63 A 4/2024– 60

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Černohousem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I. EG.D, a.s., IČO 28085400 sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno II. CETIN a.s., IČO 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 III. Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO: 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 zastoupena advokátem JUDr. Danielem Volopichem sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2023, č. j. KUJCK 132728/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2023 č. j. MUPI/2021/12770 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla dle § 118 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen „stavební zákon“), povolena změna stavby s názvem „D4 Čimelice – Mirotice“, stavebního objektu SO 130 – Přeložka silnice II/604 na pozemcích pozemkové parcely č. X, č. X, č. X, č. X (orná půda) a č. X (orná půda), vše v katastrálním území X, před jejím dokončením.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád"), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Napadené rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou, kterou se domáhá jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Shrnutí žaloby

4. Žalobce se v podané žalobě v prvním okruhu žalobních námitek věnuje otázce odvodu vod z příkopů nové části SO 130, resp. úpravy SO 130A. Žalobce předně namítá porušení zásady materiální pravdy. Žalobce již v odvolání namítal, že pro posouzení kapacity propustků a příkopů nebyl započítáván přítok ze stavebního objektu SO 340, a to přesto, že dešťové vody budou do příkopů stékat současně s přítokem z SO 340. Dle žalobce není nijak vyloučena situace, kdy se časově setká nový déšť s opožděným odtokem meliorací po dřívějším dešti. Současně dle žalobce nebyla prokázána odolnost vůči dvacetileté vodě dle ČSN 73 6101. Z daného důvodu žalobce požádal o přezkum závazného stanoviska Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí ze dne 15. 3. 2023, č. j. MUPI/2023/13622. Zmíněné závazné stanovisko bylo potvrzeno Krajským úřadem Jihočeského kraje, odborem životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 6. 10. 2023, č. j. KUJCK 119574/2023, dle něhož došlo k doplnění o vliv vod z přerušených meliorací, řešených stavebním objektem SO 340 větev „R“, přičemž závěr byl takový, že všechny silniční příkopy navržené v rámci SO 130A jsou dostatečně kapacitní pro převedení návrhových průtoků uvedených v doplnění.

5. Žalobce nesouhlasí se závěry žalovaného, dle nichž jde o úpravy dostatečné, které povedou k napravení vadného stavu. Žalobce opakovaně upozorňoval, že již za současného stavu odvodnění zaplavuje jeho nemovitost navázanou na severní příkop II/121, a to včetně suchých měsíců. Příkop podél jeho nemovitosti totiž vede po vrstevnici a není s to odvádět již stávající dešťové vody, v důsledku čehož je nemovitost žalobce trvale podmáčena. Zpevnění příkopu dle žalobce neřeší nedostatečný spád příkopu podél SO 130A – II/121, který je dle jeho názoru základním problémem. Budou–li proto z příkopu SO 130 a z meliorace SO 340 přivedeny další srážky, problém spočívající v podmáčení nemovitosti žalobce se bude pouze prohlubovat a může mít vliv na dlouhodobou stabilitu nemovitosti. Situace je dle žalobce o to horší, že vody jsou kontaminovány ropnými látkami a solemi způsobujícími dlouhodobě osmozu zdiva nemovitosti žalobce.

6. Žalovaný, jež je současně správcem komunikace II/121, nezabezpečil ani dlouhodobý monitoring čistoty příkopů například k zajištění jejich budoucí cílené údržby a čištění. Žalobce kvituje, že v případě povodně dojde ke snížení přelivu přes jižní okraj příkopu, avšak má za to, že jeho nemovitost zatěžuje primárně trvale stojící voda v příkopech, která je příčinou podmáčení nemovitosti žalobce. Řešením s minimálními náklady by vedle snížení jižní hrany příkopu dle žalobce bylo vybudování pokračování odvodnění z meliorace SO 340 a z příkopů SO 130 plastovým potrubím ve směru spádu svahu do místního potoka. V daném jižním spádu by totiž odtékaly srážky, pakliže by jim nebránila silnice SO 130A s nefunkčním příkopem. Žalobce daný okruh námitek uzavřel konstatováním, že nedostatečné řešení jeho námitky vede k zásahu do jeho vlastnického práva.

7. Žalobce v dalším žalobním bodu poukazuje na nebezpečnou blízkost vozovky k jeho stavbě, ale i dalším nemovitostem, a to i ohledem na absenci odbočujícího pruhu. Vzhledem k tomu se žalobce v odvolání domáhal přezkumu souhlasného stanoviska Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje, dopravní inspektorát Písek ze dne 13. 5. 2021, č. j. KRPC–36792–1/ČJ–2021–020506–I, a přezkum žádal i u doplněného stanoviska ze dne 8. 3. 2023, č. j. KRPC–27904–2/ČJ–2023–020506–I. Žalobce zmínil závěr žalovaného na str. 6 napadeného rozhodnutí, dle něhož se nejedná o závazná stanoviska, a že je proto nelze přezkoumávat. Žalobce k závěrům žalovaného namítá nebezpečnou blízkost vozovky k jeho stavbě, přičemž je dle něj nezbytné řešit zvýšení vzdálenosti provozu. Řešením by dle žalobce bylo posunutí stavby při využití prostoru pro odbočovací pruh. Žalobce v dané souvislosti připomíná, že k umístění stavby došlo i s odbočovacím pruhem, a přestože policie vyslovila ve stanovisku ze dne 13. 5. 2021, č. j. KRPC–36792–1/ČJ–2021–020506–I, souhlas s realizací bez odbočovacího pruhu, doporučila jej v budoucnu kvůli bezpečnosti zřídit. Toto doporučení bylo zopakováno i ve stanovisku ze dne 8. 3. 2023, č.j. KRPC–27904–2/ČJ–2023–020506–I, které cituje i žalovaný na straně 10 napadeného rozhodnutí, aniž by jej však ve svém rozhodnutí reflektoval. Žalobce namítá nekonzistentní přístup policie, neboť požaduje doplnění odbočovacího pruhu, z čehož žalobce dovozuje nejednoznačnost týkající se otázky bezpečnosti stavby. Dle žalobce nebylo prokázáno, že by stavba křižovatky SO 130 byla schopná samostatného užívání bez realizace odbočovacího pruhu (tj. bez celého objektu SO 130A – nikoli pouze v jeho zúžené podobě). Změna stavby před dokončením obsahující redukovaný objekt SO 130A proto neměla být povolena, popř. mělo povolení obsahovat podmínku uvedení do užívání až po realizaci odbočovacího pruhu. Nemá–li být odbočovací pruh realizován, podotýká žalobce, že by v rámci plochy, v níž byla stavba umístěna (i s odbočovacím pruhem), bylo možno alespoň částečně odsunout vozovku od nemovitostí žalobce a oddálit tak projíždějící vozidla od střechy a vrat žalobcovy stavby, čímž by došlo ke zvýšení bezpečnosti provozu a snížení rizika ohrožení stavby žalobce. Dle žalobce je namístě při výstavbě objektu SO 130A upravit sousední stavbu tak, aby reagovala na nebezpečné poměry v území. Žalobce odkázal rovněž na své vyjádření ze dne 5. 11. 2023 ve kterém s poukazem na ČSN 73 6101 opakovaně zdůvodnil, proč je stav nebezpečný a proč je potřeba jej řešit. Žalovaný na dané vyjádření v napadeném rozhodnutí nereagoval, čímž jej dle žalobce zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.

8. Dále žalobce namítá nezákonnost posouzení své nemovitosti jako nemovitosti nepožívající ochrany před hlukem. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Okresního národního výboru v Písku ze dne 4. 6. 1980, sp. zn. Výst. 332–6/1047/80/Vo, kterým došlo k povolení přestavby původní stodoly na pozemku parc. č. XA) v k.ú. XA" (tedy na obytnou stavbu mající obytné místnosti jakožto chráněné vnitřní prostory), jakož i na rozhodnutí téhož orgánu ze dne 28. 3. 1984, sp. zn. Výst. 332–5, 6 84–Ku/1742/83, kterým došlo k prodloužení lhůty k dokončení stavby. Žalobce připomíná, že před správními orgány uváděl, proč nedošlo k dokončení stavby. Nicméně vzhledem k tomu, že v době platnosti stavebního povolení byla zahájena přestavba, jedná se dle žalobce stále o platné stavební povolení. Správní orgány proto dle něho měly ověřit účinky budoucího užívání stavby, jejíž změna byla předmětem nynějšího řízení, na nemovitost žalobce. Žalobce míní, že měl být jako chráněný posouzen jeho pozemek parc. č. XB) v k. ú. XA, neboť je zahradou sloužící k rekreaci, a proto měly být uplatněny hlukové limity pro vnější chráněné prostředí. Jelikož tak správní orgány nepostupovaly, dovozuje žalobce vadu nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Dle žalobce se správní orgány zmíněným postupem dopustily porušení zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu. V dané souvislosti žalobce akcentuje jednak to, že shora citovaným rozhodnutím z roku 1980 došlo ke změně kultury pozemku na zahradu (resp. „zahrádku“, přičemž tehdy byl užit název „rekreační chalupa“), jednak také skutečnost, že pozemek je žalobcem a jeho rodinou využíván k rekreaci. Žalobce tak má za to, že v daném případě mají být u jeho nemovitosti zohledněny hygienické limitu hluku dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), přičemž odkázal na znění předposlední věty § 30 odst. 3 daného zákona. Žalobce vzhledem k tomu považuje za nezákonná příslušná (souhlasná) stanoviska a žádá o přezkum dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

9. Žalobce dále argumentuje proti části odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve které žalovaný cituje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44, bod 64 odůvodnění, které žalobce rovněž sporuje, a to s odkazem na § 111 odst. 2 ve spojení s § 115 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce dále poukázal na rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 1 As 35/2007–57. Z uvedených důvodů žalobce dovozuje nezákonnost spočívající v nezohlednění zahájené přestavby stodoly na rekreační objekt.

10. V dalším žalobním bodu žalobce nesouhlasí s vyřízením odvolací námitky, kterou poukazoval na nerovné zacházení a nedůvodné rozdíly. Odkázal–li žalovaný na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2023, č. j. 38 A 5/2022–90, připomíná žalobce, že dané rozhodnutí napadl kasační stížností (řízení před Nejvyšším správním soudem je vedeno pod sp. zn. 3 As 289/2023). Žalobce opětovně zmiňuje, že na situaci v nyní řešené věci by mělo být nahlíženo obdobně, jako v případě polností situovaných severně od Rakovických chalup, u kterých bylo akustickou studií doporučeno umístění protihlukových stěn, které tak chrání nezastavěné pole s odůvodněním, že v budoucnu může být zastavěno. Oproti tomu, nemovitosti žalobce ochranu dle správních orgánů nezasluhují, neboť přestavba na obytný objekt nebyla dokončena a k případnému budoucímu dokončení není přihlíženo. Žalobce nerozumí důvodu vyšší ochrany pole před ochranou jeho nemovitosti, která již k rekreaci nyní slouží. Je–li důvodem ochrany pole jeho zastavitelnost dle územního plánu, měla by být při zohlednění zásady rovnosti v právech poskytnuta i ochrana zastavitelnému a již aktuálně zastavěnému pozemku žalobce. Přístupem správních orgánů je porušena jak zásada rovnosti ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu, tak rovněž zásada předvídatelnosti. Žalobce se rovněž vymezil proti vypořádání jeho námitky Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 20. 9. 2023, č. j. 38 A 5/2022–90, v bodu 25 odůvodnění, přičemž připomněl, že sama studie výslovně uvádí výpočtové body V01 a V02 jako chráněné prostory bez zástavby s tím, že s jejich ochranou počítá z důvodu, že jsou v územním plánu vymezeny jako zastavitelné, pro bydlení – tj. nikoli s ohledem na existenci staveb sloužících k bydlení. Studie sama výslovně uvádí, že plochy V01 a V02 jsou bez zástavby a jejich zahrnutí tak není omylem. Ze stran 8, 10, 14 a 16 studie žalobce dovozuje, že chráněna jsou samotná pole, nikoli zástavba, přičemž důvodem ochrany je, že dle výpočtů by byly překračovány hlukové limity. Pozemky ve vlastnictví žalobce mají přitom stejné funkční využití jako zmiňované chráněné plochy V01 a V02. Současně žalobce považuje rozsudek č. j. 38 A 5/2022–90, na který žalovaný odkazuje, za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

11. Současně žalobce namítá nevyhovující polohu silnice II/121, kterou dovozuje z důvodu blízkosti k jeho nemovitosti. Dle žalobce se správní orgány v nynější věci nezabývaly jeho námitkou, dle které tato komunikace byla kdysi umístěna a stavebně povolena za zcela jiných intenzit dopravy a dopadů na jeho nemovitost. Žalobce má za to, že žalovaný přehlíží skutečnost, že v důsledku realizace stavby dojde k navýšení provozu, přičemž již nyní jde o problematické místo. Žalobce nesouhlasí s vypořádáním jeho námitky žalovaným na straně 9 napadeného rozhodnutí a uvádí, že při posuzování vlivů budoucího užívání stavby je stavební úřad povinen je zkoumat i s ohledem na plánovanou podobu dopravního značení (resp. plánovanou místní úpravu provozu, byť ji stanovuje jiný správní orgán), což žalobce dovozuje i s odkazem na vyjádření Ministerstva zdravotnictví ze dne 4. 8. 2024. Dle žalobce tak bylo možno stanovit podmínky budoucího užívání stavby, jako např. omezení povolené rychlosti, regulaci provozu semaforem či jiné dopravní opatření s cílem omezit negativní působení dopravy na nemovitosti žalobce. Žalobce rovněž opakovaně požadoval odsunutí vozovky dále od jeho stavby. Vypořádání daného požadavku na straně 9 napadeného rozhodnutí představuje dle žalobce vadné posouzení, v jehož důsledku je rozhodnutí žalovaného zatíženo vadou nezákonnosti. Žalobce přitom akcentuje, že je to právě osoba zúčastněná na řízení III., kdo by měl disponovat odborným aparátem pro identifikaci rizikových míst, který by měl stavební záměry realizovat tak, aby byla riziková místa odstraňována. V projednávaném případě však naopak v důsledku navýšení intenzity dopravy dojde ke zhoršování stavu takového místa.

12. Konečně žalobce dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru žalovaný nereagoval na některé odvolací námitky. Závěrem žalobce do těla žaloby zakomponoval přepis e–mailové korespondence s T. M. z Fakulty dopravy ČVUT.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný v rámci předloženého vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný předeslal, že v koncepčních bodech žaloby již bylo rozhodováno Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 38 A 5/2022–90, a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44. Dále se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům.

14. K otázce odvodnění žalovaný konstatoval, že v reakci na opakovaně uváděné připomínky žalobce byla k ochraně jeho práv navržena úprava odvodnění komunikací, které v konkrétních prvcích žalovaný s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal. K námitce absence odbočovacího pruhu žalovaný uvedl, že rozhledové poměry jsou v projektové dokumentaci zdokladovány jako dostatečné, což žalovaný podpořil dále odkazem na vydaná stanoviska Policie ČR, dle nichž stavbu v navržené podobě realizovat lze. Žalovaný také zmínil případnou odpovědnost autorizované osoby jakožto zpracovatele projektové dokumentace, která je další zárukou celistvosti, úplnosti a bezpečnosti stavby. Žalovaný současně odmítl, že by došlo k nezákonnému posouzení charakteru nemovitosti žalobce.

15. Dle žalovaného ani jeden z pozemků žalobce nenaplňuje definici pro chráněné venkovní prostory z hlediska ochrany před hlukem. Žalovaný dále odkázal na rozsudky správních soudů vydané ve věci žalobce. Pokud jde o žalobcem požadovaný přezkum stanoviska Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje, uvedl žalovaný, že projektovou dokumentaci stavby Ministerstvo zdravotnictví v návaznosti na námitky žalobce opakovaně posuzovalo, přičemž i z obsahu jeho sdělení ze dne 4. 8. 2023 se podrobně podávají důvody vydání sdělení a nikoli dalšího závazného stanoviska, o něž bylo žádáno. Projektová dokumentace celé stavby i tohoto stavebního podobjektu byla Ministerstvem zdravotnictví opakovaně přezkoumávána a bylo potvrzeno, že uvedenou stavbu dle předložené projektové dokumentace lze realizovat.

16. K námitce nerovného zacházení žalovaný odkázal na závěry Krajského soudu v Ostravě vyjádřené v rozsudku vydaném pod sp. zn. 38 A 10/2021, konkrétně pak na bod 22 odůvodnění. Žalovaný dále uvedl, že rozsah a podoba navrhované stavby je zcela v dispozičním právu navrhovatele a správní orgány nemají žádné právo do tohoto práva navrhovatele zasahovat, tzn. v tomto konkrétním případě stanovit, kde má navrhovatel povinnost realizovat protihlukové stěny. Nemovitosti žalobce ani nepodléhají povinnosti ochrany před hlukem, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44. Žalovaný podotkl, že v lokalitě Rakovické Chalupy se nacházejí objekty k bydlení, jež splňují požadavky na chráněnou nemovitost dle zákona o ochraně veřejného zdraví, přičemž se tyto objekty nadto nachází blíže k tělesu samotné dálnice D4 než nemovitosti žalobce. Žalovaný dále odkázal na to, že do podmínek stavebního povolení správního orgánu prvního stupně byla zakomponována podmínka (dle závazného stanoviska Krajské hygienické stanice), že po celou dobu provádění stavebních prací bude zajištěno, aby hluk ze stavební činnosti při realizaci stavby nepřekračoval v akusticky chráněných prostorech hygienické limity. Stejně jako u obdobných staveb, po zprovoznění stavby dálnice bude nařízeno měření hluku, v případě překročení stanovených limitů by došlo k realizaci dalších protihlukových opatření.

17. Z hlediska ochrany veřejného zdraví byla stavba opakovaně posuzována Krajskou hygienickou stanicí Jihočeského kraje a současně byla zpracována akustická studie pro stavby v dané lokalitě. Záměr byl opakovaně posuzován Ministerstvem zdravotnictví a o uvedené námitce bylo též opakovaně správními soudy rozhodováno. S odkazem na vydaná závazná stanoviska Ministerstva zdravotnictví dále žalovaný zmínil, že byly stanoveny podmínky pro přípravu, realizaci a provoz stavebního záměru za účelem prevence, snížení a popř. vyloučení negativních vlivů záměru na životní prostředí a veřejné zdraví a že vzhledem ke stanoveným podmínkám má být riziko nepříznivých účinků hluku u obyvatel dotčených lokalit zanedbatelné.

18. Žalovaný též k námitkám, týkajícím se polohy stávající silnice II/121 a žalobcem požadovaného posunu této pozemní komunikace od jeho nemovitostí, uvedl, že rozsah navrhované stavby je zcela v dispozičním právu navrhovatele (osoby zúčastněné na řízení III). Současně žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2021, č.j. 4 As 125/121–50, a ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44.

19. Ve stručnosti se žalovaný vyjádřil též k dalším námitkám. K namítanému stanovení místní úpravy provozu žalovaný uvedl, že jde o pravomoci správního orgánu příslušného ke stanovení místní úpravy provozu dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Daná problematika nespadá do pravomoci a působnosti stavebního úřadu v souvislosti s povolením stavby dle § 115 odst. 1 stavebního zákona, naopak přesahuje rámec jeho pravomoci. Dále se žalovaný věnoval otázce formulací podmínek stavebního povolení, přičemž uvedl, že pro zajištění potřebné návaznosti muže stavební úřad v rámci stanovených podmínek vázat následné povolení užívání dokončené stavby stavebníka na existenci dokončených a k užívání povolených staveb či zařízení podmiňujících užívání projednávané stavby. Takovýmto způsobem však lze formulovat potřebné podmínky pouze v případě, že stavebník projednávané stavby je ze své pozice schopen jejich splnění zabezpečit. Současně se žalobce vyjádřil též k problematice vzájemného odstupu dvou staveb. Daná otázka dle žalovaného v nynější věci spadá do působnosti správce příslušné komunikace a silničního správního úřadu, a její řešení není podmíněno realizací stavebního záměru. Předmětem řízení o změně stavby před dokončením jsou dle žalovaného pouze nezbytné úpravy silnice Il/121 umožňující její propojení se silnicí II/604. Jakým způsobem je provozována silnice II/121 v současné době správní orgány nehodnotí. Převedení provozu z dálnice D4 na silnici II/121 je navrhováno v plánu organizace výstavby, který je součástí dokumentace pro stavební řízení, pouze krátkodobě, v rozsahu nezbytném pro stavební propojení úseků „D4 Čimelice – Mirotice“ a „D4 Mirotice, rozšíření“.

20. K námitce nedostatečného zajištění bezpečnosti provozu (podmínky pro výstavbu a užívání stavby) žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 As 271/2023–40. Dle citovaného rozsudku podmínky pro přípravu a realizaci stavby byly již stanoveny v územním řízení a otázka ověření účinků užívání stavby byla řešena i ve stavebním řízení. Soud zde také vysvětlil, jaká konkrétní opatření (např. omezení rychlosti v ovlivněném úseku) nespadají do předmětu stavebního řízení, přičemž se jedná o navazující úkony k tomu příslušných orgánů. III. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení III.

21. Krajskému soudu předložila vyjádření rovněž osoba zúčastněná na řízení III., která také navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým uplatněným námitkám žalobce. K otázce odvodnění uvedla, jaká konkrétní opatření v daném ohledu byla v nynější věci učiněna, přičemž má za to, že vzhledem ke zvýšení kapacity na jejich základě dojde ke zlepšení stávající situace. K námitce absence odbočovacího pruhu osoba zúčastněná na řízení III. uvedla, že právo provést navrhovanou stavbu je plně v dispozici navrhovatele. Dle jejího mínění bylo prokázáno, že i bez realizace zamýšleného odbočovacího pruhu je křižovatka stávající silnice II/121 s budoucí silnicí II/604 schopna samostatného užívání a stavební dílo bude i v takto upravené podobě funkční. Pokud jde o tvrzené nezákonné posouzení charakteru nemovitosti žalobce, odkázala osoba zúčastněná na řízení III. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44, přičemž se ztotožnila se závěrem, že v případě nemovitosti žalobce se z hlediska ochrany před hlukem nejedná o chráněný prostor ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví. Pokud jde o námitku nerovného zacházení a nedůvodných rozdílů, uvedla osoba zúčastněná na řízení III., že § 2 odst. 4 správního řádu nepředstavuje na danou situaci přiléhavé ustanovení, neboť nemovitosti žalobce nepodléhají povinnosti ochrany před hlukem dle § 30 odst. 2 a 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Oproti tomu, v lokalitě Rakovické Chalupy se nacházejí objekty k bydlení, splňující požadavky na chráněnou nemovitost dle daného zákona a rovněž se dané objekty nachází výrazně blíže dálnici D4. Skutečnost, že se obě lokality nacházejí dle územního plánu v oblasti stabilizované plochy BV (bydlení venkovské) na tom dle zúčastněné osoby ničeho nemění, jelikož podle zákona o ochraně veřejného zdraví je posuzován aktuální stav v době rozhodování o záměru a podle skutečného využití nemovitostí v dotčeném území.

22. Osoba zúčastněná odmítá také argument žalobce, že kontinuální souvislá linie protihlukových stěn odklánějících hluk z oblasti Rakovické Chalupy (resp. její část) de facto chrání i dosud nezastavěné pole obklopující již existující objekty k bydlení (viz výpočtové body V01 a V02 akustické studie společnosti Greifakustika, s.r.o.), a tudíž by měly být protihlukové stěny vybudovány i před nemovitostmi žalobce. Protihlukové stěny jsou budovány výhradně v blízkosti samotné dálnice D4 a nikoliv u silnice II/121, kde je produkce hluku z dopravy ve srovnání s hlukem z provozu na dálnici výrazně nižší, když tyto stěny samozřejmě primárně chrání obývané objekty v Rakovických Chalupách, ale sekundárně jsou jimi chráněna i dosud nezastavěná prostranství, ale i nemovitosti žalobce. Současně osoba zúčastněná na řízení III. připomněla, že situace při výstavbě je vyřešena podmínkou závazného stanoviska Krajské hygienické stanice, převzaté do stavebního povolení. Připomíná také závěry závazných stanovisek, které byly přejaty do územních a změnových rozhodnutí, která již byla též předmětem soudního přezkumu. Pokud jde o námitku požadovaného posunu silnice II/121 od nemovitostí žalobce, opět zde dle osoby zúčastněné na řízení platí, že rozsah navrhované stavby je čistě v dispozici navrhovatele. Dále osoba zúčastněná odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4 As 125/121–50, a ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44. Stran stanovení omezení rychlosti v ovlivněném úseku jde dle osoby zúčastněné o požadavek přesahující rámec ustanovení § 115 odst. 1 stavebního zákona, tj. rámec možnosti stanovit podmínky pro provedení a užívání stavby, když toto již nespadá do pravomoci a působnosti stavebního úřadu v souvislosti s povolením stavby, ale je výlučnou pravomocí správního orgánu příslušného ke stanovení místní úpravy provozu dle zákona o silničním provozu.

23. Jde–li o námitku nutnosti posoudit vlivy užívání stavby, jakož i případné vlivy při výstavbě, uvedla osoba zúčastněná, že ze závazných stanovisek dotčených orgánů žádné specifické podmínky pro výstavbu a následné užívání stavby přímo v okolí nemovitostí žalobce (jako např. technická opatření, snížení rychlosti, aj.) nevyplynuly. Dle osoby zúčastněné na řízení III. je iluzorní představa, aby stavební úřad přenášel na osobu zúčastněnou coby stavebníka povinnost řešení – dle názoru žalobce – neadekvátní vzdálenosti nemovitostí žalobce od komunikace II/121, jejímž vlastníkem ani správcem osoba zúčastněná není, jakož i s tím souvisejících vzájemných negativních vlivů obou staveb, když tato problematika spadá do působnosti správce příslušné komunikace a silničního správního úřadu a její řešení není podmíněno realizací stavebního záměru osoby zúčastněné. Dle ní navíc žalobce, krom pouhé citace § 115 odst. 1 stavebního zákona, v předcházejících řízeních ani nevznesl žádný návrh, jaké konkrétní podmínky by dle jeho názoru měly být ve stavebním povolení (rozhodnutí o změně stavby před dokončením) upraveny, a čeho se tedy vlastně domáhá.

24. Ve vztahu ke stavbou nedotčeným částem silnice II/121, nacházejícím se v přímém sousedství s nemovitostmi žalobce, pak osoba zúčastněná konstatovala, že tyto části silnice II/121 nejsou předmětem změny stavby před dokončením, přičemž ani nebyly předmětem předcházejících stavebních řízení na jednotlivé úseky dálnice D4.

25. Pokud určitá část stavby, která není upravována, představuje problematický úsek s možností ohrožení pozemní komunikace, je zde dána příslušnost silničního správního úřadu, který dle § 35 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), případné ohrožení řeší. Obsah námitky žalobce však není možné řešit ve stavebním řízení ani v navazujícím řízení o změně stavby před dokončením. Současně připomněla, že převedení provozu z dálnice D4 na komunikaci č. II/121 je uvažováno v plánu organizace výstavby, který je součástí dokumentace pro stavební řízení, jako krátkodobé v rozsahu nezbytném pro stavební propojení shora již zmiňovaných úseků. Dále osoba zúčastněná odkázala na znění koncesionářské smlouvy, která na minimalizaci dopadů na přilehlé objekty pamatuje. Dle jejího znění je převedení dopravy na silnice č. II/121 a II/604, nacházející se v blízkosti nemovitostí žalobce, možné toliko na dobu 20 dnů. Dle osoby zúčastněné je přitom v současné době s ohledem na současný stav provádění stavebních prací na dálnici D4 předpokládáno převedení dopravy již jen na opravdu nezbytně nutnou dobu v řádu jednotek dní, tj. ještě v menším rozsahu než na 20 dnů zmiňovaných v koncesionářské smlouvě. Jde–li o konkrétní podmínky povolení uzavírky, resp. objízdné trasy, nerozhoduje se o nich přímo ve stavebním řízení, nýbrž až následně v režimu § 77 zákona o silničním provozu. Působnost k danému řízení je upravena v § 124 téhož zákona. Teprve v daném řízení lze stanovit další podmínky, které zajistí bezpečnost a plynulost dopravy v souvislosti s realizací stavby. Dále osoba zúčastněná odkázala na znění kapitoly 10 přílohy č. 2 koncesionářské smlouvy, z něhož plyne, že celkové omezení veškerého provozu na dotčených úsecích je ve svém souhrnu zanedbatelné a zachovává tak ochranu zájmů na nepřetržitém a bezpečném silničním provozu na celém ovlivněném úseku včetně okolí nemovitostí žalobce.

26. K námitce nedostatečného zajištění bezpečnosti provozu, resp. podmínek pro výstavbu a užívání stavby, odkázala osoba zúčastněná rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 As 271/2023–40, dle něhož podmínky pro přípravu a realizaci stavby byly již stanoveny v územním řízení a otázka ověření účinků užívání stavby byla řešena i ve stavebním řízení. Soud také uvedl, jaká konkrétní opatření ve vztahu k zajištění ochrany nemovitostí před staveništní dopravou či před dočasně odkloněnou dopravou z D4 (např. omezení rychlosti v ovlivněném úseku) nespadají do předmětu stavebního řízení, přičemž se jedná o navazující úkony k tomu příslušných orgánů. Dovozovat z těchto okolností nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle citovaného rozsudku nelze. Závěrem osoba zúčastněná na řízení podotkla, že námitky žalobce jsou v nynější věci shodně jako v předchozích řízeních obecného charakteru.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

28. Žalobce v rámci podané žaloby mj. namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Krajský soud se proto na prvním místě zabýval tvrzenou vadou nepřezkoumatelnosti. Pokud by totiž bylo napadané rozhodnutí nepřezkoumatelné, nebylo by možno přikročit k samotnému právnímu posouzení věci samé. Tato žalobní námitka však není důvodná. Krajský soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 6. 5. 2021, č. j. 7 Azs 350/2020–22). Takovými vadami však napadené rozhodnutí netrpí.

29. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze současně poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil a jak vypořádal námitky účastníka řízení. Tomuto postulátu napadené rozhodnutí dle krajského soudu konvenuje. Nelze proto dovodit, že by napadené rozhodnutí trpělo vadou nepřezkoumatelnosti, naopak je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu v rámci soudní kontroly veřejné správy.

30. V souvislosti s tvrzenou nepřezkoumatelností žalobce odkázal na nevypořádání některých námitek. Konkrétně žalobce zmiňuje, že žalovaný nereagoval na část argumentace uplatněné v doplnění žalobcova odvolání a na některé námitky obsažené ve vyjádření žalobce k podkladům ze dne 5. 11. 2023. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí konstatuje, že žalovaný se s uplatněnou odvolací argumentací žalobce vypořádal řádně a z obsahu napadeného rozhodnutí se podávají důvody, pro které žalovaný této argumentaci nepřisvědčil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Žalobce však právě takovýto požadavek na odůvodnění správního rozhodnutí vznáší, což však nemá oporu v zákoně ani v citované soudní judikatuře. Vzhledem k tomu krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

31. Žalobce namítal nedostatečnost úprav odvodnění, neboť dle jeho názoru dojde pouze k prohloubení stávajícího podmáčení jeho nemovitosti. V dané souvislosti žalobce namítl porušení zásady materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu.

32. Dle § 3 správního řádu platí, že nevyplývá–li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

33. Krajský soud připomíná, že stran otázky odvodnění byla dostatečnost úpravy odvodnění komunikací v zájmové oblasti z hlediska vlivu na sousední nemovitosti posouzena Ing. K. T., autorizovaným inženýrem pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství. Současně bylo v nynější věci vydáno v rámci správního řízení nové závazné stanovisko dotčeného orgánu Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí ze dne 15. 3. 2023, č. j. MUPI/2023/13622, které bylo přezkoumáno a potvrzeno Krajským úřadem Jihočeského kraje, Odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví dne 06. 10. 2023 pod č. j. KUJCK 119574/2023. V rámci přezkumu proběhlo v říjnu 2023 doplnění posouzení odtokových poměrů o vody z SO 340 Akce: D4 Čimelice – Mirotice SO 130 A, vyhotovené jmenovanou autorizovanou osobou. Posudek byl doplněn o vliv vod z přerušených meliorací, které jsou podchycené stavebním objektem SO 340 větev „R" se závěrem, že všechny silniční příkopy navržené v rámci SO 130A jsou dostatečně kapacitní pro převedení návrhových průtoku.

34. S uvedeným hodnocením se krajský soud ztotožňuje, přičemž po přezkoumání správního spisu má soud za to, že je jednoznačně prokázáno, že v důsledky navržených změn (mj. snížení přelivu přes jižní okraj příkopu) dojde ke zvýšení odtokové kapacity v ovlivněném území a tím i ke zlepšení podmáčení nemovitosti žalobce. Tomu ostatně korespondují i závěry Krajského soudu v Ostravě vyjádřené v rozsudku ze dne 20. 9. 2023, č. j. 38 A 5/2022–90, v jehož bodu 23 odůvodnění soud konstatoval, že „žalovaný stanovil zajistit realizaci stavby tak, aby bylo zajištěno dostatečně kapacitní převedení vod a aby došlo ke zlepšení poměrů odvodnění v ovlivněném území. Také touto podmínkou je chráněn jednak veřejný zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu a dále na zajištění řádného odvodnění území, jednak také zájmy soukromé, a to mj. právě žalobce, neboť lze předpokládat, že řádným odvodněním budou chráněny také nemovitosti žalobce“. Zdejší krajský soud má za to, že podklady obsažené ve správním spisu jednoznačně potvrzují dostatečnost kapacity navrhovaných úprav odvodnění. Správní spis skýtá oporu pro učiněný závěr, dle něhož všechny silniční příkopy navržené v rámci SO 130A jsou dostatečně kapacitní pro převedení návrhových průtoků, přičemž žalobce dané závěry nezpochybnil žádným odborným stanoviskem, které by předmětné závěry vyvracelo.

35. Pokud jde o námitku týkající se nebezpečné blízkosti vozovky ke stavbě žalobce, ani tuto námitku neshledal krajský soud za případnou. Krajský soud uvádí, že námitka, kterou se žalobce domáhá posunutí stavby při využití prostoru pro odbočovací pruh, a tedy fakticky změny trasy stavby, představuje námitku, která má místo v územním řízení. V nynější věci se však jedná o rozhodnutí o povolení změny stavby před dokončením, přičemž již není na místě posuzovat otázku umístění stavby, neboť ta již byla v předešlém řízení pravomocně vyřešena. Nadto byly závěry žalovaného v daném ohledu přezkoumány i ze strany správních soudů, které potvrdily jejich správnost. Současně podmínky pro přípravu a realizaci stavby již byly stanoveny v územním řízení a otázka ověření účinků užívání stavby byla řešena i ve stavebním řízení.

36. Dále žalobce nesouhlasí s vypuštěním odbočovacího pruhu.

37. Krajský soud nepřehlédl, že v minulosti došlo k umístění stavby i s odbočovacím pruhem. Nicméně v rámci nynějšího řízení bylo posuzováno, zda křižovatka stávající silnice II/121 s budoucí silnicí II/604 bude schopná trvalého užívání i bez původně zamýšleného odbočovacího pruhu, přičemž správní orgány dospěly k závěru, že i v upravené podobě bude stavební dílo plně funkční. Rozhledové poměry jsou v projektové dokumentaci podloženy dostatečně, což žalovaný podpořil dále odkazem na vydané stanoviska Policie ČR, dle nichž stavbu v navržené podobě lze realizovat. Předmětný závěr stanoviska dopravního inspektorátu Územního odboru Písek, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 13. 5. 2021, č. j. KRPC–36792–1/ČJ–2021–020506–I, a ze dne 8. 3. 2023, č.j. KRPC–27904–2/ČJ–2023–020506–I, nezpochybnila. Danými stanovisky, která vycházela i ze zpracovaného posudku s názvem „Posouzení nezbytnosti zřízení odbočovacího pruhu na nově vzniklé křižovatce silnic II/121 x II/604“, nebyla osobě zúčastněné na řízení III. uložena povinnost odbočovací pruh vybudovat, toliko byla jeho realizace do budoucna doporučena. Ve stanovisku ze dne 8. 3. 2023 Policie ČR výslovně uvedla, že souhlasí se závěrem, dle něhož není nutné odbočovací pruh vybudovat. Krajský soud současně neshledal žalobcem tvrzenou vadu nekonzistentnosti stanovisek Policie ČR. Pokud součástí stanoviska nad rámec nutného Policie ČR uvedla, že (přes vyslovený souhlas s výstavbou) v budoucnu doporučuje již při samostatné realizaci stavby či následně levý odbočovací pruh zřídit, neboť „může být přínosem“, nejde o závěr, který by zpochybňoval předchozí souhlas s vybudováním stavby bez odbočovacího pruhu. Žalovaný současně na straně 6 napadeného rozhodnutí popsal, že stanovisko policie není ve stavebním řízení ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o pozemním komunikacích stanoviskem závazným, a proto ani stanovisko ke změně stavby před jejím dokončením není stanoviskem závazným. S uvedenými závěry žalovaného se krajský soud s ohledem na dikci zmiňovaného § 16 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích (ve znění zákona č. 225/2017 Sb.) ztotožnil.

38. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem neshledal krajský soud ani námitku týkající se absence odbočovacího pruhu důvodnou.

39. Pokud jde o požadavek žalobce na zvýšení vzdálenosti stavby od jeho nemovitosti, nemůže se žalobce v rámci nynějšího řízení daného požadavku úspěšně dovolávat. Jedná se totiž opět o námitku, týkající se otázky umístění stavby, mající místo v rámci územního řízení. Posuzování předmětné námitky tak v rámci řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením již není namístě.

40. Dalším žalobním bodem žalobce namítal nezákonnost posouzení nemovitostí žalobce jako nemovitostí nepožívajících ochrany před hlukem.

41. Dle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví platí, že chráněným venkovním prostorem se rozumí nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, lázeňské léčebně rehabilitační péči a výuce, s výjimkou lesních a zemědělských pozemků a venkovních pracovišť. Chráněným venkovním prostorem staveb se rozumí prostor do vzdálenosti 2 m před částí jejich obvodového pláště, významný z hlediska pronikání hluku zvenčí do chráněného vnitřního prostoru bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní a sociální účely, jakož i funkčně obdobných staveb. Chráněným vnitřním prostorem staveb se rozumí pobytové místnosti ve stavbách pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, pro zdravotní a sociální účely a ve funkčně obdobných stavbách a obytné místnosti ve všech stavbách. Rekreace pro účely podle věty první zahrnuje i užívání pozemku na základě vlastnického, nájemního nebo podnájemního práva souvisejícího s vlastnictvím bytového nebo rodinného domu, nájmem nebo podnájmem bytu v nich. Co se považuje za prostor významný z hlediska pronikání hluku, stanoví prováděcí právní předpis.

42. Krajský soud připomíná závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44, konkrétně body 50 a následující, ve kterých daný soud uvedl k předmětné námitce následující (důraz doplněn krajským soudem): „Pokud jde o stěžovatelův pozemek, krajský soud výkladem citovaného ustanovení dospěl k závěru, že chráněným venkovním prostorem nejsou mimo jiné zemědělské pozemky, a to ani tehdy, pokud jsou užívány k rekreaci, přičemž podle § 3 odst. 2 věty druhé katastrálního zákona, jsou zahrady druhem zemědělského pozemku. Daný druh pozemků je tedy vyňat z ochrany podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. S těmito závěry souhlasí i Nejvyšší správní soud. Ačkoliv totiž stěžovatel namítá, že odkaz na katastrální zákon obsažený v § 30 odst. 3 větě první (viz citace výše) z hlediska vymezení pojmu zemědělských pozemků není normotvorný, což kasační soud nerozporuje, přesto tento odkaz je vodítkem pro výklad uvedeného ustanovení. Ostatně i stěžovatel ve svém podání ze dne 30. 9. 2020, jež je součástí spisu krajského soudu, potvrdil, že jako zahrada je jeho pozemek uveden v katastru nemovitostí. Je tudíž nasnadě, že toto vodítko v podobě odkazu na katastrální zákon při výkladu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví je v daném případě zcela na místě. Katastrální zákon pak v § 3 odst. 2 větě druhé, vymezuje pojem zemědělský pozemek, pod který řadí ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Pro úplnost lze poukázat i na to, že kromě katastrálního zákona, která zahradu řadí pod společný pojem zemědělský pozemek, lze obdobné zatřídění nalézt i v zákoně č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (v něm se užívá obecnější pojem zemědělsky obhospodařovaný pozemek). I podle něj je zahrada zemědělsky obhospodařovaným pozemkem. Vzhledem k požadavku na jednotnost a bezrozpornost právního řádu tudíž nelze ničeho namítat proti tomu, že zákonodárce pojem zemědělský pozemek užitý v zákoně o ochraně veřejného zdraví vymezuje právě za použití odkazu na druhové vymezení pozemků obsažené v katastrálním zákoně. Stěžovatel přitom rozporuje, že jeho pozemek, který považuje za zahradu, není pozemkem zemědělským proto, že jej užívá k jinému než zemědělskému účelu, tedy k individuální rekreaci. V uvedeném se však stěžovatel mýlí. Pro posouzení, zda tento pozemek podléhá ochraně podle zákona o ochraně veřejného zdraví, je totiž podstatné právě to, že přestože stěžovatel svůj pozemek užívá k určitému tvrzenému účelu (rekreaci), jedná se o pozemek, který zákonodárce řadí mezi pozemky zemědělské. A na tom nemůže ani stěžovatelova vůle užívat jej jinak než k zemědělské činnosti ničeho změnit. Za pozornost v tomto směru stojí, že v příloze k vyhlášce č. 357/2013, o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) nazvané Technické podrobnosti pro správu katastru, je zahrada vymezena jako pozemek, a) na němž se trvale a převážně pěstuje zelenina, květiny a jiné zahradní plodiny, zpravidla pro vlastní potřebu, b) souvisle osázený ovocnými stromy nebo ovocnými keři, který zpravidla tvoří souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami, c) funkčně spojený a užívaný s budovou, s charakterem okrasné zahrady, na kterém převládá travnatá plocha, zpravidla doplněná trvalými porosty většinou okrasného charakteru, ke kterým lze přiřaditi dřeviny charakteristické pro ovocné a lesní porosty. Z tohoto vymezení je zjevné, že byť je zahrada pozemkem zemědělským, ani zákonodárce z toho nevyvozuje nezbytnost jejího zemědělského obhospodařování, jak zřejmě stěžovatel z pojmu zemědělský pozemek vyvozuje. Nejvyšší správní soud tedy má ve shodě s krajským soudem za to, že je z hlediska posouzení charakteru stěžovatelova pozemku – zahrady bez významu, jakým konkrétním způsobem jej stěžovatel fakticky využívá, neboť pro výklad v dané věci aplikovaného § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví je primární to, jak nahlíží na daný pozemek zákonodárce, který zcela nepochybně zahradu řadí mezi pozemky zemědělské, aniž klade důraz na konkrétní faktický způsob využití daného pozemku. Nejvyšší správní soud tudíž neshledal žádné pochybení v posouzení charakteru stěžovatelova pozemku provedeném krajským soudem. Jedná se o zemědělský pozemek, který je z pohledu zákona o ochraně veřejného zdraví pozemkem, který již z povahy věci nemůže být chráněným venkovním prostorem podle jeho § 30 odst.

3. A to bez ohledu nato, zda jej stěžovatel ve skutečnosti užívá k individuální rekreaci. Tak tomu sice fakticky může být (tato otázka není předmětem řízení) za předpokladu, že se tímto způsobem užití nedostává do rozporu s požadavky, které pro tento druh pozemků stanoví (především v části IV.) zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, avšak pro posouzení charakteru daného pozemku z pohledu zákona o ochraně veřejného zdraví není tento faktický stav rozhodný. Za nevýznamnou je v tomto ohledu tudíž třeba považovat stěžovatelem tvrzenou skutečnost, že účel užití tohoto pozemku k rekreaci vyplývá i z rozhodnutí ONV v Písku ze dne 23. 4. 1982, č. j. 459/80–Ad, o změně kultury na zahrádku. Jak již uvedeno, stěžovatel se mýlí, pokud z něj dovozuje, že byť je zahrada podle katastrálního zákona druhem pozemku určeným k jinému účelu než k rekreaci, je třeba zohlednit individuální užití tohoto pozemku k rekreaci, což krajský soud neučinil a formálně lpí právě na vymezení druhu pozemku tak, jak jej stanoví katastrální zákon. Je–li však zahrada zemědělským pozemkem, který nemůže být, ani tehdy, je–li užit k rekreaci, považován za chráněný venkovní prostor ve smyslu § 30 odst. 3 věty první zákona o ochraně veřejného zdraví (viz citace výše), pak veškerá stížnostní polemika o skutečném účelu, k němuž zahradu stěžovatel užívá, je bez významu pro posouzení věci z pohledu požadavků vyplývajících ze zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy i vlivu hluku na tento pozemek. Také to správně dovodil již krajský soud v napadeném rozsudku. Stížnostní námitky týkající se zahrady jako chráněného venkovního prostoru tudíž nejsou důvodné a zahradu za takový prostor v daném případě považovat nelze. […] Stěžovatel s krajským soudem polemizuje také v posouzení stodoly a jejího charakteru. Upozorňuje jednak na to, že již započal s přestavbou této stodoly na objekt k rekreaci a současně na to, že k této rekreaci je uvedená nemovitost také fakticky užívána. Nejvyšší správní soud i v této sporné otázce souhlasí se závěry, k nimž dospěl v napadeném rozsudku krajský soud. Ten upozornil na definici chráněného vnitřního prostoru obsaženou v § 30 odst. 3 větě třetí zákona o ochraně veřejného zdraví (ve znění do30. 4. 2020) a uzavřel, že uvedenou nemovitost nelze pod tuto definici podřadit. Podle § 30 odst. 3 věty třetí zákona o ochraně veřejného zdraví (ve znění do30. 4. 2020), chráněným vnitřním prostorem staveb se rozumí pobytové místnosti, vestavbách zařízení pro výchovu a vzdělávání, pro zdravotní a sociální účely a ve funkčně obdobných stavbách a obytné místnosti, ve všech stavbách. Krajský soud přitom správně vysvětlil, že v daném případě nelze stěžovatelovu nemovitost považovat za pobytovou místnost, neboť se nenachází ve stavbách zařízení pro výchovu a vzdělávání, pro zdravotní a sociální účely a ve funkčně obdobných stavbách. Je tak nadbytečné zabývat se dalším vymezením toho, co se rozumí pobytovou místností. Na stěžovatelovu nemovitost by tak mohla dopadat druhá část věty třetí citovaného ustanovení, podle níž se rozumí chráněným vnitřním prostorem ve všech stavbách obytné místnosti. Pojem obytné místnosti je zde vymezen odkazem na jinou právní normu, konkrétně na § 3 písm. i) vyhlášky č. 268/2009 Sb. Podle ní se rozumí obytnou místností část bytu, která splňuje požadavky předepsané touto vyhláškou, je určena k trvalému bydlení a má nejmenší podlahovou plochu 8 m2. Kuchyň, která má plochu nejméně 12 m2 a má zajištěno přímé denní osvětlení, přímé větrání a vytápění s možností regulace tepla, je obytnou místností. Pokud tvoří byt jedna obytná místnost, musí mít podlahovou plochu nejméně 16 m2; u místností se šikmými stropy se do plochy obytné místnosti nezapočítává plocha se světlou výškou menší než 1,2m. Krajskému soudu je třeba přisvědčit v tom, že ač stěžovatel ve správním řízení i v řízení o žalobě tvrdil, že započal přestavbu uvedené stodoly na rekreační objekt, v řízení bylo prokázáno pouze to, že došlo k vybetonování podlahy této stodoly a dále že byla vybudována jímka. Stěžovatel ani netvrdil, natož pak prokazoval, že by jeho nemovitost byla určena k trvalému bydlení s vymezenou podlahovou plochou podle § 3 písm. i) uvedené vyhlášky či dokonce že by splňovala další požadavky v této vyhlášce uvedené (srov. např. požadavky vyplývající z jejího § 10 a § 11). Podstatné však je (stejně jako v případě stěžovatelova pozemku), že ač stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nepřihlížel k budoucímu účelu využití této přestavované stodoly, pro posouzení toho, zda je určitá nemovitost způsobilá ochrany podle zákona o ochraně veřejného zdraví jako chráněný vnitřní prostor, je rozhodné nikoliv budoucí užití či úmysl určitou nemovitost nějak využívat v blíže neurčené době v budoucnu, ale stav této nemovitosti v okamžiku, který je pro posouzení rozhodný. A tímto okamžikem nebyla v souzené věci nějaká budoucí doba, nýbrž doba vydání napadeného rozhodnutí. V té době však stěžovatelova nemovitost byla stále ve stavu, v jakém byla zachycena v protokolu o místním šetření ze dne 6. 12. 2018, což není v řízení spornou skutečností. Tedy ve stavu s vybetonovanou podlahou (resp. podle uvedeného protokolu s vybetonovanou podlahou v 1/3 stodoly) a vybudovanou jímkou. To, že by tato nemovitost splňovala požadavky vymezené výše zmíněnou vyhláškou, stěžovatel vůbec netvrdil, ani neprokazoval a omezil se na zdůraznění zamýšleného účelu jejího užití k individuální rekreaci. Nejvyšší správní soud tak sice nezpochybňuje, že i vybetonování podlahy lze považovat za součást přestavby nemovitosti na rekreační objekt, samo o sobě to však ze stodoly neučiní obytnou místnost ve smyslu § 3 písm. i) vyhlášky č. 268/2009 Sb., na kterou by bylo možno hledět jako na chráněný vnitřní prostor. Stěžovatelem tvrzený faktický stav (který se nepochybně liší od stavu formálně právního) je z hlediska posouzení jeho nemovitosti jako chráněného vnitřního prostoru nerozhodný. Krajský soud i tuto spornou otázku, zda stodola je v daném případě chráněným vnitřním prostorem, posoudil správně. Namítá–li stěžovatel v této souvislosti skutečnost, že je třeba přihlížet k budoucímu využití uvedené nemovitosti a také k tomu, že přestavba stodoly již byla zahájena a že se tato nemovitost nachází v území, které je platným územním plánem určeno k bydlení, pak ani to není pro úvahy o charakteru této nemovitosti z pohledu ochrany podle zákona o ochraně veřejného zdraví významné. Skutečnost, že se stodola nachází v ploše určené podle územního plánu k bydlení, může mít pro stěžovatele význam v tom, že stodolu na nemovitost k bydlení lze (za splnění zákonem stanovených podmínek) přestavět. K tomu však dosud nedošlo a k zamýšlenému budoucímu využití, dosud však neuskutečněnému, nelze při úvahách o tom, zda jde o chráněný vnitřní prostor, přihlížet. Jednalo by se totiž v podstatě o úvahy rovnající se ‚věštění z křišťálové koule‘, neboť ani původní záměr na užívání nemovitosti k určitému účelu (rekreaci) nemusí být, ať již z vůle stěžovatele, nebo třeba v důsledku vyšší moci, či z jiných důvodů, v budoucnu realizován. Má–li tedy být určitému prostoru poskytnuta ochrana podle zákona ochraně veřejného zdraví, pak je nezbytně třeba, aby definici tohoto prostoru nemovitost splňovala v okamžiku, kdy je posuzováno, zda odpovídá definici obsažené v zákoně o ochraně veřejného zdraví (v § 30 odst. 3). Jelikož v daném případě tomu tak není, je zcela nerozhodné nejen její skutečné užití, ale i budoucí záměr stěžovatele s touto jeho nemovitostí.“ 43. Vzhledem ke shora citovaným závěrům považuje krajský soud za opodstatněné závěry žalovaného vyjádřené na stranách 7 – 8 napadeného rozhodnutí. Krajský soud uvádí, že žalobce v rámci nynějšího správního řízení a ani v žalobě netvrdil a neprokazoval, že by v mezidobí došlo v souvislosti s jeho nemovitostmi k jakékoli změně, která by byla způsobilá vyvrátit vyslovené závěry Nejvyššího správního soudu, které jsou v souvislosti s ochranou před hlukem plně aplikovatelné i v projednávaném případě. Nelze tak mít za to, že by v mezidobí došlo k jakýmkoli skutkově či právně významným změnám. Krajský soud proto uzavírá, že na objekt stodoly žalobce se požadavky týkající se ochrany před hlukem nevztahují, neboť se nejedná o chráněný prostor ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví. Z téhož důvodu krajský soud nepovažoval za důvodné provádět přezkum příslušných závazných stanovisek, čehož se žalobce dovolával.

44. Pokud jde o odkaz žalobce na § 111 odst. 2 a § 115 odst.1 stavebního zákona, ani tato noticka na předmětných závěrech ničeho nemění.

45. Dle § 111 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby.

46. Dle § 115 odst. 1 stavebního zákona platí, že ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu.

47. Citovaná ustanovení dle krajského soudu nikterak nezpochybňují shora uvedené závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44. Pokud mají být ověřeny účinky budoucího užívání stavby, nepochybně nemohl v daném směru stavební úřad důvodně zohledňovat stavbu, pro kterou bylo vydáno stavební povolení v roce 1980. V daném ohledu zdejší krajský soud odkazuje na přiléhavé závěry Krajského soudu v Ostravě, vyslovené v rozsudku ze dne 25. 1. 2023, č. j. 38 A 3/2020–240 (potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 4 As 116/2023–44), v bodu 59 odůvodnění, v němž soud vyslovil, že „jestliže totiž, jak žalobce tvrdil, již od roku 1980 disponoval (resp. disponovali jeho právní předchůdci) stavebním povolením k přestavbě objektu stodoly na rekreační chatu, musí jít pouze k tíži žalobce, že doposud nebyl schopen onu přestavbu realizovat. Nečinností žalobce, či jeho právních předchůdců, totiž jistě plynutím času došlo k nastolení určitého stavu věcí s tím, že nebylo možné ze strany žalobce legitimně očekávat, že by mohl i po téměř 40 letech realizovat stavbu podle původního stavebního povolení z roku 1980. Není totiž možné tolerovat jakoukoli výstavbu na základě rozhodnutí starého několik desítek let, byť by toto rozhodnutí bylo stále platné. Mohlo by tak totiž dojít také až k obcházení platných veřejnoprávních předpisů, což by ve výsledku mohlo vést k degradaci současných předpisů a v nich stanovených postupů. Nelze tedy připustit časově neomezenou aplikaci ‚starých‘ rozhodnutí na stavební činnost prováděnou po několika desítkách let (blíže také viz závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2016, č. j. 4 As 272/2015–53)“.

48. S odkazem na citovanou část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě uvádí zdejší krajský soud, že ze stejných důvodů není namístě, aby stavební úřad v rámci ověřování účinků budoucího užívání stavby zohledňoval stavební povolení vydané v 80. letech minulého století. V daném směru není přiléhavý ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 1 As 35/2007–57. Lze podotknout, že daný rozsudek se týkal výkladu zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Nadto se (na rozdíl od citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě) nijak nevyjadřoval k situaci, kdy vydané povolení nebylo po dobu 40 let realizováno. Jde–li o ustanovení § 115 stavebního zákona, žalobce neuvedl, v čem konkrétně shledává jeho nezohlednění ze strany správních soudů a krajský soud tak danou námitku může posoudit pouze z obecného hlediska. Jde–li o požadavek na potřebnou návaznost na provádění povolované stavby na jiné podmiňující stavby a zařízení tak, aby stavba po svém dokončení byla schopna užívání, uvádí soud, že potřebné podmínky lze formulovat pouze tehdy, je–li stavebník projednávané stavby ze své pozice schopen splnění podmínek zabezpečit. Není–li v jeho možnostech provedení, dokončení a uvedení do užívání těchto podmiňujících staveb a zařízení zabezpečit například proto, že sám není jejich stavebníkem a nedisponuje možností jejich realizace, nelze mu při povolování jeho stavebního záměru takovou povinnost ve stavebním povolení uložit. Jde–li o požadavek na stanovení omezení rychlosti v ovlivněném úseku, krajský soud souhlasí s žalovaným, že předmětný požadavek již přesahuje rámec ustanovení § 115 odst. 1 stavebního zákona, dle něhož je možné stanovit podmínky pro provedení a užívání stavby. Otázka stanovení rychlosti již nespadá do pravomoci a působnosti stavebního úřadu v souvislosti s povolením stavby, nýbrž je v pravomoci správního orgánu příslušného ke stanovení místní úpravy provozu dle zákona o silničním provozu. V nynější věci navíc není předmětem přezkumu rozsudek Krajského soudu v Ostravě či Nejvyššího správního soudu, ale toliko napadené rozhodnutí. Z uvedených důvodů neshledal zdejší krajský soud danou námitku žalobce důvodnou.

49. Konečně žalobce uplatnil žalobní bod, kterým namítá nesprávné vypořádání odvolací námitky nerovného zacházení, dle níž by na situaci v nyní řešené věci mělo být nahlíženo obdobně, jako v případě polností situovaných severně od Rakovických chalup, u nichž bylo doporučeno umístění protihlukových stěn. Žalobce dovozuje ze strany žalovaného porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Ani tuto námitku však krajský soud neshledal důvodnou.

50. Dle § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

51. Žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí konstatoval, že i v této otázce soudy opakovaně konstatovaly, že tato námitka není důvodná, k čemuž žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 A 5/2022–90 ze dne 20. 9. 2023, bod 25 odůvodnění. V dané části odůvodnění uvedl Krajský soud v Ostravě, že „[p]okud totiž žalobce namítá rozdílný přístup ve vztahu k oblasti tzv. Rakovických chalup, lze přisvědčit osobě zúčastněné na řízení, že se jedná o oblast, kde se nacházejí objekty rekreace, na rozdíl od objektu žalobce. Tudíž s ohledem na charakter stávajících nemovitostí žalobce, nemohlo podle soudu dojít k jakémukoli nerovnému zacházení s žalobcem“. Současně zdejší krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 As 271/2023–40, v jehož bodu 16 odůvodnění soud vyslovil, že „[v] nyní projednávané věci stěžovatel ve vztahu k otázce nerovného zacházení staví svoji argumentaci na výše již zmíněné akustické studii a na tom, že podle této studie má být důvodem ochrany ploch (pozemků) jejich zastavitelnost podle územního plánu, což je však i funkční využití pozemků ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel však (ani nepřímo) v tomto ohledu nereaguje na stěžejní východiska krajského soudu, který v napadeném rozsudku nejenže zdůraznil, že přezkoumávané stavební povolení se vztahuje k úseku dálnice „Mirotice – rozšíření“ a nikoliv ke komunikaci vedoucí kolem nemovitosti stěžovatele (viz bod 18. napadeného rozsudku), ale své závěry vystavěl též na existenci objektů rekreace v oblasti tzv. Rakovických chalup. Vůči těmto argumentačním východiskům se však stěžovatel v kasační stížnosti nijak nevymezuje a svoji argumentaci staví jen na skutečnostech plynoucích ze zmíněné akustické studie. V tom však nelze dostatečné zpochybnění uvedených východisek krajského soudu spatřovat. Ostatně, i ze stěžovatelem odkazované akustické studie plyne, že z existence již existujících obytných objektů v dané oblasti vychází. Lze dodat, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší za stěžovatele jeho kasační argumentaci v tomto směru jakkoliv domýšlet, či hodnotit, který z jeho dílčích argumentů uplatněných ve správním řízení či v řízení před krajským soudem by mohl být důvodný, pokud sám stěžovatel v tomto směru v kasační stížnosti nic neuvedl“ (pozn. – důraz doplněn krajským soudem).

52. Krajský soud se domnívá, že žalovaný nepochybil, pokud nepřitakal uplatněné odvolací námitce nedůvodných rozdílů. Krajský soud znovu připomíná, že nemovitosti žalobce nepodléhají povinnosti ochrany před hlukem podle § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví, jak již bylo shora zevrubně osvětleno. Žalobce přitom ani v podané žalobě nepředestřel novou argumentaci, kterou by zpochybnil závěry Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu. V lokalitě Rakovické Chalupy se nacházejí objekty k bydlení, jež splňují požadavky na chráněnou nemovitost dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Tyto objekty se přitom nachází podstatně blíže samotné dálnice D4 a též shodně jako nemovitosti žalobce přiléhají z části k silnici II/121.Vzhledem k uvedeným důvodům neshledal krajský soud, že by se správní orgány v nynější věci dopustily jakékoli neopodstatněné disparity či porušení zásady legitimního očekávání (zahrnující požadavek předvídatelnosti rozhodování správních orgánů), a proto neshledal ani tuto žalobní námitku důvodnou.

53. Pokud jde o žalobcem připojený přepis e–mailové korespondence, uvádí krajský soud, že se jejím obsahem nemohl zabývat, neboť text korespondence byl zakomponován přímo do těla samotné žaloby, pročež nelze seznat, zda se jedná o autentické a neupravené zprávy. Pokud žalobce zamýšlel svou argumentaci podpořit o závěry erudované osoby znalé dotčené odborné problematiky, bylo by namístě připojit vyjádření takové osoby s ověřením její totožnosti (např. s připojením vlastnoručního či elektronického podpisu). Jelikož tak však žalobce neučinil, nemohl krajský soud z obsahu daného vyjádření vycházet jako z textu, jehož původcem by žalobcem jmenovaná osoba skutečně byla.

V. Závěr a náklady řízení

54. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

56. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.), ani ony nemají na náhradu nákladů řízení právo.