63 A 4/2025– 27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: E. S., narozená dne bytem zastoupená Mgr. Radkem Motzkem, advokátem sídlem Opletalova 600/6, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: S. B., narozená dne bytem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJCK 18884/2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJCK 18884/2025, se ve výroku I. ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 140 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Výrokem I. rozhodnutí ze dne 11. 10. 2023, č. j. SU/7142/2022–7, nařídil Magistrát města České Budějovice, stavební úřad, podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 („stavební zákon“), osobě zúčastněné na řízení odstranění stavby, a to stavby dřevěného přístřešku o půdorysných rozměrech 4,2 m x 2,8 m, s výškou stavby v nejvyšším bodě pultové střechy 2,8 m, umístěné ve vzdálenosti 0,6 m od hranice se sousedním pozemkem parc. č. XA v katastrálním území XA („dřevěný přístřešek“), a stavby psího kotce – dřevostavby kombinované s ocelovým pletivem o půdorysných rozměrech 4 x 2 m, s výškou stavby v nejvyšším bodě pultové střechy 2 m, umístěné ve vzdálenosti 0,6 m od hranice se sousedním pozemkem parc. č. XA, v katastrálním území XA („stavba psího kotce“). Výrokem II. stanovil podmínky pro odstranění stavby.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení dne 8. 12. 2023 odvolání, o kterém žalovaný výrokem I. rozhodnutí ze dne ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJCK 18884/2025, rozhodl tak, že podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“), se prvostupňové rozhodnutí v části výroku I., jímž bylo podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařízeno odstranění stavby nazvané „stavba psího kotce“ ruší a řízení se zastavuje. Výrokem II. podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání osoby zúčastněné na řízení zamítl a prvostupňové rozhodnutí ve zbývajících částech potvrdil.

3. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobkyně správní žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 17. 3. 2025. Domáhá se, aby soud napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně v prvé řadě uvedla, že je vlastnicí pozemku sousedícího s pozemkem osoby zúčastněné na řízení, na kterém je umístěna nepovolená stavba psího kotce. V roce 2022 začala připravovat projekt přístavby svého domu, kterou bude dům protažen směrem k pozemku osoby zúčastněné na řízení. Ta postupně vybudovala na svém pozemku dřevěný přístřešek a stavbu psího kotce. Umístila je v proměnlivé vzdálenosti nepřesahující několik desítek centimetrů od hranice pozemku. Střechu na stavbě psího kotce vyspádovala směrem na pozemek žalobkyně bez jakéhokoli odvodu dešťové vody, která tak způsobuje podmáčení. Půda na zahradě je jílovitá, špatně proto vodu absorbuje. Za stavbou psího kotce je vytvořen velmi úzký prostor, který je prakticky neudržovatelný a vede k prorůstání plevele na pozemek žalobkyně. Jelikož tuto situaci osoba zúčastněná na řízení odmítla řešit, podala žalobkyně podnět správnímu orgánu prvního stupně, který zahájil řízení o odstranění staveb.

5. Napadené rozhodnutí žalobkyně považuje ve vztahu k výroku I. (stavba psího kotce), za nesprávné, nepřezkoumatelné a nezákonné.

6. Žalovaný chybně uvedl, že stavba psího kotce nepodléhá povolovacímu režimu a řízení o jejím odstranění zastavil. Důsledkem rozhodnutí je, že stavba psího kotce, umístěná bez povolení stavebního úřadu, bude žalobkyni nadále bránit v údržbě plotu a zůstane zdrojem imisí dešťových vod a sněhu.

7. Popis stavby provedený žalovaným neodpovídá skutečnosti a je zavádějící. Z fotografie přiložené žalobkyní je zřejmé, že kotec je stavbou nikoli nepatrných rozměrů. Jeho výměra činí 4 x 2 m a výška 2 m. K výstavbě byla použita kombinace několika materiálů, konkrétně pletiva, dřeva a střešní krytiny. Stavba je obvodově uzavřena čtyřmi stěnami a je zastřešená.

8. Žalobkyně považuje za sporný závěr žalovaného, že stavba psího kotce nevyžaduje stavební povolení. Neztotožňuje se se závěrem žalovaného, že šlo o zařízení, které osoba zúčastněná na řízení mohla realizovat ve volném režimu, tedy že umístění stavby psího kotce nepodléhalo vydání jakéhokoli opatření ze stran stavebního úřadu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí působí dojmem, že stavba, která nevyžaduje stavební povolení, nevyžaduje ani územní rozhodnutí, resp. územní souhlas. To je však závěr zjevně nesprávný, který nemá oporu ve stavebním zákoně.

9. Pouze stavby, které bylo možno podřadit současně pod § 79 odst. 2 a § 103 stavebního zákona, byly stavbami ve volném režimu, které nevyžadovaly žádné rozhodnutí či opatření stavebního úřadu. Ze skutečnosti, že stavba nevyžadovala stavební povolení či jiné obdobné opatření stavebního úřadu, není možné dovodit, že nevyžadovala také rozhodnutí o umístění stavby. Předmětná stavba psího kotce pak není ve volném režimu ani dle současného stavebního zákona č. 283/2021 Sb., neboť nedodržuje odstupovou vzdálenost od hranice pozemku alespoň dva metry.

10. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný tvrdí, že stavba psího kotce není ani stavbou pro chovatelství, a proto jde o stavbu, která je ve volném režimu a nepotřebovala územní rozhodnutí ani stavební povolení. Klíčové však je, že stavba psího kotce je stavbou, kterou nelze podřadit pod stavby uvedené v § 79 odst. 2 stavebního zákona. K jejímu umístění tedy byl potřeba alespoň územní souhlas.

11. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud při zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku I. a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení současně žalovaného zavázal právním názorem, že stavba psího kotce není stavbou ve volném režimu, nýbrž stavbou, která pro své umístění vyžadovala alespoň územní souhlas. Pokud ke stavbě nebyl vydán územní souhlas či územní rozhodnutí a stavba nebyla dodatečně povolena, nezbývá žalovanému než potvrdit prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo nařízeno odstranění stavby.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný setrval na důvodech napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. Napadené rozhodnutí nepovažuje za nezákonné ani nepřezkoumatelné. Žalobkyně se mýlí, plyne–li dle ní z napadeného rozhodnutí závěr, že stavba nevyžadující stavební povolení nepodléhá ani územnímu projednání. Takový závěr žalovaný neučinil a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nic takového nevyplývá.

14. Z konstrukce § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je zřejmé, že stavební úřad může nařídit odstranění pouze takové stavby, k jejímuž provedení bylo zapotřebí příslušného úkonu stavebního úřadu, tj. které podléhá povolovacímu režimu podle stavebního zákona. Ze správního spisu lze zjistit, že správní orgán prvního stupně klasifikoval stavbu psího kotce jako stavbu podle § 103 odst. 1 písm. f) bod 3. stavebního zákona, tj. jako stavbu pro chovatelství, pro jejíž realizaci není zapotřebí stavebního povolení či ohlášení, nicméně pro takovou stavbu je vyžadováno územní projednání.

15. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se neztotožňuje s tím, jak stavbu vyhodnotil správní orgán prvního stupně, dle kterého by se v případě samostatně stojícího psího kotce mělo jednat o stavbu podléhající povolovacímu režimu podle stavebního zákona. O stavbu pro chovatelství se nejedná, jelikož kotec pro psa představuje pouze uzavřenou ohradu, která brání volnému pobíhání domácího zvířete, v podstatě se tedy jedná o uzavíratelnou klec plnící funkci psí boudy s výběhem. Zařízení odpovídající boudě pro psa režimu stavebního zákona nepodléhá. Skutečnost, že se žalobkyně neztotožňuje se závěrem žalovaného, nutně nezpůsobuje nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

16. Závěrem žalovaný vyslovil názor, že pokud by povolovacímu režimu podle stavebního zákona mělo podléhat i zařízení typu psí bouda či obdobná technicky nenáročná zařízení, pak by takový postup žalovaný považoval za čistě formalistický, až poněkud absurdní.

III. Právní hodnocení krajského soudu

17. Krajský soud se předně zabýval tím, zda je žalobkyně nadána aktivní procesní legitimací. Tu má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude–li žalobce logicky a myslitelně tvrdit možnost dotčení vlastní právní sféry napadeným rozhodnutím. Aktivní procesní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bude dána vždy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005–86, č. 1764/2009 Sb. NSS).

18. Žalobkyně uvedla, že její pozemek bezprostředně sousedí s pozemkem osoby zúčastněné na řízení, na kterém je stavba psího kotce umístěna. Současně namítla, že zrušení výroku o nařízení odstranění stavby se dotýká jejího vlastnického práva, a to konkrétně z hlediska negativních imisí v podobě dešťové vody či sněhu. Stavbu psího kotce staví do souvislosti s podmáčením půdy, namítá rovněž nedodržení odstupové vzdálenosti od hranice pozemku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dotčení na právech rozumným způsobem tvrdila a takové dotčení není z povahy věci vyloučeno, uzavírá krajský soud, že jí náleží aktivní procesní legitimace k podání žaloby. Žaloba tak byla podána osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

19. Následně krajský soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s. ř. s. a současně § 76 odst. 1 s. ř. s.

20. Žaloba je důvodná.

21. Jádrem sporu v projednávané věci je otázka, zda bylo možné nařídit odstranění stavby psího kotce z důvodu dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy zda byla stavba provedena bez rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, anebo v rozporu s ním.

22. Krajský soud se v prvé řadě zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť důvodnost této námitky by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

23. Úvodem krajský soud odkazuje na judikaturu NSS, dle které „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je přitom vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 6. 5. 2021, č. j. 7 Azs 350/2020–22). Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný se nezabýval posouzením skutečností rozhodných pro projednávanou věc. Z obsahu napadeného rozhodnutí tak neplynou důvody, pro které v části výroku I. zrušil prvostupňové rozhodnutí.

24. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Správní orgán prvního stupně v dokumentu nadepsaném „Sdělení, podnět a výzva“ ze dne 9. 11. 2022 po prošetření staveb provedeném dne 4. 10. 2022 stavbu psího kotce popsal jako dřevostavbu kombinovanou s ocelovým pletivem, o půdorysných rozměrech 4 x 2 m, výšce stavby v nejvyšším místě pultové střechy 2 m, umístěnou ve vzdálenosti 0,6 m od hranice se sousedním pozemkem. Současně stavbu psího kotce označil za stavbu dle § 103 odst. 1 písm. e) bodu 3. stavebního zákona, ve znění účinném do 23. 1. 2023 [tj. dle § 103 odst. 1 písm. f) bod 3. stavebního zákona, ve znění do 31. 12. 2023 – stavba pro chovatelství], která nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, nicméně vyžadovala tzv. umístění, a to formou územního souhlasu o umístění stavby dle § 96 odst. 1 a odst. 2 písm. a) stavebního zákona, popř. územní rozhodnutí podle § 79 odst. 1 stavebního zákona. Po pravomocném zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby psího kotce (a dřevěného přístřešku), rozhodl správní orgán prvního stupně o nařízení odstranění těchto staveb.

25. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ve vztahu ke stavbě psího kotce uvedl, že se neztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, dle kterého se v daném případě jedná o stavbu podléhající povolovacímu režimu dle stavebního zákona. Zrušení prvostupňového rozhodnutí v této části konkrétně odůvodnil tím, že „kotec představuje pouze uzavřenou ohradu, která brání volnému pobíhání domácího zvířete, na kterou nelze nahlížet ani jako na stavbu pro chovatelství ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) bod 3. stavebního zákona, jelikož se v daném případě jedná v podstatě o uzavíratelnou klec plnící funkci psí boudy s výběhem, a to pouze pro domácí zvíře, přičemž dřevěná stěna má evidentní funkci bariéry, bránící zvířeti ve výhledu. Vzhledem k tomu, že odvolací orgán dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zařízení, které odvolatelka mohla realizovat ve „volném režimu“, tzn. že umístění psího kotce nepodléhalo vydání jakéhokoli opatření ze strany stavebního úřadu, odvolací orgán rozhodl tak, že výrok I. napadeného rozhodnutí v části týkající se psího kotce zrušil a řízení zastavil.“ (důraz doplněn soudem)

26. Žalovaný tedy dopěl k opačnému závěru než správní orgán prvního stupně, a sice, že stavba psího kotce nepředstavuje stavbu pro chovatelství ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) bod 3. stavebního zákona. Dle jeho názoru se jedná o zařízení, které osoba zúčastněná na řízení mohla realizovat v tzv. volném režimu, resp. umístění stavby psího kotce nepodléhalo vydání jakéhokoli opatření ze strany stavebního úřadu.

27. Na tomto místě krajský soud podotýká, že z citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda žalovaný považoval stavbu psího kotce za stavbu (či jinou věc) podléhající režimu stavebního zákona, která však nevyžaduje územní rozhodnutí ani stavební povolení (případně jiné příslušné mírnější opatření stavebního úřadu), či zda stavbu psího kotce shledal věcí, na kterou úprava stavebního zákona vůbec nedopadá, a tudíž ze své podstaty nemohla být stavebním úřadem jakkoli regulována. Teprve ve vyjádření k žalobě žalovaný bez bližšího zdůvodnění uvedl, že „takové zařízení (odpovídající boudě pro psa) režimu stavebního zákona nepodléhá“. Lze proto uzavřít, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neprovedl přezkoumatelnou úvahu o tom, zda stavba psího kotce představuje stavbu (či jinou věc) ve smyslu stavebního zákona. Takové posouzení přitom krajský soud považuje za klíčové, a to z níže uvedených důvodů.

28. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona platí, že „[s]tavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.“ 29. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že stavební úřad může vést řízení o nařízení odstranění stavby v případě dokončené stavby pouze tehdy, pokud její realizace podléhala nějakému povolovacímu režimu, tedy rozhodnutí, opatření či jinému úkonu stavebního úřadu. Takovými jsou rozhodnutí o umístění stavby či územní souhlas, stavební povolení či ohlášení stavebnímu úřadu, případně jiné opatření. Rozhodnutí o umístnění stavby ani územní souhlas nevyžadují stavby taxativně vyjmenované v § 79 odst. 2 stavebního zákona. Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu pak nevyžadují stavby taxativně vyjmenované v § 103 odst. 1 stavebního zákona. Je přitom zřejmé, že se musí jednat o stavbu či jinou věc podléhající režimu stavebního zákona, aby na ni dopadala veřejnoprávní regulace. Nevyžaduje–li totiž zákonodárce u určitých staveb žádné veřejnoprávní povolení k jejich umístění a provedení, pak se dotčené osoby nemohou domáhat ochrany v rámci řízení podle stavebního zákona, tím méně v řízení před správními soudy, a musí využít prostředky, na jejichž uplatnění mají nárok, zejména v rámci občanského soudního řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2024, č. j. 7 As 255/2023–75, bod 20.).

30. Je–li stavba psího kotce stavbou či výrobkem plnícím funkci stavby (srov. § 2 odst. 3 stavebního zákona), zařízením (srov. § 3 odst. 2 stavebního zákona), případně jinou věcí podléhající režimu stavebního zákona, je závěr o tom, že nevyžadovala jakékoli opatření ze strany stavebního úřadu, možné učinit pouze tehdy, je–li ji možné podřadit pod některou ze staveb či zařízení vyjmenovaných v § 79 odst. 2 a současně § 103 odst. 1 stavebního zákona. V projednávané věci bylo přitom klíčové zejména podřazení pod některý z objektů dle § 79 odst. 2 stavebního zákona, neboť dle § 103 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení nevyžadují stavební záměry uvedené právě v tomto ustanovení.

31. Žalovaný však přezkoumatelnou úvahu o tom, zda je stavba psího kotce stavbou ve smyslu stavebního zákona, v napadeném rozhodnutí neprovedl. Jinými slovy z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu uzavřenou ohradu, která brání volnému pobíhání domácího zvířete, resp. uzavíratelnou klec plnící funkci psí boudy s výběhem, pouze pro domácí zvíře, jejíž dřevěná stěna má evidentní funkci bariéry, bránící zvířeti ve výhledu, jak stavbu psího kotce popsal žalovaný, není možné považovat za stavbu (či jinou věc) podléhající režimu stavebního zákona.

32. Při posuzování, zda je určitá věc stavbou, či nikoliv, lze v prvé řadě vyjít z legální definice obsažené v § 2 odst. 3 stavebního zákona, dle kterého platí, že „[s]tavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu.“ 33. Judikatura NSS s ohledem na vágní legální definici stavby stanovila s odkazem na právní teorii obsaženou v komentářové literatuře znaky, které musí být kumulativně naplněny, aby se jednalo o stavbu, podléhající stavebnímu právu. Těmito znaky jsou:

1. účast lidského činitele (přítomnost člověka) při „procesu stavění“, vzniku stavebního díla, jako záměrné, nikoliv náhodné lidské činnosti sledující určitý cíl; 2. použití stavebního materiálu (stavebních výrobků), když stavebním materiálem může být, v závislosti zejména na typu, účelu a místu stavby, prakticky cokoliv; 3. použití stavební nebo montážní technologie k jeho vzniku; 4. účel, ke kterému má stavební dílo po svém dokončení sloužit (právě účelem užívání, tj. účelem, pro který je určeno, se bude stavební dílo lišit od jiných „děl“, která jinak budou vykazovat shodně všechny ostatní znaky stavebního díla); 5. stavební pozemek, stavba může být v zásadě umístěna buď „přímo“ na pozemku, nebo s ním musí být alespoň „zprostředkovaně“ (nepřímo) spojena (např. posed umístěný v koruně stromu apod.). (srov. zejména rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2016, č. j. 4 As 78/2016–26, bod 17.)

34. Vedle těchto základních znaků lze jako šestý znak uvést dotčení veřejných zájmů buď stavbou samotnou, nebo v jejím důsledku. Tento poslední znak je stěžejní pro rozlišení sporných případů. V případě pochybností, zda jde o stavbu, je proto nutno zkoumat, zda je zde veřejný zájem na tom, aby objekt, který formálně definici § 2 odst. 3 stavebního zákona splňuje, režimu stavebního zákona rovněž podléhal. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, bodě 21., uvedl, že: „pro stavební činnost ve smyslu tohoto zákona je pak charakteristické, že vyžaduje zvláštní odborné znalosti a dovednosti a že buď jí samou, nebo jejím výsledkem mohou být dotčeny veřejné zájmy (např. bezpečnost, funkční využití území, životní prostředí). Právě toto dotčení veřejných zájmů legitimizuje veřejnoprávní úpravu stavebního práva.“ Uvedený závěr byl učiněn ve vztahu ke starému stavebnímu zákonu, lze jej nicméně vztáhnout i na právní úpravu rozhodnou pro projednávanou věc. Právě míra, jakou může stavba, resp. stavební činnost, zasáhnout veřejné zájmy chráněné stavebním zákonem, je určující pro to, aby se stavební dílo vytvořené stavební či montážní technologií dalo považovat za stavbu či nikoli. Nemožnost dotčení veřejných zájmů chráněných stavebním zákonem pak naopak může diskvalifikovat například právě boudu pro psa (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 25 A 60/2021–64, bod 27.).

35. Žalovaný však bez jakékoli odůvodněné úvahy stavbu psího kotce označil za zařízení (srov. § 3 odst. 2 stavebního zákona), které osoba zúčastněná na řízení mohla realizovat ve volném režimu. Krajský soud proto uzavírá, že žalovaný přezkoumatelným způsobem nezhodnotil, zda je stavba psího kotce stavbou či jinou věcí ve smyslu stavebního zákona. Nemohl tedy ani dospět k závěru, že umístění stavby psího kotce nepodléhalo vydání rozhodnutí či jiného opatření ze strany stavebního úřadu, jak uvádí v napadeném rozhodnutí. Není, proto opodstatněn ani jeho závěr, že na stavbu psího kotce nedopadal důvod pro odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, resp. že nepodléhala povolovacímu režimu dle stavebního zákona. Nad rámec nutného krajský soud podotýká, že stavba psího kotce nemusí nutně vyžadovat rozhodnutí o umístění stavby či územní souhlas, je však nutno zhodnotit, zda splňuje požadavky stavebního zákona např. v podobě dodržení odstupové vzdálenosti stavby od hranice pozemků nejméně 2 m [srov. např. § 79 odst. 2 písm. o) stavebního zákona].

36. Vedle toho krajský soud konstatuje, že žalovaný hodnotil neurčitý právní pojem „stavba pro chovatelství“, aniž jej alespoň v obecné rovině vyložil.

37. Nejvyšší správní soud se opakovaně neurčitými právními pojmy, jejich výkladem a soudním přezkumem zabýval. Při výkladu neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou a okolnostmi případu. Sám přitom musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, respektive zhodnotit, zda lze posuzovanou věc zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004–73, č. 701/2005 Sb. NSS, ze dne 20. 7. 2022, č. j. 2 Azs 130/2022–35, či ze dne 31. 10. 2023, č. j. 7 Azs 322/2022–40). Smyslem povinnosti správního orgánu neurčitý právní pojem vymezit je dostatečně vysvětlit jeho obsah a rozsah pro potřeby konkrétního posuzovaného případu. Rozhodnutí, v němž správní orgán užil neurčitý právní pojem, aniž náležitě objasnil obsah a význam tohoto pojmu, je nepřezkoumatelné. Správní soudy svým výkladem nemohou zcela nahrazovat chybějící úvahy správního orgánu. Správní orgán tak musí nejprve neurčitý právní pojem vyložit. Teprve poté jej může konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu a usoudit, zda skutková podstata dané věci je aplikovatelná pod hypotézu právní normy (srov. zejména rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003–58, č. 896/2006 Sb. NSS, či rozsudky NSS ze dne 16. 2. 2023, č. j. 6 As 217/2021–126, či ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 As 12/2011–100). Těmto požadavkům žalovaný nedostál.

38. Podle § 103 odst. 1 písm. f) bod 3. stavebního zákona platí, že „[s]tavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavby a zařízení, a to stavby pro chovatelství o jednom nadzemním podlaží o zastavěné ploše do 16 m2 a do 5 m výšky, podsklepené nejvýše do hloubky 3 m.“ 39. Při výkladu pojmu stavba pro chovatelství lze vyjít například z komentářové literatury, dle které „[p]ojem stavby pro chovatelství není právními předpisy definován. Nicméně vzhledem k tomu, že pro chov hospodářských zvířat jsou určeny stavby pro zemědělství [§ 3 písm. f) TPS], lze dovodit, že stavby pro chovatelství budou určeny pro chov jiných druhů zvířat než hospodářských, tedy pro chov například ptáků, koček či psů apod. Nebude se tedy jednat o stavby pro hospodářská zvířata, tj. zejména zvířata využívaná převážně k chovu, výkrmu, práci a jiným hospodářským účelům, která jsou vyjmenována v § 3 odst. 1 písm. c) VetZ, například skot, prasata, ovce, kozy, koně, osli a jejich kříženci, drůbež, králíci, kožešinová zvířata, zvěř ve farmovém chovu, ryby a jiní vodní živočichové a včely.“ (srov. Machačková, Jana. Stavební zákon: komentář. 3. vydání. Beckova edice komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2018. ISBN 978–80–7400–558–9, k § 103 stavebního zákona).

40. Žalovaný uvedl, že stavba psího kotce stavbou pro chovatelství ve smyslu citovaného ustanovení není, jelikož se jedná o uzavřenou ohradu, která brání volnému pobíhání domácího zvířete, resp. o uzavíratelnou klec plnící funkci psí boudy s výběhem, a to pouze pro domácí zvíře, přičemž dřevěná stěna má evidentní funkci bariéry, bránící zvířeti ve výhledu. Tento závěr je nepřezkoumatelný, neboť žalovaný (ani správní orgán prvního stupně) nevyložil, co rozumí stavbou pro chovatelství, a svá skutková zjištění s tímto výkladem nekonfrontoval. Z ničeho tedy neplyne, proč by stavba psího kotce nemohla představovat stavbu pro chovatelství. Je přitom lhostejné, že svými rozměry nedosahuje zastavěné plochy 16 m2, neboť výměra stavby je dle shora citovaného ustanovení rozhodná pouze pro to, zda daná stavba vyžaduje stavební povolení nebo ohlášení, či nikoliv.

41. Dospěl–li tedy žalovaný k závěru, že stavba psího kotce nepředstavuje stavbu pro chovatelství, je nutné, aby nejprve daný neurčitý právní pojem alespoň v obecné rovině vyložil. Teprve následně na něj může aplikovat svá skutková zjištění. Posouzení, zda je stavba psího kotce stavbou pro chovatelství, přitom může mít vliv na to, zda se jedná o stavbu ve smyslu stavebního zákona (viz odůvodnění výše).

IV. Závěr a náklady řízení

42. Na základě shora uvedeného dopěl krajský soud k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky pro postup dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobou napadené rozhodnutí proto jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů bez jednání ve výroku I. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

43. Krajský soud pro další řízení ukládá žalovanému, aby přezkoumatelným způsobem zhodnotil, zda stavba psího kotce představuje stavbu či jinou věc ve smyslu stavebního zákona. Teprve v případě, kdy dospěje k závěru, že se o stavbu či věc v režimu stavebního zákona vůbec nejedná, případně kdy stavbu psího kotce podřadí pod některou ze staveb či zařízení vyjmenovaných v § 79 odst. 2 a současně § 103 odst. 1 stavebního zákona, bude moci dospět k závěru, že stavbu nelze odstranit z důvodu dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Neztotožňuje–li se žalovaný s názorem správního orgánu prvního stupně, dle kterého je stavba psího kotce stavbou pro chovatelství, ukládá mu současně krajský soud, aby tento neurčitý právní pojem alespoň v obecné rovině vyložil a teprve následně jej konfrontoval se svými skutkovými zjištěními.

44. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého „[n]estanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“ 45. Pokud jde o plně procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 4 620 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 450 Kč, celkem tedy 10 140 Kč. Jelikož právní zástupce žalobkyně nedoložil rozhodnutí o registraci k DPH (byl vyzván v rámci poučení o procesních právech ze dne 24. 3. 2025, č. j. 63 A 4/2024–13), není odměna a náhrada hotových výdajů navyšována o sazbu této daně. Celkové náklady řízení žalobkyně tedy činí 13 140 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

46. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

47. Osoba zúčastněná na řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení