63 A 5/2023– 45

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: S. M., narozen dne státní příslušnost: bytem v ČR hlášen na adrese zastoupen advokátem JUDr. Borisem Vršinským se sídlem Mezi Vodami 1955/19, Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 1. 2023, č. j. MV–205572–4/SO–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 5. 10. 2022, č.j. OAM–7147–60/DP–2020, kterým byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. g) v návaznosti na § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Důvodem zamítnutí žádosti žalobce byla existence důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl při svém pobytu na území ČR závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

2. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno znovu poté, co bylo původní, taktéž zamítavé, rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2021, č.j. MV–199421–10/SO–2020, spolu s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 10. 2021, č.j. 63 A 9/2021–46, zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2022, č.j. 6 Azs 352/2021–38. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány pochybily, pokud žalobci ve správním řízení alespoň v obecnosti nesdělily podstatu důvodů, které plynou z utajovaných informací, jež jsou zásadním podkladem rozhodnutí v projednávané věci. Žalobci tak nebylo v důsledku takového postupu umožněno vyjádřit se, efektivně uplatnit námitky a případně navrhnout důkazy. V důsledku tohoto pochybení pak dle kasačního soudu nelze vyloučit, že výsledkem by mohlo být odlišné rozhodnutí ve věci.

3. Žalobce v návaznosti na závěry učiněné Nejvyšším správním soudem namítá, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor vyjádřený v rozsudku kasačního soudu, kdy jej v dostatečném rozsahu neseznámila s podstatnými důvody plynoucími z utajovaných informací. Informace o závadném jednání žalobce a jiných osob, jež žalovaná v návaznosti na závěry Nejvyššího správního soudu žalobci poskytla, byly vágní, nekonkrétní a obecné. V důsledku tohoto postupu byla žalobci ztížena, ne–li znemožněna, účinná efektivní obrana proti zamítavému rozhodnutí o jeho žádosti. Správní řízení proto žalobce považuje za nespravedlivé a v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tak dosud neměl ani možnost ověřit, zda utajované informace skutečně existují, zda jsou v nich uvedeny skutečnosti dostatečně věrohodné a zda nedošlo k jejich dezinterpretaci ze strany správních orgánů. V tomto směru pak ve smyslu relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyzývá krajský soud, aby uvedenou aktivitu žalobce nahradil a zaobíral se též tím, zda je specifikován zdroj těchto informací a jakým způsobem byly získány.

4. Dále je žalobou namítáno nedostatečné vymezení pojmu „veřejný pořádek“, který byl správními orgány vyložen natolik vágně a nekonkrétně, že má žalobce důvod pochybovat o jeho správné aplikaci na projednávanou věc, a to obzvlášť za situace, kdy bylo konstatováno, že žalobcovo jednání samo o sobě nepředstavuje naplnění skutkové podstaty trestného činu.

5. Rozhodnutí správních orgánů dále vedly k mimořádnému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, který je dle žalobce nepřiměřený. Pouhá hrozba závažného ohrožení základních zájmů demokratické společnosti v důsledku jeho jednání neodůvodňuje tak mimořádně intenzivní zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce v této souvislosti poukázal na své rodinné poměry, kdy jeho manželka s nezletilou dcerou a zletilým synem dlouhodobě pobývají na území České republiky a zletilý syn je navíc jejím občanem. Na žalobce tak je třeba pohlížet jako na blízkého rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

6. Rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci tak fakticky vede k tomu, že žalobce nemůže pokračovat v soužití s rodinou a je tak fakticky zbaven možnosti vést společný rodinný život. Nepřiměřený zásah se tak bude vztahovat i na soukromý a rodinný život členů jeho rodiny. Skutečnost, že žalobce dlouhodobě pobývá na území ČR a nesouhlasí s invazí Ruska na Ukrajině, vyvolává obrovské riziko v případě, že rodina bude žalobce navštěvovat v Ruské federaci. Žalobce odmítá takové riziko vůči své rodině připustit a reálně tak dojde k přerušení osobního kontaktu se členy jeho rodiny. Žalobce se pak obává též toho, že by mu nebyl po dvanácti letech pobytu v ČR umožněn výjezd ze země původu a návrat do Česka v případě zisku nového pobytového oprávnění. Obava pak plyne i z možnosti jeho politického pronásledování a z mobilizace vyhlášené v Rusku.

7. Namítán je taktéž ekonomický dopad správních rozhodnutí do života žalobce, který by v důsledku těchto rozhodnutí přišel o možnost zajišťovat příjem svůj i své rodiny. Podnikání žalobce je navázáno na jeho přítomnost v ČR, kde má obchodní partnery především v zemědělské oblasti, která tvoří stěžejní zdroj jeho obživy. Ekonomická činnost žalobce je tak vázána na místo jeho pobytu v ČR. Pro žalobce je po dvanácti letech v zahraničí nepředstavitelné začít pracovat a podnikat v Rusku, kde nemá žádné zázemí a neví, kam by se měl vrátit.

8. Další námitkou žalobce sporuje postup správních orgánů, které se nezabývaly všemi relevantními okolnostmi uvedenými v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takovou okolností je i délka pobytu žalobce na území, která však byla ze strany správních orgánů zohledněna nedostatečně. Rovněž nebyly zohledněny společenské a kulturní vazby žalobce na území, přestože na ně žalobce v průběhu správního řízení upozorňoval (společenský život v Ch., myslivecké aktivity, podpora sportu, kultury a řady dobročinných akcí).

9. Dle žalobce tak jeho zájem na vedení soukromého, rodinného života a jeho podnikatelské činnosti převažuje nad veřejným zájmem ČR, aby mu na jejím území nebyl pobyt za účelem podnikání prodloužen. Napadené rozhodnutí je tak ze všech uvedených důvodů nepřezkoumatelné a nezákonné, pročež by mělo být krajským soudem zrušeno.

10. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku, který nebyl usnesením krajského soudu ze dne 2. 3. 2023, č.j. 63 A 5/2023–38 přiznán.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

11. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým žalobním bodům, které označila za de facto shodné s odvolacími námitkami, vznesenými v odvolání žalobce, které bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto. Z uvedeného důvodu žalovaná plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které odvolací námitky řádně vypořádalo. Žalovaná ve zbytku podotkla, že v dané věci byly splněny veškeré podmínky pro zamítnutí žalobcovy žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, správní rozhodnutí byla vydána na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, byla dostatečně a řádně odůvodněna a jsou v souladu s právními předpisy. Žalovaná se plně ztotožňuje s právním závěrem správního orgánu prvního stupně, dle kterého napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. Komise rovněž setrvala na závěru, že s ohledem na obsah utajovaných informací by žalobce mohl při svém pobytu na území ČR závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

III. Právní názor soudu

12. Krajský soud vázán závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2022, č.j. 6 Azs 352/2021–38, přezkoumal napadené rozhodnutí dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), v mezích daných žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Jak plyne z výše uvedeného, ve věci žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, je rozhodováno opakovaně. Správní orgány byly Nejvyšším správním soudem zavázány k tomu, aby žalobce seznámily alespoň s obecnou podstatou důvodů, které z utajovaných informací plynou. Např. s tím, zda důvody, pro které jej považují za bezpečnostní hrozbu pro ČR, spočívají v jeho vlastním jednání, či v jednání jiných, s ním určitým způsobem spojených osob, zda jde o jednání týkající se jeho soukromého či pracovního života, zda jde o činnost dlouhodobou, či zda se jedná o kratší ohraničené incidenty, které jsou však závažné apod.

14. Žalobce předně namítá, že popsaný právní názor Nejvyššího správního soudu nebyl žalovanou respektován. Žalobce nebyl seznámen s obsahem utajovaných informací, nebylo mu umožněno do nich nahlédnout a správní orgány jej dostatečně neseznámily ani s podstatnými důvody plynoucími z těchto informací. V důsledku tohoto postupu žalobce nemá možnost efektivní obrany proti důvodům zamítavého rozhodnutí.

15. Krajský soud tento názor žalobce nesdílí.

16. Z obsahu správních rozhodnutí v projednávané věci je zřejmé, že jejich stěžejním podkladem jsou utajované informace obsažené v dokumentech vedených pod č.j. V97/2020–OAM a č.j. V96/OAM–2022.

17. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že jsou–li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na tyto podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

18. Důvodová zpráva novely, kterou bylo předmětné ustanovení do zákona zapracováno (zákon č. 222/2017 Sb.), k danému ustanovení uvádí mj. následující: „Cílem zákonodárce musí být taková právní úprava, která orgánům veřejné moci umožní plnit své úkoly v maximálním rozsahu v demokratickém právním státě přípustném […]. To ovšem může být v některých konkrétních případech řízení ve věci podle zákona o pobytu cizinců spojeno s nutností omezení některého procesního práva cizince. […] Návrhu právní úpravy předcházelo důkladné posouzení souladu navrhovaného řešení s ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána (především s Úmluvou […]).Teze, podle které v případech, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, přichází v úvahu, aby nebyly uplatněny všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (zejm. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům stanovené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), byla recentně posuzována jak Ústavním soudem (mj. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3044/10 ze dne 18.11.2010), tak Evropským soudem pro lidská práva (ve věci Regner proti České republice; rozsudkem ze dne 26. listopadu, […]), přičemž oba dospěly k závěru, že je tato teze správná.“ (důraz doplněn)

19. Z uvedeného vyplývá, že postup správních orgánů, v důsledku kterého žalobce nebyl seznámen s obsahem utajovaných informací – do utajovaných podkladů mu nebylo umožněno nahlédnout a tyto nebyly vtěleny do odůvodnění správních rozhodnutí – je zcela legitimní. V projednávané věci nebylo možné žalobce s konkrétním obsahem utajovaných informací seznámit.

20. Dle Nejvyššího správního soudu však bylo povinností správních orgánů žalobci alespoň obecně sdělit podstatu důvodů, které jsou obsaženy v utajovaném podkladu, přičemž míra této obecnosti byla odvislá od skutkových okolností tohoto případu.

21. Krajský soud optikou předestřenou Nejvyšším správním soudem posoudil nynější žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalobce byl s podstatou důvodů obsažených v utajovaných informacích seznámen v dostatečné míře.

22. Žalovaná na str. 11 napadeného rozhodnutí rozvedla, že se utajované informace týkají osobního chování žalobce a toto jednání lze považovat za závažné narušení veřejného pořádku. Nejedná se o chování nárazové, náhodného charakteru, jde o dlouhodobou činnost žalobce, která se v budoucnu může opakovat. Utajované informace mají svůj původ v operativní činnosti Policie ČR. Jednání žalobce popsané v utajovaných informacích představuje nebezpečí narušení veřejného pořádku na území ČR, když směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou trestním právem chráněny. Takové jednání žalobce je pro společnost nežádoucí a může být v rozporu s normami, jejichž dodržování je nevyhnutelné z hlediska fungování demokratického státu. Žalovaná pak konkrétně specifikovala, že jednání žalobce spočívá v činnosti a rozvíjení kontaktů souvisejících s organizovaným kriminálním prostředím a takovým svým jednáním se může dopouštět závažné a významně společensky nebezpečné trestné činnosti. Žalovaná v souvislosti s touto závadovou činností žalobce poukázala rovněž na jinou jeho kontroverzní podnikatelskou činnost související s hospodářskou kriminalitou. Žalovaná dále upřesnila, že byla zjištěna též nová utajovaná informace, jejímž původcem je zdroj s jednáním žalobce obeznámený, který poukázal na konkrétní aktivity žalobce, které mohou vyústit v nebezpečnou trestnou činnost.

23. Veškeré popsané informace plně korespondují s demonstrativním výčtem obecné podstaty důvodů utajovaných podkladů uvedeným Nejvyšším správním soudem pod bodem 22 zrušujícího rozsudku ze dne 16. 2. 2022. Za dostatečné je třeba takto poskytnuté informace hodnotit i z hlediska konkrétních okolností dané věci, z nichž je zcela zřejmá vysoká míra závadnosti dlouhodobě trvající činnosti žalobce, která se navíc nekoncentruje pouze na území ČR. Charakter žalobcovy činnosti a její závažnost neumožňovaly žalované sdělit další a konkrétnější informace, neboť pokud by tak žalovaná učinila, mohl by tím být zmařen účel utajovaných informací.

24. V této souvislosti pak je třeba odmítnout argumentaci žalobce zpochybňující závažnost jeho jednání za situace, kdy proti němu není vedeno trestní stíhání. Závěr o vysoké společenské škodlivosti jednání cizince nemusí být nutně navázán na zahájené správní či trestní řízení, nýbrž je odvislé od závěru správního orgánu ohledně naplnění dikce § 9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců.

25. Popsané přiblížení podstaty utajovaných informací považuje krajský soud za dostačující z hlediska efektivity žalobcovy následné procesní obrany. Krajský soud je přesvědčen o tom, že uvedené informace jsou žalobci známy a je z nich schopen dovodit, o jaké konkrétní jednání se z jeho strany jednalo.

26. K porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny v projednávané věci nedošlo, žalobce byl v napadeném rozhodnutí seznámen s obecnou podstatou informací v utajovaných podkladech v dostatečné míře. Z průběhu správního řízení pak vyplývá, že správní orgány umožnily žalobci uplatnit jeho procesní práva v maximální míře, v jaké to bylo v projednávané věci možné, o čemž svědčí mj. též skutečnost, že do správního spisu byl založen záznam ze dne 3. 8. 2020, č. j. OAM–7147–29/DP–2020, upozorňující žalobce na to, že v předmětné věci bude rozhodováno na základě utajované informace, čímž žalovaná naplnila § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, resp. § 36 odst. 3 správního řádu.

27. Jakkoli lze konstatovat, že postavení žalobce v řízení, jehož konečné rozhodnutí se zakládá na obsahu utajovaných informací, je specifické, neboť nemá přístup ke všem podkladům obsaženým ve správním spisu, a tudíž je jeho procesní obrana v tomto směru omezena, je to právě správní soud, který v tomto směru „supluje“ aktivitu žalobce a přezkoumává relevanci utajovaných informací ze všech hledisek. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63, č. 1951/2009 Sb. NSS)

28. Zvýšená aktivita soudu (v pozici garanta práva na spravedlivý proces) v tomto řízení oproti běžnému soudnímu řízení, v rámci kterého má účastník řízení k dispozici stejné množství informací jako soud, vyvažuje odepření přístupu žalobce k utajovaným informacím (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36). Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy odůvodnitelná prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 – 40, č. 3667/2018 Sb. NSS).

29. Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například efektivně namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci. Je to tedy správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů správních orgánů, tedy v daném případě naplnění podmínky existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Soud je tedy garantem toho, že nebude svévolně a bez spolehlivých skutkových důvodů nakládáno s osudy lidí. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č.j. 2 Azs 259/2019–28, č. 4031/2020 Sb. NSS)

30. Krajský soud se s podklady obsahujícími utajované informace seznámil, čímž rozptyluje pochyby žalobce o jejich samotné existenci. V jejich obsahu je uveden popis zdroje, způsob jejich získání a zároveň okolnosti, za kterých byly informace opatřeny. Utajované podklady krajský soud hodnotí jako skutečné, věrohodné a poskytující přesný a spolehlivý skutkový základ pro následné právní posouzení.

31. Utajované informace bez jakýchkoli pochybností svědčí o tom, že pobyt žalobce na území ČR za účelem podnikání – účasti v právnické osobě, specifikované v žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, není v zájmu ČR.

32. Postup správních orgánů, které odmítly žalobce seznámit s předmětnou utajovanou informací, zcela konvenuje zákonem předepsanému postupu. Závěrům Nejvyššího správního soudu pak odpovídá postup žalovaného, který žalobce v dostatečné míře seznámil s obecnou podstatou utajovaných dokumentů. Krajský soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nezákonné nebo dokonce nepřezkoumatelné, jak mylně činí žalobce. Nepřezkoumatelnost je nejzávažnější vadou rozhodnutí spočívající v absenci důvodů či takové nesrozumitelnosti, pro kterou je zcela vyloučeno přezkoumat meritorní rozhodnutí. Zdejší soud oproti žalobci považuje obě uvedená rozhodnutí za srozumitelná, opřená o dostatek relevantních důvodů. Stručné odůvodnění či odůvodnění rozhodnutí, v němž není reagováno na každou dílčí námitku, které však v souhrnu poskytuje argumentačně ucelený závěr vyvracející tvrzení vznesená ve správním řízení, nelze označit za rozhodnutí nepřezkoumatelné.

33. Krajský soud již shora zdůraznil, že jsou–li podkladem pro rozhodnutí správních orgánů utajované informace, nelze očekávat zcela konkrétní a podrobné odůvodnění odhalující veškeré skutečnosti, které správní orgány vedly k vyslovenému závěru a o něž se při rozhodování opíraly. Ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému § 68 odst. 3 správního řádu. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které obecně specifikuje náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí, tak nemůže být plně aplikovatelné na rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců, jehož podklady byly utajované informace. Rozhodnutí správních orgánů s ohledem na specifika projednávané věci kritérium přezkoumatelnosti splňují.

34. Shledat důvodnou nelze ani námitku žalobce týkající se nesprávného vymezení pojmu „veřejný pořádek“. Zdejší soud souhlasí s žalobcem v tom, že veřejný pořádek představuje neurčitý právní pojem, jehož legální definici bychom hledali v právních předpisech marně, což je ostatně inherentní vlastností neurčitých právních pojmů. Zákonodárce přenechává vymezení předmětného pojmu doktríně a judikatuře. Žalobce dovozuje nesprávnost použití daného pojmu z vágnosti a nekonkrétnosti jeho definování žalovanou. Zdejší soud shledává vymezení daného pojmu správními orgány za naprosto dostačující. Konstatují–li správní orgány, že zjištěné osobní jednání žalobce představuje nebezpečí ohrožení veřejného pořádku ČR, a to tím, že směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem, a proti normám zajišťujícím fungování demokratické společnosti, nelze takové definici cokoli vytýkat. Napadené rozhodnutí pak dále poukazuje na nebezpečnost jednání žalobce i ve vztahu k celospolečenským zájmům, což krajský soud rovněž s ohledem na aktuální celosvětovou bezpečnostní situaci považuje za naprosto relevantní závěr. Konkrétnější vymezení daného pojmu nepřicházelo v úvahu zvláště za situace, kdy bylo rozhodováno na základě utajované informace. Správní orgány podložily své závěry množstvím relevantní judikatury, kterou žalobce zcela opomíjí. Jde–li o skutečnost, že správní orgány samy potvrdily, že dotčené jednání žalobce nepředstavuje samo o sobě naplnění skutkové podstaty trestného činu, pak krajský soud opětovně uvádí, že tato skutečnost neznamená, že by žalobcovo jednání nebylo pro veřejný pořádek nebezpečným (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č.j. 7 As 31/2011 – 101, č. 2602/2012 Sb. NSS).

35. Žalobce dále napadal nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života své osoby, jakož i své manželky a svých dětí, a to za situace, kdy jeho syn získal české občanství. Správní orgány se posouzením dopadu do soukromého a rodinného života podrobně zabývaly, což mimo jiné bylo jejich povinností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016 – 53). Odkázat lze na strany 5 – 7 prvostupňového rozhodnutí a dále na strany 14 – 15 rozhodnutí napadeného. Lze konstatovat, že tyto námitky obsažené v žalobě jsou identické s námitkami, které žalobce uplatnil v rámci odvolání. Z uvedeného důvodu by postačovalo pouhé odkázání na napadené správní rozhodnutí. Pro úplnost však zdejší soud rekapituluje, že jednání žalobce uvedené v utajované informaci je třeba považovat za velice závažné ohrožení zájmů ČR, jejichž součástí je též zajištění bezpečnosti, veřejného pořádku a předcházení páchání nejzávažnější trestné činnosti na svém území. Intenzita zásahu do soukromého a rodinného života přitom nebyla shledána za tak mimořádnou, že by mohla převážit nad veřejným zájmem, aby se na území státu zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují platné právní předpisy a jejichž pobyt není v rozporu se zájmy ČR.

36. Zdejší soud nepřehlédl, že manželka a nezletilá dcera žalobce pobývají v ČR na základě platného oprávnění k pobytu, že zletilý syn nabyl dne 21. 9. 2022 české státní občanství, a napadené rozhodnutí, ač nebylo vydáno v jejich věci, má určitý dopad do práv těchto osob a zprostředkovaně tak i do rodinné sféry žalobce. Zdejší soud však při meritorním projednání tohoto případu shledal, že i přes shora zmiňovaný zásah do osobní sféry žalobce a jeho rodiny, a to především do jejich soukromého a rodinného života, není tento zásah vzhledem k jednání žalobce popsanému v utajované informaci nepřiměřený.

37. Namítá–li žalobce nutnost zvážení nejlepšího zájmu dítěte, lze poukázat na žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 Azs 241/2020–29, dle něhož se sice „lze domnívat, že nejlepším zájmem nezletilých dětí je žít v harmonickém rodinném prostředí s oběma rodiči, avšak omezení, které pro poměry nezletilých dětí plyne z rozhodnutí neudělit stěžovateli dlouhodobý pobyt (nemožnost osobního styku a péče o děti na území ČR ze strany stěžovatele), je přiměřeným důsledkem posouzení jednání samotného stěžovatele a nezbytnosti prosadit převažující veřejný zájem“. Zdejší soud se ztotožnil se závěry správních orgánů v tom, že tvrzení nemožnosti realizace vedení rodinného života ani zásahu do zájmu dětí žalobce pro případ nevyhovění jeho žádosti neodůvodňuje v posuzovaném případě upřednostnění těchto soukromých zájmů před shora popsaným zájmem veřejným. Žalobce zároveň nepředestřel správním orgánům žádná specifika rodičovského vztahu k dětem jako např. potřebu zvláštní nadstandardní péče, kterou by žalobce mohl svým dětem poskytovat pouze na území ČR.

38. Zdejší soud nikterak nezpochybňuje žalobcem zmiňovaný fakt, že nejlepším zájmem (nezletilých) dětí je žít společně s oběma rodiči. Žalobce však přehlíží správními orgány provedené vypořádání námitek, při kterém zmínily možnosti žalobce nadále vést rodinný život i v případě nevyhovění jeho žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. S žalobcem nelze souhlasit v tom, že by mu v důsledku napadeného rozhodnutí bylo fakticky bráněno v soužití s jeho rodinou obecně a nikoli jen v soužití na území České republiky. Ostatně, Česká republika nemá žádnou možnost bránit vedení společného života žalobce a jeho rodiny na území států, nad nimiž nedisponuje svrchovanou pravomocí. Takovým státem přitom nutně nemusí být pouze Ruská federace, k níž žalobce váže svou argumentaci. Ve vztahu k této zemi původu žalobce lze připustit určitá omezení stran jeho styku s rodinou, avšak žalobce má možnost zvolit si pobytovou destinaci dle svých uvážení, proto mu nic nebrání realizovat rodinný život na území jiného, bezpečného, státu.

39. Uvedený závěr o možnosti volby státu, v němž žalobce bude pobývat, se pak vztahuje i k dalšímu obecnému tvrzení žalobce, dle kterého mu v případě jeho návratu do Ruské federace hrozí politické pronásledování a obává se mobilizace. Rozhodnutí správních orgánů žalobci nikterak neukládá a ani nemůže ukládat povinnost vrátit se pouze do země původu. Obavy z politického pronásledování jsou navíc formulovány natolik obecně, že je lze hodnotit toliko jako ničím nepodloženou spekulaci. Pouhý nesouhlas s jednáním ruského prezidenta a pobyt žalobce v demokratické zemi nepředstavují relevantní hrozbu pronásledování. Žalobce navíc má z tohoto důvodu možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rovněž žalobcem uváděná obava z mobilizace v Ruské federaci nepředstavuje hrozbu vážné újmy. Branná povinnost je totiž sama o sobě přípustným a zcela legitimním požadavkem státu kladeným na jeho občany (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2020, č.j. 2 Azs 329/2018–60)

40. Namítá–li žalobce možné obtíže (finanční nákladnost, časová náročnost), které jsou v důsledku napadeného rozhodnutí s možností vedení společného rodinného života žalobce a jeho rodiny spojeny, nezbývá než poukázat na skutečnost, že jeho žádost byla zamítnuta pouze v důsledku jeho velice závažného jednání popsaného v utajovaných informacích a žalobce sám tak svým vysoce společensky škodlivým jednáním zavdal příčinu k nevyhovění jeho žádosti. Pakliže by správní orgány přitakaly uvedené námitce žalobce, vedl by takový postup k nedůvodné absolutizaci práva na vedení soukromého a rodinného života a ad absurdum k tomu, že by v případě vedení rodinného života cizinců na území ČR správní orgány nedisponovaly jakoukoli možností přihlédnout ani k tomu nejzávadnějšímu jednání žadatelů, čímž by byl zcela popřen smysl a účel právní úpravy zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného důvodu v projednávaném případě převažuje veřejný zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality a námitka žalobce je tak nedůvodná.

41. Na správnosti závěrů správních orgánů ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce považuje za nejvýznamnější ze svých společností právě společnosti sídlící v ČR. Uvedené nemá žádný vliv na zásadní otázku, zda je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl vzhledem ke svému jednání popsanému v utajované informaci závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nevyhovění žádosti žalobce mu navíc v době, kdy je zcela běžná bezkontaktní elektronická komunikace, neodpírá možnost podnikat. Jak je navíc ze správního spisu zjevné, žalobce má majetkovou účast v rámci mnoha společností, a to nejen českých, ale i zahraničních. Je zřejmé, že jeho podnikání tak není závislé na jediném konkrétním místě pobytu a žalobce je tak schopen své podnikání provozovat i z jiného státu, než ve kterém ta která společnost sídlí. Ostatně on sám v rozhovoru pro ch. zpravodaj, který je součástí správního spisu (viz č.l. 22) uvedl, že „svůj byznys může provádět prakticky odkudkoliv“. Z uvedeného vyplývá, že zamítnutí žalobcovy žádosti nezasáhne nepřiměřeně negativně jeho ekonomickou činnost a potažmo jeho schopnost zajišťovat příjem sobě a své rodině. Nemovitost na území České republiky spoluvlastní žalobce se svou manželkou, na což ostatně odkázaly již správní orgány. Z uvedeného důvodu nelze přisvědčit ani tomuto žalobnímu bodu.

42. Pokud jde o žalobcem namítanou a dle jeho názoru správními orgány nezohledněnou kulturní a společenskou vazbu, kdy se žalobce angažuje ve společenském životě obce Ch. a vykonává též další aktivity, včetně dobročinné činnosti, pak krajský soud odkazuje na závěry žalovaného uvedené na str. 18 napadeného rozhodnutí, s nimiž se shoduje. Dopady do společenského a kulturního života žalobce lze v případě, kdy by fakticky k jeho nucenému vycestování ze země došlo, předpokládat. Žalobce bezpochyby nežije izolovaně od svého okolí, o čemž ostatně svědčí jím předložené písemnosti, a proto nemožnost v těchto aktivitách nadále pokračovat jednoznačně bude mít vliv na jeho další život. Krajský soud však i v tomto ohledu dospěl k závěru, že převáží zájem ČR na tom, aby žalobci nebyl prodloužen pobyt na jejím území nad zájmem žalobce na zachování jeho kulturních a společenských vazeb. Je tomu tak zejména s ohledem na obsah utajovaných informací.

43. K námitce nezohlednění délky pobytu žalobce na území ČR zdejší soud uvádí, že správní orgány toto kritérium vzaly dostatečně v potaz. Délka pobytu žadatele je pouze jedním z hodnocených kritérií a nelze z ní automaticky dovozovat její dominanci nad ostatními kritérii. Všechna kritéria přiměřenosti je třeba vždy posuzovat ve vztahu k podstatným okolnostem případu. V projednávané věci nečiní ani délka pobytu žalobce na území ČR dopad rozhodnutí správních orgánů nepřiměřeným, neboť závažnost jednání žalobce popsaného v utajované informaci je natolik vysoká, že převažuje i tuto skutečnost. Pokud jde o námitky žalobce, který zmiňuje délku pobytu pro přiznání trvalého pobytu či nabytí státního občanství, je třeba podotknout, že předmětem tohoto řízení není ani jedna z těchto otázek. Nad shora uvedené zdejší soud uvádí, že vzhledem k utajovaným informacím nelze úspěšnost takových potenciálních žádostí žalobce předjímat, ani v těchto řízeních navíc není délka pobytu jediným posuzovaným kritériem.

VI. Závěr, náklady řízení

44. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu III. Právní názor soudu VI. Závěr, náklady řízení