63 A 39/2023– 32

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: obec Běleč, IČO: 00582506 sídlem Běleč 22, 391 43 Běleč zastoupena JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO: 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2023, č. j. MV–133581–13/AS–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh žalobkyně na snížení uloženého správního trestu pokuty se zamítá.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím Státního oblastního archivu v Třeboni (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2022, č. j. SOAT–4499/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou z přestupků: a) podle § 74 odst. 9 písm. a) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o archivnictví“), ve spojení s § 63 odst. 2 téhož zákona, kterého se dopustila tím, že neeviduje dokumenty v předepsané evidenční pomůcce, tj. při vedení spisové služby v listinné podobě v podacím deníku nebo při vedení spisové služby v elektronickém systému spisové služby; b) podle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví ve spojení s § 7 odst. 4 téhož zákona, kterého se dopustila tím, že neprováděla skartační řízení u dokumentů vzešlých z její činnosti, a to minimálně od 17. 5. 2016 do 30. 8. 2022.

2. Za uvedené přestupkové jednání byl správním orgánem prvního stupně uložen žalobkyni správní trest pokuty ve výši 40 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 18. 1. 2023, č. j. MV–483–2/AS–2023, kterým bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí změněno, nikoli však podstatně. Proti uvedenému rozhodnutí brojila žalobkyně správní žalobou, o které krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 63 A 10/2023–30, tak, že uvedené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřezkoumatelnost byla krajským soudem shledána v části týkající se (ne)vypořádání odvolací námitky žalobkyně, dle které neuplynula žádná skartační lhůta (blíže viz body 28 – 31 citovaného rozsudku krajského soudu).

4. Následně o odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný znovu, a to v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým též dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil prvostupňové rozhodnutí. Změna prvostupňového rozhodnutí je opět toliko nepatrná (došlo k opravě identifikačního čísla žalobkyně a doplnění způsobu úhrady uložené pokuty). Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně správní žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, event. toho, aby krajský soud upustil od uložení správního trestu pokuty, a to pro její zcela zjevně nepřiměřenou výši.

5. Žalobkyně v podané žalobě předně namítá, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. 6. 2023, č. j. 63 A 10/2023–30, přičemž žalobkyně odkázala na bod 31 daného rozsudku. S tímto závazným právním názorem krajského soudu se žalovaný dle žalobkyně vypořádal na straně 10 napadeného rozhodnutí nesprávným a nezákonným způsobem. Odkaz žalovaného na § 5 odst. 2 již obsolentní vyhlášky Ministerstva vnitra č. 117/1974 Sb., kterou se stanoví kritéria pro posuzování písemností jako archiválií a podrobnosti skartačního řízení, ve znění účinném k 31. 12. 2004 (dále jen vyhláška „č. 117/1974 Sb.“), či na neaktuální instrukci Ministerstva vnitra VSC/1–793/92 z roku 1992 (dále jen „instrukce z roku 1992“), dle žalobkyně nemohou dostát požadavku zákonnosti. Žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč by měla být v nynějším případě aplikována již neplatná právní úprava. Ani přechodná ustanovení k zákonu č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon o archivnictví, nenasvědčují, že by tato zrušená právní úprava měla být pro určitý typ dokumentů nadále použitelná. Nebyla–li žalobkyně povinna od roku 2016 stanovit skartační lhůty, neboť takovou povinnost jí žádný právní předpis nestanovoval, nemohla ani spáchat přestupek dle § 74 odst. 10 správního řádu [žalobkyně měla patrně na mysli zákon o archivnictví – pozn. krajského soudu].

6. Žalobkyně uvedla, že s problémem zpětného přiřazování spisových znaků a skartačního režimu se vypořádala tak, že ve skartačním a spisovém řádu pro dokumenty vzniklé před platností spisového řádu z roku 2016 definovala přidělení skartačních znaků a běh skartační lhůty. Uvedené řešení dle ní jednoznačně více odpovídá účelu skartačního řízení než použití neplatné instrukce z roku 1992 či využití řešení mimo skartační řízení, jež má ze zákona provádět subjekt odlišný od žalobkyně. Žalobkyně podotkla, že je samosprávnou korporací, jež je nadána při své činnosti jistou mírou správní diskrece, která se ve vyšší míře uplatní právě v situaci, kdy první úprava neobsahuje jasná pravidla pro její činnost. Je–li příslušné ustanovení žalobkyní přijatého spisového řádu zákonné, pak skartační lhůty skončily uplynutím roku 2022 a skartace v roce 2023 probíhají v souladu se zákonem. Je–li dané ustanovení spisového řádu nezákonné, pak měl výběr archiválií mimo skartační řízení provést správní orgán prvního stupně a neučinil–li tak, nemůže to být kladeno za vinu žalobkyni.

7. Z napadeného rozhodnutí je dle žalobkyně patrné, že žalovaný rozděluje dokumenty dle období, kdy vznikaly, na 4 skupiny. Jednak jde o dokumenty vzniklé od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1992, tj. za období účinnosti zákona č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „předchozí zákon o archivnictví“). Dle daného zákona však dle žalobkyně nebyly za původce považovány obce. K jejich označení za původce došlo až zákonem č. 343/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje předchozí zákon o archivnictví. Pro dokumenty vzniklé od 1. 9. 1992 (kdy uvedený zákon nabyl účinnosti – pozn. krajského soudu) do 31. 12. 2004 se dle žalovaného má užít instrukce z roku 1992. Pokud jde o dokumenty vzniklé od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009, odkázala žalobkyně na stranu 9 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že obce bez pověřeného obecního úřadu, bez matričního a stavebního archivu neměly stanovenou povinnost provádět skartační řízení. Uvedené pravidlo bylo změněno až zákonem č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon o archivnictví. Pokud jde o dokumenty vzniklé v době od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2016, má se dle žalovaného vzhledem k absenci skartačního plánu a skartačních lhůt provést výběr dokumentů mimo skartační řízení z moci úřední. Z uvedeného přehledu žalobkyně dovozuje, že se nemohla dopustit přestupku neprovádění skartačního řízení, neboť ve vztahu k části dokumentů neměla povinnost skartační řízení provádět a pro část se užije postup mimo skartační řízení. Uvedený rozpor nebyl v napadeném rozhodnutí jakkoli vysvětlen, z čehož žalobkyně dovozuje vadu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost.

8. Žalobkyně dále namítá absenci materiálního znaku žalovaným sankcionovaného jednání, které dle jejího názoru postrádá alespoň minimální stupeň společenské škodlivosti. Žádnými dokumenty, jež měly být údajně skartovány – ani při aplikaci již neplatné právní úpravy žalobkyně nedisponuje. Kontrola byla provedena u obecního úřadu Běleč, nikoli u obce Běleč, a tudíž se jedná o dokumenty, které vznikly v souvislosti s výkonem přenesené působnosti žalobkyně. Dále žalobkyně navrhla k provedení důkazu vzorový spisový a skartační řád správního orgánu prvního stupně, ve kterém je obsaženo toliko několik málo položek, mající skartační lhůtu delší než 10 let a kratší než 30 let, přičemž žalobkyně v žádné z oblastí (resp. kompetencí), které jsou zde zmiňovány, není původcem žádného dokumentu.

9. Dle žalobkyně žalovaný nesprávně pojal přestupek dle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví jako přestupek trvající. Žalobkyně uvádí, že se v daném případě naopak jedná skutkovou podstatu jednorázového přestupku, neboť jeho znakem je jednání spočívající toliko ve vyvolání protiprávního stavu (byť daný stav následně trvá). Uvedené žalobkyně dovozuje z užitého slovesa „neprovede“ užitého v dokonavém vidu. Žalovaná vid nedokonavý užívá proto chybně. Uvedený gramatický výklad žalobkyně podporuje i tím, že smyslem daného ustanovení je umožnění postihu porušení neprovedení skartačního řízení, přičemž protiprávní stav je pouze následkem jednání pachatele takového přestupku. Vzhledem k tomu, že jde o přestupek trvající, je dle žalobkyně zřejmé, že i pakliže by v tomto případě byla dána její odpovědnost za přestupek, došlo již k jejímu promlčení.

10. Žalovaný se rovněž nevypořádal s možností zprostit žalobkyni odpovědnosti za přestupek dle § 43 odst. 2 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalobkyně má přitom za to, že podmínky tohoto ustanovení byly splněny a správní orgány pochybily, pokud nezvážily možnost žalobkyni zprostit odpovědnosti za přestupky.

11. Žalobkyně dále namítla nedostatečné odůvodnění uložené pokuty. Správními orgány nebyla vypořádána kritéria pro určení výměry správního trestu uvedená v § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

12. Závěrem je žalobou eventuálně navrhováno, aby krajský soud na základě § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s ř. s.“) v případě nevyhovění žaloby přistoupil k moderaci správními orgány uložené pokuty, která je dle žalobkyně zjevně nepřiměřená. Žalovaný nepřihlédl k tomu, že postihované jednání bylo pouze omisivní, a proto by soud měl od uložení pokuty upustit.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

13. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K námitce nerespektování závazného právního názoru žalovaný uvedl, že zákon o archivnictví ani jeho prováděcí právní předpis v podobě vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví možnost ani nemožnost zpětného přiřazování spisových znaků a skartačního režimu (tj. skartačního znaku a skartační lhůty) na dokumenty a spisy, pro něž veřejnoprávní původce nedisponuje spisovým a skartačním plánem ve smyslu § 66 odst. 3 zákona o archivnictví. K námitce žalobkyně, že pokud skartační plán zpětně aplikovat nelze, nemohla vést pro předmětnou část dokumentů skartační řízení, konstatoval žalovaný, že žalobkyně je povinna plnit veškeré své povinnosti dle zákona o archivnictví. Žalobkyně měla a má zákonnou povinnost sestavit spisový řád, jehož součástí je spisový a skartační plán, a to již od svého vzniku ke dni 1. 1. 1992 dle příslušných ustanovení předchozího zákona o archivnictví i toho současného. Žalobkyně má danou povinnost i pro dokumenty a spisy vzniklé z činnosti jejího předchůdce či právního předchůdce. Přestupek dle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví není spojen s žádnými dalšími zákonnými požadavky, které by bylo třeba pro naplnění znaků předmětné skutkové podstaty splnit, tedy ani s požadavkem, aby měl veřejnoprávní původce spisový řád, jehož součástí je spisový a skartační plán. Provádění skartačního řízení je povinností žalobkyně, kterou od svého vzniku (1992) nesplnila dosud ani jedinkrát.

14. Námitku, že by žalovaný měl osvětlit, jak lze skartační řízení zahájit při neexistenci skartačních lhůt, považuje žalovaný za účelovou. Provedení skartačního řízení je zákonnou povinností žalobkyně dle § 6 předchozího zákona o archivnictví a dle § 7 a násl. současného zákona o archivnictví. Nesplnění povinností dle daných zákonných ustanovení je považováno za přestupek bez ohledu na důvody, které k protiprávnímu jednání žalobkyni vedly.

15. K námitce nesprávného a nezákonného vypořádání závazného právního názoru žalovaný zopakoval, že zákon o archivnictví neupravuje možnost zpětného přiřazení spisových znaků a skartačních režimů pro dokumenty a spisy, které jsou již několik desetiletí (jako např. z let 1992 až 2004) vyřízeny a uzavřeny za účelem provedení výběru archiválií prostřednictvím skartačního řízení. Má–li být proveden výběr za archiválie, který provádí příslušný archiv, dochází k tomu u veřejnoprávních původců, kterým je i žalobkyně. Děje se tak mimo skartační řízení z moci úřední ve spolupráci s jejich původcem, přičemž archiv může původce vyzvat, aby mu připravil seznam dokumentů navržených pro výběr archiválií s uvedením doby jejich vzniku. Jelikož žalobkyně nemá nejstarší dokumenty označené spisovými znaky a skartačním režimem, považuje žalovaný za praktické vytvořit seznam dokumentů a spisů vyřízených a uzavřených v letech 1992 až 2004 [vyřazených dle 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 11 odst. 3 zákona o archivnictví] dle věcných skupin spisového a skartačního řádu uvedeného v instrukci z roku 1992. Důvodem doporučení je skutečnost, že spisové znaky v této instrukci korelují s dokumenty vytvořenými v uvedeném časovém období. Žalovaný přitom nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že pro ni instrukce z roku 1992 nebyla závazná. Naopak, žalobkyně byla povinna se jí řídit.

16. K otázce zpětného použití spisového a skartačního plánu žalovaný uvedl, že zákon o archivnictví neupravuje zpětné přiřazení spisových znaků a skartačních režimů pro dokumenty a spisy vzniklé před rokem 2016. Dle žalovaného je nadto ustanovení bodu 11.2 v rozporu s § 66 odst. 4 zákona o archivnictví. Událostí rozhodnou pro začátek plynutí skartační lhůty je totiž vyřízení dokumentu či uzavření spisu. Pokud by uvedený zákon umožňoval retroaktivitu spisového a skartačního plánu, musela by žalobkyně přiřadit zpětně skartační lhůtu ke dni vyřízení dokumentu či uzavření spisu. Dovozuje–li žalobkyně možnost přiřadit zpětně skartační lhůty se začátkem jejího plynutí v roce 2018 na dokumenty vzniklé do roku 2016, představovalo by takové řešení dle žalovaného pokračování v protiprávním jednání, a to pro rozpor s § 66 odst. 4 zákona o archivnictví. K námitce žalobkyně, že pro dokumenty z doby od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1992 nebyla obec považována za původce, odkazuje žalovaný na § 6 odst. a 1 a odst. 4 předchozího zákona o archivnictví, dle něhož je žalobkyně odpovědná i za řádné provedení skartačního řízení též pro dokumenty a písemnosti svých předchůdců.

17. Pokud jde o dokumenty vzniklé v období od 1. 9. 1992 do 31. 12. 2004, přiznává žalovaný, že je jeho pochybením, že omylem v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl možnost zpětného přiřazení skartačních lhůt. Užití spisových znaků z instrukce pro účely vytvoření seznamu dokumentů považuje žalovaný za možné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí na jiných místech (s. 6 a 10) uvádí, že právní předpisy týkající se spisové služby neupravují možnost zpětné aplikace spisového a skartačního plánu. Jde–li o období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009, ve kterém žalobkyně neměla stanovenou povinnost provádět skartační řízení, probíhal výběr archiválií mimo skartační řízení, ledaže povinný veřejnoprávní subjekt provedl skartační řízení dobrovolně, čehož žalobkyně nevyužila. Žalovaný se tak v dokumentech týkajících se daného období ztotožnil se žalobkyní. Žalobkyně však dle žalovaného byla povinna provádět skartační řízení v obdobích od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2004 a od 1. 7. 2009 do 30. 8. 2022.

18. Žalovaný odmítá námitku týkající se nedostatku společenské škodlivosti jednání žalobkyně. Upozorňuje–li žalobkyně, že kontrola byla provedena pouze u obecního úřadu, žalovaný uvádí, že tomu tak skutečně bylo, nicméně daný úřad je jako orgán obce součástí žalobkyně, který tak má rovněž povinnost spisovou službu vykonávat. Žalovaný ověřil údaje v celostátní evidenci archiválií – v Národním archivním dědictví. Z něho se podává, že žalobkyně za dobu své existence (od roku 1992) neprovedla jedinou skartaci, což plyne z absence evidenčních karet žalobkyně. Jelikož žalobkyně neprovádí již 30 let skartační řízení, ač tuto povinnost má, došlo k závažnému ohrožení právem chráněnému zájmu společnosti.

19. Jde–li o nezákonnost pojetí přestupku dle § 74 odst. 1 zákona o archivnictví jako přestupku trvajícího, dle žalovaného jde v případě jednání žalobkyně o udržování protiprávního jednání, spočívajícího v neprovádění skartačních řízení, trvalým způsobem. Co se týče namítané možnosti zproštění odpovědnosti za přestupek dle § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle žalovaného jsou oba přestupky závažné a žalobkyně vědomě jednala protiprávně i přes upozornění správního orgánu prvního stupně v letech 2013 a 2016 a výzvu k provedení skartačního řízení. Nadto žalobkyně ani nepředložila danému správnímu orgánu spisový a skartační plán, byť tak dle § 66 odst. 2 zákona o archivnictví má učinit (byl získán teprve v souvislosti s řízením o přestupku). Z uvedených důvodů se žalovaný domnívá, že nelze očekávat, že by samotné projednání věci postačilo k nápravě žalobkyně.

20. Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou neodůvodněnosti a nepřiměřenosti uložené výše pokuty. Neprovedení jediného skartačního řízení za dobu 30 let nepovažuje žalovaný za nedopatření či omyl. Současně nebyl veden podací deník zákonným způsobem. Žalovaný rovněž zmiňuje možnost využít metodickou pomoc, kterou správní orgán prvního stupně i žalovaný poskytují, a kterou žalobkyně nevyužila. Namísto toho žalobkyně začíná s nápravou až nyní v souvislosti s řízením o přestupku. V další části svého vyjádření žalovaný zmiňuje přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání více přestupků, ve spáchání trvajícího přestupku, dále v tom, že žalobkyně nezaslala v souladu se zákonem o archivnictví správnímu orgánu prvního stupně spisový a skartační plán bezodkladně, nýbrž až v průběhu řízení o přestupku, jakož i absenci spisového a skartačního plánu mezi lety 1992 a 2016. Jediná polehčující okolnost je žalovaným spatřována v samotném vyhotovení spisového řádu. Dále žalovaný zmínil horní hranice sazeb pokut, které žalobkyni za spáchané přestupky hrozily a dále zásadu asperace. Dle žalovaného pokuta uložená ve výši 40 000 Kč odpovídá závažnosti spáchaných přestupků.

III. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

22. Žaloba není důvodná.

23. Žalobkyně předně namítala, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu z rozsudku ze dne 30. 6. 2023, č. j. 63 A 10/2023–30. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v této věci dospěl k závěru, že uvedeného pochybení se žalovaný nedopustil. K posouzení dané námitky je nutno předeslat, že krajský soud v předchozím, citovaném rozsudku shledal vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2023, č. j. MV–483–2/AS–2023 (dále jen „zrušené rozhodnutí“), v nedostatečném vypořádání odvolací námitky žalobkyně, dle níž v rozhodné době (tj. od 17. 5. 2016 do 30. 8. 2022) nemusela provádět skartační řízení, neboť neměla uplynout žádná skartační lhůta stanovená skartačním plánem žalobkyně z 31. 12. 2016. K uvedené námitce žalovaný ve zrušeném rozhodnutí uvedl, že se výrok přestupku neprovádění skartačního řízení v prvostupňovém rozhodnutí vztahuje k veškerým dokumentům vedeným ve spisové službě žalobkyně ode dne 1. 1. 1992, nikoliv jak uvádí v námitce v odvolání obviněná pouze dokumentů vzniklých po roce 2016, na něž se vztahuje spisový a skartační plán. Dle zrušeného rozhodnutí se na dokumenty vytvořené žalobkyní před rokem 2017 spisový a skartační plán nevztahuje, neboť nemá retroaktivní účinky.

24. Na základě zmíněné pasáže odůvodnění shledal krajský soud zrušené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť se v intencích uplatněné žalobní námitky plynutím skartačních lhůt nijak nezabývalo, přičemž současně nijak nezdůvodňovalo, proč spisový a skartační plán žalobkyně nelze aplikovat zpětně na dokumenty vzniklé před rokem 2016 (srov. rozsudek ze dne 30. 6. 2023, č. j. 63 A 10/2023–30, bod 28 odůvodnění). Z uvedených důvodů krajský soud v citovaném rozsudku přikročil dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ke zrušení daného rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízní. Soud přitom vyslovil v bodu 31 daného rozsudku závazný právní názor, dle něhož měl žalovaný přezkoumatelným způsobem uvést, z jakého konkrétního důvodu spisový a skartační plán žalobkyně z 31. 12. 2016 nemůže být zpětně aplikován na dokumenty žalobkyně vzniklé před rokem 2017. Pro případ, že by žalovaný setrval na závěru o zpětné neaplikovatelnosti spisového a skartačního plánu z roku 2016 na dokumenty vzniklé před jeho přijetím, měl dle závazného právního názoru žalovaný v takovém případě osvětlit, jakým způsobem lze u těchto dokumentů zahájit skartační řízení při neexistenci skartačního plánu, který by stanovoval skartační lhůty.

25. Nutno mít na zřeteli, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí byla shledána toliko ve vztahu k odvolací námitce žalobkyně, dle které v rozhodné době nemusela provádět skartační řízení, neboť podle jejího názoru dosud neuplynuly skartační lhůty. Lze předeslat, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 27. 2. 2019, č.j. 8 Afs 267/2017 38). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 6. 5. 2021, č. j. 7 Azs 350/2020–22).

26. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabývá plynutím skartačních lhůt na straně 8 a násl. napadeného rozhodnutí. Žalovaný se na daném místě již přezkoumatelně zabývá jejich během s odkazem na zákon o archivnictví, jakož i na předchozí právní předpisy regulující veřejnou správu na úseku archivnictví. Krajský soud považuje vypořádání odvolací námitky žalobkyně za řádně provedené a opodstatněné. Lze proto konstatovat, že žalovaný v rámci vypořádání dané námitky již nezatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, nýbrž její vypořádání hodnotí krajský soud jako řádné a provedené v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku vydaným pod č. j. 63 A 10/2023–30. Žalovaný osvětlil, jakým způsobem by mělo být postupováno za situace, kdy spisový a skartační plán nestanoví pro dokumenty vzniklé před rokem 2017 skartační lhůty. Námitka, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu, proto není důvodná.

27. Žalobkyně dále namítala, že odkazy žalovaného na vyhlášku Ministerstva vnitra č. 117/1974 Sb. a na instrukci z roku 1992 nemohou dostát požadavku zákonnosti. Krajský soud považuje za nutné níže ve stručnosti připomenout znění relevantní právní úpravy.

28. Dle § 6 odst. 1 předchozího zákona o archivnictví (ve znění novely č. 343/1992 Sb., tj. v účinnosti od 1. 9. 1992) platilo, že státní orgány, kraje, obce, jiné právnické osoby, jakož i fyzické osoby při provozování podnikatelské činnosti (tj. původci) jsou povinny zajišťovat odbornou správu písemností vzešlých z jejich činnosti, popřípadě z činnosti jejich předchůdců (včetně písemností došlých); dbají přitom o řádnou spisovou evidenci, o účelné a bezpečné uložení písemností a o jejich řádné vyřazování při skartačním řízení (důraz doplněn krajským soudem).

29. Dle § 6 odst. 4 předchozího zákona o archivnictví, v témže znění, platilo, že původci písemností a jejich právní nástupci, popřípadě likvidátoři nebo jiní držitelé písemností uvedených v odstavci 1 odpovídají za řádné provedení skartačního řízení, umožňují výkon dohledu a podle pokynů příslušných archivů zajišťují na svůj náklad řádné odevzdávání archiválií do archivů.

30. Dle § 31 odst. 1 písm. a) téhož zákona bylo Ministerstvo vnitra zmocněno k vydání prováděcího předpisu upravujícího základní kritéria hodnocení písemností a postup při skartačním řízení. K realizaci tohoto zmocnění došlo vydáním vyhlášky č. 117/1974 Sb.

31. Z uvedeného přehledu má krajský soud za jednoznačné, že žalobkyně jakožto obec byla považována za původce písemností ve smyslu dané zákonné úpravy, ze které pro ni na úseku archivnictví vyplývaly příslušné povinnosti, a to mj. i z vyhlášky č. 117/1974 Sb.

32. Článek 1 odst. 1 instrukce z roku 1992 stanovil, že se instrukce vztahuje na okresní úřady, obecní a městské úřady, úřady městských obvodů a městských částí statutárních měst, v hl. m. Praze na Magistrátní úřad, obvodní a místní úřady, pokud se písemnosti týkají přenesené působnost a na všechny organizace a zařízení, vůči nimž plní úřady funkci zřizovatele (důraz doplněn krajským soudem).

33. Vzhledem ke znění daného článku instrukce zavazovala i obecní úřad žalobkyně. Dle současné (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) i dřívější (viz systematické zařazení ustanovení § 58 a násl. zákona č. 367/1990 Sb., o obcích v oddílu upravující orgány obce) právní úpravy je obecní úřad jedním z orgánů obce. Uvedená zákonná koncepce ostatně též koreluje s odbornou literaturou (viz např. Průcha, Petr. Správní právo: obecná část. 8. vydání. Brno: Doplněk, 2012, s. 216). S tímto lze odmítnout námitku žalobkyně, dle níž pro ni nebyla instrukce z roku 1992 závazná (ostatně, sama žalobkyně na straně 5 žaloby připouští, že v období od 1. 9. 1992 do 31. 12. 2004 se má užít instrukce z roku 1992). Současně je tímto vypořádána i další námitka, kterou žalobkyně poukazovala na to, že kontrola byla provedena u obecního úřadu Běleč, nikoli u obce Běleč. Jelikož se jednalo o orgán obce (nadto orgán úředního typu, u něhož je provedení kontroly naprosto logické), byl takovýto postup v rámci provedené kontroly zcela v pořádku. Ani tato námitka proto nebyla shledána důvodnou.

34. Nelze souhlasit ani v tom směru, že by žalobkyně nebyla povinna od roku 2016 stanovit skartační lhůty, což uváděla s domněnkou, že takovou povinnost jí žádný právní předpis nestanovoval, čímž ani nemohla spáchat předmětný přestupek.

35. Dle § 8 odst. 1 věty první zákona o archivnictví se skartační řízení provede v kalendářním roce následujícím po uplynutí skartační lhůty dokumentu.

36. Dle § 66 odst. 4 věty první zákona o archivnictví platí, že počátek plynutí skartační lhůty stanoví spouštěcí událost, kterou se rozumí vyřízení dokumentu nebo uzavření spisu.

37. Zákon o archivnictví dále rovněž stanoví, co se rozumí vyřízením spisu (viz § 65 odst. 2) a jeho uzavřením (viz § 65 odst. 5).

38. Předchozí právní úprava rovněž stanovila počátek běhu skartačních lhůt.

39. Dle § 5 odst. 2 věty první vyhlášky Ministerstva vnitra č. 117/1974 Sb., kterou se stanoví kritéria pro posuzování písemností jako archiválií a podrobnosti skartačního řízení, platilo, že skartační lhůty počínají běžet dnem 1. ledna následujícího roku po vyřízení písemnosti.

40. Dle § 15 odst. 4 vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby (po novelizaci provedené zákonem č. 96/2023 Sb. je dané ustanovení zakotveno v odstavci 3 – pozn. krajského soudu) platí, skartační lhůta se vyjadřuje číslem doplněným za skartačním znakem. Veřejnoprávní původce stanoví ve spisovém a skartačním plánu spouštěcí událost, kterou je okamžik rozhodný pro počátek plynutí skartační lhůty. Skartační lhůta se určuje počtem celých roků počítaných od 1. ledna kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž nastala spouštěcí událost.

41. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že počátek plynutí skartačních lhůt je stanoven přímo ex lege. Odkazovala–li žalobkyně ve svém odvolání na § 15 odst. 4 vyhlášky č. 259/2012 Sb., nutno mít na zřeteli, že při realizaci daného oprávnění musí obec respektovat zákon o archivnictví, který počátek běhu lhůty pro dokumenty přímo stanoví. Stanovením od zákona odlišných spouštěcích událostí ze sebe žalobkyně nemůže sejmout povinnost provádění skartačního řízení, jakož se ani jeho prostřednictvím zprostit své přestupkové odpovědnosti. Bylo–li v rámci řízení o přestupku zjištěno, že článek 11.2 spisového a skartačního řádu žalobkyně stanoví, že dokumentům vzniklým do 31. prosince 2016 budou stanoveny skartační znaky podle tohoto spisového a skartačního řádu během roku 2017 a skartační lhůty poběží od 1. ledna 2018, je patrné, že takováto dikce odporuje shora citovaným ustanovením zákona, neboť stanovuje odlišné spouštěcí události.

42. Další žalobní námitkou žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně pojal přestupek dle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví jako přestupek trvající. Dle žalobkyně jde naopak o přestupek jednorázový, přičemž i pokud by byla dána její přestupková odpovědnost, došlo již k jejímu promlčení.

43. Dle § 8 zákona o odpovědnosti za přestupky je trvajícím takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.

44. Žalobkyni lze přisvědčit v tom směru, že obecně pro indikování trvajícího deliktu lze vycházet z gramatického hlediska posuzujícího slovesný vid (aspectus) slovesa užitého ve skutkové podstatě, kterou je delikt vyjádřen, přičemž platí, že užití nedokonavého vidu (imperfektivum) svědčí spíše pro závěr o tom, že jde o delikt trvající. To ostatně potvrzují i závěry Nejvyššího správního soudu, dle něhož „kategorie trvajícího deliktu prvotně vychází ze samotného jazykového vyjádření skutkové podstaty deliktu, který spočívá v dlouhodobém udržování protiprávního stavu“, přičemž „[z] hlediska gramatického svědčí pro trvající delikty užití nedokonavého vidu pro charakteristiku objektivní stránky správního deliktu“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007–135, č. 1338/2007 Sb. NSS, či ze dne 7. 12. 2022, č. j. 2 Afs 30/2021–61, bod 43 odůvodnění).

45. Pokud jde o nyní posuzovaný přestupek, lze připustit, že ustanovení § 74 odst. 10 zákona o archivnictví u slova „neprovede“ skutečně užívá vid dokonavý (perfektivum). Gramatický výklad ovšem nepředstavuje jediný indikátor pro určení toho, zda se jedná o trvající delikt či nikoli. Vždy je třeba jej doplnit dalšími interpretačními metodami, např. výkladem logickým či teleologickým. Ostatně, tomu odpovídají i závěry odborné literatury, dle níž „[g]ramatická interpretace normy […] nemusí být a někdy zpravidla ani nebývá směrodatná pro rozpoznání trvajícího přestupku“ (srov. Strakoš, Jan, Poznámky k „trvajícímu“ přestupku z pohledu stavebního zákona. Správní právo. Správní právo. Ministerstvo vnitra ČR, 2021, roč. 54, č. 5, s. 267). Pokud jde o zmiňované další výkladové metody, zde již nelze s tvrzením žalobkyně souhlasit.

46. Žalobkyně uvádí, že smyslem daného ustanovení je postih právě a jen porušení neprovedení skartačního řízení. Krajský soud však má za to, že pokud není prováděno skartační řízení, jedná se nepochybně o protiprávní stav. Jelikož tento protiprávní stav byl a je žalobkyní udržován i nadále, nepochybily správní orgány, pokud přestupek kvalifikovaly jako trvající. Lze přitom uvést, že podstatou daného přestupku v této věci bylo, že ve vymezeném období žalobkyně vůbec neplnila svou povinnost stanovenou zákonem o archivnictví. Z povahy věci se tak dané pochybení vztahovalo ke všem dokumentům, které v té době žalobkyně vydala. Bylo by proto zcela nepřiměřeným požadavkem lpět na tom, aby správní orgány musely v rozhodnutí vypisovat všechny konkrétní dokumenty, jichž se pochybení žalobkyně týkalo.

47. Posouzení, dle něhož se v daném případě jedná o trvající přestupek, má současně oporu i v závěrech Nejvyššího správního soudu. Daný soud se skutkovou podstatou přestupku dle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví v rámci své rozhodovací praxe již zabýval v rozsudku ze dne 9. 11. 2021, č. j. 10 As 258/2021–34, v jeho bodu 10 odůvodnění „[k] námitce promlčení NSS uvádí, že v nynějším případě se jedná o trvající přestupek ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti za přestupky“ (důraz doplněn krajským soudem), což mělo následně vliv i na počátek běhu promlčecí doby. Závěr o tom, že se jedná o přestupek trvající má proto oporu i v judikatuře Nejvyššího správního soudu.

48. Dále žalobkyně argumentovala absencí materiálního znaku sankcionovaného jednání, které dle ní postrádá, byť minimální, stupeň společenské škodlivosti. Zde nutno odkázat na již zmiňovaný rozsudek ze dne 9. 11. 2021, č. j. 10 As 258/2021–34, v jehož bodě 10 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]okud stěžovatelka postrádá vysvětlení společenské škodlivosti svých činů, poukazuje NSS na skutečnost, že u ohrožovacích deliktů (kterými projednávané přestupky bezpochyby jsou) materiální a formální stránka přestupku zpravidla splývá. Ke „splynutí“ nedojde pouze výjimečně. Konkrétně v případě, kdy k naplnění skutkové podstaty přestupku přistoupí další významné okolnosti, které vylučují, aby byl jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem […]. U ohrožovacího přestupku přece není významný vznik škodní události, ale jen ohrožení zákonem chráněného zájmu, ke kterému prokazatelně došlo“. Uvedené platí i v nyní posuzované věci, neboť jde o tentýž přestupek, který je ohrožovacím deliktem. Vzhledem k tomu postačuje toliko ohrožení právem chráněného zájmu. Již shora se krajský soud vypořádal s námitkou, že kontrola byla provedena u obecního úřadu, což žalobkyně v souvislosti s materiální stránkou přestupku namítala.

49. Co se týče návrhu žalobkyně na provedení důkazu listinou – vzorovým a spisovým a skartačním řádem, neshledal krajský soud důvody pro provedení daného důkazu. Z obsahu předloženého správního spisu soud neshledal, že by žalobkyně navrhovala provedení dané listiny v řízení před správním orgánem, přestože dle konstantní judikatury, má těžiště dokazování probíhat právě v řízení před správními orgány (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016–27, usnesení ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Azs 118/2017–144, či ze dne 29. 5. 2019, č. j. 6 Azs 335/2018–35). Žalobkyně přitom měla dostatek času k doplnění důkazů, Žalobkyně současně ani neuvedla, jakou skutečnost jeho prostřednictvím hodlá prokazovat, resp. není zřejmé, že by mohl mít jeho obsah vliv na posouzení této věci. Vzhledem k tomu krajský soud návrhu žalobkyně nevyhověl.

50. Pokud jde o nynější věc, lze rovněž připomenout, že hodnocení závažnosti jednání žalobkyně provedl již správní orgán prvního stupně, a to na straně 4 prvostupňového rozhodnutí, kde dospěl k závěru o tom, že vzhledem k dlouhodobosti jednání žalobkyně jde o jednání závažné. Z téhož důvodu nebylo namístě přistoupit k upuštění od uložení správního trestu ve smyslu § 43 zákona o odpovědnosti za přestupky. Správní orgány měly za to, že samotné projednání nepostačí k nápravě žalobkyně, přičemž svůj závěr zdůvodnily. Žalobkyně v této souvislosti v žalobě podotkla, že mělo být přihlédnuto k tomu, že postihované jednání bylo pouze omisivní. Samotná skutečnost, že jednání bylo spácháno omisivně (tj. opomenutím) však nemůže postačovat k aplikaci výjimečného institutu upuštění od potrestání. Mnoho přestupků (ba dokonce i trestných činů) může být spácháno omisivním způsobem. Pokud by ve všech takových případech mělo být od trestání upuštěno, došlo by k nedůvodnému redukování (či dokonce k vyprázdnění) samotného smyslu a účelu trestání. Takový úmysl zákonodárce se však z právní úpravy nepodává, naopak je zřejmé, že i u ohrožovacích deliktů má trest plnit své funkce, mj. funkci represe a prevence. Ani tato námitka proto není důvodná.

51. Důvodná není ani námitka nedostatečného odůvodnění uložené pokuty. Je třeba připomenout, že není povinností správních orgánů zabývat se všemi v zákoně vypočtenými kritérii pro určení druhu a výměru správního trestu, resp. hledisky určujícími povahu a závažnost správního trestu (srov. § 37 – 38 zákona o odpovědnosti za přestupky). Správní orgán prvního stupně na straně 4 prvostupňového rozhodnutí mj. hodnotil povahu a závažnost přestupku, když posuzoval význam zákonem chráněného zájmu a dále i způsob spáchání přestupku. Takovéto odůvodnění uložené výše pokuty lze považovat za dostatečné.

52. Závěrem žalobkyně připojila návrh dle § 65 odst. 3 s. ř. s., aby zdejší soud upustil od správními orgány uloženého trestu.

53. Podle ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1 tohoto ustanovení, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.

54. K uvedené možnosti lze obecně uvést, že se jedná o postup zcela výjimečný, neboť jde o výjimku z kasačního principu správního soudnictví, tedy výjimku z pravidel přezkumu, která nedává soudu pravomoc, aby rozhodnutí sám měnil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008–80, č. 1719/2008 Sb. NSS). Pro moderaci uloženého trestu představují rozhodná kritéria zejména majetkové a osobní poměry pachatele přestupku, neboť je nutné předejít a zabránit možnosti vzniku likvidačního účinku nepřiměřeně vysoké sankce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/22006–102). Dále je třeba též přihlížet k podmínkám, které jsou pro úvahu o výši pokuty primárně stanoveny zákonem. Nezbytnou podmínkou uplatnění moderačního práva soudu je, že správní trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, což vyplývá již z § 78 odst. 2 s. ř. s.

55. Jak již bylo shora uvedeno, dle § 78 odst. 2 s. ř. s. lze od uloženého trestu ustoupit, případně jej snížit, je–li trest uložen ve výši zjevně nepřiměřené. Dle citovaného ustanovení s. ř. s. je k možnosti moderace výše uloženého správního trestu soudem v současnosti kladen požadavek zjevné nepřiměřenosti, což správní soudy interpretují jako situaci, kdy uložený trest „výrazně vybočuje z hlediska přiměřenosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36, č. 2671/2012 Sb. NSS)

56. Žalobkyně nepřednesla zdejšímu soudu žádné jiné důvody nepřiměřenosti výše trestu, než jakými odůvodňuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených příčin zdejší soud přezkoumal výši sankce pouze optikou, která plyne z příslušných ustanovení s. ř. s. (ve spojení s přestupkovým zákonem) a na ně navazující judikaturou správních soudů.

57. Při úvahách o výši sankce nepostačuje vycházet pouze z konkrétní výše pokuty v dané věci, ale v prvé řadě je třeba se zaměřit na rozpětí možné pokuty stanovené zákonodárcem. Přiměřenost v individuálním případě je nutno posuzovat zejména s ohledem na maximální možnou výši pokuty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017–93).

58. Je–li o přestupcích rozhodováno ve společném řízení, může být dle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky celková výše pokuty vyšší, a to tak že horní hranice sazby za pokuty za přestupek nejpřísněji trestaný se zvyšuje o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky. Současný ani předchozí zákon o archivnictví nestanoví pokuty za jednotlivé přestupky, stanoví pouze horní hranici sazby pokuty. Část skutků přestupku dle § 74 odst. 10 archivního zákona byla spáchána v průběhu 12 let s horní hranicí sazby 100 000 Kč, část skutků v období 13 let v horní sazbě pokuty 200 000 Kč. V projednávaném případě byl žalobkyni uložen správní trest pokuty ve výši 40 000 Kč. Krajský soud proto uloženou výši pokuty nepovažuje za zcela zjevně nepřiměřenou při poměření s možnou horní hranicí.

59. Roli pro posouzení přiměřenosti pak mohou dále mít např. osobní a majetkové poměry žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 As 17/2006–91). Ovšem platí, že potřebnou argumentaci stran likvidačního charakteru výše pokuty by musela žalobkyně uplatnit, což se však v daném případě nestalo. Platí přitom, že pokud návrh na moderaci není nijak blíže odůvodněn, nelze takovému návrhu vyhovět, neboť není zřejmé, z jakých tvrzení a podkladů by měl soud v tomto směru vycházet (srov. bod 37 odůvodnění rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 Ads 14/2018–39, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 29 Ca 167/2008–25). Jelikož žalobkyně nepřednesla ve své žalobě žádnou další argumentaci, na základě které by bylo možno dospět k závěru o zjevné nepřiměřenosti výše uložené pokuty, zdejší soud pod výrokem II. rozhodl tak, že se návrh žalobkyně na upuštění od uložení jakéhokoliv správního trestu zamítá.

IV. Závěr a náklady řízení

60. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Zároveň byl z výše uvedených důvodů zamítnut návrh žalobkyně na moderaci uloženého správního trestu.

61. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení