63 A 28/2022 – 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: M.O., IČO X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Kazbundou sídlem Luční 253, Štěkeň proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2022, č. j. KUJCK 136519/2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 11. 11. 2022, č. j. KUJCK 136519/2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, obecního živnostenského úřadu, ze dne 5. 9. 2022, č.j. Ž/5392/2022/GV/1030656/5, bylo žalobci podle § 58 odst. 1 písm. a) s odvoláním na § 6 odst. 1 písm. b) a v návaznosti na § 6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském oprávnění (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Důvodem tohoto rozhodnutí byla ztráta podmínky bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona, kdy žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022 (pravomocným téhož dne), č.j. 8 To 314/2021, odsouzen za úmyslný trestný čin spočívající ve vylákání výhody na dani a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Uvedeného trestného činu ze žalobce dopustil tím, že jako člen statutárního orgánu ve spol. HOBAK a.s. za pomoci dalších osob v daňovém přiznání za zdaňovací období červen 2013 a srpen 2013 úmyslně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to na základě fiktivních faktur jiného subjektu, vystavených za odstraňování škod po podvodních na území hl. města Prahy v roce 2013, ačkoli věděl, že tato plnění nebyla dotčeným subjektem jako plátcem daně nikdy realizována a uplatnění daně z přidané hodnoty na vstupu je tak v rozporu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Tímto žalobce spolu s dalšími vylákal daňovou výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 509 285 Kč a současně zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 827 514,87 Kč. Za uvedený trestný čin byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 let. Prvostupňový orgán v rozhodnutí dovodil souvislost spáchaného trestného činu s podnikáním žalobce a dále zdůvodnil, proč je zrušení živnostenského oprávnění žalobci proporcionální, vhodné a potřebné.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění potvrdil. V návaznosti na odvolací námitky konstatoval, že dotčený trestný čin svou povahou jednoznačně souvisí s podnikatelskou činností žalobce a dále se ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu stran přiměřenosti vhodnosti a potřebnosti omezení žalobcova práva podnikat. Skutečnost, že se žalobce dotčené trestné činnosti dopustil před více než deseti lety označil žalovaný za irelevantní s tím, že rozsudek soudu, jímž byl žalobce uznán vinným z uvedeného trestného činu, nabyl právní moci dne 1. 3. 2022, přičemž délka vyšetřování a soudního řízení, po kterou se žalobce žádné další trestné činnosti nedopustil, byla zohledněna při stanovení výměry trestu v rozsudku městského soudu.

II. Podstatný obsah žaloby

3. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 5. 12. 2022. Napadené rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné, neboť se nijak nevypořádává s otázkou, zda skutek, za který byl žalobce odsouzen nějak souvisí s podnikáním, k němuž mu bylo odňato živnostenské oprávnění. Shodného pochybení se pak dle žalobce dopustil též prvostupňový orgán, ačkoli dle judikatury Nejvyššího správního soudu (žalobce výslovně cituje rozhodnutí č.j. 9 As 229/2014–36) byl povinen se touto otázkou zabývat.

4. Pokud by se správní orgány v projednávané věci tímto vztahem zabývaly, musely by dospět k závěru, že skutek, pro který byl žalobce odsouzen, není s jeho podnikatelskou činností souvztažný. Tento skutek totiž dle žalobce spočíval v „účelovém vytvoření skupiny osob … za účelem neoprávněného vyžádání vratky daně“. Žalobce ovšem neměl podnikání založeno na zakládání a přeprodávání obchodních společností, když jeho veškerá činnost spočívala vždy pouze se zemědělstvím. Z uvedeného je dle žalobce zjevné, že předmět jeho podnikání nijak nesouvisel a nesouvisí se skutkem, kterým byl uznán vinným.

5. Závěrem pak žalobce namítá porušení principu proporcionality, když mezi spácháním skutku a odebráním živnostenského oprávnění byla značná časová prodleva. Žalobce jednak přišel o svou jedinou dlouhodobou obživu a současně s ohledem na tuto prodlevu nepředstavuje pro společnost a podnikatelské prostředí jakékoliv riziko.

6. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející prvostupňové zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k namítanému neposouzení vztahu žalobcem spáchaného trestného činu a jeho podnikatelské činnosti uvedl, že prvostupňový orgán postupoval správně, pokud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dotčený trestný čin je daňový a souvisí tak s jakoukoli podnikatelskou činností, neboť povinností každého podnikatele je dodržovat daňové zákony. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem projednávané věci pak uvedl, že žalobce jako člen statutárního orgánu ve spol. HOBAK a.s., která v době spáchání trestného činu byla mj. držitelem živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona “, se dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby právě v rámci uvedené podnikatelské činnosti, jež vykonával v podobě odstraňování škod po povodních. Dle žalovaného tak jde o bezprostřední souvislost mezi spáchaným trestným činem a podnikáním žalobce.

8. K namítané absenci návaznosti či souvztažnosti skutku s podnikáním žalobce, žalovaný uvedl, že žalobce byl odsouzen za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kdy jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti HOBAK a.s. uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to na základě fiktivních faktur vystavených za odstraňování škod po povodních dodavatelem SNOW WINGS s r.o., ačkoli věděl, že tato plnění nebyla nikdy uvedenou společností realizována a uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu je tak v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Dle žalovaného tak žalobce vykonával činnost, která obsahově naplňuje živnostenské oprávnění, kterého byl žalobce držitelem, když fiktivními fakturami získal neoprávněné výhody na dani. Žalobou uváděné zakládání a přeprodávání obchodních společností není s ohledem na uvedené skutkem, za který byl žalobce odsouzen, jedná se o popis způsobu, jak trestnou činnost žalobce vykonával.

9. K tvrzení žalobce, dle něhož jeho podnikatelská činnost spočívala pouze v činnosti zemědělské, žalovaný uvedl, že z příslušné evidence ověřil, že dotčená obchodní společnost HOBAK a.s. nikdy nebyla držitelem osvědčení o vykonávání zemědělských činností, a proto žalobce nebyl zemědělským podnikatelem.

10. K námitce žalobce týkající se nezohlednění značné časové prodlevy mezi spácháním skutku a odebráním živnostenského oprávnění, žalovaný konstatoval, že závazným podkladem ve správním řízení je pouze rozsudek soudu ze dne 1. 3. 2022, č.j. 8 To 314/2021, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2022. Správnímu orgánu přitom nepřísluší hodnotit časovou prodlevu od spáchání trestného činu a odsouzení žalobce. Žalobou namítaný časový odstup byl dle žalovaného zohledněn již při stanovení výměry trestu ve rozhodnutí soudu.

11. K namítanému porušení principu proporcionality žalovaný uvedl že se živnostenský úřad řádně vypořádal se všemi kritérii tohoto principu. Spáchaný trestný čin je dle žalovaného závažným daňovým zločinem, a proto zrušení živnostenského oprávnění žalobci považuje za přiměřené opatření, které je v souladu s veřejným zájmem na plnění daňových povinností podnikatelskými subjekty. Veřejným zájmem je pak dle žalovaného i to, aby v podnikatelském prostředí působily osoby poctivé, dodržující právní předpisy. V projednávaném případě tak veřejný zájem přesahuje nad negativními důsledky omezení práva žalobce podnikat.

12. S ohledem na shora uvedené žalovaný vyjádřil své přesvědčení o správnosti napadeného rozhodnutí, a proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

14. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť obě strany sporu s takovým postupem souhlasily (resp. k výzvě krajského soudu nevyjádřily nesouhlas).

15. Žaloba je důvodná.

16. Předmětem sporu v projednávané věci je otázka naplnění podmínek pro zrušení živnostenského oprávnění dle § 58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona, podle kterého k tomuto zrušení může dojít, pokud nejsou splněny všeobecné podmínky oprávnění dané § 6 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona. Mezi tyto podmínky patří mj. bezúhonnost podnikatele, která dle § 6 odst. 2 živnostenského zákona není naplněna, pokud je podnikatel pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, jestliže byl spáchán v souvislosti s podnikám či s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen.

17. Závěr o ztrátě bezúhonnosti podnikatele tak lze učinit za kumulativního splnění (1) pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin, (2) který souvisí s podnikáním či předmětem podnikání, (3) pokud se na podnikatele v takovém případě nehledí jako by odsouzen nebyl.

18. V projednávané věci není mezi stranami sporu o naplnění první podmínky ztráty bezúhonnosti, když žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 314/2021, ze dne 1. 3. 2022, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku.

19. Z obsahu tohoto rozhodnutí se konkrétně podává, že uvedená trestná činnost spočívala v jednání žalobce, coby člena statutárního orgánu spol. HOBAK a.s. (žalobce byl členem představenstva a v době od 26. 10. 2010 do 14. 10. 2015 z této pozice jednal za společnost samostatně), který v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen a srpen 2013 úmyslně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu na základě fiktivních faktur vystavených spol. SNOW WINGS s.r.o., a to za odstraňování škod po povodních na území hl. m. Prahy v roce 2013, ačkoli věděl, že tato plnění nebyla nikdy uvedenou společností realizována a uplatnění daně z přidané hodnoty na vstupu je tak v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Popsaným jednáním žalobce vylákal a zkrátil daň v celkové výši 1 336 799,87 Kč. Z uvedeného rozsudku trestního soudu, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2022, a kterým byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 28 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu čtyř let a dále k peněžitému trestu ve výši 60 000 Kč, vyplývá, že k zahlazení odsouzení ve smyslu § 105 trestního zákoníku dosud nedošlo.

20. Klíčovým posouzením tak je souvislost shora popsané trestné činnosti žalobce s jeho podnikáním či předmětem jeho podnikání. K tomu byla již v minulosti řešena otázka výkladu spojení „souvislost s podnikáním“, konkrétně to, zda se jedná o jakoukoli obecnou souvislost úmyslné trestné činnosti podnikatele s jakýmkoli podnikáním či zda je i v tomto případě třeba zohlednit konkrétní podnikatelskou činnost posuzovaného subjektu.

21. Judikatura Nejvyššího správního soudu tato subkritéria vyložila na základě teleologického výkladu plynoucího ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08 (151/2009, N 83/53 SbNU 51), který se zabýval ústavností části předchozí úpravy (účinné do 31. 7. 2010), přičemž dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, ve znění zákona č. 167/2004 Sb., bylo v rozporu s čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v uvedeném nálezu obecně konstatoval, že „[s]myslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena“.

22. Nejvyšší správní soud vycházeje z uvedených hledisek vyložil podmínku „souvislost s podnikáním“ jako závěr, k němuž vede v každém případě úvaha správního orgánu o tom, zda skutková podstata trestného činu spáchaného úmyslně souvisí s aprobovanou činností konkrétní podnikatelské osoby. Tuto souvislost je třeba vždy patřičně odůvodnit stejně jako naplnění smyslu a účelu podmínky bezúhonnosti po zvážení proporcionality takového řešení v daném případě. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č.j. 9 As 69/2008–50)

23. Obdobně rozhodoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 2. 2. 2012, č. j. 7 As 47/2011–84 či v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2015, č.j. 9 As 229/2014–36, kde mj. uvedl, že „[j]e proto nutno posoudit, zda spáchaný úmyslný trestný čin [...] souvisí s podnikáním stěžovatele. Tuto úvahu je nutno učinit právě s ohledem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti omezující základní právo podnikat.“ Dále konstatoval, že „[h]lediskem posuzování musí vždy být to, zda povaha trestné činnosti osoby způsobuje obavu z dotčení základních práv a svobod třetích osob při výkonu konkrétní aprobované činnosti a zda by zásah do práva na podnikání nebyl v rozporu s principem proporcionality. Otázku, jestli má trestná činnost takovou souvislost s podnikáním (nebo předmětem podnikání), že způsobuje ztrátu bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona, je třeba zodpovědět v kontextu konkrétní věci a živnostenského oprávnění. Nejvyšší správní soud tím nezpochybňuje názor stěžovatele, vyjádřený v kasační stížnosti, že existují určité trestné činy, které budou pro svou obecnou povahu souviset s jakoukoliv podnikatelskou činností. Tato souvislost by však musela být ve všech takových případech odůvodněna vztahem ke každé jednotlivé podnikatelské činnosti. Výklad podmínky bezúhonnosti, dle kterého trestný čin spáchaný v souvislosti s některou z podnikatelských činností osoby je automaticky důvodem pro zrušení všech jejích živnostenských oprávnění, neúměrně zasahuje do základního práva podnikat a je tak v rozporu s ústavou.“ (důraz doplněn) V posuzovaném případě přitom uzavřel, že „[e]xistuje bezprostřední vztah mezi trestnou činností stěžovatele a jeho podnikáním, protože jednání, kterým naplnil skutkovou podstatu trestného činu, věcně úzce souvisí s předmětem činnosti zapsaným v živnostenském rejstříku stěžovatele, tj. ‚Zprostředkování obchodu a služeb, Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků.‘ Skutečnost, že se v případě spáchaného trestného činu jednalo o činnost související s cennými papíry je irelevantní, neboť podstatná je povaha činnosti (zprostředkování, poradenství a konzultace) a nikoliv předmět, s nímž je spojena.“ 24. Dotčenou problematikou se zabýval též Vrchní soud v Praze, který ve svém rozhodnutí ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 7 Cmo 229/2018 uvedené závěry Nejvyššího správního soudu dále rozvinul: „Ze žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit, že by trestná činnost měla souviset toliko s vlastním podnikáním osoby, jejíž bezúhonnost se posuzuje. Spáchá–li posuzovaná osoba úmyslný trestný čin v souvislosti s podnikatelskou činností určité jiné osoby (v uvedeném případě šlo o trestnou činnost ve funkci člena statutárního orgánu – pozn. krajského soudu), přičemž provozuje nebo následně započne provozovat vlastní podnikatelskou činnost, respektive vykonává nebo má vykonávat funkci ve voleném orgánu obchodní korporace, ve stejném oboru, nelze tuto osobu nadále považovat za bezúhonnou ve smyslu ŽZ. Uvedený závěr přitom platí bez ohledu na vztah mezi odsouzeným (pachatelem trestného činu) a podnikatelem, s jehož činností trestný čin souvisel, tj. zda byl odsouzený členem statutárního orgánu podnikatele, jeho zástupcem či jeho zaměstnancem; podstatná je především souvislost trestného činu s podnikatelskou činností této osoby.“ (důraz doplněn)

25. Lze tedy učinit dílčí závěr, že správní orgány jsou v rámci posouzení ztráty bezúhonnosti povinny vždy posuzovat souvislost úmyslné trestné činnosti s konkrétní aprobovanou činností dotčeného podnikatele, přičemž je bez významu, pokud trestná činnost byla touto osobou spáchána jako podnikatelem na základě živnostenského oprávnění či ve funkci orgánu obchodní korporace, podstatná je souvislost trestné činnosti dané osoby s podnikatelskou činností, která je jí rušena. Existují přitom určité trestné činy, které pro svou obecnou povahu budou souviset s jakoukoli podnikatelskou činností, avšak i v těchto případech je třeba tuto souvislost pečlivě odůvodnit ve vztahu ke každé jednotlivé posuzované podnikatelské činnosti.

26. Ve věci nyní projednávané správní orgány zrušily žalobci (IČO 72052821) živnostenské oprávnění s předmětem Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.

27. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že správní orgány v projednávané věci byly povinny hodnotit souvislost trestné činnosti žalobce, tedy zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a jeho aprobované podnikatelské činnosti. Předmětem podnikání žalobce byla Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona s konkrétním oborem činnosti Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti. Správní orgány tak byly povinny hledat souvislost trestného činu zkrácení daně právě s touto konkrétní podnikatelskou činností.

28. Z uvedeného závěru vyplývá, že není důvodná námitka žalobce, podle které správní orgány měly hodnotit souvislost jeho podnikatelské činnosti se skutkem popsaným jako „účelového vytvoření skupiny osob … za účelem neoprávněného vyžádání vratky daně“. Tato část výroku trestního rozsudku představuje toliko popis žalobcova úvodního jednání, které vedlo k jeho navazující trestněprávně relevantní činnosti. Je třeba připomenout, že až jeho následná činnost, tedy podání daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, jimiž uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty na základě fiktivních faktur, naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240, odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. s) trestního zákoníku. Proto správní orgány hodnotily souvislost podnikání žalobce s touto úmyslnou trestnou činností, nikoli s činností v podobě účelového vytvoření skupiny osob za účelem neoprávněného vyžádání vratky daně. Odůvodnění této souvislosti obsažené ve správních rozhodnutích krajský soud nehodnotí jako nepřezkoumatelné, neboť jsou z něj zřejmé důvody, pro které byla tato rozhodnutí vydána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č.j. 1 Afs 92/2012–45)

29. Prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí konstatoval souvislost trestné činnosti žalobce s jeho živnostenským podnikáním, neboť předmět tohoto podnikání se shoduje s předmětem činnosti, kterou se zabývala spol. HOBAK a.s., kde žalobce působil v pozici statutárního orgánu, a v rámci které k trestné činnosti došlo. Tímto totožným předmětem podnikání byla správním orgánem označena Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.

30. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil totožný závěr s tím, že spol. HOBAK a.s. v době spáchání trestného činu byla držitelem živnostenského oprávnění s předmětem podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, tedy totožného oprávnění jako je živnostenské oprávnění žalobce. Souvislost s podnikáním tak dle žalovaného byla prokázána. Žalovaný pak dále s odkazem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, č.j. 9 As 229/2014–36 dovodil, že trestná činnost v podobě krácení daně je obecnou trestnou činností související s každým podnikáním.

31. Krajský soud v prvé řadě považuje za nutné korigovat závěry správních orgánů stran souvislosti podnikatelských činností žalobce. Podstatou posouzení splnění podmínky bezúhonnosti je souvislost úmyslné trestné činnosti podnikatele s jeho živnostenským oprávněním, nikoli souvislost činnosti vykonávané podnikatelem, při které se trestné činnosti dopustil, s předmětem řešeného živnostenského oprávnění.

32. S posledně uvedeným závěrem žalovaného, který navazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, se ovšem krajský soud ztotožňuje, neboť trestný čin krácení daně, poplatku a jiné podobné platby obecně souvisí s každou podnikatelskou činností, když každý podnikající subjekt musí dodržovat povinnosti plynoucí mu z daňových předpisů (v projednávané věci se jedná o povinnost daňového subjektu podávat správná, průkazná a úplná daňová přiznání). Žalobce v minulosti využil podnikatelského oprávnění k tomu, aby páchal rozsáhlou trestnou činnost. Modus operandi při páchání trestné činnosti žalobce přitom nebyl vázán na konkrétní obor činnosti náležející do volné živnosti. Vykazování fiktivních služeb lze nepochybně praktikovat u libovolného oboru živnosti. Daňová trestná činnost žalobce, coby statutárního orgánu společnosti HOBAK a.s., proto v obecné rovině souvisí s jeho podnikatelskou činností jako osoby samostatně výdělečně činné, která je nyní předmětem řízení o zrušení živnostenského oprávnění, a kterou je Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona – obor Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti.

33. Uvedená daňová trestná činnost ovšem automaticky nevede vždy ke zrušení živnostenského oprávnění. Jde pouze o základní předpoklad pro vydání napadeného rozhodnutí. Dále je třeba uvážit, zda povaha trestné činnosti žalobce způsobuje obavu z dotčení základních práv a svobod třetích osob při výkonu konkrétní aprobované činnosti (živnostenského oprávnění) a zda by zásah do práva na podnikání nebyl v rozporu s principem proporcionality (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č.j. 55 A 36/2022–43).

34. Test proporcionality metodologicky sestává ze tří kroků – testu vhodnosti, potřebnosti přiměřenosti v užším smyslu. Prvním je hodnocení podústavního práva hlediskem vhodnosti, jehož obsahem je posuzování zvoleného normativního prostředku z pohledu možného naplnění sledovaného účelu. Není–li daný normativní prostředek způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. Druhým krokem uplatnění principu proporcionality je posouzení právní úpravy hlediskem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritu z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty – základního práva nebo veřejného statku. Lze–li zákonodárcem sledovaného účelu dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Sleduje–li posuzovaná úprava na straně jedné ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, na straně druhé však jinou omezuje, třetí hledisko principu proporcionality, jímž je poměřování, představuje metodologii zvažování těchto v kolizi stojících ústavních hodnot. (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)

35. Správní orgán prvního stupně v projednávané věci přijaté řešení označil za potřebné, protože živnostenský úřad nemůže nijak zabránit tomu, aby se podnikatel nadále dopouštěl takové trestné činnosti, kterou ve značném rozsahu zkrátil daň a vylákal výhodu na dani a významně tak ovlivnil práva třetích osob. K dosažení cíle uvedeného v § 6 živnostenského zákona je dle správního orgánu vhodné zrušit žalobci jeho živnostenské oprávnění, neboť za bezúhonnou se pro účely živnostenského zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže tento čin byl spáchán v souvislosti s podnikáním. K hledisku přiměřenosti živnostenský úřad uvedl, že si je vědom negativních důsledků omezení práva podnikat pro žalobce, avšak tyto nepřevažují pozitiva, která představují veřejný zájem. Veřejný zájem na zrušení živnostenského oprávnění žalobci mají přednost před základním právem podnikatele podnikat. Princip proporcionality tak dle prvostupňového orgánu byl dodržen.

36. Dle žalovaného se prvostupňový orgán se všemi kritérii proporcionality řádně vypořádal a žalovaný se s jeho závěry ztotožňuje. Žalobce spácháním uvedeného trestného činu ohrozil práva a zájmy třetích osob zejména tím, že vytvořil řetězec obchodních společností, jejich účelem bylo zkrátit daňovou povinnost nebo vylákat odpočet daně z přidané hodnoty, touto trestnou činností ve značném rozsahu zkrátil daň a vylákal výhodu na dani, čímž významně ovlivnil práva třetích osob, České republice a Finančnímu úřadu pro Prahu 5 pak způsobil značnou škodu. Veřejným zájmem je, aby v podnikatelském prostředí působily osoby poctivé, dodržující právní předpisy a aby nebyla narušována hospodářská soutěž. Dle žalovaného je pak irelevantní, že se žalobce trestné činnosti dopustil před 10 lety před vydáním trestního rozsudku, podstatná je právní moc uvedeného rozsudku, který je pro správní orgány závazným podkladem v řízení. Délka, po kterou bylo trestní řízení vedeno, je již zohledněna v rámci stanovení výměry uloženého trestu.

37. Krajský soud se s uvedenými výstupy testu proporcionality provedeného správními orgány neztotožňuje a připomíná, že zrušení živnostenského oprávnění z důvodu ztráty bezúhonnosti není sankcí v pravém slova smyslu, nýbrž určitým ochranným prostředkem, jenž sleduje primárně zájem na ochraně společnosti před negativními dopady podnikání živnostníků, kteří sice splňují ostatní podmínky pro výkon živnosti, nicméně vzhledem k jejich předchozímu jednání jsou důvodné obavy, že výkonem živnosti budou poškozovat oprávněné zájmy třetích osob (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019, č.j. 7 As 146/2018–18 či ze dne 17. 12. 2021, č.j. 5 As 246/2021–15).

38. Jakkoli krajský soud v rámci hodnocení kritéria vhodnosti souhlasí s tím, že zrušení živnostenského oprávnění žalobci bezpochyby povede k ochraně práv třetích osob, neboť žalobce již nebude v dotčeném oboru moci podnikat a uzavírat obchodní vztahy, nelze však akceptovat následné strohé konstatování, podle nějž prvostupňový orgán nenašel jiný prostředek, kterým by žalobci zabránil páchat dotčenou trestnou činnost.

39. Předně je třeba upozornit, že Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře (viz např. rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, č.j. 9 As 69/2008–50) opakovaně vymezil vůči stigmatizujícímu výkladu bezúhonnosti podnikatele. Nelze totiž domýšlet, jak se podnikatel bude chovat v budoucnu a a priori toto jeho chování zpochybňovat. Takové úvahy jsou nejenže nesprávné, ale zejména spekulativní. K tomu je vhodné doplnit, že přechozí právní úprava (živnostenský zákon ve znění do 29. 2. 2000) ztrátu bezúhonnosti stavěla právě na obavě z opakování dané trestné činnosti. Tato úprava ovšem byla následně změněna s tím, že „[n]adále se nebude při posuzování bezúhonnosti zjišťovat, zda je dána obava z opakování trestné činnosti při provozování živnosti, neboť tato právní úprava umožňovala v rámci správní úvahy úřadu příliš subjektivní hodnocení“ [viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (sněmovní tisk PSP č. 263/0)]. Z tohoto důvodu nelze automaticky předpokládat, že žalobce bude daňovou trestnou činnost opakovat, a nelze proto spekulovat, jak této činnosti bez dalšího zabránit. Povinností správních orgánů bylo zjistit a řádně zdůvodnit, zda existuje jiný prostředek, který by naplňoval účel v podobě ochrany zájmů třetích osob, nikoli snaha o najití prostředku, kterým by živnostenský úřad zabránil páchání trestné činnosti žalobce.

40. V této souvislosti krajský soud poznamenává, že český právní řád zná i další možnosti kontroly plnění daňových povinností žalobce. Takové kontrolní mechanismy nabízí např. daňový řád, lze poukázat zejména na vyhledávací činnost daňových orgánů a s nimi spojenou preventivní daňovou kontrolu. Správní orgány tak byly povinny uvážit v rámci druhého kroku testu proporcionality též prostředky daňového řádu, které sledují účel v podobě ochrany zájmů třetích osob.

41. Krajský soud se dále neztotožnil ani se závěry posouzení třetího hlediska principu proporcionality, jímž je test přiměřenosti v užším smyslu, tedy poměřování základního práva podnikatele podnikat a ochrany základních práv a svobod třetích osob, jež by mohly být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena. Správní orgány popsaly dotčenou trestnou činnost žalobce s tím, že se jedná o zvlášť závažný zločin, kterým žalobce zkrátil daň ve značném rozsahu. Dále uvedly, že práva podnikatele v projednávané věci nepřevažují veřejný zájem na tom, aby oprávnění žalobci bylo zrušeno, aby v podnikatelském prostředí působily osoby poctivé, dodržující právní předpisy a aby nebyla narušována hospodářská soutěž. Taková úvaha je dle krajského soudu nedostatečná, neboť správní orgány nezohlednily všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o převažujícím veřejném zájmu, resp. je zhodnotily nesprávně.

42. V rámci tohoto posouzení totiž správní orgány byly povinny hodnotit rovněž následné chování pachatele trestného činu a dobu, která od spáchání trestného činu a od jeho potrestání uplynula. (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2022, č.j. 62 A 85/2021–36) Jedině řádně zdůvodnění výjimečných (z hlediska závažnosti trestné činnosti) a intenzivních (krátká doba od spáchání trestné činnosti) okolností posuzované věci by mohla vést k závěru o přiměřenosti správními orgány přijatého řešení, tedy o převažujícím veřejném zájmu na zrušení živnostenského oprávnění žalobce. Správní orgány však proporcionalitu přijatého řešení v těchto ohledech posoudily nesprávně, resp. ji z hlediska chování žalobce v době po spáchání trestného činu nezohlednily vůbec.

43. Nelze přitom souhlasit se žalovaným, dle kterého je délka doby, uplynuvší od spáchání trestné činnosti pro řešenou věc irelevantní, když byla zohledněna v rámci soudem uloženého trestu. Správní řízení o zrušení živnostenského oprávnění a trestní řízení je s ohledem na rozdílný předmět těchto řízení nutno striktně oddělovat, proto závěry trestního řízení nelze vztahovat na řízení správní. Je tudíž lhostejno, že délka doby, jež uplynula od spáchání trestné činnosti žalobce, již byla zohledněna v délce soudem uloženého trestu. Správní orgány v projednávané věci naopak měly tuto délku zohlednit při posouzení přiměřenosti dopadů svých rozhodnutí. Intenzita zájmu na ochraně práv třetích osob a společnosti ve vztahu k právu žalobce na podnikání totiž bude postupným plynutím času klesat. Na žalobce tedy nelze nahlížet tak, že podmínku bezúhonnosti nesplňuje „navždy“. Vždy bude věcí posouzení konkrétních okolností, zda již právo žalobce na podnikání převážilo zájem na ochraně třetích osob a společnosti. Takové posouzení však bylo ze strany správních orgánů provedeno chybně, neboť správní orgány označily běh doby, která od spáchání trestného činu žalobce uplynula, za irelevantní. Krajský soud proto shledal námitku žalobce týkající se porušení principu proporcionality důvodnou a správní orgány tak napříště budou povinny tento svůj závěr, v intencích shora uvedeného, řádně zdůvodnit.

V. Závěr a náklady řízení

44. S ohledem na konstatovanou vadu napadených rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

45. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

46. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

47. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými soudními poplatky ve výši 1 000 Kč (za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) a 3 000 Kč (za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu), celkem tedy 4 000 Kč, a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby) celkem v částce 6 200 Kč bez DPH [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, přistoupil krajský soud ke zvýšení jeho odměny o tuto daň na částku 8 228 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení