63 A 26/2023– 92

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: WIP Reklama spol. s r. o. IČO 00511099 sídlem Školní 2235/3, České Budějovice zastoupena JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Tovačovského 3161, Kroměříž proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve Výzvě k odstranění nepovoleného reklamního zařízení ze dne 16. 5. 2023, č.j. KUJCK 61439/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou označenou výzvou žalovaného ze dne 16. 5. 2023, č.j. KUJCK 61439/2023, žalovaný vyzval žalobkyni k odstranění nepovoleného reklamního zařízení, a to 2 ks reklamních zařízení umístěných v ochranném pásmu silnice I/3, parc. č. 1155/1 v k.ú. České Budějovice 2, které dle žalovaného byly umístěny bez povolení silničního správního úřadu, tj. krajského úřadu, odboru silniční dopravy a hospodářství v Českých Budějovicích. K tomuto byla žalobkyni stanovena lhůta pěti pracovních dnů od doručení této výzvy.

2. Žalobkyně s uvedenou výzvou žalovaného nesouhlasí a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí vydané ve věci sp. zn. 7 As 397/2018) ji označuje jako nepřiměřený a nezákonný zásah do svých práv a požaduje, aby soud tuto nezákonnost výrokem svého rozsudku deklaroval.

3. Provoz daného reklamního zařízení žalobkyní se datuje již ke dni 15. 6. 1992, kdy bylo Stavebním úřadem města České Budějovice pod sp. zn. SÚ 3895/92–Šp vydáno rozhodnutí o umístění stavby – velkoplošného reklamního zařízení na pozemku Výstaviště České Budějovice a.s. Uvedený správní orgán pak dne 30. 6. 2008 vydal pod sp. zn. SU/7820/2008 Pe rozhodnutí o změně v užívání stavby pro reklamu, jímž prodloužil dobu trvání stavby pro reklamu a následně dne 28. 6. 2011 vydal pod sp. zn. SU/6016/2011 Di souhlas se změnou v užívání stavby, na základě kterého byla prodloužena doba trvání stavby pro reklamu po dobu platnosti nájemní smlouvy. Smlouva o pronájmu ploch uzavřená žalobkyní s Výstavištěm České Budějovice a.s. ze dne 8. 12. 2003 přitom byla uzavřena na dobu neurčitou.

4. Stavební úřad tak ve shora uvedeném řízení mj. na základě souhlasných stanovisek dotčených orgánů (ÚM – odboru dopravy a Služby dopravní policie ČR České Budějovice) dospěl k závěru, že stavba pro reklamu je v souladu se záměry územního plánování, s veřejnými zájmy a se zvláštními právními předpisy. Žalobkyně tak neměla důvod se domnívat, že je třeba další zvláštní povolení k umístění reklamního zařízení. Rozhodná právní úprava účinná v okamžiku povolení stavby – zákon č. 135/1961 Sb. – neobsahovala zvláštní úpravu vztahující se k reklamnímu zařízení. Nevyplývalo z ní, že umístění reklamního zařízení je činností, která by mohla ohrozit provoz na silnici, a která automaticky vyžaduje souhlas silničního správního orgánu. Žalobkyně se tak oprávněně domnívala, že takové povolení vyžadováno není. Na předmětné reklamní zařízení proto ve smyslu rozhodné právní úpravy nelze pohlížet jako na nepovolené.

5. Povinnost k odstranění nepovoleného reklamního zařízení dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na níž napadená výzva odkazuje, na nynější věc vztáhnout nelze, neboť se týká pouze staveb pro reklamu zřízených a povolených na základě povolení silničního správního úřadu, nikoli staveb, které byly zřízeny před jeho účinností na základě dosavadních právních předpisů. Žádný právní předpis ani žádná přechodná ustanovení žalobkyni povinnost odstranit reklamní zařízení neukládají. I pokud by se však právní úprava obsažená v zákoně č. 13/1997 Sb. na projednávanou věc vztahovala, nebylo třeba povolení silničního správního úřadu, neboť dané zařízení se nachází v území souvisle zastavěném nebo určeném k souvislému zastavění ve smyslu zákona č. 186/2006 Sb.

6. Nepřiměřenost zásahu žalovaného tak spočívá v újmě žalobkyně, která svá práva nabyla v dobré víře a na základě legitimního očekávání, když umístila a provozovala reklamní zařízení v souladu s platnými veřejnoprávními povoleními. Zásah do vlastnického práva žalobkyně a do jejího práva podnikat v daném případě převažuje nad veřejným zájmem, který v projednávané věci nebyl nijak narušen či ohrožen, když reklamní plochy jsou žalobkyní užívány dlouhodobě, nebylo u nich zjištěno žádné ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, nenarušují ani neohrožují bezpečnost provozu a nepůsobí nijak rušivě či dominantně.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě na základě žalobkyní předestřené historie provozu dotčeného reklamního zařízení uvedl, že stavba reklamního zařízení nebyla povolena silničním správním úřadem (tehdy Okresním úřadem, odborem dopravy v Českých Budějovicích), ani doložením alespoň jeho souhlasu. Žalovaný přitom dále citoval přechodné ustanovení novely zákona o pozemních komunikacích, z něhož plyne, že ta reklamní zařízení provozovaná v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy, která byla silničním správním úřadem povolena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Žalovaný dovodil, že vzhledem k nabytí účinnosti uvedené novely – od 1. 9. 2012 – měla být do tohoto data všechna reklamní zařízení z ochranných pásem silnic I. třídy odstraněna jejich vlastníky. Nezáleží přitom na tom, zda byla povolena stavebním úřadem.

8. Žalovaný proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

III. Replika žalobkyně

9. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného poukázala na znění žalovaným citovaného přechodného ustanovení novely zákona o pozemních komunikacích, přičemž k tomu zdůraznila, že uvedená povinnost se váže pouze na ta reklamní zařízení, která byla silničním správním úřadem povolena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nejedná se tedy o všechna reklamní zařízení, nýbrž pouze o ta, která byla povolena silničním správním úřadem. V případě žalobkyně však v době zahájení provozu zařízení nebylo toto povolení nezbytné a nejedná se tak o reklamní zařízení povolené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dané ustanovení z tohoto důvodu nemůže být aplikováno na projednávanou věc. Žalobkyně dále uvedla, že povolení silničního správního úřadu nikdy neměla a k jeho zajištění nikdy nebyla správním orgánem ani vyzvána.

10. Závěrem repliky pak žalobkyně dále namítla promlčení výzvy žalovaného k odstranění reklamního zařízení, a to v obecné promlčecí lhůtě, která v dané věci počala běžet uplynutím pěti pracovních dnů po 1. 9. 2017.

11. Podáním ze dne 19. 8. 2023 žalobkyně na základě nahlédnutí do soudního spisu konstatovala, že v důsledku jejího pochybení obsaženého v žalobě soud vyžádal nesprávnou spisovou dokumentaci (sp. zn. SÚ 3896/92–Šp, sp. zn. SU/7820/2008 Pe a sp. zn. SU/6016/2011 Di). Z tohoto důvodu vyzvala soud, nechť opatří správnou dokumentaci vztahující se k předmětným reklamním zařízením – sp. zn. SÚ 3895/92–Šp, sp. zn. Su/7817/2008 Pe a sp. zn. SU/6015/2011 Di, a tou provede důkaz.

IV. Řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

12. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 63 A 26/2023–53, kterým projednávanou žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování krajský soud dospěl k závěru, že sporovanou výzvou odstraňovaná reklamní zařízení nacházející se na oplocení umístěném na pozemku p. č. 1155/1 v k.ú. České Budějovice 2, byla žalobkyní realizována, aniž by byla rozhodnutím stavebního úřadu v souladu s § 71 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném ke dni 15. 6. 1992, povolena. Od roku 1992 se proto jednalo o stavebním úřadem nepovolenou, tzv. černou stavbu, kterou byla žalobkyně povinna na základě sporované výzvy odstranit. K tomuto krajský soud doplnil, že na zákonnost této výzvy nemá vliv skutečnost, že byla žalovaným odůvodněna toliko absencí souhlasu silničního správního úřadu, když podstatné je, že šlo o stavbu stavebním úřadem nepovolenou, což zakládá důvodnost této výzvy.

13. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 7 As 263/2023–34, shledal kasační stížnost směřující proti uvedenému rozsudku krajského soudu důvodnou, pročež krajský rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí dovodil, že krajský soud zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, když se nevypořádal s námitkami nezákonnosti předmětné výzvy uplatněnými v žalobě. V souladu s § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v dalším řízení má krajský soud rozhodnout i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

V. Právní hodnocení krajského soudu

14. V souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu se krajský soud zabýval shora předestřenými žalobními námitkami.

15. V rámci ústního jednání konaného dne 25. 9. 2023, které vyústilo ve vyhlášení shora zmíněného rozsudku č.j. 63 A 26/2023–53, krajský soud provedl důkaz spisovou dokumentací týkající se řízení o povolení stavby reklamní plochy, kterou si vyžádal od stavebního úřadu Magistrátu města České Budějovice. Z této dokumentace bylo zjištěno, že žalobkyně nedatovanou žádostí požádala o povolení stavby reklamního zařízení na pozemku p. č. 1155/2 v k.ú. České Budějovice 2, k této žádosti přiložila souhlas odboru dopravy Úřadu města České Budějovice a souhlas Služby dopravní policie. Této žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Úřadu města České Budějovice ze dne 15. 6. 1992, zn. SÚ 3896/92/Šp, jímž byla stavba reklamního zařízení na pozemek p. č. 1155/2 v k.ú. České Budějovice 2 umístěna. Na základě opakovaných návrhů žalobkyně na změnu – prodloužení platnosti povolení reklamních panelů, bylo povolení umístění reklamních zařízení opakovaně prodlužováno – rozhodnutí ze dne 4. 11. 2002, zn. SÚ/9008/02/Pe, ze dne 3. 1. 2006, zn. SU/12028/2005 Pe, ze dne 30. 6. 2008, zn. SU/7817/2008 Pe a rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011, zn. SU/6015/2011 Di. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo užívání reklamních zařízení povoleno po dobu trvání platnosti nájemní smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou.

16. Soud o věci znovu rozhodl během dalšího ústního jednání konaného dne 19. 6. 2024. V rámci tohoto jednání krajský soud za účelem ověření existence souvisle zastavěného území v dotčené oblasti provedl dokazování situačním výkresem dotčeného území, který byl soudu předložen žalovaným během předešlého ústního jednání dne 25. 9. 2023 (situační výkres je založen na č.l. 49 soudního spisu) a dále nákresem pořízeným krajským soudem pomocí aplikace https://www.ikatastr.cz/#kde=48.97898,14.46369,19&info=48.97861,14.46295&mapa=letecka&vrstvy=parcelybudovy,cislabudov (printscreen je založen na č.j. 88 soudního spisu).

17. V projednávané věci je jako nezákonný zásah označena výzva žalovaného ze dne 16. 5. 2023 k odstranění reklamních zařízení. Tato výzva byla judikaturou správních soudů (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013, č. j. 3 A 52/2013 – 31, rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 23/2014 – 24, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, č. j. 29 A 56/2015 – 120 či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 As 69/2016 – 39 a ze dne 17. 1. 2019, č.j. 7 As 397/2018–35) opakovaně vymezena jako úkon podle jeho části čtvrté, proti kterému není přípustný řádný opravný prostředek, pročež je žalovatelná v režimu zásahové žaloby dle § 82 a násl. s. ř. s.

18. Z posledně uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že ten, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

19. Aktivní legitimace v řízení o žalobě ve smyslu § 82 s. ř. s. svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu. Přímé zkrácení na svých právech postupem žalovaného, spočívající ve výzvě k odstranění reklamního zařízení, je ze strany žalobkyně tvrzeno a je jím argumentováno. Tato podmínka řízení je tedy splněna. Pokud jde o legitimaci pasivní, žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení zásah provádí. Tímto správním orgánem je nepochybně žalovaný; jeho identifikace není spornou; sporná není ani skutečnost, že jde o správní orgán. I tato podmínka řízení je tedy splněna.

20. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Sporovaná výzva byla žalobkyni doručena dne 16. 5. 2023, žaloba byla ke krajskému soudu podána dne 14. 7. 2023, objektivní dvouletá i subjektivní dvouměsíční lhůta proto byla zachována.

21. Současně dle § 87 odst. 1 s. ř. s. platí, že v případě tzv. deklaratorních zásahů, o který se jedná i v nynější věci (jde o jednorázový zásah s trvajícími účinky – srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2021, č.j. 9 As 55/2020–54), soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

22. Rozhodující otázkou v nyní posuzovaném případě je, zda výzva žalovaného ze dne 16. 5. 2023 směřující k odstranění nepovoleného reklamního zařízení provozovaného žalobkyní, byla nezákonným zásahem či nikoli.

23. Z obsahu výzvy k odstranění reklamních zařízení provozovaných žalobkyní se podává toliko to, že důvodem odstranění reklamních zařízení je jejich umístění bez povolení silničního správního úřadu (krajského úřadu, odboru dopravy a silničního hospodářství).

24. Z vyjádření žalovaného k žalobě dále vyplývá, že důvodem výzvy k odstranění reklamních zařízení bylo naplnění podmínek čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., dle kterého platí, že reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Po uplynutí této doby, nebylo–li vydáno nové povolení, musel vlastník reklamní zařízení odstranit. K odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace pak dojde bez ohledu na skutečnost, že reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem (srov. § 31 odst. 9 zákona o provozu na pozemních komunikacích – důraz doplněn).

25. Aby tedy bylo možné přistoupit k odstranění reklamního zařízení charakterem spadajícího pod citované přechodné ustanovení, musí být naplněny tři podmínky, (1) musí jít o zařízení nacházející se v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy, (2) musí jít o zařízení povolované silničním správním úřadem přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 196/2012 Sb. a (3) musí jít o zařízení, které po uplynutí 5 let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 196/2012 Sb. nemá vydáno nové povolení. V.A Ochranné pásmo silnice 26. Krajský soud se v prvé řadě zabýval tím, zda jsou předmětná reklamní zařízení umístěna v ochranném pásmu silnice I. třídy a dospěl k závěru, že tomu tak je.

27. Dle § 30 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[k] ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo souvisle zastavěné území obcí slouží silniční ochranná pásma. Silniční ochranné pásmo pro nově budovanou nebo rekonstruovanou dálnici, silnici a místní komunikaci I. nebo II. třídy vzniká na základě rozhodnutí o umístění stavby nebo společného povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje.“ 28. Podle § 30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích se „Silničním ochranným pásmem pro účely tohoto zákona rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy vozovky nebo přilehlého jízdního pásu silnice I. třídy nebo místní komunikace I. třídy.“ 29. Definice souvisle zastavěného území podle § 30 odst. 3 byla do zákona o pozemních komunikacích vložena zákonem č. 186/2006 Sb. a zněla takto: „Souvisle zastavěným územím obce (dále jen „území“) je pro účely určení silničního ochranného pásma podle tohoto zákona území, které splňuje tyto podmínky: a) na území je postaveno pět a více staveb, b) mezi jednotlivými stavbami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých staveb (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy staveb, spolu se stranami upravených půdorysů staveb, tvoří území. Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy.“ 30. Zákonem č. 152/2011 Sb., jímž byl zákon o pozemních komunikacích s účinností ode dne 1. 7. 2011 novelizován, došlo ke změně definice souvisle zastavěného území (§ 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), která nadále zní takto: „Souvisle zastavěným územím obce (dále jen „území“) je pro účely určení silničního ochranného pásma podle tohoto zákona území, které splňuje tyto podmínky: a) na území je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí, b) mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých budov(u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy budov, spolu se stranami upravených půdorysů budov, tvoří území. Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy.“ (důraz doplněn)

31. Znění zvýrazněné definice zastavěného území, účinné v době vydání sporované výzvy, je rozhodné pro posuzovanou věc. Uvedenou změnu definice souvisle zastavěného území obce totiž nedoprovázela žádná přechodná ustanovení a její přímá účinnost odpovídá veřejnému zájmu na tom, aby pozornost řidičů nebyla nadměrně rušena reklamními zařízeními.

32. Ke stejnému závěru dospěl též Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 24. 9. 2020, č.j. 62 A 13/2020–110: „Zdejší soud již opakovaně judikoval (kupříkladu v rozsudku ze dne 17.5.2018, č.j. 30 A 169/2017–90, či ze dne 23.10.2019, č.j. 31 A 87/2019–71), že právní úprava dle zákona č. 152/2011 Sb., kterou došlo ke zpřísnění dané regulace s ohledem na posílení bezpečnosti silničního provozu, se uplatní i v případě, že reklamní zařízení byla původně zřízena v souladu s právními předpisy. Nelze přitom dovozovat, že by zásah zákonodárce do legitimního očekávání vlastníka reklamního zařízení byl neproporcionální. „V této souvislosti lze ostatně poukázat i na obsáhlé posouzení veřejného zájmu na tom, aby pozornost řidičů nebyla nadměrně rušena reklamními zařízeními, které provedl Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17. Tyto změny zákona pak dle krajského soudu vyústily v současný stav, kdy je k provozování reklamního v silničním ochranném pásmu nezbytné povolení silničního správního úřadu bez ohledu na to, zda bylo reklamní zařízení povoleno stavebním úřadem. Proti tomuto závěru stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší a Nejvyšší správní soud neshledává žádný důvod jej jakkoliv korigovat. Sám Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že existence souhlasu stavebního úřadu s umístěním reklamního zařízení nemá vliv na posouzení zákonnosti výzvy silničního správního úřadu podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích (kromě již citovaného rozsudku č. j. 4 As 356/2018 – 35, srov. dále rozsudky ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 252/2017 – 67, nebo ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 – 84). Tento závěr aproboval rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2732/18...“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2019, č.j. 7 As 382/2019–30). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.11.2019, č.j. 4 As 303/2018–68, „...novela č. 152/2011 Sb. splňuje test proporcionality, není v rozporu s ústavním pořádkem a legitimně omezuje provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu. Skutečnost, že se reklamní zařízení nachází v silničním ochranném pásmu, způsobuje toliko to, že podléhá pravomoci silničního správního úřadu. Všechna zařízení nemusí být automaticky odstraněna; k jejich dalšímu provozování je však zapotřebí požádat silniční správní úřad o příslušné povolení. Ten následně posoudí, zda je v místě možné reklamní zařízení provozovat či nikoli.“ 33. Shodný závěr lze dovodit též z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2023, č.j. 5 As 127/2022–46 bod [41] a [46]: „Z citovaného ustanovení je zřejmé, že přechodné ustanovení se vztahuje pouze na reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že přechodné ustanovení nedopadá na silniční ochranné pásmo silnice III. třídy. Z toho však nelze dovozovat, že povolovací režim k provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu, respektive, že se definice souvisle zastavěného území obce ve znění, jak byla do zákona o pozemních komunikacích zakomponována novelou č. 152/ 2011 Sb., na silnice III. třídy vůbec neuplatní. Předmětná definice byla změněná ještě před účinností novely č 196/2012 Sb. a všichni vlastníci, jejichž reklamní zařízení se v důsledku změny definice ocitla mimo zastavěné území obce, měli povinnost reagovat na tuto legislativní změnu a požádat příslušný správní úřad o povolení ke zřízení či provozování reklamního zařízení dle § 31 zákona o pozemních komunikacích, a to bez rozdílu.“ […] Novela zákona č. 152/2011 Sb. neobsahovala žádné přechodné ustanovení, čili přizpůsobit se nové definici měli všichni vlastníci reklamního zařízení nacházející se nově v ochranném silničním pásmu, a to bez rozdílu. (důraz doplněn)

34. Z citovaného rozhodnutí tudíž vyplývá, že se definice zastavěného území ve znění novely přijaté zákonem č. 152/2011 Sb., užije i v případě, kdy reklamní zařízení bylo umístěno v území, které dříve parametry souvisle zastavěného území splňovalo.

35. Jak krajský soud zjistil na základě provedeného dokazování, dané území, v němž se nachází dotčená reklamní zařízení, nesplňuje podmínky pro naplnění zákonem stanovených definičních znaků pro souvisle zastavěné území. Uvedené plyne ze snímku předloženého žalovaným během ústního jednání konaného dne 25. 9. 2023, jímž krajský soud provedl dokazování v rámci ústního jednání dne 19. 6. 2024. Z tohoto podkladu bylo zjištěno, kde je reklamní zařízení umístěno (nachází v bezprostřední blízkosti silničního tělesa) a že se zde souvisle zastavěné území obce ve smyslu legální definice dle zákona o pozemních komunikacích nenachází. Na snímku jsou vyznačeny budovy, které disponují číslem popisným, jedná se o budovy č.p. XA, č.p. XB, č.p. XC, č.p. XD, č.p. XE a č.p. XF; uvedené budovy netvoří souvisle zastavěné území, neboť spojnice mezi rohy zvětšených půdorysů jsou delší než 75 metrů. Krajský soud tento závěr ověřil pomocí aplikace https://www.ikatastr.cz/#kde=48.97898,14.46369,19&info=48.97861,14.46295&mapa=letecka&vrstvy=parcelybudovy,cislabudov, prostřednictvím které byl pořízen printscreen, jímž krajský soud při jednání dne 19. 6. 2024 rovněž dokazoval, a ze kterého je zřejmé, jak umístění reklamního zařízení, tak poloha všech pro věc rozhodných objektů nacházejících se v dané oblasti. Z tohoto snímku bylo jednoznačně zjištěno, že žalobou poukazovaný objekt občanské vybavenosti nacházející se na pozemku p.č. 1156/4 nemá číslo popisné ani evidenční a že ostatní v úvahu přicházející objekty disponující číslem popisným nesplňují parametry zastavěného území dle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.

36. Dotčená reklamní zařízení se tak bezpochyby nachází v ochranném pásmu silnice I. třídy – silnice I/3. V.B Povolení silničního správního úřadu 37. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že na základě rozhodnutí Úřadu města České Budějovice, stavebního odboru, ze dne 15. 6. 1992, zn. SÚ 3896/92/Šp, bylo dle § 39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), umístěno velkoplošné reklamní zařízení žalobkyně na dvou dřevěných podporách, hliníkové konstrukce o rozměrech 10,2 m × 2,4 m, na pozemku parc. č. 1155/2 v k.ú. České Budějovice. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že návrh žalobkyně na umístění stavby reklamního řízení byl doložen předepsanou dokumentací a předepsanými doklady. V rámci projednávání umístění zařízení byla dána souhlasná stanoviska ÚM – odboru dopravy, odboru hlavního architekta, PRŽP a Služby dopravní policie ČR České Budějovice.

38. Žalobkyně nemožnost aplikace již shora zmíněného čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon o pozemních komunikacích, dále dovozuje z nesplnění druhé přechodným ustanovením uvedené podmínky, dle jejího názoru totiž v nynějším případě nejde o reklamní zařízení povolované silničním správním úřadem přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 196/2012 Sb. Žalobkyně disponuje stále platným rozhodnutím stavebního úřadu o umístění reklamního zařízení, které bylo legálně umístěno před nabytím účinnosti zákona č. 13/1997 Sb.

39. Žalobkyně jinými slovy namítá, že novela zákona o pozemních komunikacích provedená zákonem č. 196/2012 Sb. na posuzovaný případ nedopadá, neboť se vztahuje toliko na reklamní zařízení povolená před účinností této novely silničním správním úřadem, nikoli stavebním úřadem. Obdobnou argumentací se správní soudy rovněž již zabývaly. „Argumentaci stěžovatele, že s ohledem na zakotvení povinnosti k odstranění nepovolených reklamních zařízení novelou č. 196/2012 Sb. neexistuje podle aktuální legislativní úpravy zákonné ustanovení, na základě něhož by měl vlastník povinnost odstraňovat stavby pro reklamu v souvisle zastavěném území obce povolené a provozované v souladu se zákonem před nabytím účinnosti novely č. 152/2011 Sb., Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Ustanovení § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích ve znění po výše uvedených novelách stanoví povinnost odstraňovat reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu, kterým nebylo příslušným silničním správním úřadem vydáno povolení podle § 31 odst. 1 téhož zákona, bez rozdílu. V poslední větě § 31 odst. 9 se navíc výslovně stanoví, že odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedena bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem. Skutečnost, že reklamní zařízení stěžovatele bylo zřízeno na základě souhlasu stavebního úřadu s provedením této stavby, proto nebrání vydání výzvy podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2019, č.j. 4 As 357/2018–39, zvýrazněno krajským soudem).

40. Nejvyšší správní soud v již shora citovaném rozhodnutí ze dne 9. 10. 2023, č.j. 5 As 127/2022–46, k této otázce dále uvedl: „Jak správně poznamenal krajský soud, územní souhlas ani souhlas s povolením stavby vydaný stavebním úřadem v roce 2009 není dostatečným právním titulem pro zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu silnice III. třídy. Pro umístění reklamního zařízení podél pozemní komunikace bude v zásadě třeba územní rozhodnutí a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru dle stavebního zákona. Nad rámec toho však zákon o pozemních komunikacích stanoví další podmínky pro umístění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu, tedy mimo souvisle zastavěné území obce. Pokud tedy zákon o pozemních komunikacích podmiňuje zřízení a provozování reklamního zařízení povolením ze strany silničního správního úřadu, jak činí v § 30, resp. § 31, nemůže být toto povolení nahrazeno rozhodnutím od stavebního úřadu. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky, která oprávnění k provozování reklamního zařízení dovozuje z rozhodnutí stavebního úřadu z roku 2009. Stěžovatelka měla ve vlastním zájmu po změně právní úpravy zjistit, zda se dříve povolené reklamní zařízení nově nenachází mimo souvisle zastavěné území obce ve smyslu nové definice dle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb., a požádat příslušný správní orgán o povolení. Novela zákona č. 152/2011 Sb. neobsahovala žádné přechodné ustanovení, čili přizpůsobit se nové definici měli všichni vlastníci reklamního zařízení nacházející se nově v ochranném silničním pásmu, a to bez rozdílu. Navíc, podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích platí, že při naplnění dispozice normy je nutné reklamní zařízení odstranit a zajistit jeho likvidaci bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem (zákon o pozemních komunikacích stanovil stejné pravidlo též ve znění zákona č. 152/2012 Sb. v § 31 odst. 7).“ 41. Z citovaných rozhodnutí tak plyne nejen to, že definice zastavěného území nacházející se v právní úpravě zakotvené § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ode dne 1. 7. 2011, se užije i na veškerá reklamní zařízení umístěná před účinností této novely, ale i to, že rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby reklamního zařízení vydané před účinností přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., pro provoz reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice již nepostačuje a ze strany provozovatele takového reklamního zařízení je nezbytné opatřit povolení silničního správního úřadu.

42. Pokud tedy žalobkyně po změně právní úpravy neověřila, zda se její dříve povolená reklamní zařízení nenachází v zastavěném území obce a neopatřila si povolení silničního správního úřadu k jejich dalšímu provozu, lze dospět k závěru, že žalovaný postupoval správně, pokud žalobkyni z důvodu absence tohoto povolení vyzval k odstranění reklamních zařízení. K vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích totiž postačuje zjištění, že toto zařízení je umístěno v silničním ochranném pásmu bez příslušného povolení silničního správního úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2019, č.j. 4 As 356/2018–35).

43. Krajský soud uzavírá, že splněna je i poslední podmínka dotčeného přechodného ustanovení (absence nového povolení silničního správního úřadu), neboť žalobkyně novým povolením silničního správního úřadu nedisponuje.

44. Důvodnou pak nebyla shledána ani námitka promlčení práva žalovaného k podání výzvy k odstranění reklamního zařízení, neboť zákon o pozemních komunikacích ani správní řád jako lex generalis neznají obecnou úpravu promlčení, pročež se lze promlčení dovolávat pouze v případech zákonem výslovně stanovených. Zákon o pozemních komunikacích v ustanovení, které upravuje možnost vyzvat provozovatele k odstranění reklamního zařízení, žádné promlčení neuvádí, a proto byl žalovaný oprávněn žalobkyni vyzvat k odstranění dotčených reklamních zařízení kdykoli v době po nabytí účinnosti a za splnění podmínek čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb.

VI. Závěr a náklady řízení

45. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto byla na základě § 87 odst. 3. s. ř. s. zamítnuta.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Replika žalobkyně IV. Řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem V. Právní hodnocení krajského soudu V.A Ochranné pásmo silnice V.B Povolení silničního správního úřadu VI. Závěr a náklady řízení