63 A 32/2024– 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobců: a) F. R. b) M. R. zastoupeni R. R. obecným zmocněncem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: EG.D, s.r.o., IČO 21055050 sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2024, č. j. KUJCK 115709/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Okresního národního výboru, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „okresní národní výbor“) ze dne 2. 2. 1982, zn. j. VÚP/18/82–Ze, byla podle § 66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 1982 (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), a § 9 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění do 16. 7. 1992, povolena stavba nazvaná „elektrické přípojky k rekreační chatě u X“, nacházející se dnes v katastrálních územích X.

2. Magistrátu města České Budějovice, stavebnímu úřadu, bylo dne 4. 4. 2023 doručeno odvolání žalobců proti prvostupňovému rozhodnutí. Ze žalobci podaného odvolání zejména vyplývalo, že stavbu okresní národní výbor umístil a povolil mimo jiné na pozemcích ve vlastnictví žalobců parc. č. XA, XB, XC v k. ú. a obci X, zapsaných na listu vlastnictví č. X v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrálním pracovištěm České Budějovice (dále jen „pozemky parc. č. XA, XB, XC“), a na pozemcích s těmito bezprostředně sousedícími, aniž by v rámci správního řízení s žalobci, jakožto účastníky řízení, jednal. Dále žalobci uvedli, že s obsahem prvostupňového rozhodnutí se seznámili až při nahlížení jejich obecného zmocněnce do spisu sp. zn. SU/5521/2022 Bi dne 29. 3. 2023.

3. Stavební úřad dovodil, že žalobci nebyli opomenutými účastníky předmětného správního řízení vedeného okresním národním výborem. Z tohoto důvodu posoudil jejich odvolání jako nepřípustné a postoupil jej žalovanému.

4. Žalovaný se se závěrem správního orgánu prvního stupně ztotožnil a rozhodnutím ze dne 23. 4. 2024, č. j. KUJCK 48873/2024, podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), odvolání žalobců jako nepřípustné zamítl.

5. Krajský soud uvedené rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 63 A 20/2024–43, zrušil podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Soud dospěl k závěru, že odvolací řízení bylo v dané věci stiženo vadou spočívající v porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Uvedené pochybení založilo podstatnou vadu řízení před správními orgány, neboť žalobci neměli možnost jakkoli reagovat na množství podkladů rozhodnutí opatřených prvostupňovým orgánem za účelem ověření, zda je bylo lze považovat za opomenuté účastníky či nikoli.

6. Žalovaný v navazujícím řízení uvedené pochybení napravil, žalobcům umožnil seznámit se s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Se závěrem stavebního úřadu se žalovaný opětovně ztotožnil a žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 4. 10. 2024, č. j. KUJCK 115709/2024 podle § 92 odst. 1 správního řádu, odvolání žalobců jako nepřípustné zamítl.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti napadenému rozhodnutí podali žalobci dne 30. 10. 2024 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) správní žalobu, kterou se domáhají, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

8. V projednávané věci dle žalobců není sporu o tom, že právní předchůdce žalobců (F. R., nar. X), byl v době vydání prvostupňového rozhodnutí a žalobci byli v době vydání napadeného rozhodnutí a stále jsou vlastníky pozemků parc. č. XA, XB a XC, na kterých byla stavba umístěna, a tyto pozemky jsou zároveň pozemky bezprostředně sousedícími s pozemky, na kterých byla stavba povolena. Dále je dle žalobců nesporné, že okresní národní výbor s právním předchůdcem žalobců ani se žalobci jako s účastníky řízení při vydávání prvostupňového rozhodnutí nejednal.

9. Žalobci dále rozporují závěr žalovaného, že žalobcům, resp. jejich právnímu předchůdci, nesvědčilo postavení účastníků řízení s ohledem na tehdejší stavebně správní praxi uvedenou v časopisu Územní plánování a urbanismus, ročník VI/1979, ze které mimo jiné vyplývalo, že dotýká–li se územní řízení pozemků, které jsou v užívání socialistické zemědělské organizace ve smyslu tehdejších zákonů, je účastníkem řízení tato socialistická zemědělská organizace a vlastník takového pozemku naopak v uvedených případech není účastníkem územního řízení, protože vydáním rozhodnutí nemůže být ve svém vlastnickém právu k pozemku přímo dotčen. Tento závěr žalovaného je dle žalobců nepřezkoumatelný a zcela nesprávný.

10. Nepřezkoumatelnost uvedeného závěru žalobci shledávají v tom, že dle jejich názoru z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, na základě čeho dospěl žalovaný k závěru, že pozemky parc. č. XA, XB a XC byly v době vydání prvostupňového rozhodnutí v užívání socialistické zemědělské organizace, dále které socialistické zemědělské organizaci takové právo mělo svědčit a z jakého důvodu se měl žalovaným odkazovaný postup, který má dle jeho názoru oporu ve stavebně správní praxi, v řízení o vydání prvostupňového rozhodnutí aplikovat. Není tak dle žalobců ani zřejmé, proč byl dán důvod proto, aby okresní národní výbor v řízení, v němž vydal prvostupňové rozhodnutí, se žalobci, resp. jejich právním předchůdcem, nejednal.

11. Uvedený závěr žalovaného je pak dle žalobců nesprávný z toho důvodu, že ze žádného ustanovení právních předpisů nevyplývalo, že by vysvětlivky Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj uveřejněné v příloze shora zmíněného časopisu měly povahu normativního právního aktu, jímž byl okresní národní výbor povinen se v řízení řídit, nebo že by měly povahu právního předpisu takové právní síly, že by derogoval ustanovení zákona. Rovněž z žádného ustanovení zákona o zemědělském družstevnictví a zákona o užívání půdy nevyplývá, že by jimi byla vyloučena aplikace § 34 odst. 1 a § 59 odst. 1 stavebního zákona ve vztahu k vlastníkům pozemků, které měly v užívání socialistické zemědělské organizace. To neplyne ani s žalovaným uváděného § 37 zákona o zemědělském družstevnictví ani z § 1 zákona o užívání půdy.

12. Žalobci uzavírají, že jim, resp. jejich právnímu předchůdci, svědčilo v řízení, v němž bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno, postavení účastníků řízení v souladu § 34 odst. 1 a § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. V souvislosti s tím žalobci namítají, že byli jako opomenutí účastníci tohoto řízení oprávněni podat proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Dospěl–li žalovaný v napadeném rozhodnutí k opačnému závěru a odvolání žalobců coby osob zjevně neoprávněných jako nepřípustné zamítl, zatížil své rozhodnutí vadou nezákonnosti a mělo by dle žalobců být soudem zrušeno.

13. Žalobci dále rozporují závěr žalovaného, že jimi podané odvolání je nepřípustné z toho důvodu, že nabyli vlastnické právo k pozemkům až v době, kdy již bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno. Ze žalobci odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3138/10, dle jejich názoru vyplývá, že pokud okresní národní výbor nejednal s právním předchůdcem žalobců jako s účastníkem řízení, ač s ním jako s účastníkem řízení jednat měl, prvostupňové rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci a odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí podané žalobci, jakožto právními nástupci vlastníka pozemků parc. č. XA, XB a XC, je nutno posoudit jako odvolání podané přímo tímto jejich vlastníkem v době vydání prvostupňového rozhodnutí, jakožto řádně podané opomenutým účastníkem řízení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 As 228/2017–32, přitom dle žalobců vyplývá, že opomenutému účastníkovi řízení běží lhůta pro podání odvolání až od okamžiku, kdy se s obsahem rozhodnutí, jež odvoláním napadá, seznámil. Proto se žalobci domnívají, že seznámili–li se s prvostupňovým rozhodnutím dne 29. 3. 2023 při nahlížení jejich zástupce do spisu a odvolání proti tomuto rozhodnutí podali dne 4. 4. 2023, je nepochybné, že podali odvolání včas.

14. Žalobci dále namítají, že se žalovaný odmítl zabývat jejich návrhy na doplnění dokazování, které uvedli v podání ze dne 29. 9. 2024. Tímto podáním reagovali na výzvu žalovaného, ve které je informoval o ukončení shromažďování podkladů pro rozhodnutí a možnosti vyjádřit se k nim. Žalobci navrhovali výslech žalobců a svědků, jakož i listinné důkazy. Těmito důkazními prostředky chtěli prokázat nevědomost jejich právního předchůdce o realizaci stavby podzemního kabelového vedení nízkého napětí.

15. Žalobci argumentují, že v jejich případě nelze aplikovat závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010–57, který stanovil podmínky pro to, aby opomenutý účastník řízení mohl ztratit právo na odvolání, pokud se včas dozvěděl o rozhodnutí. Žalobci uvádějí, že jejich situace je odlišná, protože stavba podzemního kabelového vedení není transparentní a jejich právní předchůdce, vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu, neměl reálnou možnost se o stavebních pracích dozvědět. Navíc nikdy ke stavebním pracím nedal souhlas. Žalobci zdůrazňují, že v dané věci nebyla splněna první podmínka pro ztrátu práva na odvolání, neboť jejich právní předchůdce neměl možnost se seznámit s obsahem rozhodnutí.

16. Žalobci dále tvrdí, že žalovaný nesprávně aplikoval § 82 odst. 4 správního řádu, který se týká koncentrace řízení a který v době vydání rozhodnutí stavebního úřadu neplatil. Podle žalobců měl žalovaný postupovat podle starého správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.), který neobsahoval zásadu koncentrace řízení. Dle žalobců se tato zásada navíc neuplatňuje při posuzování účastenství. Vzhledem k tomu, že se žalovaný odmítl zabývat jejich námitkami a použil nesprávný právní předpis, žalobci uzavírají, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a mělo by být zrušeno.

17. Závěrem žalobci namítají, že žalovaný odmítl posoudit jejich tvrzení o tom, že jim svědčí účastenství v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí stavebního úřadu (VÚP/18/82–Ze). Dle žalobců žalovaný nesprávně konstatoval, že hodnocení účastenství jejich právního předchůdce v řízení z roku 1982 není pro věc klíčové. Žalovaný měl v souladu s § 32 odst. 1 správního řádu prokázat, že jejich právní předchůdce měl faktickou možnost zjistit, že na jeho pozemcích jsou prováděny stavební práce. Žalovaný však k tomuto, i přes navrhované důkazy, žádné dokazování neprovedl. Vzhledem k výše uvedenému, žalobci uzavírají, že rozhodnutí žalovaného není založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu, a proto by mělo být zrušeno.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém závěru o nepřípustnosti odvolání žalobců. Z obsahu správního spisu jakož i z údajů v katastru nemovitostí plyne, že stavbou povolenou v roce 1982 je dotčen toliko pozemek p. č. XC, pozemky p. č. XA a XB stavbou dotčeny nejsou a žalobci ani nejsou jejich vlastníky. Vlastníkem pozemku, na němž byla v roce 1982 povolena stavba, byl právní předchůdce žalobců, F. R. (nar. X), žalobci nabyli vlastnické právo až v roce 1988.

19. Hodnocení, zda právní předchůdce žalobců skutečně měl být účastníkem stavebního řízení, není pro projednávanou věc klíčová, neboť není relevantní. I pokud by žalovaný dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobců měl být účastníkem tehdejšího řízení, podstatné je pouze to, že se postavení tzv. opomenutého účastníka domáhá nikoli tento původní vlastník, nýbrž až jeho právní nástupci, žalobci, kteří se však stali vlastníky až v době, kdy předmětné stavební řízení bylo ukončeno a stavba realizována. Žalobci tak nebyli a ani teoreticky nemohli být účastníky daného stavebního řízení. K tomu žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010–57.

20. Žalobci uváděný nález Ústavního soudu na věc nedopadá, neboť se dle žalovaného týká jiné otázky a vychází z odlišných okolností. Po cca 35 letech od nabytí vlastnického práva a po 40 letech existence stavby a trvání pokojného stavu nelze na žalobce nahlížet jako na opomenuté účastníky řízení. Takový přístup by byl dle žalovaného nepřiměřeně tvrdý vůči třetím osobám (zejména stavebníkovi) a byl by v rozporu s ochranou práv nabytých v dobré víře a principem právní jistoty.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

22. Žaloba není důvodná.

23. Jádrem sporu je v projednávané věci otázka účastenství původního vlastníka stavbou dotčeného pozemku pana F. R. (nar. X) ve stavebním řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí okresního národního výboru ze dne 2. 2. 1982, jímž byla povolena stavba elektrické přípojky (šlo o spojené územní a stavební řízení dle § 9 vyhl. č. 85/1976 Sb.).

24. Krajský soud při posuzování dané věci vycházel z obecného východiska, dle kterého může odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podat i právní nástupce opomenutého účastníka stavebního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 5 As 67/2009–157). Výsledné rozhodnutí (zde stavební povolení) se totiž váže k určité nemovité věci – jde o rozhodnutí in rem, nikoli ke konkrétní osobě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 As 77/2013–131).

25. V intencích těchto judikatorních závěrů se krajský soud neztotožnil se zjednodušujícím výkladem žalovaného, dle kterého je odvolání žalobců nepřípustné toliko z důvodu se stali vlastníky dotčeného pozemku až v době, kdy bylo stavební řízení ukončeno a stavba byla realizována. Přesto však jde o závěry, z nichž v jádru lze vycházet, jak bude krajským soudem zdůvodněno níže.

26. Krajský soud považuje na základě předložené spisové dokumentace za prokázané, že předmětná stavba z roku 1982 se nachází mj. na pozemku p. č. XC, který jediný je ve vlastnictví žalobců. Ti jsou přitom oprávněni hájit pouze svá veřejná subjektivní práva. Žalobci poukazované pozemky p. č. XA a XB nejsou a nebyly ke dni podání žaloby v jejich vlastnictví.

27. Jako nespornou hodnotí krajský soud skutečnost, že právním předchůdcem žalobců (tj. předchozím vlastníkem uvedeného pozemku p. č. XC) byl pan F. R. To je ve správním spisu doloženo výstupy z dědického řízení z roku 1970, kdy se dědicem pozemku po zemřelé T. R. stal pozůstalý manžel F. R., i darovací smlouvou ze dne 1. 3. 1988, na základě které nabyli předmětný pozemek od F. R. žalobci.

28. Za prokázanou má krajský soud z obsahu spisové dokumentace též skutečnost, že v době vydání rozhodnutí okresního národního výboru v roce 1982 užíval zemědělskou půdu na pozemku p. č. CX Státní plemenářský podnik Koroseky (viz nedatovaná kopie listu vlastnictví, sdělení referentky státního notářství ze dne 6. 3. 1970 a obsah notářského zápisu zn. 7N 209/88). Plemenářský podnik byl veden jako účastník stavebního řízení o povolení elektrické přípojky (viz prvostupňové rozhodnutí včetně připojených doručenek).

29. Problematikou opomenutých účastníků správního řízení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007–118, č. 1838/2009 Sb. NSS, v němž popsal, jakým způsobem by při přezkumu těchto věcí měly správní orgány i soudy postupovat. Jako předběžnou by nejprve měly posoudit otázku, zda v daném konkrétním případě jde či nejde o opomenutého účastníka řízení. Pokud odvolatel/žalobce (či jeho právní předchůdce) není opomenutým účastníkem řízení, odvolání (žalobu) zamítne.

30. Krajský soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je v prvé řadě nucen konstatovat, že žalovaný při zamítnutí odvolání pro nepřípustnost aplikoval nesprávný procesní předpis, neboť postupoval podle správního řádu a nikoliv podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j 5 As 17/2013 – 25, a tam citovanou literaturu); vzhledem k tomu, že v otázce posuzování přípustnosti odvolání však nedoznala právní úprava změn (použití správného právního předpisu by nevedlo k jinému výsledku), nedotýká se toto pochybení zákonnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87, č. 1926/2009 Sb. NSS).

31. Samotný okruh účastníků územního řízení byl vymezen v § 34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., podle kterého „[ú]častníkem územního řízení je navrhovatel a organizace či občané, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám mohou být územním rozhodnutím přímo dotčena. Účastníkem územního řízení o chráněném území a ochranném pásmu či o stavební uzávěře je pouze navrhovatel.“ 32. Okruh účastníků stavebního řízení byl obsažen v § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., podle kterého „[ú]častníky stavebního řízení jsou stavebník, jakož i organizace a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny. U staveb socialistických organizací, které si provádějí jednotlivé organizace samy pro sebe, a u staveb prováděných občany svépomocí (§ 44 odst. 2 a 3) je účastníkem stavebního řízení též osoba, která bude na návrh stavebníka vykonávat odborný dozor“. Zde krajský soud poznamenává, že ačkoli právní úprava zmiňuje toliko občany s vlastnickými právy k sousedním pozemkům, nebyli z okruhu účastníků řízení vyloučeni samotní vlastníci pozemků, na nichž měla být stavba realizována (k tomu srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 A 117/2018–50, bod 28).

33. Podle § 139 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. „[p]od pojmem „jiná práva“ k pozemkům a stavbám, použitým ve spojení „vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám“ (§ 23 odst. 3, § 34 odst. 1, § 59 odst. 1, § 93 odst. 2 a § 97 odst. 1 tohoto zákona), se podle povahy případu rozumí: a) užívání pozemku, kde je užívací právo založeno zákonem nebo rozhodnutím státního orgánu a uživatelé pozemku mohou na něm provádět stavby, b) užívání pozemku, kde na základě užívacího práva určeného smlouvou uživatelé mohou provádět na pozemku stavby a jejich změny, c) právo místního národního výboru nebo socialistické organizace provádět v soukromém nájemním domě stavební úpravy a udržovací práce a d) právo vyplývající z věcného břemene váznoucího na pozemku nebo stavbě.“ 34. Státní plemenářský podnik Koroseky byl dle § 4 zákona č. 86/1972 Sb., o plemenitbě hospodářských zvířat, státní socialistickou organizací, která prostřednictvím svých odborných zootechnických pracovníků plnila úkoly státní péče o rozvoj plemenářství.

35. Podle § 1 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného majetku k zajištění výroby „[s]ocialistické zemědělské organizace, jakož i státní organizace, které plní vědeckovýzkumné úkoly a úkoly výuky pro odvětví zemědělství (dále jen "zemědělské organizace"), užívají půdy; kterou nemají v družstevním nebo náhradním užívání jakož i jiný zemědělský majetek ve vlastnictví občanů a jiných než socialistických organizací, na základě práva užívání k zajištění výroby (dále jen "právo užívání").“ 36. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného majetku k zajištění výroby „[p]rávo užívání je bezúplatné a časově neomezené; opravňuje zemědělskou organizaci k tomu, aby hospodařila s půdou a jiným zemědělským majetkem ve stejném rozsahu, jako by byla vlastníkem, a využívala ji v souladu s právními předpisy pro plnění všech úkolů, které jsou předmětem její činnosti.“ 37. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného majetku k zajištění výroby „[z]emědělská organizace je oprávněna i povinna chránit své právo užívání proti každému, kdo do něho neoprávněně zasahuje.“ 38. Smyslem a účelem citované právní úpravy, stejně jako v případě užívání soukromých nemovitostí zemědělskými družstvy (viz např. zákon č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech či zákon č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví), bylo nadřadit užívací institut socialistických organizací vlastnickému právu soukromých osob. Socialistické organizace tak měly při výkonu svého užívacího práva stejné oprávnění a povinnosti, jaké příslušely vlastníku nemovitosti, pouze nemohly užívané pozemky prodat nebo zatížit. Soukromé vlastnické právo včetně všech procesních práv s ním spjatých byly potlačeny ve prospěch kolektivní formy vlastnického (resp. užívacího) práva.

39. Jakkoli právní úprava účastenství ve stavebním řízení (resp. spojeném územním a stavebním řízení) mezi tyto účastníky řadila kromě organizací užívajících (sousední) pozemky stavby také občany tyto pozemky vlastnící a ty, jejichž vlastnická práva mohla být rozhodnutím dotčena, praxe byla taková, že jako s účastníky stavebního řízení bylo fakticky jednáno pouze se socialistickými organizacemi, kterým svědčilo právo k užívání pozemků. To plyne mj. z přílohy časopisu Územní plánování a urbanismus, ročník VI/1979 – Stavebně správní praxe (je součástí spisové dokumentace), která na str. P 23 uvádí: „[D]otýká–li se územní řízení pozemků, které jsou v užívání podle ustanovení § 37 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, nebo podle ustanovení § 1 zákona č. 123/1975 Sb, o užívání půdy a jiného majetku k zajištění výroby, je účastníkem řízení socialistická zemědělská organizace, která má takové právo užívání, protože územní rozhodnutí se užívacího práva socialistické zemědělské organizace přímo dotýká. Vlastník takového pozemku naopak v uvedených případech není účastníkem územního řízení, protože vydáním územního rozhodnutí se nemůže změnit jeho právní postavení, založené § 37 zákona č. 122/1975 Sb., popř. § 1 zákona č. 123/1975 Sb., a nelze tedy dovodit, že by byl ve svém vlastnickém právu k pozemku přímo dotčen.“ Ačkoli je v citované části pokynů zmiňováno toliko územní řízení, lze popsanou praxi nepochybně vztáhnout i na řízení stavební, čemuž mj. odpovídá skutečnost, že i ve věci nyní projednávané byl jako účastník řízení označen plemenářský podnik, nikoli F. R., coby tehdejší vlastník pozemku.

40. Obdobná praxe je popisována např. též v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 10 Ca 117/2009–27 či v navazujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010–57. Kasační soud v posledně uvedeném rozhodnutí přisvědčil krajskému soudu i správnímu orgánu v tom, že předlistopadová úprava i aplikační praxe vnímala vlastnické právo k pozemkům v družstevním užívání skutečně jako pouhé „holé právo“, tj. jako zcela deformované a neodpovídající současnému pojetí.

41. Krajský soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem dospěl k závěru, že tehdejší přístup praxe k účastenství ve stavebním řízení byl bezpochyby v rozporu se současnými procesními standardy demokratického právního státu. Z hlediska posouzení opomenutého účastenství však je podstatné, že samotná tehdejší právní úprava účastenství v územním a stavebním řízení mezi účastníky jednoznačně řadila také občany, jejichž vlastnická či jiná práva mohla být územním či stavebním rozhodnutím dotčena. Přestože tedy socialistická praxe upřednostňovala účastenství státních organizací v územním a stavebním řízení před účastenstvím vlastníků užívaných pozemků, dospěl krajský soud k dílčímu závěru (a potud přisvědčuje žalobcům), že právní předchůdce žalobců F. R. byl dle právní úpravy platné a účinné v době stavebního povolení opomenutým účastníkem stavebního řízení. F. R. mohl být stavbou elektrické přípojky na svém vlastnickém právu nepochybně dotčen, a to např. s ohledem na vliv stavby na hodnotu pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010–57, bod 21).

42. I přes uvedený závěr však žaloba nemůže být úspěšná.

43. Krajský soud je ve shodě s žalovaným i se závěry Nejvyššího správního soudu v již shora zmiňovaném rozhodnutí ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010–57 (body 22 a 28), toho názoru, že nelze přehlížet skutečnost, že postavení opomenutého účastníka se nyní nedomáhá původní vlastník pozemku, F. R., nýbrž žalobci, kteří se stali jeho vlastníky až v roce 1988, tedy celých 6 let poté, co bylo stavební řízení ukončeno a stavba byla dávno realizována. Jakkoli je nynější věc je oproti případu řešeném Nejvyšším správním soudem odlišná v tom, že jde o podzemní vedení elektrické kabeláže, i přes tuto skutečnost však dle názoru krajského soudu nelze pominout význam běhu času.

44. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již shora zmíněném rozhodnutí sám poukázal na specifičnost situací, ve kterých dochází ke střetu práv opomenutých účastníků s právy „původních“ účastníků řízení „[…] pro pestrost skutkových příběhů tu podle mínění rozšířeného senátu nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové vady řešit. Je tomu tak proto, že se tu obvykle dostávají do obtížně řešitelného střetu založená či deklarovaná rovnorodá práva „původních“ účastníků řízení, kteří v dobré víře ve věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí, které se jim představilo jako pravomocné, předsevzali skutková a právní jednání (ve stavebním řízení, kde k těmto problémům dochází často, například započali stavbu, uzavřeli smlouvy, pronajali postavenou a kolaudovanou budovu apod.), s právy účastníka opomenutého, která bývají stejné hodnoty (např. právo vlastnické).“ 45. Shodnou problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval též v rozsudku ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 29/2012–113, v němž uvedl, že je třeba „[p]ři aplikaci § 84 odst. 3 správního řádu rozlišovat mezi účastníky řízení, se kterými správní orgán první instance v řízení jednal, ale pak jim z nějakého důvodu (např. v důsledku opomenutí) rozhodnutí neoznámil, a účastníky, se kterými správní orgán vůbec nejednal, neboť je za účastníky řízení nepokládal. Zatímco v prvém případě je daný účastník opomenut pouze při oznamování rozhodnutí a jinak měl možnost hájit svá práva v řízení před správním orgánem prvního stupně, v druhém případě trpí prvostupňové rozhodnutí závažnou vadou již jen proto, že bylo zcela znemožněno určitému subjektu se správního řízení účastnit a uplatňovat v něm své námitky, což lze zpravidla jen stěží napravit v odvolacím řízení. Nelze přitom vyloučit, že v konkrétních případech bude na místě i v takových situacích dát přednost dobré víře účastníků v pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.“ 46. Je tedy nutné, při zvažování specifických okolností každé konkrétní věci, poměřovat práva účastníků nabytá prvostupňovým správním rozhodnutím s právy účastníka opomenutého 47. Krajský soud je přesvědčen, že v případě nyní projednávaném se právě o výše popsaný výjimečný případ jedná. V dané věci nelze poskytovat ochranu současným vlastníkům nemovitosti, nýbrž je třeba chránit stavebníka a ostatní účastníky tehdejšího stavebního řízení, kteří nabyli práva v dobré víře v zákonnost a věcnou správnost stavebního povolení. Stavba byla realizována v roce 1982, tedy před 43 lety a prokazatelně nemá žádné negativní dopady na své okolí. Ostatně ani žalobci v samotném odvolání ze dne 1. 4. 2023 nezmiňují žádné konkrétní negativní vlivy stavby na jejich vlastnické právo k pozemku, když toliko namítají nedostatečné odůvodnění stavebního povolení. Jde tedy o 43 let trvající poklidný stav, kdy kabelové vedení je umístěno pod zemským povrchem a zajišťuje elektrifikaci chatové oblasti. Odhlédnout pak nelze ani od skutečnosti, že zpochybňována je toliko dílčí část liniové stavby vedoucí pod povrchem pozemku žalobců a její potenciální budoucí odstranění by bezpochyby ovlivnilo i stav pozemků sousedních vlastníků, jichž se trasa liniového vedení dotýká. Krajský soud je toho názoru, že za nikoli zanedbatelnou dobu 43 let se již jak právní, tak faktické poměry v území nepochybně ustálily a je třeba chránit právní jistotu stavebním povolením dotčených subjektů. Shodný závěr učinil Městský soud v Praze v již zmiňovaném rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 A 117/2018–50, s nímž se krajský soud zcela ztotožňuje: „Zpochybňováním platnosti správních aktů vzniklých v dobách dřívějších a podle tehdejších jistě mnohdy nedokonalých a neúplných předpisů, týkajících se staveb, vůči nimž nikdo celou řadu let nic nenamítal, by se podstatných způsobem mohla narušit právní jistota jejich adresátů a dalších dotčených osob a stejně tak i po dlouhou dobu zachovaný status quo, který byl podle těchto původních předpisů v souladu s tehdejší praxí nastolen.“ 48. Krajský soud na tomto místě uzavírá, že s ohledem na znění § 34 odst. 1 a § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. byl právní předchůdce žalobců opomenutým účastníkem stavebního řízení, které vydání stavebního rozhodnutí okresním národním výborem v roce 1982 předcházelo. I přes tento závěr však odvolání žalobců nemůže být úspěšné, neboť již více než 40 let ustálené vztahy v území a právní jistotu vlastníků pozemků v tomto území nelze zpochybněním aktu z roku 1982 narušovat. Naproti tomu právo nynějších vlastníků stavbou dotčeného pozemku, kdy k zásahu do něj došlo 43 let před tím, než se ochrany začali domáhat, již chránit nelze. Závěry napadeného rozhodnutí, dle kterých žalobci již nyní nemohou vstoupit do práv, které jejich právnímu předchůdci náležely v době řízení vedeném v roce 1982, je tak na základě důvodů výše uvedených správný.

49. Nad rámec uvedeného a toliko pro úplnost považuje krajský soud za vhodné se vyjádřit taktéž k bodu VI. žaloby, v němž je dovozována neaplikovatelnost závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 20/2010–57, na věc nyní projednávanou z důvodu odlišného charakteru řešené stavby. Ta není v případě nyní projednávaném stavbou viditelnou, pročež dle žalobců nelze dovozovat vědomost jejich právního předchůdce o této stavbě, a tedy mu nelze klást k tíži pasivitu ve vztahu ke stavebnímu řízení. Žalovaný v této souvislosti toliko nad rámec konstatoval, že „není postaveno na jisto, že právní předchůdce odvolatelů skutečně měl možnost zjistit realizaci předmětné stavby na jeho, případně sousedních, pozemcích“. Krajský soud tento názor nesdílí – své stěžejní závěry však založil na shora zmíněném významu běhu času a právní jistotě původních účastníků řízení.

50. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již shora citovaném rozhodnutí č. j. 2 As 25/2007–118, dále popsal postup, kdy správní orgán (soud) dospěje k závěru, že odvolatel/žalobce (či jeho právní předchůdce) je opomenutým účastníkem, v takovém případě posoudí včasnost jím podaného odvolání. Soud může „[ž]alobu proti zamítnutí odvolání nebo zamítnutí návrhu na obnovu sám zamítnout (zpravidla pro opožděnost) jen v těch případech, kdy „opomenutý“ účastník, ač prokazatelně znal obsah rozhodnutí dostatečně a včas, nevyužil řádně a ve lhůtách počítaných od seznání obsahu rozhodnutí opravné prostředky, které zákon účastníkovi dává (odvolání, návrh na obnovu řízení), jinak řečeno tehdy, proběhly–li lhůty pro opravné prostředky počítané od fikce oznámení marně.“ 51. Navazující judikatura citované závěry rozšířeného senátu modifikovala a v případě opomenutých účastníků stavebního řízení dovodila, že v některých případech není zapotřebí podrobně zkoumat, zda a kdy byla odvoláním napadená rozhodnutí doručena předchozímu vlastníku pozemku či zda a kdy se s nimi fakticky seznámil, pokud při zachování určité přiměřené míry obezřetnosti (vynaložení přiměřené péče) předchozí či stávající vlastník musel být s existencí stavby srozuměn a nečinil vůči ní žádné kroky (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010–57, body 23 a 26, rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 5 As 395/2021–23, body 18 a 19 či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2023/10).

52. Soud nepřehlédl, že v nynější věci jde o podzemní vedení elektrické kabeláže, stále však jde o stavbu, které si musel být právní předchůdce žalobců vědom již jen z toho důvodu, že za účelem hloubkového umístění kabelu musely být na jeho pozemku provedeny výkopové práce. Kabel byl uložen cca 80 cm v zemi a jeho připojení bylo provedeno z obecní trafostanice, přičemž celková délka výkopu od trafostanice k elektrifikovaným chatám byla pouze 800 m. Krajský soud je přesvědčen, že F. R. musel mít o pokládce kabelu povědomí, když jím obývaný dům č. p. X (pozemek p. č. XD) se dle katastru nemovitostí nachází v dohledové vzdálenosti max 220 m od stavby na pozemku p. č. XC a v ještě menší vzdálenosti od samotné trafostanice (cca 75 m), odkud byl výkop prováděn. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že F. R. bylo v té době X let a byl vážně nemocný. Pokládku kabeláže pak lze jen těžko zaměnit za meliorační výkop s drenáží. Přestože uvedené skutečnosti nebyly žalovaným k návrhu žalobců podrobeny dokazování, lze dle krajského soudu i bez tohoto dokazování učinit závěr, že při náležité péči, kterou lze od každého vlastníka očekávat, si právní předchůdce žalobců nemohl nevšimnout, že jsou na jeho pozemku prováděny výkopové práce a pokládán kabel (srov. usnesení Ústavního soudu 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2023/10). Ani přes tuto skutečnost právní předchůdce žalobců nijak aktivně nezasáhl, nebyl svých práv dostatečně dbalý a neuplatnil je v časové souvislosti s realizovanou stavbou.

53. Z darovací smlouvy ze dne 23. 3. 1988, uzavřené mezi žalobci a F. R., pak vyplývá prohlášení žalobců, že je jim stav nabývaných nemovitostí znám. Krajský soud je přesvědčen, že i s ohledem na posledně zmíněné skutečnosti nelze poskytovat ochranu současným vlastníkům nemovitosti, nýbrž je třeba chránit stavebníka a ostatní účastníky tehdejšího stavebního řízení, kteří nabyli práva v dobré víře v zákonnost a věcnou správnost stavebního povolení.

V. Závěr a náklady řízení

54. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první a odst. 7 s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.

56. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

57. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou by jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení