tohoto rozsudku. K tomu je třeba zdůraznit, že obecné užívání cesty od nepaměti bude vždy ústit z naléhavé komunikační potřeby (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 5 As 27/2009–66, publ. pod č. 2012/2010 Sb. NSS). Naléhavá komunikační potřeba byla v projednávané věci prokázána.

44. Žalobce v žalobě uvádí, že dotčená cesta není užívána širokou veřejností, když v současné době je užívána pouze vlastníky okolních pozemků. Nejvyšší správní soud k pojmu „veřejné užívání“ v rozsudku ze dne 2. 5. 2012, čj. 1 As 32/2012–42, publ. pod č. 2826/2013 Sb. NSS, uvedl, že „[p]ro účelové pozemní komunikace platí stejně jako pro ostatní pozemní komunikace, režim tzv. obecného užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích). Obecné užívání lze podřadit pod pojem ‚veřejné užívání‘, právní teorií definovaný jako ‚užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídají jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů‘ (cit. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 303 – 304). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 40/2011 – 99).“ Souhlasí–li tedy vlastník s obecným užíváním cesty na svém pozemku, musí být obsahem takového souhlasu především možnost každého (tj. široké veřejnosti) cestu bezplatně užívat, a to bez jakýchkoli omezení, která nevyplývají z příslušných právních předpisů, resp. obvyklého způsobu a účelu užívání komunikace. A contrario: je–li obsah výslovně či konkludentně uděleného souhlasu jiný, o souhlas s obecným užíváním se nejedná.

45. Nejvyšší správní soud k této problematice dále v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2017, č.j. 2 As 337/2016 – 64 uvedl: „Abychom mohli hovořit o souhlasu vlastníka s obecným užíváním, musí být vlastník srozuměn s tím, že jeho pozemek užívá, resp. bude užívat, kdokoliv. Jinak by šlo o pouhou výprosu (srov. § 2189 a násl. občanského zákoníku). Výprosa se veřejnému věnování podobá v tom, že může být udělena i mlčky. Její důsledky jsou však diametrálně odlišné – jedná se o institut soukromého práva, kdy vlastník z dobré vůle a bez nároku na protihodnotu přenechává svůj pozemek k užívání konkrétním osobám. Tento čin má však povahu pouhé laskavosti, která vlastníka do budoucna nijak nezavazuje, a on může výprosu kdykoliv odvolat (viz Kindl, Z.: Povinné vymezování veřejných prostranství dle § 7 odst. 2vyhl. 501/2006 Sb., dostupné online: http://www.upkindl.cz/cze/prakticke informace/povinne vymezovaniverejnych–prostranstvi– dle–7–odst–2–vyhl–501–2006–sb–.htm). Naproti tomu souhlas s obecným užíváním pozemku jako veřejné cesty je téměř nevratný, a dokud veřejná cesta, která z něj vzešla, sama nezanikne, je vlastník pozemku i jeho právní nástupci povinni strpět užívání svého pozemku kýmkoliv. Posuzovat je třeba tuto otázku případ od případu. Rozlišovacím kritériem z hlediska uděleného souhlasu je přitom okruh osob, které pozemek užívaly či užívají a míra kontroly vlastníka nad užíváním jeho pozemku (srov. Navrátilová, A, Rozmanová, N. a kol.: Principy a pravidla územního plánování, dostupné online: http://www.uur.cz/default.asp?ID=2571). Lze tedy shrnout, že pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace na soukromých pozemcích platí, že je vlastník buď musí výslovně věnovat veřejnosti k užívání, nebo musí alespoň užívání svého pozemku jako veřejného prostranství kýmkoliv po dostatečně dlouhou dobu trpět, čímž dojde k věnování učiněnému mlčky, neboli konkludentně. Nelze však souhlas vlastníka s veřejným užíváním dovozovat tam, kde jeho pozemek užívala pouze omezená skupina osob, ať už by šlo o oprávněné ze smlouvy nebo o mlčky trpěnou skupinu vlastníků malého počtu přilehlých nemovitostí. Zejména v případě konkludentního souhlasu je třeba případ od případu vážit, zda již okruh tiše trpěných uživatelů byl dostatečně široký na to, abychom mohli hovořit o veřejnosti.“ 46. Co se týče intenzity veřejného užívání cesty, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 9 As 147/2013 – 48, podle něhož bude znak obecného užívání naplněn při zjištění „dříve existujícího zájmu veřejnosti na užívání parcely, byť se tento zájem postupem času a z různých důvodů redukoval na zájem pouze několika uživatelů.“ Rozhodující tedy je, že v minulosti existoval zájem veřejnosti na užívání předmětné komunikace, že zájem na jejím užívání přetrvává i v současné době, a že tento zájem ani povaha užívání nepředstavují nově vzniklé omezení práv vlastníka pozemku (na němž se komunikace nachází), které by vyžadovalo ochranu právním prostředkem soukromého práva. Využívání takové cesty, byť již jen úzkým okruhem osob, je poté, co došlo k platnému vzniku veřejné účelové komunikace stále důsledkem realizace veřejnoprávního institutu obecného užívání pozemku.

47. Ve správním řízení v projednávané věci bylo prokázáno, že řešená komunikace byla již od konce 60. let využívána k provozu JZD a dále byla využívána též vlastníky okolních nemovitostí, jak bylo zjištěno ze svědeckých výpovědí pořízených ve správním řízení. Již z toho, že v minulosti byla komunikace využívána mimo jiné k provozu JZD, lze dovodit, že se jednalo o veřejně přístupnou a veřejně užívanou komunikaci (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2011, č.j. 2 As 84/2010 – 128). Tento závěr pak potvrzuje i skutečnost plynoucí ze spisové dokumentace, dle které dotčená komunikace byla do 1. 4. 1997 místní komunikací ve smyslu § 4b zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), tedy jako obecně přístupná a užívaná cesta sloužila místní dopravě. (důraz doplněn) Z rozhodnutí prvostupňového orgánu navíc vyplývá, že v minulosti po dotčené cestě vedla turistická stezka, což potvrzuje skutečnost, že se v blízkosti komunikace nachází válečný bunkr s muzeem. Předchozí vlastníci tak v minulosti umožnili užívání sporné komunikace blíže neurčenému okruhu osob (anonymní mase návštěvníků JZD či výletníků), aniž by zachovávali kontrolu nad tím, kdo konkrétně cestu užívá (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č.j. 6 As 213/2015 – 14, publ. pod č. 3371/2016 Sb. NSS).

48. Krajský soud z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí dále zjistil, že v bezprostřední blízkosti dotčené komunikace se nacházejí nemovitosti ve vlastnictví celkem 16 vlastníků. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se podává, že komunikace je užívána celkem 15 subjekty (nepočítaje město Trhové Sviny, které je vlastníkem významné části této komunikace a přilehlých nemovitostí). Dalších 5 subjektů komunikaci využívá za účelem obhospodařování svých zemědělských pozemků. Z obsahu správního spisu ani z výpovědí jednotlivých účastníků pak není zřejmé, že by souhlas s užíváním komunikace byl předchozími vlastníky udělen jen konkrétně vymezeným osobám. Na základě těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru, že byl v minulosti dán konkludentní souhlas s užíváním komunikace neomezeným okruhem osob. Tento okruh uživatelů byl v minulosti i v současné době dostatečně široký na to, aby mohlo být konstatováno, že dotčená komunikace je užívána širokou veřejností. VI. C Námitka týkající se komunikace jako spojnice jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo jako spojnice těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků 49. Žaloba k této námitce uvádí, že uvedený definiční znak nebyl ani k námitkám žalobce žalovaným nijak objektivizován a tyto jeho námitky nebyly vypořádány. Dotčená komunikace dle žalobce není užívána širokou veřejností.

50. V souvislosti s tímto definičním znakem krajský soud připomíná, že účelem komunikace je sloužit komunikační potřebě – tedy vzájemnému propojení – lidí, k zajištění jejich potřeb (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, č.j. 7 As 63/2017–48). V projednávané věci se prvostupňový orgán uvedeným definičním znakem řádně zabýval na str. 8 svého rozhodnutí, kde konkrétně uvedl, že předmětná komunikace spojuje nemovitost č.p. X na st. p. č. X v k. ú. J. ve vlastnictví F. K. a nemovitost č.p. X na st. p. č. X v k. ú. J. ve vlastnictví J. Š. se silnicí III/1564 a je rovněž využívána vlastníky přilehlých pozemků na jejich pozemky či navazující lesní pozemky, kdy tyto konkrétní pozemky prvostupňové rozhodnutí konkrétně vyjmenovává. Kromě uvedeného pak správní orgán prvního stupně uvedl, že komunikaci využívají též pachtýři zemědělských pozemků J. K., M. Š., K. K., M. M. a spol. AGS AGRO České Budějovice a.s.

51. Žalobou napadené rozhodnutí se k tomuto definičnímu znaku dílčím způsobem vyjadřuje na str. 5, kde uvádí, že cesta je využívána zemědělským družstvem, vlastníky okolních zemědělských pozemků, veřejností a dále též pachtýři zemědělských pozemků, které konkrétně vyjmenovává.

52. Ačkoli se napadené rozhodnutí daným definičním znakem blíže nezabývá, je třeba připomenout, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek [srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56 (č. 534/2005 Sb. NSS), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 165/2018 – 40] a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala.

53. Pokud tedy prvostupňové rozhodnutí obsahuje konkrétní výčet osob, jejichž nemovitosti předmětná komunikace spojuje se silnicí III/1564, výčet osob, jimž předmětná komunikace umožňuje přístup na pozemky v jejich vlastnictví, jež se prokazatelně nacházejí v bezprostřední blízkosti této komunikace a výčet osob, které komunikaci využívají jako spojnici se zemědělskými pozemky, které obhospodařují, pak nelze konstatovat, že by se správní rozhodnutí vydaná v této věci daným definičním znakem nijak nezabývala. Prvostupňové rozhodnutí naopak zcela konkrétně vymezuje prokazatelnou komunikační potřebu osob vlastnících nemovitosti v dané oblasti, jejichž zajištění potřeb je závislé na užívání dotčené komunikace.

VI. D Námitka týkající se existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby

54. K této námitce žaloba opět uvádí, že nebyla napadeným rozhodnutím vypořádána, stejně jako nebylo reagováno na žalobcem v odvolání poukazované rozhodnutí Ústavního soudu.

55. Napadené rozhodnutí se uvedeným definičním znakem stručně zabývá na str. 5, konkrétní odůvodnění nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby pak lze nalézt na str. 11 až 14 prvostupňového rozhodnutí, přičemž opět platí, že rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek. Stejně tak platí, že povinnost odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, publ. pod č. 61/2012 USn.).

56. Dle žalobce není pravdou, že alternativní cesta v daném případě neexistuje, a odkazuje přitom na „horní úvozovou cestu“ či „historickou cestu“, proti níž její vlastníci nemají žádných námitek a dali tak s jejím veřejným užíváním minimálně konkludentní souhlas. K tomu žalobce cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 268/06, dle kterého je třeba v případě, kdy lze dosáhnout sledovaného cíle jinými způsoby, dát přednost těmto jiným způsobům před omezením vlastnického práva. Žalovaný však na ochranu vlastnického práva rezignoval a na úkor soukromých vlastníků pozemků upřednostňuje potřebu zajistit dopravní dostupnost občanů.

57. K definičnímu znaku nutné komunikační potřeby krajský soud uvádí, že tento se zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice. V projednávané věci byla nezbytnost komunikační potřeby ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, resp. osobám, správními orgány prokázána (k tomu blíže viz bod 50 tohoto rozhodnutí).

58. K otázce ničím nenahraditelné komunikační potřeby se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2010, č.j. 5 As 3/2009–76, kde uvedl, že při hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad zkoumat, „zda případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení“ dotčených nemovitostí (v daném případě rodinný dům), „zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.)“. (důraz doplněn)

59. V projednávané věci z výstupů místního ohledání realizovaného dne 20. 11. 2015 a z fotografií, jež jsou součástí protokolu o ústním projednávání věci č.j. ODSH/207/15/Č–UK vyplývá, že žalobcem uváděná „horní úvozová cesta“ nacházející se na pozemku p.č. XE v k.ú. J. tvoří nezpevněný, nesouvislý povrch z větší části zarostlý stromovím a náletovými dřevinami. Z přiložených fotografií je pak zřejmé, že cesta není již nijak zřetelná, je zcela zarostlá dřevinami a křovinami. Totožný stav úvozové cesty je zřejmý i z fotografií, jež jsou přiloženy k protokolu o ústním projednání věci ze dne 31. 10. 2019.

60. Žalobcem uváděná cesta – „horní úvozová cesta“ tak nepředstavuje alternativní cestu k nyní projednávané komunikaci, neboť prakticky již neexistuje. K tomu krajský soud odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2017, č.j. 2 As 337/2016–64, kde uvedl: „Pokud účelová komunikace zanikla, nelze se v budoucnu jednostranně domáhat její existence (obnovení), např. s odkazem na vyznačení účelové komunikace v katastrální mapě, nebo proto, že pamětníci dosvědčí, že se v minulosti takto užívala, apod. Již jednou zaniklá účelová komunikace může být obnovena (znovu zřízena) pouze tak, že dojde opět k naplnění všech čtyř, příp. pěti, výše zmíněných znaků, zejména musí být dán opětovně souhlas jejího vlastníka, jenž se mohl v mezidobí změnit.“ 61. Dlouhodobý stav této cesty (nejméně od roku 2015) nesplňuje podmínky veřejně přístupné účelové komunikace, když tato cesta není dlouhodobě udržovaná, průjezdná při dobrém počasí, natož při počasí špatném a v zimním období a rozhodně není vhodná pro obslužný provoz domů většími vozidly – např. popeláři, hasiči či záchrannou službou. Pokud tedy „horní úvozová cesta“ po dobu minimálně 40 let neslouží svému účelu, když pozemek p. č. XE v k.ú. J., na němž se nachází, neobsahuje žádné části sloužící k provozu komunikace (alternativní komunikace není), neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout sledovaného cíle. Žalobou sporovaná komunikace tudíž jako jediná zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení nemovitostí ve vlastnictví osob.

62. Žalobcem uváděná cesta přes pozemky p. č. XG, XH, XCH, XI, XJ, XK a XE v k.ú. J. není žalobou nijak blíže specifikována. Z katastru nemovitostí však soud zjistil, že se nejedná o souvislou komunikaci, když část těchto pozemků je zařazeno pod způsob využití „ostatní plocha“. Z výpovědí svědků se pak podává, že se o cestu využívanou veřejností nejedná. Jak vyplývá z vyjádření osob zúčastněných na řízení II. a III. – pokud vlastníci obhospodařující své zemědělské pozemky jezdí přes pozemek M. H. (p.č. XK), pak jezdí přes pole, nikoli po cestě, a k tomuto průjezdu nemají souhlas uvedeného vlastníka. Ani v tomto případě tudíž nelze o alternativní komunikaci hovořit.

VII. Závěr a náklady řízení

63. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

65. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jim uložil soud, ani ony nemají na náhradu nákladů řízení právo.