63 A 38/2023– 106

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: M. N., narozen dne státní příslušnost bytem zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j. OAM–371359/DO–2023, jako nepřijatelné, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j. OAM–371359/DO–2023, jako nepřijatelné, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobcových práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobce, občan Ukrajiny, vycestoval po vypuknutí války na Ukrajině společně se svojí matkou do Itálie, kde mu byla dne 6. 3. 2022 udělena dočasná ochrana s platností do 4. 3. 2023. Na území Itálie setrvali do srpna roku 2022 a poté se vrátili zpět na Ukrajinu. Následně žalobce dne 15. 9. 2023 přicestoval do České republiky za účelem studia. V dané době dle žalobních tvrzení již dočasná ochrana žalobci nesvědčila. Vzhledem k tomu, že žalobce je držitelem biometrického pasu, pobývá v současné době na území ČR v rámci bezvízového styku, který mu však končí uplynutím 90 dnů ode dne vstupu na území, v důsledku čehož bude žalobce od 15. 12. 2023 pobývat na území České republiky již nelegálně.

2. Po příjezdu do České republiky se žalobce dne 20. 9. 2023 dostavil do asistenčního centra pomoci Ukrajincům v Českých Budějovicích, kde podal žádost o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. Podaná žádost však byla žalovaným jako nepřijatelná žalobci vrácena.

3. Žalobou podanou dne 16. 11. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který žalobce spatřuje ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j OAM–371359/DO–2023, jako nepřijatelné.

4. Žalobce si je vědom, že § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace („zákon č. 65/2022 Sb.“), uvádí, že soudní přezkum je vyloučen. Dle žalobce je však namístě dané ustanovení neaplikovat, a to pro rozpor s právem Evropské unie („unijní právo“).

5. Pokud jde o samotné posouzení žádosti o dočasnou ochranu, dle formuláře žádosti byla podaná žádost posouzena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., tj. proto, že byla podána cizincem, který není uveden v § 3 tohoto zákona. Žalobce je však přesvědčen, že splňuje podmínky uvedeného zákonného ustanovení. Žalobce se dále domnívá, že důvodem pro označení žádosti za nepřijatelnou byla skutečnost, že požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě (v Itálii), kde mu i následně byla udělena, tj. důvod dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. Důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zmiňovaného zákona dle žalobce odporují směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími („směrnice o dočasné ochraně“). Z uvedeného důvodu je dle žalobce zmiňované zákonné ustanovení v nynější věci nepoužitelné. V daném směru žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a závěry veřejného ochránce práv. Žalobce dále zdůraznil, že v době podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice již více než 6 měsíců nedisponoval dočasnou ochranou v Itálii ani v jiném členském státě Evropské unie.

6. Závěrem žalobce navrhl vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud nařídil žalovanému povinnost legálně strpět pobyt žalobce na území České republiky po dobu soudního řízení před krajským soudem.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Úvodem svého vyjádření žalovaný konstatoval, že jeho pracovník, který vyhodnocoval žádost o poskytnutí dočasné ochrany zaškrtl nesprávně, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je skutečnost, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl osobou dle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Skutečným důvodem nepřijatelnosti žádosti byla dle žalovaného okolnost, že žalobce je držitelem dočasné ochrany udělené v Itálii. Tato skutečnost je dle žalovaného jednoznačně prokázána výstupem z platformy pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform). Žalovaný přitom nesouhlasí s žalobcem v tom směru, že by mu dočasná ochrana v Itálii již v současné době nesvědčila. Disponuje–li žalobce průkazem o dočasné ochraně v Itálii s platností do dne 4. 3. 2023, upozorňuje žalovaný, že dané datum znamená toliko platnost průkazu, nikoli platnost dočasné ochrany. Itálie totiž prodloužila dočasnou ochrnu všem držitelům až do dne 31. 12. 2023. K prodloužení přitom dochází ex lege, aniž by byla vyžadována jakákoli aktivita ze strany držitele dočasné ochrany. Uvedené žalovaný osvědčuje předloženým dotazníkem Evropské migrační sítě vyplněným italskými orgány, který na straně 15 pod otázkou č. 16 popisuje způsob, kterým došlo k prodloužení platnosti pobytových oprávnění.

8. Dle žalovaného žalobce již není osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu, neboť mu byla dočasná ochrana udělena v Itálii. Poté se však žalobce se svou matkou dobrovolně vrátil na Ukrajinu, pobýval tam déle než rok a nyní sám žalobce, již bez své matky, žádá o dočasnou ochranu v České republice, a to nepokrytě za účelem studia. Dle žalovaného představuje takovéto jednání zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany. Žalovaný je přesvědčen, že důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v případě žalobce zcela jednoznačně naplněn.

9. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., odporovaly unijnímu právu. Dle žalovaného směrnice o dočasné ochraně vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Je–li totiž cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, nemůže být na něj nahlíženo jako na osobu vysídlenou ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně, nýbrž toliko jako na osobu usazenou v jiném členském státě, ze kterého přichází. Uvedená skutečnost je důvodem existence článku 11 směrnice o dočasné ochraně, dle něhož je stát povinen převzít držitele dočasné ochrany zpět na své území, nachází–li se na území jiného státu neoprávněně. Skutečnost, že se členské státy zavázaly, že nebudou daný článek aplikovat, neznamená nic jiného než to, že držitel dočasné ochrany neoprávněně pobývající na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu dočasnou ochranu udělil. Základní princip, dle něhož lze mít postavení osoby požívající dočasné ochrany toliko v jednom členském státě EU a tamtéž požívat práva pobytu a dalších práv, však zůstává stejný. To je osvědčeno závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46. Byť ze směrnice o dočasné ochraně daný princip vyplývá, sama nijak neřeší, jak mají členské státy naložit s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Z toho dle žalovaného plyne, že tuto otázku směrnice ponechává na vnitrostátním právu členských států. Vzhledem k tomu není § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu s ustanoveními směrnice o dočasné ochraně.

10. Dále žalovaný odkázal na článek 25 odst. 1 téže směrnice, dle něhož členské státy mají přijímat osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Česká republika přijala v přepočtu udělených dočasných ochran na obyvatele zdaleka nejvíce osob [v přepočtu na 100 obyvatel přijala ČR cca 41 držitelů dočasné ochrany (celkem více než 485 tisíc osob), zatímco Polsko 27 obyvatel a Slovensko 17]. Článek 27 směrnice předpokládá relokace s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států, avšak žádný takový mechanismus nebyl aktivován. Vzhledem k absenci směrnicí předvídaného centrálního distribučního mechanismu je Česká republika dle žalovaného oprávněna reagovat na vyčerpání, popř. hrozící vyčerpání národních kapacit. Vzhledem k tomu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. reflektuje zásadu uvedenou v článku 25 směrnice o dočasné ochraně.

11. Jde–li o „Frequently Asked Questions Document“, připomíná žalovaný, že ‚často kladené otázky‘ nejsou právně závazným nástrojem a ani Evropská komise není nadána kompetencí autoritativního výkladu unijního práva. Česká právní úprava dle žalovaného ani nikterak neodporuje článku 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382, což žalovaný odůvodňuje stejným způsobem, kterým se vyjádřil k neaplikování článku 11 směrnice. Nadto není text preambule součástí normativního textu rozhodnutí a není tak pro členské státy závazná. Text článku 15 preambule zmíněného prováděcího rozhodnutí Rady ani nikterak nebrání existenci národní úpravy nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu podání žádosti či jejího získání v jiném členském státě. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. nebrání občanům Ukrajiny vybrat si stát, v němž hodlají žádat o dočasnou ochranu. Článek 16 předmětné preambule hovoří o tom, že občané Ukrajiny mají možnost volby v případě prvotní žádosti, nikoli o tom, že by mohli o udělení dočasné ochrany žádat ve více členských státech a zkoušet, který jim bude více vyhovovat.

12. Pokud jde o žalobcem zmiňované sdělení Evropské komise ze dne 21. 3. 2022, č. C (2022)1806, tj. Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/328, uvádí žalovaný, že dané sdělení nepředstavuje právní předpis ani závazný výklad směrnice o dočasné ochraně či prováděcího rozhodnutí Rady. Dané sdělení má spíše informativní, popř. doporučující charakter a nemůže derogovat ustanovení vnitrostátních právních předpisů členských států. Dle žalovaného jsou předpisy unijního práva pro Českou republiku dle článku 288 smlouvy o fungování Evropské unie závazné pouze v případě nařízení či rozhodnutí. Ostatní předpisy nejsou pro správní orgán závazné, narozdíl od zákonů České republiky. Evropská komise nadto není povolána k poskytování závazného výkladu unijního práva, neboť takový výklad může provádět jen Soudní dvůr Evropské unie. Pokud jde o článek 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně, dle žalovaného tento článek dopadá na jinou situaci, a sice takovou, kdy dojde po dohodě členských států k transferu držitele dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny či důvodů humanitních, což ostatně předvídá i článek 15 této směrnice. Žalovaný odmítl též kolizi české právní úpravy s článkem 15 směrnice o dočasné ochraně. Naopak, daný článek byl transponován do vnitrostátní právní úpravy, a to konkrétně do § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), který je samostatně použitelný. Je–li žádost žadatele nepřijatelná podle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., není vyloučeno, aby mu byla dočasná ochrana udělena dle § 51 či § 52 zákona o dočasné ochraně.

13. Žalovaný odkázal na to, že nutnost předcházení druhotnému pohybu osob výslovně zmiňuje i bod 8 a 9 preambule směrnice o dočasné ochraně. S ohledem na dikci článků 15 odst. 6 a 26 odst. 4 této směrnice nemohou dva členské státy udělit dočasnou ochranu najednou nebo po sobě. Cílem článku 18 směrnice je dle žalovaného odepřít dočasnou ochranu cizinci zcela. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., dopadá na odlišnou skupinu žadatelů, konkrétně na skupinu osob, která již o dočasnou ochranu požádala v jiném členském státě či ji tam dokonce získala. Institut nepřijatelnosti žádosti tak pouze brání zneužívání práva ze strany některých žadatelů o dočasnou ochranu. Žalovaný míní, že právě to je i případ žalobce.

III. Předchozí řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem

14. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 63 A 38/2023–49, nyní projednávanou žalobu nejprve zamítl. Předně se soud ztotožnil s názorem žalobce, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost není formalizovaným úkonem žalovaného, tedy rozhodnutím správního orgánu, a proto je třeba žalobu proti tomuto neformálnímu jednání žalovaného projednat v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).

15. Dále však krajský soud dospěl k názoru, že žaloba není důvodná. Ačkoli žalobce tvrdil, že povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, které mu bylo uděleno v Itálii, mělo platnost do 4. 3. 2023, soud z podkladů předložených žalovaným ověřil, že udělená dočasná ochrana byla ze zákona prodloužena do 31. 12. 2023. Krajský soud se dále vymezil proti judikatuře jiných krajských soudů (Krajského soudu v Plzni a Městského soudu v Praze), které potvrdily správnost názoru žalobce, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES.

16. Naproti tomu v projednávané věci krajský soud poukázal na zásadu procesní autonomie členských států při implementaci unijní úpravy a vysvětlil, že ačkoli směrnice 2001/55/ES výslovně nepřiznává členským státům možnost odepřít přiznání dočasné ochrany z důvodu, že žadatel již požívá dočasné ochrany v jiném členském státě, je tomu tak proto, že ve skutečnosti se nejedná o odepření dočasné ochrany, která již žalobci byla udělena italskými orgány. Směrnice nepřiznává žadatelům právo po přiznání dočasné ochrany v některém z členských států vybrat si jinou zemi, kde by chtěli pobývat. To vyplývá i z čl. 11 směrnice. Je sice pravda, že uvedené ustanovení bylo prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 vyloučeno, to však nemůže vést k aprobování názoru žalobce, že je umožněno libovolné sekundární přemístění osob požívajících povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v rámci EU. To krajský soud opřel i o bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí a o operační pokyny Komise. Krajský soud má za to, že takový názor, tj. že součástí minimálního standardu dle směrnice 2001/55/ES není právo na změnu státu pobytu po udělení pobytového oprávnění k dočasné ochraně v některém členském státě EU, vyplývá též z bodu 42 usnesení NSS ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, kterým byla Soudnímu dvoru EU předložena předběžná otázka ve věci Krasiliva, C–753/23, a z rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46. Krajský soud tedy uzavřel, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. není v rozporu se směrnicí 2001/55/ES, a žalovaný proto nepochybil, pokud dle uvedeného ustanovení postupoval a žádost o udělení dočasné ochrany žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

17. Nejvyšší správní soud shora vyslovený názor krajského soudu nesdílel a rozsudkem ze dne 28. 4. 2025, č. j. 4 Azs 3/2024–58, uvedené rozhodnutí zrušil. Vycházel přitom z jiného svého rozsudku ze dne 2 4. 2025, č. j. 5 Azs 272/2023–31, z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Krasiliva a z Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. V návaznosti na závěry Soudního dvora EU dospěl NSS k tomu, že § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., jenž vrácení žádosti v případě běžícího řízení v jiném členském státě umožňuje, je v rozporu s unijním právem. Rovněž v případě, kdy již netrvá předchozí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě a zároveň žadatel splňuje všechny ostatní podmínky, je členský stát podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES povinen přijmout nezbytná opatření k zajištění povolení k pobytu, a to k pobytu za podmínek minimálně stejně výhodných jako ty, které jsou stanoveny v čl. 9 až 16 směrnice 2001/55/ES (čl. 8 odst. 2 směrnice).

18. V dané věci však jde o situaci, kdy žalobce v rozhodné době byl držitelem dočasné ochrany v rámci jiného členského státu EU (Itálie). K této situaci se Soudní dvůr EU nevyjádřil, neboť skutková situace byla v předkládané věci odlišná. Nejvyšší správní soud naznal, že se již s předběžnou otázkou na Soudí dvůr EU v tomto případě obracet nebude a učinil následující výklad.

19. V nynější věci žalobce sdělil, že dočasnou ochranou v Itálii již nedisponuje. Z ustálené judikatury NSS přitom vyplývá, že v těchto případech, kdy žadatel tvrdí, že žádost o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě nepodal nebo že se předcházejícího povolení k pobytu vzdal či toto povolení z jiného důvodu již netrvá, správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů), však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity. Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje.

20. I v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

21. V daném případě tudíž měla být žádost žalobce přijata k věcnému posouzení a žalobce měl být poučen o tom, že nelze vydat druhé pozitivní rozhodnutí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud již platným rozhodnutím jiného členského státu disponuje. Další postup správního orgánu nastínil NSS následovně: „[40] … Pokud žadatel bude trvat na přemístění svého pobytu do České republiky, musí žalovaný zkoumat, zda v důsledku vydání povolení k pobytu na území České republiky zanikne podle právní úpravy hostitelského státu tam vystavené pobytové oprávnění, jinak řečeno, zda má původní hostitelský členský stát úpravu analogickou českému § 5 odst. 8 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb.

41. Pokud tomu tak bude, žalovaný o žádosti věcně rozhodne. V takovém případě bude zabráněno situaci, aby po vydání pobytového oprávnění v České republice žadatel požíval práv plynoucích z dočasné ochrany nadále i v původním hostitelském členském státě. Pokud proto žadatel bude spadat pod čl. 2 Rozhodnutí Rady č. 2022/382, bude namístě mu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Odpovídající informace v tomto směru žalovaný současně umístí do informačního systému TPD.

42. Jestliže nicméně právní úprava hostitelského členského státu neobsahuje úpravu analogickou českému § 5 odst. 8 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., resp. se žalovanému nepodaří zjistit, zda pobytové oprávnění v jiném členském státě v důsledku vydání povolení k pobytu na území České republiky zanikne, žalovaný žadatele vyzve, aby sám učinil kroky ke vzdání se pobytového oprávnění v jiném členském státě, resp. jeho ukončení. Za tím účelem žalovaný stanoví žadateli přiměřenou lhůtu a poskytne mu nezbytnou součinnost. Podstoupení těchto kroků musí následně žadatel žalovanému doložit (např. kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu). Pouze pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že přijal kroky k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, bude moci žalovaný žádost zamítnout. V opačném případě pobytové oprávnění držiteli dočasné ochrany vydá. Odpovídající informace v tomto směru žalovaný rovněž uvede v informačním systému TPD.

43. Nejvyšší správní soud si je vědom, že může potenciálně nastat situace, kdy žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak pobytové oprávnění nebude zrušeno z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto jiného členského státu. Takovou nečinnost však nelze držitelům dočasné ochrany přičítat k tíži, neboť by tím došlo k popření jejich práva na sekundární přemístění pobytu v rámci Unie. V takové situaci, pokud nastane, proto musí žalovaný sám uvědomit orgány hostitelského členského státu o vydání pobytového oprávnění v České republice. Rovněž učiní odpovídající záznam do informačního systému TPD.

44. Konečně, pokud žadatel bude po poskytnutém poučení o nemožnosti čerpat práva plynoucí z dočasné ochrany ve více členských státech zároveň trvat na vydání pobytového oprávnění v České republice za současného zachování práv z dočasné ochrany v původním hostitelském státě, žalovaný žádost zamítne.“ 22. Žalovaný nebyl dle NSS oprávněn odmítnout žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, a proto je nutno tento jeho postup označit jako nezákonný zásah.

IV. Vyjádření žalobce a žalovaného k závěrům rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

23. Žalovaný v reakci na zrušující rozhodnutí kasačního soudu uvedl, že žalobce v současné době disponuje stále platným povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii, které bylo automaticky prodlouženo na základě rozhodnutí Evropské unie. Dále má žalobce do 31. 3. 2026 platné povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, které získal na základě sloučení rodiny s otcem (žádost ze dne 10. 12. 2024). Za tohoto stavu tak žádosti žalobce ze dne 20. 9. 2023 o další dočasnou ochranu nemůže být vyhověno.

24. Žalovaný dále navrhnul, aby krajský soud znovu položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ohledně interpretace směrnice 2001/55/ES a prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382. Domnívá se, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou nesprávné a nenacházejí oporu v unijním právu.

25. Žalovaný nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který dovozuje právo žalobce na získání povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, i když již získal toto povolení v jiném členském státě. Uvádí, že směrnice 2001/55/ES neumožňuje osobám, které již získaly dočasnou ochranu v jednom členském státě, získat stejnou ochranu v jiném členském státě.

26. Žalovaný svůj nesouhlas s interpretací Nejvyššího správního soudu založil na následujících důvodech: – jazykový výklad: Směrnice 2001/55/ES používá termín „osoby požívající dočasné ochrany“ ve smyslu osob, které již získaly povolení k pobytu v jednom členském státě – systematický výklad: Povinnost vydat povolení k pobytu je splněna, pokud jeden členský stát vydal toto povolení, což naplňuje cíl směrnice – teleologický výklad: Cílem směrnice je předcházet sekundárnímu pohybu osob mezi členskými státy, což by bylo narušeno, pokud by osoby mohly získat dočasnou ochranu v různých členských státech 27. Žalovaný dále upozorňuje na vysoké zatížení České republiky v souvislosti s poskytováním dočasné ochrany. Přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu by vedlo k dalšímu nedůvodnému náporu na český azylový systém, což by mohlo ohrozit jeho funkčnost.

28. Zástupce žalobce v rámci vyjádření ke zrušujícímu rozsudku kasačního soudu uvedl, že se s jeho závěry zcela ztotožňuje, a proto navrhl žalobě vyhovět.

V. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud, vázán závazným právním názorem kasačního soudu, opětovně přezkoumal zásah žalovaného v mezích žalobních bodů. O věci krajský soud v navazujícím řízení rozhodl bez nařízení ústního jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

30. K žalovaným navrhovanému postupu v podobě opětovného položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU ohledně interpretace směrnice 2001/55/ES a prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, soud předně uvádí, že pro krajské soudy je položení předběžné otázky procesní možností, nikoli povinností. Krajský soud k tomuto kroku v nynější věci nepřistoupil, když pro takový postup neshledal důvod. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu nebyla předběžná otázka v návaznosti na nynější skutkový stav opětovně položena z jeho strany (NSS je přitom k tomuto postupu povinen, pokud nastanou výkladové nejasnosti ohledně unijního práva), a dále sám podrobně vyložil a zdůvodnil to, jakým způsobem má správní orgán postupovat v situaci, kdy žadatel o dočasnou ochranu je držitelem této ochrany v jiném členském státě. Shodně postupoval NSS také v rozsudku ze dne 15. 5. 2025, č. j. 2 Azs 295/2024–38 (bod 23). Krajský soud se s tímto odůvodněním kasačního soudu plně ztotožňuje a znovu zdůrazňuje, že je tímto závazným právním názorem nadřízeného soudu vázán.

31. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

32. Krajský soud v této věci v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou s. ř. s. vycházel ze skutkového stavu zjištěného ke dni tvrzeného zásahu, neboť v projednávané věci šlo o jednorázový zásah s trvajícími důsledky (shodný závěr učinil např. Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 10. 10. 2023, č. j. 11 A 84/2023–58). Z tohoto důvodu nemohl přihlédnout k žalovaným tvrzené skutečnosti, dle níž je žalobce – na základě žádosti ze dne 10. 12. 2024 – v současné době držitelem dočasné ochrany udělené mu za účelem sloučení rodiny (§ 51 zákona o dočasné ochraně). Přesto je třeba zdůraznit, že již udělená dočasná ochrana za účelem sloučení rodiny není důvodem nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., a proto i v takovém případě je třeba žádost žalobce věcně posoudit a rozhodnout o ní.

33. Žaloba je důvodná.

34. Pokud jde o skutkový stav, krajský soud považuje za jednoznačné, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023 jako nepřijatelnou, a to postupem dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb.

35. Jelikož dle zmíněného ustanovení je explicitně soudní přezkum vyloučen, soud se nejprve zabýval otázkou možnosti soudního přezkumu v této věci (V. A). Teprve po vyřešení otázky možné aplikace uvedené výluky ze soudního přezkumu se krajský soud zabýval (i s ohledem na nejednotnou judikaturu správních soudů) otázkou, zda na postup žalovaného nutno nahlížet jako na zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. nebo jako na rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž dovodil, že šlo o zásah (V. B). Až po vyřešení těchto otázek se krajský soud mohl zabývat podanou žalobou a otázkou její důvodnosti (V. C). V. A. Výluka soudního přezkumu 36. Dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen (důraz doplněn soudem).

37. Podle článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady.

38. Dle článku 47 věty první Listiny základních práv Evropské unie platí, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Dle druhé věty téhož ustanovení platí, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.

39. Krajský soud připomíná, že dle současného nastavení právní úpravy správního soudnictví je soudní přezkum zásadně přípustný až na výjimky stanovené zákonem (viz např. § 6 s. ř. s.). Často se v dané souvislosti hovoří o tzv. „presumpci přezkumu“. Platí přitom, že výluky je třeba vykládat restriktivně, neboť vždy určitým způsobem omezují právo na soudní ochranu (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007–197, č. 1717/2008 Sb. NSS).

40. Krajský soud si je vědom, že nastavení správního soudnictví umožňuje stanovení výluk ze soudního přezkumu. Platí však, že správní soud se musí při aplikaci soudní výluky zabývat jejím souladem s ústavním pořádkem, jakož i s unijním právem. Je–li s ním výluka v rozporu, nelze ji dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017–20, č. 3683/2018 Sb. NSS, bodu 50 a bodů 71 a 72 odůvodnění, aplikovat. Platí, že je–li ustanovení vnitrostátního práva v rozporu s unijním právem k neprospěchu žalobce, je soud povinen od této vnitrostátní právní normy odhlédnout a nepoužít ji. Jako příklad z judikatury lze odkázat na věc, ve které Nejvyšší správní soud odmítl použít ustanovení o vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení dlouhodobých víz proto, že je neslučitelné s unijním právem (viz rozsudek ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016–49, č. 3718/2018 Sb. NSS, bod 45 odůvodnění).

41. Jak k právu zakotvenému v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie konstatoval Nejvyšší správní soud v nedávném usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, [t]omuto právu odpovídá povinnost členských států, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem podle čl. 19 odst. 1 pododstavce druhého Smlouvy o Evropské unii (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 5. 2017 ve věci C–682/15, EU:C:2017:373, Berlioz Investment Fund, bod 44). Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že základní práva zaručená unijním právem se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, a že použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou EU“ (viz bod 50 odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu).

42. Krajský soud se domnívá, že právo osob požívajících dočasné ochrany na udělení povolení k pobytu na území některého členského státu vyplývá přímo z článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně (shodně viz shora citované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, bod 51 odůvodnění). Lze proto mít za to, že při odmítnutí žádosti dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný přímo aplikoval unijní právo, čímž na situaci nepochybně dopadá regulace zahrnující základní práva garantovaná Listinou základních práv Evropské unie, a to včetně práva plynoucího z článku 47 daného předpisu. Je proto nutno uzavřít, že právo na účinný prostředek nápravy před soudem svědčí osobě požívající dočasné ochrany bez ohledu na to, z jakého důvodu jí povolení k pobytu nebylo členským státem uděleno. Opačný přístup by měl za následek denegatio iustitiae, což je vzhledem k dikci článku 47 Listiny základních práv Evropské unie nepřípustné.

43. Nutno podotknout, že krajský soud nepřehlédl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, byla na základě § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žaloba odmítnuta, což bylo následně v řízení o kasační stížnosti aprobováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46. Krajský soud se však se závěry daných dvou rozhodnutí ve vztahu k aplikaci předmětné soudní výluky neztotožnil, a to s ohledem na shora uvedené důvody, dle nichž je v nynějším případě předmětné zákonné ustanovení zakládající soudní výluku rozporné s unijním právem, konkrétně s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s článkem 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Nutno přitom podotknout, že uvedenou soudní výluku neshledaly v obdobných věcech – i přes existenci závěrů uvedených dvou soudních rozhodnutí – za aplikovatelnou (byť s jiným odůvodněním) též jiné senáty Městského soudu v Praze (rozsudky ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, či ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79) ani například Krajský soud v Plzni (viz rozsudky ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, či ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68). Ostatně, ve prospěch závěru možnosti soudního přezkumu se vyjádřili v nynějším řízení jak žalobce, tak rovněž žalovaný.

44. Vzhledem k uvedeným skutečnostem krajský soud neaplikoval soudní výluku stanovenou v § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. a podrobil věc soudnímu přezkumu. V. B. Posouzení žalobou napadeného úkonu a odpovídajícího žalobního typu 45. Žalobce žalobou brojí proti úkonu žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, přičemž svoji žalobu koncipoval jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a § 87 odst. 1 a násl. s. ř. s. V žalobě však žalobce zmínil, že v některých případech řešených správními soudy bylo odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu žalovaným (popř. obdobný postup) posuzováno v rámci řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému žalobce pro případ, že by soud považoval napadený úkon za správní rozhodnutí, udělil souhlas pro změnu žalobního typu na žalobu proti rozhodnutí.

46. Krajský soud si je vědom, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 A 63/2022–30, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, obdobnou věc posuzovaly v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Tomu však dle krajského soudu neodpovídá charakter úkonu žalovaného, proti kterému žalobce podal správní žalobu. Byť má žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu subsidiární povahu, v nynější věci nutno hodnotit žalovaný úkon žalovaného jako zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.

47. Dospěje–li žalovaný k závěru o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. žadateli fakticky pouze vrátí formulář žádosti s vyznačeným důvodem nepřijatelnosti. Je proto patrné, že svoji povahou je vrácení žádosti pouze faktickým úkonem, který nelze považovat za správní rozhodnutí. Tento závěr je podpořen i důvodovou zprávou k citovanému ustanovení, dle které „zákon stanoví důvody pro nepřijatelnost žádosti o udělení dočasné ochrany […]. Policie České republiky nebo Ministerstvo vnitra budou oprávněny takovou žádost nepřijmout a cizince ústně informovat o důvodu nepřijatelnosti. Současně se stanoví, že tento postup nebude podléhat soudnímu přezkumu. Cizinec totiž neobdrží žádné rozhodnutí, informace mu bude předána pouze ústně. Jedná se o mimořádný postup, který je ale dán mimořádnou uprchlickou vlnou, které Česká republika nyní čelí“ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 65/2022 Sb., tisk PS PČR č. 170/0, s. 12–13, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz; důraz doplněn).

48. Vzhledem k uvedenému krajský soud dospěl k závěru, že napadený úkon žalovaného nepředstavuje správní rozhodnutí, a proto vyhodnotil žalobcem zvolený žalobní typ (tj. žaloba zásahová) jako správný. Pro úplnost lze dodat, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné posuzoval v rámci řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu též Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 25. 7. 2022, č. j. 59 A 45/2022–30, následovaný Městským soudem v Praze v rozsudcích ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 77/2022–52, ze dne 31. 8. 2023, č. j. 6 A 82/2023–41, či ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, jakož i Krajským soudem v Plzni v rozsudcích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023–44, ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023–66, či ze dne 6. 9. 2023, č. j. 77 A 30/2023–68. V. C. Důvodnost podané žaloby 49. Následně krajský soud přistoupil k posouzení samotné žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a otázce její důvodnosti.

50. Algoritmus přezkumu zásahových žalob byl konkretizován v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005–65, č. 603/2005 Sb. NSS, dle něhož soud poskytne ochranu před nezákonným zásahem tehdy, je–li žalobce přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout. Nejprve je přitom nutno zkoumat splnění čtvrté podmínky, neboť neexistence zásahu vede k nepřijatelnosti žaloby (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007–68, č. 1382/2007 Sb. NSS, či ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 As 167/2019–36, č. 3973/2020 Sb. NSS).

51. Pokud jde o čtvrtou podmínku, krajský soud dovodil, že žalobcem namítaný úkon žalovaného může představovat zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Z judikatury správních soudů se podává, že bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS, bod 103 odůvodnění, popř. již citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, bod 47 odůvodnění).

52. Za splněnou lze mít též druhou a pátou podmínku, neboť není sporu o tom, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu směřovalo přímo proti žalobci, resp. že bylo tímto proti němu přímo zasaženo. Žalobce také tímto postupem mohl být zkrácen na svém právu na dočasnou ochranu, čímž lze mít za splněnou též podmínku první.

53. Zbývá proto zhodnocení, zda je splněna podmínka třetí, tj. otázka, zda šlo o zásah zákonný či nezákonný. Na základě závěru o naplnění uvedené podmínky bude možno posoudit důvodnost podané žaloby. Stěžejní pro posouzení této otázky je zodpovězení toho, zda vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost bylo v souladu s právní úpravou.

54. Krajský soud připomíná, že institut dočasné ochrany byl aktivován prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022. Tímto rozhodnutím bylo stanoveno, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice o dočasné ochraně a byla zavedena jejich dočasná ochrana. Vnitrostátní zákonodárce na uvedené rozhodnutí reagoval přijetím zákona č. 65/2022 Sb., který představuje lex specialis vůči zákonu o dočasné ochraně (srov § 1 odst. 2 prvně uvedeného zákona).

55. Dle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže a) není podána osobně, b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, c) je podána cizincem, který o dočasnou ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, nebo d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie.

56. Dle § 5 odst. 2 téhož zákona Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.

57. Jak bylo shora uvedeno, nepřijetí žádosti představuje faktický úkon správního orgánu. Žadatel je o důvodu nepřijatelnosti žádosti vyrozuměn ústně a na formuláři, kam se vyznačuje křížkem do příslušné kolonky příslušný důvod vrácení žádosti. V nynějším případě bylo na formuláři jako důvod nepřijatelnosti žádosti uvedeno, že žádost byla podána cizincem, který není uveden v § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobce však v žalobě uvedl, že důvodem pro označení žádosti za nepřijatelnou byla skutečnost, že žalobce požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě – v Itálii, kde mu i následně byla udělena. S tímto tvrzením vyjádřil žalovaný ve vyjádření k žalobě souhlas, když konstatoval, že zaškrtnutí důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. bylo učiněno nesprávně, resp. omylem, a že pravým důvodem nepřijatelnosti je, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Itálii. Lze proto mít za to, že účastníci soudního řízení jsou ve shodě v tom, že pravým důvodem vrácení žádosti jako nepřijatelné byl důvod dle § 5 odst. 1 písm. d) daného zákona. Krajský soud z těchto shodných tvrzení vyšel, a to na základě § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), užitého na základě § 64 s. ř. s. Přiměřené užití daného ustanovení o. s. ř. ostatně akceptuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, která uvedla „skutkově jsou obě strany zajedno. Soudní řád správní sice tento institut nezná, ale i správní soud nepochybně může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 As 276/2018–72, bod 24 odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 8 As 111/2020–40, bod 38 odůvodnění).

58. Jde–li o samotnou aplikaci § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., krajský soud shledal, že postup žalovaného byl s ohledem na shora předestřené závěry NSS nesprávný. Žalobci skutečně byla dočasná ochrana v Itálii udělena. Z podkladů předložených ze strany žalovaného se přitom podává, že dočasná ochrana udělená v Itálii byla automaticky všem držitelům prodloužena do 31. 12. 2023. Uvedenou skutečnost krajský soud ověřil (viz art. 1 DECRETO–LEGGE 2 marzo 2023, n. 16, Disposizioni urgenti di protezione temporanea per le persone provenienti dall'Ucraina [23G00024]). Žalobce však v průběhu řízení vyjádřil přesvědčení, že mu dočasná ochrana zanikla z důvodu uplynutí doby platnosti.

59. Jak plyne ze shora citovaného zrušovacího rozhodnutí NSS, v takovém případě bylo povinností žalovaného žádost žalobce věcně projednat. Pokud tak neučinil, postupoval v rozporu se zákonem. Vrácení žádosti žalobce jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, neboť o žádosti o udělení dočasné ochrany mělo být vedeno správní řízení.

60. Žalovaný byl v tomto případě povinen žalobce poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud by žalobce na své žádosti dále trval s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, žalovaný byl povinen ověřit, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění měl žalovaný vydat žalobci oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud by se nepodařilo relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, žalovaný měl žalobce vyzvat, aby doložil, že sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě (zde Itálie). K tomu mu byl povinen poskytnout součinnost. a. Jestliže žalobce učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doložil (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), žalovaný byl povinen žádosti vyhovět a vydat oprávnění k pobytu. b. Žalovaný byl povinen žádosti vyhovět a vydat oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žalobce doložil, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti by žalovaný sám měl uvědomit orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vložit do informačního systému TPD. c. Teprve pokud by žalobce v přiměřené lhůtě nedoložil, že učinil potřebné kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, měl žalovaný žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítnout.

VI. Závěr a náklady řízení

61. Na základě shora uvedeného soud výrokem I. dle § 87 odst. 2 s. ř. s. deklaroval, že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu s uvedeným ustanovením pak výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před zásahem, neboť důsledky zásahu stále trvají. Žalovaný napříště shora předestřeným postupem žádost žalobce ve správním řízení věcně posoudí.

62. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

63. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, ten žádné náklady řízení nepožadoval, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. Lze doplnit, že žalobce je na základě § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od poplatků v soudním řízení osvobozen. V řízení o kasační stížnosti pak byla žalobci ustanovena zástupkyně, té však odměna a náhrada hotových výdajů Nejvyšším správním soudem přiznána nebyla.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Předchozí řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem IV. Vyjádření žalobce a žalovaného k závěrům rozhodnutí Nejvyššího správního soudu V. Právní hodnocení krajského soudu V. A. Výluka soudního přezkumu V. B. Posouzení žalobou napadeného úkonu a odpovídajícího žalobního typu V. C. Důvodnost podané žaloby VI. Závěr a náklady řízení