63 A 33/2024–76

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobců: a) R. H., narozený dne b) A. H., narozená dne oba bytem zastoupeni advokátem Mgr. Michalem Pavlasem sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I. obec Včelná, IČO 00245607 sídlem Husova 212, 373 82 Včelná zastoupena advokátem JUDr. Františkem Vavrochem sídlem nám. Přemysla Otakara II., č. 123/36, 370 01 České Budějovice II. EG.D, s. r. o., IČO 21055050 sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno III. Ing. V. Z. bytem IV. F. Z. bytem V. J. Ch. bytem VI. Bc. K. L.. bytem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2024, č. j. KUJCK 123401/2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. 10. 2024, č. j. KUJCK 123401/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 18 729 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V projednávané věci jde o spor o umístění víceúčelového hřiště v obytné lokalitě. Stěžejní je otázka hlukové zátěže a její vliv na pohodu bydlení okolních obyvatel. Žalobci jsou vlastníky bytové jednotky nacházející se v bezprostřední blízkosti plánované stavby.

2. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 11. 7. 2022, č. j. SU/2170/2022–11, bylo vyhověno žádosti osoby zúčastněné na řízení I. („stavebník“) ze dne 6. 4. 2022, a dle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („stavební zákon“), bylo vydáno společné povolení, kterým byl schválen stavební záměr na stavbu s názvem „Víceúčelové hřiště, V., ul. T. s realizací vlastního parkoviště, areálových přípojek elektra, vody a kanalizace“ na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD (všechny v rozsudku uváděné pozemky se nacházejí v katastrálním území V. – pozn. krajského soudu).

3. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali žalobci odvolání, o kterých rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2023, č. j. KUJCK 39276/2023, tak, že odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Zrušujícím důvodem bylo nedostatečné vyhodnocení vlivu záměru na kvalitu prostředí, přičemž žalovaný naznal, že v podkladech pro vydání rozhodnutí zcela chybí informace o budoucím provozu hřiště a uvažované otevírací době (např. provozní řád) a řešen není dostatečně ani hluk a jeho vliv na okolí.

4. Následně vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí ze dne 27. 6. 2023, č. j. SU/2170/2022–28, kterým došlo k opětovnému schválení stavebního záměru dle § 94p odst. 1 stavebního zákona.

5. Odvolání žalobců směřující proti posledně uvedenému prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 1. 2024, č. j. KUJCK 2503/2024, zamítl. Pochybnosti o nadměrné hlukové zátěži byly rozptýleny hlukovou studií. Pokud odvolatelé došli ke zcela odlišným výsledkům nežli autorita k jejich zpracování odborně způsobilá, měli v průběhu nalézacího řízení předložit vlastní studii posouzení hluku od osoby k takovému posouzení odborně způsobilé. Jestliže s předložením takového důkazu otáleli a předložili jej až v odvolacím řízení, nelze takové alternativní odborné posouzení shledat procesně použitelným. Shoda s prvopisem: J. M.

6. Krajský soud výše uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2024 rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 63 A 5/2024–44, zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Soud shledal postup žalovaného, který se odmítl zabývat rešerší k hlukové studii předloženou žalobci v průběhu odvolacího řízení, za nesprávný. Žalobci se proti závěrům studie vymezovali již před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud žalovanému uložil, aby se v dalším řízení žalobci předloženou rešerší týkající se závěrů hlukové studie zabýval.

7. Nynější žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobců opětovně zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 27. 6. 2023 potvrdil. Jak z posouzení hluku předloženého stavebníkem, tak z rešerše k této studii předložené žalobci plyne, že by provozem hřiště mohl impulsivní hluk vznikat, pokud by tak mohl být nazýván. „Nazýván by jím mohl být výhradně tehdy, pokud by z nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, která pojmy vysoce impulsní hluk a impulsní hluk zavádí definuje, nevyplývalo, že se tato na posuzovaný případ nevztahuje.“ Impulsní hluk však v rámci hřiště dle žalovaného není relevantní z důvodu absence veřejnoprávní regulace. Za stávající situace, kdy není žádný hygienický limit hluku právním předpisem stanoven, není možné objektivní hodnotu limitu akustické studie stanovit. Jedinou možností tak je spolehnout se výhradně na abstraktní zhodnocení toho, zda hluk vznikající provozem hřiště může překračovat míru přiměřenou poměrům či nikoli. V rámci institutu pohody bydlení je třeba zvážit negativa a společenské přínosy posuzovaného záměru. Dle žalovaného navzdory předpokladu budoucích hlukových imisí z provozu hřiště jednoznačně převažují jeho společenské přínosy.

II. Shrnutí žaloby

8. Posledně zmíněné rozhodnutí žalovaného bylo žalobci napadeno žalobou doručenou krajskému soudu dne 8. 11. 2024. Svou aktivní procesní legitimaci žalobci dokládají skutečností, že jsou vlastníky bytové jednotky č. X vymezené na pozemku p. č. XE, který se stavebním záměrem bezprostředně sousedí.

9. Stěžejní žalobní námitkou je i v tomto případě negativní dotčení hlukových poměrů v dané lokalitě. To bylo žalobci prokázáno ve správním řízení prostřednictvím jimi předložené akustické studie – dodatečného měření ve skateparku Gutovka na Praze 10 a na předmětném hřišti (ve stádiu výstavby). Tímto měřením byl prokázán vznik pravidelných negativních imisí v podobě impulsního hluku. Žalobci nesouhlasí se závěrem žalovaného, dle něhož tento impulsní hluk nelze z důvodu absence veřejnoprávní regulace reflektovat. Žalovaný v předchozím rozhodnutí prokázání hlukových poměrů v daném místě vyžadoval. Díky rešerši k hlukové studii stavebníka a dodatečnému měření hluku předloženými žalobci bylo prokázáno, že hluková studie je nedostatečná, neboť zcela opomněla impulsní hluk posoudit. Stavebníkova hluková studie tudíž nemohla poskytnout komplexní informaci o poměrech v lokalitě před a po realizaci hřiště.

10. Stavba hřiště překročí dle žalobců administrativně stanovený přípustný limit hluku, který nemůže být 50 dB, nýbrž toliko 38 dB (bod 3.2. rešerše a § 12 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb.). K tomu žalobci dále citují z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006. Uvedenou veřejnoprávní normu (žalobci zřejmě míní nařízení vlády č. 272/2011 Sb. – pozn. krajského soudu), je dle žalobců nutno analogicky aplikovat i v případě výskytu negativní imise, kterou impulsní hluk je, a to i s ohledem na účel této normy.

11. V souvislosti s namítaným negativním dotčením hlukovou imisí žalobci poukazují na skutečnost, že žalovaný nijak nepřihlíží k jim předloženému stanovisku Veřejného ochránce práv č. j. KVOP–32835/2021, a naopak upřednostňuje závěry a stanoviska Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15030/2020–1/OVZ, dle nichž impulsní hluk způsobený nahodilou činností nepodléhá veřejnoprávní regulaci a pokud je přítomen a prokázán, nelze to reflektovat, a to ani ve vztahu k pohodě bydlení.

12. Nadto žalobci namítají negativní zásah do pohody bydlení také z důvodu osvětlení hřiště do výšky 15 m s provozní dobou do pozdních večerních hodin.

13. Napadené rozhodnutí je dle žalobců rovněž nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, a to s ohledem na skutečnost, že se žalovaný námitkami žalobců cílenými na pohodu bydlení nezabýval, neboť dospěl k závěru, že impulsní hluk v tomto směru reflektovat nelze. Tento závěr žalovaný učinil, přestože v předchozím rozhodnutí uvedl, že musí být prokázáno, že stavba negativně neovlivní stávající kvalitu prostředí.

14. Žalobci se dále neztotožnili se závěry žalovaného, dle nichž hřiště zvýší desirabilitu dané lokality. Hodnota okolních nemovitostí bude po realizaci hřiště naopak snížena, a to v důsledku komplexního působení imisí (nárůst dopravy, hluk, výskyt cizích osob). Ke zvýšení hodnoty může dojít pouze v případě nemovitostí nacházejících se v dostatečné vzdálenosti od hřiště, to však nemůže převážit dopady na vlastníky sousedních nemovitostí.

15. S odkazem na § 20 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území, je dále namítáno nevhodné umístění stavebního záměru. Předimenzovaný stadion bez jakýchkoli přechodových ploch umocňuje zásah do pohody bydlení žalobců.

16. Závěrem pak je žalobci namítána překvapivost napadeného rozhodnutí, které od původního požadavku na prokázání absence negativního působení stavby na kvalitu okolního prostředí zcela upustilo a k závěrům prověřování hlukových poměrů nepřihlíží.

17. V projednávané věci bylo prokázáno, že v dané lokalitě dojde v důsledku realizace záměru ke vzniku negativních imisí a k negativnímu dotčení pohody bydlení, pročež je navrhováno žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém závěru o nemožnosti stanovení objektivní hodnoty akustické emise. Hlukové limity nejsou právními předpisy stanoveny, a proto případné akustické výpočty nemají žádnou objektivní vypovídací schopnost. Žalovaný v tomto vycházel z vyjádření Ministerstva zdravotní, které přejal za své. Z tohoto důvodu žalovaný přehodnotil svou dosavadní snahu o objektivizaci imisí hluku a stavebníkem předloženou hlukovou studii označil za nadbytečný podklad.

19. Jakkoli z výsledku měření vyplynul závěr, že v případě řešeného záměru půjde o impulsní hluk, není tato skutečnost relevantní s ohledem na absenci administrativního limitu hluku, který tak není možné provozem překročit. Přítomnost impulsního hluku nelze reflektovat ani ve vztahu k pohodě bydlení. S žalobci navrhovaným použitím analogie limitů zakotvených v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., žalovaný nesouhlasí. K této přistoupit nelze, neboť zákonodárce výslovně stanovil, že uvedené nařízení analogicky aplikovat není možné.

20. Z těchto důvodů žalovaný při posouzení rozsahu dotčení pohody bydlení hlukovou zátěží přistoupil k abstraktnímu posouzení, zda hluk z provozu hřiště může překračovat míru přiměřenou poměrům, či nikoli. Zvažoval tak negativa provozu hřiště (veřejný pořádek, otázku bezpečnosti, obtěžování) a jeho společenské přínosy (pohybové aktivity dětí, zázemí pro rodiče s dětmi). Na základě tohoto uvážení dospěl k závěru, že realizace záměru je plně souladná s obecnými požadavky na výstavbu.

IV. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení

21. Stavebník konstatoval, že splnil veškeré stavebně technické požadavky na výstavbu, pročež napadené rozhodnutí považuje za správné. To z hlediska obsahu splňuje veškeré zákonné náležitosti a je obsáhle a pečlivě zdůvodněno. Stavebník ve shodě s žalovaným uvádí, že právními předpisy nejsou stanoveny žádné limity či technické požadavky pro daný záměr. Zdůrazňuje, že stavba je v souladu se stanovisky dotčených orgánů. Umístění multifunkčního hřiště bylo zvoleno s ohledem na jeho dostupnost pro obyvatele dané lokality. Stavebník odmítl trvalé a pravidelné působení hluku z hřiště, která dle jeho názoru svou intenzitou zásadně neodpovídá impulsnímu hluku. Jeho provoz je limitován počasím a dobou nočního klidu. Jediným záměrem stavebníka je vytvořit tolik potřebné zázemí pro volnočasové aktivity místních obyvatel a zejména dětí. Z těchto důvodů je navrhováno žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

22. Osoba zúčastněná na řízení VI. se s žalobou ztotožnila. Poukázala na zásah do pohody bydlení, ke kterému v důsledku realizace záměru dojde, a ze stejného důvodu zmínila též snížení ceny hodnoty nemovitosti v jejím vlastnictví. Negativní dopad stavby byl uveden též v souvislosti s, již v této době, problematickým parkováním v dané lokalitě. Závěrem zmínila, že nikdo z obyvatel, jichž se kauza přímo dotýká, s výstavbou hřiště nesouhlasí.

V. Replika žalobců k vyjádření žalovaného a navazující reakce

23. Žalobci v reakci na výše shrnutá vyjádření k žalobě zdůrazňují vnitřně rozporný a věcně nesprávný postup žalovaného, který v rámci předešlého řízení lpěl na prokázání hlukových poměrů hlukovou studií, aby následně na základě stanoviska hygienika dospěl k závěru, že studie nemůže žádné relevantní poznatky přinést. Pokud žalovaný uvádí, že nemá, jak akustické hodnoty posoudit, jde dle žalobců o doznání se k nevypořádání jejich námitek stran negativního dopadu hluku na pohodu bydlení. Žalovaný přehlíží fakt, že před realizací hřiště se v dané lokalitě impulsní hluk nevyskytoval, poté se zde prokazatelně vyskytovat bude. Pokud žalovaný tvrdí, že impulsní hluk spjatý s posuzovaným záměrem formálně nelze pojmenovat, a tedy ani dovodit, jde dle žalobců o zcela formalistický přístup odtržený od reality.

24. Žalobci krajskému soudu dále předložily písemnost „Informace k aktuálnímu vývoji a pohodě bydlení“. Jde o printscreen facebookového profilu obce V., který dle jejich názoru dokládá negativní dopad provozu (neefektivitu provozního řádu) hřiště na V.

25. Stavebník v reakci na sdělení žalobců uvedl, že jde o účelový obsah, směřující k nepřímému působení na rozhodování soudu. Připustil, že na hřišti došlo k projevům neslušného chování a vandalismu, proti kterému však obec zakročila. Zdůrazněn naopak byl prokazatelný velký zájem veřejnosti na užívání hřiště. K tomu Stavebník přiložil celé znění zprávy starostky obce ze dne 16. 1. 2025 a nejrelevantnější komentáře občanů.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“). Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud nepovažoval za nutné provádět ve věci jakékoli dokazování.

27. Žaloba není důvodná. VI.A Nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí 28. Krajský soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Z povahy věci je totiž zřejmé že pouze u přezkoumatelného rozhodnutí správního orgánu může krajský soud posoudit důvodnost námitek týkajících se jeho tvrzené nezákonnosti.

29. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

30. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

31. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného je žalobci spatřována v tom, že nebyly řádně vypořádány jejich námitky týkající se pohody bydlení, které přímo navazovaly na odvolací argumentaci stran přítomnosti impulsního hluku zapříčiněné provozem hřiště. Pokud žalovaný dovodil, že impulsní hluk nevzniká a je domnělý, pak se s námitkami týkajícími se pohody bydlení obsahově nevypořádal.

32. Žalovaný se otázkou existence impulsního hluku zabýval na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že jak z posouzení hluku předloženého stavebníkem, tak z rešerše žalobců plyne, že by se o impulsní hluk jednat mohlo, ovšem pouze pokud by tak mohl být nazýván, takto však v daném případě nazýván být nemůže, neboť se na něj nevztahuje nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací („nařízení vlády č. 272/2011 Sb.“). Žalovaný dále uvedl, že se v žádném případě nemůže jednat o hluk vysoce impulsní.

33. Jakkoli jde o ne zcela srozumitelné dílčí konstatování, podstatný je stěžejní závěr žalovaného, prezentovaný též ve vyjádření k žalobě, podle kterého impulsní hluk v rámci hřiště není relevantní z důvodu absence veřejnoprávní regulace.

34. Žalovaný se tak nezabýval odvolacími námitkami žalobců týkajícími se (vysoce) impulsního hluku, nikoli proto, že by impulsní hluk nevznikal, nýbrž proto, že stanovení objektivní hodnoty limitu akustické imise není dle jeho názoru žádným způsobem možné a namítaný impulsní hlukový limit 50 dB, resp. 38 dB tak není na nynější případ aplikovatelný.

35. Důvody, které žalovaného vedly k tomu, že se nezabýval konkrétními námitkami stran limitů impulsního hluku, tak jsou z napadeného rozhodnutí zřejmé, a proto jej v tomto směru nelze hodnotit jako nepřezkoumatelné.

36. Přisvědčit pak nelze ani tomu, že by se žalovaný obsahově nezabýval námitkami cílenými na pohodu bydlení z hlediska hlukových imisí. Dotčením žalobců na pohodě bydlení se žalovaný zabýval na str. 6 napadeného rozhodnutí, kde připustil imise budoucího neměřitelného hluku z provozu hřiště, a v tomto kontextu dále poměřoval negativa a společenské přínosy realizace hřiště.

37. Žalobou napadené rozhodnutí tak výše zmíněným požadavkům na přezkoumatelnost vyhovuje. Skutečnost, že se žalobci s uvedenými posouzeními žalovaného neztotožnili, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezakládá.

38. Napadené rozhodnutí krajský soud neshledal ani překvapivým, přestože s žalobci lze souhlasit v tom, že žalovaný svůj právní náhled oproti řízení předchozímu změnil. Odlišně byla posouzena otázka nutnosti kvantifikace hlukové zátěže. Žalovaný v rámci předchozího řízení, které vyústilo v krajským soudem zrušené rozhodnutí ze dne 5. 1. 2024, k otázce vlivu hlukové zátěže hřiště na pohodu bydlení prověřoval hlukové poměry prostřednictvím stavebníkem doložené hlukové studie. Nynější rozhodnutí vychází z odlišného posouzení, podle kterého vzhledem k absenci administrativního limitu pro náhodné hluky nemá smysl tento hluk kvantifikovat. Měření hluku náhodných zdrojů tak nelze po účastnících požadovat, resp. jimi v tomto smyslu předložené studie nelze akceptovat (jsou bezpředmětné).

39. Ústavní soud k překvapivosti soudních rozhodnutí uvedl, že „soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu“ (rozhodnutí ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12). Jakkoli byl uvedený závěr učiněn ve vztahu k rozhodnutí soudu, lze jej nepochybně analogicky vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

40. Krajský soud v intencích citovaného rozhodnutí a s ohledem na průběh odvolacího řízení v nynější věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není pro žalobce překvapivé. Z obsahu správního spisu se totiž podává, že stavebník v průběhu odvolacího řízení spolu s hlukovou studií předložil také vyjádření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2020, č. j. MZDR 15030/2020–1/OVZ. Právě na základě tohoto vyjádření žalovaný změnil postoj k posuzování vlivu hluku na pohodu bydlení, resp. k otázce měření hluku. Žalobci měli možnost se s tímto podkladem pro rozhodnutí žalovaného seznámit a vyjádřit se k němu – viz výzva žalovaného ze dne 5. 9. 2024, která výslovně na toto stanovisko odkazuje. Toho žalobci využili a v rámci svého podání ze dne 18. 9. 2024 se závěry stanoviska ministerstva, které stavebník přejal za své, vyjádřili výslovný nesouhlas.

41. Ačkoli tedy došlo v průběhu odvolacího řízení ke změně právního náhledu žalovaného na nutnost kvantifikace hlukové zátěže provozu hřiště v rámci hodnocení zásahu do pohody bydlení, žalobci byli obeznámeni s postojem stavebníka, který následně v napadeném rozhodnutí přejal žalovaný, a k tomuto měli možnost se vyjádřit. S ohledem na popsaný průběh odvolacího řízení, kdy další eventuální možnost řešení nabízel stavebník, resp. jím předložené stanovisko ministerstva, tak žalobci nemohli být rozhodnutím žalovaného překvapeni.

42. Navíc i v případě, kdy by krajský soud shledal napadené rozhodnutí překvapivým a z tohoto důvodu jej zrušil, vedl by navazující postup žalovaného toliko k opětovnému seznámení žalobců s tímto – jim již známým – postojem. Ti by pak k tomuto změněnému náhledu žalovaného podali vyjádření, jež by z důvodu předpokládané konzistentnosti jejich postoje bezpochyby odpovídalo výše zmíněnému vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 9. 2024. Takový postup se krajskému soudu jeví jako formalistický, neodpovídající zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. VI.B Impulsní hluk a pohoda bydlení 43. Stěžejní je v této věci otázka, zda žalovaný byl v rámci hodnocení vlivu stavby hřiště na pohodu bydlení žalobců povinen posuzovat a kvantifikovat hluk vzniklý nahodilou činností v rámci výkonu aktivit na multifunkčním hřišti, např. údery míče. Žalobci tento hluk označují jako impulsní hluk.

44. Dle žalovaného i v případě, kdy by impulsní hluk vznikal, nelze jej reflektovat, neboť pro něj neexistuje administrativní limit, který by nebylo možné překročit. Žalobci se naproti tomu dovolávají analogické aplikace § 12 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., dle jejich názoru tedy jde o měřitelnou hodnotu s nepřekročitelným limitem.

45. Krajský soud nejprve k žalobci obecně namítanému nesprávnému výkladu právního pojmu pohoda bydlení, resp. kvalita prostředí, konstatuje, že jde o zcela totožnou námitku jako v řízení předešlém. Soud se s touto námitkou vypořádal pod body 19 a 20 rozhodnutí ze dne 30. 4. 2024, č. j. 63 A 5/2024–44, neshledal přitom, že by se správní orgány v otázce samotného výkladu daného pojmu dopustily jakéhokoli pochybení. Ani ve světle nyní uplatněné námitky nesprávného výkladu pojmu nemá krajský soud důvod se od tohoto závěru odchýlit, pročež na argumentaci tam uvedenou zcela odkazuje.

46. Za vhodné pak krajský soud považuje i v této věci připomenout závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005–116, č. 850/2006 Sb. NSS, k pojmu pohoda bydlení: „Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (z obdobně pojaté definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj, viz Marek Hanák, cit. dílo). […] V konkrétním případě žalobců tedy zhodnocení, zda vliv hluku produkovaného povolovanou stavbou nepřípustně snižuje pohodu bydlení, není proto pouze otázkou obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu, nýbrž je věcí autonomního posouzeni stavebním úřadem či stěžovatelem po zhodnocení všech relevantních okolností, kterými jsou zejména objektivní výsledky hlukových měření, časový rozsah provozu pily (stavební úřad a ostatně i žalovaný tuto skutečnost zohlednili vymezením doby, po kterou smí být pila v provozu; otázkou zůstává, zda takové vymezení je dostatečné vzhledem k tomu, že pilu by podle rozhodnutí bylo možno provozovat i ve večerních hodinách a o víkendech), způsob užívání okolních staveb (pokud by se například jednalo o stavby užívané zejména k víkendové rekreaci, mohlo by pohodu bydlení výrazně zvýšit omezení provozu pily pouze na pracovní dny; pokud jsou okolní stavby užívány zejména k trvalému bydlení, lze zpravidla připustit, že v pracovní dny, kdy se obecně pracuje více než o víkendech, může požadavkům na pohodu bydlení odpovídat vyšší hladina hlukové zátěže než o víkendech či svátcích) a další doprovodné hlukové nebo jiné negativní zatížení (například hluk či spaliny z vyvolané dopravy posilující negativní účinky hluku z provozu pily, prach a piliny produkované při řezání dřeva, pokud se rozptylují po okolí, atd.). Je ovšem nutno zdůraznit, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je–li přiměřené poměrům. Ostatně i normy soukromoprávní operují v právu imisí s pojmem zatížení „nad míru přiměřenou poměrům“ (§ 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).“ (důraz doplněn)

47. V prvé řadě je třeba zodpovědět, zda je zvuk vznikající provozem hřiště hlukem, který by podléhal hygienickým limitům, v důsledku jejichž překročení by stavební záměr v podobě multifunkčního hřiště nemohl být z důvodu zásahu do pohody bydlení povolen.

48. Podle § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů („zákon o ochraně veřejného zdraví“) platí: „Osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku nebo vibrací, provozovatel letiště, správce, popřípadě vlastník pozemní komunikace, provozovatel, popřípadě vlastník dráhy, osoba, která je pořadatelem veřejné produkce hudby a nelze–li pořadatele zjistit, pak osoba, která k pořádání veřejné produkce hudby poskytla stavbu, a dále provozovatel provozovny a dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk (dále jen „zdroje hluku nebo vibrací“), jsou povinni technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby v chráněném vnitřním prostoru stavby. Splnění povinnosti k ochraně před hlukem z provozu na pozemních komunikacích nebo dráhách v chráněném venkovním prostoru stavby se považuje i za splnění této povinnosti v chráněném vnitřním prostoru stavby.“ (důraz doplněn)

49. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení se „hlukem rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Vibracemi se rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo, které mohou být škodlivé pro zdraví a jejichž hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Za hluk podle věty první se nepovažuje zvuk působený hlasovým projevem fyzické osoby, nejde–li o součást veřejné produkce hudby v budově, hlasovým projevem zvířete, zvuk z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru, zvuk z akustického výstražného nebo varovného signálu souvisejícího s bezpečnostním opatřením, zvuk působený přelivem povrchové vody přes vodní dílo sloužící k nakládání s vodami, zvuk působený v přímé souvislosti s činností související se záchranou lidského života, zdraví nebo majetku, řešením mimořádné události, přípravou jejího řešení nebo prováděním bezpečnostní akce nebo mimořádné vojenské akce. Za vibrace podle věty druhé se nepovažují vibrace působené přelivem povrchové vody přes vodní dílo sloužící k nakládání s vodami a vibrace působené v přímé souvislosti s činností související se záchranou lidského života, zdraví nebo majetku, řešením mimořádné události, přípravou jejího řešení nebo prováděním bezpečnostní akce nebo mimořádné vojenské akce.“ (důraz doplněn)

50. Z uvedeného plyne, že o hluk ve smyslu citovaného § 30 odst. 2 zákona o ochraně zdraví by se jednalo, pokud by zvuk související s provozem hřiště mohl být zdraví škodlivý, měl stanovený imisní hygienický limit a pokud by současně nespadal pod některou ze shora uvedených výjimek. V takovém případě by byl provozovatel zařízení produkujícího hluk povinen zajistit, aby hygienické limity tohoto hluku překračovány nebyly.

51. Neshoda mezi účastníky tohoto řízení panuje již v hodnocení zvuků vznikajících provozem hřiště.

52. Krajský soud přisvědčil žalobcům, že některé zvuky související s provozem hřiště mohou být hlukem impulsním. Jakkoli je pravdivým tvrzení žalovaného, dle kterého tyto hluky nelze podřadit pod definici impulsního hluku uvedenou v § 4 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., neboť ta se vztahuje na impulsní hluky na pracovišti, je třeba na tento pojem nahlížet nikoli z hlediska mechanismu či místa, kde hluk vzniká, nýbrž pouze z hlediska toho, zda jde o akustický impuls či nikoli. Impulsní hluk se obecně vyznačuje krátkými, intenzivními zvuky, které mohou být charakterizovány jako výbuchy či nárazy (impuls – z lat. impellere, udeřit, narazit, podnítit). V případě sportovišť může k impulsnímu hluku docházet např. při úderech míčem, kontaktech hráčů či používáním součástí sportovního vybavení hřiště (např. při hokeji či basketbalu). Naproti tomu hluk vznikající tzv. obecným provozem hřiště (výkřiky či hlasy hráčů nebo skandování diváků) lze kvalifikovat jako hluk kontinuální, tedy nikoli impulsní. Ačkoli tedy impulsní hluk, mající původ jinde než na pracovišti, nemá legální definici, lze jím označovat hluk splňující výše popsané parametry.

53. Zvuky související s provozem hřiště jsou zvuky nahodilými, produkovanými pouze v případě, kdy je hřiště užíváno. V případě těchto zvuků nelze automaticky vyloučit jejich vliv na zdraví, byť lze připustit, že ve většině případů půjde o zvuky „pouze“ obtěžující bez přímých zdravotních účinků. Impulsní ani kontinuální hluk vznikající provozem hřiště nemají stanoveny hygienické limity. Limity vymezené § 4 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., se vztahují k impulsnímu hluku na pracovišti, jak plyne z nadpisu části druhé – hluk na pracovišti, tedy nikoli k jakémukoli hluku, který lze označit za impulsní (argumentum a rubrica). Žalobci navrhovanou analogii legis v podobě užití těchto limitů i na případy provozu hřišť je nutno odmítnout, neboť zde nejde o protiplánovou neúplnost zákona, nýbrž o vůli zákonodárce stanovit limity toliko pro impulsní hluky na pracovišti, což je prostředí svým charakterem zcela odlišné od venkovního multifunkčního hřiště.

54. O jinou situaci však jde v případě hluku vysoce impulsního, kterým je dle § 2 písm. d) nařízení vlády č. 272/2011 Sb., „hluk tvořený zvukovými impulsy ve venkovním prostoru, vznikajícími při střelbě z lehkých zbraní, explozí výbušnin s hmotností pod 25 g ekvivalentní hmotnosti trinitrotoluenu a při vzájemném nárazu pevných těles, a které v posuzovaném chráněném prostoru splňují kritéria stanovená v příloze č. 4 k tomuto nařízení“. (důraz doplněn)

55. Hygienické limity pro vysoce impulsní hluk jsou stanoveny v § 12 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb. (Hygienické limity hluku v chráněných venkovních prostorech a v chráněném venkovním prostoru): „Hygienický limit ekvivalentní hladiny akustického tlaku A, s výjimkou hluku z leteckého provozu a vysokoenergetického impulsního hluku, se stanoví součtem základní hladiny akustického tlaku A LAeq,T50 dB a korekcí přihlížejících ke druhu chráněného prostoru a denní a noční době, které jsou uvedeny v tabulce č. 1 části A přílohy č. 3 k tomuto nařízení. Pro vysoce impulsní hluk se přičte další korekce –12 dB. V případě hluku s tónovými složkami, s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu, se přičte další korekce –5 dB.“ (důraz doplněn)

56. Z hlukové studie spol. AKUSTE ze dne 26. 4. 2023 předložené stavebníkem s žádostí o povolení stavebního záměru se podává, že se hladina hluku ze všech zdrojů v rámci projektu hřiště bude u jednotlivých podlaží bytového domu žalobců pohybovat v rozsahu od 45,7 dB do 49,6 dB.

57. Krajský soud dospěl k závěru, že impulsní ani kontinuální hluk vznikající provozem hřiště nejsou hlukem ve smyslu § 30 odst. 2 zákona o ochraně zdraví. Tím ovšem je vysoce impulsní hluk, který nepochybně může vznikat i v případě provozu hřišť, jejichž součástí je skatepark (viz např. závěry zprávy Veřejného ochránce práv ze dne 8. 11. 2022, ve věci hluku z veřejně přístupných dětských a volnočasových hřišť, dostupné na: https://www.ochrance.cz/uploads–import/ESO/SZD%2036–2020–TM%20Z18–final.pdf, které s odkazem na názor Národní referenční laboratoře pro hluk uvádí, že může být vysoce impulsním hlukem i úder ruky o volejbalový míč).

58. Kategorický závěr žalovaného, že se o vysoce impulsní hluk v daném případě za žádných okolností jednat nemůže, tak nelze bez dalšího akceptovat. Žalovaný uvedené konstatování zdůvodnil toliko tím, že „veškeré úvahy odvolatelů o přípustném limitu 50 dB, respektive 38 dB, jsou absolutně bezpředmětné, přesněji řečeno neaplikovatelné na posuzovaný případ“. Tento závěr žalovaný ne zcela srozumitelně uvodil pouze odkazem na vyjádření stavebníka, který přítomnost vysoce impulsního hluku rovněž kategoricky odmítá, aniž by žalovaný v tomto směru provedl jakoukoli vlastní věcnou a podloženou úvahu, či přezkoumatelný důvod, pro který se přiklonil k názoru stavebníka.

59. Žalobci namítali existenci vysoce impulsního hluku a překročení jeho maximálních hlukových limitů již v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž ji dokládali rešerší spol. Studio D – akustika, s. r. o. k hlukové studii stavebníka. Tím fakticky zpochybnili souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 12. 4. 2023. Těmto odvolacím námitkám oponoval stavebník předložením vyjádření spol. AKUSTE s. r. o. k rešerši žalobců. Vzhledem k tomu, že se žalovaný odvoláním namítanou existencí a hladinou vysoce impulsního hluku věcně nezabýval, neboť dospěl k nesprávnému závěru o neaplikovatelnosti hlukových limitů vysoce impulsního hluku na projednávaný případ, shledal krajský soud napadené rozhodnutí nezákonným.

60. Pokud jde o dílčí námitky, jež mají dle žalobců toliko umocnit negativní dopad stavby hřiště do pohody bydlení – osvětlení do výše 15 m s provozní dobou do pozdních večerních hodin, redukce hodnoty okolních nemovitostí a cizorodost prvku „předimenzovaného stadionu“, pak tyto krajský soud důvodnými neshledal. Jedná se o námitky, které nebyly žalobci blíže odůvodněny a doloženy, a není z nich zřejmé, jakým konkrétním způsobem tyto skutečnosti zasahují do pohody bydlení žalobců, tedy do jejich veřejných subjektivních práv.

VII. Závěr a náklady řízení

61. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto dle § 78 odst. 1 s. ř. s. přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí a věc žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení.

62. Krajský soud pro další řízení ukládá žalovanému, aby se v souladu s výše uvedenými závěry zabýval existencí a případně hodnotami vysoce impulsního hluku, který by provozem hřiště mohl vznikat. Teprve v případě, kdy žalovaný dospěje k závěru o absenci vysoce impulsního hluku produkovaného užíváním hřiště či o jeho působení v mezích zákonných limitů, na základě zhodnocení všech relevantních okolností autonomně posoudí, zda obecně obtěžující zvuk z provozu hřiště zasáhne do pohody bydlení žalobců či nikoli – tedy zváží možná negativa zhoršující komfort bydlení a společenský přínos hřiště.

63. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

64. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za 2 x 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), ponížených o 20 %, celkem v částce 9 920 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024] a v náhradě hotových výdajů za 2 úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 10 520 Kč. Krajský soud právnímu zástupci žalobců nepřiznal odměnu za repliku ze dne 8. 1. 2025 podanou k vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení, neboť ta obsahuje pouze skutečnosti již uvedené v žalobě a pro věc nepřináší ničeho nového. Obsahem informací k aktuálnímu vývoji a pohodě bydlení, doručenými soudu dne 27. 1. 2025, krajský soud dokazování neprováděl, a tudíž ani tento úkon nebyl odměněn. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně činí 2 209 Kč. Celkem jde tedy o částku 12 729 Kč. K odměně advokáta se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 2 x 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 18 729 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, aplikovaného na základě § 64 s. ř. s.).

65. Výrok IV. pak vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s. a absence nákladů ve smyslu daného ustanovení. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.), ani ony nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení V. Replika žalobců k vyjádření žalovaného a navazující reakce VI. Právní hodnocení krajského soudu VI.A Nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí VI.B Impulsní hluk a pohoda bydlení VII. Závěr a náklady řízení